2006-08-29

Jak správně recenzovat desky

Poslední dobou zjišťuju, že smířlivý tón recenzí se nenosí a hodnocení mezi 50%-80% už vůbec ne. Odstíny barev byly soudně zakázány, smí se používat pouze černá a bíla, což povede k rozkvětu české kulturní scény a pokud se během tohoto společenského procesu bez stop ztratí některé komerčně úspěšné skupiny a jeden holič, tak si toho v těch kontrastních barvách ani nikdo nevšimne.

Z obavy, že se mi nepodaří nic takového napsat, jsem poslední dobou radši o žádných deskách nepsal, ale teď už jsem si to snad ujasnil, takže bych se do toho mohl zase pustit. =)

Razorlight: Razorlight

Vezměte Jarvise Cockera, trochu ho omlaďte a omlaťte, aby u něho došlo k vážnému poškození mozku, a pak ho na půl roku zavřete na Guantanámo. Až vyleze, vypadne z něho tahle deska. Deska pro lidi, kteří si myslí, že Live Bed Show od Pulp je romantická písnička o ztracené lásce.

1/5

Kasabian: Empire

Žila byla jednou jedna mladá skupina, která nahrála písničku, která na svou dobu docela zajímavě kombinovala elektroniku a kytary a stal se z ní hit. Pak nahráli další podobné písničky, ale už v nich bylo méně elektroniky a začínaly se jedna druhé dost podobat. Pak nahrávali druhou desku a rozhodli se, že tentokrát to bude víc "roknrol" a kytary, ale deska docela zapadla, protože se z ní vytratila veškerá osobitost. Pak začali zmatkovat, nahráli třetí desku, které zněla jako kombinace první desky a garážového dema a po zásluze se vrátili zpátky do mrňavých venkovských klubů. Mluvím o EMF, jasný?

1/5

The Prostitutes: Get Me Out of Here

Server NMM.cz je v poměrně složité situaci, protože celou svou existenci vsadil na jedinou kartu. Na to, že vytvoří nějakou českou (tj. anglickou) kytarovku. Pokud se to nepodaří, klesne návštěvnost serveru a celá jeho existence bude ohrožena, takže tahle deska prostě MUSÍ dostat vysoké hodnocení. (Je snad jasné, že se logo NMM objeví na obalu desky!) Já jsem sice desku ještě neslyšel, ale to snad ani není zapotřebí, abych věděl, že to bude amatérská kopie Jodie Vision.

1/5

Thom Yorke: Eraser

Tahle deska by možná zněla docela dobře někdy dubnu nebo možná ještě v květnu, ale teď už je naprosto po sezóně. Už od června se to vůbec nedá poslouchat, jak je to ohrané.

2/5

Nelly Furtado: Loose

Super! Nelly dala konečně zase průchod svému černošskému já! Všichni si ještě pamatujeme její hiphopové hity jako Hot in Herre nebo Ride Wit Me, takže rozhodně nejde o nějaký komerční kalkul nebo tak. A úplně super je, jak v tom singlu zpívá úplně to samé, co hraje takový ten syntetizátor. Víte co... takové to "o-o-ó-o-ó-o-ó". To kdyby slyšeli Bach nebo Michal David, tak by se z toho pos*ali, že je to nenapadlo dřív. To je úplně hudební revoluce! A zbytek desky je ještě lepší a hrozně chytlavý, jenom si z něho nic nepamatuju. Ale svoje body si určitě zaslouží!

6/5

Lily Allen: Alright, Still

Ty woe! Wodwaazaney UB40 rewival! A jako úplně bez reklamy woe fak!!! Je to slavný samo wod sebe páč je to dobrý! Moc dobrý!!! To nepotřebuje žádnou reklamu jako. A taky je to jako The Streac akorát že to zní úpně yinak páč wona jako fak vůbec nerappuye a nemá flow. Ale má supr klip jak tam toho machra jako dycky woyebe a won je pak úpney debil. Prostě fak drsná něco jako Avril Laviň. Jo a je to letní!

100/5!!!

Uf... už jsem se po tom zápřahu vydýchal. Bylo to tentokrát lepší? =)

PS: Pokud někdo dokáže správně uhodnout, jak bych desky hodnotil normálně, jedná se pravděpodobně o telepata. =)

2006-08-20

My Own Private Love Planet

Good news, everyone! =)
Osobně už mám letos festivalů poměrně dost a mám podezření, že případní čtenáři na tom nebudou o moc líp, takže tohle bude moje poslední letošní festivalová reportáž a navíc tentokrát zkusím omezit omáčku. (Netvrdím, že to vyjde. =) Snad mi v tom pomůže bodový seznam.

Pátek 11.8.

The Chancers
N/A

Julia
Když jste už docela známá rakouská skupina a přijedete si do Prahy udělat veřejnou zkoušku zhruba pro sto lidí rozprostřených na ploše pro několik tisíc, tak vás to asi moc nepotěší, ale chlapci to vzali docela sportovně a snažili se hrát naplno. Můj styl to ovšem nebyl.

Polemic
N/A

Vypsaná fiXa
Díky Petru Fialovi mám z médií u téhle skupina zafiXovanou (heh) pověst pokračovatelů Mňágy, ale osobně mi to tak nepřipadá. Hudebně mě Fixa nebaví vůbec a poměrně časté uctívání Márdího jako "svérázného textaře" mi taky připadá trochu přehnané. Musím sice přiznat, že občas se v textech objeví něco, co mě zaujme nebo překvapí, ale i Fialu z formy pořád řadím výš.

Art Brut
Od chvíle, kdy D. přišel s postřehem, že zpěvák Art Brut se snaží imitovat postavu doktora ze "Slunce, seno, ..." (a s tím přišel velice brzy), už se tohle vystoupení prostě nedalo sledovat jako koncert, ale jen jako slabší humoristický skeč. Ale zase jako taková sranda mi to nepřipadalo, takže když došlo na recitativ na téma "chápu, jak to Jay-Z myslel s těmi problémy, ale já nemluvím tak sprostě", tak jsme zmizeli.

Ministry
Jsou to už starší pánové, ale pořád ještě chodí v černém a pod oči si malují kruhy, které tam Richard Krajčo má od přírody. Navíc si nosí na pódium všemožné lebky domácích zvířat - asi ke své produkci potřebují útulné domácí prostředí.

