2014-11-02

Po ptákách

Jsem zklamán.

V roce 2009 jsem ve svém elaborátu o "The Wind-Up Bird Chronicle" napsal toto:

Nevím, jak se tahle knížka bude jmenovat česky, ale osobně bych navrhoval název "Kronika natahovacího ptáka", protože to by bylo dostatečně mnohoznačné. Totiž "wind-up bird" by za normálních okolností znamenalo, že je natahovací ten pták (jako hračka na klíček), ale hlavní hrdina v knize mluví o mechanicky znějícím křiku ptáka (kterého mimochodem nikdy neuvidí), který zní, jakoby tím "natahoval péro jejich malého světa".

Jak jsem se ale právě dočetl, tak oficiální český název zní "Kronika ptáčka na klíček". =(

2014-08-08

Colours 2014 - den čtvrtý

Tak ať to máme konečně komplet... =)

Neděle 20.7.

Tradiční pozdní příchod mě tentokrát příliš nemrzel, protože Listolet si u mě připsal (nebo vlastně spíš odepsal) minusové body. Cover verze Mňágy na Dárečku a nějaké starší ukázky na webu byly fajn, ale když jsme dorazili, tak se členové skupiny právě snažili publikum přesvědčit, že “nejsme jenom takoví zasnění romantici” a že mají i smysl pro humor - bohužel o dost jiný než já. =]

Vše korunoval závěrečný anglický duet s hostující Lucií Redlovou uvedený žertovnou historkou o tom, jak jim vydavatel zkritizoval anglickou výslovnost, že to zní, jako by to zpíval Japonec, a jak jim pak u té písničky na webu nějaký Japonec pochválil zpěv. Pověsti nelhaly… =}

V neděli se naše požadavky scvrkly už jen na to, abychom si měli kam sednout, a v tomto směru byl nejlepší Gong, a tak jsme se ocitli na koncertu skupiny 9Bach a nakonec to nebylo špatné.

Nějak takhle by možná zněly skupiny Hradišťan nebo Javory, kdyby vznikly ve 21.století ve Walesu. Kromě klasických rockových nástrojů se totiž z pódia ozývaly třeba i xylofon a hlavně harfa a repertoár se skládal ze směsi upravených lidovek a vlastních pseudolidovek.

Koncert táhla hlavně zpěvačka (a klávesistka) Lisa Jen se svým křišťálovým (je to klišé, ale nemohu jinak =) hlasem, která fungovala i jako moderátorka. Její anglické výklady, o čem která písnička je, a ebenovsky decentní humor na velšský úkor, se ale asi trochu míjely účinkem, protože dvě důchodkyně sedící za námi to zhodnotily slovy: “Mluvíš hezky, ale ja něpanimáju”. (Jejich další komentáře - a nebylo jich málo - jsem naštěstí zapomněl.)

Publikum bylo vůbec jistou vadou na kráse koncertu, protože po každé písničce se zhruba třicet lidí sebralo a prchalo ven. Na festivalu je taková cirkulace publika asi nevyhnutelná a na otevřených scénách se to děje běžně, ale v Gongu, kde má člověk celý sál jako na dlani, to působilo dost nepatřičně. Když pak na konci zbylých 900 lidí nadšeně povstalo a Lisa Jen se udiveně ptala: “To vstáváte nebo odcházíte?”, tak jsem si nebyl jistý, jestli je ten dotaz myšlen ironicky nebo vážně.

Dalším bodem programu, na který jsem nešel zcela dobrovolně, se stali Chinaski. Až do tohohle koncertu jsem k nim měl poměrně neutrální vztah a pokud si vzpomínám, tak jsem je na živo nikdy neviděl, což se zpětně zdá být šťastnou shodou okolností. ;)

Začátek byl přitom poměrně slibný. Místo obvyklého nástupu skupiny na scénu se Michal Malátný s kytarou a malým náhlavním mikrofónem zamíchal mezi čekající diváky a cestou na pódium sám odehrál a odzpíval první písničku, což jsem bral jako sympatickou snahu koncert nějak oživit, ale dál už si u mě připisovali samá negativa.

Nevím úplně přesně, čím to bylo, ale zřejmě už Malátného intonace a komentáře na mě dělaly dojem “machr sestoupil mezi prostý lid” (podobný dojem jsem měl loni z kusu koncertu Wanastovích Vjecý) a výběr úvodních písní to moc nezachránil. Existuje nějaký důvod, proč se v roce 2014 stále ještě zabývat bojem proti Jiřímu Paroubkovi a nadáváním na poměry? (“přestaň si platit svýho zloděje”, “plnou parou zpět”) Imaginární hůl jsem definitivně zlomil u písně Punčocháče, kterou skupina údajně spoustu let živě nehrála a není mi jasné, proč se toho přestala držet. (A všichni: “Kdybych to věděl, že je to poprvé, tak bych tolik nepospíchal. / Kdybys tolik nepospíchal, sundala bych si punčocháče.” A dáme si to ještě pětkrát dokola!) Jestli něco nemám rád, tak je to opakování starých vtipů a tenhle byl myslím starý už když Chinaski začínali, takže si klidně sborově zazpívejte, ale beze mě.

Mou pravou ruku ten den zachránila skutečnost, že už bylo třeba zaujmout pozice v Gongu na Hidden Orchestra, což byla hudebně dobrá volba. Jediným menším kazem je matoucí jméno skupiny, protože daleko přesnější by bylo Playback Orchestra. ;) Hidden Orchestra totiž hráli ve čtyřech lidech (dvoje bicí / občas pozoun, housle / klávesy, baskytara / krabičky), takže bylo od začátku jasné, že si k dosažení svého orchestrálního zvuku budou hodně vypomáhat předtočenými zvuky, ale přece jen je dost neobvyklé, když z playbacku hraje i sólový nástroj, který obstarává melodii, a ještě víc, když ten samý nástroj na pódiu je, ale místo melodie v tu chvíli hraje nějakou nevýraznou vatu v pozadí.

Kromě toho byl na kraji pódia ještě pátý člověk, který se staral o videoprojekci, ale ta mě tedy příliš nezaujala, protože se skládala téměř výhradně z různě přeskupovaných malých kruhových výřezů všeho možného (například detail počítačového ventilátoru a podobně), takže to brzy začalo být vizuálně dost monotónní. Asi by bylo bývalo zajímavější promítat nezkreslené detaily hrajících hudebníků.

V průběhu koncertu jsem trochu přemýšlel, jak mezi členy asi funguje dělba úkolů a pravomocí, ale to ke konci při představování členů stručně a jasně objasnil basák Joe Acheson: “This is MY band - Hidden Orchestra.” Kdyby takhle Lennon představoval Beatles, tak by se zaručeně rozpadli už během pobytu v Hamburgu. =)

Za zmínku ještě rozhodně stojí zařazení živé (víceméně ;) verze remixu skladby 5 Steps, který Acheson udělal pro Clarinet Factory. Těžko říct, jestli to je teď běžná součást jejich koncertů nebo to byla speciální prémie pro české publikum, ale potěšilo to, i když se mi zdálo, že tam těch klarinetů moc nezbylo. A očividně potěšil nejen tenhle remix, protože to byl poslední koncert v Gongu, a tak si mohli Hidden Orchestra dovolit přidávat skoro čtvrt hodiny.

