Recenze S tebou mě baví svět (Rudé právo 1983)

Pří pátrání po recenzi Básníků jsem narazil na další televizní klasiku S tebou mě baví svět. V tomhle případě vyšla recenze těsně po premiéře, nenapsal ji Jan Kliment a trochu překvapivě mi (pokud odhlédnu od stylu) nepřipadá úplně scestná. Osobně mi totiž fixace Marie Poledňákové na různé prestižní a extravagantní profese taky připadá dost nepochopitelná (baletka, náčelník horské služby a horolezec, TV hlasatelka, dirigent, primář, populární zpěvačka, ...) Asi to je sociální bublina s obzvlášť pevnými stěnami. =)

Na druhou stranu mi ale připadá, že z dnešního pohledu už to s tou "exkluzivitou domácností" není tak hrozné, protože dobová móda zastarala jaksi celkově...

To, že autor přeceňuje většinový divácký vkus ("dospělí spíš rozeznají úroveň"), je pak taková nadčasová recenzentská klasika. =)

S tebou mě baví svět
Premiéra 1.1.1983
ČSFD 82 %
Rudé právo 6. 1. 1983 (strana 5)

Nad novým českým »rodinným« filmem
Proti třem, a bez bodů

Po zhlédnutí nejnovější práce režisérky a současně scenáristky Marie Poledňákové S tebou mě baví svět se dere na jazyk jedno z mouder Lva Tolstého: na umění je nejcennější jeho upřímnost. Ve zmíněném filmu, který vznikl loni na Barrandově a jenž je právě uváděn v premiéře do našich kin, však do upřímnosti a opravdovosti chybí dost. Než však dojdu k vysvětlení svého názoru, vraťme se, čtenáři, společně o něco málo roků zpátky a přehlédněme dosavadní autorčinu tvorbu.

Před časem slavily na televizní obrazovce triumf její dvě návazné komedie Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny. Ano, vzpomínat dlouho není třeba: oba tyto televizní filmy, jež se mezitím dočkaly po zásluze několika repríz (v nedávných dnech právě znovu) a uznání i v zahraničí, se vryly do vědomí, a svou chutí naplno a vzpřímeně žít, svou svěžestí, nápady, jiskrou a bezprostředním, laskavým humorem (a v neposlední řadě i hereckými výkony) si získaly srdce početných diváků. Malých i velkých. Jistě, pihy na kráse bychom v nich našli také, jenže - a rádi to přiznáme - oba poutavé příběhy šikovného kluka a jeho rodičů jsme přijali docela spontánně, získaly si nás. Teprve nyní, s odstupem a chladnější hlavou, bychom možná byli i kritičtější... A zvláště v pozdější Kotvě u přívozu, s níž Marie Poledňáková přišla, bychom pozorněji vnímali naznak tendence, jež se nakonec ve filmu S tebou mě baví svět proměnila v charakteristický rys. Totiž - objevila se snaha kalkulovat s výjimečnosti, upoutáváním vnějškovostí, pózou a šarží. V posledně jmenovaném snímku pod záplavou arabesek slovních a situačních hříček nenalézáme mnoho hlubšího, k čemu by nás vlastně chtěl humor filmu dovést, nic z těch jadérek poznaní jako v předchozích snímcích Poledňákové, nic, co by nám nového tvůrci skrze smích a dobrou náladu pomohli objevit a rozeznat. Samá nápodoba, chtěnost a jakoby život.

Propletená příběhová osnova o třech kamarádech-ženáčích (dirigent, zvukař, primář) a jejich třech žurnálových manželkách (zpěvačka a dvě zdravotnice) je vybudována na střetu »staromládenecké« tradice mužů vyrazit si jednou za rok na týden do hor, a nevole manželek trpět mlčky tyto pánské jízdy, a navíc doma o samotě obskakovat početné ratolesti. Jednou se zkrátka rodinné nebe muselo zakabonit a »prefíkané« ženy vytáhnou po domluvě do útoku; do Beskyd vyšlou muže s outěžkem šestera dětí, jimž je třeba dělat chůvu, dietní sestru, večerníčka, pradlenu i kašpárky. Ve všech těchto rolích se »horalé« Satinský, Postránecký a Nový vystřídají, zatímco ženušky Šulcová, Balzerová a Studénková tráví v Praze časy nenadálé volnosti... Námět by skýtal slibný a vděčný filmový základ. Realizace ho však svým pojetím maří, neboť se řídila přáním zalíbit se za každou cenu.

Nechme však být děj filmu dějem a zastavme se u několika charakteristických rysů. Snímek S tebou mě baví svět je označen jako rodinná komedie. Mam za to, že to není označení docela přesné. Možná že situační gagy (znovu si na nich připomeneme, že klasické groteska už vlastně všechno objevila) s žertovnými pády oběti propadlem do sklepa, karambolů při sněhových radovánkách či kuchařskopečovatelských extempore zaskočených otců dětské diváky opravdu rozveselí. O reakci rodičů těžko soudit, protože dospělí už přeci jenom nějaký ten film jistě viděli, mohou proto srovnávat a spíš rozeznají úroveň. Na druhé straně těžko vítat, mají-li být z filmového plátna pro dětské uší stvrzovány ústy postav jazykové peprnosti, s nimiž scénář koketuje. Pro rodiče, tuším, bude epizoda s tajnými nočními expedicemi jednoho z otců za vlastní manželkou dost naivistická, dětem zase nejspíš nepochopitelná.

Film má být podle režisérčiných slov »o potřebě optimismu«. O potřebě optimismu málokdo zapochybuje, ale dá se pochybovat o způsobu, jímž mu má být takto v kině přitakáno. Ve filmu S tebou mě baví svět je k tomu patrně nezbytně nutné předvést několik exkluzivních domácnosti a vagón co možná nejluxusněji působících předmětů, v jejichž nablýskané náramnosti se postavy mají co nejlépe vyjímat. Ze světa tří rodin, jak je film představuje, na nás vykukuje cosi veskrze nafouklého a pustého jako pouťový balónek. A protože kinematografickou řečí je tento dílčí styl povýšen na estetiku tlumočenou hledišti, nezbývá než si to připomenout, až zase budeme v jiných souvislostech přemýšlet o kořenech maloměšťáctví. Prázdnota a předvádění se jsou jedním z jeho neklamných signálů. A s tím by nás svět asi příliš bavit neměl.

Lubor Kazda

Recenze Vážení přátelé, ano (Rudé právo 1989)

Během pátrání po "básnické trilogii" jsem si vzpomněl, že jsem kdysi dávno někde četl i nějakou recenzi na další film dvojice Klein - Pecháček Vážení přátelé, ano. Matně jsem si vybavoval, že začínala vtipem a vůbec celý film popisovala jako sérii vtipů, takže když jsem přesně tuhle recenzi v RP objevil (listopad 1989!), tak jsem si nebyl jistý, jestli mě taková dlouhodobá vzpomínka těší nebo děsí. =}

Zajímavé je, že ve třetím odstavci se Věra Míšková dostává k nápadu natočit film složený výhradně z existujících anekdot a v podstatě se tak s předstihem mnoha let stává autorkou námětu filmu Kameňák, ale když se v roce 2003 Kameňák dostal do kin, tak z něj příliš nadšená nebyla. Zdá se, že ze strany tvůrčího kolektivu Zdeňka Trošky nedošlo k řádnému vypořádání autorských práv. ;)

Vzhledem k tomu, že tenhle film nepatří k úplné televizní klasice, je až neuvěřitelné, že ho shodou okolností právě dnes ČT zařadila do vysílání (začíná zhruba za 50 minut).

Vážení přátelé, ano
Distribuční premiéra 1. 10. 1989
ČSFD 73 %
Rudé právo 9. 11. 1989 (strana 5)

Ane, ane, anekdoty, ty má každý rád

Potkají se dva úředníci:
»Nevíš, proč máme na dveřích ceduli SAMOSTATNÝ REFERENT, když žádný nesamostatný referent není?«
»To nevím, ale můžu ti slíbit, že do roku 2000 nevyhynem.«

Scéna, v níž se zhruba takto odehrává výše uvedený dialog, byla první, při níž mě napadlo, že by se film VÁŽENÍ PŘÁTELÉ, ANO autorské dvojice Ladislav Pecháček-Dušan Klein mohl vyprávět jako sled celkem samostatných anekdot. Zkoušela jsem dál - a fungovalo to. Kdyby z těch anekdot chtěl někdo sestavit jedno číslo humoristického časopisu, asi by se to podařilo a ani by nebylo monotematické. Vedle vtipů »potkají se dva« objevíme ve filmu i další známé kalibry: ředitel a jeho sekretářka, přijde pán k doktorovi, starší manželé v posteli, podřízení a nadřízení, respektive ti nahoře a ti dole. Vtipy slovní i obrazové - pro časopis by samozřejmě mohly být i kreslené, vtipy dobré i slabší - to asi nejspíš podle gusta každého diváka. Vtipy, při nichž se kdysi dámy alespoň formálně červenaly, vtipy, které se (ale to už je také dávno) vyprávěly jen mezi dobrými známými, protože se dotýkaly věci nedotknutelných.

Nabízí se předpoklad, že stačí zvolit opačný postup – posbírat par anekdot, poté je poskládat a zarámovat pokud možno sjednocujícím příběhem – a snadno lze natočit film, jehož úspěch je předem takřka zaručen, neboť obliba vtipů, vážení přátelé, je všeobecná, tradiční a proslulá.

Ladislav Pecháček a Dušan Klein ovšem nejsou umělci, kteří by tvořili zase tak docela lacino. Určující v jejich díle (natočeném podle stejnojmenné Pecháčkovy knihy) je přece jen myšlenkový základ. Na příběhu samostatného referenta-náměstka-ředitele Bohouše Fischera (hraje ho přesvědčivě Milan Lasica) se zabývají mnoha velmi podstatnými jevy, s nimiž je část lidí u nás právem nespokojena, část z nich tyje. Poukazují přitom nejen na »zvyky« již všeobecně známé, celkem všeobecné odsuzované, leč nikoliv všeobecně řešené. Zamýšlejí se i nad zcela aktuálními a mnohdy teprve do plného rozkvětu bujícími »vymoženostmi«, ať už jde o státní podniky, či novodobé vesnické grunty. Právě tu linii filmu, která se týká Bohoušova bratra a jeho prosperující rodiny, považuji za brilantní. A především uvažují (autoři) velmi vážné nad životními pocity člověka, který je v padesáti letech ještě plný sil, ale už se musí také ohlížet zpátky za cestou, kterou prošel v rodině, v práci, protože má zřejmě poslední příležitost: v té cestě pokračovat nebo přehodit na jinou výhybku. Dokáže to ještě? Přitakání poctivé práci, »která roste pod rukama a je vidět«, je ve filmu až plakátovitě jednoznačné, ale nevadí: stejně ty sny o ní spadnou a rozlomí se tak jako stará, poctivá, kachlová kamna ...

Nad tento vážný, v mnohém snad i burcující myšlenkový základ se tvůrci filmu chtěli odlehčujícím humorem povznést. Že to neudělali jinak než tím, že na onen základ nabalili zmíněný sled anekdot různé úrovně - tím si zaručili úspěch a jen poněkud uškodili (i když jistě zdaleka ne u každého diváka) své pověsti. Vždyť proč nepřiznat, že žijeme v době, kdy stačí tak málo, jen náznak, aby lidé bouřlivě reagovali. A tady srší vtipy i obhrouble, a to nejen sexuálně.

V takové atmosféře pak ovšem na slova hlavního hrdiny »ti nahoře nám sebrali všechno krásný a na nás zbude umakart« jisté a snadno souhlasně zareagují i ti, kteří, třebaže nejsou zrovna »vysoko«, v umakartu určitě nežijí.

Věra Míšková

Recenze Jak básníci přicházejí o iluze (Rudé právo 1985)

Je to zvláštní, ale zatímco první díl "básníků" Jan Kliment zkritizoval jako karikaturu, která postrádá lyriku, tak z druhého filmu byl nadšen a recenze zřejmě vyšla ještě před tím, než se film dostal do běžné distribuce.

Jak básníci přicházejí o iluze
Distribuční premiéra 1. 4. 1985
ČSFD 77 %
Rudé právo 21. 2. 1985 (strana 5)

Jak dorostly vtípky do vtipnosti
Nová úspěšná filmová veselohra

Uspěje-li autor uměleckého díla, hlavně pak díla komediálního, bývá dost obvyklé, že se pokusí navázat dalším kusem. Obvykle se pokračovaní liší od prvního dílu menší dávkou humoru, obvykle nedosáhne toho, čeho dosáhlo první. Z Barrandova přichází nyní do kin nová veselohra autorské dvojice režiséra Dušana Kleina a spisovatele Ladislava Pecháčka. První se jmenovala Jak svět přichází o básníky, nový, jaksi další díl má název Jak básníci přicházejí o iluze. S radostí konstatujeme, že nový film o mnoho překonává film dřívější. Je to o nic méně veselá komedie, ale mnohem vyspělejší po všech stránkách. Obvyklý úbytek sil postavili tvůrci nového filmu dokonale na hlavu a film se tak ze stojky dostal na pevnou zem. Tvůrci se zřejmě velice zamysleli nad úspěchem i kritikou svého prvního díla. I přes některé nesoudně chvalořečné recenze, i přes až trochu vyšinutou reakci hlavně mladých diváků, dokázali vyjít z toho, co se už v prvním filmu o »Básnících« povedlo, a vyhnout se tomu, co tam rušilo samoúčelností a až přehnanou nevázaností. Z humoru neslevili nic, ale jejich nová veselohra se vším všudy dorostla a vyspěla obdobně jako i oba hlavní jejich hrdinové, nyní vysokoškoláci Štěpán a Kendy. Tohle už není popubertální recese, i když tu pochopitelně najdeme zcela funkčně mnoho mladého humoru, vlastního právě studentům. Ale od legrácek se nová komedie dostala k legraci, což je krok rozhodný a rozhodující. I zařazení kreslených častí vyznívá oprávněněji a zapadá lépe do celku.