Těžko říct, na kolik to byl problém zvukaře, ale koncert se skládal převážně z imitování zvuku startujícího letadla s poruchou motoru (i hlasitost souhlasila) a špatně viditelné projekce (bylo ještě příliš mnoho světla), kde více než padesát procent stopáže zabíral George W. Bush. (Možná, že prostě přejímali živé vysílání CNN. =) Dohromady mi to nepřipadalo zrovna skvělé, ale vydržel jsem tam myslím celou dobu.

J.A.R.
N/A

Franz Ferdinand
Tyhle čtyři mladíky sice doma moc často neposlouchám, ale musím uznat, že to bylo to výborně zvládnuté vystoupení. Přitom neobsahovalo žádné extravagance. Stačilo k tomu sehnat čtyři a půl hudebníka (místy totiž hráli posíleni o klávesy), čtyři trojhranné otáčivé sloupy jako kulisy (z každé strany jiný obraz), světla a nějaké ty hity zhruba posledních dvou let. Vlastně se mi na PSB ani moc nechtělo odcházet, ale úcta k tradici a nostalgie nakonec zvítězily.

Pet Shop Boys
Tady se musím trochu zastavit. Když totiž PSB v roce 1991 vystupovali v Ostravě, tak to byl vlastně první "velký" koncert, který jsem osobně navštívil. Dá se říct, že už tehdy měli PSB to nejlepší za sebou, ale taky to bylo poprvé, co se vydali na opravdové turné, takže to vzali dost prestižně a celá show byla hodně výpravná (a mám podezření, že taky ztrátová). Vzhledem k tomu, že za těch patnáct (sakra!) let se PSB posunuli do pozice "klasiků žánru", který je už ale jaksi nemoderní (nebo vlastně...?), tak jsem měl docela obavy, jak to bude tentokrát vypadat, ale nakonec to bylo docela slušné.

Zvuk nebyl úplně ideální, protože Tennant, který není bůhvíjaký pěvec, zněl ještě pisklavěji než obvykle a v některých místech bylo díky nevyváženému mixu příliš slyšet, že je to vlastně spíš karaoke s předtočenými základy, ale většinou to dokázala vyvážit doprovodná squadra, choreografie a různé triky na scéně. PSB tentokrát vystačili se dvěma tanečníky a dvěma zpěváky, ale největší personální posilou byla dlouholetá spolupracovnice "afrobritská" =) zpěvačka Sylvia Mason James, která hravě přezpívala všechny ostatní na scéně.

Základem scény byly čtyři rozkládací poloprůhledné hranoly, které průběžně měnily pozice a sloužily jako tunel, vchod na pódium, promítací plátno, model vězení a různé podobné věci.

PSB zařadili do programu asi čtyři písničky z nové desky (pobavilo mě propojení novinky Minimal, kde se v refrénu hláskují jednotlivá písmena, s prastarou a nesinglovou (!) písničkou S.H.O.P.P.I.N.G., kde se v trochu jiné podobě objevilo totéž), pro mě trochu překvapivě Dreaming of the Queen (s projekcí s pohřbem princezny Diany a uvedené slovy "jsme britská skupina a tohle je prý hodně britská písnička"), jinak to byla samá hitová klasika a to se ještě na spoustu známých písniček nedostalo.

Nemůžu tedy říct, že by mě PSB po letech nějak strhli, ale na druhou stranu jsem rád, že můžu napsat, že z toho vyšli se ctí. =)

Sobota 12.8.

Clou
N/A

Nierika
N/A (Sakra!)

Gaia Mesiah
Viděl jsem jenom konec, ale po dvou téměř shlédnutých koncertech už asi můžu zodpovědně říct, že tohle nikdy nebude moje oblíbená skupina. To chroptění na mikrofon jde sice zpěvačce výborně, ale hudba je mi naprosto vzdálená a nějakým osobním šarmem na mě dámy (a pán) taky moc nepůsobí - tedy pokud mluvíme o pozitivním vlivu. =) Po pravdě řečeno na první pohled mám problém určit, kolik je vlastně ve skupině chlapů. (Au - za tohle mě asi někdo zmlátí. A chlapi to nebudou. =) Ale ostatních posluchačů bylo poměrně hodně a tvářili se docela spokojeně, tak snad skupinu tenhle ojedinělý negativní hlas nerozhází a k setkání v průjezdu nedojde.

(Mimochodem mohl by mi, prosím, někdo vysvětlit, proč píšou slovo "Mesiah" ve svém názvu s jedním "s"?)

100°C
Díky špatně plánovaným přesunům jsem viděl jenom kousek, takže mě překvapilo, že pan Johánek zrovna neimitoval Shaggyho. Vlastně zpíval spíš tak, že mi to trochu připomínalo Molka (!). Tak já to s váma ještě zkusím. Někdy.

Priessnitz
Když Jaromír Švejdík na konci koncertu prohodil, že "včera jim zbyly žetony a museli je všechny propít", tak mě napadlo, že to hodně věcí vysvětluje, protože do té doby mi připadalo, že si Jaromír písničky za provozu upravuje ještě víc než obvykle a taky že působí nějak letargicky, ale vysvětlení jsem neměl. Tohle už by se jako vysvětlení uznat dalo. =) Playlist kopíroval vystoupení na Colours a víc se neodvažuju dodávat, protože Priessnitz už jsem viděl tolikrát, že nemůžu podat nezaujatý názor.

