Recenze Vážení přátelé, ano (Rudé právo 1989)

Během pátrání po "básnické trilogii" jsem si vzpomněl, že jsem kdysi dávno někde četl i nějakou recenzi na další film dvojice Klein - Pecháček Vážení přátelé, ano. Matně jsem si vybavoval, že začínala vtipem a vůbec celý film popisovala jako sérii vtipů, takže když jsem přesně tuhle recenzi v RP objevil (listopad 1989!), tak jsem si nebyl jistý, jestli mě taková dlouhodobá vzpomínka těší nebo děsí. =}

Zajímavé je, že ve třetím odstavci se Věra Míšková dostává k nápadu natočit film složený výhradně z existujících anekdot a v podstatě se tak s předstihem mnoha let stává autorkou námětu filmu Kameňák, ale když se v roce 2003 Kameňák dostal do kin, tak z něj příliš nadšená nebyla. Zdá se, že ze strany tvůrčího kolektivu Zdeňka Trošky nedošlo k řádnému vypořádání autorských práv. ;)

Vzhledem k tomu, že tenhle film nepatří k úplné televizní klasice, je až neuvěřitelné, že ho shodou okolností právě dnes ČT zařadila do vysílání (začíná zhruba za 50 minut).

Vážení přátelé, ano
Distribuční premiéra 1. 10. 1989
ČSFD 73 %
Rudé právo 9. 11. 1989 (strana 5)

Ane, ane, anekdoty, ty má každý rád

Potkají se dva úředníci:
»Nevíš, proč máme na dveřích ceduli SAMOSTATNÝ REFERENT, když žádný nesamostatný referent není?«
»To nevím, ale můžu ti slíbit, že do roku 2000 nevyhynem.«

Scéna, v níž se zhruba takto odehrává výše uvedený dialog, byla první, při níž mě napadlo, že by se film VÁŽENÍ PŘÁTELÉ, ANO autorské dvojice Ladislav Pecháček-Dušan Klein mohl vyprávět jako sled celkem samostatných anekdot. Zkoušela jsem dál - a fungovalo to. Kdyby z těch anekdot chtěl někdo sestavit jedno číslo humoristického časopisu, asi by se to podařilo a ani by nebylo monotematické. Vedle vtipů »potkají se dva« objevíme ve filmu i další známé kalibry: ředitel a jeho sekretářka, přijde pán k doktorovi, starší manželé v posteli, podřízení a nadřízení, respektive ti nahoře a ti dole. Vtipy slovní i obrazové - pro časopis by samozřejmě mohly být i kreslené, vtipy dobré i slabší - to asi nejspíš podle gusta každého diváka. Vtipy, při nichž se kdysi dámy alespoň formálně červenaly, vtipy, které se (ale to už je také dávno) vyprávěly jen mezi dobrými známými, protože se dotýkaly věci nedotknutelných.

Nabízí se předpoklad, že stačí zvolit opačný postup – posbírat par anekdot, poté je poskládat a zarámovat pokud možno sjednocujícím příběhem – a snadno lze natočit film, jehož úspěch je předem takřka zaručen, neboť obliba vtipů, vážení přátelé, je všeobecná, tradiční a proslulá.

Ladislav Pecháček a Dušan Klein ovšem nejsou umělci, kteří by tvořili zase tak docela lacino. Určující v jejich díle (natočeném podle stejnojmenné Pecháčkovy knihy) je přece jen myšlenkový základ. Na příběhu samostatného referenta-náměstka-ředitele Bohouše Fischera (hraje ho přesvědčivě Milan Lasica) se zabývají mnoha velmi podstatnými jevy, s nimiž je část lidí u nás právem nespokojena, část z nich tyje. Poukazují přitom nejen na »zvyky« již všeobecně známé, celkem všeobecné odsuzované, leč nikoliv všeobecně řešené. Zamýšlejí se i nad zcela aktuálními a mnohdy teprve do plného rozkvětu bujícími »vymoženostmi«, ať už jde o státní podniky, či novodobé vesnické grunty. Právě tu linii filmu, která se týká Bohoušova bratra a jeho prosperující rodiny, považuji za brilantní. A především uvažují (autoři) velmi vážné nad životními pocity člověka, který je v padesáti letech ještě plný sil, ale už se musí také ohlížet zpátky za cestou, kterou prošel v rodině, v práci, protože má zřejmě poslední příležitost: v té cestě pokračovat nebo přehodit na jinou výhybku. Dokáže to ještě? Přitakání poctivé práci, »která roste pod rukama a je vidět«, je ve filmu až plakátovitě jednoznačné, ale nevadí: stejně ty sny o ní spadnou a rozlomí se tak jako stará, poctivá, kachlová kamna ...

