2005-04-30

Nová hrozba z internetu!

Ostrava, Praha - od našeho zpravodaje

Digitální technologie se v posledních letech staly nedílnou součástí našich životů, ale ne všechny jsou neškodné. Naopak řada z nich má spoustu vedlejších vlivů, které negativně působí na uživatele.
Po závislosti na počítačových hrách, instant-messagingu a digitální pornografii se teď ukazuje, že ani tak povznášející věc, jakou může být hudba, není zcela bez rizika. Objevují se totiž první případy závislosti na digitalizované hudbě.

„Laická veřejnost si z toho zatím dělá legraci, ale jen proto, že si nedokáže představit, v jaké peklo se změnil život postižených,“ říká MUDr. Miroslav Šmíd. „V léčebně už máme tři postižené pacienty a mohu vám říct, že na počátku léčby na ně byl opravdu hrozný pohled. Jejich stav totiž zmírňujeme jen místním rozhlasem po drátě, kde přebíráme vysílání rádia Čas. Teď už jsme totiž v pokročilejší fázi terapie. Na počátku musíme začínat Rádiem 1, kde se objevují i nějaké hudební novinky, aby přechod nebyl tak tvrdý.“

Většina pacientů přitom původně byli relativně normální hudební fanoušci, kteří poslouchali hudbu z kazet nebo z CD.
„Samozřejmě, každý člověk asi začíná s jednou kazetou zkopírovanou od kamaráda,“ přiznává Jiří Lasica (jméno bylo změněno - pozn. redakce), kterého jeho ošetřující lékař považuje za relativně lehčí případ.
„S nástupem vypalovaček CD jsem začal poslouchat mnohem více různé hudby. Brzy jsem ji z CD začal digitalizovat do formátu mp3, protože to zjednodušovalo manipulaci. Formát mp3 se postupně stal natolik rozšířený, že jsem vlastně všechno poslouchal z počítače.“
U většiny postižených ale problémy vyvolal teprve internet.
„Najednou bylo skoro všechno dostupné na síti. Postupem času jsem si přestal CD půjčovat, protože už jsem byl tak líný, že jsem si je raději rovnou stáhnul z internetu, abych to sám nemusel grabovat a tagovat...“

U dalších postižených má choroba mnohem vážnější průběh.
„Prvních problémů jsem si všimnul zhruba před pěti lety,“ říká Petr Veselý (jméno opět změněno – pozn.redakce). „Tehdy jsem se setkal s Napsterem a už nebylo cesty zpět.“
Z dnešního pohledu se zdá, že u závislosti na digitalizované hudbě sehrál Napster podobnou úlohu, jakou často plní marihuana - totiž jako iniciační droga. Přesto se zdá, že k propuknutí závislosti jsou třeba ještě další faktory, které ještě nejsou dostatečně zmapovány.
„Můj stav byl dlouho poměrně stabilizovaný - za týden jsem stáhnul v průměru zhruba jednu desku, takže jsem si ji pohodlně stihnul poslechnout. Situace se ale drasticky změnila s rozběhnutím internetové služby Audioscrobbler.“

Audioscrobbler vypadá na první pohled neškodně. Uživatel se na serveru zaregistruje pod nějakým krycím jménem (skutečné jméno nemusí nikde uvádět), u sebe nainstaluje plug-in pro svůj přehrávač a od té chvíle se informace o všech písničkách, které pouští, ukládají na serveru Audioscrobbleru.
Tam se z nich generují nejrůznější statistiky - žebříčky poslechovosti, souvislosti mezi interprety, posluchači s podobným vkusem a spousta dalších, které ocení milovníci statistik. Především ale průběžně zobrazuje, co který uživatel právě poslouchá. Spolu s P2P sítěmi je to pro některé lidi nebezpečná kombinace.
„Největší chyba asi bylo, že jsem přinutil používat Audioscrobbler i některé své přátele. Od té chvíle se mezi námi začala vyvíjet taková nezdravá rivalita. Vlastně jsme soutěžili, kdo si stihne poslechnout více nových písniček. Neustále jsem sledoval, co kdo poslouchá, a abych měl navrch, tak já sám jsem si pouštěl jenom nové věci, aby ostatním ‚nenápadně’ naznačil, co mám nového.“
Od toho okamžiku se Petrova situace rychle zhoršovala.
„Úplně se mi to vymklo z rukou. Stahoval jsem pořád více a více hudby. Tři desky denně se ještě daly zvládnout, ale v poslední fázi jsem stahoval tolik písniček, že jsem je ani nestíhal poslouchat. Nechával jsem pak počítač přehrávat novinky i v noci a přes den jsem máloco nechal dohrát do konce. Většinou jsem každou písničku nechal dohrát zhruba do jedné třetiny (to je přibližný časový limit potřebný pro přenos na server - pozn. redakce), a už jsem přeskakoval na další.“
V té době už Petr samozřejmě byl vědom toho, že svou závislost nezvládá.
„Pravidelně jsem míval krize, kdy jsem přicházel s prohlášením typu ‚A dost, končím, přestávám stahovat!‘, ale dlouho mi to nevydrželo, maximálně týden, a pak jsem se to stejně snažil dohánět. To už jsem ty písničky ani nepouštěl, sotva jsem je stíhal stahovat. A tak jsem se skončil tady.“

