2016-07-26

Colours 2016 - den druhý

Na pátek jsem si předsevzal, že konečně uvidím Noisy Pots naživo i s jejich hrnky, ale tradičně se mi to nepovedlo a nakonec jsem byl rád, že jsem stihnul alespoň úplný závěr koncertu Dětí mezi reprákama - přesněji řečeno jeden a půl písničky, takže z hudby jsem toho skutečně moc nezaznamenal. O něco málo lepší je to s obrazovými vjemy, protože ty člověk vstřebává rychleji. ;) Děti jsou obvykle popisovány jako projekt Dominika Zezuly (jinak skupina post-hudba) a jeho hostů, ale já jsem na pódiu zastihnul tříčlenné seskupení, které jsem si pracovně nazval Pelhřimovy All Stars, a získal jsem dojem, že už se obsazení stabilizuje na zpěv, akustickou a elektrickou kytaru a klavír. (Všimněte si absence bicích.) Trochu mě překvapilo, že když už je na pódiu Aid Kid (mimochodem jeho vytahaný svetr by mohl kapele dělat maskota), že kromě kytary dojde i na nějakou elektroniku, ale nedošlo a asi by to byl nesmysl. Zezulův styl je natolik charakteristický, že přidáním elektroniky by se Děti už totiž vůbec nedaly odlišit od post-hudby. ;)

Jak už jsem zmínil, tak letos jsem v programu neměl moc favoritů a přípravu jsem taky odfláknul, takže pátek (a vlastně i další dny) byl ve znamení bloudění od scény ke scéně a živelného vytváření a trhání diváckých skupinek.

Na vystoupení dalekko jsem dorazil se Z. a pak jsme si společně notovali, že je to taková pohodová kytarovka, ale chybí tomu něco navíc. Podle Z. dalekko neví, co chtějí, a pokud by to měly být poklidné písničky, tak by se měli učit u Orffů. Já jsem měl naopak dojem, že písničky jsou vystavěné tak, že by se některých místech mělo výrazně přitlačit (přinejmenším v agresivitě zpěvu), ale nakonec jsme se shodli na společném komuniké, že skupina neví, co chce, a měla by něco změnit - jen nevíme jistě co. ;)



Další pán na holení byl mladý Polák Fismoll, který ale dorazil hladce oholen (ovšem neostříhán), takže k holení nedošlo a vlastně působil hladce a slušně i po všech ostatních stránkách. Slušné a poklidné byly i písničky (to hlavní v nich obstarával zpěv a akustická kytara) a vlastně i skutečnost, že součástí jeho doprovodné skupiny byla i jeho (mladší?) sestra (na cello). Dodatečně jsem se ve festivalovém programu (mimochodem Moravčíkovy superlativy u každého zahraničního interpreta už působí skutečně dost komicky) dočetl, že je přirovnáván ke José Gonzalesovi nebo Bon Iverovi, ale v rámci dobré míry bych přidal i kus Jamese Blunta. Jako každý správný exportní písničkář zpíval anglicky a angličtinu používal i ke komunikaci s publikem, což mi ale v Ostravě připadalo trochu postavené na głowe (místní většinou polsky přinejmenším rozumí a na Colours jezdí i poměrně dost polských fanoušků). Ke konci zřejmě pochopil i Fismoll a začal sám sobě dělat tlumočníka. Všechno - opět velmi slušně - ukončil tím, že se zeptal, jestli si nás, publikum, může vyfotit. Naštěstí to nechtěl od všech písemně... ;)



Hlavní argument pro návštěvu koncertu slovenské skupiny (mimochodem vystupující na takzvané "České scéně" - s tím rozlišením jsou stále problémy =) Bad Karma Boy  bylo jméno jejich vydavatelství Slnko Records (Longital a spol.) Spíše než Longital mi ale BKB připomínali třeba raného Žbirku a vůbec slovenskou scénu osmdesátých let - ale samozřejmě s aktuálnějším, byť stále trochu starosvětským poloakustickým zvukem. Z., který prý BKB považuje se svůj objev roku, se to ale příliš nezdálo, protože se hned ptal, jestli tam neslyším taky Vašo Patejdla... No neslyšel jsem. =) Zato jsem slyšel asi největší hit Dunaj ("veľa vody tečie / Dunajom sa nesie").

Vlastně mi připadalo, že by se BKB s takovými písničkami mohli ještě začátkem devadesátých let dostat i do větších rádií, ale možná už tehdy by měli problém s názvem. Zpěvák ho sice opakoval skoro pokaždé, kdy se pustil do delšího mluvení, ale drmolil ho, jakoby se za něj styděl. Možná to bude špatnými zkušenostmi, protože ke konci koncertu si pochvaloval, že (zrovna) neprší, protože když na festivalu prší, tak jim prý pořadatelé vyčítají, že to špatné počasí přivezli oni. Jinak mu ovšem sebevědomí nechybí, protože nám gratuloval, že jsme jako fanoušci "dobrej muziky" přišli zrovna na jejich koncert.

Jedním z mála profilů, které jsem si stihnul přečíst ve festivalovém programu, byla Aurora, ale podle hesla Jiřího Wolkera (nebo to byl Otakar Vávra?) už nevěřím nikomu pod dvacet a zařadil jsem si Auroru do kolonky "protekční spratek". ;) Možná to byla chyba, protože následně jsem se od ušitých svědků dověděl, že to znělo jako "rytmičtější Enya a bylo to lepší než Björk". =)

Na druhou stranu areálu jsem tak dorazil až na vystoupení Norky Susanne Sundfør a taky to mělo své kvality, i když z velké části nehudební. =) Na pódiu byl totiž v převaze ženský element. Jediným mužem byl bubeník, dále dvě ženy u kláves (všichni tři v černém) a v čele samozřejmě hlavní hvězda v jednoduchých bílých šatech se zapínáním vpředu, které by se výborně hodily do zfilmované verze Dětí z Bullerbynu (ano, vím, že národnost úplně nesouhlasí =). To zapínání se ukázalo jako velmi důležitá součást koncertu, protože když si později Susanne sedla za klávesy, tak nedopnutou spodní částí rafinovaně odhalovala černé punčochy a černé kalhotky (ovšem s krátkými nohavičkami) zatímco nedopnutou horní částí... no, tam úplně neodhalovala, ale asi máte přibližnou představu. A to nemluvím o vyzývavé choreografii, kterou si šetřila až na závěrečnou část koncertu. (Zde ponechávám prostor vaší fantazii.) Prostě Madonna hadr! ;)


Jsem si téměř jistý, že součástí koncertu byla i nějaká hudba, protože si vzpomínám, že klávesy zněly jako z prvních desek Depeche Mode (asi to paní levně koupily někde v bazaru), ale proti DM to bylo mnohem víc "disco", jen jednou mě překvapila drobnější klávesová vyhrávka v barokním stylu. Když ovšem došlo pro změnu na akustické kytary, připadal jsem si jak na festivalu v San Remu 1982 a to nemyslím jako lichotku.

Nejmenovaný kolega mi ještě stihnul připomenout, že jsem měl rozhodně vidět Auroru, protože to bylo v podobném stylu, ale lepší. "Ta zpěvačka byla i taková éteričtější. Tahle vypadá spíš jako bordelmamá." =)

Druhá věc, kterou si ve festivalovém programu skoro přečetl, bylo Anohni, ale přestal jsem číst ve chvíli, kdy jsem narazil na jméno Antony, což jsem vzal jako jednoznačné doporučení, proč tam nejít.

