Téhle drobnosti už jsem si všimnul před časem, ale ono to nepřestává a Karl právě přidal poslední kapku.
Ta věta, která mě zaráží už delší dobu, zní třeba takhle: "Skladbu 'Suffer Well' napsal zpěvák David Gahan". Konec sdělení. Od počátku kampaně na "Playing the Angel" se všude (ale opravdu všude!) opakuje informace, tři písničky na desce napsal David Gahan.
Jenomže když se podíváte do bookletu (nebo na nějaký jeho přepis), tak se tam dočtete něco trochu jiného:
Written by Gahan/Eigner/Phillpott
Čili ne autor, ale spoluautor. A nikdo nelže, jen se neříká všechno.
Já samozřejmě nevím, jak měli pánové mezi sebou rozdělený ten autorský přínos a je mi jasné, že ti další dva lidé vlastně nikoho nezajímají =), ale v rámci objektivity zpravodajství by asi bylo korektnější psát alespoň "David Gahan se svými spolupracovníky" nebo "David Gahan a kolektiv autorů". =)
Takhle mám pocit, že si ten booklet ani nikdo nevzal do ruky a (zase) se jenom opisují zprávy jedna od druhé. A autor té původní tiskové zprávy si někde v kancelářích Mute spokojeně mne ruce. =)
2005-12-22
2005-12-21
Musicus pictus
O tomhle se mi vlastně ani moc nechtělo psát (a nebylo to kvůli mé neznalosti latiny =), protože to už přece každý, kdo bloudí po anglických hudebních webech, musel během posledních tří týdnů vidět, ale na druhou stranu je to fakt pěkný kvíz. =)
Originál "Exercise your music muscle" pochází z kampaně Virgin na serveru Heavy.com, ale tam je to samá reklama, flash a faleš, takže můžete zkusit některou z mnoha kopií. Třeba tuhle nezoomující - sice není dost velká, ale zato není tak surově oříznutá jako některé další.
Už asi nic nevyhrajete, ale když najdete všech 74 názvů skupin, tak budete mít dobrý pocit. A možná dokonce najdete stejné skupiny, které zamýšleli autoři. =)
Originál "Exercise your music muscle" pochází z kampaně Virgin na serveru Heavy.com, ale tam je to samá reklama, flash a faleš, takže můžete zkusit některou z mnoha kopií. Třeba tuhle nezoomující - sice není dost velká, ale zato není tak surově oříznutá jako některé další.
Už asi nic nevyhrajete, ale když najdete všech 74 názvů skupin, tak budete mít dobrý pocit. A možná dokonce najdete stejné skupiny, které zamýšleli autoři. =)
2005-12-14
Cesta z těsta
Párkrát jsem se tady zmiňoval o ambientním projektu DownThere, který ovšem na podzim přerušil své hudební aktivity, protože jeho vůdčí osobnost Pawnbroker (mimochodem osobně se neznáme =), odjel za moře (ale ne oceán).
Ovšem ještě před tím (16.9.2005) mi za recenzi věnoval track "Leavin' My Town (Song for Gunny)", který doplnil komentářem, že tam původně měl být i zpěv a že se toho třeba ještě někdo ujme. Nejsem si úplně jistý, jak to bylo myšleno, ale já jsem to vzal jako osobní výzvu a začal přemýšlet, co se s tím dá udělat.
Originální verze mi připadala strukturou příliš komplikovaná na to, abych do ní dokázal dostat nějaký zpěv, a tak jsem si řekl, že zkusím udělat spíš takový odvážnější "DownThere: Leavin' My Town (Gunny's remix)". Pak se ale zapojil i Břehymele a překryl originál kytarou tak kvalitně, že jsem usoudil, že už je to spíš nová písnička nového projektu. Doufám, že to kvůli toho neskončí žalobou za porušení autorských práv... =)
Jinak je asi typické, že zatímco originál vzniknul za jeden den, nám takhle plánovaná "rychlovka" trvala s mnoha přestávkami a "schvalováním" skoro tři měsíce. A už to ani není ambient. =)
5fold: The Way Out of Town (featuring DownThere) (MP3 / 5.7 MB)
A posílám pozdrav z depresivního Ostravska do depresivního Skotska! Vypadá to, že nálada textu drží pawnbrokerovského ducha...
Ovšem ještě před tím (16.9.2005) mi za recenzi věnoval track "Leavin' My Town (Song for Gunny)", který doplnil komentářem, že tam původně měl být i zpěv a že se toho třeba ještě někdo ujme. Nejsem si úplně jistý, jak to bylo myšleno, ale já jsem to vzal jako osobní výzvu a začal přemýšlet, co se s tím dá udělat.
Originální verze mi připadala strukturou příliš komplikovaná na to, abych do ní dokázal dostat nějaký zpěv, a tak jsem si řekl, že zkusím udělat spíš takový odvážnější "DownThere: Leavin' My Town (Gunny's remix)". Pak se ale zapojil i Břehymele a překryl originál kytarou tak kvalitně, že jsem usoudil, že už je to spíš nová písnička nového projektu. Doufám, že to kvůli toho neskončí žalobou za porušení autorských práv... =)
Jinak je asi typické, že zatímco originál vzniknul za jeden den, nám takhle plánovaná "rychlovka" trvala s mnoha přestávkami a "schvalováním" skoro tři měsíce. A už to ani není ambient. =)
5fold: The Way Out of Town (featuring DownThere) (MP3 / 5.7 MB)
A posílám pozdrav z depresivního Ostravska do depresivního Skotska! Vypadá to, že nálada textu drží pawnbrokerovského ducha...
2005-12-13
Silnejší než smrt
Tak se zase po roce konal Český slavík a já jsem bohužel dostatečně nepoučitelný na to, abych se v něm pitval. =)
Nemám v plánu příliš rozebírat čelo tabulky, protože to je dostatečně okomentované z normálních médií, ale spíš mě zajímají různé rarity ve spodních patrech.
Loni (konkrétně 14. října 2004) jsem poslal na agenturu Musica Bohemica, která hlasování pořádá, mailem upozornění, že na webu v seznamu interpretů, který má sloužit hlasujícím jako vodítko, mají dost překlepů, několik chyb a pár zvláštností. Nejvíc mě zaujalo jméno skupiny "Peneři strýčka Homeboye" (aka "PSH") v podobě "Penetři strýce Homeboye", a pak přítomnost skupin "Oceán" a "Shalom", které jsou několik let přinejmenším "neaktivní".
Po dvou dnech jsem dostal odpověď, že překlepy a chyby v seznamu opraví, ale co se týká rozpadlých skupin, tak prý zasahovat nebudou, protože zveřejněný seznam je prostě první padesátka z minulého ročníku a oni nebudou nikomu upírat právo hlasovat pro jeho oblíbence. Ostatně Michal Tučný prý i několik let po smrti vyhrává různé (country) ankety, tak proč by měli zasahovat u skupin.
Napsal jsem ještě jeden mail, že se mi to moc nezdá, protože už "nominování" neexistujících skupin utužuje neměnnost výsledků Slavíka, ale na ten už nepřišla odpověď, a tak jsem čekal, co se z toho vyvine letos. Co byste řekli?
82. Oceán (213 bodů)
...
93. Shalom (154)
...
103. PENEŘI STRÝCE HOMEBOYE (127)
Na druhou stranu mě potěšilo solidní umístění fanklubu FCB, který se sice výrazně propadl, ale přesto zůstávají jediným zúčastněným fanklubem - a to má poměrně úzký repertoár. =)
101. Fanoušci Baníku Ostrava (131)
S ročním zpožděním jsem tak musel dát organizátorům za pravdu - nechat věcem volný průběh je u průzkumu veřejného mínění svým způsobem nejrozumnější a nejobjektivnější princip. Totální demokracie - co si lidé odhlasují, to dostanou. Ty výsledky totiž možná ani tak nevypovídají o našich zpěvácích, ale o celé naší republice.
Jen díky výsledkům Slavíka víme, že je u nás přibližně 30 lidí, kteří si o sobě myslí, že jsou fanoušky Oceánu, ale nevšimli si, že skupina se před dvanácti lety de-facto rozpadla.
Stejně tak jsme se dověděli, že existují lidé, kteří dokáží pět let za sebou komolit jméno poměrně známé skupiny a že většina těch lidí pracuje ve společnosti Musica Bohemica, s.r.o. =)
Největším překvapením je ale pěkné umístění "českého Elvise":
49. Zich Karel (396)
Oproti minulému roku sice Karel Zich klesnul o devatenáct míst, ale na člověka, který je sedmnáct měsíců po smrti, je to myslím docela kvalitní výkon! Co by za to třeba takový Pavel Vítek (69. - ale možná mu zrovna tahle pozice nevadí? =) dal?!
Myslím, že nebudu sám, komu tohle zjištění dodalo v dnešní době plné nejistoty trochu klidu a naděje. Je opravdu příjemné vědět, že v účasti v Českém slavíku nemůže intepretům zabránit ani smrt a že tedy Zichův jmenovec - Karel Gott - má velkou naději dotáhnout počet vyhraných Slavíků až na magickou stovku.
Nemám v plánu příliš rozebírat čelo tabulky, protože to je dostatečně okomentované z normálních médií, ale spíš mě zajímají různé rarity ve spodních patrech.
Loni (konkrétně 14. října 2004) jsem poslal na agenturu Musica Bohemica, která hlasování pořádá, mailem upozornění, že na webu v seznamu interpretů, který má sloužit hlasujícím jako vodítko, mají dost překlepů, několik chyb a pár zvláštností. Nejvíc mě zaujalo jméno skupiny "Peneři strýčka Homeboye" (aka "PSH") v podobě "Penetři strýce Homeboye", a pak přítomnost skupin "Oceán" a "Shalom", které jsou několik let přinejmenším "neaktivní".
Po dvou dnech jsem dostal odpověď, že překlepy a chyby v seznamu opraví, ale co se týká rozpadlých skupin, tak prý zasahovat nebudou, protože zveřejněný seznam je prostě první padesátka z minulého ročníku a oni nebudou nikomu upírat právo hlasovat pro jeho oblíbence. Ostatně Michal Tučný prý i několik let po smrti vyhrává různé (country) ankety, tak proč by měli zasahovat u skupin.
Napsal jsem ještě jeden mail, že se mi to moc nezdá, protože už "nominování" neexistujících skupin utužuje neměnnost výsledků Slavíka, ale na ten už nepřišla odpověď, a tak jsem čekal, co se z toho vyvine letos. Co byste řekli?
82. Oceán (213 bodů)
...
93. Shalom (154)
...
103. PENEŘI STRÝCE HOMEBOYE (127)
Na druhou stranu mě potěšilo solidní umístění fanklubu FCB, který se sice výrazně propadl, ale přesto zůstávají jediným zúčastněným fanklubem - a to má poměrně úzký repertoár. =)
101. Fanoušci Baníku Ostrava (131)
S ročním zpožděním jsem tak musel dát organizátorům za pravdu - nechat věcem volný průběh je u průzkumu veřejného mínění svým způsobem nejrozumnější a nejobjektivnější princip. Totální demokracie - co si lidé odhlasují, to dostanou. Ty výsledky totiž možná ani tak nevypovídají o našich zpěvácích, ale o celé naší republice.
Jen díky výsledkům Slavíka víme, že je u nás přibližně 30 lidí, kteří si o sobě myslí, že jsou fanoušky Oceánu, ale nevšimli si, že skupina se před dvanácti lety de-facto rozpadla.
Stejně tak jsme se dověděli, že existují lidé, kteří dokáží pět let za sebou komolit jméno poměrně známé skupiny a že většina těch lidí pracuje ve společnosti Musica Bohemica, s.r.o. =)
Největším překvapením je ale pěkné umístění "českého Elvise":
49. Zich Karel (396)
Oproti minulému roku sice Karel Zich klesnul o devatenáct míst, ale na člověka, který je sedmnáct měsíců po smrti, je to myslím docela kvalitní výkon! Co by za to třeba takový Pavel Vítek (69. - ale možná mu zrovna tahle pozice nevadí? =) dal?!
Myslím, že nebudu sám, komu tohle zjištění dodalo v dnešní době plné nejistoty trochu klidu a naděje. Je opravdu příjemné vědět, že v účasti v Českém slavíku nemůže intepretům zabránit ani smrt a že tedy Zichův jmenovec - Karel Gott - má velkou naději dotáhnout počet vyhraných Slavíků až na magickou stovku.
2005-12-08
Bratři Koffolové
Vzhledem k tomu, že se už prakticky všude objevily recenze Bingriwingri, tak ani já nemohu zůstat stát stranou. Už dlouho mi nikdo nezkritizoval žádnou recenzi (asi proto, že jsem dlouho žádnou nenapsal =), a tak se nenápadně plížím ven z úkrytu. Nebudu vás týrat tím, jak to vypadá, když se člověk pro tuhle desku naivně vydá do běžného obchodu s CD, a raději zamířím přímo k popisu vyšetřovaného subjektu.
Na Bingriwingri jsem byl docela zvědavý, ale zase nemůžu říct, že bych čekal přelomovou desku – a nějak takhle to podle mě taky dopadlo, i když z českého pohledu možná přelomová je. Bratři Orffové dali dohromady pěknou, příjemnou, ale samozřejmě ne bezchybnou desku. Na některých připomínkách jsem se dokonce překvapivě shodnul (a na jiných ne =) s P.P. z NMM a to jsme se předem nijak nedomlouvali! =)
První úskalí pro mě bylo už to omílané označení "elektronický folk" a podobné slovní variace na dané téma. Folk souhlasí, toho je tam dost, ale kde je ta elektronika? Pečlivým poslechem jsem nakonec stopové množství objevil (možná mám v tomto směru posunutá měřítka?) a chápu, že ve větším množství by taky mohla rušit, ale i tak mi časté zmínky o elektronice připadají jako matení posluchačů. O Haydnově symfonii "S úderem kotlů" se přece taky nepíše jako o prvním breakbeatu. =)
Tohle sice není ani tak problém Orffů, jako spíš referujících novinářů, protože jinak proti celkovému zvuku nemůžu říct jediné křivé slovo a k náladě písniček se hodí, jenomže já jsem na základě "přípravné četby" čekal trochu něco jiného, a pak byl zaskočen.
Velkou záhadou je pro mně ovšem celá koncepce desky - tedy proč ji deska vlastně má. Z naprosto nesdělitelných důvodů mi celá spojovací idea Bingriwingri nesedí a připadá mi, že některé písničky na ni byly naroubovány násilím a že jim z toho zůstaly modřiny. A při zmínce o "kostrafónu" se mi otevírá v kapse i zavírací nůž, který nevlastním.
Stejně tak nejsem schopen určit, co přesně mi vadí v některých písničkách na zpěvu, ale prostě to není úplně ono. Místy jsem nesvůj skoro stejně jako při poslechu nahrávky svého vlastního zpěvu a to není myšleno jako lichotka. =)
Z toho, že mě nenadchla koncepce Bingriwingri, už se asi dá uhodnout, že mě více baví ty civilní a nekoncepční písničky a protože jsem příznivcem umírněného lokálního patriotismu, tak je pro mě hitem desky písnička Krnovská. Ta mi svou jednoduchostí a (zdánlivou?) nahodilostí připomíná Tom's Diner - i tím, jak postrádá jakoukoliv pointu. Tohle je destilovaná folkovitost!
Na závěr bych tedy poprosil paní (slečnu?) zapisovatelku, aby k důkazu A (Nanoalbum) připsala jako důkaz B i tuhle desku. Podle mě společně dostatečně prokazují, že koncepční desky s dějem nejsou dobrý nápad a že sci-fi téma to ještě zhoršuje. Písničky pak neposkytují dost místa pro souvislé odvyprávění příběhu a ten zase na oplátku - zřejmě z pomstychtivosti - překáží spontánnosti. Kdybych do toho mohl Bratrům kecat, tak bych se příště vykašlal na velké ideály a spíš se soustředil na malé písničky. Ty jsou totiž vážně fajn.
70%
Na Bingriwingri jsem byl docela zvědavý, ale zase nemůžu říct, že bych čekal přelomovou desku – a nějak takhle to podle mě taky dopadlo, i když z českého pohledu možná přelomová je. Bratři Orffové dali dohromady pěknou, příjemnou, ale samozřejmě ne bezchybnou desku. Na některých připomínkách jsem se dokonce překvapivě shodnul (a na jiných ne =) s P.P. z NMM a to jsme se předem nijak nedomlouvali! =)
První úskalí pro mě bylo už to omílané označení "elektronický folk" a podobné slovní variace na dané téma. Folk souhlasí, toho je tam dost, ale kde je ta elektronika? Pečlivým poslechem jsem nakonec stopové množství objevil (možná mám v tomto směru posunutá měřítka?) a chápu, že ve větším množství by taky mohla rušit, ale i tak mi časté zmínky o elektronice připadají jako matení posluchačů. O Haydnově symfonii "S úderem kotlů" se přece taky nepíše jako o prvním breakbeatu. =)
Tohle sice není ani tak problém Orffů, jako spíš referujících novinářů, protože jinak proti celkovému zvuku nemůžu říct jediné křivé slovo a k náladě písniček se hodí, jenomže já jsem na základě "přípravné četby" čekal trochu něco jiného, a pak byl zaskočen.
Velkou záhadou je pro mně ovšem celá koncepce desky - tedy proč ji deska vlastně má. Z naprosto nesdělitelných důvodů mi celá spojovací idea Bingriwingri nesedí a připadá mi, že některé písničky na ni byly naroubovány násilím a že jim z toho zůstaly modřiny. A při zmínce o "kostrafónu" se mi otevírá v kapse i zavírací nůž, který nevlastním.
Stejně tak nejsem schopen určit, co přesně mi vadí v některých písničkách na zpěvu, ale prostě to není úplně ono. Místy jsem nesvůj skoro stejně jako při poslechu nahrávky svého vlastního zpěvu a to není myšleno jako lichotka. =)
Z toho, že mě nenadchla koncepce Bingriwingri, už se asi dá uhodnout, že mě více baví ty civilní a nekoncepční písničky a protože jsem příznivcem umírněného lokálního patriotismu, tak je pro mě hitem desky písnička Krnovská. Ta mi svou jednoduchostí a (zdánlivou?) nahodilostí připomíná Tom's Diner - i tím, jak postrádá jakoukoliv pointu. Tohle je destilovaná folkovitost!
Na závěr bych tedy poprosil paní (slečnu?) zapisovatelku, aby k důkazu A (Nanoalbum) připsala jako důkaz B i tuhle desku. Podle mě společně dostatečně prokazují, že koncepční desky s dějem nejsou dobrý nápad a že sci-fi téma to ještě zhoršuje. Písničky pak neposkytují dost místa pro souvislé odvyprávění příběhu a ten zase na oplátku - zřejmě z pomstychtivosti - překáží spontánnosti. Kdybych do toho mohl Bratrům kecat, tak bych se příště vykašlal na velké ideály a spíš se soustředil na malé písničky. Ty jsou totiž vážně fajn.
70%
2005-12-05
Prej že rejže
Toulám se takhle servery českých periodik a zabloudím i na web časopisu Týden. Ale co to?! Nekrolog mrtvého hudebníka z klávesnice Jana Rejžka? Už zase?!
Já tedy Týden příliš podrobně nečtu, ale mám takový dojem, že tohle je snad třetí Rejžkův hudební nekrolog v řadě. To zavedli pravidelnou rubriku? A o čem bude Jan R. psát, pokud zrovna nikdo neumře? Nebo už mají v redakci v záloze nějaké opatření, aby se série nepřetrhla...? =)
No, nerozumím tomu.
Já neznám ani ty mrtvé hudebníky, ani jejich živé fanoušky, takže asi nejsem schopen posoudit jejich význam, ale opravdu se mi nezdá, že by mezi čtenáři Týdne bylo tolik lidí, kteří si ty články přečtou.
Tak pro koho to vlastně Rejžek píše? A dívá se ještě někdy dopředu nebo ho zajímají už jen bývali spolupracovníci STB (který máme rok po revoluci?) a mrtví rockeři? A byl Jan Rejžek v kině na Corpse Bride? =) A proč vlastně píšu o Janu Rejžkovi?
Samé otázky. Otázky, na které neznám odpovědi. =)
Já tedy Týden příliš podrobně nečtu, ale mám takový dojem, že tohle je snad třetí Rejžkův hudební nekrolog v řadě. To zavedli pravidelnou rubriku? A o čem bude Jan R. psát, pokud zrovna nikdo neumře? Nebo už mají v redakci v záloze nějaké opatření, aby se série nepřetrhla...? =)
No, nerozumím tomu.
Já neznám ani ty mrtvé hudebníky, ani jejich živé fanoušky, takže asi nejsem schopen posoudit jejich význam, ale opravdu se mi nezdá, že by mezi čtenáři Týdne bylo tolik lidí, kteří si ty články přečtou.
Tak pro koho to vlastně Rejžek píše? A dívá se ještě někdy dopředu nebo ho zajímají už jen bývali spolupracovníci STB (který máme rok po revoluci?) a mrtví rockeři? A byl Jan Rejžek v kině na Corpse Bride? =) A proč vlastně píšu o Janu Rejžkovi?
Samé otázky. Otázky, na které neznám odpovědi. =)
2005-12-02
Drobná drzost
Zdá se, že po dvou týdnech pracovního stresu se zase můžu věnovat méně důležitým, ale zato zábavnějším věcem. Třeba kritizování. =)
A abych se dostal do tempa postupně, tak začnu zapomenutou poznámkou týkající se rozhovoru s Ivou F. v listopadovém Filteru.
---
Ono to tak funguje i u české pobočky EMI, kde má Libor Lisý na labelu Escape tu svoji partičku kapel jako Kryštof, Priessnitz, Here, EOST...
Je to tak. Zdá se mi, že je tu prostě všechno úplně v klidu. I když jsem měla smlouvu na čtyři desky, tak teď plánuju přestoupit právě do Čech na Escape.
Proboha proč?! Sen poloviny českých muzkantů je vydávat venku!
Já nevím, asi jsem úplně blbá nebo co. Mně to říkají všichni, že se takhle zblázním a všechno je mi jedno. Ale prostě to tak nemám.
---
Taky se nedivím, že se všichni diví, protože v Escape sice asi funguje rodinná atmosféra, ale naopak tam už několik měsíců (nebo spíše let? =) nefunguje web. Co jsem zaslechl, tak se "pracuje na novém", ale snad by neměl být až tak velký problém alespoň opravit ty vadné linky.
Label samozřejmě nestojí na kvalitě webu, ale jak funguje label uvnitř se zvenku těžko hodnotí a navenek to tedy rozhodně není žádná sláva.
A abych se dostal do tempa postupně, tak začnu zapomenutou poznámkou týkající se rozhovoru s Ivou F. v listopadovém Filteru.
---
Ono to tak funguje i u české pobočky EMI, kde má Libor Lisý na labelu Escape tu svoji partičku kapel jako Kryštof, Priessnitz, Here, EOST...
Je to tak. Zdá se mi, že je tu prostě všechno úplně v klidu. I když jsem měla smlouvu na čtyři desky, tak teď plánuju přestoupit právě do Čech na Escape.
Proboha proč?! Sen poloviny českých muzkantů je vydávat venku!
Já nevím, asi jsem úplně blbá nebo co. Mně to říkají všichni, že se takhle zblázním a všechno je mi jedno. Ale prostě to tak nemám.
---
Taky se nedivím, že se všichni diví, protože v Escape sice asi funguje rodinná atmosféra, ale naopak tam už několik měsíců (nebo spíše let? =) nefunguje web. Co jsem zaslechl, tak se "pracuje na novém", ale snad by neměl být až tak velký problém alespoň opravit ty vadné linky.
Label samozřejmě nestojí na kvalitě webu, ale jak funguje label uvnitř se zvenku těžko hodnotí a navenek to tedy rozhodně není žádná sláva.
2005-11-23
Něco je divně (zase =)
Původně jsem tu chtěl kroutit hlavou nad historkou "Madonna prohrála soud s belgickým skladatelem", ale čím více podobných článků na tohle téma jsem přečetl, tím větší jsem v tom měl zmatek. Určitě by bylo dobré, aby se autoři shodli, jestli je ten originál z roku 1993, jak tvrdí většina článků, nebo ze sedmdesátých let, jak tvrdí menšina. A kdo se s kým vlastně zná? A kde studovala Madonna a ve kterém roce? Existuje Belgie?
Nakonec jsem se nemohl rozhodnout, jestli budu žasnout nad soudním rozhodnutím, které mi zhruba z poloviny připadá zvláštní (zákaz prodeje ok, ale zákaz hraní v rádiích u CD, která si rádia regulérně koupila před několika lety?), nebo znalecky kritizovat média, která si systémem tiché pošty deformují jednu původní zprávu a nikomu nevadí, že mají vyjádření jen jedné strany sporu (no jo, uznávám, že právníci odmítli komentovat) a že se jim do textu nevešlo téměř nic o tom, na základě čeho vlastně soud rozhodl.
Tak asi bude rozumnější zase nadávat na média. Sice přinesla zprávu, ale ta neobsahuje dost informací na to, abych si mohl udělat nějaký kvalifikovaný názor. Ale udělat si nekvalifikovaný názor to umožňuje už teď, takže pohoda...
A: "Ó pomoc, ona mě okradla. To je hrůza!!! Ať se jde ten debil vycpat."
B: "Tak takhle vykrádat druhé kapely. No to je síla! Ve většině písniček na nové desce je slyšet inspirace ve známých hitech z posledních let."
Nakonec jsem se nemohl rozhodnout, jestli budu žasnout nad soudním rozhodnutím, které mi zhruba z poloviny připadá zvláštní (zákaz prodeje ok, ale zákaz hraní v rádiích u CD, která si rádia regulérně koupila před několika lety?), nebo znalecky kritizovat média, která si systémem tiché pošty deformují jednu původní zprávu a nikomu nevadí, že mají vyjádření jen jedné strany sporu (no jo, uznávám, že právníci odmítli komentovat) a že se jim do textu nevešlo téměř nic o tom, na základě čeho vlastně soud rozhodl.