Štěpána zastihujeme jako studenta lékařství, Kendy, který má tentokrát menší plochu k upoutání naší pozornosti, chce být filmařem, studuje filmovou fakultu Akademie múzických umění. Velmi zdařile, bez přehánění i bez skrupulí zachycuje film atmosféru studentské koleje, v níž žije Štěpán se svými kouzelnými kolegy studenty. Přitom se tvůrci nevyhýbají otázkám, které by mohly zaznít i choulostivě, ale v tomto podání vycházejí vesele a hluboce lidsky. Obdobně bez sentimentality a bez jakýchkoli oparů idealizace nebo zase očerňování vidíme prostředí nemocnice mladýma Štěpánovýma očima. Také Štěpánovo trápení s láskou dosáhlo hlouběji, jak sám Štěpán vyspěl lidsky. K chvále výsledku přispívá lvím podílem vyváženost celého snímku.

Prostě řečeno, film Jak básnící přicházejí o iluze dorostl a dospěl k pravdivosti. Neztratil přitom nic z veselosti a dal se rozhodně cestou skutečného plnohodnotného humoru, jehož nám je všem zapotřebí jako soli. I autorsky, i režijně, i herecky tak máme před sebou po všech stránkách dobrý film, lepší předcházejícího. Svou nezastupitelnou roli v tom hraje práce kameramana Josefa Vaniše stejně jako nápaditá a mladá, svižná hudba Zdeňka Marata. Pavel Kříž (Štěpán) i David Matásek přesvědčují o svém hereckém růstu. A ozvala-li se námitka, že veselost staví tento film víc na slově než na situacích, nemá její hlasatel jednak pravdu, ale i kdyby ji v součtu scén třeba měl, nelze přece potlačovat právě naši bohatou tradicí tohoto druhu humoru. Diváci jej bezpochyby ocení a chválu potvrdí.

Jan Kliment

Chtěl jsem samozřejmě připojit i recenzi třetího filmu, ale zdá se, že plnohodnotná recenze v RP nikdy nevyšla. O filmu se krátce psalo jen v článku o Novoměstském hrnci smíchu.

Jak básníkům chutná život
Distribuční premiéra 1. 6. 1988
ČSFD 73 %
Rudé právo 20. 5. 1988 (strana 5)

Bude příště co promítat?
Nad festivalem české a slovenské filmové veselohry

V Novém Městě nad Metují se konal desátý ročník festivalu české a slovenské filmové veselohry. Co ho charakterizovalo? Především žánrová a kvalitativní rozdílnost deseti soutěžních filmů, z nichž jen polovina splňovala předpoklad být favoritem. Převažoval v nich humor s příchutí hořkosti, ovšem s ozdravujícími účinky pelyňku.

Hlavní cenu, zlatý Prim, udělila porota režisérce Věře Chytilové za film Šašek a královna a tak ocenila výrazný a originální pohled na základní hodnoty lidské existence, vyjádřený nekonvenční formou filozofické klaunérie a umocněný vynikající úrovní všech tvůrčích složek filmu. Zcela bezkonkurenčně získala další z hlavních cen, Novoměstský hrnec smíchu, za nejdelší »prosmátý« čas měřený při projekci (salvy smíchu trvaly více než dvacet minut) komedie Jak básníkům chutná život. Úspěch tak dovršila tvůrčí dvojice, režisér Dušan Klein a scenárista Ladislav Pecháček, která se před lety poznala právě díky tomuto festivalu. Tvůrci Básníků si odvezli i cenu mladých diváka za osobitý přínos v žánru lyrické komedie, která vyjadřuje pocity současné mladé generace. Zkrátka - festivalové ceny si odváželi tvůrci, kteří se nevyhýbají kritice, s humorem ukazují na problémy současného života, nezraňuji, ale pohladí divákovu duši.

(zkráceno)

Alena Hýsková

Recenze Jak svět přichází o básníky (Rudé právo 1983)

Rozhovor s Davidem Matáskem mě opět po čase zavedl do webového archivu Rudého práva.

„Jen legrácky nestačí“, takový titulek zvolilo Rudé právo pro článek o prvním filmu ze série o básnících. “Nejlepší reklama, jakou filmu mohli komunisté udělat“, myslí si jeden z hlavních protagonistů, David Matásek alias Kendy.

Sám David Matásek v rozhovoru zmiňuje, že už si toho z natáčení moc nepamatuje a jeho komentář tomu vlastně odpovídá, protože s tou reklamou to nebylo tak horké. =)

Film se dostal do kin v listopadu 1982, ale jeho uvedení Rudé právo vůbec nezaznamenalo, protože "hlavní filmovou událostí tohoto měsíce je tradiční Festival sovětských filmů" (8. 11. 1982) a na jiné filmové recenze jaksi nezbyl prostor - nebo nebyl zájem je propagovat. Teprve ohlas v kinech způsobil, že mistr podivných obratů Jan Kliment téměř po třech měsících pocítil potřebu čtenářům vysvětlit, že se rozhodně nejedná o pravdivý obraz života našich mladých lidí, ale to už film nejspíš žádnou reklamu nepotřeboval.

Zajímavé je také to, že druhý film "básnické" série Jan Kliment o dva roky později bezvýhradně pochválil.

Jak svět přichází o básníky
Česká premiéra 1.11.1982
ČSFD 79 %
Rudé právo 20. 1. 1983 (strana 5)

Nad novou českou filmovou komedii
Jenom legrácky nemohou stačit

Fronty před pokladnou kina, jež hraje nový český film režiséra Dušana Kleina Jak svět přichází o básníky, svědčí nesporně o tom, že se jeho tvůrci strefili v něčem do diváckého vkusu, že splnili něco, co diváci v kině hledají. Je to film o současných mladých lidech, navíc komedie. Dalo by se říci, v mnohém komedie z rodu oněch středoškolských recesních legrácek (jako někdejší Cesta do hlubin študákovy duše apod.), které neklamně soustředí vděčnou pozornost. Proč ne. Takový humor má jistě své oprávnění, a dá-li nám film takto laděný navíc nahlédnout byť i jen dílčím způsobem na názory mladých, tím lépe.

Příběh dvou nesporně talentovaných studentů (mají před maturitou, čímž je dáno jejich věkové zařazení) na malém městě se pokouší vypořádat humorně s jejich starostmi erotickými i tvůrčími. Kendy je totiž nadaný hudební talent, Štěpán Šafránek zřetelný talent básnický. Ve své pubertální snaze oslnit dívčí okolí (Štěpán především usiluje o svou vyhlédnutou dívku Borůvku, kterou si vyhlédli klíčovou dírkou, když sleduje krejčovské zkoušky své matky) se rozhodnou udělat díru do světa, inscenovat až vyzývavě »moderně« a hlavně recesně jako muzikál Tylovu Lesní pannu. Hned je třeba zdůraznit, že si film ani jeho mladí hrdinové nikde z Tyla neutahují, že jeho dílo nezesměšňují, že tak dávají jen průchod svému svéráznému študáckému humoru a vzpouře proti tomu, co se jim nelíbí na starších, v rámci toho, jak se obvykle v onom věku mnohému jeví.

Na tom všem, na těch študáckých recesích, by nebylo a ani není nic zavrženíhodného. Podivné je jen to, že dva tak inteligentní chlapci, dva už natolik dospělí mladí lidé mají tak pubertální starosti erotické. To, že jim hloupost dospělých připadá přílišná a rozhodnou se je provokovat, není nic divného. Divné je jen to, jak i dospělí kolem nich jsou skutečně do morku kosti všichni ve filmu líčeni v tomto směru. Tak ředitelka školy, která s mladými mluví frázemi, neuvěřitelně diletantsky ztvárněný jakýsi profesor Vodička, vykládající až neuvěřitelně přiboudle sexuální otázky (tady padá vina i na nehereckého představitele, který si s postavou zřetelně neví rady a šaškuje zcela nemístně), profesorka češtiny, která nepozná, že si z ní Štěpán střílí, a dokonce ho ještě chválí za frazérství, propagační referent Nádeníček, výlupek hlouposti a namyšlenosti na nic, řezník, nadšený povrchně ochotnický režisér, lázeňsky mistr v sauně, herec v důchodu, jakýsi rekreant taneční mistr, režisér z pražské televize, místní redaktor, všechno to jsou přímo výlupky pitomosti a vděčné terče pro legrácky, které mají jen tu vadu, že vycházejí značně lacině. Vůbec cela ta záležitost s ochotnickým divadlem tu vypadá jako snaha po seberealizaci nějakých měšťáků, kteří se snaží vypadat jinak, než jací jsou. I Štěpánova maminka je neuvěřitelně naivní a jinak sympatický profesor chemie se dá rovněž manipulovat, jak jen mu trochu zalichotí. Naši dva hrdinové se mezi tím vším pohybují jako ryby ve vodě, dělají si legrácky a obecenstvo vděčně reaguje, ačkoliv to jsou legrácky, jak už řečeno, dost krátkodeché a nicotné.

Tomuhle nicotnému a jen povrchnímu pohledu pomáhá i celkem nefunkční používání Holého kreseb, bez jejichž berliček by film měl jednotnější stylovou podobu, což by mu asi prospělo. Jestliže někteří recenzenti psali (například v časopise Kino), že film představuje závan svěžího vánku z Barrandova, pak lze vyslovit podiv nad tím, jak málo stačí recenzentovi k osvěžení.

Tenhle rychle a svižně plynoucí film má totiž jednu zásadní vadu: jednak se jmenuje proti knižní předloze Ladislava Pecháčka Amatéři mnohem jakoby programověji Jak svět přichází o básníky. A ono ouha spočívá v tom, že nevíme, jak ten svět o ty básníky přichází. Pravděpodobně tak, že celé to »básnění« vycházelo z pubertální pohlavní neukojenosti, a když potom k ukojení konečně dojde, ztrácejí legrácky oprávnění? To není sice zrovna nejpovzbudivější výklad, ale jiný nevidím. A v tom se mi zdá také největší nedostatek tohoto divácky tak vděčně úspěšného snímku: erotické starosti citlivého a nadaného Štěpána postrádají onu druhou stránku, onu pro takového chlapce nezbytnou skutečnou lyričnost, protože se ve mně všechno vzpírá uvěřit tomu, že by tenhle Štěpán byl nějak vnitřně cynický. Nezvládnutost této druhé stránky filmového obrazu, oné skutečné lyričnosti, je zřetelná ve scéně Štěpána s nemocnou Borůvkou, kdy jí mladý chlapec recituje svou opravdu hezkou báseň a kdy ona opravdu cítí, že tu jde o lásku. Místo toho vychází i tahle scéna jako legrácka, jenomže naprosto neprávem a nespravedlivě. A vůbec korunu nevkusu nasazuje režisér této nezvládnuté lyričnosti v závěru filmu, kdy nechá sympatického a citlivého Štěpána chystat se na večerní erotickou premiéru. Proč ho v tomto okamžiku zesměšňuje a sráží, nemohu prostě pochopit, stejně jako mi je srdečně líto oné závěrečné scény v posteli, kdy je na plátně ledacos, až i trochu snad nezáměrného nevkusu, kdy však zcela chybí jakákoli poezie. Takhle se nepřichází o básníky, takhle lze přijít o krásu života, a to si ani Štěpán, ani jeho Borůvka nezaslouží.

Takže tu máme film, při kterém se obecenstvo uvolněně baví, film plný narážek a legrácek, jemuž se však vůbec nepodařilo vyjádřit onu druhou, pravdivou a velice krásnou část života, která přece jen básníky ve skutečnosti nezabijí. Škoda tím větší, že si rozesmáté obecenstvo tuhle vadu jaksi při sledování filmu ani nestačí uvědomit. To však nemění nic na tom, že se tím tvůrci filmu v pohledu na současné mládí citelně ochudili, že onen obraz mládí je potom jen jistou karikaturou, nepravdivou a zavádějící.

Jan Kliment

Recenze Tři oříšky pro Popelku (Rudé právo 1974)

Sérii recenzí z archivu Rudého práva (zatím?) uzavírám oblíbenou pohádkovou klasikou, ale zrovna tahle recenze je bohužel trochu ošizená.