Než jsme přešli areál, tak mi přišla krátká zpráva s textem "Calm Season nebrat...", takže místo Radegast Stage došlo na Radegast jako takový, a pak jsme v elektronickém stanu stihli konec vystoupení FVLCRVM.

Ukázalo se, že je to obrýlený slovenský nerd (Howard Wolowitz style) v čistě bílém tričku, jehož pohybové kreace za pultem na mě působily až příliš snaživě. Z beden se linuly docela divoké kombinace různých vokálních samplů, takže "nejmenovaný fanoušek EBD" to zhodnotil jako "příliš úchylné" a utekl. Za zmínku snad stojí, že také FVLCRVM se snažil své vystoupení oživit bubnováním, ale opět to nebylo nic spektakulárního. Zdá se, že je to teď nějaký nefunkční módní trend.

Dalšími zprávami v mobilu jsem se nechal zmanipulovat ke krátké návštěvě koncertu Zu, ale skutečně velice rychle jsem pochopil, že jsem tam špatně. Scéna Full Moon byla přecpaná (na můstku před scénou prý stal Gandalf a volal "You shall not pass!", ale to mám jen z druhé ruky), ale nebyl jsem si jistý, jestli to je kvalitou Zu, nebo tím, že lidé hledali nějakou (jakoukoliv) alternativu k Anohni. Hudba zněla jak Už jsme doma na drogách, jen nevím jistě, který typ drogy způsobí, že si na krk pověsíte bas saxofon a z plných plic na něj ve svižném tempu troubíte stále jeden tón, zatímco vaši zbylí kolegové si myslí, že hrají cover verzi Smells Like Teen Spirit. Na příchod druhého tónu jsem nečekal a zmizel. Našli se ovšem i lidé, kterým to připomínalo 65daysofstatic, tak si to nějak přeberte... =)



Útočiště jsem našel na scéně u vysokých pecí, kde DJovalo duo Kiasmos. První dojmy byly slibné, protože pánové kombinovali elektronické dusání s jemnějšími zvuky, ale postupem času moje spokojenost slábla. Cinkání ubývalo, nějaké harmonické změny se příliš nekonaly a na mě doléhala únava, takže jsem se nejdřív přesunul dozadu, kde se dalo sedět, a pak rovnou k vedlejší scéně, kde už probíhala zvukovka a sedět se tam dalo taky. =)

Zvukovka patřila Ohm Square, které jsem viděl naposledy... asi tak přibližně... popravdě řečeno si vůbec nejsem jistý, ale mám podezření, že kolem roku 2001 vystupovali na nějaké elektronické akci na podporu kouření (fakt! =) v Ostravě na Černé louce a to je z mé strany asi vše.

Od té doby se sestava zredukovala na pouhé dva stálé členy (Charlotte Fairman - zpěv a Jan Čechtický - čudlíky) a jednoho hostujícího klávesáka (Mirek Lacko), ale to nakonec nevadilo. Po album Taking Shapes jsem nad Ω2 zlomil hůl, takže jejich poslední deska mi úplně unikla a asi to byla chyba, protože ta tvořila většinu repertoáru a koncert byl velmi dobrý. Po předchozích pokusech o popovější zvuk, které mi připadaly trochu křečovité, se teď skupina vydala spíš směrem k Burialovi a to mi sedělo mnohem víc. "Dalších dvacet procent" (zdravím Mirku Spáčilovou ;) přidávala dvojitá projekce - kromě zadního plátna byla před pódiem natažena jemná a téměř průhledná síť, na kterou se promítal jiný obraz než dozadu a v pohybu to vypadalo skvěle i v případě, že se promítaly jen jednoduché geometrické tvary typu rotující kostky.


Členové skupiny sice taky trochu zestárli (výhodou té přední projekce bylo i to, že se takové nuance nedaly dobře posoudit =), ale jinak se asi moc nezměnili a především Charlie je stále stejně trhlá. Mezi písničkami brebentila směsí angličtiny a češtiny, ale čeština je stále v tzv. drtivé menšině a zdá se, že zatím ani nezaregistrovala rozdíly v praktickém používání slov "shit" a "hovno", protože když na pódiu skopla kelímek, tak to popsala slovy "Pivo everywhere! Shit! Hovno!" Kromě toho nemnohým Angličanům přítomným v publiku vysvětlila, že rozhodně nechtěla mluvit o Brexitu, ale že to mají blbé a po anketě, jestli je někdo z přítomných hodně starý ("No? We neither.") došlo na radikálně překopanou Wounds on the Cherry Tree (bez breakbeatu, ale zato s jakýmsi wobblem =) a I Need Love, kterou pro změnu uváděla ve stylu moderátora nějakého oldies rádia. Celé to prostě bylo olds-cool. Old and cool. Good night!

2016-07-21

Colours 2016 - den první

Letošní Colours skončily už před pár dny, a tak o nich můžu konečně začít psát, aniž by mě kdokoliv nařknul z toho, že jsem neobvykle aktuální... ;)

V předchozích letech býval první den festivalu trochu problém dostat se dovnitř, ale letos šlo všechno až nečekaně rychle. Z hlavní scény se ke mně linul jakýsi keltský folk-rock Treacherous Orchestra, ale tím jsem se nenechal rozptylovat a zamířil za menšinovými žánry.

Mým prvním cílem byla elektronická scéna, ale letos jsem naprosto zanedbal přípravu, takže teprve cestou jsem zjišťoval, že tentokrát není umístěna v budově dolu Hlubina, ale byla přesunuta zhruba o 100 m dále do velkého samostatného stanu těsně u Místecké čtyřproudovky. To byla přinejmenším z hlediska akustiky dobrá zpráva, protože to výrazně oslabilo devastační potenciál některých basových rezonancí. =) Pravda, občas se daly z haly za cestou zaslechnout jakési kovově znějící rány, ale to hudební produkce hravě přehlušila.

Scénu už ovládala hvězda loňského ročníku festivalu Pelhřimovy Jimmy Pé, což je Slovák pocházející "z malého slovenského městečka Moravský Svätý Ján" (nebo říkal vesničky?). Pro účely vystoupení byl vyzbrojen šejdrem nasazenou kšiltovkou, nějakými těmi čudlíky (na které jsem pořádně neviděl) a paličkami, které občas použil k dost úspornému bubnování na pady (zhruba na stejné úrovni jako loni Dikolson). Jeho sekaná hudební produkce se pohybovala na hranici tanečnosti a místy se destrukce některých rifů dostávala až za hranici hudby. ;)

Neplánovaným bodem jeho vystoupení se pak stala i technická přestávka, kdy se zřejmě čekalo, až notebook sebere síly nebo odvahu (detaily jsme se nedověděli), kterou Jimmy vyplnil nervózním pochechtáváním a omlouváním se, že "je mu to trápne". Nebyla to zase taková hrůza, ale možná by bylo lepší mít pro takové situace připravený třeba kus beatboxu nebo aspoň veselou historku z natáčení desky. ;)

Dalším bodem mého programu se měli stát až za další hodinu na téže scéně Cloud Boat, takže jsem se zatím vydal na okružní vycházku po areálu, ale v tradičních částech jsem tentokrát na žádné revoluční stavební změny nenarazil. V posledních měsících se zřejmě pracuje hlavně na budovách kolem Hlubiny, kde se konaly debaty, ale tam jsem příliš nepobyl, takže podrobnostmi nemůžu sloužit.