„Bohužel se obávám, že se bude v budoucnosti počet podobných případů dále zvyšovat. Rádia novou hudbu nehrají a na internetu je stále dostupnější, takže láká stále více posluchačů. A jak klesá její kvalita, tak narůstají objemy stažených dat a počty postižených,“ varuje doktor Šmíd.

Opačný názor mají zástupci policie. „Podle našich průzkumů se ukázalo, že velký podíl na šíření problému mají právě některá rádia. Zbytečně uvádějí do programu novinky, a tak svádějí posluchače na scestí. Raději je ani nebudu jmenovat, abych jim nedělal reklamu. Naopak jiná rádia s námi vzorově spolupracují. Doufáme, že v parlamentu projde nový návrh zákona, který by přesně určoval, kolik novinek smějí rádia hrát a za jakých podmínek. Čím méně se bude nová hudba pouštět, tím méně lidí o ní bude vědět,“ uzavírá major Kormorán.

Součástí nového zákona by také mělo být nařízení, podle kterého by všechny nové desky měly být výrazně označeny nápisem „Poslech nové hudby může vyvolat psychózu“. To se samozřejmě nebude týkat klasické a lidové hudby, protože ta už je prověřena dlouhými léty. U reedic je situace komplikovanější, protože se objevila obava z obcházení podmínek, takže nálepka nebude nutná teprve v případě, že od prvního vydání uplynulo pět let. U cover verzí a remixů se o přesné podobě pravidel teprve diskutuje, definitivní rozhodnutí by mělo padnout nejpozději příští měsíc.

(zpráva z lehce paralelního vesmíru, publikováno pravděpodobně na www.ydnes.cz)

2005-04-24

Česko hledá superpublikum

(Populistický titulek když tak ignorujte. =)
Elektronická scéna má evidentně svoje specifika.
Sice oni asi všichni "praví" hudební fanoušci jsou trochu zvláštní (viz Všechny moje lásky neboli High Fidelity - ať se podržím nedávno zmíněného Hornbyho), ale přece jenom bych řekl, že specifičnost fanoušků elektroniky (základní měřící jednotkou je 1 weirdo) dosahuje výrazně nadprůměrných hodnot.
Typickým znakem už je například to, že sami hrdinové elektronické scény jsou mnohdy excentričtí samotáři, kteří vlastní tvorbu používají jako prostředek sebepropagace (kdyby neexistoval nikdo jiný, tak Aphex Twin by vydal za deset příkladů! =).
Pak se navíc ukáže, že spoustu fanoušků ani tak nezajímá, co svou tvorbou chtěl jejich idol říct, ale spíše jak to udělal. A "jaké používáte vybavení?" Nebo "kruté zvuky! jaký soft používáš?". Takže slovo "idol" ten vztah vlastně dost dobře nepopisuje, přesnější by asi bylo "vzor".
Narazit na fanouška elektronické hudby, který se ji současně nesnaží vytvářet, je událost srovnatelná se setkáním s živým jednorožcem na severním pólu. Poměr autorů a fanoušků se nebezpečně blíží číslu jedna a u projektů ho možná i překračuje, protože tvůrčí autor má samozřejmě několik paralelních projektů! =)

Elektronické projekty pak samozřejmě velice těžko shánějí posluchače a ještě horší to je s recenzenty. Dochází pak k paradoxním situacím, že se autoři musejí recenzentům vnucovat, aby se dočkali alespoň negativní recenze! (Mimochodem moje ceny jsou relativně nízké a je možné se mnou dohodnout i na splátkách. =)
Pokud projekt není čistě elektronický, je to ještě horší - mimoelektronické publikum ho zavrhne rovnou jako podivnost, kdežto elektronici ho závistivě odsoudí, protože co může být horšího než elektronický projekt, který umí na něco hrát.

