2017-02-02

Recenze Tři oříšky pro Popelku (Rudé právo 1974)

Sérii recenzí z archivu Rudého práva (zatím?) uzavírám oblíbenou pohádkovou klasikou, ale zrovna tahle recenze je bohužel trochu ošizená.

Pokud se dá věřit údajům na internetu, tak pohádka Tři oříšky pro Popelku měla premiéru 1.11.1973, ale Rudé právo ji vzalo na vědomí teprve v lednu 1974. Jiří Hrbas ovšem místo rozboru spíše upozorňuje, že film je po všech stránkách úspěšný a že ukazuje, „jak má naše kinematografie spolupracovat s ostatními socialistickými kinematografiemi“. Téměř se zdá, že kdyby film úspěšný nebyl, tak by žádný článek raději ani nevznikl. ;)

Tři oříšky pro Popelku
Česká premiéra 1.11.1973
ČSFD 86 %
Rudé právo 10.1.1974, strana 5

Pohádka Boženy Němcové
Koprodukční úspěch

V právě uplynulém roce dosáhly náš Barrandov a berlínská DBPA mimořádného úspěchu při filmové realizaci pohádky, vytvořené na motivy námětu Boženy Němcová. Tento koprodukční česko-německý barevný film měl už neobyčejný ohlas na Dětském filmovém festivalu. Jmenuje se TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU a nyní se hraje v kinech a soustřeďuje na sebe pozornost dospělých i dětí. Snímek potvrdil znovu, že naše filmová tvorba pro děti a mládež má velmi vysokou úroveň. Nesvědčí o tom jenom loňský »dětský« triumf, vysoká návštěvnost tohoto filmu, ale i zájem o film v zahraničí. Úspěch divácký a zároveň umělecký - to nebývá vždy obvyklé. Tady se spojil k dobru věci.

Námět filmu je klasický a možno říci nesmrtelný - jde o nejslavnější pohádku světa - příběh o Popelce. Kdysi zaujal naši Boženu Němcovou, nyní ve filmu Bohumilu Zelenkovou a režiséra Václava Vorlíčka. Filmová Popelka má už svou tradici. Věnoval jí pozornost Georges Méliès, ale i Walt Disney a sovětská kinematografie. Látka je tedy zlatým fondem filmu. Česko-německá verze nám předkládá Popelku dosti změněnou. Jezdí na koni, obratně střílí, má kamarády v čeledínovi, koníku, sově, pejskovi a kocourkovi. Je aktivní, má smysl pro humor. Ale jinak je tu vše – macecha, aspoň jedna dcera, princ a jeho rodiče - i samozřejmě ztracený střevíček.

Václav Vorlíček už má zkušenosti s dětským filmem i žánrem pohádek moderní doby. Jeho vidění je komediální. Rád spojuje realitu s fantazií. Zachoval ducha původní pohádky, ale posunul příběh někam jinam. Změnil nejen charakter Popelky, ale dal filmu i působivé zimní exteriéry. Ples na zámku má proto nový půvab. Kameraman Josef Illík dokonale využil poetičnosti exteriérů natáčených v krajině NDR i u nás.

Překvapením je výkon Libuše Šafránkové v roli Popelky. Tato půvabná Barunka z televizní Babičky velmi vyzrála a dovedla si s novým charakterem aktivní a samostatné Popelky dobře poradit. Pohádkovost nebyla jistou modernizací nijak oslabena, a naopak získala nové kouzlo. Není třeba připomínat, že tento žánr je v našich kinech (i dětských programech) velmi užitečný a potřebný. Je zároveň značně obtížný. Proto je to tím radostnější úspěch naší kinematografie. Konečně i v tom, jak má naše kinematografie spolupracovat s ostatními socialistickými kinematografiemi. Ti, kteří se rádi vracejí do světa dětství, do světa pohádek (společně se svými dětmi), tu konečně nalezli další film, který je potěší - a který je i umělecky úspěšný, což je neméně důležité. Dává také další perspektivu filmové tvorbě pro děti a mládež.

