Na druhou stranu musím ocenit, že Mini Cooper tu svou kampaň rozjel docela velkoryse.
Taio Cruz - Hangover
Lloyd - Dedication To My Ex (Miss That)
Timbaland - Pass At Me
2011-12-17
Špatně skrytá reklama
Tedy on už ji vlastně ani nikdo neschovává, ale naopak cpe do popředí, takže je čím dál tím těžší rozlišit mainstreamový hudební klip od reklamy...
Na druhou stranu musím ocenit, že Mini Cooper tu svou kampaň rozjel docela velkoryse.
Taio Cruz - Hangover
Lloyd - Dedication To My Ex (Miss That)
Timbaland - Pass At Me
Na druhou stranu musím ocenit, že Mini Cooper tu svou kampaň rozjel docela velkoryse.
Taio Cruz - Hangover
Lloyd - Dedication To My Ex (Miss That)
Timbaland - Pass At Me
2011-11-28
Zombie slavík 2011
aneb zesnulí zpěváci ve výsledkové listině Českého slavíka
1. Muk Petr (+2010) (11, 3959, 8, 7972)
2. Matuška Waldemar (+2009) (51, 494, 48, 718)
3. Černoch Karel (+2007) (55, 450, 60, 492)
4. Zich Karel (+2004) (79, 259, 83, 293)
5. Novák Petr (+1997) (92, 207, 95, 237)
6. Hála Karel (+2008) (116, 150, 103, 199)
(Vysvětlivky: jméno, rok úmrtí, letošní umístění a body, loňské umístění a body)
Jak můžete vidět, tak interní pořadí se od loňska vůbec nezměnilo. V absolutních číslech je u všech patrný mírný pokles bodů, ale z hlediska celkového pořadí to většinou téměř stačí na obhájení loňských pozic nebo dokonce malý vzestup. Obávám se ale, že Karel Hála už se příští rok nemusí do zveřejňované části výsledků vejít. (Limit je 100 bodů.)
Z jiných bezvýznamných skutečností mě zaujalo například toto:
* Pořadatelé oznámili, že v kategorii skupin byla diskvalifikována osádka pořadu Partička, která by se jinak umístila na čtvrtém místě (!), protože se nejedná o opravdovou skupinu, ale hlasy pro jednotlivé protagonisty v kategorii zpěváků pořadatelé uznali:
50. Sokol Ondřej 518
68. Chmela Igor 336
83. Genzer Richard 243
89. Suchánek Michal 221
* PSH se ve výsledcích stále jmenují "Peneři strýce Homeboye".
* Václav Neckář si s pomocí jediné filmové písničky polepšil o dvacet dva míst (z 36. na 14.) - blahoželáme! U Marie Rottrové se efekt filmu "Alois Nebel" zřejmě také projevil, ale mnohem méně (loni 10. letos 8.). Skupině Umakart to naopak nestačilo ani k proniknutí do zveřejněných výsledků.
* Podobně dopadl Xavier Baumaxa. Je to natolik výrazná osobnost, že o něm byl natočen celovečerní filmový dokument (kolik takových českých hudebníků existuje?), ale ve výsledcích Slavíka se překvapivě (! ;) vůbec neobjevuje.
* Přes obnovení koncertní činnosti si překvapivě pohoršila skupina Oceán (loni 52., letos 63. a 587 bodů), což je pro tzv. comeback docela zneklidňující zjištění. Návrat legendy může být zřejmě někdy kontraproduktivní - tedy pokud v něm není angažován Petr Šiška.
* Ovšem pokud se Šiškův projekt "Legendy se vrací" dokázal zázračně zvednout ze 170. místa na 14. (2716 bodů) a spřízněná Doga ze 42. na 23. (1522 bodů), tak se mimo jiné nemůžu ubránit pochybnostem ohledně bodů získaných Šiškovou chráněnkyní Markétou Konvičkovou (loni 13., letos 7. za 5804 bodů).
* Martin France nezopakoval loňské překvapivé 19. místo a letos se v hodnocení vůbec neobjevuje (tj. získal méně než 100 bodů), ale důvody takových výkyvů popularity zůstanou už zřejmě navždy zahaleny tajemstvím... ;) Každopádně jsem už teď zvědav na výsledky Legend a Markéty Konvičkové v příštích letech.
PS: Na přenos jsem se samozřejmě nedíval. =)
1. Muk Petr (+2010) (11, 3959, 8, 7972)
2. Matuška Waldemar (+2009) (51, 494, 48, 718)
3. Černoch Karel (+2007) (55, 450, 60, 492)
4. Zich Karel (+2004) (79, 259, 83, 293)
5. Novák Petr (+1997) (92, 207, 95, 237)
6. Hála Karel (+2008) (116, 150, 103, 199)
(Vysvětlivky: jméno, rok úmrtí, letošní umístění a body, loňské umístění a body)
Jak můžete vidět, tak interní pořadí se od loňska vůbec nezměnilo. V absolutních číslech je u všech patrný mírný pokles bodů, ale z hlediska celkového pořadí to většinou téměř stačí na obhájení loňských pozic nebo dokonce malý vzestup. Obávám se ale, že Karel Hála už se příští rok nemusí do zveřejňované části výsledků vejít. (Limit je 100 bodů.)
Z jiných bezvýznamných skutečností mě zaujalo například toto:
* Pořadatelé oznámili, že v kategorii skupin byla diskvalifikována osádka pořadu Partička, která by se jinak umístila na čtvrtém místě (!), protože se nejedná o opravdovou skupinu, ale hlasy pro jednotlivé protagonisty v kategorii zpěváků pořadatelé uznali:
50. Sokol Ondřej 518
68. Chmela Igor 336
83. Genzer Richard 243
89. Suchánek Michal 221
* PSH se ve výsledcích stále jmenují "Peneři strýce Homeboye".
* Václav Neckář si s pomocí jediné filmové písničky polepšil o dvacet dva míst (z 36. na 14.) - blahoželáme! U Marie Rottrové se efekt filmu "Alois Nebel" zřejmě také projevil, ale mnohem méně (loni 10. letos 8.). Skupině Umakart to naopak nestačilo ani k proniknutí do zveřejněných výsledků.
* Podobně dopadl Xavier Baumaxa. Je to natolik výrazná osobnost, že o něm byl natočen celovečerní filmový dokument (kolik takových českých hudebníků existuje?), ale ve výsledcích Slavíka se překvapivě (! ;) vůbec neobjevuje.
* Přes obnovení koncertní činnosti si překvapivě pohoršila skupina Oceán (loni 52., letos 63. a 587 bodů), což je pro tzv. comeback docela zneklidňující zjištění. Návrat legendy může být zřejmě někdy kontraproduktivní - tedy pokud v něm není angažován Petr Šiška.
* Ovšem pokud se Šiškův projekt "Legendy se vrací" dokázal zázračně zvednout ze 170. místa na 14. (2716 bodů) a spřízněná Doga ze 42. na 23. (1522 bodů), tak se mimo jiné nemůžu ubránit pochybnostem ohledně bodů získaných Šiškovou chráněnkyní Markétou Konvičkovou (loni 13., letos 7. za 5804 bodů).
* Martin France nezopakoval loňské překvapivé 19. místo a letos se v hodnocení vůbec neobjevuje (tj. získal méně než 100 bodů), ale důvody takových výkyvů popularity zůstanou už zřejmě navždy zahaleny tajemstvím... ;) Každopádně jsem už teď zvědav na výsledky Legend a Markéty Konvičkové v příštích letech.
PS: Na přenos jsem se samozřejmě nedíval. =)
2011-11-05
Mastným řízkem mává kdo se loučí
Poslední díl Ladí neladí
Mňága & Žďorp + Bez ladu a skladu
RNR Garage Ostrava Martinov
5.10.2011
Tak nám zabili Ladí neladí a už bych ten článek mohl po měsíci konečně dopsat... =)
Pohřeb se konal na obvyklém místě, za účasti obvyklých moderátorů, obvyklých publicistů a obvyklých diváků. Neobvyklé bylo to, že moderátoři Petr Fiala a Michal Kaščák tentokrát téměř nemoderovali, ale místo toho vystupovali se svými “rodnými” skupinami a o moderování se podělilo více lidí. Slavnostní atmosféru derniéry navíc doplňovaly místní zasloužilé celebrity jako Zlata Holušová v publiku a samozřejmě pan domácí Marcel Woodman za barem.
Celý večer zahájili dramaturgové Marek Dohnal a Marcel Nevín, kteří to pojali vskutku bilančně, takže jsem měl z úvodního projevu dojem, že právě dostali Oscara, ale myslím, že na Oscarech by trochu přetáhli časový limit a už by dávno spustil orchestr. ;)
Bez ladu a skladu
Koncertní část celkem tradičně zahajovali slovenští hosté čili Bez ladu a skladu, které jsem viděl naživo asi podruhé a po dlouhé pauze (téměř 11 let - pochopitelně, když jsou v dlouhotrvajícím rozpadu), ale všechno vypadalo dost povědomě - jen okolnosti se změnily. Pánové nastoupili v oblecích, ale ono to působí jinak, když je v obleku drze vyhlížející mladík nebo usedlý čtyřicátník...
Vzhledem k minimální aktivitě skupiny se repertoár od minula příliš nezměnil, takže se hrálo Nahoře bez, Parné valce, Píšte všeci modrým perom, Udavač a tak všelijak podobně, a když Mišo zavtipkoval, že “teď přijde jedna novější písnička - z roku 1994”, tak se všichni zasvěceně zasmáli a samozřejmě na to přišla řeč i později v diskuzi. Já jsem měl ovšem trochu zvláštní pocit, že BLAS ještě dvacet dva let po revoluci zpívají převážně (nebo alespoň z velké části) protikomunistické protestsongy. Byla to prostě časová konzerva se vším všudy, jenomže politické písničky stárnou rychleji, než obecnější témata. Kromě toho se z interpretace písniček vytratila ta tehdejší osobní angažovanost a “nasranost”. Celá skupina se na pódiu usmívá, vyměňuje si v přestávkách narážky a vtípky, a tak teď logicky nemůže působit jako přesvědčiví bojovníci proti … čemu vlastně? Prostě se všichni sešli, aby zavzpomínali na dobu, kdy podvraceli republiku, ale i přes to, že jim to vzpomínání šlo velice dobře, tak mi to připadalo ještě odtrženější od současnosti než Oceán.
Pro úplnost ale samozřejmě musím dodat, že já nejsem starý fanoušek - ti si koncert dokonale užili, zazpívali, zaskákali a připomínky k repertoáru určitě neměli. ;)
Mňága & Žďorp
Z pohledu aktuálnosti dopadla Mňága určitě líp (rád bych taky doplnil, kdy jsem ji viděl naposled naživo, ale bohužel se mi na to nepovedlo vzpomenout =). Samozřejmě měla výhodu v tom, že stále hraje a občas i vydává nové písničky, ale myslím, že hlavní rozdíl je v nadčasovosti Fialových textů. Vždycky se chce někdo prokopat ven a neznalec by měl asi docela problém odhadnout, jak staré jednotlivé písničky jsou.
Jinak se ovšem TAKY jednalo o večírek pro pamětníky, jen byl proti BLAS ještě rozjetější. Fiala se celý koncert rytmicky zmítal jak mim po obrně, Martin Knor přišel na kraj pódia předvádět metalové sólo, Neky dělal nejspíš Gena Simmonse z Kiss a na závěr si ještě Fiala prohodil role s bubeníkem Pavlem Koudelkou. Stinnou stránkou bylo, že Mňága hrála skoro všechny písničky rychleji, než jak jsou nahrané na albech, a v některých případech nasadili pánové takové tempo, že se písnička poněkud “rozostřila”. (Původně jsem chtěl napsat “rymicky rozpadla”, ale tak zlé to zase nebylo. =) Playlist se samozřejmě skládal převážně ze starších kousků, ale vetřelo se tam i několik písniček z poslední desky - trochu překvapivě i dokonale bezútěšní Zloději života, kteří koncert dost přibrzdili a asi z nich nikdy nebude hit, ale takovou písničku Petr Fiala prostě nemůže vynechat.
