2020-09-19

Roztomilí kolorovaní lidé

Koncem minulého roku jsem dostal za úkol vylepšit a obarvit pár záběrů z válečných týdeníků, což se ukázalo jako docela tvrdý oříšek, protože jejich kvalita byla poměrně nízká a šlo to dost pomalu. Utvrdilo mě to v přesvedčení, že pro kolorování by bylo praktičtější mít nějakou specializovanou aplikaci, kde by člověk jen kreslil barvy a všechno ostatní by se přepočítávalo automaticky, a tak jsem se do toho koncem ledna přece jen pustil a v následujících měsících vyrobil program jménem Tinterr.

Není to zrovna Photoshop, ale dá se s ním rychle přeskakovat po políčkách a barvit je, zatímco Frankensteiner2 se snaží na pozadí počítat barvy na sousedních políčkách. Během ladění mi padl pod ruku film Roztomilý člověk, a tak jsem program zkoušel na jedné jeho scéně (featuring Oldřich Nový, Ferenc Futurista a Karel Hašler), ale nevyhnutelně to skončilo špatně - čím jednodušší bylo kreslení, tím pečlivěji jsem se snažil opravovat různé drobné barevné odchylky (nosy, uši, rty), takže se to celé strašlivě protáhlo a několikrát mě to přestalo bavit, ale nakonec jsem to přece jen dorazil do publikovatelné podoby.

Pak mě ještě napadlo, že by se to možná dalo vylepšit některou z nových aplikací založenou na neuronových sítích, a tak jsem použil DAIN-APP a nechal ji přepočítat celou scénu na dvojnásobnou frekvenci (z 25 FPS na 50 FPS), což tomu dodalo trochu živější podobu, ale současně to vyhladilo většinu přirozeného filmového šumu, takže obraz působí poněkud sterilně.

Pro zajímavost se můžete mrknout i na video, kde je vidět pouze holá barevná maska. Z něho jsem si odnesl ponaučení, že současná verze Frankensteinera je při hledání podobných oblastí oproti první verzi sice výrazně rychlejší, ale taky je až příliš divoká, takže má tendenci zanášet barvy na nesprávná místa (někdy by bylo méně více) a následná korekce spolehlivosti to všechno nezachrání, takže to bude chtít pro přepočty sousedů zkusit ještě jiný přístup. Uvidíme, jestli to bude s verzi 3 lepší... =)

2020-03-25

Konec konců

Když jsem před pár lety psal písničku "Konec prázdnin", tak jsem si uvědomil, že mi to téma vlastně připomíná písničku, kterou jsem někdy v devadesátých letech asi dvakrát (!) zahlédl v televizi a ze které jsem si matně pamatoval jen ten hlavní slogan. Pátrání mi chvilku trvalo, ale nakonec jsem se dobral toho, že se jednalo o písničku "Na konci léta" skupiny Jarmark z roku 1994 (zpěvačka Eva Lind(en)bergová se prý do názvu dostala kvůli vydavatelství) a že jinak se od té mé vzpomínky dost liší (vzpomínky jsou bohužel téměř vždy lepší než realita =), takže jsem ji zase založil zpátky do imaginárního archivu.

V poslední době jsem se ovšem zabýval programy na separaci audio stop a testoval jsem je na mnoha různých písničkách, až došla řada i na Jarmark a odtud byl už jen kousek k tomu, abych tu písničku zkusil nějak překopat a tohle z toho vzešlo.

No tak mě miluj, než bude konec léta
Noci jsou krátký a láska holá věta

Tak jako řeka se cestou k moři kalí
I tráva roste pak ji mráz spálí

Ještě mě miluj, než bude konec léta
Ještě mě miluj, než bude konec léta

Pomalu svítá a rána jsou teď chladný
A rosa studí jak slova na zem spadlý

Slunce se ztrácí už je tu konec léta
Ještě mě miluj už je tu konec léta
Ještě mě miluj už je tu konec léta

Technické detaily pro kutily

Separaci jsem provedl v programech Open Unmix, Demucs a Spleeter a nakonec jsem vybral většinu výstupů ze Spleeteru, protože byly "nejhladší". Výjimkou byly perkuse, které byly až příliš "ohlodané", takže ty jsem použil z Demucs a stejně je pak ještě upravil. Vokální stopa samozřejmě obsahovala i nějaké nežádoucí konverzní kazy - ty nejvýraznější jsem ručně opravil, ale většina je v mixu bohužel stále slyšet. Zkusme prostě předstírat, že tam nejsou. ;)

Další problém, na který jsem narazil, bylo tempo. Jarmark písničku nahrál velmi přirozeně (tedy bez metronomu) a tempo značně kolísalo. Začínalo na 140 bpm, ve střední části klesalo až ke 130 bpm a v závěru zase trochu stouplo. Pro zjednodušení jsem ho tedy sjednotil na medián 134 bpm a už na něj raději nesahal.