Tak asi bude rozumnější zase nadávat na média. Sice přinesla zprávu, ale ta neobsahuje dost informací na to, abych si mohl udělat nějaký kvalifikovaný názor. Ale udělat si nekvalifikovaný názor to umožňuje už teď, takže pohoda...
A: "Ó pomoc, ona mě okradla. To je hrůza!!! Ať se jde ten debil vycpat."
B: "Tak takhle vykrádat druhé kapely. No to je síla! Ve většině písniček na nové desce je slyšet inspirace ve známých hitech z posledních let."
2005-11-21
Jackson3
Poslední dobou se zřejmě příliš dívám na TV a už mě to začíná zmáhat. To je pořád samý filmový klub a Woody Allen, ale ty konce... Zaprvé se mi hromadí nedopsané blogy, které už přestávají být aktuální, a zadruhé hledám záhady i tam, kde nejsou.
Tak například když jsem zjistil, že dva dny po sobě jsou na Nově dva filmy Petera Jacksona (Dvě věže a Přízraky), tak mě napadlo, že to zřejmě signalizuje začátek propagační kampaně na King Konga.
Když jsem se nad tím trochu zamyslel, tak jsem tu myšlenku musel zavrhnout, protože Dvě věže prostě byly na řadě (rok od TV uvedení Společenstva už uplynul) a Přízraky skoro nikdo nezná, takže jako propagační prvek jsou naprosto nepoužitelné, ale stejně - to, že nejste paranoidní, ještě neznamená, že po vás nejdou, že... =)
Tak například když jsem zjistil, že dva dny po sobě jsou na Nově dva filmy Petera Jacksona (Dvě věže a Přízraky), tak mě napadlo, že to zřejmě signalizuje začátek propagační kampaně na King Konga.
Když jsem se nad tím trochu zamyslel, tak jsem tu myšlenku musel zavrhnout, protože Dvě věže prostě byly na řadě (rok od TV uvedení Společenstva už uplynul) a Přízraky skoro nikdo nezná, takže jako propagační prvek jsou naprosto nepoužitelné, ale stejně - to, že nejste paranoidní, ještě neznamená, že po vás nejdou, že... =)
2005-11-16
Aleš Bareš
Signifikantním itemem naší kontemporarity je medializování sekundárních informací, které tak maximalizují svůj impakt, ale současně metamorfují do nových identit, které nejsou zcela kompatibilní s jejich originální personalitou. Čiliže lidi furt kecají o tom, co viděli v telce, a nakonec to stejně nějak zmotají. Ale dneska to dělá kde kdo, tak co bych to taky nezkusil...
Totiž nedávno se v Reflexu Andrej Halada rozhorloval nad tím, že Leoš Mareš použil v BB obrat "Sofiina volba" a zřejmě ani neví, o co přesně jde. Ten komentář se mi zdál trochu přísný, ale teď se taky musím přidat. Vlastně nemusím, ale chce se mi. =)
V sobotu jsem si ke snídani pustil TV, a protože repríza Paskvilu s Living Room byla v tu chvíli ještě daleko, nakonec jsem zakotvil u Esa. (Sakra, teď jsem se podřekl, v kolik o víkendu snídám. =)
Úlohu hosta plnil Pavol Habera, ale ať plnil, jak chtěl, tak ji nenaplnil. Většinu času se tváři v tvář Pánovi kožichů tvářil zaraženě, a když už se vlivem vnitřního přetlaku (problémy s trávením?) odhodlal k nějakému komentáři, obvykle to skončilo televizní morseovkou. Ale alespoň jsme se dověděli, že Crazy Frog je "pekná píííp-čovina". =)
Zato Mareš nebyl k zastavení. Samozřejmě neví, že Habera není zákládajícím členem Teamu, ale to jsem ani nečekal. Dokážu pochopit, že nezná porotkyni slovenské Superstar Lenku Slanou (Nebo správněji Slanú? Pochopení mám asi proto, že ji taky neznám. =) a snad i to, že nezná Janu Hubinskou (přestože ta už hrála i v několika českých filmech), ale když mu Habera celou historii popsal a Mareš se na tu "Lenku Hubinskou" začal podrobněji vyptávat, už jsem zakolísal.
Kromě toho mi Leoš dopřál trochu escherovské závrati, kterou teď posílám dál. Budu totiž popisovat, že jsem viděl Mareše, jak Haberovi popisuje, co viděl v TV při předávání cen MTV. (A helemese - ona se mezitím vynořila aféra! / Díky FF!) Konkrétně ho zaujalo, že "kazašský moderátor Borat" používá češtinu.
Mareš se svou typickou důsledností všechny české citáty lehce zkreslil a pro jistotu hned v úvodu vysvětlil, že Borat nebyl opravdový moderátor, ale "jeden americký komik". Jméno "Ali G" vůbec nepadlo, takže nevyřčená otázka, jestli ho vlastně zná, zůstala viset ve vzduchu před televizí a hodnou chvíli se tam klepala. Teprve po několika minutách padla vyčerpáním a náš pes si ji odtáhnul za gauč k podrobnějšímu prozkoumání. Výsledky svého šetření ale zatím bohužel nedodal - to víte, podrobnosti jsou k dispozici vždycky až po pitvě.
Zpětně se nemůžu rozhodnout, jestli mám Barešův výkon zkritizovat nebo naopak pochválit. On totiž své neznalosti "všeobecného rozhledu" částečně přiznal, částečně zamluvil, část si vymyslel a u zbytku si asi ani neuvědomil, že mu něco uniklo - a to všechno podal takovým způsobem, že méně pozorný divák si žádných nesrovnalostí nevšimnul. Ovšem není právě tohle vlastně nejlepší ukázka Alešových moderátorských schopností? Vždyť od něho se pravdivé informace ani neočekávají... =)
Totiž nedávno se v Reflexu Andrej Halada rozhorloval nad tím, že Leoš Mareš použil v BB obrat "Sofiina volba" a zřejmě ani neví, o co přesně jde. Ten komentář se mi zdál trochu přísný, ale teď se taky musím přidat. Vlastně nemusím, ale chce se mi. =)
V sobotu jsem si ke snídani pustil TV, a protože repríza Paskvilu s Living Room byla v tu chvíli ještě daleko, nakonec jsem zakotvil u Esa. (Sakra, teď jsem se podřekl, v kolik o víkendu snídám. =)
Úlohu hosta plnil Pavol Habera, ale ať plnil, jak chtěl, tak ji nenaplnil. Většinu času se tváři v tvář Pánovi kožichů tvářil zaraženě, a když už se vlivem vnitřního přetlaku (problémy s trávením?) odhodlal k nějakému komentáři, obvykle to skončilo televizní morseovkou. Ale alespoň jsme se dověděli, že Crazy Frog je "pekná píííp-čovina". =)
Zato Mareš nebyl k zastavení. Samozřejmě neví, že Habera není zákládajícím členem Teamu, ale to jsem ani nečekal. Dokážu pochopit, že nezná porotkyni slovenské Superstar Lenku Slanou (Nebo správněji Slanú? Pochopení mám asi proto, že ji taky neznám. =) a snad i to, že nezná Janu Hubinskou (přestože ta už hrála i v několika českých filmech), ale když mu Habera celou historii popsal a Mareš se na tu "Lenku Hubinskou" začal podrobněji vyptávat, už jsem zakolísal.
Kromě toho mi Leoš dopřál trochu escherovské závrati, kterou teď posílám dál. Budu totiž popisovat, že jsem viděl Mareše, jak Haberovi popisuje, co viděl v TV při předávání cen MTV. (A helemese - ona se mezitím vynořila aféra! / Díky FF!) Konkrétně ho zaujalo, že "kazašský moderátor Borat" používá češtinu.
Mareš se svou typickou důsledností všechny české citáty lehce zkreslil a pro jistotu hned v úvodu vysvětlil, že Borat nebyl opravdový moderátor, ale "jeden americký komik". Jméno "Ali G" vůbec nepadlo, takže nevyřčená otázka, jestli ho vlastně zná, zůstala viset ve vzduchu před televizí a hodnou chvíli se tam klepala. Teprve po několika minutách padla vyčerpáním a náš pes si ji odtáhnul za gauč k podrobnějšímu prozkoumání. Výsledky svého šetření ale zatím bohužel nedodal - to víte, podrobnosti jsou k dispozici vždycky až po pitvě.
Zpětně se nemůžu rozhodnout, jestli mám Barešův výkon zkritizovat nebo naopak pochválit. On totiž své neznalosti "všeobecného rozhledu" částečně přiznal, částečně zamluvil, část si vymyslel a u zbytku si asi ani neuvědomil, že mu něco uniklo - a to všechno podal takovým způsobem, že méně pozorný divák si žádných nesrovnalostí nevšimnul. Ovšem není právě tohle vlastně nejlepší ukázka Alešových moderátorských schopností? Vždyť od něho se pravdivé informace ani neočekávají... =)
2005-11-15
Listopadové hudební drobky
(něco málo z převážně české hudební produkce, povětšinou na CD)
Před nedávnem se mi podařilo natrefit na koncert téměř místních (přece jen, Hranice na Moravě jsou kousek) Silent Stream of Godless Elegy. Přicházel jsem se smíšenými pocity; nepovažuji se za metalistu a škatulka doom metal mi nic moc neříká (v diskografii mám snad jenom The Gathering, a ten už dávno hraje jinak).
Odcházel jsem však zcela nadšen a obohacen nejen “živou” produkcí stále ještě dunící v hlavě, ale i s CD "Relic Dances" (tedy s posledním zářezem na pažbě SSOGE) v kapse. Mimochodem, desku produkoval "moderní folklorista" Tomáš Kočko, a hostovala na ní cimbálová skupina Radošov.
O roubování valašské melodiky na původní doommetalový základ SSOGE už bylo napsáno nespočetněkrát, a mnohem povolanějšími. Třeba jen ta škatulka ethnometalová fůze... :-) Proto se omezím jen na pouhé konstatování zajímavého faktu, že jedna z písní (Gigula) se kromě desky Relic Dances objevila taktéž na Kočkově (zatím posledním) počinu Do tanca, je ji tedy možno slyšet v obou verzích…
Třebíčtí FruFru konečně vydávají svoji druhou desku. Jmenovat se bude "Nevěř tichu" a tentokráte ji vydají Indies (první se jmenovala "Hmotný svět" a vyšla v roce 2003 u Leviathan Rec). Snad to bude ještě do Vánoc, tohle bych si pod stromečkem rozhodně přál.
A když už jsme u toho nadělování, tak 3. prosince bude křtít nové CD taky Bourek a spol. (čili ememvoodoopöká). Jak známo, rockový chlebíček nechutná každému, ale já se celkem těším. Bourek mi těsně po emems koncertě na letošních Coloursech sliboval, že osvětlí proč že má deska takové zpoždění (už začátkem července ho měla ;-). Ale dal jsem před touto jistě zajímavou nabídkou přednost ještě lákavější hudební produkci na ostatních scénách. Tak třeba ten příběh bude znát někdo z vás, našich milých čtenářů…
A teď něco pro pravé televizní frikulíny.
Jistě vás některé překvapí, že jsem od svého kolegy spolubloggera V. (prý o fous většího frikulína), dostal pod stromeček CD “Vítkovo kvarteto - Live 1995”. Je tomu už několik let (co byl tento titul k dostání v podnicích s velkým logem Levné Knihy, a.s.).
Deska téměř upadla do zapomnění (zlý jazykové dokonce tvdí, že podobné tituly uchovávám v krabici s visačkou “Šrot”), až mě tuším loňský či předloňský program festivalu Boskovice přinutil této opět dáti šanci. Od té doby jsem se na ni už nedíval tak přezíravě. Ale ke skutečné změně názoru dopomohlo až ono boskovické živé vystoupení. Bylo výborné! (přítelkyně tuto událost prospala, byla to tuším poslední kapela večera, a tak do této fáze ještě nedospěla).
Každopádně, zpět k tématu, všiml si z vás někdo nabídky prvního DVD této kapely v rámci teleshoppingu (!!!) České televize?!?!?
Říká se, že člověk nevstoupí dvakrát do stejné řeky. Snad se o to nepokouší “bodkový” Marek Doubrava, který zase “něco peče” se svou bývalou domovskou kapelou. Pevně věřím, že zůstane jen u těch aranží (přepracoval totiž některé Tatabojsí písně pro tuším smyčcové trio někde z Nového Yorku).
Hlavně aby nechytl některé “manýry”, kterými jsou TTB již téměř legendární: zvukovky většinou delší než samotné festivalové vystoupení, které navíc ještě zcela proti zákonům statistiky přivolávají přívalové deště - zeptejte se třeba Václava Bartoše; a nebo předchystané bicí zabírající třetinu hlavního pódia na letošních Boskovicích (přičemž TTB vystupovali ten večer až poslední)…
Bohužel, ten ústřižek novin jsem někde založil, a na víc detailů ohledně spolupráce si nevzpomenu :-).
Schválně, pozná někdo z vás, která česká kapela je autorem singlu s názvem "Kybernetická Babička"? Že nevíte?
Nebo že by snad slovenská?
Samá voda…
Vězte, že tohle je aktuální počin kapely Stereolab. Jak zní tento titul skutečně netuším, ale zato řadové desky rozhodně doporučuji, počínaje třeba Transient Random-Noise Bursts with Announcements (1993) přes Mars Audiac Quintet (1994), Emperor Tomato Ketchup (1996) až třeba po Margerine Eclipse (2004).
Před nedávnem se mi podařilo natrefit na koncert téměř místních (přece jen, Hranice na Moravě jsou kousek) Silent Stream of Godless Elegy. Přicházel jsem se smíšenými pocity; nepovažuji se za metalistu a škatulka doom metal mi nic moc neříká (v diskografii mám snad jenom The Gathering, a ten už dávno hraje jinak).
Odcházel jsem však zcela nadšen a obohacen nejen “živou” produkcí stále ještě dunící v hlavě, ale i s CD "Relic Dances" (tedy s posledním zářezem na pažbě SSOGE) v kapse. Mimochodem, desku produkoval "moderní folklorista" Tomáš Kočko, a hostovala na ní cimbálová skupina Radošov.
O roubování valašské melodiky na původní doommetalový základ SSOGE už bylo napsáno nespočetněkrát, a mnohem povolanějšími. Třeba jen ta škatulka ethnometalová fůze... :-) Proto se omezím jen na pouhé konstatování zajímavého faktu, že jedna z písní (Gigula) se kromě desky Relic Dances objevila taktéž na Kočkově (zatím posledním) počinu Do tanca, je ji tedy možno slyšet v obou verzích…
Třebíčtí FruFru konečně vydávají svoji druhou desku. Jmenovat se bude "Nevěř tichu" a tentokráte ji vydají Indies (první se jmenovala "Hmotný svět" a vyšla v roce 2003 u Leviathan Rec). Snad to bude ještě do Vánoc, tohle bych si pod stromečkem rozhodně přál.
A když už jsme u toho nadělování, tak 3. prosince bude křtít nové CD taky Bourek a spol. (čili ememvoodoopöká). Jak známo, rockový chlebíček nechutná každému, ale já se celkem těším. Bourek mi těsně po emems koncertě na letošních Coloursech sliboval, že osvětlí proč že má deska takové zpoždění (už začátkem července ho měla ;-). Ale dal jsem před touto jistě zajímavou nabídkou přednost ještě lákavější hudební produkci na ostatních scénách. Tak třeba ten příběh bude znát někdo z vás, našich milých čtenářů…
A teď něco pro pravé televizní frikulíny.
Jistě vás některé překvapí, že jsem od svého kolegy spolubloggera V. (prý o fous většího frikulína), dostal pod stromeček CD “Vítkovo kvarteto - Live 1995”. Je tomu už několik let (co byl tento titul k dostání v podnicích s velkým logem Levné Knihy, a.s.).
Deska téměř upadla do zapomnění (zlý jazykové dokonce tvdí, že podobné tituly uchovávám v krabici s visačkou “Šrot”), až mě tuším loňský či předloňský program festivalu Boskovice přinutil této opět dáti šanci. Od té doby jsem se na ni už nedíval tak přezíravě. Ale ke skutečné změně názoru dopomohlo až ono boskovické živé vystoupení. Bylo výborné! (přítelkyně tuto událost prospala, byla to tuším poslední kapela večera, a tak do této fáze ještě nedospěla).
Každopádně, zpět k tématu, všiml si z vás někdo nabídky prvního DVD této kapely v rámci teleshoppingu (!!!) České televize?!?!?
Říká se, že člověk nevstoupí dvakrát do stejné řeky. Snad se o to nepokouší “bodkový” Marek Doubrava, který zase “něco peče” se svou bývalou domovskou kapelou. Pevně věřím, že zůstane jen u těch aranží (přepracoval totiž některé Tatabojsí písně pro tuším smyčcové trio někde z Nového Yorku).
Hlavně aby nechytl některé “manýry”, kterými jsou TTB již téměř legendární: zvukovky většinou delší než samotné festivalové vystoupení, které navíc ještě zcela proti zákonům statistiky přivolávají přívalové deště - zeptejte se třeba Václava Bartoše; a nebo předchystané bicí zabírající třetinu hlavního pódia na letošních Boskovicích (přičemž TTB vystupovali ten večer až poslední)…
Bohužel, ten ústřižek novin jsem někde založil, a na víc detailů ohledně spolupráce si nevzpomenu :-).
Schválně, pozná někdo z vás, která česká kapela je autorem singlu s názvem "Kybernetická Babička"? Že nevíte?
Nebo že by snad slovenská?
Samá voda…
Vězte, že tohle je aktuální počin kapely Stereolab. Jak zní tento titul skutečně netuším, ale zato řadové desky rozhodně doporučuji, počínaje třeba Transient Random-Noise Bursts with Announcements (1993) přes Mars Audiac Quintet (1994), Emperor Tomato Ketchup (1996) až třeba po Margerine Eclipse (2004).
2005-11-06
Dupendo
Nevím přesně čím to je, ale vždycky mě zajímá, co si "o nás" říkají v zahraničí, takže když jsem si všimnul, že polský TV kanál TVP Kultura (via Astra) dává Pupendo, tak jsem se usadil u televize v očekávání...v očekávání něčeho... no prostě v očekávání. =) A rozhodně jsem se dočkal!
Nejsem si jistý, jestli se termín "polský dabing" používá i v českém vnitrozemí, a tak to raději vezmu trochu zeširoka.
V civilizovaných zemích existují dvě základní metody, jak divákovi přiblížt cizojazyčný film - dabing a titulky. Obě metody mají své výhody i nevýhody. Titulkování nechává možnost vnímat originální zvuk a jazyk, ale vyžaduje více pozornosti při čtení titulků a obvykle se text krátí, takže se ztrácejí různé nuance. U dabingu je to pochopitelně naopak - divák dostane slova až pod nos ve svém jazyce a v plné délce, ale může se stát, že něco bude "ztraceno při překladu" a on už nedostane žádné stopy, jak vypátrat tu správnou verzi, a navíc dabing málokdy dosahuje zvukové kvality originálu.
Obě tyhle metody jsou v Polsku známé, ale z neznámých příčin se využívají minimálně. V Polsku totiž vládne zmiňovaný "polský dabing". V českých zemích se tenhle způsob používal snad jen koncem osmdesátých let u amatérsky dabovaných videokazet, ale díky Zdeňku Troškovi se přece jen trochu popularizoval (Slunce, seno a pár facek - nemýlím-li se), takže asi víte, jak to vypadá - původní zvuk se trochu ztiší a všechny dialogy souběžně čte jeden člověk, který se obvykle vyznačuje zvučným hlasem vhodným pro filmové týdeníky a minimálním hereckým zaujetím nevhodným pro cokoliv jiného. Nejsem si úplně jistý, co způsobuje popularitu téhle metody v polských televizích (Tradice? Cena se přece od titulkování příliš lišit nemůže!), ale rozhodně je tímhle způsobem možné zkombinovat všechny nevýhody dabingu i titulkování do jednoho nestravitelného balíčku - původní zvuk téměř není slyšet a přitom je text pokrácený a detaily se rozmazávají.
U Pupenda se samozřejmě tohle všechno vyplnilo. Sice se Pupendo i polsky jmenovalo Pupendo, ale jinak bylo zřejmě plné překladatelských oříšků.
Například když pan ředitel Břečka budil děti, tak ze "smraďochů" se stali spíše "lenivečci" a vlastně celý jeho ranní projev získal úplně jiný styl - původní poetika téměř zmizela. Ostatně pan ředitel se z neznámých důvodů ani nejmenoval "Břečka", ale "Brečka" - netuším proč, protože v polštině "ř" (píše se samozřejmě sprzeszkou "rz") existuje a u jiných jmen ho dabér normálně vyslovoval. Obvykle bývá velký problém s překladem nadávek, kde je třeba trefit tu správnou "sílu", ale to nakonec dopadlo celkem dobře. Jediný drobný nedostatek bylo asi to, že když se místo slova "prdel" ("Řekněte to!" =) používá polské "dupa", tak už to nemá tu zvukomalebnou sílu, ale s tím se asi nedá nic dělat. Horší bylo, že z celého filmu úplně vypadlo slovo "vole". Nedávno jsem se sice v diskuzi na Lidovkách dočetl (dal bych link, ale text zmizel během rekonstrukce webu Lidovek) odvážné tvrzení, že výraz "vole" je české specifikum (čili že je de facto nepřeložitelný), ale tím, že ho polský dabing důsledně ignoroval a nenahrazoval ho ničím, se z dialogů ztratila většina hovorového charakteru a drzosti. Například "Kolik je hodin, vole?" po upuštění stopek z okna ztratilo minimálně 20 % vtipnosti. (A možná bych šel až na 21,5 %. =)
Samozřejmostí, kterou ani nemá cenu pitvat, bylo to, že Márův hluchý syn, který z pochopitelných důvodů mluví hodně nesrozumitelně, byl dabovaný stejně jako všechny ostatní postavy (co na to Kenny?), nebo že Břečkova drmolená obžaloba komunismu byla polsky dvakrát zopakovaná s dokonalou artikulací, takže Márovy opakované stížnosti, že nerozumí, příliš nedávaly smysl. Taky veškeré blábolení "amerického světáka" Pavla Lišky dostalo jednotný, ale nesouvislý polský kabátek - ať už bylo v originále česky nebo rádobyanglicky.
Vzhledem k tomu, že pro Jana Hřebejka je použitá filmová hudba poměrně důležitá, byla taky škoda, že nedošlo na (mnou propagované =) titulkování textů písniček, ale to by v polské televizi mohl čekat jen nenapravitelný optimista.
Nakonec mě oproti předpokladům nejvíc zaskočily věci, které vůbec nesouvisely s dabingem, ale právě s Liškou.
Pupendo jsem sice zatím v českém znění viděl jen jednou, takže možná je to jenom můj zkreslený paměťový záznam, ale byl bych přísahal, že scéna, kde se mladý Mára vydává za kamarádku z Finska, byla určitě delší než minutu! V TVP z ní zbylo jenom uvítání ve dveřích a holá scénka "repráky here", všechny okolní dialogy se smrskly na naprosté minimum a zmizely i nenápadné "lesbické" narážky (aspoň mám pocit, že tam něco takového bylo...? =), které nakonec zhrzenou Liškovu postavu vyštvaly z bytu.
Stejně brutálně byla zkrácena i celá Liškova historka z vojny ("padina s vrutem"). Liškovi zbylo v autě jen pár vět a už musel rychle na kapotu nabrat příslušníka.
Naopak trochu překvapivě se v plné délce konala sexuální výchova v rodinně, zkoušení ve škole z pohlavních orgánů a nahá hádka před Rybalkem.
Tak či tak mě to krácení překvapilo. Vzhledem k tomu, že to byly poměrně dlouhé a ukecané scény, předpokládám, že to mají na svědomí sami autoři, kteří chtěli zahraniční diváky ušetřit zpracovávání dlouhých (a potenciálně špatně přeložených =) kusů textů, ale tohle už začíná vypadat jako trend. Když se u Tučňáků mění hudba pro americké publikum, nebo když Homer v arabských zemích nepije pivo, tak se to dá ještě pochopit, protože tam jsou ty kulturní rozdíly poměrně velké, ale že už to máme kulturně tak daleko i do Polska, to jsem nečekal. A v jaké verzi se vlastně Pupendo promítalo na Slovensku?
Nejsem si jistý, jestli se termín "polský dabing" používá i v českém vnitrozemí, a tak to raději vezmu trochu zeširoka.
V civilizovaných zemích existují dvě základní metody, jak divákovi přiblížt cizojazyčný film - dabing a titulky. Obě metody mají své výhody i nevýhody. Titulkování nechává možnost vnímat originální zvuk a jazyk, ale vyžaduje více pozornosti při čtení titulků a obvykle se text krátí, takže se ztrácejí různé nuance. U dabingu je to pochopitelně naopak - divák dostane slova až pod nos ve svém jazyce a v plné délce, ale může se stát, že něco bude "ztraceno při překladu" a on už nedostane žádné stopy, jak vypátrat tu správnou verzi, a navíc dabing málokdy dosahuje zvukové kvality originálu.
Obě tyhle metody jsou v Polsku známé, ale z neznámých příčin se využívají minimálně. V Polsku totiž vládne zmiňovaný "polský dabing". V českých zemích se tenhle způsob používal snad jen koncem osmdesátých let u amatérsky dabovaných videokazet, ale díky Zdeňku Troškovi se přece jen trochu popularizoval (Slunce, seno a pár facek - nemýlím-li se), takže asi víte, jak to vypadá - původní zvuk se trochu ztiší a všechny dialogy souběžně čte jeden člověk, který se obvykle vyznačuje zvučným hlasem vhodným pro filmové týdeníky a minimálním hereckým zaujetím nevhodným pro cokoliv jiného. Nejsem si úplně jistý, co způsobuje popularitu téhle metody v polských televizích (Tradice? Cena se přece od titulkování příliš lišit nemůže!), ale rozhodně je tímhle způsobem možné zkombinovat všechny nevýhody dabingu i titulkování do jednoho nestravitelného balíčku - původní zvuk téměř není slyšet a přitom je text pokrácený a detaily se rozmazávají.
U Pupenda se samozřejmě tohle všechno vyplnilo. Sice se Pupendo i polsky jmenovalo Pupendo, ale jinak bylo zřejmě plné překladatelských oříšků.