Pokud se dá věřit údajům na internetu, tak pohádka Tři oříšky pro Popelku měla premiéru 1.11.1973, ale Rudé právo ji vzalo na vědomí teprve v lednu 1974. Jiří Hrbas ovšem místo rozboru spíše upozorňuje, že film je po všech stránkách úspěšný a že ukazuje, „jak má naše kinematografie spolupracovat s ostatními socialistickými kinematografiemi“. Téměř se zdá, že kdyby film úspěšný nebyl, tak by žádný článek raději ani nevznikl. ;)

Tři oříšky pro Popelku
Česká premiéra 1.11.1973
ČSFD 86 %
Rudé právo 10.1.1974, strana 5

Pohádka Boženy Němcové
Koprodukční úspěch

V právě uplynulém roce dosáhly náš Barrandov a berlínská DBPA mimořádného úspěchu při filmové realizaci pohádky, vytvořené na motivy námětu Boženy Němcová. Tento koprodukční česko-německý barevný film měl už neobyčejný ohlas na Dětském filmovém festivalu. Jmenuje se TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU a nyní se hraje v kinech a soustřeďuje na sebe pozornost dospělých i dětí. Snímek potvrdil znovu, že naše filmová tvorba pro děti a mládež má velmi vysokou úroveň. Nesvědčí o tom jenom loňský »dětský« triumf, vysoká návštěvnost tohoto filmu, ale i zájem o film v zahraničí. Úspěch divácký a zároveň umělecký - to nebývá vždy obvyklé. Tady se spojil k dobru věci.

Námět filmu je klasický a možno říci nesmrtelný - jde o nejslavnější pohádku světa - příběh o Popelce. Kdysi zaujal naši Boženu Němcovou, nyní ve filmu Bohumilu Zelenkovou a režiséra Václava Vorlíčka. Filmová Popelka má už svou tradici. Věnoval jí pozornost Georges Méliès, ale i Walt Disney a sovětská kinematografie. Látka je tedy zlatým fondem filmu. Česko-německá verze nám předkládá Popelku dosti změněnou. Jezdí na koni, obratně střílí, má kamarády v čeledínovi, koníku, sově, pejskovi a kocourkovi. Je aktivní, má smysl pro humor. Ale jinak je tu vše – macecha, aspoň jedna dcera, princ a jeho rodiče - i samozřejmě ztracený střevíček.

Václav Vorlíček už má zkušenosti s dětským filmem i žánrem pohádek moderní doby. Jeho vidění je komediální. Rád spojuje realitu s fantazií. Zachoval ducha původní pohádky, ale posunul příběh někam jinam. Změnil nejen charakter Popelky, ale dal filmu i působivé zimní exteriéry. Ples na zámku má proto nový půvab. Kameraman Josef Illík dokonale využil poetičnosti exteriérů natáčených v krajině NDR i u nás.

Překvapením je výkon Libuše Šafránkové v roli Popelky. Tato půvabná Barunka z televizní Babičky velmi vyzrála a dovedla si s novým charakterem aktivní a samostatné Popelky dobře poradit. Pohádkovost nebyla jistou modernizací nijak oslabena, a naopak získala nové kouzlo. Není třeba připomínat, že tento žánr je v našich kinech (i dětských programech) velmi užitečný a potřebný. Je zároveň značně obtížný. Proto je to tím radostnější úspěch naší kinematografie. Konečně i v tom, jak má naše kinematografie spolupracovat s ostatními socialistickými kinematografiemi. Ti, kteří se rádi vracejí do světa dětství, do světa pohádek (společně se svými dětmi), tu konečně nalezli další film, který je potěší - a který je i umělecky úspěšný, což je neméně důležité. Dává také další perspektivu filmové tvorbě pro děti a mládež.

JIŘÍ HRBAS

Recenze Druhý tah pěšcem (Rudé právo 1985)

Polozapomenutý film Víta Olmera Druhý tah pěšcem asi není sám o sobě příliš zajímavý (účast scénáristy Jaroslava Dietla naznačuje, že se jedná o špionážní variaci na Malého pitavala), ale dobová recenze Jana Klimenta pěkně ukazuje, jak se k filmům „s bezpečnostní tématikou“ tehdy přistupovalo – totiž především ideologicky a výchovně. Výsledkem bylo, že "kina dostala film z druhu těch, které zvlášť potřebují" a Barrandov tím zřejmě splnil naplánovanou kvótu kriminálek na celý rok.

Dnešní diváci u starších filmů často nevěřícně sledují množství vykouřených cigaret, ale tomuhle filmu se očividně povedlo překročit i tehdejší tolerantní limity, protože přemíra kouření zarazila i Jana Klimenta. Což dobré není!

Film tedy podle něj není „bezkazný“, ale „nemusí pršet, stačí, když kape“!

Druhý tah pěšcem
Česká premiéra 1.11.1985
ČSFD 44 %
Rudé právo 12.12.1985, strana 5

Budou další tahy následovat?
Napínavá podívaná s hlubším jádrem

Když jsme nedávno psali o záslužné čtvrté přehlídce filmů s bezpečnostní tématikou, tedy filmových detektivek, děl dramaticky napínavých, která proběhla v Terezíně, uvedli jsme, že z letošního ročníku soutěže vyšel vítězně nový snímek Filmového studia Barrandov Druhý tah pěšcem. Natočil jej podle námětu J. Čermáka a J. Dietla a podle Dietlova scénáře režisér Vít Olmer a dokázal tak znovu svůj osobitý, nevšední talent. Film nyní přichází do kin a diváci mohou posoudit oprávněnost rozhodnutí terezínské poroty.

Film má všechny předpoklady k tomu, aby nás jako diváky nejenom zaujal, ale aby nám přinesl spolu s napínavou podívanou i možnost zamyslet se nad prací těch, kdo mají na starost naši státní bezpečnost. Jsme v něm přítomni složitému vyšetřování, stáváme se svědky toho, jak je to práce těžká a náročná na čas i lidské síly. Vyprávět děj nebo i zápletku by znamenalo prozrazovat to, co budeme právě v kině sledovat s napjatou pozorností. A to se nedělá.

Zaznamenejme, že snímek vznikl opět ve skupině vedené Josefem Císařem, která se na tento žánr částečně specializuje. Příliš filmů z tohoto prostředí se však u nás netočí. Jistě i proto, že to není nic snadného. Jde totiž o to, zachytit skutečnou práci odborníků a neromantizovat či dokonce odromantizovávat ji. Olmerovu filmu se podařilo podat ji tak, že pochopíme její namáhavost, pracnost, že poznáme, kolik je k ní zapotřebí trpělivosti a nervů i přímo odvahy, kolik osobního odříkání a kázně, prostě uvědomělosti a oddanosti socialismu, protože ta stojí na začátku úspěchu. Ve skutečnosti i v uměleckém díle.

Hrdina filmu, čtyřicátník Jan Prokop i jeho všichni spolupracovníci se nám stanou lidsky blízkými. Přitom tvůrci nemuseli sahat k nějakému »zlidšťování« postav drobnými nedostatky a podobně.

Zásluhou režiséra je, že šel.. jak se říká, »nad scénář«, přičemž Dietlův scénář vykazuje všechny znaky profesionality vysoké úrovně. Ale díky realizaci se historka vyloupla do života, realisticky vyznělo vylíčení atmosféry. Tomu jistě velice pomohla funkční kamera O. Kopřivy stejně jako třeba práce architekta J. Hlupého. Především však celý film stojí na hercích. A ty vybral i potom vede Olmer znamenitě. Karel Heřmánek v hlavni roli Jana Prokopa si nás zcela získá, stejně jako po svém jeho ne bezkazný mladý spolupracovník v podání Ondřeje Pavelky. V malé roli zaujme Stanislava Bartošová obdobně jako Karel Smyczek, který si od režisérství odskočil jako herec. Za chválu stojí, že si do mnoha rolí vybral režisér Olmer málo známé herce.

Abychom však jenom nechválili, poznamenejme, že se ani v tomto filmu nepovedlo všechno jen na jedničku. Tak například elektronické šachy, které snad daly podnět k názvu snímku, tu představují spíš jakýsi efekt, než ústrojnou složku rozvíjení zápletky. Ale to je maličkost. Jediná skutečná chyba na kráse filmu je ta, že se v něm neúměrně, vlastně skoro pořád kouří. Jde to tak daleko, že si nakonec začneme počítat, jestli si v každé scéně hrdina zapálí novou cigaretu. Zapálí. Škoda. Přinejmenším to rozptyluje diváckou pozornost. Což dobré není.

Jinak však máme v Druhém tahu pěšcem vydařený film z druhu těch, které kina zvlášť potřebují. Však jej také zakoupili naši socialističtí partneři. Proto, že to je snímek dramatický, napínavý, pravdivý, poučný a vůbec dobrý. Jen víc takových kapek.

JAN KLIMENT

Recenze Skalpel, prosím! (Rudé právo 1985)

Lékařské drama Skalpel, prosím! si do dneška udržuje velice solidní renomé a už v roce 1985 si vysloužilo velmi pozitivní recenzi. Ostatně nedalo se jinak - film už předtím uspěl na festivalu v Moskvě a Jan Kliment se hned v úvodu zaštítil citátem Maxima Gorkého, takže byly splněny všechny náležitosti.

Rafinovaným ironickým prvkem recenze je odstavec, kde Jan Kliment chválí Svobodu za to, že film uměle nenatahuje ("V celku ..."). Celý odstavec je očividně uměle natažený výčtem předchozích Svobodových filmů a navíc předchozí kratší verze odstavce zůstala součástí článku. Ach, Klimentovy texty jsou tak meta!

Skalpel prosím!
Česká premiéra 1.3.1986 (?)
ČSFD 76 %
Rudé právo 6.12.1985, strana 5

Nejde jenom o skalpel, prosím
Nový dobrý film barrandovského studia

Když jsem poprvé viděl nový český film režiséra Jiřího Svobody, natočený podle krásného románu Valji Stýblová Skalpel, prosím!, vzpomněl jsem si na jednu myšlenku Maxima Gorkého. 0 dramatu řekl, že není co vymýšlet. Postavte na scénu několik skutečných postav a ony už vzájemné vytvoří všechno ostatní, i konflikt, i děj, i morálku, i poučení. Svobodův film, ověnčený velkým úspěchem na letošním festivalu v Moskvě, kde získal srdce diváků i nejpovolanějších filmových odborníků, zosobňuje přímo vzorové a typicky dílo o současném hrdinovi. Je jím zde lékař, neurochirurg. Mohl by jím však být i pracovník jiné profese. Tohle totiž při všem tom, že máme před sebou pomník namáhavé lékařské dřině, pomník odvaze a humanismu, zasahuje neméně do srdcí a myslí nás všech, jakkoli nás od lékařské odbornosti dělí přemnoho.

Dnes, kdy jde víc než jindy o plné uplatnění vědy v našem životě, vyplývá závažnost filmu o to silněji. Tím udiveněji čteme podtitul, jímž naše půjčovna provází film k divákům. Říká se tam: »Osobní krize lékaře, která ovlivnila jeho profesionální rozhodnutí.« Jestli něco zkresluje obsah a společenský i lidský význam filmu, pak tahové nedomyšlené zjednodušení, zpovrchnění.

Ne náhodou neoznačuje hrdinu filmu, neurochirurga značného věhlasu a autority, ani vlastní jméno. Je to prostě profesor, což zcela stačí. Tím se nic neubírá z jeho lidskosti, z jeho soukromí, z jeho konkrétní pravdivosti. K největším kladům snímku - a pochopitelně už předlohy - patří to, že autoři nic nepřikrášlují, ale ani nic neočerňují. Je to umělecké dílo o lidské síle a odvaze, o tíze rozhodování, o práci, o soudružství s ostatními, o významu lidské dřiny, o lidském kolísání a pochybování, o lásce a vztahu dvou lidí i mnoha jiných. Je to dílo svrchovaně moderní o naprosto moderním člověku, o dnešních lidech. Odehrává-li se na neurochirurgické klinice, pak proto, že tu pracují hrdinové filmu. Je to však prostředí práce, žádná přislazená romantika bílých plášťů. Boj o lidský život a zdraví bez jediné fráze. Je to film o neutuchající dřině, o námaze mnohahodinových operaci, o tom, jak práce člověka zcela stravuje i povznáší na nejvyšší míru. Prostředí vykreslil film stejně věrně a pravdivě jako všechny postavy, jež sledujeme.

V celku naší letošní tvorby představuje Svobodův film jeden z vrcholů, a budiž zjištěno radostně, že letos to byl rok zvlášť úrodný, s mnoha úspěchy, o nichž bude ještě v budoucnu řeč.

V celku práce letošního čtyřicátníka režiséra Jiřího Svobody představuje nový snímek další z řady znamenitých filmů, kterou zahájila Dívka s mušlí, která pokračovala Setkáním se stíny a Zánikem samoty Berhof, kterou vyznačovaly rovněž vynikající inscenace, filmy televizní (Pueblo, Jehla, Rubikova kostka aj.). Přitom nelze pominout skutečnost, že Svoboda každým novým filmem překvapuje, protože dokazuje, že dovede stále hledat a hlavně nalézat nové výrazy, nové způsoby přesnějšího a hlubšího vyjádření svého názoru. A ten za všech filmů jednoznačné cítíme. To všechno dokáže navíc Svoboda vyjádřit tak, že nepotřebuje natahovat své filmy, jak se dnes stalo bohužel i u nás zvykem.