Beseda
Beseda se pak samozřejmě taky nesla v bilančním duchu celých deseti let (až na krátké zhodnocení, že “dnes to byl takový pěkný retro večer”, po kterém se Mišo Kaščák dotčeně otřásl) a rozebíraly se celosvětové problémy hudebního průmyslu s přihlédnutím k nejnovějším technologiím (především Pavel Kučera + Honza Vedral). Zhruba po půl hodině to nevydržel jeden ošlehaný anarchoskinhead (ehm ;) z řad publika a zmocnil se mikrofonu, aby publicistům vynadal, že “kecají o p***vinách, nikoho to nezajímá, lidi už stejnak odešli a přitom tu máte dvě takové legendy, tak se jich na něco zeptejte!”. Pak pokračoval výkladem o tom, kdy a kde obě legendy viděl poprvé a jaké to bylo (jak jste jistě pochopili i z tohohle textu, tak tuhle pasáž tam prostě musí každý pamětník vložit ;), ale nakonec ho Fiala s Kaščákem uklidnili, že takhle ta beseda rozhodně nebyla myšlena, takže si mikrofon zase vzal Pavel Kučera a nerušeně pokračoval ve filozofování o vlivu internetu. Občas se ke slovu dostal i přítomný Libor Lisý, ale skutečně jen zřídka, takže slovenský publicista, jehož jméno jsem na začátku debaty kvůli hluku nezaregistroval, alespoň pochválil celé Ladí neladí za nehynoucí zásluhy při mapování slovenských skupin, načež kameramani začali signalizovat, že jim dochází místo v kamerách, takže debata byla přerušena a po předání režijních pokynů (“takže jak jsme se domluvili - budúcnosť, slzy”) celé Ladí neladí kvapně skončilo nad talířem řízečků. (Bohužel pouze pro účastníky debaty.)
Asi by bylo vhodné taky připojit nějakou tu shrnující moudrost, ale to bych asi nepotěšil toho pána, co se chtěl taky zapojit do debaty, takže se odvážím maximálně vyjádřit zvědavost, jestli se za Ladí neladí chystá nějaká náhrada a jestli se toho bude účastnit i ostravská ČT. Na druhou stranu koho by dnes, v čase internetu, zajímala nějaká TV nebo dokonce debatování o hudbě...?
Trochu atmosféry lze nasát z tohohle částečně nesrozumitelného a částečně zbytečného videa z úplného konce... =)
Fotky když tak omrkněte u konkurence na Óvečkách...
Mňága & Žďorp + Bez ladu a skladu
RNR Garage Ostrava Martinov
5.10.2011
Tak nám zabili Ladí neladí a už bych ten článek mohl po měsíci konečně dopsat... =)
Pohřeb se konal na obvyklém místě, za účasti obvyklých moderátorů, obvyklých publicistů a obvyklých diváků. Neobvyklé bylo to, že moderátoři Petr Fiala a Michal Kaščák tentokrát téměř nemoderovali, ale místo toho vystupovali se svými “rodnými” skupinami a o moderování se podělilo více lidí. Slavnostní atmosféru derniéry navíc doplňovaly místní zasloužilé celebrity jako Zlata Holušová v publiku a samozřejmě pan domácí Marcel Woodman za barem.
Celý večer zahájili dramaturgové Marek Dohnal a Marcel Nevín, kteří to pojali vskutku bilančně, takže jsem měl z úvodního projevu dojem, že právě dostali Oscara, ale myslím, že na Oscarech by trochu přetáhli časový limit a už by dávno spustil orchestr. ;)
Bez ladu a skladu
Koncertní část celkem tradičně zahajovali slovenští hosté čili Bez ladu a skladu, které jsem viděl naživo asi podruhé a po dlouhé pauze (téměř 11 let - pochopitelně, když jsou v dlouhotrvajícím rozpadu), ale všechno vypadalo dost povědomě - jen okolnosti se změnily. Pánové nastoupili v oblecích, ale ono to působí jinak, když je v obleku drze vyhlížející mladík nebo usedlý čtyřicátník...
Vzhledem k minimální aktivitě skupiny se repertoár od minula příliš nezměnil, takže se hrálo Nahoře bez, Parné valce, Píšte všeci modrým perom, Udavač a tak všelijak podobně, a když Mišo zavtipkoval, že “teď přijde jedna novější písnička - z roku 1994”, tak se všichni zasvěceně zasmáli a samozřejmě na to přišla řeč i později v diskuzi. Já jsem měl ovšem trochu zvláštní pocit, že BLAS ještě dvacet dva let po revoluci zpívají převážně (nebo alespoň z velké části) protikomunistické protestsongy. Byla to prostě časová konzerva se vším všudy, jenomže politické písničky stárnou rychleji, než obecnější témata. Kromě toho se z interpretace písniček vytratila ta tehdejší osobní angažovanost a “nasranost”. Celá skupina se na pódiu usmívá, vyměňuje si v přestávkách narážky a vtípky, a tak teď logicky nemůže působit jako přesvědčiví bojovníci proti … čemu vlastně? Prostě se všichni sešli, aby zavzpomínali na dobu, kdy podvraceli republiku, ale i přes to, že jim to vzpomínání šlo velice dobře, tak mi to připadalo ještě odtrženější od současnosti než Oceán.
Pro úplnost ale samozřejmě musím dodat, že já nejsem starý fanoušek - ti si koncert dokonale užili, zazpívali, zaskákali a připomínky k repertoáru určitě neměli. ;)
Mňága & Žďorp
Z pohledu aktuálnosti dopadla Mňága určitě líp (rád bych taky doplnil, kdy jsem ji viděl naposled naživo, ale bohužel se mi na to nepovedlo vzpomenout =). Samozřejmě měla výhodu v tom, že stále hraje a občas i vydává nové písničky, ale myslím, že hlavní rozdíl je v nadčasovosti Fialových textů. Vždycky se chce někdo prokopat ven a neznalec by měl asi docela problém odhadnout, jak staré jednotlivé písničky jsou.
Jinak se ovšem TAKY jednalo o večírek pro pamětníky, jen byl proti BLAS ještě rozjetější. Fiala se celý koncert rytmicky zmítal jak mim po obrně, Martin Knor přišel na kraj pódia předvádět metalové sólo, Neky dělal nejspíš Gena Simmonse z Kiss a na závěr si ještě Fiala prohodil role s bubeníkem Pavlem Koudelkou. Stinnou stránkou bylo, že Mňága hrála skoro všechny písničky rychleji, než jak jsou nahrané na albech, a v některých případech nasadili pánové takové tempo, že se písnička poněkud “rozostřila”. (Původně jsem chtěl napsat “rymicky rozpadla”, ale tak zlé to zase nebylo. =) Playlist se samozřejmě skládal převážně ze starších kousků, ale vetřelo se tam i několik písniček z poslední desky - trochu překvapivě i dokonale bezútěšní Zloději života, kteří koncert dost přibrzdili a asi z nich nikdy nebude hit, ale takovou písničku Petr Fiala prostě nemůže vynechat.
Beseda
Beseda se pak samozřejmě taky nesla v bilančním duchu celých deseti let (až na krátké zhodnocení, že “dnes to byl takový pěkný retro večer”, po kterém se Mišo Kaščák dotčeně otřásl) a rozebíraly se celosvětové problémy hudebního průmyslu s přihlédnutím k nejnovějším technologiím (především Pavel Kučera + Honza Vedral). Zhruba po půl hodině to nevydržel jeden ošlehaný anarchoskinhead (ehm ;) z řad publika a zmocnil se mikrofonu, aby publicistům vynadal, že “kecají o p***vinách, nikoho to nezajímá, lidi už stejnak odešli a přitom tu máte dvě takové legendy, tak se jich na něco zeptejte!”. Pak pokračoval výkladem o tom, kdy a kde obě legendy viděl poprvé a jaké to bylo (jak jste jistě pochopili i z tohohle textu, tak tuhle pasáž tam prostě musí každý pamětník vložit ;), ale nakonec ho Fiala s Kaščákem uklidnili, že takhle ta beseda rozhodně nebyla myšlena, takže si mikrofon zase vzal Pavel Kučera a nerušeně pokračoval ve filozofování o vlivu internetu. Občas se ke slovu dostal i přítomný Libor Lisý, ale skutečně jen zřídka, takže slovenský publicista, jehož jméno jsem na začátku debaty kvůli hluku nezaregistroval, alespoň pochválil celé Ladí neladí za nehynoucí zásluhy při mapování slovenských skupin, načež kameramani začali signalizovat, že jim dochází místo v kamerách, takže debata byla přerušena a po předání režijních pokynů (“takže jak jsme se domluvili - budúcnosť, slzy”) celé Ladí neladí kvapně skončilo nad talířem řízečků. (Bohužel pouze pro účastníky debaty.)
Asi by bylo vhodné taky připojit nějakou tu shrnující moudrost, ale to bych asi nepotěšil toho pána, co se chtěl taky zapojit do debaty, takže se odvážím maximálně vyjádřit zvědavost, jestli se za Ladí neladí chystá nějaká náhrada a jestli se toho bude účastnit i ostravská ČT. Na druhou stranu koho by dnes, v čase internetu, zajímala nějaká TV nebo dokonce debatování o hudbě...?
Trochu atmosféry lze nasát z tohohle částečně nesrozumitelného a částečně zbytečného videa z úplného konce... =)
Fotky když tak omrkněte u konkurence na Óvečkách...
2011-10-03
Radioedit
Když jsem letos na jaře poprvé zaregistroval existenci pořadu brněnské ČT Radiorock, tak se ve mě mísila zvědavost a pesimismus.
Zvědavost plynula ze samotného záměru ("konfrontace mladé skupiny a zkušeného producenta") a pesimismus z dalších okolností (především "ve studiu Českého rozhlasu Brno, kde nahrávali slavní brněnští i čeští (!!! =) hudebníci"). Nakonec samozřejmě došlo na obojí - série je zajímavá, ale viděl bych tam ještě velký prostor pro zlepšení. =)
Můj první dojem byl, že cílem bude udělat brněnskou verzi "Abbey Road Live" (což ostatně deklaroval i režisér Pavel Jirásek - mimochodem pamatujete ještě skupinu Bratrstvo?), ale synopse naznačovala i trochu hlubší ponor do "tvůrčího procesu" čili spíše blíže k pořadu BBC "Secrets of the Pop Song", kde byl postupně dokumentován kompletní vznik jedné písničky. Ten první záměr se celkem povedlo naplnit (samozřejmě s tím drobným rozdílem, že studio není ani tak "vintage", jako spíš ošuntělé a obraz nevypadá ve srovnání s BBC vždycky dostatečně cool), ale s tím druhým je to o něco horší.
Hlavním důvodem je asi krátká stopáž pořadu (26 minut), během které se navíc má ukázat natáčení ne jedné, ale několika (obvykle tří až čtyř) písniček. Pokud má tedy každá písnička alespoň jednou zaznít celá (cca 4 minuty), odečteme titulky a úvod, tak na zdokumentování tvůrčího procesu u každé písničky zbývají maximálně 4 minuty nebo v horším případě nic, "což není mnoho" a v podstatě ani není možné dostatečně zřetelně ukázat vývoj, kterým písnička ve studiu prošla.
Mimo to mě překvapilo, že skupiny v pořadu často nahrávají písničky, které už dříve nahrály a vydaly na oficiálních albech (kde s nimi mimochodem zřejmě taky pracoval nějaký producent), takže to přímo vybízí ke srovnání obou zaznamenaných verzí, ale k tomu v pořadu taky nikdy nedojde.