Například když pan ředitel Břečka budil děti, tak ze "smraďochů" se stali spíše "lenivečci" a vlastně celý jeho ranní projev získal úplně jiný styl - původní poetika téměř zmizela. Ostatně pan ředitel se z neznámých důvodů ani nejmenoval "Břečka", ale "Brečka" - netuším proč, protože v polštině "ř" (píše se samozřejmě sprzeszkou "rz") existuje a u jiných jmen ho dabér normálně vyslovoval. Obvykle bývá velký problém s překladem nadávek, kde je třeba trefit tu správnou "sílu", ale to nakonec dopadlo celkem dobře. Jediný drobný nedostatek bylo asi to, že když se místo slova "prdel" ("Řekněte to!" =) používá polské "dupa", tak už to nemá tu zvukomalebnou sílu, ale s tím se asi nedá nic dělat. Horší bylo, že z celého filmu úplně vypadlo slovo "vole". Nedávno jsem se sice v diskuzi na Lidovkách dočetl (dal bych link, ale text zmizel během rekonstrukce webu Lidovek) odvážné tvrzení, že výraz "vole" je české specifikum (čili že je de facto nepřeložitelný), ale tím, že ho polský dabing důsledně ignoroval a nenahrazoval ho ničím, se z dialogů ztratila většina hovorového charakteru a drzosti. Například "Kolik je hodin, vole?" po upuštění stopek z okna ztratilo minimálně 20 % vtipnosti. (A možná bych šel až na 21,5 %. =)
Samozřejmostí, kterou ani nemá cenu pitvat, bylo to, že Márův hluchý syn, který z pochopitelných důvodů mluví hodně nesrozumitelně, byl dabovaný stejně jako všechny ostatní postavy (co na to Kenny?), nebo že Břečkova drmolená obžaloba komunismu byla polsky dvakrát zopakovaná s dokonalou artikulací, takže Márovy opakované stížnosti, že nerozumí, příliš nedávaly smysl. Taky veškeré blábolení "amerického světáka" Pavla Lišky dostalo jednotný, ale nesouvislý polský kabátek - ať už bylo v originále česky nebo rádobyanglicky.
Vzhledem k tomu, že pro Jana Hřebejka je použitá filmová hudba poměrně důležitá, byla taky škoda, že nedošlo na (mnou propagované =) titulkování textů písniček, ale to by v polské televizi mohl čekat jen nenapravitelný optimista.
Nakonec mě oproti předpokladům nejvíc zaskočily věci, které vůbec nesouvisely s dabingem, ale právě s Liškou.
Pupendo jsem sice zatím v českém znění viděl jen jednou, takže možná je to jenom můj zkreslený paměťový záznam, ale byl bych přísahal, že scéna, kde se mladý Mára vydává za kamarádku z Finska, byla určitě delší než minutu! V TVP z ní zbylo jenom uvítání ve dveřích a holá scénka "repráky here", všechny okolní dialogy se smrskly na naprosté minimum a zmizely i nenápadné "lesbické" narážky (aspoň mám pocit, že tam něco takového bylo...? =), které nakonec zhrzenou Liškovu postavu vyštvaly z bytu.
Stejně brutálně byla zkrácena i celá Liškova historka z vojny ("padina s vrutem"). Liškovi zbylo v autě jen pár vět a už musel rychle na kapotu nabrat příslušníka.
Naopak trochu překvapivě se v plné délce konala sexuální výchova v rodinně, zkoušení ve škole z pohlavních orgánů a nahá hádka před Rybalkem.
Tak či tak mě to krácení překvapilo. Vzhledem k tomu, že to byly poměrně dlouhé a ukecané scény, předpokládám, že to mají na svědomí sami autoři, kteří chtěli zahraniční diváky ušetřit zpracovávání dlouhých (a potenciálně špatně přeložených =) kusů textů, ale tohle už začíná vypadat jako trend. Když se u Tučňáků mění hudba pro americké publikum, nebo když Homer v arabských zemích nepije pivo, tak se to dá ještě pochopit, protože tam jsou ty kulturní rozdíly poměrně velké, ale že už to máme kulturně tak daleko i do Polska, to jsem nečekal. A v jaké verzi se vlastně Pupendo promítalo na Slovensku?
2005-10-22
The future is history
Po tom, co Karl veřejně označil tenhle blog za "momentálně nejzábavnější místo domácí hudební blogosféry", na mě dolehla tíha zodpovědnosti. Tady končí legrace, řekl jsem si. Vždyť to klidně přiláká i deset náhodných čtenářů navíc, já přitom nemám uklizeno a dokonce ani nic k jídlu, co bych mohl nabídnout!
Pak jsem se ale zamyslel a uvědomil si, že se můžu uklidnit, protože ten titul už asi nemá tu vážnost, co měl třeba před půl rokem. Jistoty nepřetrvaly, na zbytek většinou padla únava, takže píšou zřídka, a tak je štěstí, že se občas taky někdo nový přidá, protože jinak by prestiž "hudební blogosféry" klesla hodně nízko.
Ale aby toho negativismu nebylo málo, tak jsem dneska narazil na současnou hudební retro vlnu. Nebo spíš ona na mě.
Tak jako se v počítačovém průmyslu věří v platnost Mooreova zákona, tak se věří v neustálý vývoj kupředu i na hudební scéně.
Ono to celkově asi funguje, protože se neustále objevují noví interpreti i styly, ale současně s sebou kultura neustále vláčí své starší výdobytky, ke kterým se čas od času vrací. Asi únava nebo co, a tak se v neděli odpoledne - zatímco venku zuří válka nových a nedoceněných trendů - usadí v obýváku u kávy. Pak vytáhne staré album s fotkami, sfoukne prach z krytu gramofonu a něco si k tomu rozjímání pustí. Touhle dobou tu hudební neděli pociťuju dost intenzivně, ale mám pocit, že už před časem jsem se zmiňoval, že už mi prakticky všechno "něco připomíná", takže možná je to můj subjektivní problém...?
To si třeba takhle při večeři pustím nějaký hudební kanál. Jéžiš, co to je?, říkám si během prvních pár sekund. Jak můžou tím zvukem takhle očividně kopírovat U2? I ten klip - vždyť to je skoro to samé, jako když U2 kdysi natočili uprostřed města Where the Streets Have No Name. Ehm... moment... Tohle JSOU U2! Já vím, že pánové měli po Discotheque trochu krizi identity, ale jestli to s tím návratem ke kořenům trochu nepřehánějí...? Vždyť požírají svůj vlastní ocas a dvojka už jim touhle dobou zmizela ve chřtánu.
A nebo třeba taková Madonna. Při prvním poslechu Hung Up jsem byl tak šokovaný tím samplem ABBY, že mi prakticky unikla skutečnost, že to ve skutečnosti v hrubých obrysech kopíruje zvuk What You're Waitin' For? (včetně tikání, dusavého rytmu a tématu ubíhajícího času). Madonna sice nikdy nebyla v pravém slova smyslu novátorka, ale kopírovat dvě cizí písničky NAJEDNOU, to je trochu silná káva i v neděli.
Do třetice všeho starého jsou tu Franz Ferdinand. Těm nestačilo, že mají retro zvuk, a tak k Do You Want To ještě natočili retro klip. Kdybych měl stroj času, tak bych ho kvůli ověření velice rád zkusil propašovat někam do konce šedesátých let, protože jsem přesvědčený o tom, že by nikdo z místních ani nepojal podezření. Je to sice všechno pečlivě okopírované (včetně strašlivého líčení a béžového prádla modelek, které by se s úspěchem dalo používat při odvykací terapii pro erotomany), ale proč, proboha?! Rockové retro jako populární hudba pro mladou nastupující generaci?
Možná, ale mě už nedostanete! Já vám dám "swinging London" a Zvětšeninu, holomci! =) (Dobře, přiznávám, možná jsem prostě zaujatý, protože se mě dotklo, tak v tom klipu smetou toho maníka experimentujícího s nějakým syntezátorem.)
Retro je prostě všude a ve všech formách. V kytarovém mainstreamu, na indie scéně i v popu. Zvlášť ta Madonna mě zneklidňuje, protože se jí obvykle daří držet se na vlně nebo aspoň těsně v závěsu za aktuálními trendy. Jestli se jí to povedlo i tentokrát, tak se mám na co těšit. A vy taky!
Jo aha, vy se vlastně těšíte... No tak nic. =)
No prostě neděle je v plném proudu, ale snad není nic ztraceno, nějaké novinky určitě přijdou. Po neděli přece musí přijít Blue Monday, pak Ruby Tuesday, Waiting For Wednesday, Friday I'm in Love, I Love Saturdays... Škoda toho chybějícího Thursday, ale aspoň je vidět, že je tu ještě potenciál pro další zlepšování. =)
Pak jsem se ale zamyslel a uvědomil si, že se můžu uklidnit, protože ten titul už asi nemá tu vážnost, co měl třeba před půl rokem. Jistoty nepřetrvaly, na zbytek většinou padla únava, takže píšou zřídka, a tak je štěstí, že se občas taky někdo nový přidá, protože jinak by prestiž "hudební blogosféry" klesla hodně nízko.
Ale aby toho negativismu nebylo málo, tak jsem dneska narazil na současnou hudební retro vlnu. Nebo spíš ona na mě.
Tak jako se v počítačovém průmyslu věří v platnost Mooreova zákona, tak se věří v neustálý vývoj kupředu i na hudební scéně.
Ono to celkově asi funguje, protože se neustále objevují noví interpreti i styly, ale současně s sebou kultura neustále vláčí své starší výdobytky, ke kterým se čas od času vrací. Asi únava nebo co, a tak se v neděli odpoledne - zatímco venku zuří válka nových a nedoceněných trendů - usadí v obýváku u kávy. Pak vytáhne staré album s fotkami, sfoukne prach z krytu gramofonu a něco si k tomu rozjímání pustí. Touhle dobou tu hudební neděli pociťuju dost intenzivně, ale mám pocit, že už před časem jsem se zmiňoval, že už mi prakticky všechno "něco připomíná", takže možná je to můj subjektivní problém...?
To si třeba takhle při večeři pustím nějaký hudební kanál. Jéžiš, co to je?, říkám si během prvních pár sekund. Jak můžou tím zvukem takhle očividně kopírovat U2? I ten klip - vždyť to je skoro to samé, jako když U2 kdysi natočili uprostřed města Where the Streets Have No Name. Ehm... moment... Tohle JSOU U2! Já vím, že pánové měli po Discotheque trochu krizi identity, ale jestli to s tím návratem ke kořenům trochu nepřehánějí...? Vždyť požírají svůj vlastní ocas a dvojka už jim touhle dobou zmizela ve chřtánu.
A nebo třeba taková Madonna. Při prvním poslechu Hung Up jsem byl tak šokovaný tím samplem ABBY, že mi prakticky unikla skutečnost, že to ve skutečnosti v hrubých obrysech kopíruje zvuk What You're Waitin' For? (včetně tikání, dusavého rytmu a tématu ubíhajícího času). Madonna sice nikdy nebyla v pravém slova smyslu novátorka, ale kopírovat dvě cizí písničky NAJEDNOU, to je trochu silná káva i v neděli.
Do třetice všeho starého jsou tu Franz Ferdinand. Těm nestačilo, že mají retro zvuk, a tak k Do You Want To ještě natočili retro klip. Kdybych měl stroj času, tak bych ho kvůli ověření velice rád zkusil propašovat někam do konce šedesátých let, protože jsem přesvědčený o tom, že by nikdo z místních ani nepojal podezření. Je to sice všechno pečlivě okopírované (včetně strašlivého líčení a béžového prádla modelek, které by se s úspěchem dalo používat při odvykací terapii pro erotomany), ale proč, proboha?! Rockové retro jako populární hudba pro mladou nastupující generaci?
Možná, ale mě už nedostanete! Já vám dám "swinging London" a Zvětšeninu, holomci! =) (Dobře, přiznávám, možná jsem prostě zaujatý, protože se mě dotklo, tak v tom klipu smetou toho maníka experimentujícího s nějakým syntezátorem.)
Retro je prostě všude a ve všech formách. V kytarovém mainstreamu, na indie scéně i v popu. Zvlášť ta Madonna mě zneklidňuje, protože se jí obvykle daří držet se na vlně nebo aspoň těsně v závěsu za aktuálními trendy. Jestli se jí to povedlo i tentokrát, tak se mám na co těšit. A vy taky!
Jo aha, vy se vlastně těšíte... No tak nic. =)
No prostě neděle je v plném proudu, ale snad není nic ztraceno, nějaké novinky určitě přijdou. Po neděli přece musí přijít Blue Monday, pak Ruby Tuesday, Waiting For Wednesday, Friday I'm in Love, I Love Saturdays... Škoda toho chybějícího Thursday, ale aspoň je vidět, že je tu ještě potenciál pro další zlepšování. =)
2005-10-18
Blogspam
Asi si potřebuju postěžovat, jak mě štve spam.
To, že se vnucuje do mailu, už jsem nějak strávil, ale když se vnucuje i do komentářů v různých diskuzních skupinách, to už je fakt otrava.
Jenomže co s tím? Mazat či nemazat?
Zatím se snažím spíš mazat, ale zdá se, že server Blogspot má trochu problémy se s tím se ctí vypořádat... (Hláška "forbidden access" několik minut po smazání člověka úplně nepotěší.)
To, že se vnucuje do mailu, už jsem nějak strávil, ale když se vnucuje i do komentářů v různých diskuzních skupinách, to už je fakt otrava.
Jenomže co s tím? Mazat či nemazat?
Zatím se snažím spíš mazat, ale zdá se, že server Blogspot má trochu problémy se s tím se ctí vypořádat... (Hláška "forbidden access" několik minut po smazání člověka úplně nepotěší.)
2005-10-10
Na vlastní objektiv
...jsem si dovolil dvě fotečky ze své dvoudenní zahraniční výpravy... =)
Už je mi to samotnému trapné, ale vypadá to, že před tučňáky se nedá utéct - vyloženě si vynucují pozornost, i když se je člověk snaží ignorovat. Zatím jsem neměl čas pátrat po detailech, takže si klidně můžu vyhlásit soukromou anketu na téma "s jakou hudbou se film bude promítat v Německu?" Přes tradičně pozitivní vztah Němců k elektronice sázím spíše na americkou verzi.
Všichni to už někde četli, ale stejně není nad to vidět to na vlastní oči. Deska Nice Traps skupiny Khoiba se opravdu prodává (a ne úplně levně =). Ten pocit, kdy člověk uprostřed obchodu o rozměrech 100 x 50 metrů (hrubý odhad) najde jednu českou desku (přesněji řečeno tři stejné), je - jak říká Fuka a reklamy - k nezaplacení.
(Jestli je to množství pro naši hudební scénu úspěch nebo ostuda, to nechám na vás. =)
Mimochodem jestli to budete chtít hledat, tak stojan se jmenoval "Electronic Beats".
Už je mi to samotnému trapné, ale vypadá to, že před tučňáky se nedá utéct - vyloženě si vynucují pozornost, i když se je člověk snaží ignorovat. Zatím jsem neměl čas pátrat po detailech, takže si klidně můžu vyhlásit soukromou anketu na téma "s jakou hudbou se film bude promítat v Německu?" Přes tradičně pozitivní vztah Němců k elektronice sázím spíše na americkou verzi.
Všichni to už někde četli, ale stejně není nad to vidět to na vlastní oči. Deska Nice Traps skupiny Khoiba se opravdu prodává (a ne úplně levně =). Ten pocit, kdy člověk uprostřed obchodu o rozměrech 100 x 50 metrů (hrubý odhad) najde jednu českou desku (přesněji řečeno tři stejné), je - jak říká Fuka a reklamy - k nezaplacení.
(Jestli je to množství pro naši hudební scénu úspěch nebo ostuda, to nechám na vás. =)
Mimochodem jestli to budete chtít hledat, tak stojan se jmenoval "Electronic Beats".
2005-10-04
Zpívat se nebude
"Zpíval bych rád, ale - není mi dáno!" recitoval kdysi Miroslav Horníček za zvuku bigbandu. Teprve když se to všechno "dalo do fade-outu", tak přišla takřka rapovaná pointa: "Zpívat se nebude. Za tyhle peníze se zpívat nebude!"
Tohle vlastně se zrušeným koncertem Télépopmusic moc neladí, protože ve smlouvě a finančních požadavcích asi problém nebyl, ale nějak jsem si na to vzpomněl, tak co bych nezacitoval. =)
Už ze samotného pátečního zrušení koncertu jsem měl smíšené pocity, protože mě docela lákal, jenomže to bych potřeboval dovolenou a na tu je u nás v práci každoročně dlouhé předvánoční embargo. Tím pádem mi to zrušení vlastně pomohlo vyřešit jedno dilema, jenomže stejně mi připadlo smutné, že u nás Télépopmusic nemá publikum.
Tenhle případ měl ale taky ještě dovětek. V sobotu jsem v TV zachytil časovou schránku, která obsahovala reprízu Paskvilu a Pomeranče. V Paskvilu se vesele soutěžilo o lístky, zatímco v Pomeranči pro změnu pustili klip Into Everything. Žádný titulek "netelefonujte - sledujete reprízu" se celkem pochopitelně nekonal, a tak si možná málokdo všimnul, že právě sleduje pohřeb.
Možná, že kdyby se s tou propagací začalo trochu dřív, tak by i ten předprodej dopadl trochu líp, napadlo mě. Ale není vlastně smutné, že je třeba takové koncerty "uměle" propagovat? A není nakonec nejsmutnější to, že spousta zajímavých skupin se do vysílání dostane teprve tehdy, když se pro to najde nějaká komerční záminka? Ale bodejť - kdo by nechtěl lístky zdarma, že... =)
Tohle vlastně se zrušeným koncertem Télépopmusic moc neladí, protože ve smlouvě a finančních požadavcích asi problém nebyl, ale nějak jsem si na to vzpomněl, tak co bych nezacitoval. =)
Už ze samotného pátečního zrušení koncertu jsem měl smíšené pocity, protože mě docela lákal, jenomže to bych potřeboval dovolenou a na tu je u nás v práci každoročně dlouhé předvánoční embargo. Tím pádem mi to zrušení vlastně pomohlo vyřešit jedno dilema, jenomže stejně mi připadlo smutné, že u nás Télépopmusic nemá publikum.
Tenhle případ měl ale taky ještě dovětek. V sobotu jsem v TV zachytil časovou schránku, která obsahovala reprízu Paskvilu a Pomeranče. V Paskvilu se vesele soutěžilo o lístky, zatímco v Pomeranči pro změnu pustili klip Into Everything. Žádný titulek "netelefonujte - sledujete reprízu" se celkem pochopitelně nekonal, a tak si možná málokdo všimnul, že právě sleduje pohřeb.
Možná, že kdyby se s tou propagací začalo trochu dřív, tak by i ten předprodej dopadl trochu líp, napadlo mě. Ale není vlastně smutné, že je třeba takové koncerty "uměle" propagovat? A není nakonec nejsmutnější to, že spousta zajímavých skupin se do vysílání dostane teprve tehdy, když se pro to najde nějaká komerční záminka? Ale bodejť - kdo by nechtěl lístky zdarma, že... =)
2005-09-24
"I get no doubt"
Nechybělo mnoho a touhle dobou jste si tu mohli přečíst nezáživný seznam desek, které jsem za poslední dobu slyšel a na které jsem si nedokázal vytvořit koherentní a publikovatelný názor. Sice jsem si pořád říkal, že by to nebylo dost čtivé a nikomu by to nic nového nepřineslo (na tohle přece máme Audioscrobbler, přesněji řečeno pár měsíců - pokud zrovna funguje - už vlastně Last.fm, Karle), ale pořád mě nenapadalo nic, co by stálo za zmínku. Až teď. =)
Během posledního týdne jsem totiž zaregistroval určitý trend. Pokud píšete na českém internetu o hudbě, tak už začíná být považováno za samozřejmost, že ve svém textu za něco poděkujete Pavlu Smutnému. Tato šedá eminence české hudební blogosféry sice nemá vlastní hudební blog a ve své publicistické činnosti se často omezuje na skromný podpis "ps", takže mnohý webdesigner s šestiletou praxí o její existenci vůbec nemá tušení (pardon - narážka pro zasvěcené =), ale přesto je zřejmé, že se u Pavla sbíhají všechny publicistické nitky.
Jak už asi tušíte, tak i já chci právě poděkovat Pavlu Smutnému. V mém případě to je poděkování za tohle téma.
Začalo to nějak takhle:
"Handle Me od Robyn je švédské Du dolů. ;-)"
"Že by? =) (...) Mi to spíš připomíná Čo o mě vieš. =)"
"Ale začít popovou písničku tím, že někdo zmlátil svoji holku, asi není úplně běžné."
"Aha. =) (...) Já jsem zrovna tomu začátku moc nerozuměl a něco takového jsem tam nečekal."
Dál se debata stočila trochu jinam (na hovorové obraty v textech), ale téma už se vznášelo ve vzduchu a oklikou přes Death Cab for Cutie se zase vrátilo.
Ta hlavní otázka zní asi takto:
Kolik Čechů OPRAVDU rozumí anglickým textům?
Mě totiž například fascinuje, jak mnozí stálí autoři NMM v recenzích rozhazují plnými hrstmi úryvky textů a tváří se, že rozumět textům je samozřejmost.
Pokud to ale začnu posuzovat podle sebe, tak to asi samozřejmost nebude. Já mám totiž texty docela rád a považuju je podstatnou složku písničky. Navíc si o sobě myslím, že umím anglicky poměrně dobře (ha! =), ale pokud začnu vzpomínat na různé anglické písničky, tak se ukáže, že si pamatuju spíš jednotlivé zaslechnuté věty nebo spojení, ale málokdy jsem schopen říct, o čem je celý text - na to bych se musel při poslechu opravdu soustředit na text a ani pak by nebyl výsledek zaručen. Je to "práce" navíc, do které se mi jako posluchači obvykle nechce. Oproti češtině, kde to jde samo, tam prostě pořád cítím nějakou bariéru a ať dělám co dělám, tak v Anglii prostě nejsem doma, ale nanejvýš na návštěvě.
Další drobností k tématu bylo, když jsem se náhodou při čtení anglické fotbalové reportáže dověděl, jaký text je doopravdy v refrénu notoricky známého hitu Tubthumper od Chumbawamby. Já jsem tam všechny ty roky slyšel něco jako "I get no doubt". Sice to nedávalo nějaký "jó smysl" (tentokrát Nohavica za pětset), ale kdo by po tom pátral, že? Zvláště když se tam pak začne vypočítávat to pití - to přece nemůže být text, který by stál za pozornost! =) Jenomže najednou jsem uviděl ten správný text napsaný před sebou. Byl poněkud jiný a navíc dával smysl. (Sice to pořád nebyl ten "jó smysl", ale budu chvíli předstírat, že nejsem hnidopich. =) To zjištění mnou otřáslo až po kolečka židle, na které jsem v tu chvíli seděl.
Teprve pak mě napadlo zkusit Google a trochu mi to spravilo náladu, protože jsem okamžitě našel stránku s přeslechnutými variantami písničkových textů a Tubthumper si v množství chyb nestojí špatně, takže v tom evidentně nejsem sám! =)
Ostatně jak jste na tom s tím refrénem vy?
Nakonec jsem během filozofování s P.S. nad srozumitelností Mňágy pro Maďary a James pro Čechy nebo hledáním významů v textech R.E.M. a Richarda Krajča (tam se ale i česky dá "slyšet" ledacos =) přišel s myšlenkou kategorizace posluchačů textů podle množství zpracovaných informací:
nic
- hluší a cizinci bez znalosti jazyka jsou na tom z hlediska obsahu textu zhruba stejně
část slov
- nahluchlí rodáci a cizinci s dobrou znalostí jazyka si odnesou mlhavou představu o náladě textu
všechna slova
- rodáci a cizinci s výbornou znalostí jazyka jsou schopni vnímat o čem to je
všechna slova i reálie
- inteligentní rodáci a geniální cizinci sžití s cizí kulturou vstřebávají zážitek všemi póry =)
Ta tabulka je samozřejmě úplně na houby, ale snad je tam vidět, že k opravdovému porozumění textu písničky je toho třeba poměrně hodně a to nám třeba autor nemusí ani naznačovat, že "se chce stát trpaslíkem". (Ha! Tak teď jsem si tu argumentaci podepřel pěknou ukázkou nepochopitelnosti pro cizince neznalého české filmové klasiky! =)
Řešení pro TV diváka je nasnadě - titulkovat písničky!
Je zvláštní, že se tohle jednoduché opatření zatím téměř nikde nepoužívá. Přesto výjimky existují - například Viva má nejen pořad, kde průběžně zobrazuje originální texty pro karaoke, ale čas od času i nějaký ten překlad přijde. Vcelku pochopitelně to je ale překlad do němčiny, takže český divák se toho zase tak moc nedoví. =)
I u nás se ale blýská na lepší vzdělávací časy - včera zmiňovaný koncert Franz Ferdinand byl odvysílaný včetně českých titulků! (Aspoň pokud to můžu posoudit podle posledních deseti minut, které jsem viděl. =) Už tak neobvyklá událost se tak dostala do tak nadoblačných výšek, že programová změna kvůli prodloužení Davis Cupu a odsunutí koncertu do "pozdních nočních hodin" bylo nevyhnutelností, která mnoha diváky ušetřila před náhlou přemírou vjemů. Ale zřejmě je vhodnější začínat pozvolněji - uvidíme příště!
(Samozřejmě přeháním kvůli dramatickému efektu - myslím, že pár titulkovaných koncertů už jsem viděl, takže zase takový šok to nebyl. =)
Celou tuhle nezaostřenou úvahu bych měl nejlépe uzavřít nějakým textem a jako použitelný příklad mě napadla ne-až-tak-notoricky-známá (jak kde =) písnička od projektu Dntel. Asi hlavně proto, že text mě zaujal na první poslech - například bez většího úsilí jsem rozuměl jeho větší části =), ale pár věcí jsem rozlišil teprve po tom, co jsem si text vygoogloval. No a taky už jsem tu jeden text od Dntel měl. =) Jinak tam ale nejsou žádné jinotaje nebo komplikované básnické obrazy, takže ideální studijní materiál.
