Colours 2019 - den první

Příliš aktuální reportáže jsou nebezpečné v tom, že by si je mohlo přečíst větší množství lidí, a tak mám tradičně velké zpoždění... =}

Po loňském výpadku jsem se letos znovu dostavil na Colours. Nejsem už schopen spočítat, kolika ročníků jsem se jako divák zúčastnil (12? 13?), ale tenhle ročník byl velmi specifický v tom, že jsem se ho proprvé pokusil zúčastnit s malými dětmi, což s sebou nevyhnutelně neslo různé logistické problémy a programová omezení.

Druhé úskalí představoval letmý pohled do programu. To, že se na českých festivalech pravidelně opakují čeští interpreti, je celkem očekávatelné, ale zdá se, že Colours dosáhly kritického stáří, kdy se významně začínají opakovat i zahraniční hosté. To se samozřejmě stávalo i dříve (například Goran Bregović 2003 a 2007), ale letos se mi tenhle trend zdál obzvlášť výrazný: Mogwai (2012), Mariza (2005), ZAZ (2012 a 2014), Ólafur Arnalds (2014 a s Kiasmos 2016), MØ (2014), Kronos Quartet (2012), Pierce Brothers a pravděpodobně i další. Těžko říct, jestli je možné s tím něco udělat, když si Zlata Holušová stěžuje na rostoucí finanční požadavky zahraničních účinkujících.

Z hlediska organizace ovšem všechno klapalo a dovnitř jsme se dostali celkem rychle a hladce, takže jsme z dálky zaslechli ještě část oficiálního zahájení. Za normálních okolností bych se pravděpodobně alespoň chvilku podíval na Buty, abych zkontroloval, kolik Radek Pastrňák od minule přibral, ale tentokrát bylo nutné zahájit program v dětském koutku.

Cestou jsme se chvíli zdrželi v takzvaném YouTube stanu kde probíhal takzvaný workshop Tanec západní Afriky. Výuku jsme už zřejmě nestihli, protože program spočíval v tom, že na pódiu se čtyři vystupující (jeden černošský pár a dvě bělošky) s různými bubny snažili se střídavými úspěchy držet rytmus a na provizorní dřevěné (nečekaný luxus!) podlaze před pódiem k tomu poměrně neorganizovaně trsala věkově pestrá skupina bosých žen. Jako obutý muž jsem se tam nevyhnutelně cítil trochu nemístně. =}

V dětském koutku se děti vrhly na dřevěné prolézačky a já jsem si koupil první kelímek limonády pro homosexuály.

Trochu mě překvapilo, když se z velkého stanu začaly ozývat ne-zcela-dokonalé coververze českých i světových hitů (Mirai, Queen, Barbora Poláková, ...), protože mi nebylo úplně jasné, proč něco takového hraje právě v dětském koutku, takže jsem nahlédl dovnitř a na pódiu objevil převážně dětskou skupinu Docela. Tím pádem jsem své hodnocení musel přehodnotit, protože z pohledu poměru kvality a věkového průměru to bylo skvělé. =)

Za pomoci jednoho kornoutu zmrzliny se mi povedlo dostat na začátek koncertu post-hudby. Vzhledem k odpolednímu času koncert nevyhnutelně postrádal atmosféru, kterou dokáže dodat jen tma a přemnozí světelní efektové, ale i tak byl začátek mnohem civilnější, než by bylo žádoucí, protože jsem si zpočátku nebyl jistý, jestli se už jedná o první track nebo ještě o závěr zvukové zkoušky. ;)

Za dobu, kdy měla post-hudba tvůrčí pauzu, oba pánové trochu změnili image a zvlášť Dominik Zezula vypadal v šiltovce skutečně málo alternativně. ;) Když zmínil, že zvukař je před vystoupením uvítal hodnocením "DJ a rapper", tak se skutečně nebylo čemu divit - až na to, že to byl takový oslí můstek k tomu, aby pak Zezula vylovil akustickou kytaru a místo elektronického písničkářství post-hudby se z pódia rázem ozývalo spíše klasičtější písničkářství ve stylu Zezulovy bokovky (?) Děti mezi reprákama.

