Cestou na Full Moon stage jsem nečekaně narazil na Lubomíra Zaorálka (myslel jsem, že ho na Colours ukazují pouze účastníkům politických debat a nevypadalo to, že by se zrovna chystal na nějaký koncert, zatímco Andreje Babiše jsem naopak zahlédl v davu až někdy večer, kdy už se politicky nedebatovalo), ale to už mě naštěstí nezdrželo.
Ondřej Holý alias Dné (nebo psáno důsledně malým "dné"?) se vcelku pochopitelně snaží, aby se o něm psalo jen kvůli jeho hudbě (a většina novinářů to až překvapivě uctivě a důsledně dodržuje), ale na koncertě se jeho vozíček dost dobře nedá úplně pominout. Vlastně by mě i docela zajímalo, jaké byly první reakce náhodných návštěvníků při jeho "nástupu" na pódium, ale jak už asi tušíte z předchozího textu, tak úplný začátek jsem bohužel nestihl. Ovšem pokud bych skutečně chtěl sledovat publikum, tak bylo z čeho vybírat, protože před pódiem Full Moonu bylo narváno (i když to asi trochu zkreslovali sedící posluchači). Nevím, jestli to bylo samotnou hudbou nebo udělování cen přece jen jistým způsobem funguje jako reklama, ale víc lidí už by se tam dost dobře nevešlo. Přítomnost Alberta Černého (Lake Malawi, ex Charlie Straight) v publiku jsem taky nečekal.
Holý hraje poměrně jednoduchou, ale procítěnou hudbu, kterou na pečlivě zvolených místech doplňuje podivnými perkusivními samply. Údajně jsou všechny založeny na obyčejném tleskání (tedy přinejmenším na albu), ale není to vždy poznat. To, co jsem stihnul, bylo příjemné, jen když ke konci došlo na stupnici pomalu vyťukávanou jedním prstem, tak jsem si říkal, jestli to s tím minimalismem už trochu nepřehání. ;)
Bohužel jsem toho z koncertu skutečně moc nestihl, protože v čase, kdy měl být podle rozvrhu těsně před polovinou, Holý nevzrušeně oznámil, že "čas se nám krátí, zahraju už jenom jednu písničku". Trochu zmateně jsem se rozhlížel (a nebyl jsem sám), jestli někdo (kdo?) něco spletl nebo došlo ke změně, ale ať už to bylo čímkoliv, tak krátce po tom, co dné dohrál, vtrhli na pódium technici a ještě za jeho přítomnosti začali rozpojovat kabely a vůbec balit, což vypadalo poněkud... neobvykle.
Bylo nevyhnutelné pokračovat dalším klidnějším koncertem, což byli Clarinet Factory. Zatímco minule (tedy 2015) na Colours vystupovali s Floexem, tentokrát si jako posilu přivézli "Grunik - sbor z Beskyd světového jména! Vyslovujte krátce - Grunik!" Řekl bych, že se jednalo spíše o sboreček, protože se skládal pouze z pěti dívek a jedné ženy, a jeho halekání mi připomnělo soubor Lelky, se kterým natočila Iva Bittová například Bílé inferno. Beskydský folklór byl ale přítomen jen během části koncertu, jinak se Klarinety (včetně skoro dvoumetrového bas klarinetu) vrátily i ke svým starším, v pravém slova smyslu multikulturním skladbám i písním. Podobně jako u Longitalu i tentokrát část koncertu trochu narušila zvuková zkouška bubnů na vedlejším pódiu, ale s tím se na otevřené scéně asi nedá nic dělat a jinak všechno fungovalo a hrálo tak, jak mělo.
Dodatečně mě napadlo, že je možná škoda, že se beskydský (a v podstatě ani jiný česko-moravský) foklór příliš neuplatňuje v hudbě mladých místních hudebníků (Čechomor ani Fleret už nejsou nejmladší). Zvedne třeba Albert Černý hozenou rukavici? ;)
Skupina, která měla na svědomí ty cizorodé bubny, byl Teleman. Konkrétně bubny měla na starost androgynní bytost asijského původu, zatímco ostatní tři členové byli britští bleďoši s kytarami proklatě vysoko nad pasem. Dohromady mi to znělo zhruba tak, jako kdyby Franz Ferdinand natočili desku coververzí písniček z Malého televizního kabaretu. (Moment - to možná není zase tak špatný nápad! ;) Příliš dlouho jsem tam nepobyl.