JIŘÍ HRBAS

2017-02-01

Recenze Druhý tah pěšcem (Rudé právo 1985)

Polozapomenutý film Víta Olmera Druhý tah pěšcem asi není sám o sobě příliš zajímavý (účast scénáristy Jaroslava Dietla naznačuje, že se jedná o špionážní variaci na Malého pitavala), ale dobová recenze Jana Klimenta pěkně ukazuje, jak se k filmům „s bezpečnostní tématikou“ tehdy přistupovalo – totiž především ideologicky a výchovně. Výsledkem bylo, že "kina dostala film z druhu těch, které zvlášť potřebují" a Barrandov tím zřejmě splnil naplánovanou kvótu kriminálek na celý rok.

Dnešní diváci u starších filmů často nevěřícně sledují množství vykouřených cigaret, ale tomuhle filmu se očividně povedlo překročit i tehdejší tolerantní limity, protože přemíra kouření zarazila i Jana Klimenta. Což dobré není!

Film tedy podle něj není „bezkazný“, ale „nemusí pršet, stačí, když kape“!

Druhý tah pěšcem
Česká premiéra 1.11.1985
ČSFD 44 %
Rudé právo 12.12.1985, strana 5

Budou další tahy následovat?
Napínavá podívaná s hlubším jádrem

Když jsme nedávno psali o záslužné čtvrté přehlídce filmů s bezpečnostní tématikou, tedy filmových detektivek, děl dramaticky napínavých, která proběhla v Terezíně, uvedli jsme, že z letošního ročníku soutěže vyšel vítězně nový snímek Filmového studia Barrandov Druhý tah pěšcem. Natočil jej podle námětu J. Čermáka a J. Dietla a podle Dietlova scénáře režisér Vít Olmer a dokázal tak znovu svůj osobitý, nevšední talent. Film nyní přichází do kin a diváci mohou posoudit oprávněnost rozhodnutí terezínské poroty.

Film má všechny předpoklady k tomu, aby nás jako diváky nejenom zaujal, ale aby nám přinesl spolu s napínavou podívanou i možnost zamyslet se nad prací těch, kdo mají na starost naši státní bezpečnost. Jsme v něm přítomni složitému vyšetřování, stáváme se svědky toho, jak je to práce těžká a náročná na čas i lidské síly. Vyprávět děj nebo i zápletku by znamenalo prozrazovat to, co budeme právě v kině sledovat s napjatou pozorností. A to se nedělá.

Zaznamenejme, že snímek vznikl opět ve skupině vedené Josefem Císařem, která se na tento žánr částečně specializuje. Příliš filmů z tohoto prostředí se však u nás netočí. Jistě i proto, že to není nic snadného. Jde totiž o to, zachytit skutečnou práci odborníků a neromantizovat či dokonce odromantizovávat ji. Olmerovu filmu se podařilo podat ji tak, že pochopíme její namáhavost, pracnost, že poznáme, kolik je k ní zapotřebí trpělivosti a nervů i přímo odvahy, kolik osobního odříkání a kázně, prostě uvědomělosti a oddanosti socialismu, protože ta stojí na začátku úspěchu. Ve skutečnosti i v uměleckém díle.

Hrdina filmu, čtyřicátník Jan Prokop i jeho všichni spolupracovníci se nám stanou lidsky blízkými. Přitom tvůrci nemuseli sahat k nějakému »zlidšťování« postav drobnými nedostatky a podobně.

Zásluhou režiséra je, že šel.. jak se říká, »nad scénář«, přičemž Dietlův scénář vykazuje všechny znaky profesionality vysoké úrovně. Ale díky realizaci se historka vyloupla do života, realisticky vyznělo vylíčení atmosféry. Tomu jistě velice pomohla funkční kamera O. Kopřivy stejně jako třeba práce architekta J. Hlupého. Především však celý film stojí na hercích. A ty vybral i potom vede Olmer znamenitě. Karel Heřmánek v hlavni roli Jana Prokopa si nás zcela získá, stejně jako po svém jeho ne bezkazný mladý spolupracovník v podání Ondřeje Pavelky. V malé roli zaujme Stanislava Bartošová obdobně jako Karel Smyczek, který si od režisérství odskočil jako herec. Za chválu stojí, že si do mnoha rolí vybral režisér Olmer málo známé herce.