O lidském a společenském významu filmu Skalpel, prosím! by bylo třeba psát dlouho a zevrubně. K jeho způsobu ztvárnění zaznamenejme nevšední stavbu příběhu, především však jeho záměrnou neefektnost. Ačkoli se odehrává často na operačním sále, téměř tu neteče krev, nedráždí se divákovy nervy, film nehledá nějaké vnějškové napětí. Všechno napětí vyplývá z faktů a ze vztahů mezi lidmi, mezí postaveni příběhu. On to vlastně ani není přímo nějaký jednotlivý příběh. Film nám dává nahlédnout do nitra člověka a tím nás také nejsilněji dojímá, protože profesor, jeho žena, jeho spolupracovníci a pacienti nejsou jen nějaké postavy, jejichž osudy a rozhodování nečinně sledujeme z křesla kina. To o nás všech, o každém z nás tu je řeč. Protože každého se týká ona profesorova starost, jestli jednou ony peřeje (ve filmu i skutečné, ale především ty druhé, životní) ještě propádluje.

Bylo by správné říct slovo o hercích. Zasloužili by si chválu všichni. Ve Svobodově filmu to nepřekvapuje, spíš je to už obvyklá. M. Macháček našel ve svém profesorovi snad svou nejlepší filmovou šanci vůbec. Jana Brejchova znovu dokazuje hloubku svého procítění v sevřené, ale nesmírně závažné postavě profesorovy ženy Jitky. R. Brzobohatý naprosto přesvědčuje o pravdivosti postavy intelektuála, lékaře. Ostatně i on patří k blízkým Svobodovým spolupracovníkům. A tak by se málo uznat umění D. Krcha, E. Černé, F. Řeháka, V. Mareše, B. Brylské, R. Lukavského, Š. Mišoviče a všech postav i postaviček až k tomu maličkému chlapci Uzlíkovi. V tomhle filmu není malých herců ani v malých rolích.

Kamera slouží celku, což bylo o to obtížnější, že se tu mnoho odehrává v noci. Hudba někde zbytečně trochu ilustruje, kde by nemusila. Ale všechno dohromady dává přes nedostatky, jichž se nevyvaruje sebelepší dílo, mohutný a působivý celek. Škoda ze se do něho nevešlo víc humoru, který také patří k životu i v nejvypjatějších situacích. Ne že by tu nebyl vůbec, ale mohlo ho být víc.

Závěrem však shrňme výsledek pečlivé a namáhavé, odpovědné práce všech, kdo se na díle zúčastnili: je to silný film. Zapíše se do našeho srdce natolik, že o něm budeme přemýšlet i dávno po odchodu z kina. Je to mocný film, protože uskutečňuje nejkrásnější poslání umění: zušlechťuje nás, obohacuje nás, pomáhá nám. Co chtít víc?

JAN KLIMENT

Recenze Sexmise (Rudé právo 1985)

Možná by se dalo předpokládat, že legendární polská komedie Sexmise neměla za "totality" na růžích ustláno, ale v Rudém právu s ní zřejmě neměli žádný problém. Celé hodnocení Věry Míškové by se dalo zkrátit na "taková zábavná blbinka".


Sexmise
Česká premiéra 1.7.1985
ČSFD 78 %
Rudé právo 17.10.1985, strana 5

Dobrá zábava

Zvolit pro film název Sexmise bylo bezpochyby chytré - myslím si, že první velký nápor zájmu o tento snímek způsobil právě jeho titul. Sexmise přilákala nejvíc návštěvníků letní částí Filmového festivalu pracujících a ještě stále je vyprodaná. A to navzdory tomu, že se už dávno rozneslo, že »sexy-scén« je tu méně než v mnoha jiných filmech. Musí tu tedy být něco jiného, co udělalo z této sci-fi komedie hit letošního léta, a tím je, podle mého názoru, především vtip a vlídně ironický pohled na jeden ze základních mezilidských vztahů - vztah mezi ženami a muži.

Polský režisér Juliusz Machulski si nevybírá pro své filmy nijak pronikavě originální náměty, ale umí jim dodat právě vtip a neotřelý, svěží a laskavý pohled. Laskavý i k lidským nedostatkům, které jsou terčem jeho humoru. Prvotina Vabank, která úspěšné prošla i našimi kiny, byla zdařilou variací na téma podrazů. (Podobnost s americkým filmem Podraz byla tehdy velmi patrná.) Sexmise (na jejímž scénáři se spolu s Juliuszem Machulskim a Jolanou Hartwigovou podílel také náš Pavel Hajný) se zase opírá o téma pohybu v čase a představy, jak bude svět vypadat v příštím tisíciletí. I to už tu bylo nejednou. Tentokrát se hlavní hrdinové přenesli o půl století dopředu pomocí zmrazení a probudili se ve společenství, kde žijí pouze ženy; v hlubokém přesvědčení, že muž byl jen vývojovým mezičlánkem mezi opicí a dokonalou ženou, která se umí i sama rozmnožovat a »rodí« zase jen holčičky.

Vy, muži, kteří jste Sexmisi neviděli, se nemusíte obávat – film samozřejmě dokazuje, že vás přece jenom alespoň občas potřebujeme, že by život bez vás byl jen nuda a vlastně (znovu) jeden velký podraz. Ostatně režisér filmu je muž, a tak není divu, že scéna, v níž jeden z »misionářů« (skvěle dabovaný Václavem Postráneckým) obhajuje existenci mužů před »slepičím tribunálem«, patří ve filmu k nejpůsobivějším.

Sexmise je dobrá zábava, i když není žádným velkým filmovým dílem - už proto, že vedle dobrých nápadů, místy dokonce velmi podařených gagů, jsou tu i hluchá místa. Zejména v první polovině se nepodařilo zcela udržet tempo a některé pasáže jsou poněkud rozvleklé, divák dlouho čeká na pointy jednotlivých situaci. Pointa celého filmu je pak důkladné promyšlená, vtipná - i když si nemohu odpustit poznámku, že opět zcela v duchu »podrazu«.

VĚRA MÍŠKOVÁ

Recenze Poklad hraběte Chamaré (Rudé právo 1985)

Dalším textem vybraným z archivu Rudého práva je recenze raného filmu Zdeňka Trošky Poklad hraběte Chamaré, který bývá často zmiňován v debatách o Troškově tvorbě jako důkaz, že jeho ambice kdysi sahaly dál než k vesnickým komediím.

Text Jana Klimenta se zabývá především změnami oproti knižní předloze, ale zdá se, že také cosi naznačuje o mladém režisérovi (v podstatě píše, že "spolupracoval také na Josefu Hanzlíkovi" ;), upozorňuje na kameramana Jaroslava Brabce a navíc dokáže používat obraty jako "cestou aktivizace trochu tezovité předlohy", "obohatilo přínos díla", "nelze nevarovat před čertovým kopýtkem zpovrchnění celkového záběru" nebo "jak rozžívat odkaz klasické literatury".

Poklad hraběte Chamaré
Česká premiéra 1.10.1985
ČSFD 62 %
Rudé právo 10.10.1985, strana 5

Poklad ne zcela odhalený

Nový příspěvek filmového studia Barrandov

Že dílo Aloise Jiráska představuje vděčný zdroj možnostem filmu, dokazuje mnoho víceméně úspěšných přepisů jeho knih. Mladý režisér Zdeněk Troška natočil podle scénáře Josefa Hanzlíka, na němž také spolupracoval, snímek na náměty (sic) Jiráskova nepříliš rozsáhlého románu Poklad. Snad aby zdůraznili, ze nejde o přesný přepis, nazvali autoři své dílo Poklad hraběte Chamaré. Je to nepřesné, jako je nepřesný ostatně celý přepis, ale o to nejde, jistě ne především.

Tvůrci využili práva inspirace románem a vytvořili film, v němž zdůraznili z předlohy problematiku ideového boje konce osmnáctého století, který se v závěru doby temna odrážel v násilí katolické jezuitské reakce a sílících myšlenek osvícenských. V tomto čase probouzejícího se našeho obrození měl politický boj formu zápasu za svobodu víry. V odvaze českých bratří proti jezuitské surové a nevybíravé represi se zhmotňoval boj národnostní i demokratizační. Proto mají v Jiráskově románu tak vyhraněnou pozici na jedné straně nenávistí zaslepený jezuita abbé Steydl, na druhé straně mladý lékař Kamenický, lidový hrdina Horák a ostatní prostí lidé. Proto se všechno točí kolem tohoto střetnutí. Románek lásky hraje úlohu druhotnou, trochu by se chtělo říci ilustrační. V románě také záleží mnohem méně na šlechtických postavách hraběte a hraběnčině, protože jejich starosti stojí na okraji boje.

Filmové tvůrce vedla při práci jistě snaha přiblížit dnešnímu divákovi to, co patří k povinné školní četbě a udržuje si tudíž jistý punc, jak to pamatujeme ze školních let všichni. Dali se cestou aktivizace trochu tezovité předlohy, cestou zdůraznění dramatických momentů. Okořenili svůj film i hororovými scénami a šokováním diváka. Jiráskova předloha tak dostala dosti nejiráskovský háv, který namnoze až překryl její klady myšlenkové. Je otázka, jestli toto netradiční ztvárnění bylo nutné, jestli jiráskovská tradice nestačila upoutat diváka sama svou hodnotou. Je vůbec otázka, potřebuje-li Jirásek takové »zpřístupňování«, které nezvýrazňuje jeho výklad a naopak otupuje hrany některých konfliktů. Není zřejmé, že by přesun dramatického vrcholu od odhalení českobratrských knih a památek k jakémusi katastrofickému zaplavení podzemní chodby s dalekosáhlými následky, které v románu nejsou, nějak obohatilo přínos díla. Není také jasné, zda soustředěná pozornost věnovaná hraběnce, odlišné psychologické polohy postavy a vůbec význam její role v ději prospěly zřetelnosti myšlenky filmu. Dostalo se tu do přímočaré Jiráskovy předlohy, pravda místy trochu starosvětsky naivní, jakéhosi psychoanalytického podtextu, podle mého přesvědčeni zbytečného a zavádějícího. To podporuje i skutečnost, že jezuitského abbého omladil film o dobrých dvacet a možná víc let proti »dobrému šedesátníkovi« v knize, což pochopitelně ovlivňuje a mění i vzájemné vztahy postav.

Posun v postavách dal možnost hereckému výkonu Blanky Bohdanové. Ten nám taká jistě spolu s Eduardem Cupákem v rolích hraběnky a abbého zůstane nejvíc v paměti. Bylo to však uvážlivé? Váha ideového střetnutí mezi pokrokem a reakcí se tím zlehčila, přinejmenším posunula. Přitom ze schematismu předlohy dospěl film jen k trochu odlišnému schematismu druhému.

Režisér spolu s vynalézavým kameramanem Jaroslavem Brabcem (to jméno si dobře zapamatujme, poněvadž označuje zřejmý výrazný talent) našli mnoho příležitostí obrazového vyjádření. Barevná ladění násobí a možná vůbec tvoří atmosféru filmu, pohyb kamery udivuje, ale pouta někde až příliš pozornosti. Zaslouží však ocenění už proto, že naše filmy - ostatně vůbec ne jenom naše - trpí velmi často jakýmsi »televizním« výrazem, nevyužívajícím možností pohybu a střihu, prostě zvýrazněním obrazové, viditelné stránky díla. Při všem upřímném obdivu a úctě k obrazovému ztvárnění však nelze nevarovat před čertovým kopýtkem zpovrchnění celkového záběru. Tak například scény závalu vody v podzemí, kdy má diváka jistě mrazit, vycházejí trochu průhledně ve svém filmovém pojetí.

V celku máme před sebou film dosti zdařilý, i když mi uniká jasné poslání, k jakým divákům má nejsilněji promlouvat. Nelze však nevarovat před takovým trochu vnějším chápáním toho, jak rozžívat odkaz klasické literatury. Její klasičnost přece zůstává a zůstane zřejmá i dál v tom, že bez přetváření mluví k současným čtenářům i divákům. Jirásek stejně jako Neruda, Němcová i všichni historií prověření mistři naší literatury.

JAN KLIMENT

Recenze S čerty nejsou žerty (Rudé právo 1985)

Dnešní článek Takto psala dobová kritika o Pyšné princezně či Popelce mě inspiroval k pátrání po dalších podobných historických recenzích. Na webu je k dispozici rozsáhlý archiv Rudého práva, ale bohužel obsahuje pouze fotokopie stránek, takže se v něm nedá hledat (a co nenajde Google, to jako by neexistovalo), a tak jsem při listování rokem 1985 pár článků vybral, s nevalnými výsledky projel OCR a trochu zredigoval. Tady je první kousek - glosa, která vyšla "už" necelé tři měsíce po premiéře:

S čerty nejsou žerty
Česká premiéra 1.10.1985
ČSFD 89 %
Rudé právo 21.12.1985 (strana 5)

Kamarádi čerti

Ještě si dobře pamatuji, že nejoblíbenějším čertem mého dětství byl Trepifajksl z Dalskabátů. Možná proto, že měl také rád bramboračku. A potom ještě ten chasník v zaprášeném fráčku z Werichovy pohádky Až opadá listí z dubu. Ten, co měl špínu za ukazováčkem, mluvil gramaticky správně, avšak s lehounkým cizím přízvukem.