Loonaloop
Jako kulisa se z pivního stanu poslouchali docela dobře, ale na nohy mě nezvedli. Nejvíc vzruchu asi přinesl ten nafukovací klokan v publiku. (Kalhotky jsem na tu dálku neviděl. =)

Body Count & Ice T.
Jak že to přesně bylo? "This music didn't exist before. We have invented it and we call it gangsta-metal!" Ice T. toho vlastně vůbec dost namluvil. V tomhle směru to hodně připomínalo folkový koncert, ale tomu moc neodpovídal styl těch proslovů - tohle by na Portě asi nezabralo. =) Ice T. totiž buď nadával publiku, že není dost aktivní, nebo nadával tak nějak povšechně (Bush a spol. - však to znáte) a ve zbývajícím čas pokřikoval (rap bych tomu asi tradši neříkal) do toho kytarového nařezu něco, co obsahovalo slova jako "cop", "bitch", "nigga", "suck" a já nevím, co ještě. Nakonec jsem dospěl k závěru, že zvukovka Hooverphonic by mohla být i trochu zajímavější. =)

Hooverphonic
Když nepočítám různé personální tlaky, tak Hooverphonic byli hlavní důvod, proč jsem na Love Planet nakonec přijel. Ale jak už to tak bývá, když má člověk velká očekávání, tak skutečnost je nedokáže úplně naplnit. Vlastně se to dalo vytušit už při příchodu skupiny na scénu. Zatímco ve festivalové brožurce se psalo, že "Geike má vždy speciálně navržený model šatů. Pokud nás někdy uvidíte hrát v džínách, budeme k tomu mít sakra pádný důvod. Třeba ten, že se na festivalu musíme brodit blátem.", tak ve skutečnosti přišla Geike v džínách a ve svetru. A brodit jsem ji tedy neviděl. Ach jo...

Mírně rozladěný jsem byl i z koncertu, přestože skupina i v rozšířené sestavě dokonale ladila. Naživo se atmosféra všech písniček oproti deskám o kus posunula, takže místo zasněného plachtění vzduchem z prvních desek nebo elekronického bigbandu z desky Jackie Cane to vypadalo, že se koná vystoupení rutinérské barové skupiny. Největší ohlas tak měly dvě písničky, které tu rutinu přerušily tím, že je Geike odzpívala jen s klavírem (samozřejmě výborně), a pak samozřejmě zahajovací písnička z Jackie Cane "Sometimes", jejíž refrén zpívalo i pořádné množství lidí pod pódiem. Ale to už se koncert chýlil ke konci a do tempa se dostávali i hudebníci na pódiu, kteří nakonec přece jenom ukázali, že to taky umí slušně rozbalit.

Mimochodem ještě předtím (někdy ve dvou třetinách koncertu) na mě čekalo překvapení v podobě písničky "Mad about You". Hooverphonic ji totiž naživo hráli o kus pomaleji, než jsem zvyklý, a to mi nepřipadalo jako dobrý nápad, takže jsem si kladl otázku proč. Odpověď přišla ve slovech "Give me a reason to love you. Give me a reason to be a woman" - a heleme se! =) To (a ještě více) byl přece vsunutý kus z prvního hitu Portishead "Glory Box"! Připadalo mi to jako vtipná narážka, ale trochu překvapivě to nevyvolalo žádnou slyšitelnou reakci v publiku - že by to už nikdo neznal? Nebo to naopak všichni čekali? Aspoň že někteří publicisté si všimli.

The Rasmus
Přišel jsem zhruba v polovině a přestože je normálně vůbec neposlouchám, tak jsem měl z koncertu hodně dobrý pocit. Nakonec došlo i na nějaký humor, když si členové skupiny na první přídavek vyměnili nástroje a spustili nějakou finskou lidovku (nebo co to bylo). Jen Pepíček Zíma chyběl. =)

I Am X
Festival se chýlil ke konci, ale na tenhle koncert snad přišli všichni. Mně se už nechtělo prodírat se někam dopředu, takže jsem stal v bezpečné vzdálenosti od pódia a přesto mě koncert docela vtáhnul (asi mě potěšila hlavně taková mírná depešáckou příchuť), což se myslím dá považovat za slušnou pochvalu. =)

Corner sice taky drze rýpal do publika, ale nesnesitelnosti Body Count nedosáhl a hlavně to bohatě vyvažoval tím, že naplno zpíval. Naopak jsem mi nepodařilo přesně zjistit, čím si minule získala tolik přízně klávesistka, protože tentokrát hrát téměř nemusela a jako zpěvačka toho taky moc nepřevedla.

Kromě hudby hrála výraznou roli i projekce, která se měnila podle písniček. Zřejmě nejvíc pozornosti na sebe strhly záběry, kde něco, co mohl být jazyk, šťouchá do doširoka rozevřeného oka. Buñuel a Dalí se v té chvíli asi přímo neobraceli v hrobě, ale určitě byli celou dobu ve střehu. =) Další záběry byly například topení kohosi s přelepenými ústy ve vodě nebo zpomalené záběry býka, který před sebou rohy pohazuje toreadora. No prostě taková pohoda. =)

(Všimněte si, že jsem ani jednou nepoužil slova jako "dekadentní", "nanoru" nebo "živel"! =)

Konec dobrý, všechno dobré? No, pokud nebudu mluvit o žetonovém platebním systému, cenách za jídlo i pití, časovém harmonogramu a stavu areálu na Výstavišti, tak snad ano. Tak snad radši abych nic nedodával... =)

2006-08-16

Colours of Ostrava 2006 (vol. III)

Pozor, závěrečná část reportáže obsahuje převážně negativní dojmy, takže se připravte na nejhorší. Pokud se nemůžete připravit, tak snad raději ani dále nepokračujte. =)

Sobota 22.7. (pokračování)