Nevýhodou bylo, že jsme kvůli tomu prošvihli přinejmenším polovinu koncertu Eggnoise. Ty jsem už několik let neviděl, a tak jsem si říkal, že to bude vítaná příležitost ujasnit si, jakými personálními změnami skupina vlastně prošla, ale před pódiem bylo docela husto, a tak jsme se spokojili se vzdálenějšími lavičkami a podezřením, že dřív bylo ve skupině víc dechových nástrojů.

Jinak mi připadalo všechno při starém - téměř všechno bylo anglicky, ale při příchodu jsme stihli i jednu českou (a netrapnou) písničku a všechno působilo sehraně a lehce.

O jediný menší lapsus se postaralo publikum, které se na konci začalo okamžitě stěhovat zase na další scénu, ale část lidí tleskala tak usilovně, že se skupina ještě s mírným úšklebkem vrátila na pódium (taky to byl poslední koncert na téhle scéně): “Ještě nám dovolili přidat a vás už je tu jen půlka?”

My už jsme se ale na další scénu nestěhovali a místo toho jsme hledali nejkratší cestu k místu, kde jsme nechali postele. Před hlavní bránou jsem se ještě málem srazil s baníkovským fotbalistou Davorem Kukecem (s doprovodem), který v tu chvíli (v neděle 22:15) podle všeho na Colours teprve přicházel. Moje záda mi v tu chvíli ukřivděně skřehotala do uší, že to od něho možná nebyl zase tak špatný nápad… =)

Tak nashle zase za rok u stížností na Colours 2015! ;)

2014-07-30

Colours 2014 - den třetí

Sobota 19.7.

Možná tomu nebude věřit (spíš jo ;), ale v sobotu jsme opět přišli pozdě a tak jsme se za zpěvu andělského ;) Dana Bárty snažili co nejrychleji dostat ke scéně Full Moonu.

Načasování nám dokonale vyšlo, protože přestože se mělo zhruba ještě deset minut hrát, tak přesně při našem příchodu Prodavač dohrál(i) a opustil pódium. Chvilku to vypadalo, že si chlapci jen dělají prostor pro přídavek, ale když se na chvíli vrátili, tak Šampón jen rozpačitě oznámil, že by ještě hráli, ale v tom horku jim fakt kolabuje notebook, tak sorry.

Horko bylo skutečně slušné a tak se zdálo, že bude výhoda, že Chet Faker hraje na scéně u vysokých pecí, kde byla mezi ochozy nad publikem natažená velká skládaná bílá plachta, ale jak už to tak bývá, nic není dokonalé. Kolem páté hodiny bylo totiž slunce přesně v takové výšce, že svítilo skrz mezeru mezi plachtou a okolními budovami na celé prostranství před pódiem, takže stín se nekonal.

Slunce dokonce docela slušně svítilo i na přední část pódia, kde měl Chet připravený pultík s controllerem, takže k mému pobavení se těsně před začátkem koncertu na pódium ještě vrátili technici s kusem kartónu a velmi profesionálně ho černou izolačkou přilepili na okraj pultu, aby controller zastínili a bylo na něm vidět svítící kontrolky.

Ke žhavé atmosféře koncertu přispívalo i publikum, kterého se sešlo opravdu hodně (myslím, že to byl s náskokem letošní rekord téhle scény) a zdálo se mi, že v něm převažují mladí (a převážně polští) hipsteři, protože když se vousáč Chet konečně zjevil a začal kroutit čudlíky, tak to mělo takovou odezvu, že ta plachta nad námi málem odletěla, a totéž se zopakovalo, když o chviličku později začal ležérně zpívat.

Byl to asi nejtrendovější koncert letošních Colours a mohl být ještě víc, kdyby Chet nechtěl dokazovat, že není jen čudlíkář. Po pár písničkách se totiž přesunul i k sousedním klávesám s Rhodes presetem a všechno to dorazil tím, že si pozval bubeníka a kytaristu a několik dalších písniček odehráli jako velmi tradiční skupina. To nebylo to, co by chtěla naše strana a vláda, a ani polská opozice neprokázala dostatek solidarnośći, takže koncertu trochu spadnul řemen.

Na závěr se Chet vrátil ke krabičkám a bez živého bubeníka to paradoxně zase ožilo, ale ten kontrast obou jeho inkarnací byl opravdu do uší bijící. V každém případě ale zapůsobil sympaticky bezprostředně a když Australan zhodnotí ostravské počasí povzdechem “fucking hot”, tak už to má jistou váhu! =)

Po koncertě bylo třeba počkat, až se prostor alespoň trochu vyprázdní, a pak jsem udělal chybu, že jsem pokusil koupit si svou tradiční festivalovou tortilu. Tedy nakonec se mi to podařilo, ale ve frontě jsem strávil téměř půl hodiny. Z hudebního hlediska to ale asi nebyla zase tak velká ztráta, protože na sousedním pódiu (ano, u tradičního nafukovacího Radegasta) mezitím řádila skupina Bijou Terrier. Když jsem se přiblížil natolik, abych rozeznal slova “refrénu silného jak hovado” (narážka čistě záměrná), a zjistil, že se jedná o tzv. veselý slovenský punk, tak jsem se zase otočil a vrátil se k občerstvení.

Místo po Chetu Fakerovi mezitím obsadila (už skupina?) Never Sol a byl to taky pořádný kontrast. Koncertní sestava se sice skládala ze tří lidí, ale hudební doprovod byl oholený na kost a Sára Vondrášková se často doprovázela jen sama na klávesy, což bubenice doplňovala výrazem “budu tu muset sedět ještě dlouho?”. Celková hudební ponurost dosahoval hodnot přinejmenším 3 Luno, a tak není nijak překvapivé, že přes lepší klimatické podmínky bylo publikum značně prořídlé (mezi lidmi se dalo snadno projít až k pódiu) a nabízely se otázky o kontraproduktivním patriotismu pořadatelů - Never Sol by se hodili spíše na komornější scénu. O to víc mě překvapilo, když kousek přede mnou tři mladí vytáhli kartónový transparent a začali s ním usilovně mávat. Zezadu jsem neviděl, co na něm bylo napsané, ale muselo to být něco velmi vtipného, protože se Sára během zpěvu na moment *téměř* pousmála. To samozřejmě trochu dramatizuju, protože mezi písničkami se vlastně usmívala, ale i při tom působila nějak ztraceně a nejistě. Když po 45 minutách oznámila, že víc už toho zahrát nemůžou (všichni účinkující kromě největších hvězd měli na vystoupení hodinu), protože toho víc neumí, tak to dokonale odpovídalo celému koncertu - zatím(?) to není ono.

Pak se začala v davu pomalu hromadit černá trička (i dvě s nápisem Vanessa jsem zahlédl =), protože další na řadě byli WWW. Velice mě pobavilo, že jako hosta si přivezli zrovna ikonu brněnské alternativy bubeníka Pavla Fajta (a naopak už nepřivezli DJ), protože během několika posledních let jsem se několikrát dočetl, že WWW vlastně nejsou hip-hopová skupina, ale brněnská alternativa, tak teď to konečně oficiálně potvrdili. =)

Hudebním přínosem si tak jistý nejsem, protože Pavel Fajt prostě musí znít jako živý bubeník s opravdovými bubny a žádný živý bubeník nemůže zní agresivněji než Sifonovy zběsilé beaty a pazvuky, takže tam, kde se oba světy potkávaly, to trochu drhlo, ale na druhou stranu verze Lexikonu bez hudby, pouze s Fajtem bubnujícím (výjimečně) na pady, byla vítanou změnou.