Většinu koncertu tvořily (zřejmě) písničky z letošního alba, které jsem ještě neslyšel, a připadalo, že nejvýraznější rozdíl proti starším nahrávkám je to, že přibylo dvojhlasého zpěvu. Zatímco Zezula své litánie tradičně podával spíše polohlasem, tak Tomáš Havlen to jako "sbor" bral pěkně od podlahy. Jedinou výjimkou byly tuším Skořápky, kdy Zezula znenadání začal zpíval naplno a zaskočil zvukaře v nedbalkách, protože v tu chvíli zcela přehlušil cokoliv, co se z pódia mělo ozývat. V závěru koncert vůbec nějak přidával na síle a při posledním tracku jsem si připadal spíše jako na koncertu WWW (aka Neurobeat). =)

Jako správná alternativa samozřejmě post-hudba odradila většinu náhodných posluchačů a později jsem se samozřejmě dozvěděl, že "Ghost of You byli mnohem lepší a dalo se to normálně poslouchat". ;)

Dále jsem měl v programu zatrženou MØ, protože minule jsem jí dost odbyl a chtěl jsem jí tentokrát dát druhou šanci, ale nehudební vlivy způsobily, že jsem se ocitl u Fresh Stage, kde na scéně postával Yemi a jeho taneční skupina a ze všech sil se snažili zapojit publikum do všemožných hudebně-tanečních aktivit. Nějak takhle si pamatuju organizovanou zábavu na mimoškolních akcích a to včetně rozpačitých výsledků: publikum rozdělené na několik sekcí beatboxu příliš nezvládalo složitější rytmy a jediný odvážlivec, který byl pozvaný na pódium něco - cokoliv - zazpívat, se zasekl v půlce refrénu písně Jožin z bažin. O něco lépe snad vypadal tanec, ale o tuhle část jsem kvůli svým povinnostem WC asistenta nezletilých přišel. Pokud měla být pointou závěrečná Yemiho věta "každý může být tvůrčí", tak tenhle pódiový experiment ji v mých očích moc nepodpořil.

Slibnější bylo akustické Kalle na Full Moon scéně. Začalo to dobře a o něco poklidněji, než jsem čekal (takový obývákový koncert) a úplně stejně dobře to pokračovalo, až jsem usoudil, že raději zkusím prozkoumat i jiné scény. Cestou jsem ještě zaslechl zasvěcený komentář nějaké paní, že "obě ty desky jsou stejné", ale to určitě nemluvila o Kalle...

Minimal techno a přidružené žánry mě moc nebaví, ale Richie Hawtin a.k.a. Plastikman je celkem známé jméno, tak jsem se odhodlal k přesunu na scénu NHKG/ISPAT/Mittal Steel/ArcelorMittal/Liberty. Vizuálně mě docela zaujalo minimalistické (no jo, minimal! =) osvětlení scény, která byla zalitá umělou mlhou a ostře nasvícena zezadu od podlahy pódia, takže Hawtin a stohy jeho elektronického vybavení se rýsoval jen jako neurčitá tmavá silueta proti bílému pozadí. Hudebně mě zaujaly žánrově poměrně neobvyklé změny tempa, které ovšem u taneční hudby nejsou příliš žádoucí, a ... no to bylo vlastně všechno. Publikum bylo rozprostřené ve tmě na veliké ploše a všechno to působilo dost chladně. Bloudil jsem tmou zase jinam.

Ve stanu, který se dříve jmenoval "Electronic Stage" a letos "YouTube Stage" (WTF?!), dýdžejoval pro mně v podstatě neznámý Francouz Étienne de Crécy. Hudba byla minimálně o 20 % harmoničtější a optimističtější než u Hawtina a solidně zaplněný stan spokojeně tancoval, takže mě nevyhnutelně napadla otázka, čím si vlastně Hawtin zasloužil větší scénu...?

Nutně jsem ovšem musel vidět Nèro Scartch, protože mě zajímalo, jestli už si od minulé účasti na Colours (2016-4) všichni účastníci ujasnili, jestli jsou skupina nebo sólový projekt Jakuba Svobody. Odpovědi jsem dočkal poměrně brzy ("Kdo viděl můj poslední klip?"), ale i tak mi zůstala spousta nezodpovězených otázek, kam tenhle projekt směřuje a co chce vlastně sdělit (nějak se mi vybavili Southpaw), protože Svoboda mi jako frontman připadal nepřesvědčivý a občas až nechtěně směšný (promluvy mezi písničkami!) a to se mi u Trenta Reznora nestává. Na druhou stanu jsem to tentokrát vydržel až do konce, takže úplně beznadějné to nebylo. ;)

Pak začala na vedlejší scéně konečně ta pravá elektronická alternativa a koncert "pro pět lidí". To je samozřejmě trochu nadsázka, ale na hlavní scéně na druhé straně areálu už začala Florence & The Machine, takže publikum na ba:sel bylo značně prořídlé. Popis v oficiálních materiálech byl celkem výstižný, ale pro sebe jsem si přidal charakteristiku "něco mezi Björk a post-hudbou", přičemž hlavní rozdíl proti Björk byl klidnější zpěv.