V bezpečné vzdálenosti jsem minul "pivní scénu", kde zrovna duněli a troubili Už jsme doma a oklikou jsem došel až na druhý konec areálu, kde zrovna hráli Nothing But Thieves, ale to už jsem zjistil, že se musím vracet, takže z jejich vystoupení mi v hlavě nic neuvízlo - tedy kromě toho, že tam bylo docela hodně lidí.

Cloud Boat naopak začínali hrát ve velmi komorním prostředí, takže jsem konečně cítil, že jsem na správném místě. ;) "Elektronický stan" byl docela rozlehlý a když se v něm rozprostřelo zhruba 100 lidí, tak to vypadalo jako nepovedený pokus o sraz klaustrofobiků vedený u pódia nejmenovaným pražským promotérem - téměř každý člověk měl kolem sebe několik metrů volného prostoru. Vlastně mi bylo členů skupiny docela líto, že se kvůli tomu museli táhnout z Londýna, ale naštěstí publika v průběhu koncertu postupně přibývalo. Na konci sice stále nebylo zrovna narváno, ale přinejmenším už návštěva působila důstojně.

Členové skupiny měli nezbytné hipsterské vousy a zpěvák i slušnou sbírku tetování na rukách, takže na první pohled vypadali docela drsně, ale na druhý pohled se ukázalo, že se chovají zhruba stejně zakřiknutě, jako zní jejich písničky: "Když hrajeme poprvé věci z nové desky, tak jsme vždycky nejistí, jak to dopadne, tak díky, že jste neopustili místnost." ;) Nové písničky se ovšem od těch starších zase tak moc nelišily a Cloud Boat předváděli to, co umí nejlépe - táhlé písničky s nepravidelnými elektronickými rytmy a efekty zamlženou kytarou. V hlasitějších pasážích se v mixu bohužel trochu ztrácel zpěv, ale dalo se to překousnout.

Na Selective Mute je zajímavé, že mají zpěvačku, která vypadá jako Marie Kieslowski a má dokonce úplně stejné klávesy (Kurz)weil, ale na rozdíl od skupiny Kieslowski to na mě vůbec nefunguje. Zpěv je anglicky, k tomu bicí z notebooku a drsní týpci s kytarami vytvářející neurčitou kytarovou stěnu, která spolehlivě překryje všechno ostatní. Marie se v některých pauzách snažila trochu nastínit, o čem písničky jsou, ale vzhledem k tomu, že jsem během nich nezachytil z textů prakticky nic, mi to připadalo jako dost marná snaha. Posluchačů bylo asi víc než na Cloud Boat, ale zdálo se mi, že vývoj byl přesně opačný a že jich během koncertu spíše ubývalo, takže jsem taky ubyl...

Na druhém konci areálu hráli pamětníci devadesátých let Slowdive. Hudba i zvuk celkem obstály, ale na členech skupiny byly znát najeté kilometry. Muži z toho vyšli jakžtakž, protože "ti nestárnou -
šediny je zdobí, brýle jim svědčí, vrásky jsou sexy" (nekompletní Věra Chytilová =), ale zpěvačka Rachel Goswell působila na pódiu dost nemístně. Snad všichni členové shoegaze kapel byli vždycky hubení a teď uprostřed pódia stála oplácaná čtyřicátnice s květinovým tetováním na paži v blůze pokryté obrovskými zelenými flitry - prostě si na Colours jen tak odskočila od plotny a najednou slyšela své jméno. S vizuální složkou jsem se sice celkem brzy smířil, ale horší bylo, že ani zpěv nebyl stoprocentně andělský... Na druhou stranu mě potěšilo, že bubeník měl na sobě tričko německého labelu Morr Music.

Hlavní hvězdou večera byl(i) jednoznačně M83, ale bohužel/samozřejmě ne pro mě. Několik let jsem se snažil si je oblíbit, ale už jsem to vzdal. Z méně subjektivního úhlu pohledu ale musím uznat, že to byla pro hlavní scénu dobrá a snadno stravitelná volba. Například pubertální mladíci, vedle kterých jsem stál, byli nadšeni. Čekal jsem spíše krabičkovou produkci, ale na pódiu se objevilo pět živých lidí a docela hodně vybavení - bubny, kytara, basa a dvoje klávesy (kombinované s ženským sborem =). Kytaru měl na krku pověšenou francouzský vojevůdce Anthony Gonzalez, ale kromě ní hrál i na jakousi obrovskou dřevěnou krabici, ve které byl zřejmě modulární syntezátor, a samozřejmě obstarával většinu (na můj vkus dost nevýrazného) zpěvu.

M83 jsou čím dál tím víc záměrný revival nebo možná spíše remix elektronického popu osmdesátých let a když došlo i na saxofon, tak jsem si vzpomněl, že vlastně musím v pátek ráno vstávat a zahájil jsem organizovaný ústup.

2016-07-20

Nagy felfedezése

Dnes se mi znenadání vybavila písnička Petera Nagye (aka Nagyho) "Sám s nohami na stole" (asi jsem něco podprahově zaslechl z rádia) a zasekl jsem se na jednom obratu:

Či peňaženku nosíš v saku pri srdci,
či v zadnom vrecku nohavíc


Pasáž srovnává dva rozdílné typy lidí, takže toho prvního jsem si vždycky představoval v saku (s náprsní kapsou) a toho druhého v džínách, ale teprve dnes mě napadlo, že autorský záměr s tím sice zřejmě není v rozporu, ale je ještě trochu konkrétnější  - vlastně popisuje vztah těch dvou typů lidí k penězům. Shodou okolností (?) tomu odpovídají dvě lidová rčení: tomu prvnímu peníze "leží na srdci", zatímco ten druhý "je má u prdele".

Se zpožděním mnoha let jsem tak musel ocenit, jak to všechno Peter Nagy dokázal zhustit a přitom se vyhnout vulgarismům. =)

PS: Nadpis by měl maďarsky znamenat "velký objev". =)

2016-04-23

Nejniternější tvorba


5fold
Endogenní e.p. (2016/04)

V poslední době (tj. cca 10 let =) jsem se sice na mnoha místech dočetl, že doba hudebních alb skončila nebo přinejmenším končí, protože všichni si pouští jen jednotlivé písničky na YouTube, ale já jsem tradicionalista a mám rád trochu větší celky (aspoň e.p.), takže tady je další zhudebněná sbírka různých psychických stavů z několika posledních let... ;)

Mimochodem titulní fotku jsem pořídil už před několika lety a zachycuje plot na horní straně Bazalů, takže mi připadá v mnoha ohledech symbolická.

"Už ti někdo řekl, že to všechno zní hrozně depresivně?"

Kompletní zip (MP3 320 kbps/ 52 MB)



Nedělní nákupy
2007-2012

Začátek textu poměrně přesně popisuje okolnosti, za jakých mě napadl - bylo sychravo a šero a já jsem jel v dlouhé koloně aut na nákup. Moc se mi tam nechtělo, ale zrovna probíhal "dlouhý temný čas svačiny duše"* a neměl jsem v záloze žádný lepší plán.

První demo Z. okomentoval slovy, že mu to připomíná Kryla, což ovšem nebyl můj záměr a tak následovalo tradiční vleklé předělávání až do současné podoby, ve které nahrávka jaksi neplánovaně zamrzla - mimo jiné proto, že jsem v té době změnil DAW a přestěhovat rozpracované stopy i s efekty do nového formátu se ukázalo jako příliš pracné.