Jinak byl koncert trochu poznamenán tím, že Anděra měl prý vykloubené levé rameno a tak se po pódiu pohyboval pouze v kalhotách a s velkou (od ramen až po pás ) plastovou dlahou na suchý zip, který ale neustále odlepoval a zase přilepoval, aby mohl levou rukou čas od času něčím kroutit a asi dvakrát dokonce chvilku bubnovat - jen jednou rukou by to asi fakt nebylo ono, protože jedna ruka netleská. =)

Ostatních ohledech to ale bylo staré dobré WWW a změna se dala vytušit asi jen v tom, že u tracků z Atomové včely Anděra trochu ubírá na hlasové agresivitě a osahává si hranici mezi rapem a zpěvem. Možná je to mírné “vyměknutí” trochu na škodu, ale jít za Lexikon už asi stejně nejde, takže pokud se má WWW dále vyvíjet, tak je nějaká změna směrování nevyhnutelná.

Robert Plant se prý vrátil na Colours po osmi letech, ale nevzpomínám si, že bych ho minule viděl a ani tentokrát mě nenalákal, což ale znamenalo sázku na nejistotu.

Z údajně indiánské skupiny A Tribe Called Red se vyklubali tři tlouštíci za notebooky hrající něco, co by mohly být indiánské lidovky v remixu Maxim Turbulenc, které vkusně doplňoval jediný štíhlejší člověk na pódiu provádějící break dance v indiánském kroji. (Za každé použití slova “indiánský” mám slíbenou prémii. ;) Očekávaný protest z muzea falešného znalce Indiánů Karla Maye ovšem nepřišel a solidně zaplněná plocha před pódiem ochotně poskakovala. (Připisuju si další prémii za použití metonymie. ;)

Hudba Bee and Flower byla ve festivalovém programu popisována mimo jiné pomocí Portishead, ale místo rozervané Beth Gibbons jsme dostali rozvernou zpěvačku, která s publikem komunikovala pomocí dotazů typu: “Who wants to hear a love song?”, a místo scratchování z pódia kvílely dvoje housle, takže to celé znělo spíše jako ploužáky v americkém country baru. V tomto kontextu to neznělo špatně, ale já na country moc nejsem.

Výhodou ovšem bylo, že se na Full Moon stage dalo sedět, a tak jsme se úspěšně dožili koncertu Darkside, kteří “Zlatě Holušové v Barceloně natolik učarovali, že kvůli nim rozšířila už kompletně hotový program”.

Darkside by mi teoreticky měli sedět, ale z nějakých důvodů (pozdní čas, únava?) jsem si koncert moc neužil. Všechno začalo velmi artově - scéna byla téměř ve tmě a ohromný mrak umělé mlhy válející se na pódiu byl nasvícený pouze zezadu, takže celý koncert jsme z obou hudebníků viděli jen siluety. Velmi zvolna se začala rozbíhat zamlžená předehra, což působilo asi dvě minuty slibně, ale po pěti minutách už začínalo být jasné, že podobně neurčitě to bude pokračovat i dál. Po dvanácti minutách (hodinky jsem si chystal podle rozhlasu! ;), když už se zdálo být jasné, že celý koncert zůstane takhle ambientní, se najednou rozjely celkem fádní 4/4 dusající bubny, které všechno ostatní úspěšně přehlušily, a v tomto duchu už to vydrželo až do konce koncertu. Občas došlo i na trochu zpěvu, ale byly to taky spíše neurčité opakující se útržky, kterým kvůli hojnému efektování většinou nebylo rozumět. Něco na mě bylo příliš jednoduché, něco zase příliš složité a dohromady mi to moc nesedělo, ale možná to chce místo koncertu spíš zkusit album.

Na vykradače 90.let Bastille bych jindy asi ještě vydržel, ale složité logistické okolnosti mě po půlnoci vyhnaly domů...

(Ne, ještě stále to není kompletní, takže závěr bude příště.)

2014-07-24

Colours 2014 - den druhý

Pátek 18.7.

V pátek jsme samozřejmě dorazili později, než jsme původně plánovali a pustili se do průzkumu systému rezervací v Gongu. Jako naschvál zrovna nefungovala obrazovka s rozpisem volných míst, ale ženy za pultem (ha ha =) byly dokonale informovány (jim počítač fungoval), a tak jsme mohli zakoupit rezervaci na 0:30 a vyrazit do festivalového víru.

Nabídku posledních volných míst na poloakustický koncert Anny K jsme nevyužili (to hlavní bylo v Gongu stejně slyšet už ze zvukové zkoušky před koncertem =) a přestěhovali jsme se na druhou stranu areálu.

Na Drive Stage právě dobíhal koncert francouzských dvojsester Isaya. Dovnitř do stanu jsme se ani nesnažili dostat a spokojili jsme se s venkovní projekcí - zvlášť když zrovna při našem příchodu došlo na hardcorovou vložku, která nás trochu zastrašila.

Na sousední hlavní scéně už se stejně schylovalo k nástupu festivalových klasiků Monkey Business, tak jsme se přesunuli tam a dostali jsme očekávanou festivalovou klasiku. Na MB musím ocenit, že svou pódiovou show neustále inovují v mezích zákona a pokaždé, když jsem jsem je viděl, měli přinejmenším jiné kostýmy. Tentokrát byli všichni v lesklém světlezeleném saténu, ale každý člen měl úplně jiný střih. Ruppertovo sako a Tonyin kostýmek byly celkem v běžné normě, ale Brouskovy saténové lacláče jsou dost možná světový unikát a zeleným hřebem byl samozřejmě basák Pavel Mrázek jako zajíček z Playboye (včetně uší a ocásku).

Jinak bylo asi všechno při starém - Matěj Ruppert a Tonya Graves na nebezpečně vysokých podpatcích se střídali v čele, Holý zezadu čas od času přizvukoval přes vocoder a došlo na Party Shit a Piece of My Life v původní i zrychlené trancové verzi, takže jsme si mohli odškrtnout všechny povinné prvky. =)

Jediné drobné chyby asi byla snížená srozumitelnost zpěvu (delay je dobrý sluha, ale zlý pán), ale zrovna u MB to asi moc lidí netrápí, a místy mě otravovala i Ruppertova iluze, že je reinkarnací Michaela Jacksona, což někdy působí vtipně a někdy už trochu trapně. (Aspoň že si ty kalhoty zase zapnul. =)

Emilíanu Torrini mám rád (moje slabost pro kníkající zpěvačky je myslím dostatečně známa), ale na Colours byla postavena před těžký úkol, protože měla v devět hodin večer zabavit druhou největší festivalovou scénu a to bylo s jejím dětským hlasem a poklidnou akustickou hudbou téměř nemožné. Na původní pozici poblíž zvukařů jsem z koncertu téměř nic neměl, protože mě neustále rušil šum debatujících lidí a to, že padala i slova k tématu jako “Island” a “Björk”, mě v tu chvíli moc neuklidnilo. Trochu vnímat hudbu jsem mohl začít teprve po prokličkování blíže k pódiu. I pak ale bylo cítit, že tohle není hudba vhodná pro velké festivaly a když došlo na jedinou opravdu rychlou písničku, kterou Emilíana kdy nahrála (Jungle Drum), tak bylo až zábavné sledovat, jak publikum rázem ožilo.