Abychom však jenom nechválili, poznamenejme, že se ani v tomto filmu nepovedlo všechno jen na jedničku. Tak například elektronické šachy, které snad daly podnět k názvu snímku, tu představují spíš jakýsi efekt, než ústrojnou složku rozvíjení zápletky. Ale to je maličkost. Jediná skutečná chyba na kráse filmu je ta, že se v něm neúměrně, vlastně skoro pořád kouří. Jde to tak daleko, že si nakonec začneme počítat, jestli si v každé scéně hrdina zapálí novou cigaretu. Zapálí. Škoda. Přinejmenším to rozptyluje diváckou pozornost. Což dobré není.

Jinak však máme v Druhém tahu pěšcem vydařený film z druhu těch, které kina zvlášť potřebují. Však jej také zakoupili naši socialističtí partneři. Proto, že to je snímek dramatický, napínavý, pravdivý, poučný a vůbec dobrý. Jen víc takových kapek.

JAN KLIMENT

Recenze Skalpel, prosím! (Rudé právo 1985)

Lékařské drama Skalpel, prosím! si do dneška udržuje velice solidní renomé a už v roce 1985 si vysloužilo velmi pozitivní recenzi. Ostatně nedalo se jinak - film už předtím uspěl na festivalu v Moskvě a Jan Kliment se hned v úvodu zaštítil citátem Maxima Gorkého, takže byly splněny všechny náležitosti.

Rafinovaným ironickým prvkem recenze je odstavec, kde Jan Kliment chválí Svobodu za to, že film uměle nenatahuje ("V celku ..."). Celý odstavec je očividně uměle natažený výčtem předchozích Svobodových filmů a navíc předchozí kratší verze odstavce zůstala součástí článku. Ach, Klimentovy texty jsou tak meta!

Skalpel prosím!
Česká premiéra 1.3.1986 (?)
ČSFD 76 %
Rudé právo 6.12.1985, strana 5

Nejde jenom o skalpel, prosím
Nový dobrý film barrandovského studia

Když jsem poprvé viděl nový český film režiséra Jiřího Svobody, natočený podle krásného románu Valji Stýblová Skalpel, prosím!, vzpomněl jsem si na jednu myšlenku Maxima Gorkého. 0 dramatu řekl, že není co vymýšlet. Postavte na scénu několik skutečných postav a ony už vzájemné vytvoří všechno ostatní, i konflikt, i děj, i morálku, i poučení. Svobodův film, ověnčený velkým úspěchem na letošním festivalu v Moskvě, kde získal srdce diváků i nejpovolanějších filmových odborníků, zosobňuje přímo vzorové a typicky dílo o současném hrdinovi. Je jím zde lékař, neurochirurg. Mohl by jím však být i pracovník jiné profese. Tohle totiž při všem tom, že máme před sebou pomník namáhavé lékařské dřině, pomník odvaze a humanismu, zasahuje neméně do srdcí a myslí nás všech, jakkoli nás od lékařské odbornosti dělí přemnoho.

Dnes, kdy jde víc než jindy o plné uplatnění vědy v našem životě, vyplývá závažnost filmu o to silněji. Tím udiveněji čteme podtitul, jímž naše půjčovna provází film k divákům. Říká se tam: »Osobní krize lékaře, která ovlivnila jeho profesionální rozhodnutí.« Jestli něco zkresluje obsah a společenský i lidský význam filmu, pak tahové nedomyšlené zjednodušení, zpovrchnění.

Ne náhodou neoznačuje hrdinu filmu, neurochirurga značného věhlasu a autority, ani vlastní jméno. Je to prostě profesor, což zcela stačí. Tím se nic neubírá z jeho lidskosti, z jeho soukromí, z jeho konkrétní pravdivosti. K největším kladům snímku - a pochopitelně už předlohy - patří to, že autoři nic nepřikrášlují, ale ani nic neočerňují. Je to umělecké dílo o lidské síle a odvaze, o tíze rozhodování, o práci, o soudružství s ostatními, o významu lidské dřiny, o lidském kolísání a pochybování, o lásce a vztahu dvou lidí i mnoha jiných. Je to dílo svrchovaně moderní o naprosto moderním člověku, o dnešních lidech. Odehrává-li se na neurochirurgické klinice, pak proto, že tu pracují hrdinové filmu. Je to však prostředí práce, žádná přislazená romantika bílých plášťů. Boj o lidský život a zdraví bez jediné fráze. Je to film o neutuchající dřině, o námaze mnohahodinových operaci, o tom, jak práce člověka zcela stravuje i povznáší na nejvyšší míru. Prostředí vykreslil film stejně věrně a pravdivě jako všechny postavy, jež sledujeme.