Vůbec si myslím, že děti mají mezi čerty hodně kamarádů. Bojí se jich jen docela malí špunti, kteří jimi bývají zbytečně strašeni. (Ostatně znám rodinu, kde svou ratolest strašili jménem literárního klasika, a účinek nad špenátem byl obdivuhodný.) Oni totiž ti pekelní nešikové, kteří by tak chtěli škodit, bývají vlastně docela milí. Mnohdy se na zemi, mezi lidmi zázračně mění a někteří tu nakonec zůstanou; stávají se z nich pak báječní, kudrnatí myslivci, kováři, mlynáři... A pokud i zůstanou zlí, stejně nad nimi člověk, láska, přátelství vyhrávají.

V poslední době k těm sympatickým přibyl další - čert Janek (hraje ho kouzelně Ondřej Vetchý) z filmové pohádky režiséra Hynka Bočana S ČERTY NEJSOU ŽERTY. Že nejsou? Ale ano, s těmihle »Čerty« je legrace habaděj, vždyť celý film byl natočen jako pohádková komedie. Autorka námětu Irena Šlapáková si vzala za podklad pohádku Boženy Němcové Čertův švagr a spolu se scenáristou Jiřím Justem a Hynkem Bočanem jí dodala humor, napětí, dobrodružství. Kromě toho tu ovšem zůstalo všechno, co do pořádné pohádky patří - lidé i čerti dobří i zlí, laskaví a láskyplní, ale také hamižní, mstiví. Peklo je vskutku příšerné (triky nápadité a dobře provedené) – dští tu oheň, řinčí řetězy, Lucifer (v pěkném podání Karla Heřmánka) řádí a zuří - a na pekelných vahách se pak všechno ukáže. Zlo je potrestáno, dobro vítězí.

Trošku mě na této pohádce mrzí určitá nejednotnost žánru. Mám ráda klasické pohádky a nemám nic ani proti moderním. Ale tady se obojí (podle mého názoru zejména v některých dialozích trochu násilně) mísí, což na mne působilo rušivě. Ale zdá se, že to nevadí dětem - film S čerty nejsou žerty je nejúspěšnějším snímkem letošního Dětského filmového festivalu. A to je asi u pohádky podstatné.

(miš) (tj. zřejmě Věra Míšková)

Neil píše paměti

Neil Gaiman

Oceán na konci uličky

Číst tuhle knihu bezprostředně po Nonstop knihkupectví pana Penumbry byl pořádný kontrast. Teoreticky nejsou od sebe obě knihy žánrově příliš vzdálené, ale styl a zpracování způsobují, že jsem měl přibližně stejný dojem, jako bych po vyluštěném sudoku nebo křížovce začal číst báseň. Shodou okolností taky obě knihy spojuje skutečnost, že začaly vznikat jako povídky, ale pak se trochu rozrostly (byť v případě Oceánu se nakonec jedná jen o přibližně 150 stran, a tak by bylo obzvlášť škoda prozrazovat děj ;), jenže tam, kde Robin Sloan nabízí "animovanou algebru" ve stylu Agathy Christie, nasazuje Gaiman osobní prožitky - nebo něco, co je jim k nerozeznání podobné.

Prvním klíčem ke knize je už úvodní věnování Gaimanově současné manželce "Amandě [Palmer], která chtěla vědět". Pak začne bezejmenný vypravěč vzpomínat na věci, které se mu staly, když mu bylo sedm let a bydlel s rodiči na venkově v Sussexu. O tom, jak se v noci bál tmy, že neměl kamarády, ale že rád četl a miloval komiks Batman a to už je zřejmé, že přestože je Oceán na konci uličky především fantasy plná nadpřirozených jevů, tak že je to současně i alternativní vzpomínka na Gaimanovo dětství - což ostatně Gaiman částečně přiznává a částečně popírá v závěrečném poděkování.

Rodina v knize není moje vlastní rodina, které jsem velice vděčný, že mě nechala vydrancovat krajinu mého dětství a přihlížela, jak v příběhu svévolně přeskupuji jednotlivá místa.

Kromě sledování dějové linie se tak čtenáři nabízí spousta drobných hádanek, které motivy jsou Gaimanovy skutečné zážitky a co už je úplně vymyšlené. Současně tenhle přístup autorovi uvolňuje ruce, protože ve vytvořené mlze je možné příliš upřímná přiznání vydávat za autorskou fantazii - a samozřejmě i obráceně, což by jistě ocenil i klasik memoárové literatury muminkův tatínek: ;)

Je pravda, že moje kdysi dobrá paměť se poněkud zhoršila. S výjimkou několika málo nadsázek a záměn, které jistě jenom zvýší místní ráz a barvitost, však bude tento vlastní životopis naprosto pravdivý. S ohledem na city dosud žijících osob jsem někdy zaměnil na příklad fififjonky za bambuly nebo hlavsy za ježky a tak dále, ale vnímavý čtenář určitě pochopí, jak to vlastně bylo. (Tove Janssonová: Tatínek píše paměti)

Vzpomínkový rámec celé knihy pak na mnoha místech nutně vyvolává i zamyšlení nad ošidností a nespolehlivostí paměti podobně jako Ztracená dálnice Davida Lynche ("Rád si věci pamatuju po svém. Jak jsem si je zapamatoval, ne nutně tak, jak se staly.") Gaiman svou neurčitou mlhu záměrně dále zahušťuje a pak několik protichůdných výroků v rozhovoru hravě smázne replikou:

Copak jsem ti neříkala, že nenajdeš ani dva lidi, kteří si jednu věc pamatují stejně?

Analytický a komparativní čtenář mého typu se může cítit trochu ošizen, že chůva Ursula Monktonová je svým charakterem a motivací až příliš podobná "druhé matce" z Gaimanovy Koralíny, ale omlouvá ji, že právě jí Gaiman umožnil, aby se v knize stala jeho sudičkou:

Jak můžeš být šťastný v tomto světě? Máš v srdci díru. Máš v sobě bránu do končin za hranicemi světa, který znáš. Až dospěješ, budou tě volat. Možná už na ně nikdy nezapomeneš, když tě nebude mučit marná touha po něčem, co nemůžeš mít, co si ani nemůžeš pořádně představit, ale ta touha ti bude kazit spánek, tvé dny i život, dokud nezavřeš oči navždy, dokud ti tví milovaní nedají jed a neprodají tě na anatomické účely, a i pak zemřeš s dírou v srdci a budeš proklínat svůj mizerný život. Jenomže ty nedospěješ.

Gaimanovi ta brána do jiných světů možná škodí, ale mnozí čtenáři jsou za ni vděční. Zvlášť když je v téhle knížce i podrobně popsaná cesta: stačí najít ztracený modrý zvonek, pak cár černé látky, pár kapek červené krve na zeleném mechu a nakonec bouři. Ta poslední část je nejtěžší, ale až nad sebou uvidíte letět rejnovlka, tak už jste skoro tam! =)

PS: Jak je patrné, tak březen je pro mě stále především měsíc knihy. ;)

"Můžete v té pozici zůstat ještě trochu déle?"

Haruki Murakami - 1Q84
 


Nejnovější román Haruki Murakamiho měl podle iDnes vyjít už loni, ale nakonec vyšel teprve teď v říjnu (přesněji řečeno první dvě části ze tří - ukázka českého překladu Tomáše Jurkoviče první kapitoly je na webu), a tak jsem mezitím čekání nevydržel a pustil se do anglické verze.

Minule (i předminule ;) jsem si stěžoval, že se Murakami dost opakuje, ale tentokrát pro podobnou stížnost nemám mnoho důvodů. Tedy ne že by se některé oblíbené prvky nenašly (vlastně je jich poměrně dost), ale jsou zasazeny do jiného kontextu nebo doplněné "novinkami".

Tradiční prvky jsou především alternativní realita (rok "1Q84") a něco nadpřirozena, několik úmrtí, sebevražd a vražd (obvykle naznačených spíše v pozadí), hrdinové řešící svá osobní traumata, mnoho nedořečených nebo nedořešených vedlejších motivů a samozřejmě velké množství citací a aluzí, což už ostatně naznačuje orwellovský název a "malí lidé" jako alternativa za "velkého bratra" (dle libosti doplňte velká písmena).

Do děje se tak Murakamimu povedlo vpašovat zmínky o Rolling Stones, starších jazzmanech i klasické hudbě, ukázky z Čechovova cestopisu i jeho známý citát o pušce na jevišti a mnoho dalších věcí, na které si momentálně nevzpomenu.

Čecha obzvlášť potěší Leoš Janáček a jeho Sinfonietta, která hraje až osudovou roli, a mě jako hnidopicha ještě více potěšilo, že jméno Janáček bylo i v anglické verzi psáno důsledně s diakritikou. Navíc popularita Janáčka prý díky tomu výrazně stoupla - tvrdí to iDnes a dá se to snadno zjistit i z komentářů Sinfonietty na YouTube. =)

Na druhou stranu se Murakami nenechává omezovat existujícím materiálem a když mu chybí, tak si ho prostě vymyslí. =) Alespoň mám dojem, že povídka "nějakého německého autora" o kočičím městě ve světě mimo 1Q84 tak docela neexistuje.

Větší pestrost knize dodává i samotná forma. Dva hlavní hrdinové znamenají dvě dějové linie (později dokonce "tři a tři"), které se občas téměř protnou, takže někdy sledujeme jednu událost z více stran.
Hlavní zápletka, kterou (jak čtenář brzy vytuší) tvoří milostný vztah, který nikdy nevznikl, sice skutečně působí "jako z nějaké telenovely" (to cituji komentář jedné z postav), ale Murakami to přece jen dokáže podat jinak než Rosamunde Pilcher. =)

Nejvíc mě ale v knize překvapilo výrazné zastoupení víry a církví. V Murakamiho beletristických knihách se hrdinové obvykle nijak nábožensky neprojevují a slovo "bůh" se snad nikde neobjevilo (nebo jsem na to zapomněl =), kdežto tady se vyskytuje poměrně hojně. Významnou roli má záhadná náboženská sekta a objeví se i Svědci Jehovovi a křesťanská modlitba. Jo a vlastně se tam mihnou ještě "kapitalizum" (zlo!) a "komunizum" (teoreticky dobro, ale vůdci jsou strašní!). =)

Nejdůležitější charakteristikou téhle knížky je ale přes to všechno slovo "dlouhá". Vlastně není ani dlouhá - je "sakra dlouhá"!

Vzhledem k počtu stran (anglická verze má zhruba 1300) to asi nezní jako velký objev, ale ono se to bohužel týká i samotného obsahu. Děj samozřejmě nechci prozrazovat (pokud si chcete četbu zkazit, tak zkuste anglickou Wikipedii - 1Q84), ale pokusím se to probrat z obecnější stránky...

Zhruba prvních tři sta (!) stránek už sice obsahuje nějaký děj, ale je to spíše expozice hlavních postav. Přesto nepůsobí nudně, protože stále přináší něco nového. Několik úvodních kapitol dokonce funguje tak, že každá následující výrazně mění náhled čtenáře na hlavní hrdiny - na jejich motivace, charakter a především minulost, která se střípek po střípku odkrývá, včetně toho, co ty dva vlastně (ne)spojuje.

Pak se začne zvolna připravovat půda pro nejdramatičtější událost trilogie, ke které dojde téměř přesně uprostřed, a pak se děj bohužel přesune do "kočičího města" (abych použil termín z knihy), kde se toho zase tak moc neděje, jen se dále zpřesňují některé nuance, jenomže to už příliš nepůsobí jako dokreslování nových motivů nebo alespoň detailů, ale spíš jako obtahování hotové kresby.

Třetinu třetí části (ehm =) navíc sledujeme soukromého detektiva (nebo něco velmi podobného =), jak se snaží pochopit dosavadní události i minulost hlavních hrdinů a v podstatě jenom přihlížíme, jak se jeho vyšetřování zvolna blíží k tomu, co už vlastně víme. Je to jen jiná forma čekání na konec - byť pointa jeho vyšetřování je výrazně jiná, než se na počátku dalo předpokládat.

Velmi mnoho úsilí nepřeskakovat odstavce mě navíc stály Murakamiho detailní popisy oblečení. Kostymérky seriálu Vyprávěj by možná uvedly do extáze, ale já opravdu nedokážu ocenit, jak přesně oblečení charakterizuje jednotlivé postavy nebo jejich duševní rozpoložení, protože většinu zmíněných značek znám pouze podle jména a absolutně netuším, jak vypadaly jejich modely pro rok 1984. Na druhou stranu pokud dojde ke zfilmování, tak filmaři budou mít část práce ušetřenou, protože oblečení je u každé postavy a v každé scéně popsáno skutečně velmi podrobně.

Podobně tvrdý oříšek byly i úvahy hlavních postav, protože ty se velice dlouho točí v kruhu a jen občas se objeví nová myšlenka, takže pokud čtete pasáž popisující téměř stejné myšlenkové pochody už popáté, tak se i přes jiné formulace, zajímavé metafory a rafinované propojování motivů nebo naznačené paralely nemůžete ubránit jisté únavě.