Největším problémem se ale zřejmě může stát samotný producent. Nejhůř v tomto směru dopadl asi pilotní díl s Mandrage a Liborem Mikoškou, protože podle toho, co se dostalo do závěrečného sestřihu, se jeho producentský přínos omezil na rozmístění nástrojů ve studiu a zpěváka do kukaně (představte si, že když je zpěv v mixu silnější a má menší reverb, tak ho posluchač vnímá blíž!), objevení jakéhosi prastarého mikrofonu D12, který se prý k Madrage skvěle hodí, protože "oni by měli mít takový dřevní zvuk" (Mikošku omlouvá snad jen fakt, že pořad se natáčel ještě před vydáním písničky Františkovy Lázně) a vůbec se hrabe spíš v praktických a technických detailech spojených s nahráváním, takže nefunguje ani tak jako producent, ale spíš jako zvukař. Přitom členové skupiny v rozhovoru vypočítávají, co všechno by producent měl nebo mohl udělat - hlavně by měl "z tý muziky dostat víc, než my jsme schopný" a "povznést to na nějakej vyšší levl", ale téměř nic z toho neuvidíme.
V tomhle případě se ale do pořadu nacpaly čtyři písničky, takže možná to nebyla tak docela Mikoškova chyba, ale každopádně měl někdo zpěvákovi Mandrage hned na začátku naznačit, že výslovnost "predy vůmn" není to pravé ořechové.
Podobně rozpačitě působila práce "producenta" Davida Popova s Airfare, kde bylo ovšem už na začátku řečeno, že skupina si vlastně všechno rozhoduje sama a ve studiu to prostě chtějí jen nahrát - a jak řekli, tak také udělali, takže kromě písniček nabídl pořad místo producentských zásahů jen několik povšechných informací o skupině (historie, styl, plány, fungování, atd.)
Díl s Animé a Markem Kopeckým už konečně nabízí tu správnou "akci" - časový pres a nakonec podivně utlumený konflikt, který vzbuzuje otázky, co všechno se muselo vystřihnout, ale každopádně je to zajímavější než: "U mě dobrý. Chcete si to zahrát ještě jednou?"
Osobně mi připadá, že pořadu prospívá omezení počtu písniček (byť se Jirásek v jednom díle vloudil před kameru s poznámkou, že by chtěl raději čtyři, aby se s tím "dalo nějak pracovat") a především producenti, kteří mají nějakou konkrétní představu. Honza Muchow i Dušan Neuwerth už skutečně skupinám do nahrávání mluví a dokonce slyšíme ukázky toho, co se postupně mění - i když se třeba nakonec u Charlie Straight zdá, že všechny problémy vždy vyřeší dohrání vícehlasů. ;)
Na hodnocení kvality výsledných nahrávek a tudíž i přínosu jednotlivých producentů si netroufám (už proto, že samotné skupiny jsou naprosto nesrovnatelné), ale z diváckého hlediska mi připadaly nejzajímavější suché bonmoty Dušana Neuwertha, které už asi nepřekoná ani Steve Walsh v šestém a tím pádem (zatím?) posledním díle. Ale ano - i přes všechny připomínky se určitě budu dívat. =)
Zvědavost plynula ze samotného záměru ("konfrontace mladé skupiny a zkušeného producenta") a pesimismus z dalších okolností (především "ve studiu Českého rozhlasu Brno, kde nahrávali slavní brněnští i čeští (!!! =) hudebníci"). Nakonec samozřejmě došlo na obojí - série je zajímavá, ale viděl bych tam ještě velký prostor pro zlepšení. =)
Můj první dojem byl, že cílem bude udělat brněnskou verzi "Abbey Road Live" (což ostatně deklaroval i režisér Pavel Jirásek - mimochodem pamatujete ještě skupinu Bratrstvo?), ale synopse naznačovala i trochu hlubší ponor do "tvůrčího procesu" čili spíše blíže k pořadu BBC "Secrets of the Pop Song", kde byl postupně dokumentován kompletní vznik jedné písničky. Ten první záměr se celkem povedlo naplnit (samozřejmě s tím drobným rozdílem, že studio není ani tak "vintage", jako spíš ošuntělé a obraz nevypadá ve srovnání s BBC vždycky dostatečně cool), ale s tím druhým je to o něco horší.
Hlavním důvodem je asi krátká stopáž pořadu (26 minut), během které se navíc má ukázat natáčení ne jedné, ale několika (obvykle tří až čtyř) písniček. Pokud má tedy každá písnička alespoň jednou zaznít celá (cca 4 minuty), odečteme titulky a úvod, tak na zdokumentování tvůrčího procesu u každé písničky zbývají maximálně 4 minuty nebo v horším případě nic, "což není mnoho" a v podstatě ani není možné dostatečně zřetelně ukázat vývoj, kterým písnička ve studiu prošla.
Mimo to mě překvapilo, že skupiny v pořadu často nahrávají písničky, které už dříve nahrály a vydaly na oficiálních albech (kde s nimi mimochodem zřejmě taky pracoval nějaký producent), takže to přímo vybízí ke srovnání obou zaznamenaných verzí, ale k tomu v pořadu taky nikdy nedojde.
Největším problémem se ale zřejmě může stát samotný producent. Nejhůř v tomto směru dopadl asi pilotní díl s Mandrage a Liborem Mikoškou, protože podle toho, co se dostalo do závěrečného sestřihu, se jeho producentský přínos omezil na rozmístění nástrojů ve studiu a zpěváka do kukaně (představte si, že když je zpěv v mixu silnější a má menší reverb, tak ho posluchač vnímá blíž!), objevení jakéhosi prastarého mikrofonu D12, který se prý k Madrage skvěle hodí, protože "oni by měli mít takový dřevní zvuk" (Mikošku omlouvá snad jen fakt, že pořad se natáčel ještě před vydáním písničky Františkovy Lázně) a vůbec se hrabe spíš v praktických a technických detailech spojených s nahráváním, takže nefunguje ani tak jako producent, ale spíš jako zvukař. Přitom členové skupiny v rozhovoru vypočítávají, co všechno by producent měl nebo mohl udělat - hlavně by měl "z tý muziky dostat víc, než my jsme schopný" a "povznést to na nějakej vyšší levl", ale téměř nic z toho neuvidíme.
V tomhle případě se ale do pořadu nacpaly čtyři písničky, takže možná to nebyla tak docela Mikoškova chyba, ale každopádně měl někdo zpěvákovi Mandrage hned na začátku naznačit, že výslovnost "predy vůmn" není to pravé ořechové.
Podobně rozpačitě působila práce "producenta" Davida Popova s Airfare, kde bylo ovšem už na začátku řečeno, že skupina si vlastně všechno rozhoduje sama a ve studiu to prostě chtějí jen nahrát - a jak řekli, tak také udělali, takže kromě písniček nabídl pořad místo producentských zásahů jen několik povšechných informací o skupině (historie, styl, plány, fungování, atd.)
Díl s Animé a Markem Kopeckým už konečně nabízí tu správnou "akci" - časový pres a nakonec podivně utlumený konflikt, který vzbuzuje otázky, co všechno se muselo vystřihnout, ale každopádně je to zajímavější než: "U mě dobrý. Chcete si to zahrát ještě jednou?"
Osobně mi připadá, že pořadu prospívá omezení počtu písniček (byť se Jirásek v jednom díle vloudil před kameru s poznámkou, že by chtěl raději čtyři, aby se s tím "dalo nějak pracovat") a především producenti, kteří mají nějakou konkrétní představu. Honza Muchow i Dušan Neuwerth už skutečně skupinám do nahrávání mluví a dokonce slyšíme ukázky toho, co se postupně mění - i když se třeba nakonec u Charlie Straight zdá, že všechny problémy vždy vyřeší dohrání vícehlasů. ;)
Na hodnocení kvality výsledných nahrávek a tudíž i přínosu jednotlivých producentů si netroufám (už proto, že samotné skupiny jsou naprosto nesrovnatelné), ale z diváckého hlediska mi připadaly nejzajímavější suché bonmoty Dušana Neuwertha, které už asi nepřekoná ani Steve Walsh v šestém a tím pádem (zatím?) posledním díle. Ale ano - i přes všechny připomínky se určitě budu dívat. =)
2011-07-21
Valašské polínko
Valašský Špalíček 2011 - 25.6.2011
Valašské Meziříčí (nádvoří zámku a M-klub)
Je tu léto, festivalová sezóna běží na plné obrátky, letošní Colours poslouchám jen přes okno a dva kopce (není to úplně nejkvalitnější odposlech - záleží na směru větru =) a já už se teď v létě v podstatě nikam za kulturou nechystám, takže by bylo dobré dopsat aspoň jeden z načatých textů... =} Navíc na těch českých festivalech stejně hrají pořád ty samé skupiny, takže je v podstatě jedno, o kterém člověk napíše. ;)
Tahle reportáž bude i tak dost ošizená, protože jsem se letošního Špalíčku účastnil jen částečně, takže takticky zamlčím existenci programu od středy do pátku a rovnou se přenesu do sobotního odpoledne.
Vlasta Redl
18:00 - 19:05
Když jsme dorazili na nádvoří zámečku, tak už se na scéně potuloval domorodec Vlasta Redl se skupinou, která se teď jmenuje bůhví jak a hraje těžko říct co, ale evidentně ji to baví. Byl to takový starosvětský koncert, kde si všichni chtějí zahrát a ještě si zablbnout, takže to, co by mohla být tříminutová písnička, natáhnou na deset minut. Před koncem došlo i křest Redlovy knížky, takže Karel Prokeš mohl Vlastovi poděkovat za to, že mu za totáče dělal zásobovače a že má dceru, a bylo to. Já jsem se sice úplně nemohl srovnat s tím, jaké zvuky se linuly z Vlastových kláves, ale ony k němu ty "progresivní" zvuky osmdesátých let (FM syntéza! =) asi patří a střední generace, která zaplnila většinu užitné plochy nádvoří, byla spokojena.
Někdy v té chvíli jsem ovšem zalitoval, že jsme nedorazili na předchozí den, protože jsem v publiku zaregistroval oba živé členy Longital, kteří hráli už v pátek, ale něco je donutilo zůstat i na sobotní program. Mám dojem, že to není zase tak častý jev... O chvilku později se sice mezi lidmi ukázala i Ema Brabcová a spol., ale ti měli koncert teprve před sebou, takže je není možné jako raritu počítat. =)
Květy
18:55 - 19:45
Ale podle zaběhnutého systému Špalíčku už začal dole v M-klubu další koncert, takže nebyl čas na rozjímání. Dokonce se nám povedlo dostat na dohled pódia, takže jsme měli Květy jako na dlani, ale vzhledem k nadprůměrné výšce Martina Kyšperského si koncert určitě mohli užít i lidé v zadních řadách. Po pravdě řečeno jsem Květy viděl poprvé na vlastní oči (divné, co?) a Kyšperský mě překvapil nejen výškou, ale i tím, že naživo vypadal asi o deset let mladší než v televizi, což je pro mě nevysvětlitelná disproporce. Jinak se z pódia linula ta "brněnská alternativa" a z publika souznění s kapelou, které jsme v prvních řadách trochu narušovali jen my, víceméně neznalci. Velectěné publikum si dokonce za vzorovou spolupráci a sborový zpěv vysloužilo speciální odměnu ve formě písničky na přání, kterou byla zvolena píseň Opustit Bystroušku, takže i já jsem byl s volbou spokojen. Ale možná bych byl spokojen i tak, protože jsem musel ocenit, jak Květy v písničkách pomocí omezeného nástrojového parku budují atmosféru. A pokud absolvuju ještě tak deset koncertů, tak si možná zvyknu i na Kyšperského specifický zajíkavý zpěv.
Málem bych zapomněl zmínit, že úplně nakonec si Květy připravily "jednu neznámou písničku jedné slavné valmezské kapely, která nás o to požádala". Ta skupina byla samozřejmě Mňága, písnička Ve skutečnosti (LP Radost až na kost, 1993) a když Kyšperský dělal v místech, kde je v originálu saxofon, jen "o-ó-o", tak jsem se trochu šklebil, ale každá cover verze se počítá a na případný "Mňága tribute" od více různých interpretů bych byl/jsem docela zvědav!