V celku naší letošní tvorby představuje Svobodův film jeden z vrcholů, a budiž zjištěno radostně, že letos to byl rok zvlášť úrodný, s mnoha úspěchy, o nichž bude ještě v budoucnu řeč.

V celku práce letošního čtyřicátníka režiséra Jiřího Svobody představuje nový snímek další z řady znamenitých filmů, kterou zahájila Dívka s mušlí, která pokračovala Setkáním se stíny a Zánikem samoty Berhof, kterou vyznačovaly rovněž vynikající inscenace, filmy televizní (Pueblo, Jehla, Rubikova kostka aj.). Přitom nelze pominout skutečnost, že Svoboda každým novým filmem překvapuje, protože dokazuje, že dovede stále hledat a hlavně nalézat nové výrazy, nové způsoby přesnějšího a hlubšího vyjádření svého názoru. A ten za všech filmů jednoznačné cítíme. To všechno dokáže navíc Svoboda vyjádřit tak, že nepotřebuje natahovat své filmy, jak se dnes stalo bohužel i u nás zvykem.

O lidském a společenském významu filmu Skalpel, prosím! by bylo třeba psát dlouho a zevrubně. K jeho způsobu ztvárnění zaznamenejme nevšední stavbu příběhu, především však jeho záměrnou neefektnost. Ačkoli se odehrává často na operačním sále, téměř tu neteče krev, nedráždí se divákovy nervy, film nehledá nějaké vnějškové napětí. Všechno napětí vyplývá z faktů a ze vztahů mezi lidmi, mezí postaveni příběhu. On to vlastně ani není přímo nějaký jednotlivý příběh. Film nám dává nahlédnout do nitra člověka a tím nás také nejsilněji dojímá, protože profesor, jeho žena, jeho spolupracovníci a pacienti nejsou jen nějaké postavy, jejichž osudy a rozhodování nečinně sledujeme z křesla kina. To o nás všech, o každém z nás tu je řeč. Protože každého se týká ona profesorova starost, jestli jednou ony peřeje (ve filmu i skutečné, ale především ty druhé, životní) ještě propádluje.

Bylo by správné říct slovo o hercích. Zasloužili by si chválu všichni. Ve Svobodově filmu to nepřekvapuje, spíš je to už obvyklá. M. Macháček našel ve svém profesorovi snad svou nejlepší filmovou šanci vůbec. Jana Brejchova znovu dokazuje hloubku svého procítění v sevřené, ale nesmírně závažné postavě profesorovy ženy Jitky. R. Brzobohatý naprosto přesvědčuje o pravdivosti postavy intelektuála, lékaře. Ostatně i on patří k blízkým Svobodovým spolupracovníkům. A tak by se málo uznat umění D. Krcha, E. Černé, F. Řeháka, V. Mareše, B. Brylské, R. Lukavského, Š. Mišoviče a všech postav i postaviček až k tomu maličkému chlapci Uzlíkovi. V tomhle filmu není malých herců ani v malých rolích.

Kamera slouží celku, což bylo o to obtížnější, že se tu mnoho odehrává v noci. Hudba někde zbytečně trochu ilustruje, kde by nemusila. Ale všechno dohromady dává přes nedostatky, jichž se nevyvaruje sebelepší dílo, mohutný a působivý celek. Škoda ze se do něho nevešlo víc humoru, který také patří k životu i v nejvypjatějších situacích. Ne že by tu nebyl vůbec, ale mohlo ho být víc.

Závěrem však shrňme výsledek pečlivé a namáhavé, odpovědné práce všech, kdo se na díle zúčastnili: je to silný film. Zapíše se do našeho srdce natolik, že o něm budeme přemýšlet i dávno po odchodu z kina. Je to mocný film, protože uskutečňuje nejkrásnější poslání umění: zušlechťuje nás, obohacuje nás, pomáhá nám. Co chtít víc?

JAN KLIMENT

2017-01-31

Recenze Sexmise (Rudé právo 1985)

Možná by se dalo předpokládat, že legendární polská komedie Sexmise neměla za "totality" na růžích ustláno, ale v Rudém právu s ní zřejmě neměli žádný problém. Celé hodnocení Věry Míškové by se dalo zkrátit na "taková zábavná blbinka".