Nad tento vážný, v mnohém snad i burcující myšlenkový základ se tvůrci filmu chtěli odlehčujícím humorem povznést. Že to neudělali jinak než tím, že na onen základ nabalili zmíněný sled anekdot různé úrovně - tím si zaručili úspěch a jen poněkud uškodili (i když jistě zdaleka ne u každého diváka) své pověsti. Vždyť proč nepřiznat, že žijeme v době, kdy stačí tak málo, jen náznak, aby lidé bouřlivě reagovali. A tady srší vtipy i obhrouble, a to nejen sexuálně.

V takové atmosféře pak ovšem na slova hlavního hrdiny »ti nahoře nám sebrali všechno krásný a na nás zbude umakart« jisté a snadno souhlasně zareagují i ti, kteří, třebaže nejsou zrovna »vysoko«, v umakartu určitě nežijí.

Věra Míšková

Recenze Sexmise (Rudé právo 1985)

Možná by se dalo předpokládat, že legendární polská komedie Sexmise neměla za "totality" na růžích ustláno, ale v Rudém právu s ní zřejmě neměli žádný problém. Celé hodnocení Věry Míškové by se dalo zkrátit na "taková zábavná blbinka".


Sexmise
Česká premiéra 1.7.1985
ČSFD 78 %
Rudé právo 17.10.1985, strana 5

Dobrá zábava

Zvolit pro film název Sexmise bylo bezpochyby chytré - myslím si, že první velký nápor zájmu o tento snímek způsobil právě jeho titul. Sexmise přilákala nejvíc návštěvníků letní částí Filmového festivalu pracujících a ještě stále je vyprodaná. A to navzdory tomu, že se už dávno rozneslo, že »sexy-scén« je tu méně než v mnoha jiných filmech. Musí tu tedy být něco jiného, co udělalo z této sci-fi komedie hit letošního léta, a tím je, podle mého názoru, především vtip a vlídně ironický pohled na jeden ze základních mezilidských vztahů - vztah mezi ženami a muži.

Polský režisér Juliusz Machulski si nevybírá pro své filmy nijak pronikavě originální náměty, ale umí jim dodat právě vtip a neotřelý, svěží a laskavý pohled. Laskavý i k lidským nedostatkům, které jsou terčem jeho humoru. Prvotina Vabank, která úspěšné prošla i našimi kiny, byla zdařilou variací na téma podrazů. (Podobnost s americkým filmem Podraz byla tehdy velmi patrná.) Sexmise (na jejímž scénáři se spolu s Juliuszem Machulskim a Jolanou Hartwigovou podílel také náš Pavel Hajný) se zase opírá o téma pohybu v čase a představy, jak bude svět vypadat v příštím tisíciletí. I to už tu bylo nejednou. Tentokrát se hlavní hrdinové přenesli o půl století dopředu pomocí zmrazení a probudili se ve společenství, kde žijí pouze ženy; v hlubokém přesvědčení, že muž byl jen vývojovým mezičlánkem mezi opicí a dokonalou ženou, která se umí i sama rozmnožovat a »rodí« zase jen holčičky.

Vy, muži, kteří jste Sexmisi neviděli, se nemusíte obávat – film samozřejmě dokazuje, že vás přece jenom alespoň občas potřebujeme, že by život bez vás byl jen nuda a vlastně (znovu) jeden velký podraz. Ostatně režisér filmu je muž, a tak není divu, že scéna, v níž jeden z »misionářů« (skvěle dabovaný Václavem Postráneckým) obhajuje existenci mužů před »slepičím tribunálem«, patří ve filmu k nejpůsobivějším.