DownThere: One Day Sessions EP (2004/2005)
Asi se dá uhodnout, že předchozí text jsem nepsal jen tak do větru, ale proto, že to s DT nějak souvisí. A skutečně! =)
DownThere je elektronicko-akustický projekt (výhledově skupina?), který má ty nejlepší předpoklady k tomu, aby do žádné škatule nezapadl. Základem jsou spíše tradiční nástroje, jenomže nahrávka je pak ještě různě rozsekaná, takže tradicionalisté začnou při poslechu dýchat natolik zhluboka, že už zbytek neuslyší. =)
Naopak vláčné a minimalistické ambientní motivy nejsou zrovna styl, který by byl třeba v rádiích v poslední době příliš populární, takže je jasné, že význam slova "úspěch" je hodně relativní a DownThere by ho možná neměli používat vůbec, protože by to mohlo třeba Karla Gotta dezorientovat.
Přiznávám, že na mě je toho minimalismu taky trochu moc a délka skladby kolem devíti minut je dost velké sousto, ale přesto se mi DT docela líbí. Když jsou totiž tyhle prvky použité vědomě a úmyslně, tak je člověk těžko může kritizovat. (To kyselo je moc kyselý! Ten ambient je moc ambientní! =) Navíc DT jsou zatím odhodlaní svoji hudbu dopravit opravdu ke každému posluchači, který by o ni mohl mít zájem, a odhodlanému autorovi se těžko vzdoruje. =)
Takže co s nima? Asi o nich prostě napsat a já už si píšu čárku.
Ostatně celé EP je na webu ke stažení, takže si můžete názor udělat sami a následně jim to v diskuzním fóru nandat.
Třeba se ten výše zmiňovaný poměr dá ještě zvrátit. =)

2005-04-20

Že si nedám pokoj...

Pokud si vzpomínám, tak podle údajů Českého statistického úřadu se syndrom vyhoření u bloggerů dostavuje poměrně brzy - zhruba do tří měsíců. Asi mě to taky postihlo, protože se mi nechce ani zeditovat několik poznámek, které jsem načal, ale nikam nedovedl a přitom si jasně vzpomínám, že mi některé připadaly zaznamenáníhodné.
V mezičase bych to tady tím pádem mohl zaplnit několika záznamy debat. Jsou už totiž vlastně hotové a vznikly tak nějak samy. Třeba tahle je někdy z minulého týdne a motá se (to byste neuhodli =) kolem Anděla.
A můžete tipovat, kdo psal kterou část, ale asi to není moc těžký úkol. =)

Tak jsem skoro přečetl ten text o BlackPointu.
Fakt mě ale vzteknul ten ukřivděný tón na konci!
"Nikl ovšem už nedostal cenu za nesporně nejlepší obal roku, protože ten není vyhlašován odděleně v rámci alternativních cen a tak by se mohlo stát, že nejlepší obal bude mít alternativní Nikl z Black Pointu a ne třeba Básiková ze Sony music."
Jak sakra někdo může napsat "nesporně nejlepší obal"? Vždyť to je hrozně subjektivní! Navíc autorovi uniklo, že "Básiková" letos neměla žádnou nominaci a že zrovna v kategorii obal byly docela úlety a tuhá konkurence.


nezapomen, ze Nikl JE v prve rade grafik. Takze pokud by sis sam tocil desku, tak si taky s tim obalem neuveritelne vyhrajes. ja ten obal doma mam. nemam vsak ty ostatni nominovane...

Já od libovolného grafika čekám, že si s tím obalem vyhraje! BTW nakonec vyhrál obal Anny K, který je celý v sametu a docela mě překvapilo, když se pak někde v rozhovoru zmiňovala, že výrobu obalu si organizovala sama. Holt velká firma. =) A další nominovaný byl třeba Umakart.

Umakart je taky original!!! to se musi nechat
mimochodem, me ten Nikluv obal pekne stve, protoze se nechce vlezt do krabicky...

Tak to vidíš! =)
Nikla jsem neviděl a je možné, že to byl nejlepší obal, ale já za tím nevidím spiknutí, jako spíš neinformovanost. Prostě to CD zná hodně úzká skupina lidí a ti nejsou dost velkou volební silou. Zvlášť v případě, že na protest hlasování bojkotují! =)


Jestli tvrdis neinformovanost, tak to je mozna to, co nasralo BP. Oni desku vydaji, udelaji ji promo v max. mire, jakou jsou schopni utahnout, a nakonec to dopadne tak, ze i tohle vsechno usili je min nez male na to, aby si toho vsimli panove z akademie...

"Pánové z akademie" je hrozně populární zaklínadlo, ale představ si, že by tě ze dne na den taky jmenovali členem. Máš pocit, že jsi viděl a slyšel všechny desky, které u nás loni vyšly?Myslíš, že někdo takový vůbec existuje? Každý je do jisté míry uzavřený ve svém světě. Někdo víc, někdo míň, ale hranice prostě existují a nedají se překročit. Jenom o trochu posunout, když se snažíš.

souhlasim s Tebou. Ale uznej sam, ze takovych jako jsi ty a nebo ja (nebrodici stredni proud) tam moc neni.