Sexmise
Česká premiéra 1.7.1985
ČSFD 78 %
Rudé právo 17.10.1985, strana 5

Dobrá zábava

Zvolit pro film název Sexmise bylo bezpochyby chytré - myslím si, že první velký nápor zájmu o tento snímek způsobil právě jeho titul. Sexmise přilákala nejvíc návštěvníků letní částí Filmového festivalu pracujících a ještě stále je vyprodaná. A to navzdory tomu, že se už dávno rozneslo, že »sexy-scén« je tu méně než v mnoha jiných filmech. Musí tu tedy být něco jiného, co udělalo z této sci-fi komedie hit letošního léta, a tím je, podle mého názoru, především vtip a vlídně ironický pohled na jeden ze základních mezilidských vztahů - vztah mezi ženami a muži.

Polský režisér Juliusz Machulski si nevybírá pro své filmy nijak pronikavě originální náměty, ale umí jim dodat právě vtip a neotřelý, svěží a laskavý pohled. Laskavý i k lidským nedostatkům, které jsou terčem jeho humoru. Prvotina Vabank, která úspěšné prošla i našimi kiny, byla zdařilou variací na téma podrazů. (Podobnost s americkým filmem Podraz byla tehdy velmi patrná.) Sexmise (na jejímž scénáři se spolu s Juliuszem Machulskim a Jolanou Hartwigovou podílel také náš Pavel Hajný) se zase opírá o téma pohybu v čase a představy, jak bude svět vypadat v příštím tisíciletí. I to už tu bylo nejednou. Tentokrát se hlavní hrdinové přenesli o půl století dopředu pomocí zmrazení a probudili se ve společenství, kde žijí pouze ženy; v hlubokém přesvědčení, že muž byl jen vývojovým mezičlánkem mezi opicí a dokonalou ženou, která se umí i sama rozmnožovat a »rodí« zase jen holčičky.

Vy, muži, kteří jste Sexmisi neviděli, se nemusíte obávat – film samozřejmě dokazuje, že vás přece jenom alespoň občas potřebujeme, že by život bez vás byl jen nuda a vlastně (znovu) jeden velký podraz. Ostatně režisér filmu je muž, a tak není divu, že scéna, v níž jeden z »misionářů« (skvěle dabovaný Václavem Postráneckým) obhajuje existenci mužů před »slepičím tribunálem«, patří ve filmu k nejpůsobivějším.

Sexmise je dobrá zábava, i když není žádným velkým filmovým dílem - už proto, že vedle dobrých nápadů, místy dokonce velmi podařených gagů, jsou tu i hluchá místa. Zejména v první polovině se nepodařilo zcela udržet tempo a některé pasáže jsou poněkud rozvleklé, divák dlouho čeká na pointy jednotlivých situaci. Pointa celého filmu je pak důkladné promyšlená, vtipná - i když si nemohu odpustit poznámku, že opět zcela v duchu »podrazu«.

VĚRA MÍŠKOVÁ

2017-01-30

Recenze Poklad hraběte Chamaré (Rudé právo 1985)

Dalším textem vybraným z archivu Rudého práva je recenze raného filmu Zdeňka Trošky Poklad hraběte Chamaré, který bývá často zmiňován v debatách o Troškově tvorbě jako důkaz, že jeho ambice kdysi sahaly dál než k vesnickým komediím.

Text Jana Klimenta se zabývá především změnami oproti knižní předloze, ale zdá se, že také cosi naznačuje o mladém režisérovi (v podstatě píše, že "spolupracoval také na Josefu Hanzlíkovi" ;), upozorňuje na kameramana Jaroslava Brabce a navíc dokáže používat obraty jako "cestou aktivizace trochu tezovité předlohy", "obohatilo přínos díla", "nelze nevarovat před čertovým kopýtkem zpovrchnění celkového záběru" nebo "jak rozžívat odkaz klasické literatury".

