Ještě tam buben

The Books: Lost and Safe (2005)
Jak se dívám, tak na freemusic.cz už je na tuhle desku recenze, tak bych se už možná taky mohl vyjádřit, když jsem ji taky slyšel. (A děkuji neznámému US bloggerovi, na jehož stránce jsem na The Books narazil. =)
Asi bych začal od toho, že to zní jako kdyby někdo hodně pečlivý udělal elektronický remix Tara Fuki a výsledek použil jako podklad pro rozhlasovou hru. =)
Totiž není mi úplně jasné, na základě čeho to freemusic řadí mezi folktroniku, ale možná to je prostě tím, že neznám přesné hranice zmiňovaného žánru.
V každém případě z té desky nejsem až tak nadšený. Je tam spousta zajímavých zvukových kombinací a cello miluju od dob Deep Sweden ("vzpomíná na Alex, jak byla nádherná" =), ale přece jenom mi tam chybí trochu víc písniček. Ta spousta mluveného slova, kterou je deska naplněna (někdy i vícehlasně), je možná vtipná, ale na vnímání by byl třeba soustředěný poslech a to já docela flákám, takže zřejmě o hodně přicházím.
Ale přesto - "to by mohlo být zajímavé!" =)

Gorillaz: Demon Days (2005)
Gorillaz. Need I say more?
Určitě je škoda, že se změnili rappeři, protože Del byl pro zvuk Gorillaz naprosto charakteristický, ale zase se to dá brát jako oživující změna, protože deska tím pádem zní trochu jinak.
Možná mi chybí trochu víc japonského zpěvu, protože s Damonem za mikrofonem se deska víc blíží Blur, ale pořád to jsou Gorillaz - hravé, jenom o trochu míň rozverné.

Damon Albarn: Democrazy (2003)
Studijní materiál pro milovníky lidoopů. =)
Deska začíná "kuchyňskou verzí" I Need a Gun, což je přesně ten kousek, který Albarn nakonec upíchnul do Dirty Harry.
Dál to jde stejně nedokončeně, jenom už se člověk nedočká žádných známějších momentů.
Prostě je to sbírka načatých námětů - takže čas všech tracků osciluje kolem dvou minut a není to žádné hifi: Albarn kvílí přes diktafon, k tomu brnká na kytaru a jistí se něčím, co by mohl být automatický bubeník na klávesách Casio.
Ale stejně to má něco do sebe!

Tom Vek: We Have Sound (2005)
Tohle asi můžu odfláknout, protože největší fanda Toma Veka v Česku (aspoň myslím =) už na desku napsal recenzi, která zahrnuje geniální charakteristiku "fish'n'chipový Dylan". =)
Já se tím pádem můžu omezit na konstatování, že se mi na desce nejvíc líbí C-C (You Set th Fire in Me) a Cover, které se ale od zbytku desky poměrně dost odlišují a nejmíň zní jako lo-fi verze Franz Ferdinand.

Morcheeba: Antidote (2005)
Když jsem se dověděl, že Morcheebu opustila Skye, že změnili label a že nová deska má být živější a rockovější, tak jsem byl docela šokovaný. Myslel jsem si totiž, že to znamená, že Morcheeba má jinou zpěvačku a mění styl. Jak už to tak bývá, tak to není pravda. =)
Nová zpěvačka se sice nejmenuje Skye a deska je trochu míň elektronická, ale po pár taktech musí být každému naprosto jasné, že tohle prostě JE Morcheeba. Možná trochu zaváhá, když začne zpěv. "Co v tom studiu dělali? Skoro to zní, jako by ta jejich zpěvačka měla jiný hlas, ale podle frázování a stylu přece slyším, že je to furt ona."