Salif Keita mi začal být nesympatický už chvíli před tím, než vstoupil na pódium. Rosťa Petřík, který na hlavní scéně uváděl prakticky všechno, by zřejmě nedokázal Keitu dostatečně kvalitně popsat, takže musel přijít pan publicista Napsal-jsem-knížku-o-afrických-hudebnících Moravčík a ty tři pochvalné věty řekl on. Tak nějak takhle se prý uvádějí řečníci na akcích Herbalife.
Když pak Mistr přišel a teatrálně (už jsem myslím zmiňoval, že jsem byl zaujatý, že? =) se uklonil (nebyl jsem si jistý, jestli publiku nebo mikrofonu), tak už jsem si byl jistý, že já ho mít rád nebudu. Pak se spustil koncert a já jsem zjistil, že místo přírodní africké hudby přijel spíš africký pop a že Keita by se možná mohl jmenovat Karel - ačkoliv náš Mistr obvykle nemívá tolik černošských sboristek. Nejvíc mi to připomínalo koncert na zahájení olympiády - prostě jako něco, co by mohli plnému stadionu a "milionům diváků u televizních obrazovek" předvést Peter Gabriel, Phil Collins nebo třeba Sting. Uhlazený zvuk, jistý zpěv, všeobecná přístupnost a profesionalita. Jenomže to je taky styl koncertu, na co bych se sám od sebe vydal.
Když pořadateli chválené a všeobecně tolerantní publikum nacpané na parkovišti začalo od prvních (!) tónů jásat jako jeden muž, přestože vlastně ještě nemohlo vědět, co přijde dál, vzpomněl jsem si, že musím zůstat věrný svému alternativnímu přesvědčení a jít vždycky proti hlavnímu proudu, ale ještě jsem se nikam nepohnul.
Během první písničky jsem ale zjistil, že za mnou stojí jeden z těch nemnoha aktivních diváků, kteří při všech koncertech ječí své "Woooohoooooo!". To mi obecně připadá sympatické, ale jen pokud to slyším z dálky. Tenhle chlapík byl opravdu těsně za mnou, takže mi křičel přímo do pravého ucha, a navíc si vždycky dokázal vybrat moment, kdy se na scéně téměř nic mimořádného nedělo, ideálně v nějaké tišší hudební pasáži. Prostě to nešlo. Musel jsem své přesvědčení "proti všem" realizovat a odejít. A vůbec - vraťte mi moje elitářské koncerty pro dvacet lidí a možnost stěžovat si, že ostatní lidi nepoznají kvalitní hudbu! =)

Rozhodl jsem se pro Lenku Dusilovou, kterou mám zařazenou někde v kategorii "slušné", ale sólově jsem ji vždycky viděl jenom v TV. Teď jsem tedy dluh napravil, ale myslím, že tím taky na delší dobu skončím, protože koncert na mě působil poměrně rozpačitě. Lenka sice výborně zpívala a se skupinou hrála ledacos od téměř country po PJ Harvey (písnička "The Whores Hustle and the Hustlers Whore" mě potěšila, ovšem údernosti originálu nedosáhla), jenomže jsem z toho neměl pocit pestrosti, ale spíš roztříštěnosti. Navíc jsem získal dojem, že "Dusilenka" má vážný problém s texty. Ve spoustě pasáží raději zpívala beze slov a když už se nějaký text objevil, tak se mi nelíbil, protože na mě dělal dojem jen náhodně sestavené skládanky, ale samozřejmě je možné, že to je čistě můj problém. Opodál jsem v publiku zaslechl nějakou mladou paní, jak kohosi telefonicky organizuje slovy: "Přijďte, jsme na Dusilové a je to moc pěkné." Všechno je relativní. Koncert, na kterém jsem byl já, byl jenom slušný. Ale taky jsem ho neviděl celý, protože jsem musel "povinně" na EOST.

Oproti rozpisu jsem na zpátky na parkoviště dorazil trochu pozdě, ale o nic jsem nepřišel. Program na hlavní scéně se totiž někde kolem Salifa Keity opozdil, takže The Ecstasy of Saint Theresa začínali s poměrně velký zpožděním (na Colours neobvyklým), a tak jsem dokonce vyslechnul velkou část zvučení.
Extázi jsem letos viděl podruhé, takže jsem zhruba věděl, co mě čeká, ale nebylo to úplně pozivitní očekávání, protože z koncertu United Islands jsem si odnesl dost smíšené pocity. Koncert na Colours mi nakonec připadal zhruba o polovinu lepší - těžko říct, jestli to bylo vyváženějším zvukem, nebo tím, že jsem byl tentokrát blíže pódia - ale ke skvělému vystoupení v Boomerangu v roce 2002 pořádný kus chyběl. EOST se v poslední době vrátili spíše ke kytarám a všechno včetně starších písniček hrají živě (někteří publicisté si dokonce ani nevšimli, že starší upravené písničky tvořily valnou většinu playlistu =), což je chvályhodné, ale ta nová podoba mi bohužel příliš nesedí. Celkový zvuk skupiny mi teď připadá příliš syrový, což se příliš nehodí ani k samotným písničkám, ani k hlasu Katky Winterové, který je pro kytary příliš jemný. Nové písničky mi na koncertech zatím připadají příliš komplikované (ale to je vlastně pro EOST typické už několik let) a nechytlavé, což typické není a taky to není úplně dobré znamení, ale je docela dobře možné, že deska bude znít úplně jinak (mluvilo se třeba o smyčcích a ty na pódiu nebyly). Jako "hitovější" výjimka mi připadá nová písnička O.K., jejíž část jsme v rámci nevyhlášené soutěže "natoč si svůj vlastní klip" nahráli na dva digitální foťáky (představu o kvalitě záznamu už asi máte =), sestříhali a umístili na YouTube (zkuste! =), ale materiál na dobývání rádiových hitparád to taky asi nebude.
Z. se na rozdíl od mně po koncertě tvářil docela otráveně a prohlásil, že kdyby místo EOST hráli v tom čase na velké scéně OTK, tak že by ohlas publika byl zhruba stejný. To je možná trochu nadsazené (nebo "podsazené"?) tvrzení, ale přirovnání současné Extáze k OTK myslím není úplně mimo mísu, takže je otázka, jestli to je pro skupinu ideální směr. Naštěstí nejsem Moucha, takže jsem tenhle koncepční problém nemusel řešit a klidně jsem se doma uložil ke spánku. =)

Neděle 23.7.

Tentokrát jsme nechtěli opakovat stejnou chybu, a tak jsme zamířili nejdřív na oběd a vyplatilo se to. Hraniční závory Číny byly zvednuté a my jsem si mohli dát nějaké ty čínské speciality.

Naopak jsme si pak nemohli dát Wohnout, ze kterých jsme stihli jen asi poslední jednu a půl písničky. Musím se ale opět omluvit všem fanynkám - prostě se mi to nelíbilo. Možná že mi chybí kontext a ty přídavky byly myšleny jako parodie (no, nevím), ale wohnoutí humor mi asi z větší části uniká a hudba mi uniká téměř celá. Možná někdy příště.