Poklad hraběte Chamaré
Česká premiéra 1.10.1985
ČSFD 62 %
Rudé právo 10.10.1985, strana 5


Poklad ne zcela odhalený

Nový příspěvek filmového studia Barrandov

Že dílo Aloise Jiráska představuje vděčný zdroj možnostem filmu, dokazuje mnoho víceméně úspěšných přepisů jeho knih. Mladý režisér Zdeněk Troška natočil podle scénáře Josefa Hanzlíka, na němž také spolupracoval, snímek na náměty (sic) Jiráskova nepříliš rozsáhlého románu Poklad. Snad aby zdůraznili, ze nejde o přesný přepis, nazvali autoři své dílo Poklad hraběte Chamaré. Je to nepřesné, jako je nepřesný ostatně celý přepis, ale o to nejde, jistě ne především.

Tvůrci využili práva inspirace románem a vytvořili film, v němž zdůraznili z předlohy problematiku ideového boje konce osmnáctého století, který se v závěru doby temna odrážel v násilí katolické jezuitské reakce a sílících myšlenek osvícenských. V tomto čase probouzejícího se našeho obrození měl politický boj formu zápasu za svobodu víry. V odvaze českých bratří proti jezuitské surové a nevybíravé represi se zhmotňoval boj národnostní i demokratizační. Proto mají v Jiráskově románu tak vyhraněnou pozici na jedné straně nenávistí zaslepený jezuita abbé Steydl, na druhé straně mladý lékař Kamenický, lidový hrdina Horák a ostatní prostí lidé. Proto se všechno točí kolem tohoto střetnutí. Románek lásky hraje úlohu druhotnou, trochu by se chtělo říci ilustrační. V románě také záleží mnohem méně na šlechtických postavách hraběte a hraběnčině, protože jejich starosti stojí na okraji boje.

Filmové tvůrce vedla při práci jistě snaha přiblížit dnešnímu divákovi to, co patří k povinné školní četbě a udržuje si tudíž jistý punc, jak to pamatujeme ze školních let všichni. Dali se cestou aktivizace trochu tezovité předlohy, cestou zdůraznění dramatických momentů. Okořenili svůj film i hororovými scénami a šokováním diváka. Jiráskova předloha tak dostala dosti nejiráskovský háv, který namnoze až překryl její klady myšlenkové. Je otázka, jestli toto netradiční ztvárnění bylo nutné, jestli jiráskovská tradice nestačila upoutat diváka sama svou hodnotou. Je vůbec otázka, potřebuje-li Jirásek takové »zpřístupňování«, které nezvýrazňuje jeho výklad a naopak otupuje hrany některých konfliktů. Není zřejmé, že by přesun dramatického vrcholu od odhalení českobratrských knih a památek k jakémusi katastrofickému zaplavení podzemní chodby s dalekosáhlými následky, které v románu nejsou, nějak obohatilo přínos díla. Není také jasné, zda soustředěná pozornost věnovaná hraběnce, odlišné psychologické polohy postavy a vůbec význam její role v ději prospěly zřetelnosti myšlenky filmu. Dostalo se tu do přímočaré Jiráskovy předlohy, pravda místy trochu starosvětsky naivní, jakéhosi psychoanalytického podtextu, podle mého přesvědčeni zbytečného a zavádějícího. To podporuje i skutečnost, že jezuitského abbého omladil film o dobrých dvacet a možná víc let proti »dobrému šedesátníkovi« v knize, což pochopitelně ovlivňuje a mění i vzájemné vztahy postav.

Posun v postavách dal možnost hereckému výkonu Blanky Bohdanové. Ten nám taká jistě spolu s Eduardem Cupákem v rolích hraběnky a abbého zůstane nejvíc v paměti. Bylo to však uvážlivé? Váha ideového střetnutí mezi pokrokem a reakcí se tím zlehčila, přinejmenším posunula. Přitom ze schematismu předlohy dospěl film jen k trochu odlišnému schematismu druhému.

Režisér spolu s vynalézavým kameramanem Jaroslavem Brabcem (to jméno si dobře zapamatujme, poněvadž označuje zřejmý výrazný talent) našli mnoho příležitostí obrazového vyjádření. Barevná ladění násobí a možná vůbec tvoří atmosféru filmu, pohyb kamery udivuje, ale pouta někde až příliš pozornosti. Zaslouží však ocenění už proto, že naše filmy - ostatně vůbec ne jenom naše - trpí velmi často jakýmsi »televizním« výrazem, nevyužívajícím možností pohybu a střihu, prostě zvýrazněním obrazové, viditelné stránky díla. Při všem upřímném obdivu a úctě k obrazovému ztvárnění však nelze nevarovat před čertovým kopýtkem zpovrchnění celkového záběru. Tak například scény závalu vody v podzemí, kdy má diváka jistě mrazit, vycházejí trochu průhledně ve svém filmovém pojetí.