Strukturu původní písničky jsem v podstatě zachoval, ale z původních nástrojů tam toho naopak moc nezbylo. V podstatě všechny nástroje jsem nahradil (kytara, baskytara a harmonika), ale většinou hrají zhruba stejné motivy jako v originále. Až do poslední verze to z originálu dotáhl jen loop perkusí v závěrečné části a nasekaná kytara, které zachránila krk především skutečnost, že do téhle stopy při separaci "spadla" i podstatná část zpěvu, takže její přítomnost část vzniklých defektů zamaskovala.

2019-12-29

Jak psát popové texty (s ozvěnou)

Tohle zřejmě docela dobře ilustruje význam a dopad textů v (nejen?) současné populární hudbě. Zřejmě existuje nějaká neoficiální a empiricky stanovená kvóta, která povoluje v písňovém textu nejvýše jednu metaforu, protože běžný posluchač jich více nezpracuje.

Pak producent začne pracovat na akordech, zatímco Sia píše text.  Začíná "hookem" (t.j. pasáž, která by měla posluchače zaujmout), což je obvykle koncept, na který na zavěsí celá písnička - metafora nebo obraz: diamanty, titan nebo dvojitá duha. Pak se přepne do méně instinktivního a více logického modu a doplní zbytek textu obraty, které podporují centrální koncept a vydojí původní metaforu.

"Dřív jsem své texty příliš analyzovala," říká Sia. "Chtěla jsem být fakt cool." Její popové písničky jsou teď téměř odbyté. Říká, že v jistou chvíli zjistila, že lidé texty neposlouchají a - pokud jde o "hook" - chtějí něco povzbuzujícího: "z oběti k vítězství".

(Sia v článku v časopise Rolling Stone)


Když se nad tím trochu zamyslím, tak v podstatě totéž říkal před lety i Jiří Suchý:

"... písnička proti poezii má daleko menší šance pro zaujetí posluchače, poněvadž tu poezii psanou si může člověk dát dvakrát, třikrát nebo pomalu si to číst a přemejšlet si, kdežto písnička prolítne a buď chytne, nebo nechytne. Musí tam být větší koncentrace a výraznější nápad. Takovej generální, to čemu se říká třeba slogan písničky. Na to se dneska dost zapomíná.

Slogan u písničky je třeba Včera neděle byla nebo Naraž si bouřku ještě více do čela. Výraznej verš, kterej lidi chytne, kterej se potom dá různě doplňovat, obměňovat, na kterej se dá navazovat. Je dobrý dokonce, když se několikrát opakuje a stává se refrénem a zní v uších. Většinou při prvním poslechu se lidi zapamatujou jen ten slogan. Teprve když se jim slogan líbí, tak se píděj po písničce dál.. Mnohdy by mladí textaři psali krásný básničky, ale není tam to, co z nich dělá písničku, a to je právě ten výraznej jeden nápad, ta “bouřka do čela“. Většina lidí, když si tenkrát chodila kupovat desky, tak říkala Máte bouřku? To slovo tehdy nebylo v písničkách frekventovaný. Nebylo běžný a lidi chytlo. Stejně je chytlo klokočí, po babičce klokočí byl myslím velice dobrej slogan. To utkví."


(Jiří Suchý - už jsem citoval dříve v Býti textařem)

Zdá se, že "tak to prostě je", ale osobně mi to připadá trochu smutné, protože většina písniček, které mám rád kvůli textu, tuhle kvótu překračuje. Asi to je jeden z prvků, který tvoří hranici mezi mainstreamovým popem a menšinovou snahou o umění... =}

2019-10-17

Pop na akordové dietě

Motto:

Dnešní hudbu překrývá hromada technologie. Když ji odstraníte, zjistíte, že melodie chybí, harmonie je tam málo, rytmus se pořád opakuje…

Čas od času se ze studijních důvodů snažím analyzovat cizí popové písničky a v poslední době mě docela překvapuje, jakou harmonickou strukturu nakonec objevím - totiž často téměř žádnou. Spousta současných hitů vystačí s jediným akordovým kolečkem od začátku až do konce - předehra, sloka, refrén, všechno jedno.