To si nemyslím, ale těch okrajových žánrů je tolik, že se ty hlasy rozdrobí, takže logicky ten střední proud zná nejvíc lidí. Většinou to totiž funguje tak, že všichni specialisté znají ten svůj žánr + hlavní proud, takže nakonec se ten střed nějak "sesumuje". =)

Opet souhlasim, ale stejne jelikoz ty lidi neznam, tak se o tom nema cenu timto stylem bavit...

Na http://www.aph.cz/ je docela podrobná tabulka o účastnících a hlasování a nevypadá to až tak hrozně. Teda možná kromě hlasujících z časopisu Křížovka. =)

*

2005-04-13

Ještě tam buben

The Books: Lost and Safe (2005)
Jak se dívám, tak na freemusic.cz už je na tuhle desku recenze, tak bych se už možná taky mohl vyjádřit, když jsem ji taky slyšel. (A děkuji neznámému US bloggerovi, na jehož stránce jsem na The Books narazil. =)
Asi bych začal od toho, že to zní jako kdyby někdo hodně pečlivý udělal elektronický remix Tara Fuki a výsledek použil jako podklad pro rozhlasovou hru. =)
Totiž není mi úplně jasné, na základě čeho to freemusic řadí mezi folktroniku, ale možná to je prostě tím, že neznám přesné hranice zmiňovaného žánru.
V každém případě z té desky nejsem až tak nadšený. Je tam spousta zajímavých zvukových kombinací a cello miluju od dob Deep Sweden ("vzpomíná na Alex, jak byla nádherná" =), ale přece jenom mi tam chybí trochu víc písniček. Ta spousta mluveného slova, kterou je deska naplněna (někdy i vícehlasně), je možná vtipná, ale na vnímání by byl třeba soustředěný poslech a to já docela flákám, takže zřejmě o hodně přicházím.
Ale přesto - "to by mohlo být zajímavé!" =)

Gorillaz: Demon Days (2005)
Gorillaz. Need I say more?
Určitě je škoda, že se změnili rappeři, protože Del byl pro zvuk Gorillaz naprosto charakteristický, ale zase se to dá brát jako oživující změna, protože deska tím pádem zní trochu jinak.
Možná mi chybí trochu víc japonského zpěvu, protože s Damonem za mikrofonem se deska víc blíží Blur, ale pořád to jsou Gorillaz - hravé, jenom o trochu míň rozverné.

Damon Albarn: Democrazy (2003)
Studijní materiál pro milovníky lidoopů. =)
Deska začíná "kuchyňskou verzí" I Need a Gun, což je přesně ten kousek, který Albarn nakonec upíchnul do Dirty Harry.
Dál to jde stejně nedokončeně, jenom už se člověk nedočká žádných známějších momentů.
Prostě je to sbírka načatých námětů - takže čas všech tracků osciluje kolem dvou minut a není to žádné hifi: Albarn kvílí přes diktafon, k tomu brnká na kytaru a jistí se něčím, co by mohl být automatický bubeník na klávesách Casio.
Ale stejně to má něco do sebe!

Tom Vek: We Have Sound (2005)
Tohle asi můžu odfláknout, protože největší fanda Toma Veka v Česku (aspoň myslím =) už na desku napsal recenzi, která zahrnuje geniální charakteristiku "fish'n'chipový Dylan". =)
Já se tím pádem můžu omezit na konstatování, že se mi na desce nejvíc líbí C-C (You Set th Fire in Me) a Cover, které se ale od zbytku desky poměrně dost odlišují a nejmíň zní jako lo-fi verze Franz Ferdinand.

Morcheeba: Antidote (2005)
Když jsem se dověděl, že Morcheebu opustila Skye, že změnili label a že nová deska má být živější a rockovější, tak jsem byl docela šokovaný. Myslel jsem si totiž, že to znamená, že Morcheeba má jinou zpěvačku a mění styl. Jak už to tak bývá, tak to není pravda. =)
Nová zpěvačka se sice nejmenuje Skye a deska je trochu míň elektronická, ale po pár taktech musí být každému naprosto jasné, že tohle prostě JE Morcheeba. Možná trochu zaváhá, když začne zpěv. "Co v tom studiu dělali? Skoro to zní, jako by ta jejich zpěvačka měla jiný hlas, ale podle frázování a stylu přece slyším, že je to furt ona."