Těžko říct, jak to všechno z pódia vnímala Emilíana, ale celý koncert se až neuvěřitelně pozitivně usmívala a když s užaslým výrazem oznámila, že před tolika lidmi najednou ještě nehráli, nebyl důvod jí nevěřit. Myslím, že i přes známé jméno by jí víc vyhovoval spíše uzavřený prostor “spacího vagonu” Gong.

Hlavní hvězdou večera měla být ZAZ, což prý byl koncert, na který se podle reportáže ČT přišli podívat všichni lidé v areálu, ale to je jen další důkaz toho, že TV lže. ;) ZAZ jsem viděl před dvěma lety a i když to tehdy nebyl špatný koncert, tak to zase nebyla taková pecka, abych ji chtěl vidět znovu.

Raději jsme se přesunuli na druhý konec areálu a - světe div se! - publikum bylo i tam! ;) Německá (což se mimochodem téměř nedalo poznat) indie-elektro-kytarovka Abby se asi nestane novými The Beatles, ale mně v danou chvíli sedli a dojem mi nezkazil ani starší chlapík za námi, který svému dámskému doprovodu pročítal nahlas charakteristiku skupiny ve festivalovém programu a k tomu přidával i svůj odborný názor na sexuální orientaci jejich členů.

Následoval další přesun celým areálem na . Tahle mladá Dánka na mě z nahrávek zvlášť pozitivně nezapůsobila a pár minut koncertu můj dojem spíše zhoršilo. Do daleka se nesl v podstatě jenom její hlas a “suchý” diplovský beat, zbytek hudby se zřejmě ztrácel někde cestou, i když vzhledem k tomu, že ná pódiu jsem kromě MØ zahlédl jen asi tak dva lidi (kytara a laptop?), tak je možné, že nemělo co ztrácet. Lidem u pódia to nevadilo, protože skákat se na to dalo a došlo i na krátký crowdsurfing, ale mě takhle zpocená cvičitelka aerobiku v podprsence a leginách nějak blíž nenalákala. Při sledování velkoplošné obrazovky byla iluze, že jsem na úsporné verzi koncertu padesátileté Madonny, téměř dokonalá. ;) Stejně už byl čas využít - letos poprvé - registraci místa v Gongu.

Jamie Woon zapůsobil jako dokonalá antiteze: tichý slušný chlapec. Tedy možná až příliš tichý, protože když kolem jedné hodiny v noci posadíte 1200 lidí do sedaček, tak jich přibližně 200 začne do pár minut klimbat. Spánek zpočátku narušovaly nepříjemně rezonující subbasy, které vyluzoval baskytarista, ale tento jediný dubstepový prvek se brzy vyčerpal. Elektroniky bylo vůbec málo a pro mě trochu překvapivě jsem dokonce nezaregistroval ani žádné předtočené zvuky. Doprovodná skupinka odehrála zřejmě všechno živě a místo dubstepu dodávala koncertu spíše lehounkou folk-jazzovou příchuť. I tak se ale brzy po začátku koncertu pod pódiem vytvořil docela slušný hlouček nadšených fanynek, u kterých nebylo zcela jasné, jestli je přilákala hudba nebo spíše vizuální vjemy. ;)

Když Jamie odehrál povinné singly (Night Air a Lady Luck) a několik méně výrazných novinek (jestli jsem dobře zachytil, tak autorem jedné byl klávesák), tak změnil taktiku. Doprovodní hudebníci prchli do zákulisí a došlo na sólo s akustickou kytarou. Moc nechybělo, aby z toho byl čistokrevný folk, ale když zpíváte zhruba jako Justin Timberlake, tak z vás Wabi Daněk holt nebude. =)

Po té, co se Jamiemu během tří písniček povedlo uspat dalších 200 lidí, se skupina vrátila, alespoň část spících zase probudila a koncert se vrátil zhruba do úvodních kolejí, ze kterých ho částečně vytrhla jen jedna z fanynek, která se při předposlední písničce nečekaně objevila na pódiu a zřejmě se chystala stále se usmívajícího Jamieho sexuálně zneužít. Zhruba krok před obsazením mety ji ale současně chytili dva členové ochranky a překvapivě klidně ji odvedli z pódia, takže očekávání nebylo naplněno.

Závěr pátečního programu považuju za mírný dramaturgický lapsus, protože interpretů, které jsem na letošním ročníku chtěl vidět, bylo jen pár a dost mě zamrzelo, že dva z nich byli v programu nasazení téměř přesně proti sobě a to ještě velmi pozdě v noci. Možná i proto jsem cestou k východu přesvědčoval sám sebe, že Trentemøller naživo nezní zdaleka tak zajímavě jako z desek, že je slyšet jen elektronický dusot a táhlou kytaru a že ty zajímavější nuance padly za oběť hlavní scéně, ale kdo doopravdy věří, že jsou ty hrozny kyselé?

2014-07-22

Colours 2014 - den první

Do roka (bez dne) jsem přišel na boží súd Zlaty Holušové a tady je obligátní nářek účastníka. ;)

Čtvrtek 17.7.

Už rychlé “opáskování” a hladký vstup do areálu naznačily, že po organizační stránce se Colours opět trochu zlepšily. Všechny koncerty, na které jsme dorazili, začínaly už tradičně na minutu přesně, na některých scénách přibyly velkoplošné obrazovky, zlepšilo se noční osvětlení přechodů mezi hlavními scénami (předloni bylo osvětlení kapacitně nedostačující, loni stály stojany s reflektory na zemi a světlo nepronikalo davem příliš daleko, letos konečně osvětlovaly shora), ale hlavně byl vidět velký posun v podobě celého areálu. Přibyla především nová prosklená budova Světa techniky (ve které se ale konaly spíše vedlejší akce a velká parkovací plocha za ní byla bohužel nevyužitá) a k ní vedoucí široká asfaltová cesta oblepená stánky, takže podíl ploch s uválcovanou struskou trochu poklesl a letošní pochodová cvičení byla o něco pohodlnější.

Horší výsledky bohužel přineslo setkání mého hudebního vkusu a festivalové dramaturgie, ale to už je taky tradiční… Letošní Colours mě navíc nezastihly zrovna v ideální kondici a je pravděpodobné, že to mělo na mé hodnocení koncertů negativní vliv, ale s tím už se teď nedá nic dělat. =]

První koncert, který jsme stihli od začátku, byla vlasatá americká kytarovka Kuroma se zpěvákem hormonálně nevyrovnaného hlasu, která neurazila, ale taky mě ze zadních pozic nijak zvlášť nezaujala, takže si raději odpustím žádné další komentáře.

Podobně se neodvažuji komentovat přilehlou výstavu, protože si nemůžu dovolit dávat najevo, že nerozumím modernímu umění. (Fotka níže zachycuje zřejmě nejzajímavější "exponát".)