*) Nakonec to však byla nedělní odpoledne, co nedokázal snést, a ta strašlivá apatie, která se dostaví zhruba ve 2:55, když už víte, že ten den se nemá cenu víckrát koupat, a ať zíráte sebeurputněji na kterýkoli odstavec v novinách, stejně ho nepřečtete, ani nepoužijete revoluční techniky roubování, kterou popisuje, a přestože fixujete hodiny očima, ručičky se neúprosně posunou na čtvrtou, kdy vstoupíte do dlouhého, temného času svačiny duše. (Douglas Adams: Život, vesmír a vůbec)

Poetismus
2006-2016

Tohle je zřejmě prozatímní rekordman v délce předělávání. Začátek byl přitom docela nevinný: nahrával jsem cosi naprosto jiného, když se mi vybavil kousek básničky, o které jsem ani nevěděl, že ji znám, a tak jsem si ten kousek hned nazpíval. Měl jsem podezření, že jsem to někde slyšel recitovat Alfréda Strejčka, ale pak jsem zjistil, že se jedná o Lyrické smetí Františka Halase a že jsem to asi četl v antologii Poetismus. Zbytek původního textu se mi ale nehodil do krámu, a tak mě napadlo, že bych to mohl tématicky propojit s jiným poetistickými texty (Biebl, Seifert, ...). ("Bělavé páry" a "blankyt" jsou tedy z Máchova Máje, ale nebudeme se nimrat v detailech... ;)

Předělávání se ovšem netýkalo ani tak textu, jako spíš hudby. První verze měla znít jako gospelový sbor zpívající do tikání hodin, ale bez skutečného sboru byl výsledek dost rozpačitý. ;) Pak následovalo několik dalších verzí a ještě víc "tvůrčích pauz", až letos vznikl tenhle kombinovaný hybrid začínající téměř akusticky a končící elektronickou tuckou (tzv. nepochopený autorský záměr).

Teorie velkého stesku
2011-2016

Jedné noci jsem v hotelu ve Wrocławi bilancoval zážitky ze svých nemnohých služebních cest a zdálo se mi, že většinou to nebyla velká zábava.

Jistou zajímavostí je, že hudební doprovod se vyvinul z experimentování se samplem závěrečného akordu symfonického orchestru. Nakonec se z něho stala podivná basa a definitivní podobu mu dodal vocoder.

Oznámení
2013-2016

I tenhle kousek začal vznikat jako kus zhudebněného textu, a protože se mi zdál neobvykle pozitivní až optimistický, tak mě napadlo, že by z toho mohla být poměrně normální mainstreamová písnička (včetně akordového kolečka), ale nejsem si jistý, jestli se tenhle záměr povedlo dotáhnout do konce...

Konec prázdnin
2013-2014, 2016

Základ téhle písničky nejen o konci prázdnin vznikl překvapivě na konci prázdnin při plavání v moři. Jinak ale text není zcela autobiografický - podstatná část vychází ze sledování chování ostatních zahraničních turistů.

Track byl prakticky hotový už v roce 2014, ale teď jsem na poslední chvíli usoudil, že to nevyznělo tak, jak jsem původně zamýšlel, a že by tomu možná pomohlo, kdyby to bylo nazpívané o kus výš. To ovšem znamenalo transponovat o tercii taky celý doprovod, čímž se změnily i některé poměry v mixu a vůbec se to předělávání celé zamotalo, takže si nakonec samozřejmě nejsem jistý, jestli výsledek stojí za ty komplikace.

Stromy v mlze
2014-2016

Krize středního věku čeká skoro na každého a nemusí to být ani přesně ve středním věku... Sloky zůstaly od první verze v podstatě nezměněné, kdežto refrén (nebo to, co ho nahrazuje) několikrát změnil harmonii a frázování. Původní záměr byl trochu jiný, ale ke krizi střední věku se elektronika moc nehodí, takže výsledek zní spíš "unplugged".

2016-02-08

Chci říkat užovkám své už

Už dlouho jsem si říkal, že zkušenosti získané při animování poskakujících dráčků a vybuchujících králíků (ano, mluvím o legendární a několikrát předělané hře Bubliny =) bych mohl uplatnit v nějakém krátkém animovaném videu, ale vždycky mě nakonec odradilo vědomí, kolik času s tím bude třeba strávit a žádná animace se nekonala.

Až při čmárání titulního obrázku Jana Buriana v plavkách k písničce Rybí pláč mě napadlo, že by bylo možné tu postavu poměrně snadno rozhýbat a že by se to vlastně dalo použít jako velmi minimalistické video. Tak jsem se do toho pustil a když už se Jan Burian plácal ve vodě, tak jsem si řekl, že by to chtělo ještě něčím oživit a přidat aspoň náznak děje. Tím se ovšem video už začalo komplikovat, tvorba protahovat a několik týdnů jsem na to ani nesáhnul, ale koncem ledna jsem elán přece jen našel, dodělal chybějící pasáže a nakonec jsem přidal i kousek lipsyncu.

Stále by se tam dala vylepšit spousta věcí, ale je to v HD (fakt! ;), hýbe se to a přinejmenším jsem si něco vyzkoušel. =)

2015-12-27

Karel v okovech

Před časem jsem v TV zahlédnul klip Steva Winwooda "Valerie", ze kterého pochází hlavní (a jediný) kus zpěvu v tracku "Call On Me" Erika Prydze a začal jsem vzpomínat, jestli existuje podobný případ na české scéně, ale na žádný jsem si nevzpomněl. Od toho už byl samozřejmě jen krůček k tomu, abych se toho úkolu sám ujal. =)

První problém byl v tom, že mě nenapadl žádný český zpěvák z počátku osmdesátých let (Stanislav Procházka ml., Vítězslav Vávra, Pavel Roth, ...?!), který by se stylem zpěvu blížil Stevu Winwoodovi a současně nebyl Karel Gott. A tak jsem se v historii propadl trochu hlouběji a padnul na Karla Hálu.

Druhý problém je, že styl Erika Prydze není něco, co bych uměl nebo vůbec chtěl imitovat, takže mi pod rukama samozřejmě vzniklo něco úplně jiného, ale za pozitivum považuju, že zůstala zachována celá původní struktura písničky.

Výhodou ovšem je, že existuje několik video záznamů té původní písničky. Tenhle považuju za obzvlášť vydařený - Karel Hála sice netrefuje svůj vlastní playback a po druhé sloce je očividně překvapený, že místo třetí sloky začíná klavírní sólo, ale vše kompenzuje vynalézavou pohybovou choreografií.

Příjemný kulturní zážitek!

("U vašeho videa se mohou zobrazovat reklamy. Zpeněženo vlastníkem autorských práv Supraphon a.s.")

2015-10-26

Chci říkat ještěrkám své ještě

ČT nedávno odvysílala záznam koncertu Jana Buriana a jeho hostů k desce Jiná doba a já jsem si při sledování vzpomněl, že jsem se vlastně už před mnoha lety (přesněji řečeno v roce 2006) pustil do pokusu předělat jeho písničku Rybí pláč z alba Jenom zpívám (1997). Moc mi to tehdy ale nešlo a zasekl jsem se už při snaze přepsat melodii do not. Čas od času jsem se na ten polotovar mrknul a něco upravil, ale k ničemu to nevedlo a situaci ještě zhoršil sám Jan Burian, když tuhle písničku v produkci syna Jiřího znovu a výrazně jinak nahrál v roce 2010 na desku Dvanáct druhů samoty, čímž mi sebral vítr z plachet.