Garbage: Bleed Like Me (2005)
Nevím, jak to vypadá ve zbytku světa, ale u mě jsou Garbage za zenitem.
Když vydali první desku, tak jsem je bral jako protekční americkou skupinu (neptejte se mě proč - prostě dojem =). U druhé desky jsem je vzal na milost a zpětně se vrátil k první desce.
Ke třetí desce to docela trvalo, a taky mi připadala nějaká poloviční. Možná příliš popová. Teď tu máme čtyřku a ta je na první poslech spíš rocková a - světe div se - líbí se mi ještě míň.
Možná je třeba se k ní proposlouchat, ale po pravdě řečeno jí zatím moc šancí nedávám.

New Order: Waiting for the Sirens' Call (2005)
Pro úplnost je zmiňuju ještě jednou. =)
Asi je trapné, že se mi líbí deska, která prakticky jenom kopíruje starší New Order (možná by se dokonce dalo určit, která písnička z čeho vychází), ale když ono to prostě funguje.

Gwen Stefani: Love Angel Music Baby (2004)
Tohle jsem sice ani neslyšel celé, ale stejně se mi ta deska nelíbí! =)
What You Waiting For sice pěkně "odsejpá" (ježkovy zraky, to je čecháčkovský obrat! =), ale zbytek je mimo moji mísu. Zní to tak... americky! Fuj!

Fennesz: Endless Summer (2001)
Ech... co s tebou, chlape? To je sice chvályhodné, že zkoušíš nové postupy a technologie, ale hudba by asi měla být trochu víc než jen "záznam člověkem vytvořeného zvuku".
Tady se většinou není čeho chytit. Melodie - nic. Rytmus - minimálně. Zvuky - ano, spousta. =)
Začíná to něčím, co by mohlo být ladění rádia na středních vlnách, ale pravděpodobně není, protože se tam přece jen dá vystopovat určitá periodicita.
Pak se to s Endless Summer trochu zlepší a zvuky se začnou více blížit tradiční představě o tom, co je to hudba, ale ke konci (asi únava =) opět přichází poměrně silné kafe. Before I Leave - čtyři minuty, ve kterých se jenom po taktech mění výška špatně zaloopovaného tónu? Asi humor, ale já se nesměju.
A Happy Audio na závěr? 11 minut loopovaného praskání, pod kterým je ukrytý dozvuk nějakého tónu a neurčitý náznak rytmu, který se zhruba po šesti minutách začne zvolna dostávat na povrch, což jako hlavní program vydrží až do konce.
Vlastně to není silné kafe - to je lžička kávy nalitá do kýblu s vyjetým motorovým olejem.
Ono je to sice prima, když si člověk spustí Reaktor, nahrne tam modul na granulární syntézu a žasne, co to dělá, ale nejsem si jistý, jestli je to nutné vydávat na desce.
Samozřejmě, trochu to s tím deptáním přeháním, koneckonců Democrazy taky není zrovna geniální dílo a vyšlo, ale prostě jsem od téhle desky podle jména čekal mnohem víc.
PS: Fakt by někdo nechtěl vydat tohle? (Kvízová otázka by pak mohla být, jestli je někdo schopen rozeznat originál. Lidi, kterým jsem to už kdysi pouštěl, jsou samozřejmě mimo soutěž! =)

Four Tet: Everything Ecstatic (2005)
Je to trochu smutné zjištění, ale stejně nejlepší deska Four Tet pro mě bylo Versus. Cože? Kings of Convenience? Tak to vidíte! =)
Zpěv mi tam prostě chybí, takže na mě ta deska působí příliš "artově", ale rozhodně to je o hodně blíž tradiční hudbě než Fennesz! (Mám po ruce jenom metr, ale jestli najdu pásmo, tak to zkusím přeměřit trochu přesněji. =)
A nedá se říct, že by se na desce nic nedělo. Naopak, pěkně to tam žije. Kieren Hebden se navíc nebojí tradičních nástrojů. Ví totiž, že je použije takovým způsobem, že už je nikdo nepozná. =) A tak přes sebe klidně navrství třeba strohého analogového automatického bubeníka, třískající živé bicí nejasného původu a všechno to pojistí kravskými zvonci. Tak si to, sakra, Christiane poslechni!

2005-04-12

Předzvěsti (nejen) ze slzavého údolí

Už chvíli prosakovaly zprávy o tom, že někdejší duo Bret Anderson a Bernard Butler svého času vévodící kapele Suede se po letech vzájemné ignorace opět objevují na společné lodi. Ta se jmenuje The Tears a její debutové album se stylovým Here Come The Tear vyjde 2. května. Fanoušci tedy již nemusí dokola sjíždět první dvě desky Suede, na nichž tato dvojice pracovala společně. Myslím, že to může být zajímavé...