Vyrazil jsem tedy na průzkum do elektronického stanu a cestou jsem alespoň potkal Jiřího Buriana (přestože Kapitán Demo měl koncert až následující den) a režiséra Petra Zelenku, kterého zřejmě beseda o seriálu Dabing Street dost vyčerpala, protože unaveně seděl na zemi na betonovém obrubníku.
Ve stanu byla TMA čili one man show Tomáše Martínka s klávesami a notebookem. Poseděl jsem v boční části stanu, ale popravdě řečeno jsem podle popisu ve festivalovém programu čekal trochu víc klavíru (ala dné ) a méně dusání.
Díky nedávnému TV pořadu Doutnák jsem získal dojem, že bych měl vidět seskupení Mutanti hledaj východisko, a tak jsem zamířil zase zpátky a podobně jako u MIDI LIDÍ jsem byl překvapen, kolik lidí tam bylo - tedy myslím hlavně v publiku, ale vlastně i na scéně, kde byli podle mých předpokladů dva lidi navíc (toto je velmi decentní narážka na jeden z tracků =) - bubeník a klávesák.
Mutanti jsou hudebně trochu podobní třeba WWW (aka Neurobeat), ale narozdíl od abstraktních textů WWW nabízejí Mutanti pro mě velice těžce stravitelný a všeobjímající cynismus a nihilismus. (Herečka Anna Kulovaná to kousek ode mě vydržela poslouchat jen pár minut.) Celkem výstižně to popisuje jejich promo text: "vtělují se do lidí, které byste nechtěli potkat" a jde jim to až příliš dobře. Školní ústrky se řeší domácí posilovnou a tím, že se pak všem dá před držku, a jako idioti z textů vycházejí jednotně jak měšťáci, kteří létají na dovolenou k moři, tak puberťáci, kteří chodí na diskotéky kvůli sexu - no prostě úplně všichni.
Poněkud zneklidňující ovšem bylo množství lidí v publiku kolem mě, kteří se spontánně a nadšeně připojili ke skandování slova "mrdání". Vypadalo to, že pro velkou část to představovalo pouze lákavou příležitost zahulákat si něco takového nahlas a kontext spokojeně ignorovali.
I přes jistou averzi k "ideovému pozadí" Mutantů ale musím uznat, že se jedná o projekt, který jen tak nepřehlédnete...
U Roosevelt se realita opět dost rozcházela s představou, kterou jsem si vytvořil podle krátkého popisu v programu - především si mi během mého krátkého pobytu u pódia nepodařilo objevit zmiňovanou melancholii. Místo ní jsem dostal modernizovanou verzi osmdesátkového diska s lehce funkovými kytarami, které se nebezpečně blížilo takovým německým hvězdám, jako byli Modern Talking nebo Fancy, a to včetně stylizovaného neonového nápisu Roosevelt pověšeného nad pódiem. Na můj vkus to bylo až příliš "vstřícné vůči posluchačům" (čti komerční).
Chtěl jsem stihnout spíše Darkstar, kteří vystupovali v elektronickém stanu, ale koncert mi bohužel příliš nesedl. Alba "North" a "News from Nowhere" jsem svého času docela poslouchal, ale tentokrát jsem měl spíše dojem, že pánové přes sebe pouze vrší ne zcela ladící loopy. Když se pak přidal i zpěv, u kterého jsem si nebyl jistý, jestli se jedná o odvážnou harmonickou kombinaci nebo problémy s odposlechem, tak moje rozpaky překročily kritickou mez a utekl jsem ze stanu zpátky do civilizace. Vydržel jsem jen asi dvě písničky, takže je to dost malý statistický vzorek pro hodnocení, ale bohužel...
Tak se stalo, že jsem neplánovaně skončil na koncertu Kláry Vytiskové neboli Klara & The Pop. Nejsem zrovna módní expert, ale extra plandavé oblečení s divokým květinovým vzorem mi krátce po druhém porodu nepřipadalo jako dobrá volba - tedy rozhodně ne pro případ, že vás v tom uvidí i někdo cizí. ;) Jinak ale název doprovodné skupiny nelhal a dostali jsme naservírovaný dobře fungující pop v angličtině. Klára jistě zpívala a skupina (včetně sestry Terezy u kláves, která si i zazpívala) se jí zbytečně nepletla pod nohy.
Můj dojem z celého koncertu by byl ovšem výrazně lepší, kdyby Klára mezi písničkami neustále nezabíhala do svého soukromí, nesnažila se vysvětlovat texty všech písniček a současně být über-cool a ještě se svou ležérní intonací dávat hlubokomyslné rady do života.