Možná je to jen subjektivní dojem, ale připadá mi, že pop konce 60. let byl harmonicky i rytmicky poněkud komplikovanější a přinejmenším bývalo zvykem harmonicky od sebe odlišit jednotlivé části písničky (sloka, refrén, mezihra, ...), nebo se dokonce měnily tóniny, rytmy a vymýšlely se všelijaké podivnosti. To všechno se v hudbě samozřejmě používá i dnes, ale příliš se to netýká mainstreamových popových hitů.

Namátkou pár příkladů:

Röyksopp: What Else Is There? - C#mi A (skoro celé)

The Weeknd + Daft Punk: Starboy - Ami G F G

Calvin Harris + Rihanna: This Is What You Came For - "Ve druhé sloce se sled akordů trochu liší, ale pokud chcete, můžete hrát celou písničku Ami F G C."

Nicki Minaj + Ariana Grande: Bed - Emi D G Ami

DJ Snake, J. Balvin, Tyga - Loco Contigo - C#mi F#mi

Vypadá to, že čím větší důraz je kladen na "produkci" a zvuk, tím méně se pop zabývá harmonií. Všechno je pravidelnější, předvídatelnější a prostě primitivnější.

Otázkou je, čím si to vysvětlit:

1. Autoři více akordů neznají

Tohle vysvětlení je lákavé, protože by se dalo vykládat tak, že popové hity může skládat kdokoliv a není k tomu nic moc potřeba umět, ale téhle variantě úplně nevěřím. =)

2. Autoři jsou líní

U autorů, kteří vyrostli u počítačů, je oblíbený tvůrčí postup, kdy si vyrobí jeden "pattern" (třeba čtyři takty) a celý track pak vystaví tak, že se tenhle základ opakuje a jen se vypínají, zapínají nebo efektují jednotlivé stopy. Výhodou je, že autor se nemusí potýkat s nahráváním nebo klikáním spousty různých motivů, ale prostě pořád dokola využívá ty samé stavební bloky a všechno stále ladí.

3. "Lidi to tak chtějí"

Obávám se, že nejpravděpodobnější vysvětlení je tohle. Průměrný posluchač rádia miluje předvidatelnost, repetivnost a jednoduché melodické motivy, které mu písnička natluče do hlavy, aby si ji mohl už v její polovině pobrukovat spolu s rádiem.

Tak pojďme do toho! =}

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Ok...Im not a luddite, but....🤭

Příspěvek sdílený Tara Busch (@tarabusch),

2019-08-20

Separace vokální stopy

Pokud jste někdy pocítili potřebu zremixovat (čtěte zprznit ;) cizí nahrávku, tak asi víte, že je potřeba nejprve získat samostatné nesmíchané stopy (tj. zpěv, kytara, basa, bicí, klávesy, atd.). Ty vám obvykle může poskytnout sám interpret (čas od času někdo stopy publikuje pro fanouškovské remixové soutěže) nebo se takové soubory (ze starých soutěží, z bonusových médií, z her typu Rock Band nebo uniklé ze studia) dají najít na specializovaných polopirátských webech, které mívají v názvu termíny jako "Remix Stems", "Remix Packs", "Acapella", "Instrumental" a podobně.

Problém je, pokud se chcete pustit do neoficiálního remixu něčeho, co nikdy nikdo po stopách nezveřejnil, ale i to je dnes do jisté míry řešitelné. =)

Klasický postup

Za starých časů existovalo jediné a nikoliv dokonalé řešení - ekvalizér. =) Kompletní nahrávka se prostě protáhla přes ekvalizér s pásmovou propustí zhruba od 100 Hz po 8 kHz (v horším případě třeba až 200 Hz - 4 kHz - podle vkusu každého soudruha =) a výsledkem byl "telefonní" zvuk bez basů (baskytary a kopáku) a výšek (činely a většina sykavek). Pak se vystříhaly pasáže, kde zpěv vůbec nebyl, a děj se vůle boží.

"Karaoke mode"

S postupem digitalizace a popularizací karaoke se objevily různé "pluginy" pro mp3 přehrávače, které se více či méně úspěšně snažily separovat nebo naopak potlačit zpěv. Většinou také vycházejí z předpokladu, že nejhlasitější části zpěvu (tedy samohlásek, které tvoří tóny) se pohybují zhruba v rozsahu 200 Hz až 4 kHz, a jako pomocné kritérium používají pozici zvuku ve stereo prostoru. Zpěv se tradičně umisťuje do středu mixu (tj. je stejně hlasitý z levého i pravého reproduktoru), takže za zpěv se pak považují ty frekvence, které jsou v daném rozsahu a navíc jsou stejně zastoupeny v levém i pravém kanálu.