Naopak k Lake Malawi se toho dá (bez ohledu na hudbu) zřejmě napsat víc. ;) Výhodou navíc je, že jsme v březnu viděli jejich druhý (myšleno celkově za dobu existence skupiny) koncert, který se konal Barráku, takže už se dalo trochu srovnávat.

Některé jistoty zůstaly zachovány už z dob Charlie Straight: Albert Černý nosí stále stejné úzké červené kalhoty, píše zpěvné písničky s jednoduchými anglickými slogany (WTF “I believe in Barcelona”?!) a rád se proběhne i s kytarou mezi publikem. Naopak citelně chybí klavír, na který by někdo skutečně hrál, protože táhlé syntezátorové akordy fungují pouze jako dekorativní vata.

Zvláštností koncertu/ů je, že noví členové Jeroným Šubrt (baskytara) a Patri(c)k Karpentski (kytara) v jeho průběhu střídají nástroje (občas někdo musí ke klávesám) a pokud jsem si dobře všimnul, tak v jednu chvíli měli kytaru a basu prohozenou a nebylo mi jasné proč - vyložená exhibice instrumentálních schopností to totiž nebyla. =)

Novou jistotou se zdá být černá plachta s nápisem Lake Malawi a logem ve tvaru tildy (pro netypografickou veřejnost “vlnovky”), kterou měl Albert i na hřbetu pravé ruky a skutečně by mě zajímalo, jestli to bylo nové tetování nebo něco méně permanentního, protože by se z toho dalo vyvozovat ledacos o budoucnosti skupiny. ;)

Jak ale Albert nezapomněl zmínit, tak “stále nemají CD ani vyrobená trička, takže respekt pro tady toho největšího fanouška, který si ho vyrobil sám” - přes lidi jsme to veledílo ale stejně neviděli. =)

Z pohledu HR mě trochu překvapilo, že jsem už před koncertem v publiku zahlédnul bývalé členy Charlie Straight Michala Šupáka a Jana Ciencialu a ještě víc mě překvapilo, když ke konci koncertu Albert speciálně Ciencialovi z pódia děkoval, že přišel. Pokud to měla být demonstrace nějakého usmíření, tak byla trochu rozpačitá.

Závěrečné poděkování “našemu zvukaři Filipu Gemrothovi” mi pak připomnělo zlaté časy nepopulárního pořadu Ladí neladí. Mladost, radost! ;)

Dreadatého černošského důchodce Winstona McAnuffa jsme velmi krátce zkontrolovali na velkoplošné obrazovce, zařadili ho přihrádky “reggae & world music” neboli “nutné zlo Colours” a šli zkontrolovat nějakou tu českou aternativu.

Po pravdě řečeno, asi to nebylo úplně šťastné rozhodnutí, protože po příchodu ke scéně Full Moon, kterou okupovala česká harmonikářka Stinka, na mě padla únava. Publikum bylo značně prořídlé, takže jsme měli možnost nacpat se přímo k pódiu, ale raději jsme dali přednost vzdálenějším a trochu pohodlnějším lavičkám.

Brzy po našem příchodu navíc došlo ke změně nástroje a místo akordeonu přišla na řadu chroptící kytara (tzv. “distoršn a dilej na max”), z čehož by třeba PJ Harvey možná mohla udělat zajímavou písničku, ale ta by se zřejmě nespokojila jen s drhnutím akordů na čtvrtky. Po návratu k harmonice šla kvalita koncertu zase trochu nahoru, ale z textů jsem toho moc nezachytil a Radůzu bych přece jen slyšel radši.

Kombinace pohledu do programu, fyzických sil a skutečnosti, že před námi byly ještě tři festivalové dny (z toho jeden pracovní), nás nakonec z areálu vypudila už kolem desáté hodiny, což je pravděpodobně moje historické minimum...

(pokračovaní v dohledné době ;)

2014-06-10

Bez bible a bez kokainu

Vanessa
2.5.2014 @ Barrák Ostrava

Tenhle koncert se musel pro nemoc odkládat, takže tradičně odložená reportáž s tím myslím pěkně ladí. ;) Původní plánovaný termín byl 15.3. za účasti skupin Gagarin a Schwarzprior, ale ty nakonec vystoupily v původním termínu a tak jsme byli v květnu nakonec trochu ošizeni.

Na koncert Vanessy jsem šel podruhé v životě - tedy téměř. Ten první, kterého jsem se zúčastnil, se konal v říjnu 1996 (už skoro 18 let, sakra!) na Cihelně. Abych byl úplně přesný, tak tehdy to zrovna nebyla Vanessa, ale Vanessa Gun, což je ale z pohledu dnešního personálního složení skupiny asi jedno.

Něco málo z tehdejších dojmů se mi dochovalo v mailovém archivu, tak je konečně můžu po letech uplatnit. ;)

8 Oct 1996 10:11:25

Tak jsem byl ve čtvrtek na tu Vanessu (Gun). Nebyli špatní, ale ta banda lidi v Cihelně nestála za moc. Jenom se vlnili a odezva nic moc. Hráli sice hodně věcí, které jsem neznal, ale odezva na ty staré byla skoro stejně slabá. (Bisociál, Flashback a ještě asi dvě).

Problém je, že nevím skoro nic o bývalých Gun Dreams, ze kterých pochází jeden ze členů Van.Gun (není nad libozvučné zkratky =) [Miroslav "Moimir" Papež - poznámka 2014], takže si nejsem jistý, jestli něco (a kolik?) z těch neznámých není od Gun Dreams. Právě tenhle maník totiž zpíval (rapoval?) písničku (???) 'Mussolini' To mě ale zrovna moc nenadchlo.... Bylo to zacyklené na DVOU řádcích textu. No, možná mi v tom rachotu něco uniklo =)

Kromě toho si z toho koncertu pamatuju, že Samir byl v duchu aktuální "naftařské" desky oblečený do žluté nepromokavé kombinézy a na hlavě měl stavařskou přilbu a že přestože to vypadalo, že dunění v klubu oloupe i zbytky chabě držící omítky, tak že jinak byl koncert dost statický jak na pódiu, tak pod ním.

Klub Cihelna ovšem mezitím už dávno zmizel v propadlišti dějin a pořádání koncertu se tentokrát musel ujmout klub Barrák. Shodou okolností jsme tamtéž byli poměrně nedávno na jeden z prvních koncertů Lake Malawi (aka "Charlie Straight verze 1.5") a přes stejné místo se mezi oběma koncerty daly najít jisté rozdíly. ;) Například když jsme v osm přišli na Lake Malawi, tak na schodišti stála docela dlouhá fronta složená převážně z holek kolem dvaceti, zatímco u Vanessy byl v ten samý čas klub v podstatě prázdný, venku postávaly dva malé hloučky veteránů klubového života a na schodech se dali potkat pouze Samir and his crew, kteří zrovna ukončili přípravy a šli si přeparkovat dodávku.