Ba:sel jsou přímo archetypální dvoučlenná skupina: muž + žena, rozum + cit, elektronika + akustika, jin + jang a současně představují praktické dopady globalizace na pražskou hudební scénu. =) Mlčící Čech Daniel Vlček trávil převážnou část svého pobytu na pódiu tím, že si rukou přehraboval lehce přerostlé vlasy, ale kromě toho tam taky něčím kroutil a trochu ve stylu Petera Hooka vybrnkával na baskytaře. Ewelina Chiu ("Polka s čínskými kořeny vychovaná v Severní Americe") byla skutečně mírně šikmooká a kromě zpěvu hrála na klávesy (čili piano) a občas i na příčnou flétnu, což myslím není hudební nástroj, který by byl v posledních letech příliš v kurzu, ale já ho mám zvukově docela rád. Ewelina mě ale nejvíc překvapila svou češtinou, protože na rozdíl od většiny Poláků zvládala český přízvuk na první slabice a slabiny má zřejmě jen v gramatice. =)

Na Florence & The Machine jsem se zastavil cestou domů spíše z pocitu, že si musím udělat čárku, takže jsem se z velké dálky jen ujistil, že všechno funguje. Pódium ovládala chytrá horákyně oblečená do starší záclony, kapela hrála, sboristky zpívaly a zvuk byl v pořádku, takže jsem mohl v klidu zamířit na noční autobus a vyhnout se tak ušlapání po konci koncertu.

Colours 2014 - den druhý

Pátek 18.7.

V pátek jsme samozřejmě dorazili později, než jsme původně plánovali a pustili se do průzkumu systému rezervací v Gongu. Jako naschvál zrovna nefungovala obrazovka s rozpisem volných míst, ale ženy za pultem (ha ha =) byly dokonale informovány (jim počítač fungoval), a tak jsme mohli zakoupit rezervaci na 0:30 a vyrazit do festivalového víru.

Nabídku posledních volných míst na poloakustický koncert Anny K jsme nevyužili (to hlavní bylo v Gongu stejně slyšet už ze zvukové zkoušky před koncertem =) a přestěhovali jsme se na druhou stranu areálu.

Na Drive Stage právě dobíhal koncert francouzských dvojsester Isaya. Dovnitř do stanu jsme se ani nesnažili dostat a spokojili jsme se s venkovní projekcí - zvlášť když zrovna při našem příchodu došlo na hardcorovou vložku, která nás trochu zastrašila.

Na sousední hlavní scéně už se stejně schylovalo k nástupu festivalových klasiků Monkey Business, tak jsme se přesunuli tam a dostali jsme očekávanou festivalovou klasiku. Na MB musím ocenit, že svou pódiovou show neustále inovují v mezích zákona a pokaždé, když jsem jsem je viděl, měli přinejmenším jiné kostýmy. Tentokrát byli všichni v lesklém světlezeleném saténu, ale každý člen měl úplně jiný střih. Ruppertovo sako a Tonyin kostýmek byly celkem v běžné normě, ale Brouskovy saténové lacláče jsou dost možná světový unikát a zeleným hřebem byl samozřejmě basák Pavel Mrázek jako zajíček z Playboye (včetně uší a ocásku).

Jinak bylo asi všechno při starém - Matěj Ruppert a Tonya Graves na nebezpečně vysokých podpatcích se střídali v čele, Holý zezadu čas od času přizvukoval přes vocoder a došlo na Party Shit a Piece of My Life v původní i zrychlené trancové verzi, takže jsme si mohli odškrtnout všechny povinné prvky. =)

Jediné drobné chyby asi byla snížená srozumitelnost zpěvu (delay je dobrý sluha, ale zlý pán), ale zrovna u MB to asi moc lidí netrápí, a místy mě otravovala i Ruppertova iluze, že je reinkarnací Michaela Jacksona, což někdy působí vtipně a někdy už trochu trapně. (Aspoň že si ty kalhoty zase zapnul. =)

Emilíanu Torrini mám rád (moje slabost pro kníkající zpěvačky je myslím dostatečně známa), ale na Colours byla postavena před těžký úkol, protože měla v devět hodin večer zabavit druhou největší festivalovou scénu a to bylo s jejím dětským hlasem a poklidnou akustickou hudbou téměř nemožné. Na původní pozici poblíž zvukařů jsem z koncertu téměř nic neměl, protože mě neustále rušil šum debatujících lidí a to, že padala i slova k tématu jako “Island” a “Björk”, mě v tu chvíli moc neuklidnilo. Trochu vnímat hudbu jsem mohl začít teprve po prokličkování blíže k pódiu. I pak ale bylo cítit, že tohle není hudba vhodná pro velké festivaly a když došlo na jedinou opravdu rychlou písničku, kterou Emilíana kdy nahrála (Jungle Drum), tak bylo až zábavné sledovat, jak publikum rázem ožilo.