Mimochodem, takhle zpráva mě vytrhla z letargie mnohem víc než fakt, v květnu (30.5.) budou mít novou desku i někdejší vítězové oné britpopové bitvy Oasis. To už bude spíš zajímavější album Gorillaz, trefně (byť zamlženě) uvedené kolegou V. o několik příspěvků níže. Pro úplnosti, toto vychází 23. května a jmenovat by se skutečně mělo Demon Days.

Books feed your dreams

Zatímco Z. (jako neplacený agent Indies Records s krycím jménem "BřehyMele" =) sem nahrnul několik reportáží o českém hudebním suterénu, tak já jsem si kromě jiného četl.
A nebyla to písmenka na monitoru, byla to písmenka na papíře. Možná si na to ještě pamatujete - říká se tomu kniha. =)

SANDMAN: Kniha snů (sestavili Neil Gaiman a Ed Kramer)
Ona mi ta knížka ležela doma už docela dlouho, protože jsem ji svého času pod vlivem Nikdykde koupil částečně omylem. Omyl spočíval v tom, že mi tehdy v obchodě uniklo, že to výběr povídek různých autorů, a pak jsem nějak neměl chuť se tím prokousávat, když to je přece druhý odvar originálu.
No, byl jsem těsně vedle. =)

Trik je v tom, že podle předmluvy to vypadá, že ty povídky rozvíjejí motivy komixu Sandman (který jsem mimochodem ještě neviděl =), ale pak se ukáže, že ty souvislosti jsou leckdy skoro neviditelné. Prostě je to sbírka různých povídek a basta!

Možná jsem původně udělal chybu v tom, že jsem si jako první přečetl poslední "povídku" Smrt od Tori Amos. Ona to totiž není povídka, ale spíš jakási nesouvislá (nechci přímo napsat "zmatená" =) úvaha o strachu ze smrti. Tentokrát jsem ale (asi pozitivně naladěný deskou The Beekeeper) začal pěkně od začátku.

Povídky jsou opravdu docela různorodé - různí autoři, různí překladatelé, různý styl, různý žánr. Jediná věc, která je opravdu spojuje, je fantazie. Všechny jsou nějak mimo realitu. Některé sotva znatelně, některé úplně.
Jednotlivé autory znám maximálně podle jména, takže jsem k povídkám mohl přistupovat bez nějakých očekávání nebo předsudků.
Některé povídky mě skoro minuly (ale nebylo jich tolik), některé mě naopak hodně chytly - až tak, že bych je už nechtěl číst podruhé.
Zvlášť bych vyzvihnul Srdce čarodějnice Delie Sherman a Spisovatelské dítě Tada Williamse.
Srdce čarodějnice je skoro romantická (od slova romantismus) pohádka o ztrátě srdce a paměti a o tom, že touha je vždycky nenaplněná. Je to ovšem pohádka, která by na ČT1 jako pokoukání po nedělním obědě asi působila nemístně. Způsob, jakým se příběh stočí zpátky na začátek do bezvýchodné spirály, mě dost sejmul.
Povídka Spisovatelské dítě pro změnu funguje spíš jako hlavolam, protože se ní skoro lynchovsky prolínají tři překroucené verze příběhu o nedokonaném incestu.
Vlastně skoro ve všech povídkách by se dalo něco vybrat, ale to bych se rozkecával ještě mnohem víc, než obvykle... =)

Ještě mě napadá připomínka k překladatelům - občas jsem si nebyl jistý, jestli zvláštní způsob stavby vět byl záměr samotného autora, nebo vznikl jako vedlejší produkt při překladu, ale nejsem zase takový hnidopich, abych si sháněl originál a porovnával to. =)
Jenom pořád marně čekám na dobu, kdy čeští překladatelé přestanou slovo "pathetic" (dojemný, žalostný - často používáno ironicky nebo s despektem) překládat jako "patetický" (nadnesený, vzletný).
(Ale pořád si nemůžu vzpomenout, kterému českému novináři chtěl kdysi dát Jarvis Cocker přes hubu, protože mu řekl, že nová deska Pulp zní dost "pathetic". =)

Jako naprostou samozřejmost pak beru skutečnost, že den po tom, co jsem si někde v půlce knihy přečetl povídku Smítko věčnosti navíc, se na ČT v kulturní rubrice ve zprávách objevila zmínka o stejnojmenném baletním představení, které má právě premiéru.
Tak to má být! =)

2005-04-09

Venca Václavek a Původní Bureš na Harcovně

(2. 4. 2005, Rožnov p. R.)