Dntel: (This Is) The Dream of Evan and Chan
(Jimmy Tamborello / Benjamin Gibbard)
It was familiar to me, the smoke too thick to breathe
The tile floors glistened, I slowly stirred my drink
And when you started to sing, you spoke with broken speech
That I could not understand and then you grabbed me tightly
I won't let go, I won't let go
Even if you say so, oh no
I've tried and tried with no results
I won't let go, I won't let go
He then played every song from 1993
The crowd applauded as he curtsied bashfully
Your eyelashes tickle my neck with every nervous blink
And it was perfect until the telephone started
Ringing ringing ringing ringing ringing off . . .
Pokud se cítíte opravdu silní v kramflecích, tak mi řekněte, kdo jsou sakra Evan a Chan?! (Ale bez Googlu! =)
Během posledního týdne jsem totiž zaregistroval určitý trend. Pokud píšete na českém internetu o hudbě, tak už začíná být považováno za samozřejmost, že ve svém textu za něco poděkujete Pavlu Smutnému. Tato šedá eminence české hudební blogosféry sice nemá vlastní hudební blog a ve své publicistické činnosti se často omezuje na skromný podpis "ps", takže mnohý webdesigner s šestiletou praxí o její existenci vůbec nemá tušení (pardon - narážka pro zasvěcené =), ale přesto je zřejmé, že se u Pavla sbíhají všechny publicistické nitky.
Jak už asi tušíte, tak i já chci právě poděkovat Pavlu Smutnému. V mém případě to je poděkování za tohle téma.
Začalo to nějak takhle:
"Handle Me od Robyn je švédské Du dolů. ;-)"
"Že by? =) (...) Mi to spíš připomíná Čo o mě vieš. =)"
"Ale začít popovou písničku tím, že někdo zmlátil svoji holku, asi není úplně běžné."
"Aha. =) (...) Já jsem zrovna tomu začátku moc nerozuměl a něco takového jsem tam nečekal."
Dál se debata stočila trochu jinam (na hovorové obraty v textech), ale téma už se vznášelo ve vzduchu a oklikou přes Death Cab for Cutie se zase vrátilo.
Ta hlavní otázka zní asi takto:
Kolik Čechů OPRAVDU rozumí anglickým textům?
Mě totiž například fascinuje, jak mnozí stálí autoři NMM v recenzích rozhazují plnými hrstmi úryvky textů a tváří se, že rozumět textům je samozřejmost.
Pokud to ale začnu posuzovat podle sebe, tak to asi samozřejmost nebude. Já mám totiž texty docela rád a považuju je podstatnou složku písničky. Navíc si o sobě myslím, že umím anglicky poměrně dobře (ha! =), ale pokud začnu vzpomínat na různé anglické písničky, tak se ukáže, že si pamatuju spíš jednotlivé zaslechnuté věty nebo spojení, ale málokdy jsem schopen říct, o čem je celý text - na to bych se musel při poslechu opravdu soustředit na text a ani pak by nebyl výsledek zaručen. Je to "práce" navíc, do které se mi jako posluchači obvykle nechce. Oproti češtině, kde to jde samo, tam prostě pořád cítím nějakou bariéru a ať dělám co dělám, tak v Anglii prostě nejsem doma, ale nanejvýš na návštěvě.
Další drobností k tématu bylo, když jsem se náhodou při čtení anglické fotbalové reportáže dověděl, jaký text je doopravdy v refrénu notoricky známého hitu Tubthumper od Chumbawamby. Já jsem tam všechny ty roky slyšel něco jako "I get no doubt". Sice to nedávalo nějaký "jó smysl" (tentokrát Nohavica za pětset), ale kdo by po tom pátral, že? Zvláště když se tam pak začne vypočítávat to pití - to přece nemůže být text, který by stál za pozornost! =) Jenomže najednou jsem uviděl ten správný text napsaný před sebou. Byl poněkud jiný a navíc dával smysl. (Sice to pořád nebyl ten "jó smysl", ale budu chvíli předstírat, že nejsem hnidopich. =) To zjištění mnou otřáslo až po kolečka židle, na které jsem v tu chvíli seděl.
Teprve pak mě napadlo zkusit Google a trochu mi to spravilo náladu, protože jsem okamžitě našel stránku s přeslechnutými variantami písničkových textů a Tubthumper si v množství chyb nestojí špatně, takže v tom evidentně nejsem sám! =)
Ostatně jak jste na tom s tím refrénem vy?
Nakonec jsem během filozofování s P.S. nad srozumitelností Mňágy pro Maďary a James pro Čechy nebo hledáním významů v textech R.E.M. a Richarda Krajča (tam se ale i česky dá "slyšet" ledacos =) přišel s myšlenkou kategorizace posluchačů textů podle množství zpracovaných informací:
nic
- hluší a cizinci bez znalosti jazyka jsou na tom z hlediska obsahu textu zhruba stejně
část slov
- nahluchlí rodáci a cizinci s dobrou znalostí jazyka si odnesou mlhavou představu o náladě textu
všechna slova
- rodáci a cizinci s výbornou znalostí jazyka jsou schopni vnímat o čem to je
všechna slova i reálie
- inteligentní rodáci a geniální cizinci sžití s cizí kulturou vstřebávají zážitek všemi póry =)
Ta tabulka je samozřejmě úplně na houby, ale snad je tam vidět, že k opravdovému porozumění textu písničky je toho třeba poměrně hodně a to nám třeba autor nemusí ani naznačovat, že "se chce stát trpaslíkem". (Ha! Tak teď jsem si tu argumentaci podepřel pěknou ukázkou nepochopitelnosti pro cizince neznalého české filmové klasiky! =)
Řešení pro TV diváka je nasnadě - titulkovat písničky!
Je zvláštní, že se tohle jednoduché opatření zatím téměř nikde nepoužívá. Přesto výjimky existují - například Viva má nejen pořad, kde průběžně zobrazuje originální texty pro karaoke, ale čas od času i nějaký ten překlad přijde. Vcelku pochopitelně to je ale překlad do němčiny, takže český divák se toho zase tak moc nedoví. =)
I u nás se ale blýská na lepší vzdělávací časy - včera zmiňovaný koncert Franz Ferdinand byl odvysílaný včetně českých titulků! (Aspoň pokud to můžu posoudit podle posledních deseti minut, které jsem viděl. =) Už tak neobvyklá událost se tak dostala do tak nadoblačných výšek, že programová změna kvůli prodloužení Davis Cupu a odsunutí koncertu do "pozdních nočních hodin" bylo nevyhnutelností, která mnoha diváky ušetřila před náhlou přemírou vjemů. Ale zřejmě je vhodnější začínat pozvolněji - uvidíme příště!
(Samozřejmě přeháním kvůli dramatickému efektu - myslím, že pár titulkovaných koncertů už jsem viděl, takže zase takový šok to nebyl. =)
Celou tuhle nezaostřenou úvahu bych měl nejlépe uzavřít nějakým textem a jako použitelný příklad mě napadla ne-až-tak-notoricky-známá (jak kde =) písnička od projektu Dntel. Asi hlavně proto, že text mě zaujal na první poslech - například bez většího úsilí jsem rozuměl jeho větší části =), ale pár věcí jsem rozlišil teprve po tom, co jsem si text vygoogloval. No a taky už jsem tu jeden text od Dntel měl. =) Jinak tam ale nejsou žádné jinotaje nebo komplikované básnické obrazy, takže ideální studijní materiál.
Dntel: (This Is) The Dream of Evan and Chan
(Jimmy Tamborello / Benjamin Gibbard)
It was familiar to me, the smoke too thick to breathe
The tile floors glistened, I slowly stirred my drink
And when you started to sing, you spoke with broken speech
That I could not understand and then you grabbed me tightly
I won't let go, I won't let go
Even if you say so, oh no
I've tried and tried with no results
I won't let go, I won't let go
He then played every song from 1993
The crowd applauded as he curtsied bashfully
Your eyelashes tickle my neck with every nervous blink
And it was perfect until the telephone started
Ringing ringing ringing ringing ringing off . . .
Pokud se cítíte opravdu silní v kramflecích, tak mi řekněte, kdo jsou sakra Evan a Chan?! (Ale bez Googlu! =)
2005-09-23
František Ferdinand v Českém rozvidu
Určitě budu jeden z posledních, kdo si toho všimnul, ale dnes večer ve 21:55 je na ČT záznam koncertu Franz Ferdinand.
Sice nejsem zrovna nadšený fanoušek FF, ale taková věc mě dokáže zaskočit, protože u podobných koncertů si člověk na odvysílání obvykle počká tak 5 let - přílišná aktuálnost koncertů zahraničních interpretů je v českém TV vysílání (tím nemyslím jen ČT!) zřejmě na škodu. Tedy pokud to není Live8 (kde ČT naopak myslím). =)
Tím pádem mi pořád vrtá hlavou, čím si to FF zasloužili. Že by pořád ještě fungovalo "The Konopiště Connection"? =)
Sice nejsem zrovna nadšený fanoušek FF, ale taková věc mě dokáže zaskočit, protože u podobných koncertů si člověk na odvysílání obvykle počká tak 5 let - přílišná aktuálnost koncertů zahraničních interpretů je v českém TV vysílání (tím nemyslím jen ČT!) zřejmě na škodu. Tedy pokud to není Live8 (kde ČT naopak myslím). =)
Tím pádem mi pořád vrtá hlavou, čím si to FF zasloužili. Že by pořád ještě fungovalo "The Konopiště Connection"? =)
2005-09-09
Tučňák po plastice
Tohle nemá být žádná osobní narážka =), ale volné pokračování jednoho staršího zápisu.
Jde mi o film Příběh tučňáka (La Marche de l'empereur), který se v US kinech stal nečekaným hitem letošního léta.
Dokonce to došlo tak daleko, že se na webu objevují články, ve kterých si zaručeně pravý akční režisér Michael Bay stěžuje, že mu tučňáci kradou diváky, přestože film nemá milostnou zápletku, žádnou výraznou zápornou postavu, dějové zvraty a dokonce ani rozlišitelné hrdiny. (Link jsem ukradl z FFFilmu.) Nebo taky tučňáci zamaskovaní jako myši infiltrovali webcomix původně zaměřený na počítačové hry.
U nás Příběh tučňáka myslím příliš komerčně neuspěl (kromě projekcí pro školy a školky =), ale díky soundtracku od Emilie Simon jsem film zaregistroval, a tak jsem se po čase na IMDb podíval na nějaké detaily a narazil na pár zvláštností.
Francouzská verze totiž totiž vypadá tak, jako by ji pod pseudonymem natočil Václav Chaloupek a jen nedopatřením se stalo, že úvodní píseň nenahrál Jaroslav Samson Lenk. Film navíc ukázal dosud méně známou skutečnost, že tučňáci se mezi sebou dorozumívají francouzsky.
To samozřejmě v USA nemohlo projít, a tak tučňáci přišli o hlas a všechno podstatné musel okomentovat Morgan Freeman. Ještě víc mě ale překvapilo, že nikdo na amerických serverech nekomentuje soundtrack, protože jakkoliv je Emilie Simon jasný pop, tak to rozhodně není pop podle amerického vkusu a nějaké (negativní) komentáře jsem čekal. Teprve pak jsem si všimnul nenápadné poznámky:
Original Music by
Emilie Simon
Alex Wurman (U.S. version)
The original French version features dialog for the penguins and a pop music soundtrack.
Musí to být fajn, napsat a nahrát hudbu k celovečernímu filmu, a pak zjistit, že se film ve většině světa promítá s úplně jinou. Taky by mě zajímalo, jestli je to ještě možné považovat za původní film, nebo to už je spíš remake – vždyť se vlastně změnila celá zvuková stopa čili polovina dojmu z filmu.
Docela mě překvapuje, jak daleko jsou ochotní producenti zajít, aby se zalíbili divákovi, přestože se tím vlastně mění celá původní (byť divná =) koncepce filmu a autoři tím popírají sami sebe. Nebo prostě filmový průmysl přechází na praktiky softwarových firem a tohle je opatchovaná verze filmu? =)
Jde mi o film Příběh tučňáka (La Marche de l'empereur), který se v US kinech stal nečekaným hitem letošního léta.
Dokonce to došlo tak daleko, že se na webu objevují články, ve kterých si zaručeně pravý akční režisér Michael Bay stěžuje, že mu tučňáci kradou diváky, přestože film nemá milostnou zápletku, žádnou výraznou zápornou postavu, dějové zvraty a dokonce ani rozlišitelné hrdiny. (Link jsem ukradl z FFFilmu.) Nebo taky tučňáci zamaskovaní jako myši infiltrovali webcomix původně zaměřený na počítačové hry.
U nás Příběh tučňáka myslím příliš komerčně neuspěl (kromě projekcí pro školy a školky =), ale díky soundtracku od Emilie Simon jsem film zaregistroval, a tak jsem se po čase na IMDb podíval na nějaké detaily a narazil na pár zvláštností.
Francouzská verze totiž totiž vypadá tak, jako by ji pod pseudonymem natočil Václav Chaloupek a jen nedopatřením se stalo, že úvodní píseň nenahrál Jaroslav Samson Lenk. Film navíc ukázal dosud méně známou skutečnost, že tučňáci se mezi sebou dorozumívají francouzsky.
To samozřejmě v USA nemohlo projít, a tak tučňáci přišli o hlas a všechno podstatné musel okomentovat Morgan Freeman. Ještě víc mě ale překvapilo, že nikdo na amerických serverech nekomentuje soundtrack, protože jakkoliv je Emilie Simon jasný pop, tak to rozhodně není pop podle amerického vkusu a nějaké (negativní) komentáře jsem čekal. Teprve pak jsem si všimnul nenápadné poznámky:
Original Music by
Emilie Simon
Alex Wurman (U.S. version)
The original French version features dialog for the penguins and a pop music soundtrack.
Musí to být fajn, napsat a nahrát hudbu k celovečernímu filmu, a pak zjistit, že se film ve většině světa promítá s úplně jinou. Taky by mě zajímalo, jestli je to ještě možné považovat za původní film, nebo to už je spíš remake – vždyť se vlastně změnila celá zvuková stopa čili polovina dojmu z filmu.
Docela mě překvapuje, jak daleko jsou ochotní producenti zajít, aby se zalíbili divákovi, přestože se tím vlastně mění celá původní (byť divná =) koncepce filmu a autoři tím popírají sami sebe. Nebo prostě filmový průmysl přechází na praktiky softwarových firem a tohle je opatchovaná verze filmu? =)
2005-09-08
Zpráva týdne - Zuby Nehty opět na scéně
Na festivalu Babí léto v Bohnicích vystoupí mimo jiné i kapela Zuby Nehty, dle dostupných materiálů dokonce v původní sestavě. Pokud se nejedná o jednorázový comeback, jistě tímto holky udělají radost spoustám fanoušků (třeba Čondymu...)
2005-09-02
Nevím, co jsem dělal tohle léto
Asi před dvěmi týdny jsem začal psát nějaké komentáře desek, ale kvůli tomu vadnému disku jsem to nějak nedotáhnul do publikovatelného tvaru. Tak snad že bych to prošel a trochu doplnil... =)
Troissoeur: Trah Njim (2002)
Tahle belgická skupina letos pod krycím názvem "belgický Radiohead" velice kladně zapůsobila na Colours. Sice už jsem se o nich zmínil v reportáži, ale pro zopakování hlavní body: rozmáchlý, ale jistý zpěv, klasické strunné nástroje, elektronické podklady a náladotvorné videoprojekce. To vše na hlavním pódiu v pátek večer, kde se Troissoeur pro spoustu lidí stali jedním z největších překvapení festivalu. (Pro mě úplně ne, protože jsem viděl až konec. =) Vzhledem k tomu, že sláva skupiny zatím příliš nepřekročila belgické hranice a ani doma nejsou Troissoeur zrovna v pozici superhvězdy (ale jak je to vlastně možné?), je třeba pogratulovat paní Holušové k výbornému čichu.
Jediným kazem vystoupení bylo zřejmě to, že málokomu z nadšeného publika se podařilo najít stánek, kde se po koncertě prodávaly CD skupiny (viz vzkazy na fóru Colours). Skupina zatím vydala dvě alba, ale nezdá se, že by se dostaly do naší distribuce, takže jsem chvíli pátral po webu. Trochu mě překvapilo, když jsem narazil na nějaké zmínky o "vlámském folku" a vzpomněl si na výslovné upozornění jejich zpěváka, že "prodávají i CD s novým materiálem", ale bral jsem to trochu s rezervou.
Nakonec jsem desku Trah Njim dostal "od dobrého přítele" (nejmenovat! =) v mp3 a teprve při poslechu do sebe všechny záhady a indicie kolem skupiny zapadly.
Tahle deska prostě JE folk! =)
Totiž je to folk, pokud za folk považujete třeba Tara Fuki (na které se do omrzení odvolávám u každé skupiny s violoncellem =). Vlastně mě docela překvapilo, jak moc jim jsou (byli) Troissoeur zvukově podobní. Místně i hudebně sice vycházejí úplně odjinud, ale došli téměř na stejné místo. Na druhou stranu to vysvětluje, proč (zatím?) nejsou příliš známí - oni totiž opravdu zněli úplně jinak, než když si je vzal do parády Daniel B. z Front 242. Ačkoliv ono to "úplně jinak" asi není moc přesný popis, protože spousta prvků (kromě té elektroniky) byla ke slyšení už na téhle desce. A taky není špatná, i když je to folk. Ovšem já ji asi moc poslouchat nebudu. =)
Ladytron: Witching Hour (2005)
Členové skupiny sice v rozhovorech naznačovali, že ten jejich elektroclash jim na první desce vzniknul pod rukama spíš z nouze a že teď hodně hrajou živě, takže nová deska bude mnohem sevřenější a rockovější, ale tohle jsem stejně nečekal. Sakra! Ne že by mě ta první deska nějak extra vzala za srdce, ale připadala mi pestřejší. Witching Hour jakoby jela celou dobu v jednom (rychlém) tempu i stylu a zatím se v ní dost ztrácím. Opravdu si Ladytron myslí, že je možné udělat zajímavou desku z písniček s prakticky stejným zvukem jen na třech akordech, které se pravidelně mění po taktech? Mě to nějak nebaví.
Sigur Rós: Takk (2005)
Tohle je, myslím, jasná ukázka toho, že zavděčit se recenzentovi (byť amatérskému =), není snadný úkol.
První dojem byl jednoznačný - je to Sigur Rós. K druhému dojmu zatím nedošlo, protože tu desku nějak nemám chuť poslouchat a sám nevím přesně proč. A to přesto, že narozdíl od Ladytron Sigur Rós nahráli skoro přesně to, co jsem od nich čekal. Záhada!
Troissoeur: Trah Njim (2002)
Tahle belgická skupina letos pod krycím názvem "belgický Radiohead" velice kladně zapůsobila na Colours. Sice už jsem se o nich zmínil v reportáži, ale pro zopakování hlavní body: rozmáchlý, ale jistý zpěv, klasické strunné nástroje, elektronické podklady a náladotvorné videoprojekce. To vše na hlavním pódiu v pátek večer, kde se Troissoeur pro spoustu lidí stali jedním z největších překvapení festivalu. (Pro mě úplně ne, protože jsem viděl až konec. =) Vzhledem k tomu, že sláva skupiny zatím příliš nepřekročila belgické hranice a ani doma nejsou Troissoeur zrovna v pozici superhvězdy (ale jak je to vlastně možné?), je třeba pogratulovat paní Holušové k výbornému čichu.
Jediným kazem vystoupení bylo zřejmě to, že málokomu z nadšeného publika se podařilo najít stánek, kde se po koncertě prodávaly CD skupiny (viz vzkazy na fóru Colours). Skupina zatím vydala dvě alba, ale nezdá se, že by se dostaly do naší distribuce, takže jsem chvíli pátral po webu. Trochu mě překvapilo, když jsem narazil na nějaké zmínky o "vlámském folku" a vzpomněl si na výslovné upozornění jejich zpěváka, že "prodávají i CD s novým materiálem", ale bral jsem to trochu s rezervou.
Nakonec jsem desku Trah Njim dostal "od dobrého přítele" (nejmenovat! =) v mp3 a teprve při poslechu do sebe všechny záhady a indicie kolem skupiny zapadly.
Tahle deska prostě JE folk! =)
Totiž je to folk, pokud za folk považujete třeba Tara Fuki (na které se do omrzení odvolávám u každé skupiny s violoncellem =). Vlastně mě docela překvapilo, jak moc jim jsou (byli) Troissoeur zvukově podobní. Místně i hudebně sice vycházejí úplně odjinud, ale došli téměř na stejné místo. Na druhou stranu to vysvětluje, proč (zatím?) nejsou příliš známí - oni totiž opravdu zněli úplně jinak, než když si je vzal do parády Daniel B. z Front 242. Ačkoliv ono to "úplně jinak" asi není moc přesný popis, protože spousta prvků (kromě té elektroniky) byla ke slyšení už na téhle desce. A taky není špatná, i když je to folk. Ovšem já ji asi moc poslouchat nebudu. =)
Ladytron: Witching Hour (2005)
Členové skupiny sice v rozhovorech naznačovali, že ten jejich elektroclash jim na první desce vzniknul pod rukama spíš z nouze a že teď hodně hrajou živě, takže nová deska bude mnohem sevřenější a rockovější, ale tohle jsem stejně nečekal. Sakra! Ne že by mě ta první deska nějak extra vzala za srdce, ale připadala mi pestřejší. Witching Hour jakoby jela celou dobu v jednom (rychlém) tempu i stylu a zatím se v ní dost ztrácím. Opravdu si Ladytron myslí, že je možné udělat zajímavou desku z písniček s prakticky stejným zvukem jen na třech akordech, které se pravidelně mění po taktech? Mě to nějak nebaví.
Sigur Rós: Takk (2005)
Tohle je, myslím, jasná ukázka toho, že zavděčit se recenzentovi (byť amatérskému =), není snadný úkol.
První dojem byl jednoznačný - je to Sigur Rós. K druhému dojmu zatím nedošlo, protože tu desku nějak nemám chuť poslouchat a sám nevím přesně proč. A to přesto, že narozdíl od Ladytron Sigur Rós nahráli skoro přesně to, co jsem od nich čekal. Záhada!
2005-08-28
Ekografiti
Máme u nás čerstvě rekonstruovanou zastávku. Je cihlová a je omítnutá jemnou žlutou omítkou. Asi druhý den po dokončení prací sice někdo kousek té omítky na hraně zdi urazil, ale jinak zastávka relativně v klidu prosperovala. Až do tohohle týdne, kdy se na ní vyřádil nějaký začínající grafiti gang.
No jo, mladí a blbí, povzdychnul jsem si. Ale pak jsem zpozorněl. To není počmárané fixem ani sprejem. Popošel jsem blíž. Tráva?!
Fakt! Ten den se okolo sekal trávník, takže se všude povalovaly rozšrotované chomáče trávy (jeden je na fotce ještě vidět uvnitř zastávky) a někdo dostal ten geniální nápad.
Osobně si myslím, že jsem se právě stal svědkem vzniku nového urban-trendu. Nebo aspoň suburban-trendu. =)
Mladí lidé na Ostravsku na tom prostě nejsou tak dobře, aby si mohli kupovat drahé spreje, a tak musí vystačit s tím, co najdou ve svém okolí. A právě tato nouze je dovedla až k plně přírodním materiálům. Objevené barvivo je levné, dá se najít doslova na zemi a přitom je snadno odbouratelné a nepůsobí žádné ekologické škody.
Řekl bych, že je jen otázkou času, kdy se kolem trávy (myslím třeba bojínek luční a podobné plevelnaté obiloviny) vytvoří specifická subkultura - tzv. "trávníkáři". Zatím píšou trávou jen tagy a jednoduché nápisy, ale brzy přijdou na řadu odvážnější výtvarné kompozice, a pak nevyhnutelně i hudba. Už teď jsem zvědav na první tracky nového stylu "lawn-hop". =)
No jo, mladí a blbí, povzdychnul jsem si. Ale pak jsem zpozorněl. To není počmárané fixem ani sprejem. Popošel jsem blíž. Tráva?!
Fakt! Ten den se okolo sekal trávník, takže se všude povalovaly rozšrotované chomáče trávy (jeden je na fotce ještě vidět uvnitř zastávky) a někdo dostal ten geniální nápad.
Osobně si myslím, že jsem se právě stal svědkem vzniku nového urban-trendu. Nebo aspoň suburban-trendu. =)
Mladí lidé na Ostravsku na tom prostě nejsou tak dobře, aby si mohli kupovat drahé spreje, a tak musí vystačit s tím, co najdou ve svém okolí. A právě tato nouze je dovedla až k plně přírodním materiálům. Objevené barvivo je levné, dá se najít doslova na zemi a přitom je snadno odbouratelné a nepůsobí žádné ekologické škody.
Řekl bych, že je jen otázkou času, kdy se kolem trávy (myslím třeba bojínek luční a podobné plevelnaté obiloviny) vytvoří specifická subkultura - tzv. "trávníkáři". Zatím píšou trávou jen tagy a jednoduché nápisy, ale brzy přijdou na řadu odvážnější výtvarné kompozice, a pak nevyhnutelně i hudba. Už teď jsem zvědav na první tracky nového stylu "lawn-hop". =)
2005-08-27
Dead already, dead again
Když už jsem sem za poslední týden nenapsal nic rozumného o kultuře, tak bych měl asi aspoň napsat proč. Každá výmluva dobrá. =)
Totiž ta mrtvola zmiňovaná v titulku není nikdo z vedení Slávie ani Baníku, ale můj hard disk. Zemřel v neděli a zabavil na mě tak na většinu týdne, protože jsem zkoumal rozsah škod, resuscitoval, kopíroval, ...
Nakonec to vlastně nedopadlo zase tak špatně, protože úplně nezemřel. ("It's just a flesh wound!") Opravdu poškozené byly jen tři nepodstatné soubory, takže jsem dostal nový, data po sektorech zkopíroval a všechno je zase v nejlepším pořádku. Nebo by bylo, kdybych teď neměl takový blbý pocit, že se novému disku taky brzy něco stane. Disk přece nemůže jen tak sám od sebe zničit sektory s několika megy dat! A tak teď sedím potichu u rozšroubovaného počítače a nedůvěřivě poslouchám hučení ventilátorů a poklidné cvakání disku. Nebo to cvaká nějak často? A nehvízdá nějak moc nahlas?