O hodně lepší dojem jsem měl z Swordfishtrombones ve stanu, kam ovšem bohužel nedorazilo mnoho lidí. SFT (na last.fm známé pod jménem Tom Waits =) jsem naživo neviděl už opravdu dlouho (naposled v Hudebním bazaru?) a písničky z prvního alba už začínají dostávat historickou patinu, takže to bylo zajímavé, jenomže zasáhl osud (a pořadatelé) a na hlavní scéně začali hrát Priessnitz a v přímém souboji to u mě těsně vyhrál Jaromír & his boys & voice. Kdybych byl tušil, že Priessnitz uvidím ještě na Love Planet, tak by to rozhodování asi dopadlo jinak, ale bohužel...

Priessnitz je pro mě až příliš známá koncertní jistota. Nečekám, že by zklamali, ale taky se nestává, že by mě nějak výrazně překvapili. Tentokrát mě ovšem docela překvapila dramaturgie koncertu, kdy začínali klasikou s prověřenými hity a novinky ze Sterea si nechali až na konec. A mimochodem ono to fungoval i takhle.

Na konci koncertu jsem ale narazil na H. a v družném hovoru na téma dovolená jsme setrvali až do chvíle, kdy jsem si všimnul, že v našem táboře mezitím propukla akutní ponorková nemoc, pravděpodobně vyvolaná náročným programem. První skupina, která měla dosáhnout samotného festivalového vrcholu (přesnou nadmořskou výšku v metrech nemám změřenou), byla natolik vyčepaná, že se místo poslechu KOA nebo Monkey Business odložila do stínu a začala projednávat, co dál. Nakonec zvítězil kompromisní návrh: na všechno se vykašlat a rozjet se domů ke svým postelím. Tak se stalo, že hlavní hvězdu festivalu - Roberta Planta a spol. - jsem vůbec neviděl, ale - mezi námi - vůbec toho nelituju. Vsadím se, že tam byla spousta lidí a mnozí z nich navíc křičeli "woo-hoo", takže co bych tam vlastně dělal? =)

Souhrn

I přes subjektivně trochu rozpačitý poslední den mi Colours připadaly hodně vydařené. Osobně mi chyběly loňské kytarovky v Marley, ale předpokládám, že záměrem pořadatelů je zaměření téhle scény zaměňovat. Etno část festivalu je taky záměr pořadatelů (nemělo by se vlastně správně v množném čísle říkat "pořadatlů"? =), takže to taky nemá smysl hodnotit a v tom případě je program bez připomínek. Počasí taky vyšlo (až moc =), takže jaká jsou vlastně negativa?

Mi připadalo, že by se snad dala trochu lépe naplánovat synchronizace jednotlivých scén. Především ve stanu by bylo žádoucí, aby se hrálo v době, kdy se na hlavní scéně nic nekonalo, a to bohužel vždycky neplatilo (viz Orffové). S tím souvisí i podobný problém křížení zájmů posluchačů. Docela často se stávalo, že současně hráli proti sobě na různých místech spříznění interpreti, kteří mají podobnou skupinu posluchačů nebo nějaké personální vazby (EOST vs. DJ Blue, Priessniz vs. SFT, Khoiba vs. Longital a asi i mnohé další). Na tohle by asi taky bylo vhodné při sestavování programu myslet.

Hlavním negativem asi bylo v tom vedru to zabavování vody při vstupu, ale to už předem pitval Z., takže jenom dodatek: Zlata Holušová v rozhovoru pro ov-kluby.net kromě jiného zmínila, že pořádat festival je poměrně drahé, ale lístky jsou levné, takže peníze z prodeje nápojů tenhle rozdíl dorovnávají. Osobně si myslím, že kdyby byly lístky o padesát korun dražší a ochranka by dovnitř pouštěla lidi s nealkoholickými nápoji v PETkách, tak že by tržby pořadatelů byly v souhrnu zhruba stejné a my, diváci, bychom si ušetřili problémy s pašováním. (Tedy vlastně "oni, diváci" - třeba já jsem nic nepašoval a spořádaně jsem utrácel v areálu. =) Ale to si budou muset spočítat a rozhodnou pořadatelé...

Tak nashle příští rok! =)

2006-08-10

Colours of Ostrava 2006 (vol. II)

...tak ale rychle, protože skluz tři týdny je poměrně hodně! =)

Sobota 22.7.

Sobotu jsme kulturně zahájili v poledne na Černé louce na Úspěchu. Skupina se tentokrát sešla v menším množství než obvykle - jen ve čtyřech. Chyběla především hlavní pěvecká hvězda souboru Maroš (taktéž známý jako doprovodný vokalista But). Prý to bylo z vážných zdravotních důvodů, a tak ho alespoň všichni pozdravovali a s obvyklým programem se trochu prali. O co méně se zpívalo, o to více Rosťa Petřík mluvil a předčítal deníčky (dva jsem slyšel poprvé), ale vzhledem k tomu, že Úspěch není v pravém slova smyslu hudební skupina, to ani nevadilo a všichni se bavili. A Úspěch dokonce dokázal naplnit celý naplánovaný čas vystoupení.

Po Úspěchu jsme ještě stihli ve stanu kus vystoupení Selfbrush (opět v původní "jednočlenné sestavě" =). Vašek Havelka na mě zapůsobil pozitivně, ale pořád si kladu otázku, jestli má smysl vystupovat v ČR jako písničkář s kytarou a zpívat při tom anglicky. Vždyť ty písničky jsou z velké části založené na textech a myslím, že většina posluchačů bude mít s porozuměním docela problémy. Takhle to vypadá, že Selfbrush vlastně o posluchače ani nestojí, ale hraje si opravdu jen pro zábavu. To je na jednu stranu sympatické, ale na druhou stranu si říkám, jestli tenhle přístup už nepřesahuje pod nějaké jiné přídavné jméno. =)