Teď po letech se ke mně při sledování všech koncertních hostů ale nečekaně dostavilo něco jako tvůrčí elán a tady je výsledek. Je výrazně blíže té původní verzi (ta novější mě po pravdě moc nenadchla), ze které jsem se pokusil obšlehnout klavírní doprovod, protože bez něj by "to nebylo ono". (Toto je drobná narážka na jinou starší píseň JB. =)

Jako kuriozitu bych ještě rád dodal, že většina toho, co v nahrávce zní jako tleskání, jsem pořídil pomocí přesypávání krabičky pistácií. Nahrávka je tudíž neopakovatelná, protože všechny použité pistácie už byly mezitím zkonzumovány. ;)

2015-09-13

Každý další pohyb je z gramatického hlediska riskantní

Asi není tajemstvím, že jsem nikdy nebyl rocker. Ani trochu.

Populární hudbu jsem začal vnímat zhruba začátkem osmdesátých let, ovšem na rozdíl od mnoha významných osobností české hudební scény to nebylo prostřednictvím pašovaných LP desek a ilegálních koncertů, ale zpočátku spíše díky TV pořadům typu Televarieté, Možná přijde i kouzelník a Sešlost Luďka Nekudy.

Doba pokročila, ale jistá náklonnost pro suchý jazykový humor Luďka Nekudy mi vydržela dodnes, a tak mě před pár měsíci napadlo zapátrat po jeho písničce, o které jsem si pamatoval pouze to, že začínala slovy "buď na mě trochu vraživá" a byla vtipná, protože se skládala převážně z (ne)existujících (ne)gativních slov. Ukázalo se, že v originále je tam "ke mně", že je (ne)známá pod jménem Píseň o zrušených záporech a že zřejmě jediná existující nahrávka je ta z pořadu Sešlost, kde Luděk Nekuda text luštil z papíru, pomocí dvou akordů se sám doprovázel na kytaru a obojí rytmicky poněkud kulhalo.

Připadalo mi škoda, že tu přípravu tehdy tak odfláknul a pustil jsem se do díla: na několika místech jsem trochu upravil text, abych srovnal počty slabik, rozšířil harmonii na dvojnásobek (tj. přidal jsem další dva akordy ;) a vůbec jsem písničku zpravidelnil natolik, že se z ní vytratila veškerá původní spontaneita.

Pak jsem to tradičně nechal asi půl roku uležet, ale nakonec jsem si řekl, že když mohli Midi Lidi pod názvem Pouzdro beztrestně zprznit písničku Hvězdičko blýskavá Petra Nováka, tak že u téměř zapomenuté hříčky Luďka Nekudy, která navíc téměř postrádá melodii ;), to projde ještě snáz...

Buď na mě trochu vraživá
I když jsem smírně japný šika
Jsem uzlíček rvů schránka duživá
Jsem kňuba jsem gativní příklad

Moje záměry jsou ale kalé
Být mou věstou je funkce čestná
Čeká tě be na zemi skonalé
Tak buď už tykavka co nejmíň řestná

Buď na mě trochu vraživá
Jsem jako mluvně ohrabané
Tvá tečnost mě jak božtíka pohřbívá
Projev mi svou voli než se něco stane

Slastně dutal jsem když jsem se na tě kouk
A moh jsem na tobě své oči chat
Vím že v lásce jsem jen domrlý douk
Však mimo to i betyčný řád

Buď na mě trochu vraživá
Zamkla ses ve dbalkách a rozestlala
Jenže můj zrak se na tvé gližé podívá
Vrtám si díru do zdi boť mám bozez lá la

Až mé omalené oko uvidíš
Zjistíš že jsem urvalý mrava a cuda
Potom místně a zbedně se zastydíš
Odemkneš a řekneš: buď jen můj Kuda

2015-08-10

Colours 2015 - den čtvrtý

Poslední den Colours je pro mě každoročně synonymem únavy a bolavých zad a ani letošní ročník nebyl výjimkou. Původně jsem sice koketoval s myšlenkou vyrazit do areálu už po obědě, ale tahle myšlenka mi dala už ráno košem a nakonec jsem byl rád, že jsem posbíral síly a motivaci alespoň před pátou. Cestou k české "pivní" scéně (snažím se vyhnout neplacené reklamě ;) jsem si konečně všimnul "busking stage" - proti loňsku se totiž přesunula úplně jinam. Asi to nebyla velká ztráta, ale přece jenom mě zarazilo, že jsem ji objevil tak pozdě.

Pro pamětníky byly samozřejmě hlavním nedělním tahákem Zuby nehty - nebo to, co z nich momentálně zbývá. Pokud si správně vzpomínám, tak loni v Mikulově hrála skupina ještě v pětičlenné sestavě, zatímco na letošních Colours jsme se museli spokojit se třemi ženami a jedním mužem, takže hudba byla trochu ohlodanější, ale z posluchačů se naopak zřejmě všichni pamětníci dostavili a až tak ohlodaně nevypadali. =)

Členky vypadaly při koncertu tak spokojeně, až to místy bylo kontraproduktivní. Zatímco Kateřina Jirčíková zpívala smutnou píseň Paní 6 o osamělé ženě usínající v noci před televizí, tak se za jejími zády Marka Míková nadšeně smála na lidi v publiku. =) Playlist byl tomu mikulovskému koncertu dost podobný, takže kromě pár relativních novinek došlo na většinu klasických "hitů" (Kobylka, Vodopády, Syneček) a pamětníci mohli být spokojeni - a byli.

Pod pódiem mě ještě zaujala drobná scénka, které se zúčastnili Martin Kyšperský z Květů (ty měly mít na stejné scéně následující koncert) a Michal Kaščák neboli vrchní velitel Pohody, který se přijel do Ostravy podívat na konkurenci. Vypadalo to, že se pánové potkali neplánovaně, ale pustili se do hovoru, který byl zřejmě velmi plodný, protože pak si Kyšperský na chvíli odskočil do zákulisí a vrátil se s CD, které věnoval Kaščákovi. Pokud Květy nebudou příští rok hrát na Pohodě, tak budu velice zklamaný! ;)

Lidé v publiku jsou vůbec zvláštní kapitola. Když na festivalu potkávám mezi diváky hudebníky, kteří právě nevystupují, tak se příliš nedivím. O něco víc mě překvapují herci a herečky, kteří na Colours mohou, ale nemusí vystupovat, ovšem ti přece jenom spadají do příbuzné kulturní oblasti. Letos mě ale překvapil výskyt několika osob "veřejné sféry" mimo kulturu. Tedy prof. Ing. Ivo Vondrák, CSc. neboli rektor VŠB-TU v publiku na Kasabian mě vlastně až tak nepřekvapil, protože si ještě pamatuju styl jeho přednášek, a u ministra zemědělství Mariana Jurečky to s kulturou nebylo zcela jasné, protože na toho jsem narazil mezi koncerty u pivního stanu, ale na koncertě Zuby nehtů jsem v davu zahlédl někoho, kdo vypadal jako guvernér ČNB Miroslav Singer! Tam jsem si tedy podobou nebyl zcela jistý, ale bylo by to pěkné a možná by to mohlo vysvětlovat dočasné víkendové posílení koruny vůči euru. ;)

Další zastávka - elektronická scéna a na ní Filip Míšek aka Dikolson. Téměř pokaždé, když jsem se na tuhle scénu přišel podívat, tak bylo publikum dost prořídlé a to platilo i pro tenhle koncert (vystoupení?), což byla docela škoda. Ze dvou Eustisových vystoupení pod různými názvy mi vyplynula teorie, že by Míškovi asi výrazně pomohl název Khoiba DJ set, ale to je zřejmě spíše otázka pro rozvodové právníky. Faktem ovšem je, že Míškův rukopis je stále rozpoznatelný a návaznost na pozdní Khoibu je taky znatelná - jen bohužel chybí zpěv a nějaký výraznější lidský vstup. Filip se snažil koncert oživit třískáním do drum padu, ale čekal jsem trochu víc než pravidelný snare na druhou dobu. Třeba Andy Barlow z Lamb bývá na koncertech o hodně odvážnější a to nemluvím o Heleně Vondráčkové! ;)

Na kombinovanou sestavu Sly & Robbie meet Nils Petter Molvaer jsem se zašel podívat spíše ze slušnosti, ale vláčné reggae nepatří mezi moje oblíbené žánry a ono se hrálo i na jiných scénách.