Luno
19:40 - 20:30
Souběžně s koncem koncertu Květů už mělo hrát venku Luno, ale ze mně neznámých technických (?) důvodů ještě nehrálo a vzniklý dvacetiminutový skluz se pak pochopitelně táhnul celým zbytkem programu.
Už na první pohled mi ale připadalo, že takoví "vystajlovaní pražští týpci" se do Valmezu moc nehodí. Jediný bubeník Honza Janečka se občas usmíval, chlapci a chlapi se tvářili převážně hrozně cool a Ema se celý koncert tvářila, že vůbec není na koncertě, ale doma v obýváku a zpívá si pro sebe. Jednou z mála výjimek byla promluva o tom, že je nachlazená a skoro přišla o hlas, takže to nemá jednoduché, ale on to nikdo nemá jednoduché. A Luno to skutečně nemělo jednoduché, protože mi připadalo, že slyším v podstatě pozdní Khoibu (tu méně písničkovou a více depresivní) bez elektroniky a takhle pochmurný zvuk není to, co by na festivalu masově strhlo publikum, takže oproti Redlovi byl prostor před pódiem trochu prořídlý. Největší překvapením koncertu tak pro mě bylo zařazení cover verze Republic of Two "All I Can Hear Is Gunshots", která mě pak v hlavě pronásledovala ještě týden a stejně si pořád myslím, že to "is" není gramaticky správně! =)
Fiordmoss
20:25 - 21:15
Na Fiordmoss už jsme takové štěstí na místo jako u Květů neměli (mimochodem dodatečně jsem zjistil, že kytaru na jejich loňské e.p. Gliese nahrál výše zmíněný Martin Kyšperský, ale koncertů se jeho hostování očividně netýká), protože nás při kličkování mezi lidmi zablokoval nějaký nerudný stařík, ale možná to bylo štěstí, protože kdyby byl zážitek z koncertu intenzivnější, tak by to pro mě bylo k nesnesení. Je to zvláštní, protože Fiordmoss by se mi měl podle všech teoretických předpokladů líbit (akustická kytara + divnozvuky z počítače + dívčí zpěv), ale jsou věci, které dopředu neodhadnete - v případě Fiordmoss je to zpěvačka Petra Hermanová, která je po mě naprosto nestravitelná. Samotného plyšového tygra (nebo co to bylo za zvíře - fakt jsme stáli vzadu) bych ještě překousnul a okázalou artovost projekcí asi taky, ale při zpěvu mě její hlas řezal do uší a když se mezi písničkami pustila do nějakého vyprávění, tak mi připadalo, že musí být pod vlivem, ale nepřišel jsem na to čeho. Pokud se Fiordmoss nějak celostátně proslaví, tak její extrémně zpomalená mňoukavá dikce (sakra, teď mě napadá, jestli to náhodou není koncepční záměr ke všem těm kočkám...?) bude vděčným terčem všech imitátorů. Momentálně u mě prostě neprošli, ale možná to je jen věc zvyku... Od někoho z publika jsem zaslechl větu: "To v podstatě vůbec není hudba, ale líbí se mi to." Můj dojem byl v obou bodech skoro přesně opačný.
Tata Bojs
21:10 - 22:20
Ach ano, Tata bojs! Kdo by ty hochy neznal? ;)
Díky zdravotním komplikacím členů skupiny a tím pádem omezené koncertní činnosti se mi zřejmě už povedlo překonat stav přesycení, kdy jsem se jejich koncertům spíše vyhýbal, protože tentokrát jsem si docela těšil a nakonec si připadal jako na povedeném školním srazu. Ano, samozřejmě bylo nutné na začátku absolvovat Toreadorskou otázku a na konci Růžovou armádu a Milan Cais lezl na bedny na pódiu nebo aspoň svou židličku ("!!! Teď jsem málem spadnul! Přátelé, já jsem si nedávno koupil novou židličku, ale ona má malé rozpětí nožek, takže není moc stabilní a navíc je moc měkká, takže se mi na ní divně sedí, jako na nějakém polštáři. Ono vás to asi moc nezajímá, ale musel jsem se o to podělit." A tak se o tuhle bezvýznamnou vsuvku musím podělit i já... =)
Z dramaturgie koncertu bylo cítit, že se Tata Bojs ještě necítí jako hudební důchodci, protože na začátku koncertu odehráli asi (nedělal jsem si přesnou evidenci =) čtyři písničky z nové desky (sbory zpívané falsetem mi naživo připadaly ještě vtipnější než na desce), ale taky je poznat, že už toho mají dost odehráno a velká část koncertu je pevně zafixovaná. Koneckonců v jedné pauze došlo i na debatu, že to je poprvé, co hrají na Špalíčku, a přitom jsou tak stará skupina a tohle tak starý festival. "A co je vlastně starší?" (můžete to brát jako kvízovou otázku - řešení můžu prozradit, ale ceny nebudou =)
Když tak nad tím přemýšlím, tak to, co koncert odlišovalo od jeho předchůdců, byly vlastně hlavně ty debaty mezi písničkami, oslí můstky nebo komentář k několika odvážlivcům koupajícím se v kašně (ha! proč vlastně nedošlo na písničku V kašně?) o "kašna-divingu". Speciální (i když nevím jak moc) číslo přišlo až na úplný konec, kdy celá skupina pod vedením odrodilého Valacha Jury Hradila sborově odzpívala (pseudo?)lidovou píseň o pálení slivovice s nasazením, které by jim záviděl nejeden soubor lidových písní a tanců.
Ale musel to být silný zážitek, protože jsem (si) po koncertě koupil CD a to jsem u předchozích tří desek Tata Bojs neudělal.
Niceland
23:00 - 23:45
Kdysi v Ladí neladí vedli s moderátory debatu na téma, čeho by chtěli dosáhnout. Mluvilo se o zahraničí nebo že by bylo fajn dostat se do takové pozice, v jaké je Kabát. Tak v téhle pozici Niceland & his band není. Publikum bylo co do počtu velmi skromné, takže z něho nepříjemně vyčníval nějaký dorostenec, který se hned pod pódiem snažil zapůsobit na basáka tím, jak skvěle hraje na air guitar, a mezi lidmi se naopak maskoval Mardoša, který si přišel odhlídnout konkurenci.
Jinak si Niceland drží anglický jazyk i styl a některé písničky už mi dokonce připadaly povědomé, i když si je doma nepouštím a hned tak asi ani nebudu. Skupina si spokojeně placebovala až do chvíle, kdy se na jednom bubnu protrhla blána, čímž vzniknul nucený prostor pro sólovou akustickou vsuvku leadera své doprovodné skupiny ;), ale během dvou písniček se buben opravil a jelo se dál nahlas. Nás už ovšem mnohem víc než hudba lákaly lavičky v M-klubu.
Lesní Zvěř
23:40 - 0:25
Na to, jak málo jsem letos viděl koncertů, je zarážející, kolikrát jsem za posledních pár týdnů viděl Jirku Hradila. ;) Miloše Rejska jsem naopak naživo viděl po mnoha a mnoha letech, ale řekl bych, že STF mi sedělo víc a navíc trojčlenná sestava (klávesy + krabičky + bicí) vypadala na pódiu nějak neúplně. Deska Zvěře se mi docela líbila, ale takhle po půlnoci se zničenými zády už to bylo moc, takže jsme prokličkovali mezi řídnoucím publikem ven a zamířili půlnočním směrem. Tím pádem jsem se nedověděl, jestli Republic of Two zahráli i nějakou písničku od Luna, ale to víte - nikdo to nemá lehké. ;)
Valašské Meziříčí (nádvoří zámku a M-klub)
Je tu léto, festivalová sezóna běží na plné obrátky, letošní Colours poslouchám jen přes okno a dva kopce (není to úplně nejkvalitnější odposlech - záleží na směru větru =) a já už se teď v létě v podstatě nikam za kulturou nechystám, takže by bylo dobré dopsat aspoň jeden z načatých textů... =} Navíc na těch českých festivalech stejně hrají pořád ty samé skupiny, takže je v podstatě jedno, o kterém člověk napíše. ;)
Tahle reportáž bude i tak dost ošizená, protože jsem se letošního Špalíčku účastnil jen částečně, takže takticky zamlčím existenci programu od středy do pátku a rovnou se přenesu do sobotního odpoledne.
Vlasta Redl
18:00 - 19:05
Když jsme dorazili na nádvoří zámečku, tak už se na scéně potuloval domorodec Vlasta Redl se skupinou, která se teď jmenuje bůhví jak a hraje těžko říct co, ale evidentně ji to baví. Byl to takový starosvětský koncert, kde si všichni chtějí zahrát a ještě si zablbnout, takže to, co by mohla být tříminutová písnička, natáhnou na deset minut. Před koncem došlo i křest Redlovy knížky, takže Karel Prokeš mohl Vlastovi poděkovat za to, že mu za totáče dělal zásobovače a že má dceru, a bylo to. Já jsem se sice úplně nemohl srovnat s tím, jaké zvuky se linuly z Vlastových kláves, ale ony k němu ty "progresivní" zvuky osmdesátých let (FM syntéza! =) asi patří a střední generace, která zaplnila většinu užitné plochy nádvoří, byla spokojena.
Někdy v té chvíli jsem ovšem zalitoval, že jsme nedorazili na předchozí den, protože jsem v publiku zaregistroval oba živé členy Longital, kteří hráli už v pátek, ale něco je donutilo zůstat i na sobotní program. Mám dojem, že to není zase tak častý jev... O chvilku později se sice mezi lidmi ukázala i Ema Brabcová a spol., ale ti měli koncert teprve před sebou, takže je není možné jako raritu počítat. =)
Květy
18:55 - 19:45
Ale podle zaběhnutého systému Špalíčku už začal dole v M-klubu další koncert, takže nebyl čas na rozjímání. Dokonce se nám povedlo dostat na dohled pódia, takže jsme měli Květy jako na dlani, ale vzhledem k nadprůměrné výšce Martina Kyšperského si koncert určitě mohli užít i lidé v zadních řadách. Po pravdě řečeno jsem Květy viděl poprvé na vlastní oči (divné, co?) a Kyšperský mě překvapil nejen výškou, ale i tím, že naživo vypadal asi o deset let mladší než v televizi, což je pro mě nevysvětlitelná disproporce. Jinak se z pódia linula ta "brněnská alternativa" a z publika souznění s kapelou, které jsme v prvních řadách trochu narušovali jen my, víceméně neznalci. Velectěné publikum si dokonce za vzorovou spolupráci a sborový zpěv vysloužilo speciální odměnu ve formě písničky na přání, kterou byla zvolena píseň Opustit Bystroušku, takže i já jsem byl s volbou spokojen. Ale možná bych byl spokojen i tak, protože jsem musel ocenit, jak Květy v písničkách pomocí omezeného nástrojového parku budují atmosféru. A pokud absolvuju ještě tak deset koncertů, tak si možná zvyknu i na Kyšperského specifický zajíkavý zpěv.
Málem bych zapomněl zmínit, že úplně nakonec si Květy připravily "jednu neznámou písničku jedné slavné valmezské kapely, která nás o to požádala". Ta skupina byla samozřejmě Mňága, písnička Ve skutečnosti (LP Radost až na kost, 1993) a když Kyšperský dělal v místech, kde je v originálu saxofon, jen "o-ó-o", tak jsem se trochu šklebil, ale každá cover verze se počítá a na případný "Mňága tribute" od více různých interpretů bych byl/jsem docela zvědav!
Luno
19:40 - 20:30
Souběžně s koncem koncertu Květů už mělo hrát venku Luno, ale ze mně neznámých technických (?) důvodů ještě nehrálo a vzniklý dvacetiminutový skluz se pak pochopitelně táhnul celým zbytkem programu.