Melouny
Zlata Holušová (vpravo) má melouny na nádvoří

Dalším kontrolním bodem na naší turistické trase bylo vystoupení Nieriky na parkovišti - tedy na větší scéně než posledně. I přes brzký čas a vedro se tam sešlo poměrně hodně diváků, ale zase nemůžu říct, že by bylo přecpáno. Kromě toho byli diváci unaveni sluncem, takže kolem poloviny koncertu, kdy Nierika hrála pomalejší písničky, to trochu vypadalo, že publikum usíná, ale v tu chvíli zasáhl pan pořadatel se zahradní hadicí a začal přední řady kropit, což náladu okamžitě zvedlo. =)
Nieriku mám rád (i dvě CD vlastním =), a tak mě mrzí, že pořád marně čekám, kdy pánové zpěváci dopilují svou anglickou výslovnost. Taky mi připadá, že Bugy má zvláštní moderátorský talent podat na pódiu docela vtipnout větu tak, že vyzní spíš rozpačitě, a pořád ještě se mi nepodařilo přijít na to, čím to přesně je. Ale když o tom teď tak přemýšlím, tak to mluvené slovo mi připadalo divné u více interpretů na festivalu, takže to může být jen nějaká moje fixní idea. V každém případě příště přijdu zas. =)
(Mimochodem mi připadá sympatické, že členové Nieriky se volně pohybovali po celém festivalu na všech možných vystoupeních - je vidět, že na festival přijeli kvůli hudbě a ne kvůli něčemu přízemnějšímu.)

Pak přišel čas na oběd. Plánovaná Čína (totiž Panský dvůr) byla okupovaná Tibetem nebo co (prý "soukromá akce", pche!), a tak jsme museli opodál do Netopýra, ale taky to tam nebylo špatné. (Neplacená reklama. =) Bohužel jsme kvůli tomu přišli o jedinečnou možnost vidět Anetu. Jedinečnou proto, protože na samostaný koncert určitě nepůjdu, a tak se podobná příležitost možná nebude dlouho opakovat.

Zpátky jsme se vrátili na Senses. Jak jsem si všimnul, tak Zlata Holušová se za pódiem zřejmě dobře bavila, ale mně osobně bohužel většina té "worldmusicová" větve v programu tzv. neoslovuje. Senses vypadali tak, že skupina francouzských hudebníku hrála francouzskou dance music, do které indický vokalista "vydával rytmizované zvuky". =) Rád bych jednoduše napsal, že scatoval, ale předpokládám, že v Indii se tomu nejspíš říká jinak. Vlasně to bylo docela zajímavé, ale když jsem zjistil, že písničky sice mají různé vznosné a mytologické názvy (Ahinsa, Woman Power a podobně), ale znějí téměř stejně, tak jsem opustil Indii a zkusil štěstí v Japonsku.

Jenomže štěstí je krásná věc, ale výhled si za něj nekoupíš. Papaya Paranoia hrála v cigaretovém stanu a bylo tam tak plno, že lidé volně přetékali ven, kde museli dýchat čistý ostravský vzduch. (Komunální satira. =) Z dálky to tedy vypadalo, že i na malé ploše pódia se dá udělat pořádná divočina, ale opravdu nemám tušení, jak to působilo zblízka.

No nic, ve střední Evropě může být taky hezky, tak co to zkusit se Zakopower? Za zkoušku jsem v tomto případě nic nedal, ale taky nic nedostal. Zakopower mi připadali jako další (a horší) polská verze Čechomoru - čili jako něco, čeho mají v Polsku takový přebytek, že mě překvapuje, že EU zatím nepřistoupila k nějaké formě regulace.

Ještě štěstí, že ve střední Evropě leží i jiné země. Například Slovensko, v něm Bratislava a v ní kopec Dlhé diely - tedy už vlastně Longital. Ti hráli poměrně v utajení v kostele svatého Václava, ale připadalo mi, že jim to prostředí sedí mnohem více než otevřená scéna. Zadumá atmosféra koncertu mě tak chytla, že nejen že jsem podle původního plánu neodešel dřív, ale naopak jsem si ani neuvědomil, že oproti papírovému rozpisu Longital vlastně skoro o třičtvrtě hodiny přetahuje. Kromě toho mě Z. pověřil nákupem CD Živých kvetou. Neměli, ale po zásahu přítomné J. do obchodního jednání to skončilo tak, že jsem odcházel s čerstvě koupeným CD Sveta diely a navíc s dobrým pocitem.

Stinnou stránkou bylo, že jsem neviděl ani údajnou velkou atrakci Gogol Bordello, ani Khoibu, u které jsem byl zvědavý, jestli se z nich už konečně stala divoká rocková skupina (moc s tím nepočítám =), ale to jsou bohužel běžné festivalové problémy.

Místo toho jsem viděl jsem kousek vystoupení MC Karoliny a Funset. Působili docela sympaticky a hudba byla v dobrém slova smyslu jednoduchá a přístupná. Jenom ty komentáře (zase?! =) zhruba ve stylu, že "hudba je lepší než válka" (já vím - Izrael, ale stejně...) byly jednoduché až příliš.

(Dokončení příště. Ne, fakt nekecám, delší už to nebude. =)

2006-08-07

Ještě k Rukopisům… ehm … festivalům

Marek Blatný

BOSKOVICE

Náměstí klesá od radnice ke kostelu.
V půlce je hotel, naproti knihkupectví.
Do oblohy obtištěn je hrad.

Chtěl bych to město zveršovat.

Tohle jsem teďka někde vyhrabal. Líbí se mi to hodně. A vám…

A druhá poznámka, či spíše kontrolní otázka:

Na kolik kilometrů od hudebního festivalu si myslíte, že neplatící "účastník" nejenže bezpečně pozná interpreta, ale dokonce i identifikuje tu kterou konkrétní píseň???

V sobotu, někdy kolem druhé ranní, hrál na Hrachovce (dědiny 2km na východ od Valašského Meziříčí) Moimir Papalescu a comp., a tyto bylo bezpečně slyšet v “centru” Rožnova, který je vzdušnou čarou vzdálen řekněme 10-11 kilometrů...

2006-08-05

Colours of Ostrava 2006 (vol. I)

Před dávnými časy jsem udělal jednu chybu - napsal jsem dlouhou reportáž z Colours (to byl myslím druhý ročník?) a od té doby mám dojem, že bych měl reportáž napsat každoročně, a tak se z toho psaní stává trochu nepříjemná povinnost, ale tradice je holt tradice a té se nedá odporovat. =)

Čtvrtek 20.7.