Poznání, že i disky jsou smrtelné, mě prostě hluboce zasáhlo a svět už nikdy nebude jako dřív. Samozřejmě jsem věděl, že disk se může zhroutit, dokonce jsem mluvil lidmi, kterým se to stalo, ale to není totéž, jako když se to stane vám. Neměl bych teď nakonec začít nějak zálohovat data? Ale kam? Disk je velký, CD i DVD malá. Hm... že by další hard disk? Nestává se z toho rekurentní problém? =)
Blog bude pokračovat po krátké přestávce, až se vzpamatuju z toho strašlivého šoku. =)
Totiž ta mrtvola zmiňovaná v titulku není nikdo z vedení Slávie ani Baníku, ale můj hard disk. Zemřel v neděli a zabavil na mě tak na většinu týdne, protože jsem zkoumal rozsah škod, resuscitoval, kopíroval, ...
Nakonec to vlastně nedopadlo zase tak špatně, protože úplně nezemřel. ("It's just a flesh wound!") Opravdu poškozené byly jen tři nepodstatné soubory, takže jsem dostal nový, data po sektorech zkopíroval a všechno je zase v nejlepším pořádku. Nebo by bylo, kdybych teď neměl takový blbý pocit, že se novému disku taky brzy něco stane. Disk přece nemůže jen tak sám od sebe zničit sektory s několika megy dat! A tak teď sedím potichu u rozšroubovaného počítače a nedůvěřivě poslouchám hučení ventilátorů a poklidné cvakání disku. Nebo to cvaká nějak často? A nehvízdá nějak moc nahlas?
Poznání, že i disky jsou smrtelné, mě prostě hluboce zasáhlo a svět už nikdy nebude jako dřív. Samozřejmě jsem věděl, že disk se může zhroutit, dokonce jsem mluvil lidmi, kterým se to stalo, ale to není totéž, jako když se to stane vám. Neměl bych teď nakonec začít nějak zálohovat data? Ale kam? Disk je velký, CD i DVD malá. Hm... že by další hard disk? Nestává se z toho rekurentní problém? =)
Blog bude pokračovat po krátké přestávce, až se vzpamatuju z toho strašlivého šoku. =)
2005-08-16
Když se dva perou, Hollywood se směje
Není to tak dávno, co Juraj Jakubisko oznámil, že se chystá natočit "pravdivý příběh čachtické paní". Ve všech diskuzích u článků se téměř okamžitě objevily komentáře, že je to od něho sprosté, když je přece široce známo, že Čachtickou paní chce už několik let točit Troška. Jenomže pokud si vzpomínám, tak Troška si stěžoval, že to musel zrušit, protože zahraniční producenti mu z toho prý chtěli udělat Xenu. A tak se přes noviny pošťuchovali, ale nic netočili.
Jenomže teď tenhle česko-slovenský souboj můžeme odložit ad akta. Eternal. Speciálně stránka o "historickém pozadí filmu":
Within the walls of Bathory's castles as many as 650 young women were savagely tortured and killed to satisfy the countess' misguided believe that drinking and bathing in blood would grant her eternal beauty and life.
A tak dále... Tohle sice není ani trochu historický film, ale stejně je to pěkné připomenutí, že "kdo chvíli stál, již stojí opodál". =)
(Nemluvě o tom, že film měl premiéru už loni a že je vlastně kanadský. =)
Jenomže teď tenhle česko-slovenský souboj můžeme odložit ad akta. Eternal. Speciálně stránka o "historickém pozadí filmu":
Within the walls of Bathory's castles as many as 650 young women were savagely tortured and killed to satisfy the countess' misguided believe that drinking and bathing in blood would grant her eternal beauty and life.
A tak dále... Tohle sice není ani trochu historický film, ale stejně je to pěkné připomenutí, že "kdo chvíli stál, již stojí opodál". =)
(Nemluvě o tom, že film měl premiéru už loni a že je vlastně kanadský. =)
2005-08-15
Opětné spojení (Reunion)
...je název drobounké knížečky, napsané Fredem Uhlmanem (1901-1985), převážně v Anglii působícím malířem německého původu. Příběh, psaný z pohledu 16ti letého židovského chlapce Hanse, žijícího v Něměcku v době krize a nástupu Hitlera k moci. Přátelství prostého chlapce a stejně starého knížete starobylého německého roku Hofenfelsů. A do toho nástup nacismu, zprvu téměř nepovšimnutelný, postupně však nabývající na intenzitě, v podstatě zapřičiňující (samozřejmě nejen) rozkol a nucený rozchod obou přátel. Co bylo dnes v Německu ještě nemyslitelné se zítra stalo krutou realitou…
Čtení nejen poučné, hlavně však nesmírně křekhé a plné emocí. Nedá mi, abych neocitoval z doslovu slova Jeana d’Ormessona;:”Nejpozoruhodnějsím rysem je dle mého spojení dvou dobrodružství nestejné váhy - mladého přátelství a vzestupu nacismu - přičemž obě jsou nabita stejnými emocemi. Obě témata jsou pojednána s naprostou jemností, která je okouzlující. Skutečnost, že se je podařilo vyjádřit s takovou srozumitelností, hraničí se zázrakem.”
Čtení nejen poučné, hlavně však nesmírně křekhé a plné emocí. Nedá mi, abych neocitoval z doslovu slova Jeana d’Ormessona;:”Nejpozoruhodnějsím rysem je dle mého spojení dvou dobrodružství nestejné váhy - mladého přátelství a vzestupu nacismu - přičemž obě jsou nabita stejnými emocemi. Obě témata jsou pojednána s naprostou jemností, která je okouzlující. Skutečnost, že se je podařilo vyjádřit s takovou srozumitelností, hraničí se zázrakem.”
2005-08-08
"Skandál! Vrací se cenzura!"
Připadá mi docela vtipné, když se na iDnesu dočtu, že Televize zakázala klip hanící SuperStar a uvnitř se pak píše, že ta televize je Óčko.
Za prvé je prima (TM =), že iDnes píše vlastně o "své" televizi. Za druhé jsem ten klip už myslím někde viděl a byl bych přísahal, že to "někde" bylo (i) TV Óčko. Takže to ještě do minulého týdne nevadilo?
Takhle nějak si představuju neplacenou reklamu. =)
Kromě toho bych ji ještě přisadil, že Supercroo(o...o? =) se v té kampani vezou taky, protože mi to celé od počátku připadá jako pokus, jak získat publicitu, který ale zřejmě docela dobře funguje. Pokud to navážení navíc myslí "upřímě" (dvojitý pop-kulturní odkaz =), tak je to (z mojeho pohledu) možná ještě horší. Něco jako Troškovy vtipy v Kameňáku na adresu Spáčilové a následně Baldýnského. Nebo Oasis versus kdokoliv další. Nebo Prodigy versus ... No prostě co se vůbec divím - "diss" má prostě tradici a v médiích to spolehlivě funguje.
Příhodný citát pro tento okamžik:
"Čágo Bélo šílenci" zdraví nás od srdce,
Myslim,že ji vezmu útokem s ovladačem v ruce
EDIT
Z diskuze na iDnesu:
Vážení diskutující (Balvín, mail, 08.08.2005 14:31 )
Většina z Vás se vyjadřuje k tzv.zákazu jednoho klipu, ale asi jste si nevšimli, že zmiňovaný klip se na Óčku normálně hraje, je již 6 týden v hitparádě Óčka a samozřejmě se hraje v hip hopovém pořadu. Na Óčku je kromě hudebního dramaturgra René Hniličky i řada dalších hudebních redaktorů, kteří klip do svých pořadů zařadili a tak ho vysíláme. Kdo používáte výraz "cenzura", asi nevíte, že by muselo jít o centrální příkaz, aby se tento klip neobjevoval na naší obrazovce. A tomu tak rozhodně není! A Vy, přispěvateli pod názvem Xaver01, zkuste být tak odvážný, podepište se a přijďte se k nám do Óčka podívat. Rádi Vás naší malou, skromnou, 24 hodin denně vysílající televizí, provedeme, ukážeme Vám zářivky ve studiu i počítačové vybavení.Hezký den všem.
Pořád mi ale není jasné, kde se taková zpráva vzala a jak se dostala do médií (média? =)
Za prvé je prima (TM =), že iDnes píše vlastně o "své" televizi. Za druhé jsem ten klip už myslím někde viděl a byl bych přísahal, že to "někde" bylo (i) TV Óčko. Takže to ještě do minulého týdne nevadilo?
Takhle nějak si představuju neplacenou reklamu. =)
Kromě toho bych ji ještě přisadil, že Supercroo(o...o? =) se v té kampani vezou taky, protože mi to celé od počátku připadá jako pokus, jak získat publicitu, který ale zřejmě docela dobře funguje. Pokud to navážení navíc myslí "upřímě" (dvojitý pop-kulturní odkaz =), tak je to (z mojeho pohledu) možná ještě horší. Něco jako Troškovy vtipy v Kameňáku na adresu Spáčilové a následně Baldýnského. Nebo Oasis versus kdokoliv další. Nebo Prodigy versus ... No prostě co se vůbec divím - "diss" má prostě tradici a v médiích to spolehlivě funguje.
Příhodný citát pro tento okamžik:
"Čágo Bélo šílenci" zdraví nás od srdce,
Myslim,že ji vezmu útokem s ovladačem v ruce
EDIT
Z diskuze na iDnesu:
Vážení diskutující (Balvín, mail, 08.08.2005 14:31 )
Většina z Vás se vyjadřuje k tzv.zákazu jednoho klipu, ale asi jste si nevšimli, že zmiňovaný klip se na Óčku normálně hraje, je již 6 týden v hitparádě Óčka a samozřejmě se hraje v hip hopovém pořadu. Na Óčku je kromě hudebního dramaturgra René Hniličky i řada dalších hudebních redaktorů, kteří klip do svých pořadů zařadili a tak ho vysíláme. Kdo používáte výraz "cenzura", asi nevíte, že by muselo jít o centrální příkaz, aby se tento klip neobjevoval na naší obrazovce. A tomu tak rozhodně není! A Vy, přispěvateli pod názvem Xaver01, zkuste být tak odvážný, podepište se a přijďte se k nám do Óčka podívat. Rádi Vás naší malou, skromnou, 24 hodin denně vysílající televizí, provedeme, ukážeme Vám zářivky ve studiu i počítačové vybavení.Hezký den všem.
Pořád mi ale není jasné, kde se taková zpráva vzala a jak se dostala do médií (média? =)
2005-08-04
Opět v plné polní....
Začínají se ozývat hlasy, jakže si to ten Břehymele představuje, že se nezapojuje, a že o něm není vůbec slyšet... A přitom právě teď přes prázdniny by bylo skutečně o čem psát: Valašský Špalíček, Colours of OV, Boskovice, tuny nových desek; jak ve sbírce, tak vychazejicich...
Ale všechny ty víkendové festivalové výjezdy, a v neposlední řadě dovolená - spolykané kilometry v sedle dvoukolého oře v pětatřicetistupňové výhni NP Podyjí...
Ani to však není nic proti bohulibým aktivitám mého „kolegy ve zbrani“, následující ilustrační foto snad hovoří za vše... :-)
2005-08-03
Dluhy se maj' splácet o prázdninách
Tak jsem si s hrůzou uvědomil, že kromě toho, že tady poslední dobou skoro nic nepíšu, tak už vůbec neplácám nic o deskách. Vlastně už několik měsíců, a tak se to pokusím napravit. Sice to bude hodně stručné, ale zato to často budou věci, které byly aktuální někdy zjara, v lepším případě loni na podzim. =) Tím pádem se nic nového nedovíte a navíc se ukážu jako beznadějný elektro-popař, ale aspoň si můžete konfrontovat svůj úhel pohledu - za předpokladu, že se mi povede nějaký ten osobní pohled do textu zakomponovat. =)
M.I.A.: Arular (2004)
Je to takové primitivní (v etnografickém smyslu =), ale asi proto to má energii. A člověku ani nepřipadá divné, že takováhle "kmenová hudba" je komplet elektronická a že rap původně nepochází z Pakistánu. Nebo jo? =)
(Detaily o tom, "čím byl váš otec před únorem" si klidně nastudujde na NMM.)
Imogen Heap: Speak for Yourself (2005)
Víc Frou Frou než její první deska - jak je vidět, tak to jde i bez Guye S. A co může být lepšího než nahrát celou písničku Hide and Seek a cappella jenom s použitím harmonizéru a ještě to drze vydat jako singl?
Navíc má Imogen vlastní kolo, vlastní blog, vlastní label a vlastní studio, kam za ní chodí i takové legendy (čti zombie =), jako je (byl) Nick Kershaw. Jak je možné, že jí všechno tak jde?
Jem: Finally Woken (2004)
Další holka do party k Imogen, ale nenapadlo mě, že existuje i reálný styčný bod. Tedy styčný člověk. Na idnesu jsem se nečekaně dočetl, že je to právě zmiňovaný Guy Sigsworth (druhá půlka Frou Frou a spolu s Jem a paní Ritchieovou třetí spoluautor písničky Nothing Fails z Madonniny desky American Life. Zvuk je tedy trochu jiný než Frou Frou nebo Madonna, ale hlavně singl They se mi zažral do hlavy už po dvou posleších, a tak se té desky nemůžu zbavit.
M83: Before the Dawn Heals Us (2005)
Vlastně nevím, co si o téhle desce mám myslel, protože zatím si z ní pamatuju jenom hororovou rozhlasovou hru Car Chase Terror. Jinak je deska plná táhlých string padů a (rádoby?) majestátných syntezátorů, které mi připomínají Air, Jeana-Michela Jarreho a Vangelise. (A sakra! =) Asi právě proto se to dá výborně poslouchat "na pozadí", ale kdybych tu desku s tímhle smetl, tak bych M83 hodně křivdil, protože ono je to trochu retro, ale je tam spousta dalších věcí. I kytary se vynoří, ale kytarovka z M83 asi nebude. Naštěstí, i tak už je jich všude plno. =)
Prefuse 73 Reads The Books (e.p.) (2005)
The Books jsou dost osobití a ulítlí sami o sobě, v kombinaci s Prefuse 73 už to o moc šílenější být nemůže. =) "Folk-hop" bez rapu? Ještě pořád mě to rozsekané drnkání, klepání, tleskání a kousky slov baví poslouchat, protože je to zajímavě slepené dohromady. Když to mají být delší kompozice a normálnější hudba, tak je to sice trochu horší, ale i tak dobré.
Manitoba: Up In Flames (2003)
Caribou: The Milk of Human Kindness (2005)
Na Manitobu jsem vlastně padl přes nějakou reklamu. (Bylo by fajn si vzpomenout, která reklama to byla, ale ani já si nemůžu pamatovat všechno. =) Snad T-Mobile? V každém případě to byl začátek písničky Crayon z desky Up in Flames. Mezitím Dan Snaith přišel o jméno, ale ne o vlastní identitu, takže Caribou pokračuje zhruba tam, kde Manitoba skončil. The Milk of Human Kindness mi ale připadá příliš homogenní, jakoby se jednalo o jednu dlouhou písničku. Na třetí stranu je to ale fajn, mít vlastní charakteristický styl. Zní nejspíš jako elektronický remix šedesátých let se spoustou bicích, ale přitom to ani trochu nepřipomíná zprzněné "pecky" typu San Francisco od Global Deejays nebo (nedej bože!) Bang Bang (My Baby Shot Me Down) od Audio Bullys.
Primal Scream: Screamadelica (1991)
Tohle je jenom přiznání vlastní neznalosti, ale když už o obalu téhle desky píše jeden nejmenovaný odborník v Reflexu, tak to sfouknu při jednom.
Od Primal Scream jsem sice donedávna neslyšel žádnou desku, ale díky jejich pravidelné účasti v Paskvilu (a vlastně i jinde) je beru jako staré známé (Kowalski... vanishing point, vanishing point!), jenomže zrovna nejslavnější Screamadelicu jsem paradoxně úplně minul a soundtrack k Bridget Jones 2 jsem samozřejmě ignoroval, takže když jsem nedávno (ehm... tak před čtvrt rokem? =) identifikoval Loaded, tak jsem se na moment ocitnul v roli "zaraženého pilota". Ještěže ty TV reklamy máme, je to jediný stálý vzdělávací zdroj. =)
Benjamin Gibbard + Andrew Kenny: Home, Vol. V
Díky, freemusic! =)
Asi už nemá smysl moc dodávat. Je to prostě krátké písničkové album s komorním kytarovým doprovodem, kde si oba pánové částečně prohodili repertoár svých domovských skupin (Death Cab for Cutie a American Analog Set). Mi tam připadá vtipná skutečnost, že se to skoro nedá poznat (přesněji řečeno že napoprvé jsem si toho ani nevšimnul =), protože oba mají dost podobné hlasy i způsob zpěvu.
The Dears: No Cities Left (2003)
První letmé setkání mě nevzalo, ale mohlo by. =) Asi začínám být z těch "nových kytarovek unavený". (Ano - vím, že tohle není zrovna nová deska. =)
Fischerspooner: #1 (2002)
Doháním elektroclashový dluh neboli od druhé desky k první, ale zatím jsem jenom projel okolo rychlíkem.
Björk: Drawing Restraint 9 (2005)
Ach kde jsou ty časy, kdy Björk nahrávala komerční písničky. =) Ještě Vespertine se mi docela líbilo (především Pagan Poetry neboli Blueprint: I love him, I love him, I love him, I love him... - she loves him, she loves him, she loves him, she loves him... I'm gonna keep it to myself...), jenomže tenhle filmový soundtrack je spíš Medúlla II. Ach jo... Mám dojem, že tady někdo ztratil kontakt se zbytkem hudební scény a modlím se, abych to nebyl já. (Modifikované citáty za pět set. =)
Handsome Boy Modeling School: So... How's Your Girl? (1999)
Se skluzem několika let jsem potkal první desku a musím říct, že zní "dated" - čiliže jsou na ní ty roky poznat. Potěšily mě tam nějaké povědomé hlasy hostujících vokalistů, ale jinak nic moc.
Ladytron: 604 (2001)
Když se blíží nová deska, tak jsem se chtěl seznámit s tou předchozí. A zní to zhruba tak, jak jsem čekal - analogové syntezátory, automatický bubeník, přehledné aranžmá a odlehčenost osmdesátých let. Kdyby to nebylo tak popové, tak bych napsal elektroclash, ale takhle si nejsem jistý. Nejvíc mi to vlastně připomíná starší cover-verze New Order. Cover-verze hlavně proto, že to nezpívá flegmatický chlapík, ale holka s hlasem ze základní školy. Speciální prémií jsou pak stopy bulharštiny, které do Liverpoolu evidentně dovezla bulharská členka skupiny. Ale jak se Ladytron vypořádá s druhou deskou, to je pořád ve hvězdách.
Clap Your Hands Say Yeah (2005)
Mi to zní jak Radiohead. (No fakt! =) Nebylo už toho dost?
Roni Size: New Forms (1997)
Co si vzpomínám, tak Roni Size mi někdy kolem roku 1996 připadal jako věrozvěst. Aspoň v médiích to tehdy všichni tvrdili. Mě ovšem "veřejné mínění" nikdy nepřesvědčilo natolik, abych si koupil desku, protože jsem pořád marně čekal na něco víc než rytmus a nikdy to nepřišlo. Dneska mi ty desky připadají dost smutné. Po tom, co breakbeaty sežvýkalo několik dalších žánrů, tady nezbylo nic zajímavého.
Kanye West: The College Dropout (2004)
Tak když už v debate se S.B. došlo i na ten klip z Prahy (Diamonds from Sierra Leone), tak jsem si musel doplnit mezeru ve vzdělání. Bohužel ten klip pořád nechápu, ale musím přiznat, že ještě pořád jsem se nesnažil vnímat text a nejsem si jistý, jestli se dá spoléhat na vznosné výklady pana umělce v rozhovorech. Pořád jsem se ještě nerozhodnul, jestli se s hip-hopem někdy smířím. =)
Vlastně mě docela zaujalo, že Kanye má svůj vlastní hudební styl - takový patetický, až kýčovitý, ale aspoň to nezní jako všichni ostatní "US niggaz".
Kelis: Tasty (2003)
Nevím přesně čím to je, ale Milkshake má jakési erotické kvality, jenomže celá deska... řekněme, že nemám žádnou chuť pustit si ji podruhé.
Röyksopp: The Understanding (2005)
Hm, Annie vydala další desku? =)
Ono je to moc pěkně poskládané dokupy, oblé, lesklé, barevné, jenomže celá deska se mi nějak táhne. Možná jsem rarita, ale mě moc nechytla ani Melody a.m. a The Understanding mi zatím připadá příliš nadýchané na to, aby se člověk poslechem zasytil. Něco jako křupky před televizi.
M.I.A.: Arular (2004)
Je to takové primitivní (v etnografickém smyslu =), ale asi proto to má energii. A člověku ani nepřipadá divné, že takováhle "kmenová hudba" je komplet elektronická a že rap původně nepochází z Pakistánu. Nebo jo? =)
(Detaily o tom, "čím byl váš otec před únorem" si klidně nastudujde na NMM.)
Imogen Heap: Speak for Yourself (2005)
Víc Frou Frou než její první deska - jak je vidět, tak to jde i bez Guye S. A co může být lepšího než nahrát celou písničku Hide and Seek a cappella jenom s použitím harmonizéru a ještě to drze vydat jako singl?
Navíc má Imogen vlastní kolo, vlastní blog, vlastní label a vlastní studio, kam za ní chodí i takové legendy (čti zombie =), jako je (byl) Nick Kershaw. Jak je možné, že jí všechno tak jde?
Jem: Finally Woken (2004)
Další holka do party k Imogen, ale nenapadlo mě, že existuje i reálný styčný bod. Tedy styčný člověk. Na idnesu jsem se nečekaně dočetl, že je to právě zmiňovaný Guy Sigsworth (druhá půlka Frou Frou a spolu s Jem a paní Ritchieovou třetí spoluautor písničky Nothing Fails z Madonniny desky American Life. Zvuk je tedy trochu jiný než Frou Frou nebo Madonna, ale hlavně singl They se mi zažral do hlavy už po dvou posleších, a tak se té desky nemůžu zbavit.
M83: Before the Dawn Heals Us (2005)
Vlastně nevím, co si o téhle desce mám myslel, protože zatím si z ní pamatuju jenom hororovou rozhlasovou hru Car Chase Terror. Jinak je deska plná táhlých string padů a (rádoby?) majestátných syntezátorů, které mi připomínají Air, Jeana-Michela Jarreho a Vangelise. (A sakra! =) Asi právě proto se to dá výborně poslouchat "na pozadí", ale kdybych tu desku s tímhle smetl, tak bych M83 hodně křivdil, protože ono je to trochu retro, ale je tam spousta dalších věcí. I kytary se vynoří, ale kytarovka z M83 asi nebude. Naštěstí, i tak už je jich všude plno. =)
Prefuse 73 Reads The Books (e.p.) (2005)
The Books jsou dost osobití a ulítlí sami o sobě, v kombinaci s Prefuse 73 už to o moc šílenější být nemůže. =) "Folk-hop" bez rapu? Ještě pořád mě to rozsekané drnkání, klepání, tleskání a kousky slov baví poslouchat, protože je to zajímavě slepené dohromady. Když to mají být delší kompozice a normálnější hudba, tak je to sice trochu horší, ale i tak dobré.
Manitoba: Up In Flames (2003)
Caribou: The Milk of Human Kindness (2005)
Na Manitobu jsem vlastně padl přes nějakou reklamu. (Bylo by fajn si vzpomenout, která reklama to byla, ale ani já si nemůžu pamatovat všechno. =) Snad T-Mobile? V každém případě to byl začátek písničky Crayon z desky Up in Flames. Mezitím Dan Snaith přišel o jméno, ale ne o vlastní identitu, takže Caribou pokračuje zhruba tam, kde Manitoba skončil. The Milk of Human Kindness mi ale připadá příliš homogenní, jakoby se jednalo o jednu dlouhou písničku. Na třetí stranu je to ale fajn, mít vlastní charakteristický styl. Zní nejspíš jako elektronický remix šedesátých let se spoustou bicích, ale přitom to ani trochu nepřipomíná zprzněné "pecky" typu San Francisco od Global Deejays nebo (nedej bože!) Bang Bang (My Baby Shot Me Down) od Audio Bullys.
Primal Scream: Screamadelica (1991)
Tohle je jenom přiznání vlastní neznalosti, ale když už o obalu téhle desky píše jeden nejmenovaný odborník v Reflexu, tak to sfouknu při jednom.
Od Primal Scream jsem sice donedávna neslyšel žádnou desku, ale díky jejich pravidelné účasti v Paskvilu (a vlastně i jinde) je beru jako staré známé (Kowalski... vanishing point, vanishing point!), jenomže zrovna nejslavnější Screamadelicu jsem paradoxně úplně minul a soundtrack k Bridget Jones 2 jsem samozřejmě ignoroval, takže když jsem nedávno (ehm... tak před čtvrt rokem? =) identifikoval Loaded, tak jsem se na moment ocitnul v roli "zaraženého pilota". Ještěže ty TV reklamy máme, je to jediný stálý vzdělávací zdroj. =)
Benjamin Gibbard + Andrew Kenny: Home, Vol. V
Díky, freemusic! =)
Asi už nemá smysl moc dodávat. Je to prostě krátké písničkové album s komorním kytarovým doprovodem, kde si oba pánové částečně prohodili repertoár svých domovských skupin (Death Cab for Cutie a American Analog Set). Mi tam připadá vtipná skutečnost, že se to skoro nedá poznat (přesněji řečeno že napoprvé jsem si toho ani nevšimnul =), protože oba mají dost podobné hlasy i způsob zpěvu.
The Dears: No Cities Left (2003)
První letmé setkání mě nevzalo, ale mohlo by. =) Asi začínám být z těch "nových kytarovek unavený". (Ano - vím, že tohle není zrovna nová deska. =)
Fischerspooner: #1 (2002)
Doháním elektroclashový dluh neboli od druhé desky k první, ale zatím jsem jenom projel okolo rychlíkem.