U elektronické hudby, kdy jsou jednotlivé takty často na bit stejné, se pak dá použít "odečtení fáze". To znamená, že se do jedné stopy umístí část nahrávky bez zpěvu s převráceným záznamem a do druhé stopy jiná část, kde je stejný hudební doprovod a navíc zpěv. Pokud se obě nahrávky dokonale srovnají a liší se skutečně pouze přidaným zpěvem, tak výsledkem jejich smíchání bude samostatný zpěv. Jak asi tušíte, tak tohle je v praxi málokdy použitelné, protože i v případě, že by byl doprovod zcela stejný, se obvykle celý mix ještě protáhne kompresorem dynamiky, takže se hlasitost doprovodu nějakým způsobem změní, ale někdy je výsledek možné alespoň použít jako základ pro jiné metody.

"Ruční editace frekvenčního spektra"

Dalším vývojovým stupněm byly aplikace typu Spectral Layers (Sony, pak MAGIX, nyní Steinberg), kde má uživatel k dispozici frekvenční mapu zvukového záznamu a může myší přidávat nebo ubírat zastoupení různých frekvencí. Teoreticky je tak možné vyseparovat jakýkoliv zvuk, ale prakticky je to neuvěřitelná piplačka s nejistým výsledkem.

"Umělá inteligence"

Program, který dnes nemá umělou inteligenci, jako by nebyl. =) Zatím jsem se nikdy neodvážil prostudovat celý princip skutečně do hloubky, ale hodně přibližně a zjednodušeně se jedná o metodu, kdy se pomocí FFT získá časově proměnný frekvenční histogram, kterým se pak krmí neuronová síť. Ta by měla být schopna rozpoznat, které frekvence k sobě patří a společně tvoří jeden nástroj nebo hlas.

Většina podobných projektů byla donedávna ve stavu experimentu, ale to se změnilo někdy v roce 2018, kdy se na webu objevila stránka PhonicMind. Tam můžete nahrát libovolnou hudební nahrávku a webová aplikace se jí pokusí rozdělit na vokální stopu a doprovod. Výsledky jsou už poměrné solidní, ale jedná se o komerční projekt, takže se buď dočkáte jen 30 s ukázky nebo musíte za separaci celého záznamu zaplatit pár dolarů a to nepřeje velkým experimentům. =}

Naštěstí byl minulý týden zveřejněn i projekt Open-Unmix. Je skutečně "open", což znamená, že je k dispozici zdarma a počítá se s dalším vývojem a "trénováním" rozpoznávacího modelu, ale bohužel to taky znamená, že k němu zatím neexistuje zrovna uživatelsky přívětivé prostředí.

Pokud chcete projekt zkusit na svém počítači, tak potřebujete stáhnout zdrojáky v Pythonu, nainstalovat distribuci Pythonu Anaconda, naimportovat "prostředí" aplikace (na PC bez VGA s podporou CUDA lze použít soubor "environment-cpu-linux.yml"), doinstalovat modul "pytorch-cpu" (conda install pytorch-cpu torchvision-cpu -c pytorch) a za příznivého počasí si to stáhne natrénovaný model a po několika minutách žvýkání to vygeneruje separované stopy nebo v horším případě chybové hlášení, že vám došla operační paměť. ;) (Při konverzi 4minutové písničky se mi běžně zaplnila celá 8 GB RAM a PC chvílemi přestávalo reagovat.)

Proti PhonicMind jde Open-Unmix ještě o dva kroky dál - jeho výstupem jsou čtyři samostatné stopy (vokály, basa, bicí a zbytek). Výsledky separace jsou logicky lepší u "přehlednějších" nahrávek (folk-rock) a naopak horší u nahrávek se zkresleným zpěvem nebo s neobvyklým nástrojovým obsazením, ale v každém případě to považuji za zatím nejlepší aplikaci tohoto druhu. =)

Pokud nechcete nic instalovat, tak si aplikaci můžete zkusit na virtuálním počítači přes Google Colab (Open in playground, Runtine - Run all), kde je možné jako vstup zadávat i odkazy přímo na hudební videa na YouTube, ale je třeba počítat s tím, že virtuální počítač má své limity a je schopen zpracovat jen kratší úseky. (Při mých testech byla maximální fungující délka záznamu cca 2:20. U delších ukázek se virtuální počítač odpojil.)