V podstatě jsem dostal to, co jsem chtěl a očekával, ale původní koncentrát je tentokrát příliš naředěný, což chuťový zážitek trochu kazí. Dočtení celé knížky pak vyžaduje téměř sportovní výkon, ale i to přinese sportovně založenému čtenáři jistou formu uspokojení. Takže sportu zdar! =)

PS: Jak jsem vyrozuměl, tak slova maza a dohta byla foneticky použita už v japonském originálu, takže jsem docela zvědav, jak vypadají v české verzi.

Literární závislost pokračuje

Po The Wind-up Bird Chronicle se mi do "dalšího Murakamiho" moc nechtělo, protože jsem začal mít pocit, že v jeho knížkách nacházím už příliš mnoho povědomých (čti opakujících se) motivů, ale asi na mě zapůsobila ta spousta zpráv o Japonsku v médiích, protože nedávno jsem si v náhlém pohnutí mysli koupil anglické vydání Dance Dance Dance. (Zajímalo by mě, jestli se to bude jmenovat česky Tanči, tanči, tanči nebo zůstane zachován anglický název, ale zatím nevím a "potřebují více informací". =)

Když jsem se pak ale pustil do čtení a ukázalo se, že hlavní hrdina převážně sedí doma, vzpomíná na tajemný hotel a ženu, která mu tam před časem zmizela, a záhy mu pojde kocour, což všechno znělo víc než povědomě, tak jsem měl chuť to zabalit, ale krizi jsem naštěstí překonal a jak se ukázalo, tak dál už to s tou podobností nebylo tak hrozné. Přestože se v textu opět prolíná detektivka, introspektivní psychoanalýza a sociální sonda do života v Japonsku (nebo alespoň jeho části), tak je chuť výsledné směsi odlišná od jiných Murakamiho výtvorů.

Jak je pro Murakamiho typické, tak i tady se sice objevuje jakýsi paralelní svět, ale do děje zasahuje daleko méně, než by se po prvních kapitolách dalo očekávat. Murakami navíc všechny související události podává natolik vágně, že ani na konci knížky jsem si nebyl jistý, jestli ten paralelní svět „ve světě knížky“ existuje, nebo se jedná jen o sny a představy hlavního hrdiny. Tančil všemi událostmi knížky podle rad svého strážného anděla nebo svého podvědomí?

Podobně zákeřně a nejednoznačně Murakami zachází i s hlavní kriminální zápletkou. Přestože vypravěč ledacos zjistí, tak nakonec výsledky svého vyšetřování shrne slovy: „Možná ji zabil, možná ne“, takže máte chuť ho zabít taky. ;) Nemluvě o nejasných koncích mnohých vedlejších dějových linií – prostě Murakami.

Čím se knížka naopak hodně liší, je její časové ukotvení. Ne že by se jiné Murakamiho knihy odehrávaly v kunderovské nadčasové abstrakci, ale tady jsou osmdesátá léta připomínána na každém kroku. Kromě neustálých narážek na rozvinutý kapitalismus (jak je vidět, tak hustý výskyt tohoto slova nebyl v osmdesátých letech vázaný jen na země RVHP =), jsou to především telefony a hudba.

Skoro se divím, že se telefon se záznamníkem v nějaké formě nedostal do názvu, protože mi připadalo, že pokud si hlavní hrdina zrovna doma s plechovkou piva v ruce nepřipravuje nějaké jídlo, tak buď někomu volá, nebo mu nechává vzkaz na záznamníku, nebo si alespoň přehrává svůj, takže dnes, v době smartphonů a okamžité dostupnosti, to strašlivě bije do očí.

Podobně je to s hudbou. Když Murakamiho obvyklí hrdinové poslouchají Beatles, starý jazz nebo klasickou hudbu, tak je to z dnešního pohledu všechno tak nadčasové, že se čtenáři nejspíš nevybaví žádný konkrétní rok, ale když se v knížce objevila třináctiletá holka, která poslouchá Davida Bowieho, Pixies, Duran Duran a Talking Heads a vypravěč před ní vtipkuje na účet Boy George, tak se mi zbytky vlasů začaly samovolně formovat do osmdesátkové “budky“.

Nečekanou satirickou (?) vsuvkou pro mě byla postava Hiraku Makimury. Přiznám se, že jsem si původně nevšimnul, že to je dokonalý anagram, ale jinak se už na první pohled zdá, že se tady Murakami trefuje do vlastního pokrouceného mediálního obrazu – spisovatel bez talentu, který se proslavil a pak začal kopírovat sám sebe až do úplného vyprázdnění, takže se stal televizní „celebritou“ a už jen chodí na golf a všechno přepočítává na peníze. Murakami ale Makimuru alibisticky drží trochu bokem hlavního dění, takže pro tu satiru nezbývá zase tolik místa. I když možná to je logické – Makimura je prostě dějově nezajímavá postava. =)

Podobný text byl měl asi končit nějakým výstižným souhrnem, ale tomu se celá knížka vzpírá. Naštěstí má Murakami pro recenzenty a další rutinní odhazovače textového sněhu (ano, tohle je taky vlastně citace) porozumění, a tak jim připravil vhodný text k parafrázování: „Nezaručím vám, že na konci budete šťastní, ale dokud máte před sebou nějaká písmenka, tak musíte číst, číst, číst…“ ;)

Zaslechnuto z kolemjedoucího rychlíku

Nedávno jsem si uvědomil, že tu mám velké hudební resty, takže bych je rád alespoň trochu dohnal...

Lykke Li - Wounded Rhymes (2011/03)

Trochu mě překvapují zatím převážně nadšené recenze. Ne že by ta deska byla špatná, ale vytratila se z ní intimita Youth Novels, což je v mých očích a uších mílovníka kníkajících zpěvaček trestuhodná chyba.

Tahle deska je rocková, hlasitá, se spoustou dozvuků a reverbů, což mě obvlášť otravuje u zpěvu. Když se chcete stát rockovou zpěvačkou nebo aspoň Petrou Janů a máte hlas jako Suzanne Vega, tak si musíte ve studiu trochu pomoct a tady je těch zdvojení a reverbů na mě nějak moc.

Lykke a spol. se povedlo vyrobit stylovou skandinávskou verzi typického amerického zvuku šedesátých (nebo tak nějak) let, což bych u někoho jiného asi ocenil, ale od Lykke to beru jako zradu nebo přinejmenším ztrátu. Na druhou stranu se třeba Rich Kids Blues v uších pořád nemůžu zbavit, takže přes moji osobní averzi a předsudky ta deska evidentně má jisté klady... =)

Lowb - Leap and the Net will Appear (2011/02)

Na sólovou desku Andyho Barlowa asi dost fanoušků Lamb po faktickém rozpadu skupiny v roce 2004 čekalo, ale čekání se protahovalo tak dlouho, že se obávám, že letos už ji nečekal skoro nikdo - zvlášť, když Lamb loni obnovil koncertní činnost a momentálně v mezerách mezi cestováním po festivalech společně dokončují pátou desku (pod extrémně rafinovaným pracovním názvem "5", plánované datum vydání 5.5. =).

Na první poslech překvapí, že album není ani zdaleka tak drsné, jak by se dalo čekat podle tradovaného rozdělení rolí v Lamb (Lou nežný folk, Andy brutální elektronika) - spíše naopak. Bez Lou nahrál Andy svou nejpoklidnější desku - že by chlapec stárnul? A vzhledem k tomu, že se na desce objevují i nějaké ty něžné hlasy, tak se mu od zvuku Lamb zřejmě už moc utíkat nechce.

Co naopak očekávání odpovídá, je produkce a precizní přístup, ale to je po pěti letech nahrávání téměř povinnost. Trochu mě mrzí jen to, že se Andy nezkusil trochu svézt na některém módním trendu, abychom se i my, povrchní trendaři ;), měli čeho chytit, protože mám dojem, že ta deska není přesně časově zařaditelná, ale vzhledem k tomu, že hlavní elektronické "objevy" letošního roku sázají spíše na minimální aranžmá, tak působí Andyho promyšlené skládačky akustických i elektronických nástrojů nějak nepatřičně.

Radiohead - The King of Limbs (2011/02)

Z té desky jsem zatím neslyšel ani notu, protože už se mi ani moc nechce Radiohead analyzovat, ale stejně mám takový dojem, že bych o ní po všech těch odborných názorech napsaných jinde mohl napsat delší zasvěcený text a pokud by byl správně kritický s použitím zkratky R.E.M., tak by to i prošlo. ;)

Jamie Woon - Mirrorwriting (2011/04)

Jak jsem se už kdesi dočetl, tak na tohle album čeká spousta lidí, kterým se zalíbil James Blake. Nejsem si jistý, jestli to je způsobeno vazbami na Buriala nebo spíš zařazením obou do "legendárního" seznamu Sound of 2011, ale každopádně to moc nechápu, protože Jamie má k Blakovi zhruba stejně daleko jako k Justinu Timberlakovi (dobře, trochu přeháním =) - což ale nemusí být na škodu, protože Blakovo eponymní album mi (s výjimkou Limit to your Love) připadá příliš "artové", takže tady by trochu komerční vstřícnosti navíc vůči posluchačům nemuselo škodit.

Stopové množství dubstepu, které se sem nakonec vloudilo, se nakonec omezilo v podstatě jen na zabasovaný zvuk téměř bez výšek, ve kterém se většina nástrojů ztrácí a ven lezou jen činely, luskání psty a ten procítěný a pečlivě zprodukovaný zpěv.

U singlů mě sice trochu odradily texty (představte si, že Night Air je skutečně o tom, že Jamie má rád noční vzduch, zatímco Lady Luck o tom, že nemá štěstí a chtěl by ho mít - úplná Píseň o rose ;), ale u zbytku desky jsem naštěstí další podrobnosti (zatím) nezachytil, takže z Gravity si navzdory názvu odnáším samé povznášející pocity. =)

The Kills - Blood Pressures (2011/04)

Tak jako dobrý, protože to zní jako staří dobří The Kills (bustrované kytary, ale přitom úsporná a chytlavá aranžmá, plný zpěv Alison Mosshart i přizvukování Jamieho Hince), ale pořád mi to zní hodně podobně jako staří dobří The Kills. ;) Jinak řečeno mám dojem, že si tahle dvojka vybudovala tak osobitý styl, že už se ho nezbaví, ale ještě pořád se to dá snést... Jo a už jsem se zmínil o R.E.M...? ;)

Ne tak docela newmusic

Už delší dobu mám dojem, že nestíhám (nebo možná ani nechci) držet tempo s vycházejícími (nebo spíše unikajícími =) hudebními novinkami. Původně jsem chtěl kvůli tomu zahájit protestní hladovku, ale nebyl jsem si jistý, co vlastně požaduji, a tak se asi spokojím s protestními minirecenzemi několika desek, které už tak moc nové nejsou. A některé vůbec. ;)

Son Lux - At War With Walls and Mazes (2008)

Před časem jsem doma při úklidu našel zbloudilé, dva roky staré číslo Týdne, ve kterém o tohle albu pochvalně psal v rubrice hudebních tipů Ondřej Štindl a musím říct, že nekecal. =) V nepravděpodobné kombinaci se na něm spojuje koncepčnost vážné hudby a přímočarost chlapíka, který podle momentálního rozpoložení mlátí do bicích, protože zrovna nemá nic lepšího na práci. Tedy ne že by ta deska nutně takhle vznikala (vlastně si myslím, že to vypadalo úplně jinak), ale takový z ní mám při poslechu dojem. =) Na první poslech zní písničky dost syrově, což způsobují vpády hlasitých bicích a přebuzeného vazbení, zdánlivé nesmyslné repetitivní pasáže a vespod neurčitá elektronika, ale ve skutečnosti jsou nejvíc zastoupeny klasické akustické nástroje (speciálně klavír je skoro všude). Symfonicky (nebo abbey-roadovsky ;) pak na mě působí některé hudební motivy, které se v různých písničkách na desce vracejí.

Jinak ale Ryan Lott není zrovna typický písničkář, protože texty se omezují na kratší slogany, které se ovšem díky tomu vryjí opravdu hluboko do paměti. Když dvě minuty v kuse dokolečka zpíváte „you stand between me and all my enemies“, a pak to ještě pojistíte tím, že to s vámi do zesilujícího elektronického hluku začne dvojhlasně zpívat nasamplovaná Maria Callas, tak před tím posluchač prostě neuteče. ;)

Za zmínku asi taky stojí fakt, že Lott měl na starost aranžmá a nahrávání orchestru (v Praze) na desku Hidden skupiny These New Puritans (která mě ovšem z neznámých důvodů až tak nechytla).