Těžko říct, jak to všechno z pódia vnímala Emilíana, ale celý koncert se až neuvěřitelně pozitivně usmívala a když s užaslým výrazem oznámila, že před tolika lidmi najednou ještě nehráli, nebyl důvod jí nevěřit. Myslím, že i přes známé jméno by jí víc vyhovoval spíše uzavřený prostor “spacího vagonu” Gong.

Hlavní hvězdou večera měla být ZAZ, což prý byl koncert, na který se podle reportáže ČT přišli podívat všichni lidé v areálu, ale to je jen další důkaz toho, že TV lže. ;) ZAZ jsem viděl před dvěma lety a i když to tehdy nebyl špatný koncert, tak to zase nebyla taková pecka, abych ji chtěl vidět znovu.

Raději jsme se přesunuli na druhý konec areálu a - světe div se! - publikum bylo i tam! ;) Německá (což se mimochodem téměř nedalo poznat) indie-elektro-kytarovka Abby se asi nestane novými The Beatles, ale mně v danou chvíli sedli a dojem mi nezkazil ani starší chlapík za námi, který svému dámskému doprovodu pročítal nahlas charakteristiku skupiny ve festivalovém programu a k tomu přidával i svůj odborný názor na sexuální orientaci jejich členů.

Následoval další přesun celým areálem na MØ. Tahle mladá Dánka na mě z nahrávek zvlášť pozitivně nezapůsobila a pár minut koncertu můj dojem spíše zhoršilo. Do daleka se nesl v podstatě jenom její hlas a “suchý” diplovský beat, zbytek hudby se zřejmě ztrácel někde cestou, i když vzhledem k tomu, že ná pódiu jsem kromě MØ zahlédl jen asi tak dva lidi (kytara a laptop?), tak je možné, že nemělo co ztrácet. Lidem u pódia to nevadilo, protože skákat se na to dalo a došlo i na krátký crowdsurfing, ale mě takhle zpocená cvičitelka aerobiku v podprsence a leginách nějak blíž nenalákala. Při sledování velkoplošné obrazovky byla iluze, že jsem na úsporné verzi koncertu padesátileté Madonny, téměř dokonalá. ;) Stejně už byl čas využít - letos poprvé - registraci místa v Gongu.

Jamie Woon zapůsobil jako dokonalá antiteze: tichý slušný chlapec. Tedy možná až příliš tichý, protože když kolem jedné hodiny v noci posadíte 1200 lidí do sedaček, tak jich přibližně 200 začne do pár minut klimbat. Spánek zpočátku narušovaly nepříjemně rezonující subbasy, které vyluzoval baskytarista, ale tento jediný dubstepový prvek se brzy vyčerpal. Elektroniky bylo vůbec málo a pro mě trochu překvapivě jsem dokonce nezaregistroval ani žádné předtočené zvuky. Doprovodná skupinka odehrála zřejmě všechno živě a místo dubstepu dodávala koncertu spíše lehounkou folk-jazzovou příchuť. I tak se ale brzy po začátku koncertu pod pódiem vytvořil docela slušný hlouček nadšených fanynek, u kterých nebylo zcela jasné, jestli je přilákala hudba nebo spíše vizuální vjemy. ;)

Když Jamie odehrál povinné singly (Night Air a Lady Luck) a několik méně výrazných novinek (jestli jsem dobře zachytil, tak autorem jedné byl klávesák), tak změnil taktiku. Doprovodní hudebníci prchli do zákulisí a došlo na sólo s akustickou kytarou. Moc nechybělo, aby z toho byl čistokrevný folk, ale když zpíváte zhruba jako Justin Timberlake, tak z vás Wabi Daněk holt nebude. =)

Po té, co se Jamiemu během tří písniček povedlo uspat dalších 200 lidí, se skupina vrátila, alespoň část spících zase probudila a koncert se vrátil zhruba do úvodních kolejí, ze kterých ho částečně vytrhla jen jedna z fanynek, která se při předposlední písničce nečekaně objevila na pódiu a zřejmě se chystala stále se usmívajícího Jamieho sexuálně zneužít. Zhruba krok před obsazením mety ji ale současně chytili dva členové ochranky a překvapivě klidně ji odvedli z pódia, takže očekávání nebylo naplněno.

Závěr pátečního programu považuju za mírný dramaturgický lapsus, protože interpretů, které jsem na letošním ročníku chtěl vidět, bylo jen pár a dost mě zamrzelo, že dva z nich byli v programu nasazení téměř přesně proti sobě a to ještě velmi pozdě v noci. Možná i proto jsem cestou k východu přesvědčoval sám sebe, že Trentemøller naživo nezní zdaleka tak zajímavě jako z desek, že je slyšet jen elektronický dusot a táhlou kytaru a že ty zajímavější nuance padly za oběť hlavní scéně, ale kdo doopravdy věří, že jsou ty hrozny kyselé?