Björk: Drawing Restraint 9 (2005)
Ach kde jsou ty časy, kdy Björk nahrávala komerční písničky. =) Ještě Vespertine se mi docela líbilo (především Pagan Poetry neboli Blueprint: I love him, I love him, I love him, I love him... - she loves him, she loves him, she loves him, she loves him... I'm gonna keep it to myself...), jenomže tenhle filmový soundtrack je spíš Medúlla II. Ach jo... Mám dojem, že tady někdo ztratil kontakt se zbytkem hudební scény a modlím se, abych to nebyl já. (Modifikované citáty za pět set. =)
Handsome Boy Modeling School: So... How's Your Girl? (1999)
Se skluzem několika let jsem potkal první desku a musím říct, že zní "dated" - čiliže jsou na ní ty roky poznat. Potěšily mě tam nějaké povědomé hlasy hostujících vokalistů, ale jinak nic moc.
Ladytron: 604 (2001)
Když se blíží nová deska, tak jsem se chtěl seznámit s tou předchozí. A zní to zhruba tak, jak jsem čekal - analogové syntezátory, automatický bubeník, přehledné aranžmá a odlehčenost osmdesátých let. Kdyby to nebylo tak popové, tak bych napsal elektroclash, ale takhle si nejsem jistý. Nejvíc mi to vlastně připomíná starší cover-verze New Order. Cover-verze hlavně proto, že to nezpívá flegmatický chlapík, ale holka s hlasem ze základní školy. Speciální prémií jsou pak stopy bulharštiny, které do Liverpoolu evidentně dovezla bulharská členka skupiny. Ale jak se Ladytron vypořádá s druhou deskou, to je pořád ve hvězdách.
Clap Your Hands Say Yeah (2005)
Mi to zní jak Radiohead. (No fakt! =) Nebylo už toho dost?
Roni Size: New Forms (1997)
Co si vzpomínám, tak Roni Size mi někdy kolem roku 1996 připadal jako věrozvěst. Aspoň v médiích to tehdy všichni tvrdili. Mě ovšem "veřejné mínění" nikdy nepřesvědčilo natolik, abych si koupil desku, protože jsem pořád marně čekal na něco víc než rytmus a nikdy to nepřišlo. Dneska mi ty desky připadají dost smutné. Po tom, co breakbeaty sežvýkalo několik dalších žánrů, tady nezbylo nic zajímavého.
Kanye West: The College Dropout (2004)
Tak když už v debate se S.B. došlo i na ten klip z Prahy (Diamonds from Sierra Leone), tak jsem si musel doplnit mezeru ve vzdělání. Bohužel ten klip pořád nechápu, ale musím přiznat, že ještě pořád jsem se nesnažil vnímat text a nejsem si jistý, jestli se dá spoléhat na vznosné výklady pana umělce v rozhovorech. Pořád jsem se ještě nerozhodnul, jestli se s hip-hopem někdy smířím. =)
Vlastně mě docela zaujalo, že Kanye má svůj vlastní hudební styl - takový patetický, až kýčovitý, ale aspoň to nezní jako všichni ostatní "US niggaz".
Kelis: Tasty (2003)
Nevím přesně čím to je, ale Milkshake má jakési erotické kvality, jenomže celá deska... řekněme, že nemám žádnou chuť pustit si ji podruhé.
Röyksopp: The Understanding (2005)
Hm, Annie vydala další desku? =)
Ono je to moc pěkně poskládané dokupy, oblé, lesklé, barevné, jenomže celá deska se mi nějak táhne. Možná jsem rarita, ale mě moc nechytla ani Melody a.m. a The Understanding mi zatím připadá příliš nadýchané na to, aby se člověk poslechem zasytil. Něco jako křupky před televizi.
2005-07-19
Nerozumím tomu, ale (ne)souhlasím
Neorganizovaným blouděním jsem se dostal na docela zajímavou úvahu o stylu psaní hudebních recenzí a souvisejících věcech. Místy mám sice problém pochopit, co tím chtěl básník říct, ale koneckonců to není článek o nesrozumitelnosti úvah, a tak se to dá autorovi tolerovat. Navíc s ním místy souhlasím a místy nesouhlasím, takže to je ideální materiál pro komentář. =)
Z kontextu jsem vytrhal a okomentoval několik drobností:
The future of rock criticism may indeed be online, but the writing is still made by a thousand Baby Bangses. Especially at sites like Pitchfork, which presents its inimitable pastiche of gushing, snarky, and ill-wrought five days a week.
Tohle nezní úplně jako pochvala, že ne? =)
And Pitchfork, at least, is cultishly influential. A recent rave on the site put Clap Your Hands Say Yeah’s self-titled debut in the No. 1 sales spot of online retailer Insound.
Peer opinion and access to peer opinion have been so elevated and multiplied that people tend to know about [records] from a trusted voice before the rock critic even does.
O tom, že význam jednotlivého kritika klesá a na síle nabývá bezejmenná bloggerská masa, jsem už myslím taky psal, takže se mi to hodí do krámu. =)
Pitchfork-driven sales figures suggest that criticism has gone the way of the radio dial—into niche marketing. The Web is the reservoir for poorly written reviews of obscurities.
Opakuji: "Niche marketing"!
The majority of Entertainment Weekly reviews are only 75 words. In Spin, many reviews are whittled down to a couple of sentences before being anonymously dispatched with a grade. That means fewer words to suspect, doubt, tear at, take a record apart to see how it works (or doesn’t). Fewer words to change the way someone thinks about how and why art is made and experienced—which is, after all, the real purpose of criticism.
Chtěl bych žít ve světě, ze kterého tahle úvaha zabloudila.
Je to svět, kde čtenáři čtou dlouhé kritiky, odnášejí si z nich ponaučení a učí se vnímat nové, dosud nepostřehnuté odstíny emocí a významů. Je to svět, ve kterém jsou (byli) hudební kritici opravdovými autoritami a - nebojme se to slovo použít - hvězdami. Škoda, že to nikdy neuvidím na vlastní oči. =)
V našem současném světě a státě bych totiž počet čtenářů, kteří by to byli ochotni číst a ocenit, odhadnul tak na 1000 celkem a to není číslo, na kterém by se dala založit masová popularita. (Což je nakonec to hlavní, co recenzenty žene kupředu. =)
Navíc je vtipné, jak celý ten článek útočí proti spisovatelům a hudebníkům, kteří píšou zaujaté, subjektivní a povrchní recenze. V závěru to pak trochu vyznívá tak, že všichni tihle snaživí nebo slavní amatéři jen berou práci kvalitním kritikům, kteří zneuznaní a zapomenutí umírají v bídě na periferii, a že snad teprve příští generace čtenářů jejich kritické dílo ocení. Chybí jen plamenná výzva k pozvednutí revoluční pěsti nebo k založení odborů. =)
Pokud máte pocit, že už si dělám srandu, tak máte pravdu. Vlastně jsem se chtěl hlavně zmínit o tom, že Clap Your Hands Say Yeah mě nějak moc nenadchli a že přebírání názorů z Pitchforku mi nepřipadá jako automatická záruka kvality. To se pak člověk dostává do pozice novináře, který místo recenze použije první dva odstavce z dodaných promo-materiálů a jde spokojeně na pivo.
Mimochodem, myslíte si, že je možné napsat dobrou recenzi na desku, kterou recenzent vůbec neslyšel? (To je skoro výzva k činu! =)
Z kontextu jsem vytrhal a okomentoval několik drobností:
The future of rock criticism may indeed be online, but the writing is still made by a thousand Baby Bangses. Especially at sites like Pitchfork, which presents its inimitable pastiche of gushing, snarky, and ill-wrought five days a week.
Tohle nezní úplně jako pochvala, že ne? =)
And Pitchfork, at least, is cultishly influential. A recent rave on the site put Clap Your Hands Say Yeah’s self-titled debut in the No. 1 sales spot of online retailer Insound.
Peer opinion and access to peer opinion have been so elevated and multiplied that people tend to know about [records] from a trusted voice before the rock critic even does.
O tom, že význam jednotlivého kritika klesá a na síle nabývá bezejmenná bloggerská masa, jsem už myslím taky psal, takže se mi to hodí do krámu. =)
Pitchfork-driven sales figures suggest that criticism has gone the way of the radio dial—into niche marketing. The Web is the reservoir for poorly written reviews of obscurities.
Opakuji: "Niche marketing"!
The majority of Entertainment Weekly reviews are only 75 words. In Spin, many reviews are whittled down to a couple of sentences before being anonymously dispatched with a grade. That means fewer words to suspect, doubt, tear at, take a record apart to see how it works (or doesn’t). Fewer words to change the way someone thinks about how and why art is made and experienced—which is, after all, the real purpose of criticism.
Chtěl bych žít ve světě, ze kterého tahle úvaha zabloudila.
Je to svět, kde čtenáři čtou dlouhé kritiky, odnášejí si z nich ponaučení a učí se vnímat nové, dosud nepostřehnuté odstíny emocí a významů. Je to svět, ve kterém jsou (byli) hudební kritici opravdovými autoritami a - nebojme se to slovo použít - hvězdami. Škoda, že to nikdy neuvidím na vlastní oči. =)
V našem současném světě a státě bych totiž počet čtenářů, kteří by to byli ochotni číst a ocenit, odhadnul tak na 1000 celkem a to není číslo, na kterém by se dala založit masová popularita. (Což je nakonec to hlavní, co recenzenty žene kupředu. =)
Navíc je vtipné, jak celý ten článek útočí proti spisovatelům a hudebníkům, kteří píšou zaujaté, subjektivní a povrchní recenze. V závěru to pak trochu vyznívá tak, že všichni tihle snaživí nebo slavní amatéři jen berou práci kvalitním kritikům, kteří zneuznaní a zapomenutí umírají v bídě na periferii, a že snad teprve příští generace čtenářů jejich kritické dílo ocení. Chybí jen plamenná výzva k pozvednutí revoluční pěsti nebo k založení odborů. =)
Pokud máte pocit, že už si dělám srandu, tak máte pravdu. Vlastně jsem se chtěl hlavně zmínit o tom, že Clap Your Hands Say Yeah mě nějak moc nenadchli a že přebírání názorů z Pitchforku mi nepřipadá jako automatická záruka kvality. To se pak člověk dostává do pozice novináře, který místo recenze použije první dva odstavce z dodaných promo-materiálů a jde spokojeně na pivo.
Mimochodem, myslíte si, že je možné napsat dobrou recenzi na desku, kterou recenzent vůbec neslyšel? (To je skoro výzva k činu! =)
2005-07-18
Colours 2005 Volume 3
Neděle
Možná byste nevěřili, jak těžce se po dvou dnech festivalu vstává. Nakonec jsem vstal, protože jsem musel, ale na výstaviště jsem nemusel, a tak jsem si začátek odložil až na odpoledne.
Přišel jsem kvůli tomu o místní kult Úspěch, ale asi to nebyla zase tak velká ztráta, protože Petřík a spol. prý téměř okopírovali loňské vystoupení a to bohužel včetně povídky o návštěvě Stodolní. Oni sice mají trochu zvláštní smysl pro humor, ale tohle je snad trochu moc!
Taky o Bananu jsem přišel, ale o tu přicházím neustále, takže vlastně ani nevím, o co opravdu přicházím. =)
Zato jsem přišel na Septeto Nacional, nebo aspoň jejich konec. Od doby, co Wenders zpropagoval Buena Vista Social Club už v Lučině uplynula spousta vody a hlavní vlna "kubánštiny" je touhle dobou někde v Baltu, ale tihle pánové prostě do Ostravy dorazili teprve teď.
Zaujalo mě, jak všichni vypadali uvolněně, nikdo nepřepínal síly, všichni hráli jen tak zlehka, ale dohromady to prostě bylo ono. Úplně na konci se ještě ukázalo, že na Kubě je španělština zřejmě považovaná za světový jazyk číslo jedna, protože při představování členů a loučení se snad všichni na pódiu zeširoka rozpovídali a nejsem si jistý, jestli si všimli, že jim málokdo rozumí. =)
Já jsem se ale hrnul na hrad, abych před dalším koncertem zaujal protekční pozici těsně pod pódiem. Mi se pozici zaujmout podařilo, Nihilistům bohužel nikoliv, a tak jsem zážitek z koncertu "tajvanské skupiny, která tu náhodou je", přenechal jiným.
Zrušené vystoupení mělo na naši skupinku demoralizující, až devastující vliv, takže se v mžiku rozlétla po celé republice. Mě tlaková vlna odhodila jen do centra Ostravy, ale zpátky na Colours se mi podařilo dostat teprve po koncertu Monkey Business.
Na Asian Dub Foundation jsem byl docela zvědavý, protože z té "svaté trojice" (ano - narážka z informace z médií =) jsou mi hudebně nejbližší a taky mi ten koncert podle očekávání nejvíc sednul. Na rozdíl od koncertu TU jsem byl schopen pohybu a na rozdíl od FDM se proslovy držely v rozumném rozsahu. Tím samozřejmě nemyslím "Ostrava, jaxe maté?" nebo "Are you ready to jump?", ale spíš "Immigration is the best thing that ever happened to Europe. Study your history!"
Z hitů stihli ADF odehrát asi všechno podstatné, jenom jsem měl poctit, že by taky mohli občas zvolnit, protože hodinu a půl skákat se prostě nedá, takže v prostřední části koncertu publikum trochu odpadlo. Tím myslím přední polovinu publika, protože zadní polovina stála v blátě a z bezpečnostních důvodů neskákala vůbec. =) Ale ani tak to nebylo špatné.
Zlatým hřebem celých Colours byl George Clinton a spol. Tedy aspoň jsem to četl. Doufám, že si to tu nepřečte nějaký mstivý "funkoušek", ale mě Clinton prostě ani trochu nelákal, a tak jsem jel v klidu domů a pořád ještě mám pocit, že jsem neudělal chybu.
Epilog
Když celý ročník shrnu, tak mám dojem, že celkový dojem je trochu horší než loni, ale to je způsobeno hlavně počasím, které bylo opravdu katastrofální, místy až katastrofické. Pozitivem bylo naopak zařazení scény Star Guitar do Marleyho a otevřené záchody tamtéž, takže jsem se celý víkend mohl úspěšně vyhýbat pohostinství firmy, kterou propagují Southpaw. Drobnost, která potěší. =)
Samozřejmě věřím tomu, že příští rok budou Colours určitě mnohem lepší - dramaturgie a organizace se určitě nezhorší a počásí může být už jenom lepší.
Tak snad jenom ten Radek Pastrňák... aby náhodou nepřišel! =)
PS
Já jsem sice tvrdil, že do Boskovic nemůžu kvůli nutné práce, ale všichni, kdo dočetli až sem, musí tušit, že pravá příčina byla někde jinde:
Měl jsem strach, že bych se pak pustil do psaní další reportáže a to by bylo opravdu neúnosné! =)
Ale třeba se té reportáže z Boskovic ujme někdo jiný, více spjatý s tamějším regionem a navíc ji dokáže napsat kratší. Když o tom tak přemýšlím, tak by to nemělo být zase tak těžké. =)
Možná byste nevěřili, jak těžce se po dvou dnech festivalu vstává. Nakonec jsem vstal, protože jsem musel, ale na výstaviště jsem nemusel, a tak jsem si začátek odložil až na odpoledne.
Přišel jsem kvůli tomu o místní kult Úspěch, ale asi to nebyla zase tak velká ztráta, protože Petřík a spol. prý téměř okopírovali loňské vystoupení a to bohužel včetně povídky o návštěvě Stodolní. Oni sice mají trochu zvláštní smysl pro humor, ale tohle je snad trochu moc!
Taky o Bananu jsem přišel, ale o tu přicházím neustále, takže vlastně ani nevím, o co opravdu přicházím. =)
Zato jsem přišel na Septeto Nacional, nebo aspoň jejich konec. Od doby, co Wenders zpropagoval Buena Vista Social Club už v Lučině uplynula spousta vody a hlavní vlna "kubánštiny" je touhle dobou někde v Baltu, ale tihle pánové prostě do Ostravy dorazili teprve teď.
Zaujalo mě, jak všichni vypadali uvolněně, nikdo nepřepínal síly, všichni hráli jen tak zlehka, ale dohromady to prostě bylo ono. Úplně na konci se ještě ukázalo, že na Kubě je španělština zřejmě považovaná za světový jazyk číslo jedna, protože při představování členů a loučení se snad všichni na pódiu zeširoka rozpovídali a nejsem si jistý, jestli si všimli, že jim málokdo rozumí. =)
Já jsem se ale hrnul na hrad, abych před dalším koncertem zaujal protekční pozici těsně pod pódiem. Mi se pozici zaujmout podařilo, Nihilistům bohužel nikoliv, a tak jsem zážitek z koncertu "tajvanské skupiny, která tu náhodou je", přenechal jiným.
Zrušené vystoupení mělo na naši skupinku demoralizující, až devastující vliv, takže se v mžiku rozlétla po celé republice. Mě tlaková vlna odhodila jen do centra Ostravy, ale zpátky na Colours se mi podařilo dostat teprve po koncertu Monkey Business.
Na Asian Dub Foundation jsem byl docela zvědavý, protože z té "svaté trojice" (ano - narážka z informace z médií =) jsou mi hudebně nejbližší a taky mi ten koncert podle očekávání nejvíc sednul. Na rozdíl od koncertu TU jsem byl schopen pohybu a na rozdíl od FDM se proslovy držely v rozumném rozsahu. Tím samozřejmě nemyslím "Ostrava, jaxe maté?" nebo "Are you ready to jump?", ale spíš "Immigration is the best thing that ever happened to Europe. Study your history!"
Z hitů stihli ADF odehrát asi všechno podstatné, jenom jsem měl poctit, že by taky mohli občas zvolnit, protože hodinu a půl skákat se prostě nedá, takže v prostřední části koncertu publikum trochu odpadlo. Tím myslím přední polovinu publika, protože zadní polovina stála v blátě a z bezpečnostních důvodů neskákala vůbec. =) Ale ani tak to nebylo špatné.
Zlatým hřebem celých Colours byl George Clinton a spol. Tedy aspoň jsem to četl. Doufám, že si to tu nepřečte nějaký mstivý "funkoušek", ale mě Clinton prostě ani trochu nelákal, a tak jsem jel v klidu domů a pořád ještě mám pocit, že jsem neudělal chybu.
Epilog
Když celý ročník shrnu, tak mám dojem, že celkový dojem je trochu horší než loni, ale to je způsobeno hlavně počasím, které bylo opravdu katastrofální, místy až katastrofické. Pozitivem bylo naopak zařazení scény Star Guitar do Marleyho a otevřené záchody tamtéž, takže jsem se celý víkend mohl úspěšně vyhýbat pohostinství firmy, kterou propagují Southpaw. Drobnost, která potěší. =)
Samozřejmě věřím tomu, že příští rok budou Colours určitě mnohem lepší - dramaturgie a organizace se určitě nezhorší a počásí může být už jenom lepší.
Tak snad jenom ten Radek Pastrňák... aby náhodou nepřišel! =)
PS
Já jsem sice tvrdil, že do Boskovic nemůžu kvůli nutné práce, ale všichni, kdo dočetli až sem, musí tušit, že pravá příčina byla někde jinde:
Měl jsem strach, že bych se pak pustil do psaní další reportáže a to by bylo opravdu neúnosné! =)
Ale třeba se té reportáže z Boskovic ujme někdo jiný, více spjatý s tamějším regionem a navíc ji dokáže napsat kratší. Když o tom tak přemýšlím, tak by to nemělo být zase tak těžké. =)
2005-07-14
Colours 2005 Volume 2
Sice si kladu otázku, jestli má smysl tu reportáž takhle natahovat (a kdo to bude celé číst? =), ale závazek je závazek.
Sobota
V sobotu jsme se vzchopili až těsně před polednem, takže když se k tomu ještě přidal oběd, tak jsme se na Černou louku dostali až po třetí hodině odpolední, ala zato v solidním počtu jedenácti lidí, což samozřejmě nemohlo dlouho vydržet pohromadě. V té době tam právě hráli polští Czerwie, ale nezaujali mě natolik, abych se zastavil. Prostě mi to připadalo jako mix lidovek a rocku, což je přesně styl, který dost často vídám při přepínání polských TV kanálů a ani tehdy se nezastavuju. =)
Místo toho jsem se - zviklaný festivalovým programem - osmělil zajít na hlavní scénu v podhradí na Janu Kratochvílovou. Asi to nebyl dobrá volba, ale kdybych tam nezašel, tak bych se to nikdy nedověděl.
Přitom z počátku to nevypadalo až tak špatně - hudba sice byla drsnější (elektronické plochy a kytary) než v dobách, kdy J.K. tvořila zlatý hřeb Alba Supraphonu, ale zato byla mnohem normálnější než v době HC(?) extempore pod jménem Heretika. Přiznávám, že v tu chvíli jsem na okamžik propadl optimismu. Pak se na scéně vynořily tři postavy s obličeji zakrytými nějakým řetízkovým závojem (znáte z TV) a jedna z nich nesla nad hlavou černého plyšového pantera. Odolal jsem prvnímu náporu paniky a raději se na asfaltu pevněji rozkročil. První písnička se mi nakonec táhla několik dlouhých minut, ale Jana se zřejmě rozhodla, že mě na svém koncertu nechce, protože pak se začala vítat s publikem. Když s kolísavou pubertální intonací oznámila, že "lítali všema těmahle vesmírama, ale teď jsou tady" a v podobném duchu i pokračovala, tak jsem pochopil, že je vše ztraceno a že Gondor padne do rukou Nepřítele. Text druhé písničky o andělech, který mi ze všeho nejvíc připomínal mnou často vzpomínané "biblický songy" skupiny Mimikry, mě pak už doprovázel na cestě zpátky na Černou louku.
Pro úplnost ale musím uvést, že jsem se později od ušité (ehm =) posluchačky dověděl, že "Kratochvílová byla skvělá. Ona je sice švihlá, ale zpívá furt výborně. A zazpívala i ty staré písničky - Kapradinu miluju - a nebylo to nějaké trapné." Tak si to nějak přeberte. =)
Ale všechno zlé je k něčemu dobré, a tak jsem se výjimečně dostal do Marleyho dřív, než Folk3Mail začali hrát. Ano, tentokrát je množné číslo namístě. =) Přesto mi zbývá pár nejasností. Všude pořád čtu, že by skupina měla být čtyřčlenná, ale to už beru spíše jako dezinformaci. Poprvé jsem "je" viděl v počtu jednoho muže, kdežto tentokrát byli tři (prý chyběl basák), ale opravdu nevím... Jistou naději mi dodal Strictly Blue, když nadhodil, že to má pro mě aspoň stoupající tendenci, takže snad to vyjde příště.
F3M se bohužel trochu potýkali se zvukem - slyšet byla hlavně kytara a bubny, tahací harmonika byla téměř neslyšitelná a zpěvu nebylo rozumět, což je u folku a příbuzných žánrů dost výrazný problém. V průběhu koncertu se to trochu zlepšilo nebo jsem se postupně aklimatizoval, ale ideální to bohužel nebylo. Jinak kluci vypadali v pohodě, a to i přesto, že se dvakrát neshodli, kdy má písnička končit, takže by Ondřej Pečenka býval mohl publikum po šlitrovsku žádat, aby "omluvilo slabý výkon doprovodné kapely", ale pokaždé použil trochu jiný obrat.
Zatím venku dohrávala Nierika. Se Z. jsme se shodli, že ty starší písničky v pozměněném aranžmá zní dobře. Stejně tak jsme se shodli, že ty úplně nové písničky zní divně, ale věřte prvním dojmům. (Singl jsem ještě neslyšel.) Já jsem navíc zjistil, že jsem si o Nierice vytvořil zkreslený obraz kvůli toho, že minule hráli ve stísněném stanu, takže byli hodně dost statičtí. Tentokrát měli k dispozici celou scénu, a tak se ukázalo, že zpěvačka Monika Lohrerová je lehce šílená, protože její pohybové kreace v letních šatech a bytelných kozačkách se nevidí každý den. Paráda! =) A taky jsem zjistil, že se Nierika momentálně překrývá s LU ve dvou členech, ale za to asi mohla jedna ruka v sádře.
Taky o OTK jsem si musel opravit mínění, protože donedávna jsem si o nich myslel jenom to nejhorší. =) Viděl jsem je jen jednou (moje ostuda! =) před dvěma lety v Boskovicích v amfiteátru a tehdy mi připadalo, že se v tom prostoru úplně rozpustili. To tentokrát v klubu to fungovalo. Ondřej Ježek má sice pořád hlas, který se mezi nástroji ztrácí (zvláštní je, že u F3M to beru za problém za problém ozvučení a u OTK za problém interpreta, ale nechte mě prosím při tom =), ale všechno ostatní bylo lepší. I ohlas u publika. Pořád to sice není hudba, kterou bych si s nadšením pustil doma, ale bylo vidět a slyšet, že OTK umí a s přehledem zvládli všechny pasti, které si na sebe složili (třeba tu pasáž na sudé doby). Vydržel jsem až do konce a ani jsem se během té doby nedíval na hodinky.
Ale co bych to byl za lokálního patriota, kdybych se nezašel podívat aspoň na konec vystoupení Kryštof? Moc jsem už toho nestihnul, ale i tak myslím můžu klidně říct, že to byl skoro stejný koncert, jaké byly nedávno vidět v TV - bohužel včetně uprchlého metalisty s kytarou za krkem Evžena Hofmanna. Kromě toho mi není jasné, proč Richard Krajčo u Nasavače vždycky zmíní zrovna Jay-Z-ho (jak vlastně vypadá doporučená česká transkripce?) a proč mi při povzbuzování publika začíná připomínat Michala Davida, ale asi nikdy nebudu mít příležitost (a odvahu =) se na to zeptat. Z. byl dvě písničky zaměstnán nevěřícným vrtěním hlavou, ale nakonec to smířlivě shrnul: "Vlastně je to krásné, takhle rozdávat lidem radost." =) Po Ochodníkovi s deštěm samozřejmě začalo pršet.