Ochre - Like Dust of the Balance (2009)

Ochre je elektronický projekt Brita Chrise Learyho, který se pohybuje někde na rozhraní ambientu a IDM. Úplně na spaní to ale není, protože na to je tam příliš mnoho perkusivních a rušivých elektronických zvuků. Jinak má ale Leary evidentně rád strunné nástroje a obzvlášť si oblíbil zvuk harfy, na který narazíte skoro v každé… no jo, sakra, co to vlastně je? „Písničky“ to rozhodně nejsou, protože se tam vůbec nezpívá, a „tracky“ by mohly být zavádějící, protože tak rychlé a taneční to zase není… že by „skladby“? Všechno je bohatě proaranžované a vůbec to dělá dojem takové klasické práce. Trochu mě tam sice občas iritují některé použité elektronické zvuky nebo efekty, které už jsou za svým módním zenitem, ale jinak nemám, na co bych si stěžoval.

King Midas Sound - Waiting for You (2009)

Téhle nesourodé dvojice jsem si všimnul na výběru 5 years of Hyperdub, kde mě zaujali hlavně tím, že to byla jedna z mála výjimek, kde se objevil zpěv a něco jako písničkové jádro. To taky znamená, že zlé jazyky tvrdí, že to ústupek komerci, ale mě tahle deska spíš utvrzuje v dojmu, že dubstep se nikdy nestane v pravém slova mainstreamem – a pokud ano, tak rozhodně ne ve své současné podobě. I když ono je taky otázkou, jestli se tahle deska dá vůbec považovat za dubstep, protože místy se step ztrácí a zůstává jen tradiční dub, ale každopádně jsou aranžmá tak děravá a vzdušná, až to nepříjemně profukuje a ten chlad mě poslední dobou až tak neoslovuje.

The Drums – The Drums (2010)

Absolutně nechápu, co v současnosti dovede lidi k tomu, aby vytvořili skupinu imitující rané The Cure, ale vím jistě, že mně osobně existence něčeho takového ani trochu nechyběla.


Mulu – Smiles like a Shark (1997)

Každý správný pamětník devadesátých let má doma CD Sprite, které vyšlo jako příloha časopisu Score, a na něm písničku Pussycat dvojice Mulu, ale celou desku Smiles like a Shark nemá snad nikdo, a tak mě potěšilo, že jsem na ni narazil aspoň teď po letech. Tím jsem ovšem seznam pozitiv docela vyčerpal, protože Mulu sice nahráli docela dobrou trip-popovou desku, která se docela dá poslouchat, ale docela jí chybí něco navíc, co člověka zaujme. Proti soudobým konkurentům (Lamb, Olive) prostě znělo Mulu příliš rádiově a zaměnitelně, takže to teď z odstupu let může vypadat, že to album jinak než v zapomnění ani skončit nemohlo - a asi to je i pravda.

To není moje malá scéna

Různí interpreti - For Semafor (2009)

Nebudu chodit kolem horké kaše, když už jsem v nadpisu ledacos naznačil - tahle deska je pro mě zklamáním roku. Asi hlavně proto, že jsem dostal něco naprosto jiného, než jsem očekával, což může (ale nemusí) být můj problém...

Nové album s příznačným názvem For Semafor, které přináší nestárnoucí songy Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra v podání autorských osobností a kapel z 21. století... (promo text)

Vlivem jakýchsi rodinných tradic mám Semafor docela rád a taky mám rád coververze, takže jsem si tuhle desku předem vymaloval v pestrých barvách - jenom jsem si lámal hlavu, kdo na ní vlastně bude hrát, protože mi nepřipadalo, že by "z autorských osobností 21. století" na Semafor kdokoliv navazoval. Totiž slovní hříčky semaforského typu se snad dají najít u Tata Bojs, ale tím můj seznam mladých (buďme tolerantní a řekněme do čtyřiceti let) podezřelých končil.

Jenže člověk míní a Pavel Klusák mění, takže se na desce objevují takové mladé hvězdy jako Přemysl Rut, Jan Burian nebo zesnulá Zuzana Navarová. Nic proti nim (ostatně jsou to většinou ty lepší příspěvky), ale to nejsou zrovna typické osobnosti 21. století, ale spíš/téměř pamětníci zlaté éry původního Semaforu.

Album propojuje české hvězdy mainstreamové a nezávislé scény 21. století: hranice v hudbě jsou beztak iluzorní. (Pavel Klusák)

Někde tady vidím největší problém celé desky - komu je vlastně určena? Mám experimentálně ověřeno, že pamětníkům Semaforu rozhodně ne (pravda, měl jsem poměrně malý vzorek respondentů =), protože pro ně je 90% alba naprosto nestravitelných a dá značnou práci, aby po úvodním úletu skupiny Dva vůbec vyslechli zbytek. A mladší publikum? Hranice v hudbě jsou možná iluzorní, ale znám jen velice málo lidí, kteří by si s požitkem vyslechli například Tata Bojs i Jiřího Konvrzka.

Lidi si z toho vyberou, co je baví, určitou písničku nebo text, než aby to přijali jako celek. (Milan Cais)

Uznávám, že v té možnosti výběru je určitá naděje, ale vzhledem k tomu, že album nevyšlo jako mp3 ke stažení zdarma, kde by si člověk vybral jen to, co ho zajímá, ale jako normální nedělitelné CD v ceně 249 Kč, tak Pavel Klusák zřejmě předpokládá, že kromě něj existují i jiní lidé, kteří CELOU tuhle nepravděpodobnou směs přístupů skutečně s radostí poslouchají. (Možná má dokonce pravdu...? =)

Do hry jsem zval ty, u nichž jsem byl přesvědčený, že písničku neokopírují, jako se to dělá v Superstar, ale ukáží ji v novém světle.

Všiml jsem si (tedy s výjimkou Zatrestbandu). Bohužel mi často připadá, že ta jinakost byla jediným kritériem. Cover verze samozřejmě může s původní písničkou nakládat dost volně, ale od interpreta čekám přece jen jistý respekt k původnímu materiálu (čili zachování toho nejlepšího, což jsou v případě Semaforu texty a melodie) a ne vlastní exhibici, která s originálem už nemá téměř nic společného (Dva!). Předpokládám, že pokud interpret cítí potřebu písničku rozorat k nepoznání, tak k originálu zřejmě nemá příliš kladný vztah a v tom případě nechápu, proč na toto album vůbec přispěl. Výsledek pak působí přibližně stejně, jako kdyby Petr Rychlý přehrával (a přehrával) nějaké vyprávění Miroslava Horníčka.

Každý to má jinak a jeden song tak může být na albu dvakrát. (...) ...dokonce i Suchého melodie ze Sekty jsou síla. Ve spisech má na 1500 písňových textů... (Pavel Klusák)

Hm, nenapadlo by mě, že vybrat z 1500 písniček 20 tak, aby se neopakovaly, bude až takový problém. Asi toho Jiří Suchý zatím napsal málo...

Nebudu komentovat všechny písničky na desce, protože by to asi bylo příliš dlouhé a velmi pravděpodobně příliš subjektivní (asi se dá odhadnout, že jsou mi - byť s výhradami - bližší TTB a EOST než kvílející Petr Nikl, Jaroslav Dušek zmateně překřikující svého kolegu nebo Allstar Refjúdží Band, který bojuje s výslovností cizokrajné češtiny i s laděním). Koneckonců všichni hudebníci předvedli víceméně to, co se od nich dalo čekat (snad s výjimkou vltavína Roberta Nebřenského, od kterého jsem čekal něco veselejšího), takže problém téhle desky vidím někde jinde.

Cover verze totiž dopadnou lépe, pokud vznikají spontánně a z iniciativy samotných hudebníků, což je samozřejmě podmíněno tím, že danou písničku nebo původního interpreta mají rádi. Proto svého času mohl fungovat například tribute For the Masses s písničkami Depeche Mode - celé album spojoval podobný přístup a dojem, že všichni účastníci skutečně Depeche Mode poslouchají/li, kdežto já mám z alba For Semafor dojem, že ho spojuje jen vkus Pavla Klusáka a přístup mnoha účastníků, že "Semafor sice neposloucháme, ale je to klasika a tak ňák to přece všichni známe".

V roce oslav 50. výročí založení divadla Semafor lze těžko požadovat pádnější důkaz, že kouzlo autorského dua Suchý & Šlitr stále žije. (Týden)

Ano, Pavel Klusák chtěl zřejmě touhle deskou přesvědčit, že odkaz Semaforu stále žije a jak jsem vyrozuměl z nějakého rozhovoru, tak k tomuto bohulibému účelu dokonce dostal nějaký kulturní grant, ale mě o tom tedy rozhodně nepřesvědčil - spíše rozesmutnil. Odkaz Semaforu (přesněji řečeno to, co za odkaz Semaforu považuju já ;) leží v kómatu na JIPce s umělou výživou v ruce a ve vedlejší místnosti slaví jeho narozeniny náhodně vybraná parta lidí, kteří se nemůžou shodnout ani na tom, jaký ten Semafor vlastně byl. Ale asi je to tak nevyhnutelné...

Synekdocha, Nová Dědina

V pátek mi nebylo moc dobře. Bolelo mě břicho a štípaly oči, takže jsem nebyl ve stavu, abych si užíval vysoce intelektuální kultury, ale protože to nevypadá, že by se film Synekdocha New York (Synecdoche, New York) dostal do běžné distribuce, tak jsem měl jednu z mála příležitostí ten film vidět na plátně. Nebylo zbytí. Pán trhající lístky měl legrační příjmení, ale nikdo mi neřekl jaké. O dva roky a deset minut později jsme seděli v kině, když začali odcházet první znechucení diváci.

Caden Cotard je hlavní postava, ale není to Charlie Kaufman, i když to k téhle interpretaci svádí, ale kdyby to byla pravda, tak by byl Kaufman už několik let po smrti. Cotarda bolí břicho, má divnou barvu stolice a nemyslí tím židli, špatně vidí, protože mu nepracují zornice, v Turecku došlo k nějaké katastrofě, ale netýká se to krocanů (nepřeložitelný anglický jazykový vtípek - ha ha), má vyrážku, problémy se zuby, místo neurolog slyší urolog, oči jsou součástí mozku a mezitím nám střihač demostruje, že se dá bezbolestně vynechat několik let nebo vložit halucinogenní scénka s malou dcerou. Taky má manželku, ale brzy nemá, nemá milenku, protože je nemocný a ona navíc bydlí v domě, který hoří. A taky přestává slinit, ale to snad ještě může napravit tréning slinění před jídlem. Tak si pořídí druhou manželku a druhou dceru, ale to se samozřejmě nedá srovnat, už proto, že ta první manželka je malířka, má lesbickou přítelkyni, žije v Berlíně, má dva německé manžely, ale možná taky čtyři, je tam teprve týden, ale dcera už zestárla o rok a má německý přízvuk. A asi za dvacet let stejně zemře a její tetování s květinami s ní.

Ale já vůbec nechápu, proč tenhle text píšu, protože vůbec nevím, co k tomu mám dál napsat. Můžete mi někdo poradit, co bych o tom měl napsat?

Dobrý den, já jsem sice nikdy nepsal recenze filmů, ale sleduji tenhle blog už delší dobu a myslím, že už znám Váš styl natolik, abych byl schopen pokračovat v téhle recenzi místo Vás. Při vší skromnost si dokonce myslím, že to bude lepší než původní text, protože ten mi zatím připadá nějaký nesouvislý a přerývaný.

Synekdocha je kaufmanovská až na půdu a vykazuje spoustu shodných znaků s Adaptací. Dlouhá úvodní pasáž představí úvodní postavy a už tam se objevuje spousta podivností a zvláštně vybraných a seřazených scén, ale ještě je to možné považovat za poměrně realistický příběh, ale pak Caden dostane obrovský grant na projekt dle svého uvážení, pronajme si obrovskou halu v New Yorku, naplní ji spoustou herců, komparzistů a techniků a příběh se začne ve všech těch ornamentech ztrácet. Tam, kde Adaptace nabízela ještě poměrně čitelnou strukturu, vrší Synekdocha další a další úrovně zacyklení, halucinogenních (vidíte? schválně jsem použil stejné slovo, jako původní autor!) scén a absurdit, takže to připomíná až styl Davida Lynche, který už není možné plně rozumově pochopit, takže nezbývá než přepnout mozek do zvláštního režimu, vstřebávat to a doufat, že to na nějaké další abstraktní úrovni začne dávat smysl.

Myslím, že bys měl zmínit, že když film skončil, tak jsem měl dojem, jako bych měl otřes mozku.

To myslím není nutné, protože o nevolnosti jsi psal už na začátku textu.

Ale to se přece týkalo mého stavu před filmem. Teď mluvím o stavu po filmu a myslím, že by to mělo být zmíněno. Čtenářům to pomůže ten film lépe pochopit.

Pochopit? No nevím. Ale možná to je dobrá připomínka. Co na to holky říkáte?

My si myslíme, že by bylo vhodné začít od toho, že Synekdocha je údajně čistě Kaufmanův projekt, ale přitom se zdá, že se tam objevily i motivy z Gondryho (!) klipu Bachelorette. Byla tam přece divadelní hra, která napodobuje život tak křečovitě, až se na scéně objeví i herec hrající herce hrajícího Cadena, ale určitou podobnost vykazuje i deník Cadenovy dcery, který nechala doma pod polštářem, ale který se přesto sám dál píše a popisuje její zážitky v Berlíně.