Jeden nejmenovaný posluchač stručně zhodnotil Monikino kino už při pohledu na obrazovku před vchodem slovy: "To bude umění, protože slečna nemá podprsenku" a jak jsem zaznamenal později, tak tento fakt a s ním spojené podrobnosti se po koncertě staly významným diskuzním prvkem i mezi ženskou částí publika. =)

Přesto si neumím vysvětlit, jak je možné, že Monikino kino bylo nejzaplněnější vystoupení, které jsem letos na elektronické scéně viděl, a přitom se nekonalo pod názvem Midi lidi DJ set. ;) Název by při tom nebyl úplně od věci. Myslím, že jsem dodnes neslyšel úplně celé album, ale ze zaslechnutých písniček i článků jsem měl dojem, že úkoly ve skupině jsou rozděleny tak, že Monika Midriaková píše procítěné písničky ze života a Petr Marek je "produkuje". Z toho mě ovšem vyvedl track Bábovka s typicky markovsky minimalistickým textem ("Bábovku jsem upekla / bábovka mi upadla / ještě jsem ji nezvedla"). (No dobře, možná mě měla varovat už ta slovní hříčka v názvu skupinu. =)

Jinak se výrazným prvkem koncertu stalo průběžné pokřikování části publika, které se vytrvale dožadovalo písně Bežky (případně Běžky), což Petr Marek (oblečený v tričku New Order =) stejně vytrvale odrážel svým suchým humorem ("Teď zahrajeme další písničku, která se nejmenuje Bežky, jako jiná naše písnička.") Předpokládám, že na Bežky došlo až úplně nakonec, ale potvrdit to nemůžu, protože jsem chtěl zjistit, jak to dopadne s účastí Květů na Pohodě.

V tomto klíčovém bodě jsem bohužel neuspěl, protože Miša Kaščáka jsem už nezahlédnul, ale vzhledem k jeho menší výšce to samozřejmě ještě nemusí znamenat, že tam nebyl! =)

Kyšperského specifický styl zpěvu (a tím pádem i celé Květy) jsem vzal na milost až loni v Pelhřimovech, kde navíc mezi písničkami vyprávěl několik vtipných historek, ale tentokrát měla hudba výraznou převahu. Asi nejdelší promluva byla poznámka: "Psali jsem o tomhle koncertu na Colours na našem Facebooku a lajk k tomu dalo jen asi 30 lidí, tak jsme teď překvapení, kolik vás tu je."

Možná to vyplynulo i z toho, že Květy měly s sebou na některé písničky tři dámské posily (dvě sboristky a druhé bicí!), takže by byla škoda jejich čas prokecat - zvlášť když se na Colours zásadně nesmí přidávat přes hranici přiděleného času.

Největší překvapení, které trumflo i pyrotechnické efekty při koncertě Björk, si ale Květy nechaly až na závěrečnou písničku (doufám, že si nepletu pořadí) My děti ze stanice Bullerbyn, kdy na Kyšperského pokyn "tohle je dárek pro vás" začalo do odpoledního parna pršet. Déšť byl poměrně krátký a vydatný tak akorát, takže když koncert skončil, zůstaly na ploše před pódiem všude tam, kde stáli diváci, suchá kolečka.

Pak už jsem měl "právě dost potřebu jíst" a neměl jsem čas na Vök, takže jsem si koupil asijské nudle a během jejich konzumace jsem koncert sledoval jen na velkoplošné obrazovce ze vzdálené lavičky. Znělo to slibně a docela temně, ale základní životní potřeby mají vždy přednost!

Když jsem dorazil nudle, tak jsem opět zamířil (a trefil ;) na elektronickou scénu, kde přišla řada na Aid Kida. Hlasitost uvnitř mi opět připadala vyšší než by bylo zdrávo, a tak jsem zůstal venku před obrazovkou. Ze všech sólových projektů na elektronické scéně bylo tohle vystoupení to hudebně nejzajímavější, ale i tak mi tam chyběl nějaký zpěv nebo něco navíc, co by z toho udělalo živý koncert.

Na Tata Bojs jsem se taky už tradičně vydal po velkém vnitřním boji, protože jsem si říkal, že by bylo možná zajímavější spíš zkusit něco, co ještě neznám jako své neposlušné tenisky, ale v neděli večer už je počet fungujících scén obvykle menší, a tak nakonec ta tradice (nebo nějaká myšlenková pohodlnost?) zvítězila a dokonce jsem stihnul obsadit docela slušnou pozici mezi pódiem a zvukaři.

A tradice vlastně pokračovala, protože i tentokrát jsem si po koncertě říkal, že jsem svou účastí neudělal chybu. Původně jsem se bál, že se koncert bude skládat ze samých starých písniček, ale i kvůli kratšímu vyměřenému času to nebylo tak výrazné. Ze starších kousků došlo na Šťastnější, Attention aux hommes a závěrečnou klasiku Růžová armáda, jinak ale jádro koncertu tvořily hlavně písničky z Ležaté osmičky a dva singly strany A.

Jistou změnou prošla i pódiová prezentace. Projekční plochy mi připadaly technicky lepší a ostřejší než při posledním vystoupení TTB na Colours a hlavně Milan Cais tentokrát nestrávil tolik času lezením po výškách, ale naopak seskočil dolů a prodral se docela daleko do publika. Mardoša pak po skončení písničky působil zaskočeně právě tak akorát (hluché místo cesty zpátky na pódium bylo třeba nějak zamluvit), abych si nebyl jistý, nakolik to bylo naplánované předem.

Významným oživením byla zhruba v půlce i nahrávací vsuvka, která sice byla dopředu zmiňována v médiích, ale na kterou jsem před koncertem úplně zapomněl. TTB si totiž vymysleli, že na nové desce budou mít největší sbor v ČR a k tomu se publikum na Colours skvěle hodilo - jen s nácvikem byly trošku problémy. Když totiž Milan Cais oznámil, že text, který by se měl zazpívat, je "Praha", tak se z několika míst ozval nespokojený pískot, ale když Milan upřesnil, že je to "Pra-ha-ha-ha" a "Če-chi-chi-chi" a že je to vlastně myšleno jako výsměch, tak si publikum dalo říct a pod vedením sbormistra a předzpěváka v jedné osobě obojí zazpívalo. Trochu mě překvapilo, že se to odzpívalo jen jednou, protože osobně mám z bezpečnostních důvodů radši všechno minimálně dvakrát, ale Dušan Neuwerth snad ví, co dělá a nebude potřeba to znovu nahrávat na jiném festivalu. =)

Když se pak dav po koncertě zvolna přesouval zase k hlavní scéně, tak mě lehce pobavila zaslechnutá věta: "To jméno Tata Bojs znám, ale do dneška jsem neznal ani jednu písničku". Z dalšího kontextu jsem pochopil, že mluvčímu se koncert líbil, ale je zajímavé, že na Colours chodí i lidé, kteří v podstatě neznají českou skupinu, která už funguje přes 25 let a pořadatelé ji považují za natolik významnou, že ji pustí na druhou největší scénu v docela prestižním čase. Asi to mnohé vypovídá o rozdílech mezi pořadateli českých hudebních festivalů a rádiovými dramaturgy.