V celku máme před sebou film dosti zdařilý, i když mi uniká jasné poslání, k jakým divákům má nejsilněji promlouvat. Nelze však nevarovat před takovým trochu vnějším chápáním toho, jak rozžívat odkaz klasické literatury. Její klasičnost přece zůstává a zůstane zřejmá i dál v tom, že bez přetváření mluví k současným čtenářům i divákům. Jirásek stejně jako Neruda, Němcová i všichni historií prověření mistři naší literatury.

JAN KLIMENT

2017-01-27

Recenze S čerty nejsou žerty (Rudé právo 1985)

Dnešní článek Takto psala dobová kritika o Pyšné princezně či Popelce mě inspiroval k pátrání po dalších podobných historických recenzích. Na webu je k dispozici rozsáhlý archiv Rudého práva, ale bohužel obsahuje pouze fotokopie stránek, takže se v něm nedá hledat (a co nenajde Google, to jako by neexistovalo), a tak jsem při listování rokem 1985 pár článků vybral, s nevalnými výsledky projel OCR a trochu zredigoval. Tady je první kousek - glosa, která vyšla "už" necelé tři měsíce po premiéře:

S čerty nejsou žerty
Česká premiéra 1.10.1985
ČSFD 89 %
Rudé právo 21.12.1985 (strana 5)

Kamarádi čerti

Ještě si dobře pamatuji, že nejoblíbenějším čertem mého dětství byl Trepifajksl z Dalskabátů. Možná proto, že měl také rád bramboračku. A potom ještě ten chasník v zaprášeném fráčku z Werichovy pohádky Až opadá listí z dubu. Ten, co měl špínu za ukazováčkem, mluvil gramaticky správně, avšak s lehounkým cizím přízvukem.

Vůbec si myslím, že děti mají mezi čerty hodně kamarádů. Bojí se jich jen docela malí špunti, kteří jimi bývají zbytečně strašeni. (Ostatně znám rodinu, kde svou ratolest strašili jménem literárního klasika, a účinek nad špenátem byl obdivuhodný.) Oni totiž ti pekelní nešikové, kteří by tak chtěli škodit, bývají vlastně docela milí. Mnohdy se na zemi, mezi lidmi zázračně mění a někteří tu nakonec zůstanou; stávají se z nich pak báječní, kudrnatí myslivci, kováři, mlynáři... A pokud i zůstanou zlí, stejně nad nimi člověk, láska, přátelství vyhrávají.

V poslední době k těm sympatickým přibyl další - čert Janek (hraje ho kouzelně Ondřej Vetchý) z filmové pohádky režiséra Hynka Bočana S ČERTY NEJSOU ŽERTY. Že nejsou? Ale ano, s těmihle »Čerty« je legrace habaděj, vždyť celý film byl natočen jako pohádková komedie. Autorka námětu Irena Šlapáková si vzala za podklad pohádku Boženy Němcové Čertův švagr a spolu se scenáristou Jiřím Justem a Hynkem Bočanem jí dodala humor, napětí, dobrodružství. Kromě toho tu ovšem zůstalo všechno, co do pořádné pohádky patří - lidé i čerti dobří i zlí, laskaví a láskyplní, ale také hamižní, mstiví. Peklo je vskutku příšerné (triky nápadité a dobře provedené) – dští tu oheň, řinčí řetězy, Lucifer (v pěkném podání Karla Heřmánka) řádí a zuří - a na pekelných vahách se pak všechno ukáže. Zlo je potrestáno, dobro vítězí.

Trošku mě na této pohádce mrzí určitá nejednotnost žánru. Mám ráda klasické pohádky a nemám nic ani proti moderním. Ale tady se obojí (podle mého názoru zejména v některých dialozích trochu násilně) mísí, což na mne působilo rušivě. Ale zdá se, že to nevadí dětem - film S čerty nejsou žerty je nejúspěšnějším snímkem letošního Dětského filmového festivalu. A to je asi u pohádky podstatné.

(miš)
(tj. zřejmě Věra Míšková)