Už na první pohled mi ale připadalo, že takoví "vystajlovaní pražští týpci" se do Valmezu moc nehodí. Jediný bubeník Honza Janečka se občas usmíval, chlapci a chlapi se tvářili převážně hrozně cool a Ema se celý koncert tvářila, že vůbec není na koncertě, ale doma v obýváku a zpívá si pro sebe. Jednou z mála výjimek byla promluva o tom, že je nachlazená a skoro přišla o hlas, takže to nemá jednoduché, ale on to nikdo nemá jednoduché. A Luno to skutečně nemělo jednoduché, protože mi připadalo, že slyším v podstatě pozdní Khoibu (tu méně písničkovou a více depresivní) bez elektroniky a takhle pochmurný zvuk není to, co by na festivalu masově strhlo publikum, takže oproti Redlovi byl prostor před pódiem trochu prořídlý. Největší překvapením koncertu tak pro mě bylo zařazení cover verze Republic of Two "All I Can Hear Is Gunshots", která mě pak v hlavě pronásledovala ještě týden a stejně si pořád myslím, že to "is" není gramaticky správně! =)
Fiordmoss
20:25 - 21:15
Na Fiordmoss už jsme takové štěstí na místo jako u Květů neměli (mimochodem dodatečně jsem zjistil, že kytaru na jejich loňské e.p. Gliese nahrál výše zmíněný Martin Kyšperský, ale koncertů se jeho hostování očividně netýká), protože nás při kličkování mezi lidmi zablokoval nějaký nerudný stařík, ale možná to bylo štěstí, protože kdyby byl zážitek z koncertu intenzivnější, tak by to pro mě bylo k nesnesení. Je to zvláštní, protože Fiordmoss by se mi měl podle všech teoretických předpokladů líbit (akustická kytara + divnozvuky z počítače + dívčí zpěv), ale jsou věci, které dopředu neodhadnete - v případě Fiordmoss je to zpěvačka Petra Hermanová, která je po mě naprosto nestravitelná. Samotného plyšového tygra (nebo co to bylo za zvíře - fakt jsme stáli vzadu) bych ještě překousnul a okázalou artovost projekcí asi taky, ale při zpěvu mě její hlas řezal do uší a když se mezi písničkami pustila do nějakého vyprávění, tak mi připadalo, že musí být pod vlivem, ale nepřišel jsem na to čeho. Pokud se Fiordmoss nějak celostátně proslaví, tak její extrémně zpomalená mňoukavá dikce (sakra, teď mě napadá, jestli to náhodou není koncepční záměr ke všem těm kočkám...?) bude vděčným terčem všech imitátorů. Momentálně u mě prostě neprošli, ale možná to je jen věc zvyku... Od někoho z publika jsem zaslechl větu: "To v podstatě vůbec není hudba, ale líbí se mi to." Můj dojem byl v obou bodech skoro přesně opačný.
Tata Bojs
21:10 - 22:20
Ach ano, Tata bojs! Kdo by ty hochy neznal? ;)
Díky zdravotním komplikacím členů skupiny a tím pádem omezené koncertní činnosti se mi zřejmě už povedlo překonat stav přesycení, kdy jsem se jejich koncertům spíše vyhýbal, protože tentokrát jsem si docela těšil a nakonec si připadal jako na povedeném školním srazu. Ano, samozřejmě bylo nutné na začátku absolvovat Toreadorskou otázku a na konci Růžovou armádu a Milan Cais lezl na bedny na pódiu nebo aspoň svou židličku ("!!! Teď jsem málem spadnul! Přátelé, já jsem si nedávno koupil novou židličku, ale ona má malé rozpětí nožek, takže není moc stabilní a navíc je moc měkká, takže se mi na ní divně sedí, jako na nějakém polštáři. Ono vás to asi moc nezajímá, ale musel jsem se o to podělit." A tak se o tuhle bezvýznamnou vsuvku musím podělit i já... =)
Z dramaturgie koncertu bylo cítit, že se Tata Bojs ještě necítí jako hudební důchodci, protože na začátku koncertu odehráli asi (nedělal jsem si přesnou evidenci =) čtyři písničky z nové desky (sbory zpívané falsetem mi naživo připadaly ještě vtipnější než na desce), ale taky je poznat, že už toho mají dost odehráno a velká část koncertu je pevně zafixovaná. Koneckonců v jedné pauze došlo i na debatu, že to je poprvé, co hrají na Špalíčku, a přitom jsou tak stará skupina a tohle tak starý festival. "A co je vlastně starší?" (můžete to brát jako kvízovou otázku - řešení můžu prozradit, ale ceny nebudou =)
Když tak nad tím přemýšlím, tak to, co koncert odlišovalo od jeho předchůdců, byly vlastně hlavně ty debaty mezi písničkami, oslí můstky nebo komentář k několika odvážlivcům koupajícím se v kašně (ha! proč vlastně nedošlo na písničku V kašně?) o "kašna-divingu". Speciální (i když nevím jak moc) číslo přišlo až na úplný konec, kdy celá skupina pod vedením odrodilého Valacha Jury Hradila sborově odzpívala (pseudo?)lidovou píseň o pálení slivovice s nasazením, které by jim záviděl nejeden soubor lidových písní a tanců.
Ale musel to být silný zážitek, protože jsem (si) po koncertě koupil CD a to jsem u předchozích tří desek Tata Bojs neudělal.
Niceland
23:00 - 23:45
Kdysi v Ladí neladí vedli s moderátory debatu na téma, čeho by chtěli dosáhnout. Mluvilo se o zahraničí nebo že by bylo fajn dostat se do takové pozice, v jaké je Kabát. Tak v téhle pozici Niceland & his band není. Publikum bylo co do počtu velmi skromné, takže z něho nepříjemně vyčníval nějaký dorostenec, který se hned pod pódiem snažil zapůsobit na basáka tím, jak skvěle hraje na air guitar, a mezi lidmi se naopak maskoval Mardoša, který si přišel odhlídnout konkurenci.
Jinak si Niceland drží anglický jazyk i styl a některé písničky už mi dokonce připadaly povědomé, i když si je doma nepouštím a hned tak asi ani nebudu. Skupina si spokojeně placebovala až do chvíle, kdy se na jednom bubnu protrhla blána, čímž vzniknul nucený prostor pro sólovou akustickou vsuvku leadera své doprovodné skupiny ;), ale během dvou písniček se buben opravil a jelo se dál nahlas. Nás už ovšem mnohem víc než hudba lákaly lavičky v M-klubu.
Lesní Zvěř
23:40 - 0:25
Na to, jak málo jsem letos viděl koncertů, je zarážející, kolikrát jsem za posledních pár týdnů viděl Jirku Hradila. ;) Miloše Rejska jsem naopak naživo viděl po mnoha a mnoha letech, ale řekl bych, že STF mi sedělo víc a navíc trojčlenná sestava (klávesy + krabičky + bicí) vypadala na pódiu nějak neúplně. Deska Zvěře se mi docela líbila, ale takhle po půlnoci se zničenými zády už to bylo moc, takže jsme prokličkovali mezi řídnoucím publikem ven a zamířili půlnočním směrem. Tím pádem jsem se nedověděl, jestli Republic of Two zahráli i nějakou písničku od Luna, ale to víte - nikdo to nemá lehké. ;)
2011-07-01
Seprané spisy
Se zpožděním půl roku je tu konečně (ehm, čekal na to někdo? =) "loňské" e.p. obsahující (povětšinou) vlastní hudební tvorbu. Pokud by se vám obsah třeba nějak nezdál, tak upozorňuji, že to není špatné, ale alternativní! ;)
5fold - Sbírka zbytečností (2011/06)
1. Uprchlíci (3:23)
Tohle už tu bylo zmíněno. Cloud nine != sedmé nebe.
2. Do neznáma (4:07)
Nový vztah je pro oba účastníky neprobádané území... Tedy alespoň z mé strany gauče to tak vypadá. Měla to být folková balada (něco jako Falling Slowly ;), ale vznikl z toho rovnou remix.
3. Ježek na dálnici (0:44)
"Železniční vlečka porazila křečka, skutálel se z náspu do polí." Jenže ježci jsou teď na tom proti křečkům mnohem hůř, a tak jsem vytvořil tento protest-rap-skit.
4. Vyprodávno (3:21)
"Chcípácký" text pochází už z roku 1999 a dnes k němu mám trochu rezervovaný postoj, ale po tom, kolika verzemi tahle písnička prošla, už se to prostě nedalo nedodělat.
5. Člověk z lidu (3:45)
Naprosto neadresná politická sonda do libovolného období dějin (a zřejmě i budoucnosti) podložená sub-basy - prostě taková variace na Sympathy for the Devil. Česká, takže bez ďábla.
6. Léta dozrávání (3:10)
Písnička, která se jen shodou okolností nedostala na album For Semafor - tedy především proto, že si u nás Pavel Klusák nic neobjednal, ale jinak by bezesporu byla zlatým hřebem. ;) Nemohl jsem se rozhodnout, jestli by to měl být dubstep nebo drum'n'bass, ale ono to nejspíš není ani jedno.
Stream:
Sbírka zbytečností by 5fold
Download:
ZIP (320 kbps/ 44 MB)
5fold - Sbírka zbytečností (2011/06)
1. Uprchlíci (3:23)
Tohle už tu bylo zmíněno. Cloud nine != sedmé nebe.
2. Do neznáma (4:07)
Nový vztah je pro oba účastníky neprobádané území... Tedy alespoň z mé strany gauče to tak vypadá. Měla to být folková balada (něco jako Falling Slowly ;), ale vznikl z toho rovnou remix.
3. Ježek na dálnici (0:44)
"Železniční vlečka porazila křečka, skutálel se z náspu do polí." Jenže ježci jsou teď na tom proti křečkům mnohem hůř, a tak jsem vytvořil tento protest-rap-skit.
4. Vyprodávno (3:21)
"Chcípácký" text pochází už z roku 1999 a dnes k němu mám trochu rezervovaný postoj, ale po tom, kolika verzemi tahle písnička prošla, už se to prostě nedalo nedodělat.
5. Člověk z lidu (3:45)
Naprosto neadresná politická sonda do libovolného období dějin (a zřejmě i budoucnosti) podložená sub-basy - prostě taková variace na Sympathy for the Devil. Česká, takže bez ďábla.
6. Léta dozrávání (3:10)
Písnička, která se jen shodou okolností nedostala na album For Semafor - tedy především proto, že si u nás Pavel Klusák nic neobjednal, ale jinak by bezesporu byla zlatým hřebem. ;) Nemohl jsem se rozhodnout, jestli by to měl být dubstep nebo drum'n'bass, ale ono to nejspíš není ani jedno.
Stream:
Sbírka zbytečností by 5fold
Download:
ZIP (320 kbps/ 44 MB)
2011-05-16
Noc je jako den vyschlých moří
Na ostravský koncert "obnoveného" Oceánu s rafinovaným názvem "Na Petra Muka" (sic) jsem vyrážel s pocitem smíšené zvědavosti a zvrhlé povinnosti, že bych tam jako starý - nebo lépe řečeno bývalý - fanoušek přece jen měl zajít. Kromě toho jsem prošvihnul předprodej, takže jsem se střídavě obával, že bude vyprodáno a že pojedeme přes celou Ostravu zbytečně, nebo že návštěva bude tristně malá. Nakonec to samozřejmě dopadlo tak nějak na půl cesty - dovnitř jsme se dostali bez problémů, protože velký sál Garage byl zaplněn přesně do takové míry, aby to už nebylo trapné, ale vyšlo to jen tak tak. Navíc jak poznamenal přítomný ps, tak to vypadalo, že vyhazovači měli přísný příkaz nepouštět dovnitř nikoho pod třicet, ale to nebylo až takové překvapení.
