Zatímco Z. (jako neplacený agent Indies Records s krycím jménem "BřehyMele" =) sem nahrnul několik reportáží o českém hudebním suterénu, tak já jsem si kromě jiného četl.
A nebyla to písmenka na monitoru, byla to písmenka na papíře. Možná si na to ještě pamatujete - říká se tomu kniha. =)
SANDMAN: Kniha snů (sestavili Neil Gaiman a Ed Kramer)
Ona mi ta knížka ležela doma už docela dlouho, protože jsem ji svého času pod vlivem Nikdykde koupil částečně omylem. Omyl spočíval v tom, že mi tehdy v obchodě uniklo, že to výběr povídek různých autorů, a pak jsem nějak neměl chuť se tím prokousávat, když to je přece druhý odvar originálu.
No, byl jsem těsně vedle. =)
Trik je v tom, že podle předmluvy to vypadá, že ty povídky rozvíjejí motivy komixu Sandman (který jsem mimochodem ještě neviděl =), ale pak se ukáže, že ty souvislosti jsou leckdy skoro neviditelné. Prostě je to sbírka různých povídek a basta!
Možná jsem původně udělal chybu v tom, že jsem si jako první přečetl poslední "povídku" Smrt od Tori Amos. Ona to totiž není povídka, ale spíš jakási nesouvislá (nechci přímo napsat "zmatená" =) úvaha o strachu ze smrti. Tentokrát jsem ale (asi pozitivně naladěný deskou The Beekeeper) začal pěkně od začátku.
Povídky jsou opravdu docela různorodé - různí autoři, různí překladatelé, různý styl, různý žánr. Jediná věc, která je opravdu spojuje, je fantazie. Všechny jsou nějak mimo realitu. Některé sotva znatelně, některé úplně.
Jednotlivé autory znám maximálně podle jména, takže jsem k povídkám mohl přistupovat bez nějakých očekávání nebo předsudků.
Některé povídky mě skoro minuly (ale nebylo jich tolik), některé mě naopak hodně chytly - až tak, že bych je už nechtěl číst podruhé.
Zvlášť bych vyzvihnul Srdce čarodějnice Delie Sherman a Spisovatelské dítě Tada Williamse.
Srdce čarodějnice je skoro romantická (od slova romantismus) pohádka o ztrátě srdce a paměti a o tom, že touha je vždycky nenaplněná. Je to ovšem pohádka, která by na ČT1 jako pokoukání po nedělním obědě asi působila nemístně. Způsob, jakým se příběh stočí zpátky na začátek do bezvýchodné spirály, mě dost sejmul.
Povídka Spisovatelské dítě pro změnu funguje spíš jako hlavolam, protože se ní skoro lynchovsky prolínají tři překroucené verze příběhu o nedokonaném incestu.
Vlastně skoro ve všech povídkách by se dalo něco vybrat, ale to bych se rozkecával ještě mnohem víc, než obvykle... =)
Ještě mě napadá připomínka k překladatelům - občas jsem si nebyl jistý, jestli zvláštní způsob stavby vět byl záměr samotného autora, nebo vznikl jako vedlejší produkt při překladu, ale nejsem zase takový hnidopich, abych si sháněl originál a porovnával to. =)
Jenom pořád marně čekám na dobu, kdy čeští překladatelé přestanou slovo "pathetic" (dojemný, žalostný - často používáno ironicky nebo s despektem) překládat jako "patetický" (nadnesený, vzletný).
(Ale pořád si nemůžu vzpomenout, kterému českému novináři chtěl kdysi dát Jarvis Cocker přes hubu, protože mu řekl, že nová deska Pulp zní dost "pathetic". =)
Jako naprostou samozřejmost pak beru skutečnost, že den po tom, co jsem si někde v půlce knihy přečetl povídku Smítko věčnosti navíc, se na ČT v kulturní rubrice ve zprávách objevila zmínka o stejnojmenném baletním představení, které má právě premiéru.
Tak to má být! =)
Žádné komentáře:
Okomentovat