Večer otevřel pochopitelně Venca Václavek. Až na výjimky hrál věci ze svých dvou sólových desek Písně Nepísně (Indies Rec, 2003) a Jsem hlína, jsem stroj, jsem strom (která vyšla taktéž u Indies, ale o 9 let dříve). Mimochodem, na jaro je plánovaná její reedice, rošířená o 3 zbrusu nové písně.

Podobně laděné vystoupění jsem viděl už loni, na festech v Mikulově a v Boskovicích. Tentokrát však byl Venca na pódiu úplně sám. A připadal mi tam spokojený, a v rámci svých možností i celkem komunikativní. Jo, abych nezapomněl, tou jedinou výjimkou byla píseň My dream z repertoáru domovského Dunaje (La La Lai, 1996)...

My dream, my floating dream
Getting lost lost in the steam
My dream is a clever boy
Never becomes to be somebody’s toy

Like me

Poté nastoupil Původní Bureš. Je to možná ostudné, ale pro mě to bylo jejich první živé vystoupení. Přece jenom bych řekl, že jejich hlavní domácí scéna je Praha a okolí, a na Moravu příliš často nezajíždějí. Byl jsem na ně zvědav, ale mé očekávání nebylo nijak vysoké. Jejich písně se mi nezdají nějak zvlášť sofistikované, a možná až příliš přímočaré. Možná taky proto vlastním ve své diskografii jen debutový Ples tapírů (plus Drobné radosti psychedelické kachny) z roku 1996, a raritní nahrávku Čajový obřad (2000).

Jestli počítám dobře, tak jsem prošvihl jak desky Ghost do domu a Sen noci indiánské, tak i aktuální Kůň s pěti nohama. Tak nějak jsem očekával, že nad aranžérskými fintami bude převažovat “živočišná” energie a “čistá radost z hraní”…

Chvíli mi to trvalo, ale nakonec jsem byl tou energií stržen taktéž a jen se nechal unášet proudem vytvářeným na pódiu Fumasem a jeho kumpány (violoncelistka promine). Tam, kde by jiní pomalu oznamovali konec vystoupení, tam Bureš vyhlásil přestávku. A po ní se jelo dál. A taky částečně do historie, takže zazněl i Dezertér, Malej Johny, Aleluja, Dívka, Zvěřinec a ostatní “zásadní” písně z první desky, tak i z Čajového obřadu…

Diskografii jsem obohatil o CD Sen noci indiánské. Je to dolis, který dodal Indies, ale jen jako samotné CD bez jakéhokoliv obalu. Takže jeho aktuální (provizorní) podoba prodávaná skupinou je pouze v papírovém obalu. No neberte to, za kilo…

Zdánlivě neslučitelné

(recenze na neuskutečněný koncert kapely X ve městě Y)

Co může mít společného Pavel Fajt a Pluto, Oswald Schneider, Krásné Nové Stroje, Terry Gilliam a jeho Ztracen v La Manche, nebo třeba Zuby Nehty v dobách své největší slávy?

Jednoduché...

Zklamání fanoušků z toho, že to či ono umělecké uskupení nepřijede na anouncované vystoupení. Naposledy to byl (vlastně spíš nebyl) Oswald Schneider, konkrétně 5. dubna v ostravském Boomerangu. Jeli jsme z Rožnova pod Radhoštěm do Ostravy v podstatě jen kvůli jejich večernímu vystoupení.
Nebo Gilliamův Ztracen v La Manche, na které jsme se stejným výsledkem jeli do kina až do Kopřivnice. Neskutečně smolný film. :)
Podobně Krásné Nové Stroje byly/nebyly poslední srpnový víkend roku 2002 na Eurotrialogu v Mikulově. Dá se říct, že jsem tam jel hlavně na ně. Pluto tam pro změnu přijelo kompletní, ale noční průtrž mračen celý zbytek festivalu uťala. Jestli si vzpomínám dobře, tak KNS měly stejně ten večer hrát až jako poslední...
A konečně, v listopadu roku 1996 v rámci 8x Rock na Musilce v Brně měly být hlavní hvězdou večera Zuby Nehty. Tehdy ještě byl svět jiný, takže moji „oblíbenci“ Tatabojs dělali holkám ze Zubů Nehtů pouhé předskokany. Místo nemocných ZN však vystoupil Oswald Schneider. A jejich jediné vystoupení mi stačilo, abych si je oblíbil natolik, že jsem je vnutil i okruhu mých kamarádů.

"Všechno zlé je k něčemu dobré," pomyslím si. A nebo taky: "Kruh se uzavřel."

Aby tak ještě Oswaldi neukončili činnost tak jako Pluto nebo ZN...