Garbage: Bleed Like Me (2005)
Nevím, jak to vypadá ve zbytku světa, ale u mě jsou Garbage za zenitem.
Když vydali první desku, tak jsem je bral jako protekční americkou skupinu (neptejte se mě proč - prostě dojem =). U druhé desky jsem je vzal na milost a zpětně se vrátil k první desce.
Ke třetí desce to docela trvalo, a taky mi připadala nějaká poloviční. Možná příliš popová. Teď tu máme čtyřku a ta je na první poslech spíš rocková a - světe div se - líbí se mi ještě míň.
Možná je třeba se k ní proposlouchat, ale po pravdě řečeno jí zatím moc šancí nedávám.

New Order: Waiting for the Sirens' Call (2005)
Pro úplnost je zmiňuju ještě jednou. =)
Asi je trapné, že se mi líbí deska, která prakticky jenom kopíruje starší New Order (možná by se dokonce dalo určit, která písnička z čeho vychází), ale když ono to prostě funguje.

Gwen Stefani: Love Angel Music Baby (2004)
Tohle jsem sice ani neslyšel celé, ale stejně se mi ta deska nelíbí! =)
What You Waiting For sice pěkně "odsejpá" (ježkovy zraky, to je čecháčkovský obrat! =), ale zbytek je mimo moji mísu. Zní to tak... americky! Fuj!

Fennesz: Endless Summer (2001)
Ech... co s tebou, chlape? To je sice chvályhodné, že zkoušíš nové postupy a technologie, ale hudba by asi měla být trochu víc než jen "záznam člověkem vytvořeného zvuku".
Tady se většinou není čeho chytit. Melodie - nic. Rytmus - minimálně. Zvuky - ano, spousta. =)
Začíná to něčím, co by mohlo být ladění rádia na středních vlnách, ale pravděpodobně není, protože se tam přece jen dá vystopovat určitá periodicita.
Pak se to s Endless Summer trochu zlepší a zvuky se začnou více blížit tradiční představě o tom, co je to hudba, ale ke konci (asi únava =) opět přichází poměrně silné kafe. Before I Leave - čtyři minuty, ve kterých se jenom po taktech mění výška špatně zaloopovaného tónu? Asi humor, ale já se nesměju.
A Happy Audio na závěr? 11 minut loopovaného praskání, pod kterým je ukrytý dozvuk nějakého tónu a neurčitý náznak rytmu, který se zhruba po šesti minutách začne zvolna dostávat na povrch, což jako hlavní program vydrží až do konce.
Vlastně to není silné kafe - to je lžička kávy nalitá do kýblu s vyjetým motorovým olejem.
Ono je to sice prima, když si člověk spustí Reaktor, nahrne tam modul na granulární syntézu a žasne, co to dělá, ale nejsem si jistý, jestli je to nutné vydávat na desce.
Samozřejmě, trochu to s tím deptáním přeháním, koneckonců Democrazy taky není zrovna geniální dílo a vyšlo, ale prostě jsem od téhle desky podle jména čekal mnohem víc.
PS: Fakt by někdo nechtěl vydat tohle? (Kvízová otázka by pak mohla být, jestli je někdo schopen rozeznat originál. Lidi, kterým jsem to už kdysi pouštěl, jsou samozřejmě mimo soutěž! =)

Four Tet: Everything Ecstatic (2005)
Je to trochu smutné zjištění, ale stejně nejlepší deska Four Tet pro mě bylo Versus. Cože? Kings of Convenience? Tak to vidíte! =)
Zpěv mi tam prostě chybí, takže na mě ta deska působí příliš "artově", ale rozhodně to je o hodně blíž tradiční hudbě než Fennesz! (Mám po ruce jenom metr, ale jestli najdu pásmo, tak to zkusím přeměřit trochu přesněji. =)
A nedá se říct, že by se na desce nic nedělo. Naopak, pěkně to tam žije. Kieren Hebden se navíc nebojí tradičních nástrojů. Ví totiž, že je použije takovým způsobem, že už je nikdo nepozná. =) A tak přes sebe klidně navrství třeba strohého analogového automatického bubeníka, třískající živé bicí nejasného původu a všechno to pojistí kravskými zvonci. Tak si to, sakra, Christiane poslechni!