Hlavní hvězda uzavírající celý ročník byl Mika a ten pro změnu přestavoval zástupce druhé skupiny: "To jméno mi nic neříkalo, ale jak začal zpívat, tak jsem zjistil, že ty písničky znám." (jiný nejmenovaný divák ;) Vypadalo to, že Mika si je své neurčité popularity vědom, protože nenechal nic náhodě a koncert zahájil svým prvním hitem Grace Kelly a další tutovku Relax, Take It Easy (ne, fakt to není cover Frankie Goes to Hollywood, ale spíš Bee Gees ;) nasadil jako třetí, aby si i náhodní posluchači ujasnili, s kým mají tu čest.

Mika tedy rozhodně nepatří mezi mé oblíbence, ale musel jsem uznat, že působil jako profík a vůbec člověk, jehož místo je na velké scéně libovolného festivalu. Úvodní klavírní předehru obstaral sám a když se pak přidala skupina, tak zcela samozřejmě vylezl na klavír a trochu si tam zatančil a zaskákal. (Pro mě překvapivě to křídlo vydrželo. =) Navíc ukázal i poctivou přípravu, protože docela dlouhý úvodní monolog ("Jsem poprvé v České republice" atd.) odvyprávěl celý česky a to s velmi slušným přízvukem - v tomhle rozsahu a kvalitě jsem ještě nikdy nic takového od zahraničního zpěváka neviděl.

Dojem z koncertu mi naopak kazil zvuk, protože mi připadalo, že basy kopáku mají výrazně navrch nad vším ostatním, ale nikdo další tenhle můj dojem nepodpořil, takže je docela dobře možné, že jsem měl po těch čtyřech dnech nějak podivně zalehlé uši. Tak či tak jsem musel jít plnit úlohu taxikáře a ty hlavní hity jsem slyšel (o Big Girl (You Are Beautiful) jsem zase tak moc nestál =), takže jsem se nenápadně vytratil do tmy a Mikovi to zřejmě nevadilo.

Kolem a kolem to ale letos nebyl zase tak špatný ročník... =)

2015-07-29

Colours 2015 - den třetí

Protože teď z rodinných důvodů bohužel nemůžu vyrážet na aktuální kulturní akce do divočiny, tak budu ještě chvíli psát o těch minulých, co se konaly uprostřed průmyslové aglomerace... =)

Program třetího dne Colours mi původně připadal nejchudší, ale nakonec to pro mě byl asi nejvydařenější den celého ročníku.

Začal jsem až odpoledne s Owenem Pallettem a byla to dobrá volba. Jméno jsem měl uloženo někde v povědomí, ale nevzpomínám si, že bych od něj slyšel nějakou písničku. Teď mám důvod to napravit.

Owen působil jako slušný a zdvořilý chlapec a vůbec mi připomínal našeho dávného amerického lektora angličtiny z gymnázia. Jeho dva spoluhráči na kytaru a bicí s ním svým vzhledem příliš neladili, protože ti pro změnu vypadali jako řízci z nějaké vesnické hospody (černobílé maskáčové tričko a basketbalové tílko a šiltovka), ale ti na tomhle koncertu nebyli příliš podstatní, protože to byla spíše one man show. (Občas doslova, protože spoluhráči na pár písniček zmizeli v zákulisí.)

Pallett si navíc takticky brzy po začátku připravil půdu, když začal vysvětlovat, že musel upravit playlist, protože se mu rozbil "gear" (docela by mě zajímaly detaily, ale bohužel nebyl konkrétnější) a že ještě těsně před koncertem váhal, jestli to vystoupení raději nezruší, ale nakonec vybral písničky, které zvládne zahrát se zbývajícím nepoškozeným vybavením. Navíc jsou to prý ty nejlepší. ;)

Jak se brzy ukázalo, tak nejdůležitějším nepoškozeným vybavením byly housle a nohou ovládaný looper, který byl využívaný velice vydatně, takže si pak Owen mohl zavtipkovat, že to sice vypadá, že na scéně stepuje, ale že dělá, co může. Když pak úplně samozřejmě a bez sebemenšího zaváhání poskládal za necelou minutu čtyřhlasou houslovou smyčku, kde každý hlas byl nahraný jiným stylem a rejstříkem a přitom se pěkně doplňovaly, tak jsem mohl jen uznale smeknout - ovšem neměl jsem co. Co může být lepšího, než sledovat, jak písnička na pódiu postupně "vzniká" z ničeho, až dosáhne zvuku menšího smyčcového orchestru? Tohle jsou momenty, kvůli kterým se chodí na živé koncerty.

Na úplně opačném konci areálu jsem stihnul ještě poslední písničku Anety Langerové (schválně můžete hádat kterou ;). Kolem scény bylo narváno a bylo slyšet, že doprovodná skupina je nástrojově posílena, takže jednoznačný úspěch, ale zase nemůžu říct, že bych svého pozdního příchodu nějak výrazně litoval.

Koncert brazilské zpěvačky (ovšem z Berlína =) Dillon působil proti Pallettovi bohužel naopak velmi neživě. Hudba byla stylově temná, s aktuálním elektronickým zvukem a Dillon procítěně zpívala, ale popis z festivalové brožury "zpěvačka a klavíristka" mi připadal značně nadsazený, protože málokdy se stalo, že by zahrála více než jeden akord za takt. Většinu hudebního doprovodu obstarával podobně snědý chlapík za stolem plným různého elektronického vybavení na druhém konci pódia a Dillon mu klavírem jen přizvukovala. Když pak došlo na téměř klasickou klavírní baladu, kde by se mohla instrumentálně blýsknout, tak zbaběle prchla k samostanému mikrofonu a klavír nechala na pospas kolegovi - a ten tedy ukázal, že umí víc než jen "kroutit čudlíky". Čistě poslechově bylo všechno vymakané, ovšem nebyl to živý koncert, ale spíše velmi profesionálně zvládnuté karaoke.

České duo Kieslowski si s podobným rozložením sil a techniky poradilo mnohem přesvědčivěji, což asi vychází už z toho, že jako správní folkaři hrávali původně všechno živě. V poslední době přidali dost elektronických předtáček, ale živé hraní má stále přesilu a elektronika se drží spíše v pozadí - tedy většinou, protože v některých písničkách z první akustické desky mi zní přidané elektronické bubny jako nezvaní vetřelci. U nových písniček, které už tak vznikaly, to spojení stylů funguje lépe, ale bohužel pro Kieslowské musím říct, že úplně nejlíp mi zněl závěrečný přídavek postavený na Bonusově remixu, který byl přitom asi nejelektroničtější. Všechno ale působilo bezprostředně (mimochodem podle Marie měl ještě v Gongu vystoupit "Bonus s Tvrdým" =) a potěšila mě i vložená rozlučka "A to je všetko" přiznaně ukradená Longitalu. (Ten jsem ve čtvrtek bohužel nemohl stihnout.)