Hlavním tahákem celého ročníku Colours ale pro mě byli samozřejmě Moderat. Jak už jsem někde psal, tak bych raději viděl sólový koncert Apparat někdy po vydání alba Walls v nějakém menším prostoru, ale to se mi bohužel nepovedlo. Moderat jsou momentálně na menší scény už příliš "velcí", ale stále trochu moc temní, takže sice vystupovali na hlavní scéně, ale až po půlnoci, kdy už jsem měl po celodenních manévrech trochu problém udržet v provozu záda. To jsem nakonec vyřešil tak, že jsem se prodral před zvukaře, zavěsil se na zábradlí a spořádaně čekal.
Přesně podle plánu se pak ze setmělé scény ozvalo intro, celé trio napochodovalo na scénu a pustilo se do díla. Bohužel jsem okamžitě zjistil, že tenhle koncert bude mít jeden problém a tím byly téměř smrtící basy. Moderat si na hutných basech dávají obzvlášť záležet a v kombinaci s hlasitostí používanou na hlavní scéně to byla fakt síla. Asi každý návštěvník větších koncertů zná pocit, kdy mu basy vibrují hrudníkem a břichem, ale myslím, že tohle bylo poprvé, kdy jsem u některých nižších frekvencí cítil, jak mi vibrují i nozdry. Z toho jsem byl trochu nesvůj, ale jinak Moderat splnili v podstatě všechno, co jsem čekal.
Scéna byla poměrně jednoduchá a téměř celá černá - vzadu byly velké plochy pro projekce (mimochodem projekce byla většinou složená z animací jednoduchých geometrických objektů nebo textů a až na závěrečnou výjimku i úplně jiná než oficiální klipy) a vpředu byla v řadě tři hudební stanoviště. Pánové Bronsert a Szary měli své pultíky s hardwarem na krajích a Sascha Ring stál logicky uprostřed, kde měl své dva pultíky otočené bokem k publiku, odloženou kytaru a stojan s mikrofonem.
Byl jsem docela zvědavý, jak se Sascha Ring vypořádává s tak velkými koncerty, protože není "rodilý zpěvák", což dřív bývalo i oblíbené téma v rozhovorech, ale na Colours bylo znát, že Moderat už mají za sebou desítky společných koncertů a pár opravdu velkých festivalů, takže jsou pevní v kramflecích. Saschova hubená postava vypadá na scéně dostatečně dramaticky i uvolněně, jen se potvrdil Bronsertův komentář z nedávného rozhovoru, že se při koncertech "zavírají do své bubliny a Sascha pak zapomíná dělat Davea Gahana", protože komunikace s publikem se omezila pouze na občasné dvoujazyčné poděkování: "Thank you! Danke schön!" Po Kláře Vytiskové to ale byla vítaná změna.
U elektronických skupin se na dálku vždycky špatně posuzuje, co vlastně "hrají naživo" a co "hraje samo", ale rozhodně se jenom nepouštěly mastery z desek, protože všechny písničky zazněly v prodloužených verzích a ke konci každé se obvykle nějak "jamovalo". V druhé půlce koncertu si Sascha párkrát pověsil na na krk i elektrickou kytaru, ale "hrál" na ni ještě méně než Petr Marek. Kytara posloužila spíše jen jako zdroj zvuku, který dodával hudbě méně strojovou texturu.
Ke konci přišla na řadu i drobná scénka, kdy v tmavé pauze mezi písničkami z pódia zmizeli Ring i Szary a opuštěný Bronsert se chvíli zaskočeně rozhlížel, co se jako děje. Pak rozjel skladbu Milk a v jejích průběhu se kolegové zase vrátili a zapojili.
Pak už toho moc nezbývalo. Ozvalo se sloní troubení a Sascha pronesl asi tak třetí větu za celý koncert: "Is that what you wanted?" Publikum si zjevně myslelo, že jo, a začala písnička Bad Kingdom ("This is not what you wanted / Not what you had in mind") - včetně projekce založené na oficiální poloanimovaném klipu. (Mimochodem docela mě překvapilo, že sampl sloního troubení, který je v písničce použitý snad až příliš často, spouštěl Bronsert pokaždé ručně.)
A to bylo najednou skutečně všechno a šlo se domů.
Fakt - jen tak zničehonic.
Nebo mi to aspoň tak připadalo.
Žádné komentáře:
Okomentovat