Večer zahajovali Cartonnage a z mého pohledu dokonale navázali na své poslední zapomenutelné vystoupení v Ladí neladí. Nebylo to vyloženě špatné, ale dokonalost si představuju jinak.
Na pódiu sice vypadali pěkně dekorativně (Vanda jako Barbie, Armin jako Vince Clarke převlečený za šíleného vědce a bubeník jako bubeník úplně jiné skupiny - mimochodem mám dojem, že počet lidí na pódiu se od minula poměrně výrazně snížil), ale zvuk se u většiny písniček sléval do jednoho monotónního hukotu. První tři nebo čtyři tracky prý byly z nové desky, ale nemůžu říct, že bych z nich něco podstatného zaslechnul - i když ne že by zrovna u Cartonnage byly třeba texty písniček nějak zvlášť podstatné. ;) Na druhou stranu jsem musel uznat, že publikum jim jako předskupině (po)slušně tleskalo, což byl oproti koncertům Oceánu z raných devadesátých let výrazný posun. (Nostalgicky jsem si vzpomněl na skupinu Hrabě X, která TEHDY odehrála v podstatě celý svůj set za souvislého pískání. =)
Po přestavění pódia se na setmělou scénu s pomocí baterky přibelhali tři prošedivělí staříci (politicky nekorektně přeháním - prošedivělý byl jen Jan Vozáry a belhání v té tmě nebylo vidět ;) s mírným zpožděním následováni padělaným Petrem Mukem v podobě Jitky Charvátové a někdo zapnul stroj času. Překvapivé bylo, že prvních pár písniček to docela dobře fungovalo, i když si Dušan Vozáry nasazoval a sundával brýle s frekvencí, která by uvedla do rozpaků i Vladimíra Železného, Petr Kučera se nepochopitelně culil a pauzách několikrát opakoval "to je naše Jitka" a Jan Vozáry lehce vypadával z rytmu.
První problém vzniknul v okamžiku, kdy na pódium vstoupil Petr Hons a poděkoval nám, že "jsme přišli aspoň v tomhle počtu" a provinile na omluvu pokrčil rameny. Druhý problém způsobil jím uvedený "Burma Jones" Bohouš Josef, který se ukázal jako příliš věrná náhrada za Muka (původně jsem myslel hlavně zpěvem, ale jak si přisadil ps: "naopak Muk v posledních letech 'dorostl' do Bohoušovy postavy"), takže když se po dvou písničkách na pódium vrátila Jitka, tak bylo bolestně patrné, že tohle je jiný Oceán než kdysi. Sice jsem si myslel, že jsem na to připravený, protože to bylo na takovém setkání po letech a bez Muka nevyhnutelné, ale když se k tomu ještě přidaly menší prodlevy a hluchá místa způsobené problémy s elektronickými bicími, tak ten pocit zesílil a můj osobní stroj času začal mít výpadky.
"Úspěch je výsledkem skupinové halucinace vyvolané umělcem."
(Charles Aznavour)
Najednou začalo být patrné, že většina písniček zní, jakoby aranžmá byla dvacet let stará (aktuální úpravy se sice našly, ale bylo jich méně, než jsem doufal), že použité zvuky elektronických bicích zní příšerně archaicky, že Honsovy překombinované texty mi ještě pořád nedávají smysl a že Muk skoro do všech písniček nacpal nějaké otravné pasáže složené z "á-á-á-á", "áji-jáji-jáji", "ó-o-o-o" nebo něco podobně sofistikovaného. Část těch věcí mi vadila už TEHDY, jenomže TEHDY byl Oceán cool, trendy a používal cutting-edge-technology (na vlastní oči jsem viděl, jak svůj tvůrčí proces TEHDY předváděli na Invexu, který byl TEHDY taky cool a vůbec!) a nic z toho už dneska neplatí. Zbyly jen písničky s divnými texty a spoustou vycpávkových slabik a samozřejmě nostalgie, která to ale sama všechno nezvládne - zvlášť když musí z posledních sil bojovat s vědomím, že tehdejší hudební revoluce se během let beze stop rozplynula a prakticky nic z ní nezbylo - jen černobílý klip Ráchel sestříhaný z nějakého koncertu a vystoupení v TKM.
A tak, když koncert skončil a Jitka Charvátová se postupně fotila s přibližně polovinou všech lidí, kteří na koncert přišli (mimochodem neumím si přestavit, že by Muk TEHDY začal na pódiu vyprávět o tom, že odpoledne před koncertem jedl žebírka a že mu nějak nesedly), jsme meditovali o tom, jaká vlastně byla devadesátá léta a kam se podělo jejich kouzlo a samozřejmě jsme na nic nepřišli.
Nakonec jsem odjížděl domů podobně, jako jsem přijel - se smíšenými pocity... Já bych pánům to důstojné navázání na bývalý Oceán přál, ale mám o ně vážně starost, protože si myslím, že pevné jádro starých fanoušků, pro které byl koncert určený především, už není dost početné a nové fanoušky dnes Oceán jen těžko získá. K tomu by se totiž muselo změnit tolik věcí, že by "nový Oceán" už nebyl Oceán...
(Mimochodem Bohouš Josef byl nakonec jediným hostem večera, přestože na plakátech byli původně napsaní i Laco Lučenič a Roman Holý, ale ti se nedostavili a z nikdo z pódia neoznámil, kde ten rozdíl vzniknul.)
Večer zahajovali Cartonnage a z mého pohledu dokonale navázali na své poslední zapomenutelné vystoupení v Ladí neladí. Nebylo to vyloženě špatné, ale dokonalost si představuju jinak.
Na pódiu sice vypadali pěkně dekorativně (Vanda jako Barbie, Armin jako Vince Clarke převlečený za šíleného vědce a bubeník jako bubeník úplně jiné skupiny - mimochodem mám dojem, že počet lidí na pódiu se od minula poměrně výrazně snížil), ale zvuk se u většiny písniček sléval do jednoho monotónního hukotu. První tři nebo čtyři tracky prý byly z nové desky, ale nemůžu říct, že bych z nich něco podstatného zaslechnul - i když ne že by zrovna u Cartonnage byly třeba texty písniček nějak zvlášť podstatné. ;) Na druhou stranu jsem musel uznat, že publikum jim jako předskupině (po)slušně tleskalo, což byl oproti koncertům Oceánu z raných devadesátých let výrazný posun. (Nostalgicky jsem si vzpomněl na skupinu Hrabě X, která TEHDY odehrála v podstatě celý svůj set za souvislého pískání. =)
Po přestavění pódia se na setmělou scénu s pomocí baterky přibelhali tři prošedivělí staříci (politicky nekorektně přeháním - prošedivělý byl jen Jan Vozáry a belhání v té tmě nebylo vidět ;) s mírným zpožděním následováni padělaným Petrem Mukem v podobě Jitky Charvátové a někdo zapnul stroj času. Překvapivé bylo, že prvních pár písniček to docela dobře fungovalo, i když si Dušan Vozáry nasazoval a sundával brýle s frekvencí, která by uvedla do rozpaků i Vladimíra Železného, Petr Kučera se nepochopitelně culil a pauzách několikrát opakoval "to je naše Jitka" a Jan Vozáry lehce vypadával z rytmu.
První problém vzniknul v okamžiku, kdy na pódium vstoupil Petr Hons a poděkoval nám, že "jsme přišli aspoň v tomhle počtu" a provinile na omluvu pokrčil rameny. Druhý problém způsobil jím uvedený "Burma Jones" Bohouš Josef, který se ukázal jako příliš věrná náhrada za Muka (původně jsem myslel hlavně zpěvem, ale jak si přisadil ps: "naopak Muk v posledních letech 'dorostl' do Bohoušovy postavy"), takže když se po dvou písničkách na pódium vrátila Jitka, tak bylo bolestně patrné, že tohle je jiný Oceán než kdysi. Sice jsem si myslel, že jsem na to připravený, protože to bylo na takovém setkání po letech a bez Muka nevyhnutelné, ale když se k tomu ještě přidaly menší prodlevy a hluchá místa způsobené problémy s elektronickými bicími, tak ten pocit zesílil a můj osobní stroj času začal mít výpadky.
"Úspěch je výsledkem skupinové halucinace vyvolané umělcem."
(Charles Aznavour)
Najednou začalo být patrné, že většina písniček zní, jakoby aranžmá byla dvacet let stará (aktuální úpravy se sice našly, ale bylo jich méně, než jsem doufal), že použité zvuky elektronických bicích zní příšerně archaicky, že Honsovy překombinované texty mi ještě pořád nedávají smysl a že Muk skoro do všech písniček nacpal nějaké otravné pasáže složené z "á-á-á-á", "áji-jáji-jáji", "ó-o-o-o" nebo něco podobně sofistikovaného. Část těch věcí mi vadila už TEHDY, jenomže TEHDY byl Oceán cool, trendy a používal cutting-edge-technology (na vlastní oči jsem viděl, jak svůj tvůrčí proces TEHDY předváděli na Invexu, který byl TEHDY taky cool a vůbec!) a nic z toho už dneska neplatí. Zbyly jen písničky s divnými texty a spoustou vycpávkových slabik a samozřejmě nostalgie, která to ale sama všechno nezvládne - zvlášť když musí z posledních sil bojovat s vědomím, že tehdejší hudební revoluce se během let beze stop rozplynula a prakticky nic z ní nezbylo - jen černobílý klip Ráchel sestříhaný z nějakého koncertu a vystoupení v TKM.
A tak, když koncert skončil a Jitka Charvátová se postupně fotila s přibližně polovinou všech lidí, kteří na koncert přišli (mimochodem neumím si přestavit, že by Muk TEHDY začal na pódiu vyprávět o tom, že odpoledne před koncertem jedl žebírka a že mu nějak nesedly), jsme meditovali o tom, jaká vlastně byla devadesátá léta a kam se podělo jejich kouzlo a samozřejmě jsme na nic nepřišli.
Nakonec jsem odjížděl domů podobně, jako jsem přijel - se smíšenými pocity... Já bych pánům to důstojné navázání na bývalý Oceán přál, ale mám o ně vážně starost, protože si myslím, že pevné jádro starých fanoušků, pro které byl koncert určený především, už není dost početné a nové fanoušky dnes Oceán jen těžko získá. K tomu by se totiž muselo změnit tolik věcí, že by "nový Oceán" už nebyl Oceán...
(Mimochodem Bohouš Josef byl nakonec jediným hostem večera, přestože na plakátech byli původně napsaní i Laco Lučenič a Roman Holý, ale ti se nedostavili a z nikdo z pódia neoznámil, kde ten rozdíl vzniknul.)
2011-04-12
Literární závislost pokračuje
Po The Wind-up Bird Chronicle se mi do "dalšího Murakamiho" moc nechtělo, protože jsem začal mít pocit, že v jeho knížkách nacházím už příliš mnoho povědomých (čti opakujících se) motivů, ale asi na mě zapůsobila ta spousta zpráv o Japonsku v médiích, protože nedávno jsem si v náhlém pohnutí mysli koupil anglické vydání Dance Dance Dance. (Zajímalo by mě, jestli se to bude jmenovat česky Tanči, tanči, tanči nebo zůstane zachován anglický název, ale zatím nevím a "potřebují více informací". =)
Když jsem se pak ale pustil do čtení a ukázalo se, že hlavní hrdina převážně sedí doma, vzpomíná na tajemný hotel a ženu, která mu tam před časem zmizela, a záhy mu pojde kocour, což všechno znělo víc než povědomě, tak jsem měl chuť to zabalit, ale krizi jsem naštěstí překonal a jak se ukázalo, tak dál už to s tou podobností nebylo tak hrozné. Přestože se v textu opět prolíná detektivka, introspektivní psychoanalýza a sociální sonda do života v Japonsku (nebo alespoň jeho části), tak je chuť výsledné směsi odlišná od jiných Murakamiho výtvorů.
