2008-02-19

Nu! Nu! Nu!

NuOva vol.3 @ Templ Ostrava 13.12.2008

O divných věcech se většinou píše dobře, protože se autor může rozmáchnout a uplatnit svůj břitký humor (často i v případě, že ho vůbec nemá), a musím říct, že NuOva (dešifrovali jste?) číslo 3 o to přímo prosí, ale na druhou stranu je mi hodně sympatické, že v Ostravě něco takhle šíleného koná, takže se pokusím svou ironii ovládat.

Předchozí dva podobné koncerty jsem minul, takže jsem úplně přesně nevěděl, co mám čekat, a čekali jsem opravdu poměrně dlouho.

Koncertní část programu zahájila dvojice I Love 69 Popgeju až kolem 21:30. Když kolem nás mířili k pódiu, tak jsem od nich zaslechl větu "dneska to musí být pořádný punk", a musím říct, že to splnili jak nasazením, tak odpovídajícím hudebním výkonem - intonace se na pódium neodvážila a rytmus kolísal, ale bylo to dostatečně úderné a jednoduché k tomu, aby hlouček pod pódiem nadšeně poskakoval do rytmů hrnoucích se z notebooku. Doširoka rozkročený klávesák v tričku, které mi připomínalo dobu, kdy jsem chodil na základku, působil vcelku normálně, ale to bohatě vynahrazoval zpěvák (podle uvážení doplňte úvozovky), který měl na sobě jen velmi těsné trenýrky (model MS ve fotbale 1982), za kterými měl zastrčený umělohmotný stojánek (či co) použitelný taktéž jako falický symbol, a na krku na řetězu pověšené CD, kterým se párkrát pokusil točit, ale příliš se mu to nedařilo. Ono se vůbec nedařilo víc věcí, ale tomu se nedalo než shovívavě usmívat. Ledasčím to přípomínalo My Name Is Ann!, ale naštěstí se nám nikdo nesnažil namluvit, že je to jen povrchní slupka, která ukrývá komplikovaný umělecký počin. Zpěvu nebylo moc rozumět, ale občas jsem zachytil nějaké krátké slogany jako "mozek utek" a mezi písničkami se ozývaly rozpačitě podávané pokyny jako "pojď k nám blíž, holčičko, sem dopředu". Celý koncert pak zpěvák (to už byl jen ve slipech) poměrně výstižně ukončil slovy: "To je všecko, děte do prdele." Pak se trochu zamyslel, a trochu smířlivěji dodal: "Čau - a děte do prdele."

Následující Cassete proti tomu působili až podezřele normálně a zakřiknutě - totiž jako asi jako milenecký pár z filozofické fakulty, který v životě neslyšel nic jiného, než desky Depeche Mode od A Broken Frame po Violator (i barva oblečení souhlasila), a nu-rave to nebylo ani náhodou. Posmutnělou náladou by připomínali nejspíš Načevu nebo Khoibu, ale za předpokladu, že by uvedení směli používat jen syntezátorové rejstříky Front 242 z roku 1991. Podle skoro všech běžně hodnotitelných měřítek (hudba, instrumentální výkony - kromě kláves došlo i na kytaru a malou sadu bicích, zpěv, texty) byli z účinkujících toho večera nejlepší a nejsympatičtější, ale připadalo mi, že ohlas u publika byl o něco slabší, čemuž se ovšem po taneční zběsilosti IL69PG nedalo divit.

Posledních vystupujícím byl polský host Deuce, který vstoupil na pódium s elegancí a sebevědomím Davida Brenta (tj. Ricky Gervaise) v The Office (oblek, bradka, postava, vypravečský talent). Postavil se za svůj notebook, chopil se mikrofonu, kliknul a rozjel své techno karaoke. Protože/Přestože nu-rave prý neexistuje, tak jsem si skoro jistý, že tohle nu-rave taky nebylo, protože hudba zněla spíš jako starší tracky Scootera, ale Deuce do toho hodně zpíval (až na jednu polskou výjimku anglicky). Hodně přiližně by se dal přirovnat k Jamie Lidellovi s tím rozdílem, že Lidell je proslulý tím, že zpívá dobře. Jinak to ovšem na pódiu pořádně rozjel, takže už asi při třetí písničce si sundal sako a odhalil nátělník, který pravděpodobně ukradl ze šatníku dědovi Homolkovi. Mezi písničkami se trochu nečekaně pouštěl do komentářů, které téměř vždy zahajoval slovy "nas-leduJIci pěsNIČka jest o", aby pak ve svém vyprávění plynule přešel do polštiny, což ale asi nikomu v klubu nevadilo. Celé vystoupení působilo dost vtipně, ale nejsem si úplně jistý, nakolik to bylo záměrné.