2019-08-11

I love how you make mistakes

Po koncertu Khoiby na Colours jsem dostal zlomyslný nápad nějak Khoibu přiblížit současnému mainstreamu a zcela výjimečně jsem to poměrně rychle realizoval. Je tam všechno (přehnaný kick, umělé tleskání, buildup, drop s kvílivým vokálním samplem a dokonce i autotune), ale přesto mám dojem, že to stále není dostatečně mainstreamové a rádia by to nehrála ani pod nátlakem. Těžko říct, jestli to je výchozím materiálem nebo je problém ve zpracování, ale pořád to nezní dost optimisticky a asi se s tím nedá nic dělat... Melancholie je tam prostě hluboce zažraná. =}

(Titulní obrázek jsem chtěl původně udělat ve stylu některého obalu Nicki Minaj (Anaconda nebo Chun-Li), ale nakonec mi to připadalo fakt moc a dost jsem ubral. =)

2019-08-09

Colours 2019 - den první

Příliš aktuální reportáže jsou nebezpečné v tom, že by si je mohlo přečíst větší množství lidí, a tak mám tradičně velké zpoždění... =}

Po loňském výpadku jsem se letos znovu dostavil na Colours. Nejsem už schopen spočítat, kolika ročníků jsem se jako divák zúčastnil (12? 13?), ale tenhle ročník byl velmi specifický v tom, že jsem se ho proprvé pokusil zúčastnit s malými dětmi, což s sebou nevyhnutelně neslo různé logistické problémy a programová omezení.

Druhé úskalí představoval letmý pohled do programu. To, že se na českých festivalech pravidelně opakují čeští interpreti, je celkem očekávatelné, ale zdá se, že Colours dosáhly kritického stáří, kdy se významně začínají opakovat i zahraniční hosté. To se samozřejmě stávalo i dříve (například Goran Bregović 2003 a 2007), ale letos se mi tenhle trend zdál obzvlášť výrazný: Mogwai (2012), Mariza (2005), ZAZ (2012 a 2014), Ólafur Arnalds (2014 a s Kiasmos 2016), (2014), Kronos Quartet (2012), Pierce Brothers a pravděpodobně i další. Těžko říct, jestli je možné s tím něco udělat, když si Zlata Holušová stěžuje na rostoucí finanční požadavky zahraničních účinkujících.

Z hlediska organizace ovšem všechno klapalo a dovnitř jsme se dostali celkem rychle a hladce, takže jsme z dálky zaslechli ještě část oficiálního zahájení. Za normálních okolností bych se pravděpodobně alespoň chvilku podíval na Buty, abych zkontroloval, kolik Radek Pastrňák od minule přibral, ale tentokrát bylo nutné zahájit program v dětském koutku.

Cestou jsme se chvíli zdrželi v takzvaném YouTube stanu kde probíhal takzvaný workshop Tanec západní Afriky. Výuku jsme už zřejmě nestihli, protože program spočíval v tom, že na pódiu se čtyři vystupující (jeden černošský pár a dvě bělošky) s různými bubny snažili se střídavými úspěchy držet rytmus a na provizorní dřevěné (nečekaný luxus!) podlaze před pódiem k tomu poměrně neorganizovaně trsala věkově pestrá skupina bosých žen. Jako obutý muž jsem se tam nevyhnutelně cítil trochu nemístně. =}

V dětském koutku se děti vrhly na dřevěné prolézačky a já jsem si koupil první kelímek limonády pro homosexuály.

Trochu mě překvapilo, když se z velkého stanu začaly ozývat ne-zcela-dokonalé coververze českých i světových hitů (Mirai, Queen, Barbora Poláková, ...), protože mi nebylo úplně jasné, proč něco takového hraje právě v dětském koutku, takže jsem nahlédl dovnitř a na pódiu objevil převážně dětskou skupinu Docela. Tím pádem jsem své hodnocení musel přehodnotit, protože z pohledu poměru kvality a věkového průměru to bylo skvělé. =)

Za pomoci jednoho kornoutu zmrzliny se mi povedlo dostat na začátek koncertu post-hudby. Vzhledem k odpolednímu času koncert nevyhnutelně postrádal atmosféru, kterou dokáže dodat jen tma a přemnozí světelní efektové, ale i tak byl začátek mnohem civilnější, než by bylo žádoucí, protože jsem si zpočátku nebyl jistý, jestli se už jedná o první track nebo ještě o závěr zvukové zkoušky. ;)

Za dobu, kdy měla post-hudba tvůrčí pauzu, oba pánové trochu změnili image a zvlášť Dominik Zezula vypadal v šiltovce skutečně málo alternativně. ;) Když zmínil, že zvukař je před vystoupením uvítal hodnocením "DJ a rapper", tak se skutečně nebylo čemu divit - až na to, že to byl takový oslí můstek k tomu, aby pak Zezula vylovil akustickou kytaru a místo elektronického písničkářství post-hudby se z pódia rázem ozývalo spíše klasičtější písničkářství ve stylu Zezulovy bokovky (?) Děti mezi reprákama.