Z technických důvodů jsem celý den bulal. Technické důvody se skládaly převážně z nepořádku po bytě, který bylo třeba eliminovat, aby se byt dal po dobu festivalu použít coby penzion, a to se z velké části podařilo, takže jsem nebulal marně.

Pátek 21.7.

Festivalová skupina se sešla a ubytovala v 17:00, takže 17:15 jsme zdárně dorazili ke kostelu na Slezské, 17:20 přišli u vchodu o jednu PETku s vodou (o další dvě ne =) a ještě stihli Southpaw. Z toho, co jsem viděl, bych řekl, že odehráli přibližně totéž, co na United Islands. Na velkou scénu na parkovišti dorazilo poměrně dost lidí, ale v publiku převládalo spíš zvědavé očekávání a okukování, takže atmosféra koncertu byla taková umírněná. Mimochodem zdá se mi, že Gregory je čím dál tím víc podobný svému otci - ale nejsem si jistý, jestli by ho tenhle postřeh potěšil. =) My jsme ale mířili jinam.

Na Černé louce se totiž chystali k vystoupení Gipsy.cz, mohutně propagovaní účastníky letošních Boskovic (a vlastně i loňských Colours, kdy ovšem hráli tak brzo, že jsem je nestihnul). Musím přiznat, že propagátoři nelhali. Gipsy.cz nastoupili v počtu čtyř mužů a jednoho gramofonu s cílem zkombinovat romskou hudbu a hip-hop a zatraceně dobře se jim to dařilo. Z gramofonu se linuly bicí a vůbec různé hudební podklady, které doplňovalo bratrské duo (? - ach ta jména...) s kytarou a basou, ale za hvězdy tam byli především Gipsy a Vojta Lavička (stále vzpomínáme na Deep Sweden). Celý koncert vypadal, jako že se oba pánové přišli pobavit a při té příležitosti si taky trochu zahrát, zarapovat a zazpívat, takže i když se objevily i některé lehce aktivistické texty, tak převládala uvolněná nálada a nezávazný "roma hip-hop". Navíc mě překvapilo, jak se mezi písničkami oba frontmani slovně pošťuchovali ("Vojta skvěle tancuje!") a nakonec se pustili i do lehce politicky nekorektního vtipkování ("Vy, gádžové, máte peníze, to my víme. A my jsme ukradli našemu manažerovi pár našich CD, tak jestli je chcete, tak rychle přijďte, než nás chytí."), které mě u Vojty Lavičky - občasného moderátora pořadu Romále - trochu překvapilo. Celý koncert pak ukončil Gipsy kouskem, který podle vých slov dělá už dlouho a často - beatboxem na téma The Best of Michael Jackson. Celkově to bylo pohodové (nemám to slovo moc rád, ale nedá se jinak =) vystoupení bez snahy o nějaké "velké umění", ale myslím, že to nebylo na škodu. Jediná drobnost, která mi vadila, byl neustále opakovaný Gipsyho pokyn směrem ke gramofonu "Špin det šit, špin it!". Ale co - jsou i horší věci... =)

A zase zpátky na Slezskou stranu řeky na parkoviště u hradu, kde začínali The Frames pod vedením Glena Hansarda, touto dobou u nás široce propagovaného díky hudbě k filmu Kráska v nesnázích a vůbec celé desce The Swell Season, která je ovšem oproti The Frames nesrovnatelně klidnější. Po pravdě řečeno The Frames znám spíše podle názvu, takže o písničkách asi moc podrobně referovat nebudu, ale koncert se mi v každém případě líbil. Nejvtipnější i nejsmutnější mi připadalo, jak se Glen snažil donutit publikum zpívat, ale příliš se mu to nedařilo. Publikum buď nechtělo zpívat vůbec (kde sakra byli Baníkovci?), nebo neznalo slova (kde byli pravověrní fanoušci The Frames?) nebo Glen nasadil laťku příliš vysoko. Když začal vysvětlovat, jak sborově zazpívat "this simple tune", a přešel při tom do falzetu, tak mi to nepřipadlo jako kousek vhodný pro masový zpěv. =) Tak snad se publikum do příště zlepší, jinak z toho zpěvu jednička nebude a zatím to bylo tak za tři.
(Mimochodem - pokud sem zabloudí nějaký znalec - ten vložený kousíček Sabotage od Beastie Boys na konci jedné z písniček byl prostě momentální vtípek nebo je to delší a složitější historie? Odkud vlastně "three MCs and one DJ" berou samply?)

V další hudební pauze bylo možné teoreticky shlédnout "kultovní (skutečně?) představení" Bílého divadla "Ty, který lyžuješ", ale praxe byla poněkud jiná. Před divadelním pódiem bylo plno (to je později ukázalo jako téměř stoprocentní pravidlo) a navíc mě vůbec sledování české varianty Full Monty příliš nelákalo, a tak jsem si radši koupil první z mnoha půllitrových slazených mattonek za 20 Kč a vydal se na téměř povinné Bratry Orffovy.

Ti bohužel naši skupinu velice brzy posluchačsky rozdělili, což se později negativně projevilo na organizaci zbytku večera, ale nepředbíhejme. Orffové odehráli dost podobný koncert jako před časem ve Fabricu, což jsem čekal, ale nečekal jsem podobnou atmosféru v publiku. Vypadalo to, že celý Krnov nespí, ale přijel nábožně poslouchat a nadšeně aplaudovat mezi písničkami. =) Poměrně velkou vadou na kráse byly podivné zvuky, které se začaly ozývat zhruba v polovině koncertu. Nám, kteří jsme stáli na kraji stanu, byl původce jasný, ale pánové na scéně téměř dvě písničky signalizovali zvukaři, že je něco v nepořádku, a teprve ve druhé pauze zjistili, že ten hukot je hlavní scéna, kde zrovna začal další koncert (Delirious?). Něco takového otráví vždycky, ale u tichých a poklidných Orffů, kteří si na zvuku dávají záležet, to zamrzí dvojnásob.