Z toho měli docela radost LU, protože se do Marleyho přišlo dost lidí schovat a myslím, že LU svou příležitost pozitivně zapůsobit využili. Především basák (Martin Vašica taktéž hostující u Nieriky, "jestli se nepletu, hi-hi-hi") celý koncert vtipkoval a zářil jako reflektor, ale ten by možná zářil i bez publika, protože vypadal, že si prostě užívá hraní. Snad jenom ta prázdná sklenice ho na chvíli zaskočila: "Na některé věci si člověk vzpomene, teprve když mu chybí." Už to začínalo vypadat, že se ten den v Marleym prostě nedá zahrát špatně.
Portugalská hvězda Mariza mě nějak nelákala, a tak jsme místo toho posvačili. To osvědčená reportérka si ji poslechnout byla: "Ta paní tam s akustickým doprovodem nezpívala, ale předávala emoce. To se nedalo snést. Musela jsem jít pryč." Zvláštní je, že všude jinde tohle vystoupení chválili, ale podobná pluralita názorů je u hudby normální. Tak si to nějak přeberte #2. =)
U Pavilonu M2 jsme ještě svačili, ale brzy nás z Marleyho vypudili ven. Kromě toho jsem měl celou dobu podezření, že "neumí moc hrát" (pozor - jinotaj! =), a tohle mě nebaví.
Pak jsem se nechal přesvědčit davem a zaskočil na Budoár staré dámy. Viděl jsem je v těch výše zmiňovaných Boskovicích, takže by nebylo fér taky jim ještě nedat šanci. Bylo to... hm... lepší. Ale ne o moc. Já téhle skupině nerozumím prakticky v ničem (takhle z Venuše nebyly ani Zuby nehty) a nejvíc mi vadí přerývaný zpěv a jak se ukázalo tak i mluvení nejaktivnější zpěvačky. (Doufám, že nečekáte, že se budu snažit zjistit, jak se jmenuje - tak silná moje averze k ní zase není. =)
Raději jsem zašel na někoho, kdo zpívá velice nepřerývaně a koho chválí hlasoví pedagogové. Podobný nápad ale mělo opravdu hodně lidí, včetně skupinky, která už měla problémy s udržením stability a naneštěstí stála kousek ode mě, takže mi definitivně došlo, že Dan Bárta už opravdu je za nadžánrovou hvězdu. Ještě víc mě ale překvapilo, že skoro všichni ti lidé pozorně poslouchali a vypadali, že se jim to opravdu líbí - a to přesto, že to není úplně jednoduchá hudba. Dokonce i ti ožralí chlapíci se snažili Bártu pěvecky doprovodit! (Těsně před tím, než byli nehlučně umlčeni zfanatizovaným davem Danových příznivců. =) Prostě když se to umí, tak je to paráda a Bártovi prošly i komplikované výklady mezi písničkama. Třeba ten, jak se "probudil pod Grůní, umyl se ve studánce, zabil medvěda, opekl tlapy, ..."
Pak se okamžitě na hlavní scéně rozjeli Sunshine s hitovkou Insomnia. Nástup měli mohutný, lidí taky bylo dost, ale po třech písničkách se začínalo ukazovat, že takhle už to bude pořád. Členové skupiny střídavě děkovali publiku a pořadatelům, že je pustili na hlavní pódium, a mezitím hráli dvě písničky: nářez s kytarama a nářez s kytarama a elektronikou. Pod pódiem se vlnily transparenty, ale vzadu publikum zvolna řídlo. Já jsem rezignoval po šesti písničkách a později se ukázalo, že v rámci naší skupinky to byl rekordní výkon. Mimochodem naživo bylo nějak víc slyšet, že Kay je prostě Čech, který se snaží zpívat anglicky. Vlastně nejvíc mě u Sunshine zaujal obrázek s dvěma srnci, který měli vyvěšený nad pódiem. Nechce se mi po tom sice pátrat, ale stejně mi pořád leží v hlavě, proč ten jeden stál normálně na čtyřech a ten druhý byl humanoidní...? To bude asi ta provokativní image. =)
Na vystoupení Southpaw mě nejvíc zaujalo bláto. Držel jsem se tak raději v povzdálí a z bezpečí jsem sledoval někoho, kdo vypadal jako Šmity, jak točí čudlíky na mixpultu. Neupadl jsem ani do bahna, ani do extáze.
Na Traband se mi původně nechtělo, ale nakonec mě zase dostali. Sice už na mě vykoukly nějaké známky šablonovitosti (mimochodem hodně se divím, že Jardovi Svobodovi kvůli stylu textů nikdo nepředhazuje Znouzectnost - že by se to bralo jako samozřejmost kvůli prehistorii a Otcovým dětem na Blabla+?), jenže tomu nasazení se nedá tak lehce odolat, a tak jde Traband možná ve stopách Čechomoru. Když totiž hráli na Colours minule, tak ve Farské zahradě na ně bylo maximálně dvěstě lidí a klidně bylo možné sedět na lavičkách, kdežto tentokrát byla Farská zahrada plná. A protože Traband scénu uzavíral, tak si nakonec mohl dovolit i dvakrát přidat.
Na Fun-Da-mental jsem tím pádem přišel pozdě, ale zasmál jsem se i tak. Dověděl jsem se, že FDM jsou "punk-rock band" a že "vyrůstali na Sex Pistols, fucking Clash, Exploited, ..." a že "Arabové nejsou žádné nebezpečí, protože jinak by se Američani nemohli tak lehce dostat do Afgánistánu a do Iráku" a tak všelijak podobně. Sorry chlapi, ale tohle radši vynechte. Ono to tu vypadá jako v parku, ale je to výstaviště. Hyde Park se svým řečnickým pláckem máte doma v Londýně. Prostě to nebyl koncert, ale řečnické vystoupení doprovázené jedním DJem. Vlastně mě nejvíc chytl nakažlivý slogan "Just because I look like this it doesn't mean I'm a terrorist!" =)
Původně jsem zamýšlel, že se zajdu podívat ještě na Ohm Square, protože jsem byl zvědavý, jak se popasují s novou deskou, ale záda byla proti a ještě rád jsem se ve dvě hodiny doma odložil na postel.
(ještě bude kousek, ale fakt kratší =)
Sobota
V sobotu jsme se vzchopili až těsně před polednem, takže když se k tomu ještě přidal oběd, tak jsme se na Černou louku dostali až po třetí hodině odpolední, ala zato v solidním počtu jedenácti lidí, což samozřejmě nemohlo dlouho vydržet pohromadě. V té době tam právě hráli polští Czerwie, ale nezaujali mě natolik, abych se zastavil. Prostě mi to připadalo jako mix lidovek a rocku, což je přesně styl, který dost často vídám při přepínání polských TV kanálů a ani tehdy se nezastavuju. =)
Místo toho jsem se - zviklaný festivalovým programem - osmělil zajít na hlavní scénu v podhradí na Janu Kratochvílovou. Asi to nebyl dobrá volba, ale kdybych tam nezašel, tak bych se to nikdy nedověděl.
Přitom z počátku to nevypadalo až tak špatně - hudba sice byla drsnější (elektronické plochy a kytary) než v dobách, kdy J.K. tvořila zlatý hřeb Alba Supraphonu, ale zato byla mnohem normálnější než v době HC(?) extempore pod jménem Heretika. Přiznávám, že v tu chvíli jsem na okamžik propadl optimismu. Pak se na scéně vynořily tři postavy s obličeji zakrytými nějakým řetízkovým závojem (znáte z TV) a jedna z nich nesla nad hlavou černého plyšového pantera. Odolal jsem prvnímu náporu paniky a raději se na asfaltu pevněji rozkročil. První písnička se mi nakonec táhla několik dlouhých minut, ale Jana se zřejmě rozhodla, že mě na svém koncertu nechce, protože pak se začala vítat s publikem. Když s kolísavou pubertální intonací oznámila, že "lítali všema těmahle vesmírama, ale teď jsou tady" a v podobném duchu i pokračovala, tak jsem pochopil, že je vše ztraceno a že Gondor padne do rukou Nepřítele. Text druhé písničky o andělech, který mi ze všeho nejvíc připomínal mnou často vzpomínané "biblický songy" skupiny Mimikry, mě pak už doprovázel na cestě zpátky na Černou louku.
Pro úplnost ale musím uvést, že jsem se později od ušité (ehm =) posluchačky dověděl, že "Kratochvílová byla skvělá. Ona je sice švihlá, ale zpívá furt výborně. A zazpívala i ty staré písničky - Kapradinu miluju - a nebylo to nějaké trapné." Tak si to nějak přeberte. =)
Ale všechno zlé je k něčemu dobré, a tak jsem se výjimečně dostal do Marleyho dřív, než Folk3Mail začali hrát. Ano, tentokrát je množné číslo namístě. =) Přesto mi zbývá pár nejasností. Všude pořád čtu, že by skupina měla být čtyřčlenná, ale to už beru spíše jako dezinformaci. Poprvé jsem "je" viděl v počtu jednoho muže, kdežto tentokrát byli tři (prý chyběl basák), ale opravdu nevím... Jistou naději mi dodal Strictly Blue, když nadhodil, že to má pro mě aspoň stoupající tendenci, takže snad to vyjde příště.
F3M se bohužel trochu potýkali se zvukem - slyšet byla hlavně kytara a bubny, tahací harmonika byla téměř neslyšitelná a zpěvu nebylo rozumět, což je u folku a příbuzných žánrů dost výrazný problém. V průběhu koncertu se to trochu zlepšilo nebo jsem se postupně aklimatizoval, ale ideální to bohužel nebylo. Jinak kluci vypadali v pohodě, a to i přesto, že se dvakrát neshodli, kdy má písnička končit, takže by Ondřej Pečenka býval mohl publikum po šlitrovsku žádat, aby "omluvilo slabý výkon doprovodné kapely", ale pokaždé použil trochu jiný obrat.
Zatím venku dohrávala Nierika. Se Z. jsme se shodli, že ty starší písničky v pozměněném aranžmá zní dobře. Stejně tak jsme se shodli, že ty úplně nové písničky zní divně, ale věřte prvním dojmům. (Singl jsem ještě neslyšel.) Já jsem navíc zjistil, že jsem si o Nierice vytvořil zkreslený obraz kvůli toho, že minule hráli ve stísněném stanu, takže byli hodně dost statičtí. Tentokrát měli k dispozici celou scénu, a tak se ukázalo, že zpěvačka Monika Lohrerová je lehce šílená, protože její pohybové kreace v letních šatech a bytelných kozačkách se nevidí každý den. Paráda! =) A taky jsem zjistil, že se Nierika momentálně překrývá s LU ve dvou členech, ale za to asi mohla jedna ruka v sádře.
Taky o OTK jsem si musel opravit mínění, protože donedávna jsem si o nich myslel jenom to nejhorší. =) Viděl jsem je jen jednou (moje ostuda! =) před dvěma lety v Boskovicích v amfiteátru a tehdy mi připadalo, že se v tom prostoru úplně rozpustili. To tentokrát v klubu to fungovalo. Ondřej Ježek má sice pořád hlas, který se mezi nástroji ztrácí (zvláštní je, že u F3M to beru za problém za problém ozvučení a u OTK za problém interpreta, ale nechte mě prosím při tom =), ale všechno ostatní bylo lepší. I ohlas u publika. Pořád to sice není hudba, kterou bych si s nadšením pustil doma, ale bylo vidět a slyšet, že OTK umí a s přehledem zvládli všechny pasti, které si na sebe složili (třeba tu pasáž na sudé doby). Vydržel jsem až do konce a ani jsem se během té doby nedíval na hodinky.
Ale co bych to byl za lokálního patriota, kdybych se nezašel podívat aspoň na konec vystoupení Kryštof? Moc jsem už toho nestihnul, ale i tak myslím můžu klidně říct, že to byl skoro stejný koncert, jaké byly nedávno vidět v TV - bohužel včetně uprchlého metalisty s kytarou za krkem Evžena Hofmanna. Kromě toho mi není jasné, proč Richard Krajčo u Nasavače vždycky zmíní zrovna Jay-Z-ho (jak vlastně vypadá doporučená česká transkripce?) a proč mi při povzbuzování publika začíná připomínat Michala Davida, ale asi nikdy nebudu mít příležitost (a odvahu =) se na to zeptat. Z. byl dvě písničky zaměstnán nevěřícným vrtěním hlavou, ale nakonec to smířlivě shrnul: "Vlastně je to krásné, takhle rozdávat lidem radost." =) Po Ochodníkovi s deštěm samozřejmě začalo pršet.
Z toho měli docela radost LU, protože se do Marleyho přišlo dost lidí schovat a myslím, že LU svou příležitost pozitivně zapůsobit využili. Především basák (Martin Vašica taktéž hostující u Nieriky, "jestli se nepletu, hi-hi-hi") celý koncert vtipkoval a zářil jako reflektor, ale ten by možná zářil i bez publika, protože vypadal, že si prostě užívá hraní. Snad jenom ta prázdná sklenice ho na chvíli zaskočila: "Na některé věci si člověk vzpomene, teprve když mu chybí." Už to začínalo vypadat, že se ten den v Marleym prostě nedá zahrát špatně.
Portugalská hvězda Mariza mě nějak nelákala, a tak jsme místo toho posvačili. To osvědčená reportérka si ji poslechnout byla: "Ta paní tam s akustickým doprovodem nezpívala, ale předávala emoce. To se nedalo snést. Musela jsem jít pryč." Zvláštní je, že všude jinde tohle vystoupení chválili, ale podobná pluralita názorů je u hudby normální. Tak si to nějak přeberte #2. =)
U Pavilonu M2 jsme ještě svačili, ale brzy nás z Marleyho vypudili ven. Kromě toho jsem měl celou dobu podezření, že "neumí moc hrát" (pozor - jinotaj! =), a tohle mě nebaví.
Pak jsem se nechal přesvědčit davem a zaskočil na Budoár staré dámy. Viděl jsem je v těch výše zmiňovaných Boskovicích, takže by nebylo fér taky jim ještě nedat šanci. Bylo to... hm... lepší. Ale ne o moc. Já téhle skupině nerozumím prakticky v ničem (takhle z Venuše nebyly ani Zuby nehty) a nejvíc mi vadí přerývaný zpěv a jak se ukázalo tak i mluvení nejaktivnější zpěvačky. (Doufám, že nečekáte, že se budu snažit zjistit, jak se jmenuje - tak silná moje averze k ní zase není. =)
Raději jsem zašel na někoho, kdo zpívá velice nepřerývaně a koho chválí hlasoví pedagogové. Podobný nápad ale mělo opravdu hodně lidí, včetně skupinky, která už měla problémy s udržením stability a naneštěstí stála kousek ode mě, takže mi definitivně došlo, že Dan Bárta už opravdu je za nadžánrovou hvězdu. Ještě víc mě ale překvapilo, že skoro všichni ti lidé pozorně poslouchali a vypadali, že se jim to opravdu líbí - a to přesto, že to není úplně jednoduchá hudba. Dokonce i ti ožralí chlapíci se snažili Bártu pěvecky doprovodit! (Těsně před tím, než byli nehlučně umlčeni zfanatizovaným davem Danových příznivců. =) Prostě když se to umí, tak je to paráda a Bártovi prošly i komplikované výklady mezi písničkama. Třeba ten, jak se "probudil pod Grůní, umyl se ve studánce, zabil medvěda, opekl tlapy, ..."
Pak se okamžitě na hlavní scéně rozjeli Sunshine s hitovkou Insomnia. Nástup měli mohutný, lidí taky bylo dost, ale po třech písničkách se začínalo ukazovat, že takhle už to bude pořád. Členové skupiny střídavě děkovali publiku a pořadatelům, že je pustili na hlavní pódium, a mezitím hráli dvě písničky: nářez s kytarama a nářez s kytarama a elektronikou. Pod pódiem se vlnily transparenty, ale vzadu publikum zvolna řídlo. Já jsem rezignoval po šesti písničkách a později se ukázalo, že v rámci naší skupinky to byl rekordní výkon. Mimochodem naživo bylo nějak víc slyšet, že Kay je prostě Čech, který se snaží zpívat anglicky. Vlastně nejvíc mě u Sunshine zaujal obrázek s dvěma srnci, který měli vyvěšený nad pódiem. Nechce se mi po tom sice pátrat, ale stejně mi pořád leží v hlavě, proč ten jeden stál normálně na čtyřech a ten druhý byl humanoidní...? To bude asi ta provokativní image. =)
Na vystoupení Southpaw mě nejvíc zaujalo bláto. Držel jsem se tak raději v povzdálí a z bezpečí jsem sledoval někoho, kdo vypadal jako Šmity, jak točí čudlíky na mixpultu. Neupadl jsem ani do bahna, ani do extáze.
Na Traband se mi původně nechtělo, ale nakonec mě zase dostali. Sice už na mě vykoukly nějaké známky šablonovitosti (mimochodem hodně se divím, že Jardovi Svobodovi kvůli stylu textů nikdo nepředhazuje Znouzectnost - že by se to bralo jako samozřejmost kvůli prehistorii a Otcovým dětem na Blabla+?), jenže tomu nasazení se nedá tak lehce odolat, a tak jde Traband možná ve stopách Čechomoru. Když totiž hráli na Colours minule, tak ve Farské zahradě na ně bylo maximálně dvěstě lidí a klidně bylo možné sedět na lavičkách, kdežto tentokrát byla Farská zahrada plná. A protože Traband scénu uzavíral, tak si nakonec mohl dovolit i dvakrát přidat.
Na Fun-Da-mental jsem tím pádem přišel pozdě, ale zasmál jsem se i tak. Dověděl jsem se, že FDM jsou "punk-rock band" a že "vyrůstali na Sex Pistols, fucking Clash, Exploited, ..." a že "Arabové nejsou žádné nebezpečí, protože jinak by se Američani nemohli tak lehce dostat do Afgánistánu a do Iráku" a tak všelijak podobně. Sorry chlapi, ale tohle radši vynechte. Ono to tu vypadá jako v parku, ale je to výstaviště. Hyde Park se svým řečnickým pláckem máte doma v Londýně. Prostě to nebyl koncert, ale řečnické vystoupení doprovázené jedním DJem. Vlastně mě nejvíc chytl nakažlivý slogan "Just because I look like this it doesn't mean I'm a terrorist!" =)
Původně jsem zamýšlel, že se zajdu podívat ještě na Ohm Square, protože jsem byl zvědavý, jak se popasují s novou deskou, ale záda byla proti a ještě rád jsem se ve dvě hodiny doma odložil na postel.
(ještě bude kousek, ale fakt kratší =)
2005-07-12
Colours 2005 Volume 1
S reportáží s Colours mám jeden vážný problém - je to pro mě vlastně povinnost. Sice jsem ji nikomu konkrétnímu neslíbil, ale tahle reportáž byla jedním z mých argumentů při vnitřním boji, jestli si mám s nějakým blogem vůbec začínat. Z předchozích dvou ročníků jsem totiž vždycky reportáž napsal, a pak jsem ji rozesílal mailem každému, na koho jsem si vzpomněl, takže blog (by) mi vlastně ušetřil to rozesílání.
Horší je to, že už ta loňská reportáž mi připadala horší, než ta předloňská, takže co se dá asi tak čekat letos? =)
Stručná rubrika "VIP mimo pódium" se ale loni snad docela osvědčila, takže sem s ní:
téměř kompletní Umakart v publiku na Here (to asi není až tak překvapivé)
zbytek Nieriky na Lu (a tohle není překvapivé už vůbec =)
Rosťa Petřík kdekoliv v blízkosti hradu
Zdeněk Suchý a Josef Rauvolf před The Nihilists (ha-ha =)
telefonující Roman Holý v teplákách
Helena Dohnalová (Mittáková) z ČT
Gonza.cz (zdar! =)
Člověk snad ani nemusí být znalec, aby si všimnul, že s tímhle seznamem je něco v nepořádku. (A nemyslím tím to, že většina vyjmenovaných by se označení VIP asi zasmála. =) Ještě nevíte? Třeba já jsem si celou dobu myslel, že ten trochu horší dojem z letošního ročníku způsobilo počasí, ale teď už je mi jasné, že to bylo v něčem jiném, takže ta otázka prostě musí padnout:
"Kde je sakra Radek Pastrňák?!"
Pátek
Když jsem dorazil na Černou louku, tak zrovna končil Miro Žbirka a liják zvolna přecházel v déšť. Sotva jsme si pod pódiem s G. stihli vyměnit informace, že to vpravo na pódiu je Ponocný a že ten chlapík vlevo je ze Space Junkie (doufám, že je to i pravda =) a byl konec. Ale Žbirka je prostě taková spolehlivá konstanta.
Pak si to déšť zase rozmyslel, takže jsme se přesunuli do krytu (garáže pod hlavním pavilonem) a já jsem čekal, až mi nějaká dobrá duše ze zbytku naší skupiny přiveze deštník. (Ano, byl jsem trestuhodně nepřipraven a občas jsem dokonce hrál roli nenáviděníhodného deštníkáře.)
Když se tak stalo, tak jsme se přesunuli do Marleyho, kde začínali řádit Ememvoodoopöka. Rockový chlebíček opravdu nechutná každému, já mám třeba radši rohlíky. Vydržel jsem sice až do konce, ale hlavním důvodem byl nejspíš pocit zodpovědnosti a předsevzetí neprodat uši lacino. Chlapi se do toho opírali, jako by hráli na hlavní scéně, a v některých chvílích mě kvůli hlasitosti opravdu bolely uši, ale naštěstí se mi je podařilo zachovat relativně neporušené i pro zbytek festivalu.
Pokud by se někdo náhodou divil, že ve 20:30 jsem už stál na scéně na hradě a čirou náhodou tam kousek pod pódiem potkal snad všechny známé, kteří na festivalu byli, tak mu doporučuju přečíst si někde okolo pár starších zápisů. Právě totiž začínal hrát Umakart.
Vlastně trochu kecám, protože jsem dorazil teprve během první písničky (přesun z Louky přece jenom pár minut zabral). Tu mimochodem hrál Umakart už v zimě, ale zatím nikde nevyšla a název (asi) nepadnul.
Příjemné bylo, že scéna na hradě měla oproti klubu Marley naopak výborný zvuk a že i na "klubový" Umakart tam bylo docela hodně lidí. Došlo hlavně na tradiční repertoár a to včetně přídavku Buldozér (Blurdozér? =), jediná úplná novinka ("Bylo nebylo") byla věnovaná obětem výbuchů v Londýně. Ostatně scéna byla tentokrát místo obyvákových lampiček ze zimního turné dozdobena několika britskými vlaječkami. Kromě toho si skupina dala záležet na oblečení, takže zatímco v zimě v Marley vystoupil v liverpoolském dresu "5 / Baroš" JPM, tak tentokrát se v liverpoolském objevil Dušan Neuwert a bylo to "10 / Neuwerth". Zřejmě to něco napovídá o záměrech trenéra Beníteze pro příští sezónu. Sice jsem si myslel, že Luis Garcia, který hrál s 10 loni, má pozici jistou, ale ve velkoklubu se situace zřejmě může změnit ze dne na den. =) To Jaromír Švejdík měl na sobě decentní košili, kravatu, kalhoty po kolena a podkolenky (že by to měly být stulpny? =), které skupince puberťáku v publiku kousek ode mě posloužily zhruba na pět minut jako dokonalý zdroj zábavy. (No jo, já jsem si teď vlastně taky rýpnul. =)
I tak jsem ale měl z celého koncertu výborný pocit, a to i přesto, že "král Jaromír" několikrát zaváhal s textem. Přece jenom je to asi rozdíl, když je s Priessnitz některá písnička odzpívaná třeba třistakrát nebo když se s Umakartem jiná zpívá teprve popáté. =)
A zase zpátky přes stánky s jídlem do Marleyho na Here. Stejné místo, stejní lidé, jiný koncert. Here od zimy rezignovali na předtočené věcí a snad všechno odehráli živě, což bylo asi ku prospěchu věci, protože posledně působili trochu moc jednotvárně. Možná to tentokrát bylo taky tím, že to bylo trochu moc nahlas, ale už naštěstí pod hlasitostí Ememvoodoopöka. Milé taky bylo, když se Valerie v půlce koncertu před písničkou Impressions začala dožadovat vokální posily z Nieriky, a místo toho se na pódium vydrápal samotný originální Švejdík (to byla rychlost!). Během písničky se pak spolu dokázali podělit o jeden mikrofon a stihli i tradiční taneček. Pohoda i bez Trenčína.
Pak jsem se pokusil v klubu zůstat i na Bow Wave, ale to už situace přesáhla kritickou mez, a to jak počtem lidí, tak teplotou. Neznělo to špatně, i když texty nejsou zrovna moje termoska s čajem, ale vůbec jsem nedohlédnul na pódium, a tak jsem se raději zachránil útěkem ven.
Chvíli jsem se zastavil u Čechomoru, který hrál přesně tak, jak se od něho čeká. Jde jim to, ty dvojhlasy dávají s jistotou, ale jinak už vypadají zakonzervovaně. =) Jenomže už zvolna končili, a tak jsem zase pokračoval dál.
Festivalovou samozřejmostí tak bylo, že jsem na scénu pod hradem zase dorazil až ve chvíli, kdy už belgičtí Troissoeur končili. Stihnul jsem sice jenom necelé dvě písničky, ale po zvukové stránce musím dát za pravdu festivalovému programu, který je uváděl jako "belgický Radiohead". Jinak to bylo s těmi podobnostmi horší - čtyři členové stáli srovnaní v jedné řadě s klasickými nástroji, zpěvák zpíval jako o život a zezadu je jistily předtočené bubny, elektronické zvuky a různorodá videoprojekce. V každém případě mi všichni tvrdili, že jsem tím pozdním příchodem o hodně přišel.
Další půlhodinu jsme pak strávili neúspěšným hledáním stánku, kde se údajně mělo prodávat jejich CD. Kde ten stánek doopravdy stál, to nevíme doteď.