Většinu koncertu tvořily (zřejmě) písničky z letošního alba, které jsem ještě neslyšel, a připadalo, že nejvýraznější rozdíl proti starším nahrávkám je to, že přibylo dvojhlasého zpěvu. Zatímco Zezula své litánie tradičně podával spíše polohlasem, tak Tomáš Havlen to jako "sbor" bral pěkně od podlahy. Jedinou výjimkou byly tuším Skořápky, kdy Zezula znenadání začal zpíval naplno a zaskočil zvukaře v nedbalkách, protože v tu chvíli zcela přehlušil cokoliv, co se z pódia mělo ozývat. V závěru koncert vůbec nějak přidával na síle a při posledním tracku jsem si připadal spíše jako na koncertu WWW (aka Neurobeat). =)

Jako správná alternativa samozřejmě post-hudba odradila většinu náhodných posluchačů a později jsem se samozřejmě dozvěděl, že "Ghost of You byli mnohem lepší a dalo se to normálně poslouchat". ;)

Dále jsem měl v programu zatrženou , protože minule jsem jí dost odbyl a chtěl jsem jí tentokrát dát druhou šanci, ale nehudební vlivy způsobily, že jsem se ocitl u Fresh Stage, kde na scéně postával Yemi a jeho taneční skupina a ze všech sil se snažili zapojit publikum do všemožných hudebně-tanečních aktivit. Nějak takhle si pamatuju organizovanou zábavu na mimoškolních akcích a to včetně rozpačitých výsledků: publikum rozdělené na několik sekcí beatboxu příliš nezvládalo složitější rytmy a jediný odvážlivec, který byl pozvaný na pódium něco - cokoliv - zazpívat, se zasekl v půlce refrénu písně Jožin z bažin. O něco lépe snad vypadal tanec, ale o tuhle část jsem kvůli svým povinnostem WC asistenta nezletilých přišel. Pokud měla být pointou závěrečná Yemiho věta "každý může být tvůrčí", tak tenhle pódiový experiment ji v mých očích moc nepodpořil.

Slibnější bylo akustické Kalle na Full Moon scéně. Začalo to dobře a o něco poklidněji, než jsem čekal (takový obývákový koncert) a úplně stejně dobře to pokračovalo, až jsem usoudil, že raději zkusím prozkoumat i jiné scény. Cestou jsem ještě zaslechl zasvěcený komentář nějaké paní, že "obě ty desky jsou stejné", ale to určitě nemluvila o Kalle...

Minimal techno a přidružené žánry mě moc nebaví, ale Richie Hawtin a.k.a. Plastikman je celkem známé jméno, tak jsem se odhodlal k přesunu na scénu NHKG/ISPAT/Mittal Steel/ArcelorMittal/Liberty. Vizuálně mě docela zaujalo minimalistické (no jo, minimal! =) osvětlení scény, která byla zalitá umělou mlhou a ostře nasvícena zezadu od podlahy pódia, takže Hawtin a stohy jeho elektronického vybavení se rýsoval jen jako neurčitá tmavá silueta proti bílému pozadí. Hudebně mě zaujaly žánrově poměrně neobvyklé změny tempa, které ovšem u taneční hudby nejsou příliš žádoucí, a ... no to bylo vlastně všechno. Publikum bylo rozprostřené ve tmě na veliké ploše a všechno to působilo dost chladně. Bloudil jsem tmou zase jinam.

Ve stanu, který se dříve jmenoval "Electronic Stage" a letos "YouTube Stage" (WTF?!), dýdžejoval pro mně v podstatě neznámý Francouz Étienne de Crécy. Hudba byla minimálně o 20 % harmoničtější a optimističtější než u Hawtina a solidně zaplněný stan spokojeně tancoval, takže mě nevyhnutelně napadla otázka, čím si vlastně Hawtin zasloužil větší scénu...?