Z mimohudební oblasti bych ještě rád zmínil nepovedenou výpravu na záchod do nové "bílé budovy". Toalety totiž byly právě z technických důvodů zavřené a ten hlavní technický důvod bylo auto Vodovodů a kanalizací stojící opodál, které právě odčerpávalo žumpu a jeho osádka očividně neměla zájem o to, aby jim tam při práci přitékalo něco navíc. =) O téhle trapně přízemní (nebo vlastně podzemní) záležitosti píšu asi hlavně proto, že mě do té doby nenapadlo, že téměř v centru Ostravy existují budovy, které nejsou připojeny na kanalizaci. Ostravská infrastruktura má holt ještě rezervy...

O tom, kam se vydám dál, jsem neměl příliš jasno, ale Rudimental na hlavní scéně mě příliš nelákali, tak jsem trochu zariskoval a vydal se bez rezervace do Gongu. Nějaká Irka přece není Marek Eben, takže aspoň jedno volné místo se určitě najde!

Na proklouznutí mezi strážemi jsem měl asi pět minut. První hlídka nekladla větší odpor: "Já už tady lístky nemám, ale nahoře je ještě kolegyně." Vyjel jsem o patro výš a hrnul se ke kolegyni, která rozdávala A4 s nadbytečnými rezervacemi. Kapacita Gongu je 1509 lidí a pouze jednomu člověku se stane, že přesně před ním dojdou lístky. Tím člověkem jsem byl já. Když jsem viděl, že hosteska má v ruce poslední dva listy, a slyšel, že paní přede mnou chce právě dva, tak jsem se zmohl pouze na "No to snad nemyslíte vážně...?" Výměna informací mezi hosteskami očividně nebyla úplně odladěná: "Zkuste to ještě nahoře přímo u vchodu. Možná nějaké mají ještě tam." Neměli, ale zželelo se jim ubohých poutníků chtivých irské kultury a pár lidí včetně mě dovnitř ještě pustili - předpokládám, že určité procento majitelů rezervací nakonec pravidelně nedorazilo. Volno bylo až v posledních dvou řadách sedadel nahoře a poslední řada už zůstala až do konce koncertu nezaplněna.

Teprve po Colours jsem si přečetl profil Camille O'Sullivan až do konce. Poslední větou je citát: "Ona je trochu šílená, ale nemějte strach, budete ji milovat." Je to docela výstižné, jen slovo "trochu" mohli v té charakteristice klidně vynechat.

Camille O'Sullivan na první pohled působí jako zástupce živočišného druhu, který si nevšimnul, že už měl vyhynout a jehož poslední kolegové zřejmě přežívají ve specifickém prostředí velkých výletních parníků - totiž sólového zpěváka sinatrovského střihu zpívajícího cizí písně s malou doprovodnou skupinou. (Uživit velký orchestr dnes není tak snadné.) Kdyby to tak ale skutečně bylo, tak by zřejmě nevystupovala na Colours.

Na scénu vstoupila jako upjatá manažerka v obleku a se staženými vlasy a během první písničky se tvářila jako femme fatale, ale postupně tuhle "masku" odkládala, takže u druhé písničky už měla rozcuchané vlasy, místo saka už jen napůl rozepnutou košili a byla bosá, protože lodičky si zula a hodila každou na jinou stranu pódia. Pak se pustila do výkladu, že tohle je live show, takže si může dělat, co ji napadne - třeba napodobovat králíka, což doprovodila názornou ukázkou králičích poskoků a plynule navázala smutnou písní. Tímhle zdánlivě nesourodým způsobem pokračovala a vypadalo to, že to funguje. Když publikum vyzvala, ať zamňouká, že to je dobrá metoda, jak si ve špatný den zlepšit náladu, tak publikum ochotně mňoukalo. Narušil to jen jeden anarchista (no jo - Češi! ;), který do toho mňoukání zaštěkal, ale Camille se nenechala vyvést z míry a na oplátku mu taky zaštěkala.

Nevzpomínám si na žádnou písničku, ve které by předváděla, jaký má rozsah nebo něco podobného, ale to, co zpívala, podávala věrohodně a s vervou. Většinu písniček jsem neznal, ale repertoár sahal od námořnických (pseudo?) lidovek (a capella!), přes cosi zavánějícího sedmdesátými lety a Yvonne Přenosilovou až k písničce Hurt, která začala zhruba tak, jak ji proslavil Johnny Cash, a končila téměř jako původní verze Nine Inch Nails. =)

Vypadalo to jako naprosto nesmyslná směs, ale tahle paní zřejmě dělá něco dobře, protože tradiční festivalová fluktuace publika byla celý koncert naprosto minimální a na konci Gong povstal jako jeden muž a tleskal jako necelých 1500 mužů a žen. Všeobecné nadšení se přeneslo i ven ze sálu, takže přes napůl improvizovanou autogramiádu se téměř nedalo dostat ke schodišti. Byl to tedy ten typ koncertu, který mě k poslechu alba rozhodně nenaláká, protože se obávám, že ta atmosféra je nepřenosná, ale jsem opravdu rád, že jsem se tam bez toho lístku nakonec dostal. =)

Do dalších větších akcí už jsem se nechtěl pouštět, tak jsem se přesunul na scénu s tradiční nafukovací sochou Radegasta, kde nastupovali Slováci Fallgrapp. Pokud správně chápu, že jméno mělo být parafrází Goldfrapp, tak by možná bylo vhodné ještě zvážit změnu na Bobono, protože tam byla podobnost výraznější. Vlastně byla možná výrazná až tak, že to bylo na hranici žaloby ;), ale musel jsem uznat, že Fallgrapp Bonobo dokonce trumfli v poměru živých hudebníků a předtáček.

Rozdíl byl taky ve větším podílu zpěvu, což zajišťovala poněkud buclatá zpěvačka v krátké sukni. Zpívala dobře a taky tak nějak bonobovsky (tím nemyslím zpěv samotného Simona Greena, ale typ zpěvaček, které si vybírá ke spolupráci), ale připadalo mi trochu škoda, že zpěv působil spíše jako dekorativní prvek a trochu se ztrácel obsah textů. I tak je ale fajn, že takovou skupinu Slováci mají.

Před cestou domů jsem se ještě zastavil na kratší průzkum Schwarzprior. Dva chlapíci s notebooky začali vskutku minimalisticky, protože zhruba úvodní minutu se ozýval jenom pravidelně bouchající kick, ale pak se přidaly další zvuky a rozjelo se poněkud oldskool EBM. Tahle hudba není pro starý, ale obávám se, že dneska už ani pro mladý.

Pak se na dost tmavé pódium připotácel třetí člověk a zhruba další minutu se mlčky zmítal, což byla ta lepší část, protože pak začal něco pokřikovat do mikrofonu. S nostalgií jsem si vzpomněl na zvukovku WWW na Pohodě 2007 (sakra, to už je tak dlouho?), kde Ondřej Anděra dával pokyn zvukaři, aby to znělo "ostře a bylo rozumět každému slovu". Zdálo se, že pokud Schwarzprior ten den zvukovku stihli, tak jejich pokyn týkající se zpěvu musel být "dejte tam krátký delay se silným feedbackem, aby hlas úplně rozbřednul a k rozeznání byly jen samohlásky". První víceméně srozumitelné slovo se mi povedlo dešifrovat zhruba u třetího tracku (o písničkách se v tomhle případě skutečně nedá mluvit =). Zřejmě někdy v té době i zvukař pochopil, že to s tím efektem trochu přehnal a šel trochu do sebe, protože pak se mi povedlo zachytit i další slova jako "Star Trek", "Star Wars" a "je nejvyšší čas zmizet domů", tak jsem se podle toho zařídil. Pokud jsem snad něčemu rozuměl špatně, tak to byla jednoznačně chyba zvukaře. ;)