Sexmise je dobrá zábava, i když není žádným velkým filmovým dílem - už proto, že vedle dobrých nápadů, místy dokonce velmi podařených gagů, jsou tu i hluchá místa. Zejména v první polovině se nepodařilo zcela udržet tempo a některé pasáže jsou poněkud rozvleklé, divák dlouho čeká na pointy jednotlivých situaci. Pointa celého filmu je pak důkladné promyšlená, vtipná - i když si nemohu odpustit poznámku, že opět zcela v duchu »podrazu«.

VĚRA MÍŠKOVÁ

Recenze S čerty nejsou žerty (Rudé právo 1985)

Dnešní článek Takto psala dobová kritika o Pyšné princezně či Popelce mě inspiroval k pátrání po dalších podobných historických recenzích. Na webu je k dispozici rozsáhlý archiv Rudého práva, ale bohužel obsahuje pouze fotokopie stránek, takže se v něm nedá hledat (a co nenajde Google, to jako by neexistovalo), a tak jsem při listování rokem 1985 pár článků vybral, s nevalnými výsledky projel OCR a trochu zredigoval. Tady je první kousek - glosa, která vyšla "už" necelé tři měsíce po premiéře:

S čerty nejsou žerty
Česká premiéra 1.10.1985
ČSFD 89 %
Rudé právo 21.12.1985 (strana 5)

Kamarádi čerti

Ještě si dobře pamatuji, že nejoblíbenějším čertem mého dětství byl Trepifajksl z Dalskabátů. Možná proto, že měl také rád bramboračku. A potom ještě ten chasník v zaprášeném fráčku z Werichovy pohádky Až opadá listí z dubu. Ten, co měl špínu za ukazováčkem, mluvil gramaticky správně, avšak s lehounkým cizím přízvukem.

Vůbec si myslím, že děti mají mezi čerty hodně kamarádů. Bojí se jich jen docela malí špunti, kteří jimi bývají zbytečně strašeni. (Ostatně znám rodinu, kde svou ratolest strašili jménem literárního klasika, a účinek nad špenátem byl obdivuhodný.) Oni totiž ti pekelní nešikové, kteří by tak chtěli škodit, bývají vlastně docela milí. Mnohdy se na zemi, mezi lidmi zázračně mění a někteří tu nakonec zůstanou; stávají se z nich pak báječní, kudrnatí myslivci, kováři, mlynáři... A pokud i zůstanou zlí, stejně nad nimi člověk, láska, přátelství vyhrávají.

V poslední době k těm sympatickým přibyl další - čert Janek (hraje ho kouzelně Ondřej Vetchý) z filmové pohádky režiséra Hynka Bočana S ČERTY NEJSOU ŽERTY. Že nejsou? Ale ano, s těmihle »Čerty« je legrace habaděj, vždyť celý film byl natočen jako pohádková komedie. Autorka námětu Irena Šlapáková si vzala za podklad pohádku Boženy Němcové Čertův švagr a spolu se scenáristou Jiřím Justem a Hynkem Bočanem jí dodala humor, napětí, dobrodružství. Kromě toho tu ovšem zůstalo všechno, co do pořádné pohádky patří - lidé i čerti dobří i zlí, laskaví a láskyplní, ale také hamižní, mstiví. Peklo je vskutku příšerné (triky nápadité a dobře provedené) – dští tu oheň, řinčí řetězy, Lucifer (v pěkném podání Karla Heřmánka) řádí a zuří - a na pekelných vahách se pak všechno ukáže. Zlo je potrestáno, dobro vítězí.

Trošku mě na této pohádce mrzí určitá nejednotnost žánru. Mám ráda klasické pohádky a nemám nic ani proti moderním. Ale tady se obojí (podle mého názoru zejména v některých dialozích trochu násilně) mísí, což na mne působilo rušivě. Ale zdá se, že to nevadí dětem - film S čerty nejsou žerty je nejúspěšnějším snímkem letošního Dětského filmového festivalu. A to je asi u pohádky podstatné.

(miš) (tj. zřejmě Věra Míšková)