Nutně jsem ovšem musel vidět Nèro Scartch, protože mě zajímalo, jestli už si od minulé účasti na Colours (2016-4) všichni účastníci ujasnili, jestli jsou skupina nebo sólový projekt Jakuba Svobody. Odpovědi jsem dočkal poměrně brzy ("Kdo viděl můj poslední klip?"), ale i tak mi zůstala spousta nezodpovězených otázek, kam tenhle projekt směřuje a co chce vlastně sdělit (nějak se mi vybavili Southpaw), protože Svoboda mi jako frontman připadal nepřesvědčivý a občas až nechtěně směšný (promluvy mezi písničkami!) a to se mi u Trenta Reznora nestává. Na druhou stanu jsem to tentokrát vydržel až do konce, takže úplně beznadějné to nebylo. ;)

Pak začala na vedlejší scéně konečně ta pravá elektronická alternativa a koncert "pro pět lidí". To je samozřejmě trochu nadsázka, ale na hlavní scéně na druhé straně areálu už začala Florence & The Machine, takže publikum na ba:sel bylo značně prořídlé. Popis v oficiálních materiálech byl celkem výstižný, ale pro sebe jsem si přidal charakteristiku "něco mezi Björk a post-hudbou", přičemž hlavní rozdíl proti Björk byl klidnější zpěv.

Ba:sel jsou přímo archetypální dvoučlenná skupina: muž + žena, rozum + cit, elektronika + akustika, jin + jang a současně představují praktické dopady globalizace na pražskou hudební scénu. =) Mlčící Čech Daniel Vlček trávil převážnou část svého pobytu na pódiu tím, že si rukou přehraboval lehce přerostlé vlasy, ale kromě toho tam taky něčím kroutil a trochu ve stylu Petera Hooka vybrnkával na baskytaře. Ewelina Chiu ("Polka s čínskými kořeny vychovaná v Severní Americe") byla skutečně mírně šikmooká a kromě zpěvu hrála na klávesy (čili piano) a občas i na příčnou flétnu, což myslím není hudební nástroj, který by byl v posledních letech příliš v kurzu, ale já ho mám zvukově docela rád. Ewelina mě ale nejvíc překvapila svou češtinou, protože na rozdíl od většiny Poláků zvládala český přízvuk na první slabice a slabiny má zřejmě jen v gramatice. =)

Na Florence & The Machine jsem se zastavil cestou domů spíše z pocitu, že si musím udělat čárku, takže jsem se z velké dálky jen ujistil, že všechno funguje. Pódium ovládala chytrá horákyně oblečená do starší záclony, kapela hrála, sboristky zpívaly a zvuk byl v pořádku, takže jsem mohl v klidu zamířit na noční autobus a vyhnout se tak ušlapání po konci koncertu.

2019-07-19

Buty rozdělují českou společnost ;)

Václav Hnátek, iDnes

Kapela kolem Radka Pastrňáka v posledních letech funguje bez většího mediálního zájmu a podle všeho tlačenku od novinářů skutečně nepotřebuje.

Už kolem šesté bylo pod pódiem slušně plno a hlavně celá partička zkušených hudebníků hrála jako o život. Buty vsadili hlavně na hity, takže zněly písně jako Jednou ráno, Demáček, Mám jednu ruku dlouhou nebo Nad stádem koní. Lepší začátek si festival ani nemohl přát.

Jaroslav Špulák, Novinky

Následoval koncert kapely Buty, která má nejlepší léta za sebou a na pódiu působí trochu unaveně. Má nicméně v repertoáru dost písniček, které diváky potěší proto, že se svého času staly rádiovými stálicemi.

2019-06-24

I vprostřed hrůz a války zlé tu pěje slavík

Po tom, co jsem pro své pochybné účely zneužil Jaromíra Nohavicu, Karla Hálu, Jana Buriana a v podstatě i Petra Fialu (ne z ODS, ale z Mňágy!), jsem loni usoudil, že dozrál čas pro božského Karla a tohle z toho nakonec vylezlo. =)

(verze bez rekomprese je na Uložto)

Nejlepší slavík v kleci
se mohl podívat ven
Viděl tam podivné věci
A zase vrátil se sem

A znovu v kleci nám zpíval
že prý je poslem těch nejlepších zpráv
Ale za právo dál zpívat
se musel vzdát všech ostatních práv

Ref:
Slavičí tlukot zní
Nelze nám nám při něm spát
Ptáčku náš měl bys nám
klidu přát

Občas ho z té klece pustí
Venku si zas zazpívá
a do nás svým zpěvem hustí
že špatně tu nebývá

A znovu v kleci nám zpíval
že dobré zprávy prý přináší nám
a zpíval nám to tak dlouho
až tomu za pár let uvěřil sám

Ref

Jak roky běží vše se mění
tak to bývá
jedinou jistotou je slavík
A dál zpívá
.