Po Orffech jsme se s krnovskou rodačkou P. shodli, že bychom měli vypátrat, kam se poděla sedmá rota a zbytek naší skupiny, a tak jsme po krátké a naprosto zapomenutelné zastávce u Delirious? a neúspěšném průzkumu v klubu Marley (Rytmus a Kontrafakt si údajně jaksi zkombinovali vystoupení i čas) zamířili do externího klubu Templ na Stodolní, kam se prý ostatní chystali. Záměr ale bohužel nevyšel, protože pochod nám zabral tolik času, že jsme přišli přesně na konec koncertu (Rabasa) a z poslechu nebylo nic. Templ je ale opravdu malý klub, takže jsem stihli proběhnout skrz a zjistit, že tam skutečně nikdo není. Tak že by vedle v Boomerangu?
V Boomerangu vládlo těsno, dusno a hlavně duch Boba Marleyho (proč vlastně nahráli v klubu Marley? =) jménem Bingui Jaa Jammy and Jahman People. Vzhledem k přetlaku uvnitř klubu další pátrání nemělo smysl, ale koncert byl fajn a navíc u baru prodávali kofolu (aspoň lahvovou), tak jsme se zdrželi. Po doplnění tekutin nás ale horko vytlačilo zpátky do ulic. Chvilku jsme sbírali síly a debatovali u vodotrysku u Elektry, jestli by se tam dalo vlézt, ale po podrobném průzkumu vody skončilo u slov. Pak už jsme urychleně museli k hradu, protože na Nihilisty do stanu určitě přijde celá naše výprava!

Tip nám (prý) skutečně vyšel, ale kromě naší skupinky tam přišlo taky spoustu dalších lidí, takže shledání se nekonalo a mohli jsme být rádi, že alespoň dohlédneme na část scény.

U Nihilistů bylo zajímavé, že přestože hráli v tom samém stanu co Bratři Orffové, tak oni problém s rušením zvuky z hlavní scény téměř neměli - naopak mě napadlo, jestli spíš oni nepřehlušují hlavní scénu. =) Celá ta elektronická smršť plná tříštivých syntetických bubnů a zvuků byla tak nahlas, že se v ní naprosto ztrácel saxofon a jeho zvuk se dal vytušit spíš podle pohybů saxofonisty, ale o to víc vynikly vazby na prehistorii skupiny. (Mně se konkrétně vybavil jeden pradávný koncert Vanessy Gun ještě na Cihelně.) Jako poslechovka mě sice Nihilisti pořád moc nebaví, ale koncerty jim i přes jejich úspornou choreografii evidentně sedí. =)

Všichni jsme se znovu našli teprve před Oojami, ale na ty jsem v té době už nebyl moc zvědavý. (Ale taky je možné, že na ně bych nebyl příliš zvědavý ani odpoledne. =) Navíc jsem si vzpomněl, že jako pan domácí musím ještě něco nutně upravit v koupelně, aby se tam uprostřed noci nevytvářela fronta, takže jsem brzy po začátku zmizel. Alespoň že koupelnový zásah se povedl a hosté se pak mohli klidně osprchovat, takže ve tři už jsme asi všichni spali.

A spali, a spali... =)

2006-08-04

Televizní humor na pokračování

Causa Paskvil se (překvapivě) pořád ještě vyvíjí - tentokrát v Reflexu v článku Jana Potůčka.

Stojí zato si ho přečíst celý, ale nejlepší pasáž vybírám:

    Pravdou je, že dávno před tím, než se autoři Paskvilu dozvěděli o vynuceném konci, začalo zmiňované centrum uvažovat o jiném hudebním pořadu. Připravuje ho skupina okolo moderátora Pavla Anděla a ve vysílání by se měl objevit už v září. Na rozdíl od Paskvilu, který v podstatě nahradí, dostane lepší vysílací čas a nebude čtrnáctideníkem, ale klasickým týdeníkem.
    (...)
    Nový pořad se podle něj [Hubače] zaměří na širší cílovou skupinu, nebude jenom o alternativě. Vznikne přeformátováním jiného hudebního pořadu, Poprask, a ponese název Music blok.


Ehm... cože?!

Cože to ČT zatím odpovídala na dotazy?

    ...s podobným tipem pořadu se budete na obrazovce ČT setkávat i v budoucnu.


Teď ale čtu, že nový pořad, který Paskvil nahradí, vznikne "přeformátováním pořadu Poprask". Já sice nepracuju v televizi, takže možná dobře nerozumím televiznímu slangu, ale já si z toho odnáším informaci, že Poprask bude nahrazen pořadem Music blok (mimochodem už samotné jméno mě zrovna nenaplňuje nadšením) a Paskvil bude zrušen bez náhrady.

Tak to bychom měli.

2006-08-02

Festival pořádaný s láskou

Colours máme za sebou (což bohužel zatím nemůžu říct o tradičním reportu - ale určitě bude =), ale ještě máme před sebou Love Planet, a tak jsem se v rámci váhání, jestli ano nebo ne, pustil do zkoumání festivalového webu.
A co to nevidím - profil Hooverphonic. (dnešní kopie)

Hooverphonic hrají už osm let ve stejné sestavě – skladatel a producent Alex Callier na basu, je hlavním hnací silou, společně s kytaristou Raymonem Geertsem. Oba pocházejí z městečka Sint-Niklaas. V roce 1997 se k nim ve věku pouhých 17 let připojil Geike Arnaert, který propůjčil skupině svůj hlas.

No, není to zrovna žurnalistická perla. První věta je nepřirozeně šroubovaná, je tam chyba v interpunkci a navíc mi z té formulace není jasné, koho vlastně autor považuje za členy té "stejné sestavy". Taky výpočet těch osmi let trochu hapruje, ale nejvíc mi vadí, že jsem se z textu nedověděl, kdy Geike podstoupila tu operaci?!

To je TAK pěkné, když propagační text na web přeloží někdo, kdo o skupině vůbec nic neví. =)

Zaprvé bych čekal, že to po studentech na překladatelské brigádě ještě někdo zodpovědný projde a zkontroluje, jestli tam nepíšou úplné nesmysly, ale zadruhé tam je i fotka, takže i naprostý hudební ignorant si mohl všimnout, že tady něco nesedí. (Ledaže by považoval jednoho z členů za transvestitu? =) Nevšimnul si nikdo.

Prostě je vidět, že tenhle festival pořádají hudební fanoušci, kteří mají k vystupujícím interpretům vztah, a to je asi ta nejlepší pozvánka. =)