2005-04-06

Já už vím - Semtex! =(

Sice se mi vlastně příčí ještě jim tímhle textem dělat reklamu, ale když už jsem to jednou nakousl, tak to nemůžu nechat bez povšimnutí.
Na iDnesu se totiž píše mimo jiné toto:
Nové album obsahuje čtrnáct skladeb, mezi nimiž nechybí například písně Včelka Mája, Plzeňská věž, Ančo nechoď na disko, Čau Italy nebo Startovačka, Na konci jsou další tři bonusy včetně hitu Mašinka, který si fanoušci Semtexu mohou poprvé vychutnat ve studiové kvalitě.

"Vychutnat"?! Před Mašinkou fakt zřejmě není úniku.
Navíc věty jako "Alba Eklhaft [skupina] prodala před 12 tisíc kusů, za což letos v lednu dostala Zlatou desku." mi opravdu nahánějí hrůzu. A není to jenom tím překlepem...

2005-04-05

Léto už má našlápnuto (vol I.)

(komentovaný seznam festivalů na území Moravy a Slezka, část 1.)

Většina pořadatelů letních hudebních festivalů už má přinejmenším našlápnuto, případně úplně jasno v tom, kdo vystoupí na té či oné akci. Tímto příspěvkem chci jednak shrnout / odtajnit některé plány na ty (moravsko-slezké) festivaly, které si zasluhují pozornost „alternativního“ posluchače, hlavně však upozornit na „kvalitu“ a snad i „kultovost“ té které akce (což je ovšem měřítko čistě subjektivní). Použitá stupnice hodnocení je od jedné do pěti hvězdiček.

Seznam není ještě kompletní, některé důležité festivaly ještě plány nezveřejnily. Článek by tedy měl mít i další pokračování.

***** Boskovice (14.-17.7.) jsou mým nejoblíbenějším letním festivalovým útočištěm. Letos by zde měly vystoupit maďarštví Erszi Kiss, Lu (jsem moc rád, že jsi jich někdo z promotérů - v tomto případě tedy UNIJAZZ - všimnul), Jiří Schmitzer, Umakart, Tomáš Kočko a bohužel opět po roce Tatabojs (s kompletním Nanoalbem). Druhá „odpolední“ scéna „za Muzeem“ pro mě loni znamenala snad ještě víc než ta hlavní (která je v letním kině). Letos přijedou Majerky (tedy Majerovy Brzdové Tabulky), brněnská alternativa Květy, Ty syčáci, SFT (Swordfishtrombones), V.R.M. A samozřejmě také kina, divadla, jazzová scéna, autorská čtení... Uvidíme, jaká další jména padnou...

***** Colours of OV (8.-10.7.) je největší festival, kam se ještě nezdráhám vydat. Přestože je to již drsně „masová“ akce, oproti jiným monstr festivalům skrývá kouzlo v tom, že celá probíhá přímo v centru města a jeho nejbližsím okolí. Nemá moc smysl vyjmenovávat zde seznam účinkujících (cca 150 jmen), management tohoto festivalu se o propagaci jistě postará včas a lépe. Hlavními hvězdami první velikosti by každopádně letos měly být Fundamental a Asian Dub Foundation. A něco mi říká, že i tentokráte to bude na pódiu samá americká vlajka, nejlépe ve slipech či v plamenech...

**** Mikulov (12.-13.8.) - dle termínu je patrné, že snad ještě předloni platný trademark „festival s chutí burčáku“ je definitivně ten tam. Stále je to však „menšinový“ festival ve velmi pěkném a příjemném prostředí Pálavských vrchů. Letos vystoupí: sestry Steinovy, Václav Koubek, Jiří Schmitzer, PPU, Erszi Kiss, Jolly Joker, Činna, Blue Effect, Fajt - autopilote, Tam-tam orchestra aj. Skoro se chce říct: „Pane Hanzlík, letos žádné překvapení?“

*** Sweetsen fest (24.-25.6. Frýdek-Místek) je festival místních kapel z FM a okolí. Zde nemůžou chybět jména jako Prouza, Tomáš Kočko a comp., RK130, Garlands...

*** Hrachovka (29.-30.7., Hrachovec u Valašského Meziříčí) - tento loni ještě celkem „festiválek“ má letos našlápnuto do loni netušených výšin. Pravda, loňské hvězdy typu Buty či Wohnout nasvědčovaly o jistých ambicích, ale letošní plán je mnohem dál. Posuďte sami: TTB (tedy Tatabojs), domácí Mňága a Žďorp, Monkey Business, Support Lesbiens, Wohnout, Iné Kafe, Skyline, Southpaw, -123min, Akurat, Khoiba, místní Ciment, UJD, (skoro místní) November 2nd atd.
Z tohoto seznamu se zdá, že na festivalové mapě Moravy máme o jeden alternativní menšinový fest méně. Škoda.