Veselé historky z "natáčení"

Ve skutečnosti se mi tam Karel vloudil téměř neplánovaně.

Na počátku byla starší historka projektu Swedish House Mafia k písničce One, na kterou jim údajně stačil kousek dema zpěvu Pharrella Williamse. ("We had one phrase that we had from Pharrell and we made it into a whole song.) No jo, dnes je vlastně možné z pár slabik zpěvu poskládat úplně jinou melodii, která bude znít *skoro* jako původní zpěvák. Ale chtělo by to nějaký notoricky známý hlas... Tak že by třeba Karel?

Nechtěl jsem se pouštět do žádných hudebních experimentů, ale spíše udělat nějakou přímočarou "tucku" s poněkud retro zvukem, kde bude Karel prozpěvovat nějaké "nanana" nebo "lalala". První verze s využitím tří slabik (tradičně Reaper) mi ale připadala hrozně monotónní (přece jenom nejsem zrovna fanda čistokrevné EDM =), a tak jsem k tomu přidal i kus textu na téma "fenomén Gott v běhu času". To už trochu začínalo připomínat písničku, ale Karel si zasloužil dostat více prostoru, a tak jsem vzpomínal a pátral, kde Mistr nazpíval nějakou delší pasáž beze slov, která by se tam ještě hodila, až jsem narazil na nahrávku písně Jaro na frontě, která svým textem dalece překonala moji původní představu. =)

Původně se jedná o sovětskou válečnou píseň (přesněji zhudebněnou báseň) Соловьи (Slavíci) o tom, že i uprostřed hrůz války v noci zpívá slavík a ruší tak vojáky, které ráno čeká další boj. Karel Gott ji s českým textem nazpíval v době normalizace (1975) v neuvěřitelně pomalé verzi (ruské verze, které jsem pak porovnával, obvykle ve slokách a v refrénu mění dost radikálně tempo, takže působí o dost bojovněji), ale nevzpomínám si, že bych ji někdy slyšel, takže se zdá, že v ČSSR se z ní ani tehdy velký hit nestal. ;)

Nejvíc se mi zalíbila pasáž s textem "i vprostřed hrůz a války zlé / tu pěje slavík písně své", ale ta v rozpracované písničce bohužel rytmicky neseděla, takže jsem se musel spokojit s jinou částí, která vyznívá o něco ironičtěji, a s jistými komplikacemi a stříháním jsem ji do písničky napasoval a bylo skoro hotovo. Původně plánovaný koncept se tím pádem ovšem vytratil.

Pak jsem se bohužel chytil do stejné pasti, kde jsem skončil už s kresleným Janem Burianem.

Každá písnička potřebuje "obal", takže jsem začal velmi hrubým ilustračním obrázkem imitujícím vodovky (slovenský (!) program Rebelle). Pak jsem si řekl, že by se z něho dala udělat nějaká jednoduchá pohyblivá smyčka, takže jsem ho trochu překreslil, rozsekal ho na několik částí a vrstev (Affinity Photo) a rozhýbal to (starší verze Anime Studia, nyní opět pod jménem Moho*). Celkem to ušlo (až na zamýšlenou podobu, která se během animování kamsi vytratila =), ale bylo to trochu fádní, a pak jsem postupně přidával detaily a různou omáčku okolo, až jsem měl pro animaci asi čtyřicet vrstev a začala mi z toho jít hlava kolem, takže jsem si musel několik měsíců psychicky odpočinout a nechal animaci v zasutém adresáři na disku, kam chodí jenom Disk Cleaner. Po načerpání nových sil jsem polovinu věcí předělal, přidal další drobnosti a dalších čtyřicet prvků, závěrečnou smršť dobových symbolů (ImageMagick a JavaScript) a konečně usoudil, že už toho mám vážně plné zuby a že to tak i přes různé technické nedostatky a anachronismy raději nechám.

Je poměrně typické, že teprve po dokončení mě napadlo, že celý koncept tohohle videa je vlastně dost podobný prastarému klipu U2 Numb, který je navíc dějově nabitější, ale fakt to nebyl původní záměr. =)

*) Kdybych měl dispozici Moho 12, tak bych si býval mohl ušetřit dost komplikací a výsledek by asi vypadal o něco lépe.

2019-02-03

Citáty za pět set

"Coververze o tvůrci prozradí víc než jeho vlastní skladba. Musí totiž najít cestu, jak známý materiál přepracovat podle svého vkusu, a tím se více odhalí."

Peter Lipa v rozhovoru pro Lidovky