Klub se plnil velmi zvolna, ale pro mě trochu překvapivě taky velmi poklidně, což zřejmě souviselo s tím, že nedorazil snad nikdo pod třicet. Jinak bylo ale složení publika více než pestré a zahrnovalo jak místní intelektuální elitu (učitel, poštmistr a lékárník), tak podezřelé existence, které svou hrobku opouštějí až po setmění. (To vlastně vysvětlovalo ty pozdní příchody.) Atmosféra dost připomínala sraz absolventů po deseti letech a pravidelně se ozývaly věty jako: "Čááu! Tebe jsem neviděl už..." a podobně.

Pokud se na pódiu objevila nějaká předskupina, tak jsme ji prošvihli v boční místnosti, protože jsme zaregistrovali teprve nástup Vanessy.

Pódium v Barráku není největší, takže ho čtyři lidé slušně zaplnili: u mikrofonu Samir s nabíleným obličejem a nějakými těmi kily od minula navíc (za každý rok jedno?), za klávesami Moimir (stále stejně dohola) a kytarista a bubeník, které jsem bohužel neidentifikoval, ale zvlášť kytarista se mi zdál pro současnou Vanessu příliš mladý a štíhlý.

Vanessa se ale rozhodně nepovažuje za svůj revival, protože většinu koncertu tvořily písničky z poslední desky. "Starých pecek" bylo jen pár a většinou s jiným zvukem, ale předpokládám, že to nebyl ani tak záměr, jako spíš důsledek nástrojové obměny během let. Hukot z reproduktorů byl téměř srovnatelný s Cihelnou a písničky (toho slovo samozřejmě používám pouze kvůli nedostatku jiných výstižnějších ekvivalentů =) šly bez dlouhých prodlev jedna za druhou, takže mi nepřipravené divačky tvrdily, že některé písničky už určitě hrají podruhé. ;)

Publikum bylo naštěstí živější než "tehdy", ale na pódiu se toho moc nezměnilo. Hudebníci se spořádaně věnovali svým nástrojům a Samir své pohybové aktivity omezoval na občasné procházky kolem bubnů a mávání hůlkou, takže pódiová šou se skládala v podstatě jen z různých projekcí (samozřejmě nechyběl Smutný pán). Bible ani bílý prášek nikde a skalní fanoušky nepotěšila ani absence "ženské s koulí", místo které zřejmě zaskakovala nějaká místní dobrovolnice. Ta byla ovšem poměrně dost oblečená, takže se rozhodně nejednalo o plnohodnotnou náhradu (méně by v tom případě rozhodně bylo více ;), a když vylezla na pódium už asi popáté, tak ji Moimir rezolutním gestem naznačil, že už toho bylo dost a tím se taneční element vyčerpal. Holt na Ostravě se šetří a "kolik z nás jezdí do Ostravy?"

Poklidná atmosféra v publiku nakonec taky nevydržela úplně celý koncert. Zhruba ve třetině koncertu vylezl nějaký labilní pivař s nasazením vlastního zdraví na lavičku, aby lépe viděl na pódium, ale zjistil, že vidí naopak hůře, protože pod stropem před ním visela reklamní fólie, a tak se ji pokusil strhnout. Stihnul utrhnout asi polovinu úchytů, když k němu doběhli dva dobře vyvinutí pořadatelé a těm šlo strhávání o poznání lépe, takže pivař se ocitl rázem na podlaze a jeho pivo v podstatě všude v okolí včetně našich nohavic. Po krátkém, ale intenzivním kurzu etikety pomocí pěstí si pivaře od pořadatelů vyzvedla jeho parta a odvlekla ho na záchod, takže mír byl poměrně rychle obnoven.

Další vzrůšo přišlo ke konci koncertu, kdy se někdo z první řady zřejmě pokusil pomoct Moimirovi s hraním na klávesy, ale jeho příspěvek se setkal s hrubým odmítnutím: "Nešahej mi na to, čůráku, nebo ti nakopu prdel!" Ještě nikdy jsem nebyl na koncertě, kde by někdo z účinkujících pokusil zmlátit někoho z diváků, a tentokrát to vypadalo, že k tomu není daleko.

"Omluv se, čůráku!" Papež vypadal HODNĚ nabroušeně.

Co říkal čůrák jsem neslyšel, ale asi se omluvil, protože Moimir zůstal na pódiu a rvačka se nekonala.

Naopak Samir mě překvapil, protože zůstal v klidu a spíše pobaveně s úšklebkem pronesl: "Neserte svatého otce!" a jelo se dál.

Po skončení koncertu už byl celkem klid. (Pošťuchování na schodech u vstupu do zákulisí skoro nestojí za řeč.) Všem nám pískalo v uších (mě to naštěstí přes noc opustilo, ale ti, kteří stáli blíže pódia, údajně takové štěstí neměli) a dav se zvolna rozptyloval do vedlejších místností nebo ven. Na podlaze byly vidět střepy a kaluže piva a na pánských záchodech rozmazaná krev. Všechno bylo tak, jak má být. =)

2014-04-29

Hudební padělek

:·:fold - rɪˈkʌvərɪ (Recovery) (2014/04)

Jednou z desek, se kterými jsem vyrostl, je e.p. Counterfeit (1989) Martina Gorea z Depeche Mode. Nahrál ji v době, kdy Depeche Mode měli pauzu, ale protože si prý své autorské písničky šetří pro domovskou skupinu, tak na to e.p. nahrál cover verze cizích písniček, které má (měl?) rád. (A později si to zopakoval s Counterfeit2 (2003).) Ta koncepce se mi vždycky líbila a tak je tu podobný (tedy koncepcí, o kvalitě raději nemluvme =) produkt vzniklý pod mým vedením. Trvalo to samozřejmě déle, než by bylo vhodné (za poslední dva roky se v těch písničkách téměř nic nezměnilo) a asi by to ani nemělo být pod hlavičkou 5fold, ale kdo má ta jména projektů pořád vymýšlet... =}

Tonight Is Forever (Pet Shop Boys cover)

Můj vřelý vztah k téhle písničce pramení z toho, že to byla zřejmě první anglická písnička, kde se mi povedlo bez většího úsilí odposlechnout celý text. Asi k tomu přispělo i to, že ji PSB nahráli ve dvou velmi rozdílných verzích: poprvé na na svou první desku Please (1985) a podruhé jako pomalou muzikálovou písničku s orchestrem na album Lisy Minelli (1989), takže jsem měl více materiálu ke srovnání - což ostatně platí i pro tuhle nahrávku, která decentně a poměrně rovnoměrně krade z obou verzí. =) (nahráváno a upravováno v letech 2004-2012)

Lucky Boy (The Loners cover) [Fake Blake version]

Tohle je vlastně opravný pokus na stejné výšce. Pamětníci si jistě vzpomenou, že k filmu Samotáři (2000) proběhla remixová soutěž a že nejlepší vybrané remixy nakonec vyšly na druhém CD se "soundtrackem". Té soutěže jsem se tehdy zúčastnil, ale na CD se můj výtvor nedostal, což - vzhledem k tomu, že jsem ho dělal v Impulse Trackeru - pro mě nebylo velkým překvapením. =)

Původní stopy se mi ale stále povalovaly na disku, a tak jsem se po letech pokusil o druhý remix, který se ovšem taky příliš nezdařil. Z původních stop totiž nakonec v mixu nic nezbylo a jejich místo zabrala myšlenka "jak by to asi znělo, kdyby to nahrál James Blake". No, takhle asi ne, ale snaha byla... =) (2011)