Pak se naše skupinka záhadně rozpadla a já jsem nějak dobloudil na hrad na Trans-Global Underground, ale tam bylo docela husto a v zadních řadách, kde původně byla tráva, už se vlády začínalo ujímat bahno. Je velmi pravděpodobné, že TGU v tu dobu opravdu hráli, ale byl jsem už natolik rozlámaný, že jsem to moc nevnímal, takže nic bližšího ze mně nedostanete. Znaveně jsem usednul na lavičku mimo dohled scény, kde jsem setrval až do mokrého konce s další průtrží mračen a následného odjezdu posledním autobusem domů na periferii. =)
(to be continued)
Horší je to, že už ta loňská reportáž mi připadala horší, než ta předloňská, takže co se dá asi tak čekat letos? =)
Stručná rubrika "VIP mimo pódium" se ale loni snad docela osvědčila, takže sem s ní:
téměř kompletní Umakart v publiku na Here (to asi není až tak překvapivé)
zbytek Nieriky na Lu (a tohle není překvapivé už vůbec =)
Rosťa Petřík kdekoliv v blízkosti hradu
Zdeněk Suchý a Josef Rauvolf před The Nihilists (ha-ha =)
telefonující Roman Holý v teplákách
Helena Dohnalová (Mittáková) z ČT
Gonza.cz (zdar! =)
Člověk snad ani nemusí být znalec, aby si všimnul, že s tímhle seznamem je něco v nepořádku. (A nemyslím tím to, že většina vyjmenovaných by se označení VIP asi zasmála. =) Ještě nevíte? Třeba já jsem si celou dobu myslel, že ten trochu horší dojem z letošního ročníku způsobilo počasí, ale teď už je mi jasné, že to bylo v něčem jiném, takže ta otázka prostě musí padnout:
"Kde je sakra Radek Pastrňák?!"
Pátek
Když jsem dorazil na Černou louku, tak zrovna končil Miro Žbirka a liják zvolna přecházel v déšť. Sotva jsme si pod pódiem s G. stihli vyměnit informace, že to vpravo na pódiu je Ponocný a že ten chlapík vlevo je ze Space Junkie (doufám, že je to i pravda =) a byl konec. Ale Žbirka je prostě taková spolehlivá konstanta.
Pak si to déšť zase rozmyslel, takže jsme se přesunuli do krytu (garáže pod hlavním pavilonem) a já jsem čekal, až mi nějaká dobrá duše ze zbytku naší skupiny přiveze deštník. (Ano, byl jsem trestuhodně nepřipraven a občas jsem dokonce hrál roli nenáviděníhodného deštníkáře.)
Když se tak stalo, tak jsme se přesunuli do Marleyho, kde začínali řádit Ememvoodoopöka. Rockový chlebíček opravdu nechutná každému, já mám třeba radši rohlíky. Vydržel jsem sice až do konce, ale hlavním důvodem byl nejspíš pocit zodpovědnosti a předsevzetí neprodat uši lacino. Chlapi se do toho opírali, jako by hráli na hlavní scéně, a v některých chvílích mě kvůli hlasitosti opravdu bolely uši, ale naštěstí se mi je podařilo zachovat relativně neporušené i pro zbytek festivalu.
Pokud by se někdo náhodou divil, že ve 20:30 jsem už stál na scéně na hradě a čirou náhodou tam kousek pod pódiem potkal snad všechny známé, kteří na festivalu byli, tak mu doporučuju přečíst si někde okolo pár starších zápisů. Právě totiž začínal hrát Umakart.
Vlastně trochu kecám, protože jsem dorazil teprve během první písničky (přesun z Louky přece jenom pár minut zabral). Tu mimochodem hrál Umakart už v zimě, ale zatím nikde nevyšla a název (asi) nepadnul.
Příjemné bylo, že scéna na hradě měla oproti klubu Marley naopak výborný zvuk a že i na "klubový" Umakart tam bylo docela hodně lidí. Došlo hlavně na tradiční repertoár a to včetně přídavku Buldozér (Blurdozér? =), jediná úplná novinka ("Bylo nebylo") byla věnovaná obětem výbuchů v Londýně. Ostatně scéna byla tentokrát místo obyvákových lampiček ze zimního turné dozdobena několika britskými vlaječkami. Kromě toho si skupina dala záležet na oblečení, takže zatímco v zimě v Marley vystoupil v liverpoolském dresu "5 / Baroš" JPM, tak tentokrát se v liverpoolském objevil Dušan Neuwert a bylo to "10 / Neuwerth". Zřejmě to něco napovídá o záměrech trenéra Beníteze pro příští sezónu. Sice jsem si myslel, že Luis Garcia, který hrál s 10 loni, má pozici jistou, ale ve velkoklubu se situace zřejmě může změnit ze dne na den. =) To Jaromír Švejdík měl na sobě decentní košili, kravatu, kalhoty po kolena a podkolenky (že by to měly být stulpny? =), které skupince puberťáku v publiku kousek ode mě posloužily zhruba na pět minut jako dokonalý zdroj zábavy. (No jo, já jsem si teď vlastně taky rýpnul. =)
I tak jsem ale měl z celého koncertu výborný pocit, a to i přesto, že "král Jaromír" několikrát zaváhal s textem. Přece jenom je to asi rozdíl, když je s Priessnitz některá písnička odzpívaná třeba třistakrát nebo když se s Umakartem jiná zpívá teprve popáté. =)
A zase zpátky přes stánky s jídlem do Marleyho na Here. Stejné místo, stejní lidé, jiný koncert. Here od zimy rezignovali na předtočené věcí a snad všechno odehráli živě, což bylo asi ku prospěchu věci, protože posledně působili trochu moc jednotvárně. Možná to tentokrát bylo taky tím, že to bylo trochu moc nahlas, ale už naštěstí pod hlasitostí Ememvoodoopöka. Milé taky bylo, když se Valerie v půlce koncertu před písničkou Impressions začala dožadovat vokální posily z Nieriky, a místo toho se na pódium vydrápal samotný originální Švejdík (to byla rychlost!). Během písničky se pak spolu dokázali podělit o jeden mikrofon a stihli i tradiční taneček. Pohoda i bez Trenčína.
Pak jsem se pokusil v klubu zůstat i na Bow Wave, ale to už situace přesáhla kritickou mez, a to jak počtem lidí, tak teplotou. Neznělo to špatně, i když texty nejsou zrovna moje termoska s čajem, ale vůbec jsem nedohlédnul na pódium, a tak jsem se raději zachránil útěkem ven.
Chvíli jsem se zastavil u Čechomoru, který hrál přesně tak, jak se od něho čeká. Jde jim to, ty dvojhlasy dávají s jistotou, ale jinak už vypadají zakonzervovaně. =) Jenomže už zvolna končili, a tak jsem zase pokračoval dál.
Festivalovou samozřejmostí tak bylo, že jsem na scénu pod hradem zase dorazil až ve chvíli, kdy už belgičtí Troissoeur končili. Stihnul jsem sice jenom necelé dvě písničky, ale po zvukové stránce musím dát za pravdu festivalovému programu, který je uváděl jako "belgický Radiohead". Jinak to bylo s těmi podobnostmi horší - čtyři členové stáli srovnaní v jedné řadě s klasickými nástroji, zpěvák zpíval jako o život a zezadu je jistily předtočené bubny, elektronické zvuky a různorodá videoprojekce. V každém případě mi všichni tvrdili, že jsem tím pozdním příchodem o hodně přišel.
Další půlhodinu jsme pak strávili neúspěšným hledáním stánku, kde se údajně mělo prodávat jejich CD. Kde ten stánek doopravdy stál, to nevíme doteď.
Pak se naše skupinka záhadně rozpadla a já jsem nějak dobloudil na hrad na Trans-Global Underground, ale tam bylo docela husto a v zadních řadách, kde původně byla tráva, už se vlády začínalo ujímat bahno. Je velmi pravděpodobné, že TGU v tu dobu opravdu hráli, ale byl jsem už natolik rozlámaný, že jsem to moc nevnímal, takže nic bližšího ze mně nedostanete. Znaveně jsem usednul na lavičku mimo dohled scény, kde jsem setrval až do mokrého konce s další průtrží mračen a následného odjezdu posledním autobusem domů na periferii. =)
(to be continued)
2005-07-11
I Survived Colours
... and all I got was this lousy T-shirt.
To je teda jenom takový řečnický obrat, protože ve skutečnosti jsem si pořídil jenom zabahněné boty, ale na podrobnou reportáž se zatím necítím, protože poslední tři dny byly docela zahuštěné. Možná někdy qečeru.
To je teda jenom takový řečnický obrat, protože ve skutečnosti jsem si pořídil jenom zabahněné boty, ale na podrobnou reportáž se zatím necítím, protože poslední tři dny byly docela zahuštěné. Možná někdy qečeru.
2005-07-08
Všichni festivalové stejní jsou?
On by ten Turingův test možná nemusel být až tak těžký, protože to vypadá, že lidé reagují v podobných situacích taky v podstatě hodně podobně. =)
Radek Diestler v Reflexu
"Pred chvili ukazovali zabery z Gberry - moc pekny! Kam se hrabe Brod! Mas holinky?" (SMS přítele V. z Ostravy, obdržená 25. 6., 19.41.20)
Můj mobil (bez URL =)
"Prave jsem na Sky videl reportaz z Glastonbury. Zaplavy na Morave hadr! =) V."
(SMS příteli S.B. do Ostravy, odeslaná 24.6. 20:12)
Zbývá jen doufat, že Colours letos nedopadnou podobně. Zatím je sice venku sucho, ale ranní modrá obloha už je dávno pryč. Ačkoliv právě teď se mezi mraky ukázalo slunce, tak snad je to dobré znamení.
Edit 16:43: Když napíšu, že právě začalo pršet, tak to nebude dost výstižné. Začalo lít.
Radek Diestler v Reflexu
"Pred chvili ukazovali zabery z Gberry - moc pekny! Kam se hrabe Brod! Mas holinky?" (SMS přítele V. z Ostravy, obdržená 25. 6., 19.41.20)
Můj mobil (bez URL =)
"Prave jsem na Sky videl reportaz z Glastonbury. Zaplavy na Morave hadr! =) V."
(SMS příteli S.B. do Ostravy, odeslaná 24.6. 20:12)
Zbývá jen doufat, že Colours letos nedopadnou podobně. Zatím je sice venku sucho, ale ranní modrá obloha už je dávno pryč. Ačkoliv právě teď se mezi mraky ukázalo slunce, tak snad je to dobré znamení.
Edit 16:43: Když napíšu, že právě začalo pršet, tak to nebude dost výstižné. Začalo lít.
2005-07-01
Full Tet
Poslední dobou vždycky odpoledne funguju střídavě jako "hudební publicistutka" nebo výkopová četa (garáž volá!) a moc to nestíhám. Tím pádem je divné, že když jsem minulý týden dostal objednávku na recenzi pro NMM, tak jsem se zapomněl zeptat, jak to má být dlouhé a text se mi pod rukama příliš rozrostl.
Sice jsem navrhoval, že by se "recenze" dala v nejhorším rozdělit na dvě části a ty publikovat oddděleně po několika dnech jako "Volume 1" a "Volume 2", ale bohužel to v redakci neprošlo (SB: "Nezapomeň, že nemáš ve smlouvě právo na director's cut a práva na merčendajsink máme taky v produkci!"), a tak jsem musel text radikálně zkrátit.
Naštěstí jsem NMM nepodepsal smlouvu o exkluzivitě, a tak jsem tu s mírným časovým odstupem a kompletní neproškrtanou verzí. Přece jenom by mi bylo líto, kdybych některé narážky vůbec neuplatnil.
Po pravdě řečeno to ani není recenze, ale spíš článek o hudebních publicistech a to mnohdy velmi konkrétních. =) A samozřejmě řádně zkreslený mým subjektivním pohledem přes média, protože osobně vlastně nikoho neznám. "Restecp to all!" =)
Four Tet: Everything Ecstatic
4/5
Prázdniny jsou za dveřmi a všichni vyrážejí na dovolenou, takže nikdo neměl čas napsat na tuhle desku obvyklou recenzi, tak jsme v anonymní anketě alespoň oslovili několik našich hudebních publicistů, aby desku krátce zhodnotili.
*1 (A)
Four Tet je jednočlenný elektronický projekt, který tvoří londýnský hudebník Kieran Hebden. Svou první sólovou desku vydal v roce 1999 a pravidelně každé dva roky vydává novou.
Aktuální deskou Four Tet dokazuje, že i elektronická hudba může být v duchu názvu desky extatická. Ozývají se tam jazzové bicí, uklidňující plochy akustických nástrojů i nervní basy, které Kieran Hedben vytváří zpomalováním záznamů jiných nástrojů. I tentokrát se tak potvrdilo, že hlavní síla Four Tet tkví v umění z drobných útržků složit silné, gradující skladby, aniž by si musel vypomáhat kýčovitými melodiemi.
*2
S Four Tet mě teprve letos seznámil kolega v redakci a nová deska se mi docela zalíbila, přestože je dost vzdálená tomu, co obvykle poslouchám. Sice jsou to samé orchestrálky, ale atmosféra mi připomíná některé experimentálnější písničky PSB především z desky Bilingual (Discoteca nebo Electricity).
*3
Mladý londýnský hudebník Kieran Hebden, který už mezitím se svou skupinou Fridge připravuje novou desku, v tomto sólovém projektu neotřelým způsobem kombinuje staré jazzové rytmy s akustickými nástroji a to pomocí nejmodernějších technologií, jako je osobní počítač nebo takzvaný sampling. Na některých místech jsou tak jakoby slyšel názvuky z komorní desky bubenické legendy Buddy Riche z roku 1956, která u nás vyšla v supraphonské licenci roku 1972.
*4
Tahle deska potěší různé elektronické podivíny, ale nemá potenciál oslovit masové publikum. Osobně mi připadá zajímavá a snad by se mohla prosadit ve vysílání nějakého menšinového rádia zacíleného na studenty, ale v žádné celoplošné stanici na něco takového dnes není místo. Dnešní posluchači v nejsou ochotní poslouchat dlouhé skladby bez zpěvu a na téhle desce navíc nejsou ani žádné výrazné melodie.
*5 (B)
Everythink Ecstatic pro mě představuje jedno z nějvětších zklamání letošního roku. Podobně jako Daft Punk ani Hebden neustál očekávání a místo nějakého vývoje natočil desku na jistotu. Potemnělá atmosféra, k nepoznání zdeformované samply ze starých desek a sharewarové efekty - to všechno jsme už slyšeli na předchozích deskách. Taneční deska? Pche! Zapomeňte! Hebden jen ukazuje, že se jeho verze folkotroniky ovlivněné hip-hopem dostává do slepé uličky neustálého opakování zaběhlého modelu, kam zřejmě neodvratně směřují i jeho kolegové Madlib nebo Prefuse 73. Zbývá jen doufat, že se něčeho nového dočkáme alespoň z laptopové cuts'n'clicks scény (Venetian Snares [! - zřejmě chyba vzniklá při přepisu =) ] nebo Fennesz).
*6
Ač Kieran Hebden působí jako introvert, opak je pravdou. Začínal totiž v kytarové skupině Fridge. Pak si ale koupil počítač a začal experimentovat s elektronikou.
Everything Ecstatic je producentsky velmi kvalitně odvedené album. Nejde však o nic současného (album by mohlo vyjít i před pěti lety) ani převratného. Podobně zněla už první Hebdenova deska z roku 1999. Pořád je to ale velmi vkusná poslechová elektronika, kterou bohužel v našem Zapadákově téměř nikdo nezná.
*7 (C)
Four Tet vám po dvou letech přináší novou desku! A jaká je? Stejně jako předchozí Kieranovy desky je to elektronický experiment, který si můžete pustit, když si vaše uši potřebují odpočinout po divoké noční párty. Jeden z našich zdrojů nám sice tvrdil, že se Kieran na téhle desce snaží vyrovnat s konkurencí svého bývalého milence Dana "Manitoby/Caribou" Snaitha, ale nevěřte tomu - v příštím čísle přineseme exkluzivní rozhovor, ve kterém sladký Kieran otevřeně mluví o ženách, které prošly jeho domácím studiem.
*8 (D)
Keiran Hebden je postava rozpolcená. Netvrdím, že rozervaná, nechci mu vytvářet aureolu romantického básníka, ale rozpolcená mezi protichůdnými ambicemi.
Chtěl by skládat hip-hop, ale je to středostavovský běloch z Londýna. Líbí se mu jazzové prvky, ale nedokáže být spontánní. Chce oslovit publikum, ale neumí zpívat. A teď se rozhodl, že natočí taneční desku, ale nechodí mezi lidi. Chce být divoký a taneční, ale nedaří se mu zakrýt, že deska vznikala v nočním tichu před zářícím monitorem. Přesto je zábavné to sledovat, protože je to boj o spojení různých světů i o prosazení introverta v divokém extrovertním vesmíru. Je to boj o vlastní identitu.
*9
Desku jsem dostala na recenzi, ale slyšela jsem ji jenom letmo, protože jsem zrovna měla zánět středního ucha. Líbily se mi ale texty, takže jsem Keiře napsala mail, jestli by mi je mohla poslat, protože bych je chtěla použít v recenzi, a jestli by mohla tu desku nějak stručně popsat, ale vůbec mi neodpověděla, takže zatím vám víc neřeknu.
*10
Minulá deska Four Tet se v různých časopisech dostala do seznamu nejlepších desek roku 2003, ale já jsem ji v obchodě nikdy neviděl, takže teď jsem si tu novou desku hned koupil a musím říct, že mě baví moc. Není to jenom pár zajímavých samplů slepených dohromady, má to nápad a má to dynamiku. Doporučuji!
*11
Poslední dobou se mi nechce nic psát - jsem unavený z neustálého hodnocení nových desek a navíc úplně nesdílím všeobecné nadšení nad novou deskou Four Tet, ale alespoň to není Bergen Sound a docela dobře vystihuje moji současnou potemnělou náladu.
*12
Minulou desku Kierana Hebdena jsem před dvěma lety dostala k narozeninám a líbila se mi, ale po dvou letech vydat tohle? Jasně, není to špatná deska, ale koho ještě může zajímat deska člověka, který točí už šest let to samé? Todle už jsem nekam psala, ale kam, ale kam?
*13 (E)
Jiřího Korna jsem dřív respektoval. Především v době Rebels přinesl do naší populární hudby něco, co tam tehdy chybělo, ale od té doby svůj talent už jen rozmělňoval. Tyhle estrádní rádobyumělecké čtyřhlasy, které dělá poslední dobou, ukazují, že už úplně ztratil kontakt se současnou scénou. Jeho popularita jen dokresluje ubohost celé naší populární hudby, která je ovládána mafiány a estébáky.
Sice jsem navrhoval, že by se "recenze" dala v nejhorším rozdělit na dvě části a ty publikovat oddděleně po několika dnech jako "Volume 1" a "Volume 2", ale bohužel to v redakci neprošlo (SB: "Nezapomeň, že nemáš ve smlouvě právo na director's cut a práva na merčendajsink máme taky v produkci!"), a tak jsem musel text radikálně zkrátit.
Naštěstí jsem NMM nepodepsal smlouvu o exkluzivitě, a tak jsem tu s mírným časovým odstupem a kompletní neproškrtanou verzí. Přece jenom by mi bylo líto, kdybych některé narážky vůbec neuplatnil.
Po pravdě řečeno to ani není recenze, ale spíš článek o hudebních publicistech a to mnohdy velmi konkrétních. =) A samozřejmě řádně zkreslený mým subjektivním pohledem přes média, protože osobně vlastně nikoho neznám. "Restecp to all!" =)
Four Tet: Everything Ecstatic
4/5
Prázdniny jsou za dveřmi a všichni vyrážejí na dovolenou, takže nikdo neměl čas napsat na tuhle desku obvyklou recenzi, tak jsme v anonymní anketě alespoň oslovili několik našich hudebních publicistů, aby desku krátce zhodnotili.
*1 (A)
Four Tet je jednočlenný elektronický projekt, který tvoří londýnský hudebník Kieran Hebden. Svou první sólovou desku vydal v roce 1999 a pravidelně každé dva roky vydává novou.
Aktuální deskou Four Tet dokazuje, že i elektronická hudba může být v duchu názvu desky extatická. Ozývají se tam jazzové bicí, uklidňující plochy akustických nástrojů i nervní basy, které Kieran Hedben vytváří zpomalováním záznamů jiných nástrojů. I tentokrát se tak potvrdilo, že hlavní síla Four Tet tkví v umění z drobných útržků složit silné, gradující skladby, aniž by si musel vypomáhat kýčovitými melodiemi.
*2
S Four Tet mě teprve letos seznámil kolega v redakci a nová deska se mi docela zalíbila, přestože je dost vzdálená tomu, co obvykle poslouchám. Sice jsou to samé orchestrálky, ale atmosféra mi připomíná některé experimentálnější písničky PSB především z desky Bilingual (Discoteca nebo Electricity).
*3
Mladý londýnský hudebník Kieran Hebden, který už mezitím se svou skupinou Fridge připravuje novou desku, v tomto sólovém projektu neotřelým způsobem kombinuje staré jazzové rytmy s akustickými nástroji a to pomocí nejmodernějších technologií, jako je osobní počítač nebo takzvaný sampling. Na některých místech jsou tak jakoby slyšel názvuky z komorní desky bubenické legendy Buddy Riche z roku 1956, která u nás vyšla v supraphonské licenci roku 1972.
*4
Tahle deska potěší různé elektronické podivíny, ale nemá potenciál oslovit masové publikum. Osobně mi připadá zajímavá a snad by se mohla prosadit ve vysílání nějakého menšinového rádia zacíleného na studenty, ale v žádné celoplošné stanici na něco takového dnes není místo. Dnešní posluchači v nejsou ochotní poslouchat dlouhé skladby bez zpěvu a na téhle desce navíc nejsou ani žádné výrazné melodie.
*5 (B)
Everythink Ecstatic pro mě představuje jedno z nějvětších zklamání letošního roku. Podobně jako Daft Punk ani Hebden neustál očekávání a místo nějakého vývoje natočil desku na jistotu. Potemnělá atmosféra, k nepoznání zdeformované samply ze starých desek a sharewarové efekty - to všechno jsme už slyšeli na předchozích deskách. Taneční deska? Pche! Zapomeňte! Hebden jen ukazuje, že se jeho verze folkotroniky ovlivněné hip-hopem dostává do slepé uličky neustálého opakování zaběhlého modelu, kam zřejmě neodvratně směřují i jeho kolegové Madlib nebo Prefuse 73. Zbývá jen doufat, že se něčeho nového dočkáme alespoň z laptopové cuts'n'clicks scény (Venetian Snares [! - zřejmě chyba vzniklá při přepisu =) ] nebo Fennesz).
*6
Ač Kieran Hebden působí jako introvert, opak je pravdou. Začínal totiž v kytarové skupině Fridge. Pak si ale koupil počítač a začal experimentovat s elektronikou.
Everything Ecstatic je producentsky velmi kvalitně odvedené album. Nejde však o nic současného (album by mohlo vyjít i před pěti lety) ani převratného. Podobně zněla už první Hebdenova deska z roku 1999. Pořád je to ale velmi vkusná poslechová elektronika, kterou bohužel v našem Zapadákově téměř nikdo nezná.
*7 (C)
Four Tet vám po dvou letech přináší novou desku! A jaká je? Stejně jako předchozí Kieranovy desky je to elektronický experiment, který si můžete pustit, když si vaše uši potřebují odpočinout po divoké noční párty. Jeden z našich zdrojů nám sice tvrdil, že se Kieran na téhle desce snaží vyrovnat s konkurencí svého bývalého milence Dana "Manitoby/Caribou" Snaitha, ale nevěřte tomu - v příštím čísle přineseme exkluzivní rozhovor, ve kterém sladký Kieran otevřeně mluví o ženách, které prošly jeho domácím studiem.
*8 (D)
Keiran Hebden je postava rozpolcená. Netvrdím, že rozervaná, nechci mu vytvářet aureolu romantického básníka, ale rozpolcená mezi protichůdnými ambicemi.
Chtěl by skládat hip-hop, ale je to středostavovský běloch z Londýna. Líbí se mu jazzové prvky, ale nedokáže být spontánní. Chce oslovit publikum, ale neumí zpívat. A teď se rozhodl, že natočí taneční desku, ale nechodí mezi lidi. Chce být divoký a taneční, ale nedaří se mu zakrýt, že deska vznikala v nočním tichu před zářícím monitorem. Přesto je zábavné to sledovat, protože je to boj o spojení různých světů i o prosazení introverta v divokém extrovertním vesmíru. Je to boj o vlastní identitu.
*9
Desku jsem dostala na recenzi, ale slyšela jsem ji jenom letmo, protože jsem zrovna měla zánět středního ucha. Líbily se mi ale texty, takže jsem Keiře napsala mail, jestli by mi je mohla poslat, protože bych je chtěla použít v recenzi, a jestli by mohla tu desku nějak stručně popsat, ale vůbec mi neodpověděla, takže zatím vám víc neřeknu.
*10
Minulá deska Four Tet se v různých časopisech dostala do seznamu nejlepších desek roku 2003, ale já jsem ji v obchodě nikdy neviděl, takže teď jsem si tu novou desku hned koupil a musím říct, že mě baví moc. Není to jenom pár zajímavých samplů slepených dohromady, má to nápad a má to dynamiku. Doporučuji!
*11
Poslední dobou se mi nechce nic psát - jsem unavený z neustálého hodnocení nových desek a navíc úplně nesdílím všeobecné nadšení nad novou deskou Four Tet, ale alespoň to není Bergen Sound a docela dobře vystihuje moji současnou potemnělou náladu.
*12
Minulou desku Kierana Hebdena jsem před dvěma lety dostala k narozeninám a líbila se mi, ale po dvou letech vydat tohle? Jasně, není to špatná deska, ale koho ještě může zajímat deska člověka, který točí už šest let to samé? Todle už jsem nekam psala, ale kam, ale kam?
*13 (E)
Jiřího Korna jsem dřív respektoval. Především v době Rebels přinesl do naší populární hudby něco, co tam tehdy chybělo, ale od té doby svůj talent už jen rozmělňoval. Tyhle estrádní rádobyumělecké čtyřhlasy, které dělá poslední dobou, ukazují, že už úplně ztratil kontakt se současnou scénou. Jeho popularita jen dokresluje ubohost celé naší populární hudby, která je ovládána mafiány a estébáky.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)