Dohromady to byl (roz)hodně (po)divný a nevyvážený večer, ale jsem fakt zvědavý, co se z toho do budoucna vyvine - něco takového v Ostravě donedávna opravdu chybělo. Nebo to jen nebylo vidět?

(Na pár fotek, se kterými nemám (sk6r6) nic společného, se můžete podívat na ov-kluby.net.)

2008-02-10

Z historie zvukových válek

Když jsem tu nedávno zabředl do úvahy o tom, že "loudness war" je způsobena tím, že producenti se nesnaží o hifi kvalitu, ale místo toho se snaží nadbíhat posluchačům s tím nejhorším vybavením, tak jsem si myslel, že je to poměrně nový trend (tj. přibližně deset let), ale tento týden mě z toho vyvedl jeden starší článek o tom, jak Depeche Mode nahrávali People Are People.

Volný překlad související pasáže:

"Hraní v rádiu pro nás bylo hodně důležité a měli jsme na to takovou malou krabičku jménem Ear Opener (tj. "otvírák uší"), což bylo jako mrňavé domácí rádio," říká Gareth Jones. "Mělo to omeznou šířku pásma a snažilo se to nějak emulovat kompresi, kterou používalo [BBC] Radio One. A protože nahrávací společnost měla tak velký zájem dostat písničku do rádií, tak jsme strávili spoustu času poslechem a mícháním na tomhle dvou nebo třípalcovém repráčku.

Ovšem když 'People Are People' slyším teď, tak si říkám, že toho času bylo asi až příliš, protože to sice znělo naprosto skvěle na malém systému, ale na větším slyším všechny chyby. Však víte: "proboha, tady jsem přece mohl dostat víc basů" nebo "bylo by skvělé, kdyby ten horní konec [tj. vyšší frekvence] byl trochu uhlazenější". Takové očividné věci.

Kdybych byl tehdy zkušenější, tak bych se sice věnoval monitoringu přes Ear Opener, ale taky bych věnoval víc pozornosti velkým monitorům, protože okraje zvuku jsou takové, no, syrové. Přesto měl ten track při hraní z rádia nebo na malé televizi neuvěřitelnou energii. Bylo to, jakoby to rádio mělo explodovat, a proto to byl v celé Evropě obrovský hit, takže celkově jsem na to vlastně hrozně hrdý."


A to se prosím bavíme o singlu, který vyšel v dubnu 1984!

PS: Za link nepřímo děkuju Karlovi. Původně sice linkoval něco jiného (Trickyho), ale na Sound on Sound je podobných článků spousta a obsahují spoustu dalších zajímavostí. Třeba že Tricky dával dohromady Maxinquaye, aniž by uměl na něco hrát nebo používat studiové zařízení, a že si s ničím moc nelámal hlavu. Nebo že Michael Jackson si své písničky skládá, ale nepoužívá noty, takže pozvaným hudebníkům pak ve studiu předzpívává, co mají zahrát. (Vzpomínáte na tu scénu ke konci Amadea, kde nemocný Mozart "diktuje" Salierimu z postele?) Nebo že New Order skládali True Faith až ve studiu a když Bernard Sumner ještě neměl hotový text, tak ho omylem (?) zamkli v bytě bez telefonu a bez jídla, takže večer ho našli vzteklého, hladového, ale s textem. Nebo že The Smiths měli naopak všechno předem nazkoušeno, takže ve studiu navíc přidali jen trochu náhodného vazbení. Nebo že The Cure používali při nahrávání Seventeen Seconds smyčky (doslova) o délce přes 10 metrů, takže je měli ve studiu natáhnuté na tužkách přilepených na stojanech pro mikrofony. A vidíte - nahráli to. To byl nahrávací průmysl ještě plný hrdinského amatérismu. Ačkoliv - změnilo se od té doby něco doopravdy významného?