The Bottom Line (Depeche Mode cover)

Od DM jsem rozhodně musel vybrat některou z písniček, kterou zpívá Martin Gore, a opět rozhodla srozumitelnost textu. =) První, ne zcela dokončenou verzi, jsem nakonec nechal být, protože byla přebasovaná, a na jejích troskách vznikl v podstatě remix, který je pro změnu asi dost přeprodukovaný a zvukově nepřehledný, ale už mě to předělávání přestalo bavit. ;) (2012-2014)

The Strangest Weather (Strictly Blues cover)

Na závěr tu máme mírnou předělávku projektu, který se nestihl proslavit, protože ukončil činnost po jediném dni nahrávání. =) Znalci jistě hravě uhodnou, čí aranžmá je tady neúspěšně okopírováno. (2011-2014)

2014-04-26

Barevná princezna

Nedávná televizní premiéra "remasterované" verze pohádky Tři oříšky pro Popelku vyvolala mimo jiné přízrak jménem "barevná verze Pyšné princezny". Různí lidí se v diskuzích ujišťují, že tu barevnou (přesněji řečeno dodatečně kolorovanou) verzi kdysi viděli, a leckdy přidávají i další detaily tak vehementně, že jsem dostal chuť jim nějaký ten důkaz vyrobit. ;)

Mnozí laici jsou stále přesvědčeni, že existuje nějaký trik, jak k černobílému snímku dopočítat původní barvy, což je ale bohužel nemožné. Pro záznam barvy se používají různé matematické systémy, ale vždy se skládají nejméně ze tří složek (RGB = červená, zelená, modrá, YUV = jas a dvě barevné složky, HSL = odstín (pozice ve spektru, atd.), sytost a světlost), kdežto černobílá hodnota je jen jedna. Při převodu ze systému YUV se tedy použije jen jas a dvě složky se jednoduše "zahodí", u ostatních systémů se černobílá hodnota spočítá jako vážený průměr (jednoduchý průměr obvykle nestačí ani u RGB, protože zelenou barvu vnímá oko citlivěji než červenou a mnohem citlivěji než modrou), ale v každém případě se dvě třetiny informace nenávratně ztratí.

Ne zcela přesná ilustrace ukazuje, že mnoha barevným odstínům může odpovídat jediný odstín šedé

Chybějící barevnost tedy není schopen spolehlivě doplnit žádný automat. Vždy je (zatím) potřeba člověk a pokud možno také nějaký archiv. Člověk nebo nějaký algoritmus detekující tvary totiž může poměrně (!) snadno doplnit barvu lidské pokožky, trávníku nebo oblohy, protože ty jsou vždy téměř stejné, ale barva šatů, maleb na stěnách a podobných prvků se spolehlivě odhadnout nedá, a pak je potřeba chybějící informace někde dohledat.



V případě Pyšné princezny se do dnešního dne dochovaly některé šaty, ale obávám se, že dohledat úplně všechno je (a bude) nemožné i v barrandovském archivu, takže přichází na řadu ruční práce a barevná loterie.

Původní černobílé políčko filmu
Černobílý originál

Poměrně odfláknutá =) barevná maska - v ideálním případě by měla být přesnější, ale oko je k barevnosti naštěstí poměrně tolerantní a barvy blízkých objektů se i ve skutečnosti částečně odrážejí a mísí
Barevná maska

Kolorovaný výsledek
Barevná verze

Pokud se někdy někdo skutečně pustí do kolorování celého filmu, tak mu přeju především hodně trpělivosti... =)

Edit 3.2.2017

Různé algoritmy na automatické dobarvování černobílých obrázků samozřejmě existují, ale donedávna byla kvalita jejich výstupů dost problematická. V poslední době se ale objevují nové projekty, jejichž výsledky vypadají překvapivě dobře. Zatím nejlepší je zřejmě tenhle experimentální japonský projekt (Satoshi Iizuka - Edgar Simo-Serra - Hiroshi Ishikawa).

Ani on samozřejmě není schopen v pravém slova smyslu rekonstruovat původní barvy, ale snaží se je doplnit pomocí neuronové sítě, která už dříve analyzovala řadu různých barevných obrázků. Algoritmus je schopen "poznat", co je obloha, co tráva a co lidé, a podle toho plochy obarvit. Výsledky jsou barevné a barvy působí věrohodně, ale stále se jedná pouze o odhad, takže například barvy látek se mohou dost výrazně lišit od původní reality. Přesto se dá říct, že kvalita vzniklých barevných obrázků je za ideálních podmínek zhruba stejná, jaké by dosáhl zkušený grafik, který nemá při práci k dispozici srovnávací barevný archiv. Dá se tedy očekávat, že se poměrně brzy objeví i komerčně dostupné nástroje pracující na podobném principu a počet kolorovaných filmů začne rychle růst, takže barevná verze Pyšné princezny možná není zase tak daleko... =)

2014-03-26

Neil píše paměti

Neil Gaiman

Oceán na konci uličky

Číst tuhle knihu bezprostředně po Nonstop knihkupectví pana Penumbry byl pořádný kontrast. Teoreticky nejsou od sebe obě knihy žánrově příliš vzdálené, ale styl a zpracování způsobují, že jsem měl přibližně stejný dojem, jako bych po vyluštěném sudoku nebo křížovce začal číst báseň. Shodou okolností taky obě knihy spojuje skutečnost, že začaly vznikat jako povídky, ale pak se trochu rozrostly (byť v případě Oceánu se nakonec jedná jen o přibližně 150 stran, a tak by bylo obzvlášť škoda prozrazovat děj ;), jenže tam, kde Robin Sloan nabízí "animovanou algebru" ve stylu Agathy Christie, nasazuje Gaiman osobní prožitky - nebo něco, co je jim k nerozeznání podobné.

Prvním klíčem ke knize je už úvodní věnování Gaimanově současné manželce "Amandě [Palmer], která chtěla vědět". Pak začne bezejmenný vypravěč vzpomínat na věci, které se mu staly, když mu bylo sedm let a bydlel s rodiči na venkově v Sussexu. O tom, jak se v noci bál tmy, že neměl kamarády, ale že rád četl a miloval komiks Batman a to už je zřejmé, že přestože je Oceán na konci uličky především fantasy plná nadpřirozených jevů, tak že je to současně i alternativní vzpomínka na Gaimanovo dětství - což ostatně Gaiman částečně přiznává a částečně popírá v závěrečném poděkování.

Rodina v knize není moje vlastní rodina, které jsem velice vděčný, že mě nechala vydrancovat krajinu mého dětství a přihlížela, jak v příběhu svévolně přeskupuji jednotlivá místa.