Jak je pro Murakamiho typické, tak i tady se sice objevuje jakýsi paralelní svět, ale do děje zasahuje daleko méně, než by se po prvních kapitolách dalo očekávat. Murakami navíc všechny související události podává natolik vágně, že ani na konci knížky jsem si nebyl jistý, jestli ten paralelní svět „ve světě knížky“ existuje, nebo se jedná jen o sny a představy hlavního hrdiny. Tančil všemi událostmi knížky podle rad svého strážného anděla nebo svého podvědomí?
Podobně zákeřně a nejednoznačně Murakami zachází i s hlavní kriminální zápletkou. Přestože vypravěč ledacos zjistí, tak nakonec výsledky svého vyšetřování shrne slovy: „Možná ji zabil, možná ne“, takže máte chuť ho zabít taky. ;) Nemluvě o nejasných koncích mnohých vedlejších dějových linií – prostě Murakami.
Čím se knížka naopak hodně liší, je její časové ukotvení. Ne že by se jiné Murakamiho knihy odehrávaly v kunderovské nadčasové abstrakci, ale tady jsou osmdesátá léta připomínána na každém kroku. Kromě neustálých narážek na rozvinutý kapitalismus (jak je vidět, tak hustý výskyt tohoto slova nebyl v osmdesátých letech vázaný jen na země RVHP =), jsou to především telefony a hudba.
Skoro se divím, že se telefon se záznamníkem v nějaké formě nedostal do názvu, protože mi připadalo, že pokud si hlavní hrdina zrovna doma s plechovkou piva v ruce nepřipravuje nějaké jídlo, tak buď někomu volá, nebo mu nechává vzkaz na záznamníku, nebo si alespoň přehrává svůj, takže dnes, v době smartphonů a okamžité dostupnosti, to strašlivě bije do očí.
Podobně je to s hudbou. Když Murakamiho obvyklí hrdinové poslouchají Beatles, starý jazz nebo klasickou hudbu, tak je to z dnešního pohledu všechno tak nadčasové, že se čtenáři nejspíš nevybaví žádný konkrétní rok, ale když se v knížce objevila třináctiletá holka, která poslouchá Davida Bowieho, Pixies, Duran Duran a Talking Heads a vypravěč před ní vtipkuje na účet Boy George, tak se mi zbytky vlasů začaly samovolně formovat do osmdesátkové “budky“.
Nečekanou satirickou (?) vsuvkou pro mě byla postava Hiraku Makimury. Přiznám se, že jsem si původně nevšimnul, že to je dokonalý anagram, ale jinak se už na první pohled zdá, že se tady Murakami trefuje do vlastního pokrouceného mediálního obrazu – spisovatel bez talentu, který se proslavil a pak začal kopírovat sám sebe až do úplného vyprázdnění, takže se stal televizní „celebritou“ a už jen chodí na golf a všechno přepočítává na peníze. Murakami ale Makimuru alibisticky drží trochu bokem hlavního dění, takže pro tu satiru nezbývá zase tolik místa. I když možná to je logické – Makimura je prostě dějově nezajímavá postava. =)
Podobný text byl měl asi končit nějakým výstižným souhrnem, ale tomu se celá knížka vzpírá. Naštěstí má Murakami pro recenzenty a další rutinní odhazovače textového sněhu (ano, tohle je taky vlastně citace) porozumění, a tak jim připravil vhodný text k parafrázování: „Nezaručím vám, že na konci budete šťastní, ale dokud máte před sebou nějaká písmenka, tak musíte číst, číst, číst…“ ;)
2011-03-31
Zaslechnuto z kolemjedoucího rychlíku
Nedávno jsem si uvědomil, že tu mám velké hudební resty, takže bych je rád alespoň trochu dohnal...
Lykke Li - Wounded Rhymes (2011/03)
Trochu mě překvapují zatím převážně nadšené recenze. Ne že by ta deska byla špatná, ale vytratila se z ní intimita Youth Novels, což je v mých očích a uších mílovníka kníkajících zpěvaček trestuhodná chyba.
Tahle deska je rocková, hlasitá, se spoustou dozvuků a reverbů, což mě obvlášť otravuje u zpěvu. Když se chcete stát rockovou zpěvačkou nebo aspoň Petrou Janů a máte hlas jako Suzanne Vega, tak si musíte ve studiu trochu pomoct a tady je těch zdvojení a reverbů na mě nějak moc.
Lykke a spol. se povedlo vyrobit stylovou skandinávskou verzi typického amerického zvuku šedesátých (nebo tak nějak) let, což bych u někoho jiného asi ocenil, ale od Lykke to beru jako zradu nebo přinejmenším ztrátu. Na druhou stranu se třeba Rich Kids Blues v uších pořád nemůžu zbavit, takže přes moji osobní averzi a předsudky ta deska evidentně má jisté klady... =)
Lowb - Leap and the Net will Appear (2011/02)
Na sólovou desku Andyho Barlowa asi dost fanoušků Lamb po faktickém rozpadu skupiny v roce 2004 čekalo, ale čekání se protahovalo tak dlouho, že se obávám, že letos už ji nečekal skoro nikdo - zvlášť, když Lamb loni obnovil koncertní činnost a momentálně v mezerách mezi cestováním po festivalech společně dokončují pátou desku (pod extrémně rafinovaným pracovním názvem "5", plánované datum vydání 5.5. =).
Na první poslech překvapí, že album není ani zdaleka tak drsné, jak by se dalo čekat podle tradovaného rozdělení rolí v Lamb (Lou nežný folk, Andy brutální elektronika) - spíše naopak. Bez Lou nahrál Andy svou nejpoklidnější desku - že by chlapec stárnul? A vzhledem k tomu, že se na desce objevují i nějaké ty něžné hlasy, tak se mu od zvuku Lamb zřejmě už moc utíkat nechce.
Co naopak očekávání odpovídá, je produkce a precizní přístup, ale to je po pěti letech nahrávání téměř povinnost. Trochu mě mrzí jen to, že se Andy nezkusil trochu svézt na některém módním trendu, abychom se i my, povrchní trendaři ;), měli čeho chytit, protože mám dojem, že ta deska není přesně časově zařaditelná, ale vzhledem k tomu, že hlavní elektronické "objevy" letošního roku sázají spíše na minimální aranžmá, tak působí Andyho promyšlené skládačky akustických i elektronických nástrojů nějak nepatřičně.
Radiohead - The King of Limbs (2011/02)
Z té desky jsem zatím neslyšel ani notu, protože už se mi ani moc nechce Radiohead analyzovat, ale stejně mám takový dojem, že bych o ní po všech těch odborných názorech napsaných jinde mohl napsat delší zasvěcený text a pokud by byl správně kritický s použitím zkratky R.E.M., tak by to i prošlo. ;)
Jamie Woon - Mirrorwriting (2011/04)
Jak jsem se už kdesi dočetl, tak na tohle album čeká spousta lidí, kterým se zalíbil James Blake. Nejsem si jistý, jestli to je způsobeno vazbami na Buriala nebo spíš zařazením obou do "legendárního" seznamu Sound of 2011, ale každopádně to moc nechápu, protože Jamie má k Blakovi zhruba stejně daleko jako k Justinu Timberlakovi (dobře, trochu přeháním =) - což ale nemusí být na škodu, protože Blakovo eponymní album mi (s výjimkou Limit to your Love) připadá příliš "artové", takže tady by trochu komerční vstřícnosti navíc vůči posluchačům nemuselo škodit.
Stopové množství dubstepu, které se sem nakonec vloudilo, se nakonec omezilo v podstatě jen na zabasovaný zvuk téměř bez výšek, ve kterém se většina nástrojů ztrácí a ven lezou jen činely, luskání psty a ten procítěný a pečlivě zprodukovaný zpěv.
U singlů mě sice trochu odradily texty (představte si, že Night Air je skutečně o tom, že Jamie má rád noční vzduch, zatímco Lady Luck o tom, že nemá štěstí a chtěl by ho mít - úplná Píseň o rose ;), ale u zbytku desky jsem naštěstí další podrobnosti (zatím) nezachytil, takže z Gravity si navzdory názvu odnáším samé povznášející pocity. =)
The Kills - Blood Pressures (2011/04)
Tak jako dobrý, protože to zní jako staří dobří The Kills (bustrované kytary, ale přitom úsporná a chytlavá aranžmá, plný zpěv Alison Mosshart i přizvukování Jamieho Hince), ale pořád mi to zní hodně podobně jako staří dobří The Kills. ;) Jinak řečeno mám dojem, že si tahle dvojka vybudovala tak osobitý styl, že už se ho nezbaví, ale ještě pořád se to dá snést... Jo a už jsem se zmínil o R.E.M...? ;)
Lykke Li - Wounded Rhymes (2011/03)
Trochu mě překvapují zatím převážně nadšené recenze. Ne že by ta deska byla špatná, ale vytratila se z ní intimita Youth Novels, což je v mých očích a uších mílovníka kníkajících zpěvaček trestuhodná chyba.
Tahle deska je rocková, hlasitá, se spoustou dozvuků a reverbů, což mě obvlášť otravuje u zpěvu. Když se chcete stát rockovou zpěvačkou nebo aspoň Petrou Janů a máte hlas jako Suzanne Vega, tak si musíte ve studiu trochu pomoct a tady je těch zdvojení a reverbů na mě nějak moc.
Lykke a spol. se povedlo vyrobit stylovou skandinávskou verzi typického amerického zvuku šedesátých (nebo tak nějak) let, což bych u někoho jiného asi ocenil, ale od Lykke to beru jako zradu nebo přinejmenším ztrátu. Na druhou stranu se třeba Rich Kids Blues v uších pořád nemůžu zbavit, takže přes moji osobní averzi a předsudky ta deska evidentně má jisté klady... =)
Lowb - Leap and the Net will Appear (2011/02)
Na sólovou desku Andyho Barlowa asi dost fanoušků Lamb po faktickém rozpadu skupiny v roce 2004 čekalo, ale čekání se protahovalo tak dlouho, že se obávám, že letos už ji nečekal skoro nikdo - zvlášť, když Lamb loni obnovil koncertní činnost a momentálně v mezerách mezi cestováním po festivalech společně dokončují pátou desku (pod extrémně rafinovaným pracovním názvem "5", plánované datum vydání 5.5. =).
Na první poslech překvapí, že album není ani zdaleka tak drsné, jak by se dalo čekat podle tradovaného rozdělení rolí v Lamb (Lou nežný folk, Andy brutální elektronika) - spíše naopak. Bez Lou nahrál Andy svou nejpoklidnější desku - že by chlapec stárnul? A vzhledem k tomu, že se na desce objevují i nějaké ty něžné hlasy, tak se mu od zvuku Lamb zřejmě už moc utíkat nechce.
Co naopak očekávání odpovídá, je produkce a precizní přístup, ale to je po pěti letech nahrávání téměř povinnost. Trochu mě mrzí jen to, že se Andy nezkusil trochu svézt na některém módním trendu, abychom se i my, povrchní trendaři ;), měli čeho chytit, protože mám dojem, že ta deska není přesně časově zařaditelná, ale vzhledem k tomu, že hlavní elektronické "objevy" letošního roku sázají spíše na minimální aranžmá, tak působí Andyho promyšlené skládačky akustických i elektronických nástrojů nějak nepatřičně.
Radiohead - The King of Limbs (2011/02)
Z té desky jsem zatím neslyšel ani notu, protože už se mi ani moc nechce Radiohead analyzovat, ale stejně mám takový dojem, že bych o ní po všech těch odborných názorech napsaných jinde mohl napsat delší zasvěcený text a pokud by byl správně kritický s použitím zkratky R.E.M., tak by to i prošlo. ;)
Jamie Woon - Mirrorwriting (2011/04)
Jak jsem se už kdesi dočetl, tak na tohle album čeká spousta lidí, kterým se zalíbil James Blake. Nejsem si jistý, jestli to je způsobeno vazbami na Buriala nebo spíš zařazením obou do "legendárního" seznamu Sound of 2011, ale každopádně to moc nechápu, protože Jamie má k Blakovi zhruba stejně daleko jako k Justinu Timberlakovi (dobře, trochu přeháním =) - což ale nemusí být na škodu, protože Blakovo eponymní album mi (s výjimkou Limit to your Love) připadá příliš "artové", takže tady by trochu komerční vstřícnosti navíc vůči posluchačům nemuselo škodit.