Moment, holky přece měly psát svoji vlastní recenzi?! Teď to vypadá, že mi kradou tuhle a navíc si myslím, že na tohle by holky samy nepřišly. To mají z mého scénáře? Nepamatuju si, že bych jim to tam psal. A ty s tou kurzívou jsi vlastně kdo? Ty jsi skutečná postava nebo jen moje alter ego? Je jedna hodina po půlnoci a já už jsem tak unavený...

Mě už si nevšímejte. Já jsem se přece zabil skokem z makety mrakodrapu po tom, co jsi mi přebral svou bývalou milenku.

Cože? My tady přece píšeme recenzi a ty jsi měl být recenzent recenzenta a teď to tu komentuješ, jako bys byl ten herec, co hrál v Cadenově hře Cadena. Já už ničemu nerozumím. Všechno se se vším propletlo.

Ta poslední věta je trochu navíc, ale chceš čtenářům poskytnou alespoň nějaké vodítko, co? To se snažíš marně.

Tak si zatím odpočiň a můžeš pak místo nás napsat tu naši recenzi. Kaufman nás totiž fakt nasral. Tam v podstatě nebyla jediná původní myšlenka a navíc to bylo celé bezvýchodné. Všude samá symbolická scéna, divák si může vymýšlet různé vlastní interpretace a nakonec všichni umřeme. Vy taky. To je teda objev!

Já jsem z toho taky hrozně unavená, ale slíbila jsem, že ještě napíšu tu vaši recenzi: Kaufman posunul komplikovanost formy ještě o krok dál za Adaptaci, ale dál už se snad ani jít nedá. Když obsáhnete celý jeden život i smrt, tak už žádné větší téma neexistuje. Celý svět je jeviště a všichni lidé v něm hrají hlavní roli v příběhu svého života, zatímco umění se to marně snaží zachytit a zpracovat.

To je teda objev! Vy taky. Nakonec všichni umřeme. Vidíme mrtvé lidi a mrtvých je víc než živých. Co jsme my, budete i vy!

Pokud jste to nepoznaly, tak tohle byla recenze uměleckého filmu! A nechte mě v klidu zemřít. Už totiž vím, jak se tahle recenze bude jmenovat!

Analogová telefonní linka

Tohle bude určitě příliš dlouhé na to, aby se to dalo na NMM vydávat za krátkou recenzi (nebo vůbec za recenzi =), takže sem s tím!

Joshua a Charlie mě docela překvapili. Přesněji řečeno mě překvapil už singl Helen of Troy (a nebylo to úplně pozitivní), protože ten se vydal nečekaným směrem. Tedy ne úplně nečekaným, protože něco naznačoval už předloňský pražský koncert, ale šok to byl i tak.

V Praze totiž TTA jako poslední přídavek odehráli novou písničku The Sky is Black (And So is Your Heart), která se od starších věcí dost lišila, ale zůstala tam ještě spousta známých prvků, kdežto v Helen of Troy už nezůstal na kameni kámen. Zmizel všudypřítomný rhodes, táhlé smyčce, hostující rnb zpěváci a dokonce i nejtypičnější znak TTA čili drcení bubnů i zpěvu na granule, "zastavování" zvuků a jiné chutné pazvuky a jako bonus při masteringu zřejmě ještě trochu ořízli basy, protože to by mohlo výsledný dojem trochu zachránit a tomu bylo třeba zabránit.

Místo toho radikálně změnili taktiku a naservírovali nám analogové syntezátory ženoucí si po šestnactinách zběsile a monotónně vpřed, sterilní samply elektronických bubnů (no jo, zase se to dá svést na 808) a zpěv samotného Joshe Eustise se spoustou reverbu, který se ovšem v mixu beznadějně ztrácí a způsobuje, že se vám při poslechu začne hlava samovolně sklánět dolů a vy začínáte bedlivě zkoumat tkaničky svých bot. U toho posledního bodu drze předpokládám, že tohle nebyla koncepce, ale že se spíš Josh pokusil nějak zamaskovat svou chybějící pěveckou praxi, ale čert to vem - tímhle syndromem v menší míře trpěl i John Lennon a časem se z toho dostal. =)

Pak mě taky překvapil pp, že si u TTA stěžuje na "nudnou melancholii" a přitom slyšel obě předchozí studiová alba. Těch samých TTA, které v níže citovaném článku jistý Shaun Bateman popisuje jako "dva chlápky, kteří tvoří smutná a srdceryvná díla zaskakující geniality, zatímco se neustále rozcházejí se svými přítelkyněmi nebo sedí o samotě v temných místnostech obklopení různými cinkajícími předměty." Pravda, cinkající předměty zmizely, ale to ostatní včetně "nudné melancholie" pořád souhlasí. Podle toho rozhovoru s Joshem Eustisem to vlastně vypadá tak, že je zázrak, že ta nová deska vůbec vznikla:

"Neplánovali jsme žádnou další hudbu. Naše přátelství kvůli skupině dost trpělo a protože si přátelství ceníme víc než skupiny, tak jsme se rozhodli dát si pauzu, abychom se navzájem neuškrtili. (...) Na začátku roku 2004 jsem se přestěhoval zpátky do New Orleans, abych vypadl ze studeného Chicaga - bez peněz a na dně. Totiž abychom mohli udělat to album, tak jsem předtím musel prodat většinu svého vybavení. Šel jsem teda bydlet k rodičům do New Orleans, abych dal svůj život zase dohromady a pracoval na nové hudbě."

Tolik k názvu "immolate yourself". =) A mimochodem pokud jste tu novou desku už odněkud stáhli, necítíte se teď trochu provinile?

Každopádně léčebná pauza nakonec zabrala - TTA začali znovu hrát (i do té Prahy dorazili), začali produkovat desky dalších projektů (však víte), zařídili nové studio a začali blbnout.



"Chtěli jsme naše depresivní a sebevražedné texty převléct do rychlejších temp a jaksi optimističtějšího zvuku, ale nakonec by z toho stejně měla vylézt depka."

"Zkoušeli jsem nějaké ty mikro-triky i na téhle desce, ale prostě nám to znělo blbě. A taky jsme líní. Teď je tolik muzikantů, kteří to dělají, a software, který to udělá za vás (modul Beat Repeat v Ableton Live - pozn. překladatele =), že to pro nás ztratilo kouzlo. Už to vůbec nezní nově nebo zajímavě. Děcka s Abletonem a laptopy sekají svoje beaty na prach. Jenže Autechre budou stejně vždycky 17 kroků daleko před všemi ostatními v tom, kam se může vyvíjet elektronická hudba, takže každý dalši pokus používat sekání nebo řezání nebo dělat něco fakt zběsilého je prostě marnost, aspoň tak to vidím. Takže i když celková textura pro nás bude vždycky hodně důležitá, tak máme pocit, že musíme zkoušet věci, které jsou nové pro nás, a zkoumat územi, kde jsme ještě nebyli - proto smyčky na páskách, všechny ty křupavé analogové synthy, míchání na čtvrtpalcovou pásku, dlouhé, rozvíjející se textury a důraz především na psaní samotných písniček a ne na produkci."



Ano, ona celá nová deska zní skutečně dost podobně jako Helen of Troy. Bojím se zjišťovat, co se členům TTA od vydání minulé desky DOOPRAVDY stalo, ale nepřipadá mi úplně normální, aby v roce 2008 elektronický (!) projekt nahrával desku pomocí stejné "technologie" jako The Cure v roce 1980 - čili pomocí zasmyčkovaných pásek natáhnutých po studiu. Já vím - i cesta může být cíl - ale ty konce! =)

TTA se naštěstí sabotování vlastní desky nepodařilo dotáhnout úplně do konce, protože ty tracky (ne, písničky podle mě nenapsali ani tentokrát) nakonec na nějaké specifické úrovni fungují a při bedlivějším poslechu zjistíte, že se v nich dokonce "něco děje", ale tentokrát to bylo dost těsné a opravdu se neodvažuju tipovat, kde bude Josh Eustis bydlet následující dva roky.

EDIT:
Tohle je dost smutná pointa, ale asi by to tady mělo být komplet:

Hudebník pohřešovaný od minulého týdne nalezen mrtvý
Charles Cooper byl pohřešován od půlnoci 21.1., kdy po hádce opustil byt své přítelkyně. Jeho tělo bylo nalezeno v pondělí 26.1.

Dvojnásob povrchní hodnocení

Caribou: Andorra (2007)

Kdysi jsem s jedním spolužákem (metalistou) na gymplu vedl debaty o tom, jaká bude budoucnost populární hudby. On samozřejmě propagoval kytary, já samozřejmě elektroniku. Argumentoval jsem tím, že technologie může zvuk kytary hravě nahradit a je jen otázkou času a vývoje, kdy k tomu dojde. Když si teď tak proberu události posledních let, tak si nejsem úplně jistý, kdo měl pravdu. Například se ukázalo, že pro image mladých rebelů je kytara pořád nenahraditelná (to ví i Avril Lavigne =), ale čistě z technického hlediska už je dneska možné nahradit nebo zkombinovat prakticky cokoliv.

Tak například Caribou. Už v době, kdy Dan Snaith jestě směl používat jméno Manitoba, bylo slyšet, že ho inspiruje americký pop šedesátých let. Na minulé desce to bylo patrné trochu míň (přes všechny ty stopy bubnů se to totiž nedalo rozeznat =), takže si to teď chtěl asi nějak vynahradit a výsledkem je deska, u které mám občas pocit, že jsem si omylem pustil Beach Boys. Má tím pádem smysl Caribou dál řadit do kategorie elektronika? Jsou použité prostředky důležitější než výsledek?

Retrospektivní recenze futer

Původně se mi zdálo zbytečné psát sem svoji soukromou recenzi na Retrofutro, protože jsem předpokládal, že těch recenzí vyjde spousta - a ono nic. Tedy skoro nic (asi Xavi jako vydavatel rozesílá málo CD =), tak to přece jenom proberu.

No nebudu to odhalení protahovat - CD mě spíše zklamalo. Je škoda, že teď, když se Xavi proslavil (a všiml si ho i Reflex! =), vydal své zatím nejslabší CD. Je možné, že v mém případě je to trochu ovlivněno syndromem "starý fanoušek", ale všechno se tím asi zdůvodnit nedá.

Slabinou (dá se říct jedinou) prvních dvou alb bylo to, že si byly vzájemně zvukově příliš podobné a z toho pohledu Retrofutro uspělo (dokonce tam jsou trubky!), jenomže mi připadá, že je to znouzectnost (s malým "z" =). Aranžmá a hosté jsou sice docela fajn, ale desce nepřidávají na osobitosti, ale spíše normálnosti - zní to víc jako nahrávka nevyvážené skupiny a ne jako deska zuřivého kytaristy a vtipného a bezprostředního folkového zpěváka.

Bohužel tam, kde starší desky sázely na vtip, přesněji řečeno spoustu vtipů, teď Xavi musí spoléhat na podání. Dříve všechno sypal se samozřejmostí a rychlostí Miroslava Horníčka v době Hovorů H, zatímco na na Retrofutru se často dostává do pozice Petra Rychlého v Natočto, který jeden vtip natahuje do podoby minutové scénky, mění hlas a převleky, ale nedokáže tím vším zakrýt skutečnost, že má v záloze jen jednu pointu. Jako typická ukázka by se možná dala použít úvodní hříčka Budíček (Leoš Suchařípa), kde Xavi sice s plným nasazením třičtvrtě minuty suchařípovsky chroptí, ale to je jaksi vše. Na desce se navíc opakovaně objevuje hlas Miroslava Moravce a tím myslím opravdu hlas Miroslava Moravce (jestli se nepletu, tak pochází z nějakého jeho TV vystoupení) - to je další nečekaný ústupek. Xavi je přece živelný imitátor a ne jen Petr Čtvrtníček hrající si ve střižně s ukradeným materiálem!

Nejhorší ale je, že se Xavi vzdává své nejsilnější zbraně - češtiny. Anglické písničky sice nejsou úplně bez vtipu, ale je jich na můj vkus příliš mnoho a vybroušeným českým hříčkám ze starších desek nedokážou konkurovat. Navíc největší hit desky Nazijazz pro mě nemůže být "domácí skladbou roku 2007" (Petr Korál), protože jako Nad dopisy diváků jsem ho slyšel už více než před rokem a od té doby ještě mnohokrát. V dalších (jinak solidních) písničkách se Xavi pro změnu dostává do tématické spirály - např. Maroko by mohlo být pokračování Pažitky (ale kdo je sakra pan Jendrýsek?) a Hněddá je doslova píseň o hovně. =)

Tím pádem se do mé hitparády dostaly bez výhrad vlastně jen Retrofutro Discotheque (Xavi jako The Edge a generační pamětník), Když muž sám snídá a německá říkánka Frigidenleute a to je trochu málo, ne?

Možná by bývalo lepší s vydáním třetí desky ještě chvilku počkat a více se vyhrát s texty. Na koncertech to asi nebude vadit, protože tam je na výběr ze širší palety, ale sama o sobě tahle deska bohužel nedělá Xavimu nejlepší reklamu. Tak snad zase příště. A já tentokrát klidně počkám i více než dva roky.

PS: Mimochodem "Jerzy" se polsky nevyslovuje "Jeržy", ale "Jeřy". To "ř" je sice trochu přitlumené, ale "rž" fakt ne.