Kromě sledování dějové linie se tak čtenáři nabízí spousta drobných hádanek, které motivy jsou Gaimanovy skutečné zážitky a co už je úplně vymyšlené. Současně tenhle přístup autorovi uvolňuje ruce, protože ve vytvořené mlze je možné příliš upřímná přiznání vydávat za autorskou fantazii - a samozřejmě i obráceně, což by jistě ocenil i klasik memoárové literatury muminkův tatínek: ;)

Je pravda, že moje kdysi dobrá paměť se poněkud zhoršila. S výjimkou několika málo nadsázek a záměn, které jistě jenom zvýší místní ráz a barvitost, však bude tento vlastní životopis naprosto pravdivý. S ohledem na city dosud žijících osob jsem někdy zaměnil na příklad fififjonky za bambuly nebo hlavsy za ježky a tak dále, ale vnímavý čtenář určitě pochopí, jak to vlastně bylo. (Tove Janssonová: Tatínek píše paměti)

Vzpomínkový rámec celé knihy pak na mnoha místech nutně vyvolává i zamyšlení nad ošidností a nespolehlivostí paměti podobně jako Ztracená dálnice Davida Lynche ("Rád si věci pamatuju po svém. Jak jsem si je zapamatoval, ne nutně tak, jak se staly.") Gaiman svou neurčitou mlhu záměrně dále zahušťuje a pak několik protichůdných výroků v rozhovoru hravě smázne replikou:

Copak jsem ti neříkala, že nenajdeš ani dva lidi, kteří si jednu věc pamatují stejně?

Analytický a komparativní čtenář mého typu se může cítit trochu ošizen, že chůva Ursula Monktonová je svým charakterem a motivací až příliš podobná "druhé matce" z Gaimanovy Koralíny, ale omlouvá ji, že právě jí Gaiman umožnil, aby se v knize stala jeho sudičkou:

Jak můžeš být šťastný v tomto světě? Máš v srdci díru. Máš v sobě bránu do končin za hranicemi světa, který znáš. Až dospěješ, budou tě volat. Možná už na ně nikdy nezapomeneš, když tě nebude mučit marná touha po něčem, co nemůžeš mít, co si ani nemůžeš pořádně představit, ale ta touha ti bude kazit spánek, tvé dny i život, dokud nezavřeš oči navždy, dokud ti tví milovaní nedají jed a neprodají tě na anatomické účely, a i pak zemřeš s dírou v srdci a budeš proklínat svůj mizerný život. Jenomže ty nedospěješ.

Gaimanovi ta brána do jiných světů možná škodí, ale mnozí čtenáři jsou za ni vděční. Zvlášť když je v téhle knížce i podrobně popsaná cesta: stačí najít ztracený modrý zvonek, pak cár černé látky, pár kapek červené krve na zeleném mechu a nakonec bouři. Ta poslední část je nejtěžší, ale až nad sebou uvidíte letět rejnovlka, tak už jste skoro tam! =)

PS: Jak je patrné, tak březen je pro mě stále především měsíc knihy. ;)

2014-03-04

"Potom kniha zmizí, stejně jako se vytrácejí všechny knihy ve vaší paměti."

Robin Sloan
Nonstop knihkupectví pana Penumbry

Tuhle knížku (dále jen "Knihovna" =) jsem dostal jako dárek, což bylo štěstí, protože jinak bych si ji vzhledem ke své konzervativnosti asi nepřečetl a to by byla naopak škoda. Asi jsem totiž ještě nečetl knížku, která by byla tak spojena se současností a s oblastmi, do kterých nějak fušuju.

Abychom si trochu ujasnili rozměry hřiště: z hlediska "vyššího umění" se nejedná zrovna o literární skvost, ale spíše o bloggerskou verzi Jména růže. Možná už jsem přečetl příliš mnoho Murakamiho knížek, protože Knihkupectví na mě působilo dost povrchně a uspěchaně. Postrádal jsem především trochu větší emocionální spojení s postavami. Knížka je sice napsaná v ich-formě, ale vypravěč se omezuje na líčení děje, dialogy a své stručné postřehy, kdežto psychologické pochody aby čtenář hledal někde v zákulisí nebo možná až v šatně a k tomu knížka nedává prostor ani čas, protože se neustále lineárně žene kupředu. (Vrcholem emocionálního odhalení vypravěčova nitra je pravděpodobně věta: "Najednou si připadám jako blbec a jsem přesvědčený, že tohle všechno byl hrozný nápad." ;)

Naopak klady tvoří zmiňovaný koktejl motivů, které Sloan do knížky dostal: vypravěč je nezaměstnaný grafik a webdesigner, zajímá se o fonty, inzeruje na webu a trochu programuje. Knihkupectví pak Sloanovi umožňuje další aluze: Douglas Adams, zmiňovaný Murakami, fantasy romány pro pubertální čtenáře (fiktivní série Kroniky dračích písní) a možná i něco z toho Umberta Eca. (Koneckonců už tahle koncepce se zřejmě odkazuje na Ecovu nebo Borgesovu knihovnu.) Celá knížka se vlastně zabývá setkáním starého (knih) a nového (internetu) a pro mě je sympatické, že je autor technooptimista, který si myslí, že oba světy mohou existovat v rovnováze.

Žánrově je Knihkupectví ze všeho nejvíc "detektivkou", ve které se ovšem nepátrá po pachateli, ale ve stylu Dana Browna po historickém tajemství, kde se mísí všeobecně uznávaná fakta s fikcí. Tady ovšem naštěstí nejde o senzaci ze života Ježíše Krista, ale o odkaz skutečného Alda Manutia a polofiktivního Griffa Gerritszoona (jak jsem se dočetl na webu (kde jinde =), jedná se pravděpodobně o mix dvou skutečných lidí - Francesca Griffa a Gerrita Gerritszoona aka Erasma Rotterdamského). Navíc mě velmi potěšilo, že závěrečné odhalení (pozor, mírný spoiler =) zůstává uvěřitelné a nejedná se o nic, co by mělo ze dne na den změnit svět.

Kromě toho jsem musel ocenit, jak snadno Sloan všechny motivy propojuje do jediného celku. Téměř všechny prvky skládačky nakonec najdou svůj protikus a zapadnou na své místo. Nevýhodou toho přístupu může být, že analytický čtenář má poměrně brzy dostatek materiálu pro vytváření hypotéz, takže zhruba v půlce knihy už jsem si byl naprosto jistý, že vím, co bude klíčem k řešení a nezklamal jsem se. Taky je ale docela dobře možné, že to není chyba, ale autorský záměr, jak čtenáře potěšit... =)

Na konci kniha kromě odpovědí na své vlastní otázky navozuje trochu širší otázku, jakým způsobem internet a technologie ovlivňují naše životy a následně i literaturu, protože v Knihovně tvoří skutečně významnou část knihy. Dá se očekávat, že v budoucnosti a v jiných knihách ten poměr ještě poroste, takže může brzy překonat nějakou kritickou mez a dojde ke zhroucení knižního trhu nebo vesmíru nebo něčeho podobného. =) Ale koneckonců když je možné na internetu psát o beletrii, proč by se v beletrii nemohlo psát o internetu?

Jako amatérský typograf jsem si kromě toho ještě odnesl dojem, že dobrý font může být trvanlivější než všechny knihy, které s ním byly vysázeny, a to osobně považuju za dobrou zprávu. =)

PS: České vydání je vysázeno fontem Palatino, ačkoliv by prý bylo stylovější použít Poliphilus. ;)

PPS: Mám jisté pochybnosti o tom, že by bez znalosti klíče nebylo možné rozluštit prostou substituční šifru, protože k tomu obvykle stačí frekvenční analýza, ale budu předstírat toleranci. =)

PPPS: Further readings