Stopové množství dubstepu, které se sem nakonec vloudilo, se nakonec omezilo v podstatě jen na zabasovaný zvuk téměř bez výšek, ve kterém se většina nástrojů ztrácí a ven lezou jen činely, luskání psty a ten procítěný a pečlivě zprodukovaný zpěv.
U singlů mě sice trochu odradily texty (představte si, že Night Air je skutečně o tom, že Jamie má rád noční vzduch, zatímco Lady Luck o tom, že nemá štěstí a chtěl by ho mít - úplná Píseň o rose ;), ale u zbytku desky jsem naštěstí další podrobnosti (zatím) nezachytil, takže z Gravity si navzdory názvu odnáším samé povznášející pocity. =)
The Kills - Blood Pressures (2011/04)
Tak jako dobrý, protože to zní jako staří dobří The Kills (bustrované kytary, ale přitom úsporná a chytlavá aranžmá, plný zpěv Alison Mosshart i přizvukování Jamieho Hince), ale pořád mi to zní hodně podobně jako staří dobří The Kills. ;) Jinak řečeno mám dojem, že si tahle dvojka vybudovala tak osobitý styl, že už se ho nezbaví, ale ještě pořád se to dá snést... Jo a už jsem se zmínil o R.E.M...? ;)
2011-03-28
Noviny jsou živý organismus
Tak podle Lidovek prý Simpsonovi cenzurují televize. Víceméně...
16:10 - "i" a zbytečná čárka v nadpisu, "[stanice] učinili"
16:14 - korektor zasahuje a maže čárku
16:15 - učinily
16:16 - zkrácen perex
16:30 - nadpis stále beze změn
Sledovat profesionály při práci může být zajímavé, ale dál jsem to nevydržel...
16:10 - "i" a zbytečná čárka v nadpisu, "[stanice] učinili"
16:14 - korektor zasahuje a maže čárku
16:15 - učinily
16:16 - zkrácen perex
16:30 - nadpis stále beze změn
Sledovat profesionály při práci může být zajímavé, ale dál jsem to nevydržel...
2011-03-11
Sun Wu-Neil
Na první pohled bylo klíčové slovo téhle zprávy "Gaiman":
Neil Gaiman Embarks On A 'Journey To The West'
Takže to máme opičího krále Sun Wu-Kunga, scénář Neila Gaimana, režii Guillerma del Tora, technický dohled Jamese Camerona, rozpočet 3x $100M - a samozřejmě čínského producenta.
To pak člověka začnou napadat i další věci - například že tohle je možná první vlaštovka nějakého nového trendu, velmi zřetelný signál ústupu Hollywoodu i USA z tradičních pozic posledního století a naopak hospodářského i kulturního nástupu Číny. Na druhou stranu je pořád docela dobře možné, že celý tenhle filmový projekt skončí do ztracena nebo dokonce fiaskem, takže s nějakými závěry ještě chvíli počkám, ale zůstávám ve střehu. =)
Neil Gaiman Embarks On A 'Journey To The West'
Takže to máme opičího krále Sun Wu-Kunga, scénář Neila Gaimana, režii Guillerma del Tora, technický dohled Jamese Camerona, rozpočet 3x $100M - a samozřejmě čínského producenta.
To pak člověka začnou napadat i další věci - například že tohle je možná první vlaštovka nějakého nového trendu, velmi zřetelný signál ústupu Hollywoodu i USA z tradičních pozic posledního století a naopak hospodářského i kulturního nástupu Číny. Na druhou stranu je pořád docela dobře možné, že celý tenhle filmový projekt skončí do ztracena nebo dokonce fiaskem, takže s nějakými závěry ještě chvíli počkám, ale zůstávám ve střehu. =)
2011-01-10
"Již tě zase mám, můj miláčku"
Kája Saudek + Jaroslav Weigel: Lips Tullian (Albatros 2010)
Letos o vánocích jsem byl obdarován knižním vydáním starých (starších než já =) dílu Lips Tulliana (je to zvláštní, ale sami autoři jméno Lips obvykle neskloňují), které vycházely v Mladém světě (1972-74), tak si neodpustím pár poznámek.
Knížka splňuje většinu toho, co slibuje, ale přesto jsem už na webu zaregistroval nářky, že je to podvod na kupující, protože je na mnoha místech inzerovaná jako barevná, ale ve skutečnosti je skoro celá černobílá a navíc je polovina stránek prázdných. A protože se prodává zatavená ve fólii, tak se nakupující doma diví. No, je to všechno pravda, ale přesto bych vydavatele omluvil.
Barva je samozřejmě daná tím, jak byl který díl původně udělaný - a je mimochodem zajímavé, že barevnost seriálu je značně nestabilní. Valná většina dílů je čistě černobílá, nepravidelně se objevují barevně kolorované díly a občas stránky kolorované (ehm) odstíny šedi - nikde ale není vysvětleno proč, čímž se dostávám k té "polovině prázdných stránek".
Zřejmě někdo ve vydavatelství Albatros totiž přišel s koncepcí, že jednotlivé díly komiksu budou vždy jen na pravé stránce dvojlistu, kdežto vlevo budou další zajímavosti týkající se daného dílu, takže knížka by neobsahovala jen samotný komiks, ale současně také dokument o jeho vzniku a vlastně i době. To by bylo fajn, ale v praxi to bohužel znamená, že levá stránka téměř vždy obsahuje jen dvouřádkový text, ve kterém čísle MS byl daný díl otištěn a jaké podklady byly použity pro tisk knížky, což mi připadá jako nevyužitá příležitost. Je samozřejmě možné, že by knížka vypadala výrazně jinak, kdyby k ní mohl Kája Saudek v současnosti něco přidat nebo okomentovat, ale i tak mi připadá, že by se souvisejících materiálů dalo doplnit mnohem více, protože mnozí pamětníci ještě žijí a doslov Tomáše Prokůpka nepokrývá zdaleka vše.
Mimo jiné nechápu, proč v knížce nedostal daleko více prostoru scénárista Jaroslav Weigel (dnes známý především jako herec Divadla Járy Cimrmana). V jeho případě je to o to podivnější, že přestože je v komiksu na několika místech dokonce nakreslený (obvykle po boku Káji Saudka), tak je jako scénárista v původních dílech uváděn vždy (tedy snad až na nějaké drobnosti - například iniciály J.W./K.S. na sloupu ve druhém díle =) "Holten". V doprovodných textech ale není jméno Holten vůbec zmíněno, takže to na první pohled vypadá, že se vydavatel knihy snaží zamlčet existenci třetího autora seriálu a na ten druhý se vynoří otázka, proč Jaroslav Weigel musel použít pseudonym. Nějaké teorie se sice nabízejí, ale bylo by pěkné, kdyby na tu otázku kniha přímo odpovídala a ona mlčí.
Je celkem pochopitelné, že se do knížky nedostaly dvě série Lipse Tulliana z osmdesátých let (Stříbrný poklad a Konec Sahrbergovy bandy), protože ty už stejně všichni fanoušci a sběratelé mají z masivní reedice z roku 1990 (150 250 výtisků!), ale připadá mi škoda, že se v knížce alespoň pro srovnání neobjevily neúspěšné díly z Mladého světa devadesátých let, protože se obávám, že ty hned tak samostatně vydány nebudou...
Pokud jste dočetli až sem a máte dojem, že text je příliš kritický, tak je to jenom proto, že samotný komiks vůbec nehodnotím - tahle česká klasika, která je současně poctou i parodií brakové literatury plnou vložených vtípků, se totiž dost dobře ani hodnotit nedá. =)
Letos o vánocích jsem byl obdarován knižním vydáním starých (starších než já =) dílu Lips Tulliana (je to zvláštní, ale sami autoři jméno Lips obvykle neskloňují), které vycházely v Mladém světě (1972-74), tak si neodpustím pár poznámek.
Knížka splňuje většinu toho, co slibuje, ale přesto jsem už na webu zaregistroval nářky, že je to podvod na kupující, protože je na mnoha místech inzerovaná jako barevná, ale ve skutečnosti je skoro celá černobílá a navíc je polovina stránek prázdných. A protože se prodává zatavená ve fólii, tak se nakupující doma diví. No, je to všechno pravda, ale přesto bych vydavatele omluvil.
Barva je samozřejmě daná tím, jak byl který díl původně udělaný - a je mimochodem zajímavé, že barevnost seriálu je značně nestabilní. Valná většina dílů je čistě černobílá, nepravidelně se objevují barevně kolorované díly a občas stránky kolorované (ehm) odstíny šedi - nikde ale není vysvětleno proč, čímž se dostávám k té "polovině prázdných stránek".
Zřejmě někdo ve vydavatelství Albatros totiž přišel s koncepcí, že jednotlivé díly komiksu budou vždy jen na pravé stránce dvojlistu, kdežto vlevo budou další zajímavosti týkající se daného dílu, takže knížka by neobsahovala jen samotný komiks, ale současně také dokument o jeho vzniku a vlastně i době. To by bylo fajn, ale v praxi to bohužel znamená, že levá stránka téměř vždy obsahuje jen dvouřádkový text, ve kterém čísle MS byl daný díl otištěn a jaké podklady byly použity pro tisk knížky, což mi připadá jako nevyužitá příležitost. Je samozřejmě možné, že by knížka vypadala výrazně jinak, kdyby k ní mohl Kája Saudek v současnosti něco přidat nebo okomentovat, ale i tak mi připadá, že by se souvisejících materiálů dalo doplnit mnohem více, protože mnozí pamětníci ještě žijí a doslov Tomáše Prokůpka nepokrývá zdaleka vše.
Mimo jiné nechápu, proč v knížce nedostal daleko více prostoru scénárista Jaroslav Weigel (dnes známý především jako herec Divadla Járy Cimrmana). V jeho případě je to o to podivnější, že přestože je v komiksu na několika místech dokonce nakreslený (obvykle po boku Káji Saudka), tak je jako scénárista v původních dílech uváděn vždy (tedy snad až na nějaké drobnosti - například iniciály J.W./K.S. na sloupu ve druhém díle =) "Holten". V doprovodných textech ale není jméno Holten vůbec zmíněno, takže to na první pohled vypadá, že se vydavatel knihy snaží zamlčet existenci třetího autora seriálu a na ten druhý se vynoří otázka, proč Jaroslav Weigel musel použít pseudonym. Nějaké teorie se sice nabízejí, ale bylo by pěkné, kdyby na tu otázku kniha přímo odpovídala a ona mlčí.
Je celkem pochopitelné, že se do knížky nedostaly dvě série Lipse Tulliana z osmdesátých let (Stříbrný poklad a Konec Sahrbergovy bandy), protože ty už stejně všichni fanoušci a sběratelé mají z masivní reedice z roku 1990 (150 250 výtisků!), ale připadá mi škoda, že se v knížce alespoň pro srovnání neobjevily neúspěšné díly z Mladého světa devadesátých let, protože se obávám, že ty hned tak samostatně vydány nebudou...
Pokud jste dočetli až sem a máte dojem, že text je příliš kritický, tak je to jenom proto, že samotný komiks vůbec nehodnotím - tahle česká klasika, která je současně poctou i parodií brakové literatury plnou vložených vtípků, se totiž dost dobře ani hodnotit nedá. =)
2011-01-07
Večerníček má narozeniny
Málem jsem na to zapomněl, ale připomnělo mi to jedno výtvarné dílo (ehm) z loňska... Vlastně je to spíš Weirdčerníček a zvlášť otrlí teoretici to můžou zkusit interpretovat. ;)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)