2018-03-26

Recenze Vážení přátelé, ano (Rudé právo 1989)

Během pátrání po "básnické trilogii" jsem si vzpomněl, že jsem kdysi dávno někde četl i nějakou recenzi na další film dvojice Klein - Pecháček Vážení přátelé, ano. Matně jsem si vybavoval, že začínala vtipem a vůbec celý film popisovala jako sérii vtipů, takže když jsem přesně tuhle recenzi v RP objevil (listopad 1989!), tak jsem si nebyl jistý, jestli mě taková dlouhodobá vzpomínka těší nebo děsí. =}

Zajímavé je, že ve třetím odstavci se Věra Míšková dostává k nápadu natočit film složený výhradně z existujících anekdot a v podstatě se tak s předstihem mnoha let stává autorkou námětu filmu Kameňák, ale když se v roce 2003 Kameňák dostal do kin, tak z něj příliš nadšená nebyla. Zdá se, že ze strany tvůrčího kolektivu Zdeňka Trošky nedošlo k řádnému vypořádání autorských práv. ;)

Vzhledem k tomu, že tenhle film nepatří k úplné televizní klasice, je až neuvěřitelné, že ho shodou okolností právě dnes ČT zařadila do vysílání (začíná zhruba za 50 minut).

Vážení přátelé, ano
Distribuční premiéra 1. 10. 1989
ČSFD 73 %
Rudé právo 9. 11. 1989 (strana 5)

Ane, ane, anekdoty, ty má každý rád

Potkají se dva úředníci:
»Nevíš, proč máme na dveřích ceduli SAMOSTATNÝ REFERENT, když žádný nesamostatný referent není?«
»To nevím, ale můžu ti slíbit, že do roku 2000 nevyhynem.«

Scéna, v níž se zhruba takto odehrává výše uvedený dialog, byla první, při níž mě napadlo, že by se film VÁŽENÍ PŘÁTELÉ, ANO autorské dvojice Ladislav Pecháček-Dušan Klein mohl vyprávět jako sled celkem samostatných anekdot. Zkoušela jsem dál - a fungovalo to. Kdyby z těch anekdot chtěl někdo sestavit jedno číslo humoristického časopisu, asi by se to podařilo a ani by nebylo monotematické. Vedle vtipů »potkají se dva« objevíme ve filmu i další známé kalibry: ředitel a jeho sekretářka, přijde pán k doktorovi, starší manželé v posteli, podřízení a nadřízení, respektive ti nahoře a ti dole. Vtipy slovní i obrazové - pro časopis by samozřejmě mohly být i kreslené, vtipy dobré i slabší - to asi nejspíš podle gusta každého diváka. Vtipy, při nichž se kdysi dámy alespoň formálně červenaly, vtipy, které se (ale to už je také dávno) vyprávěly jen mezi dobrými známými, protože se dotýkaly věci nedotknutelných.

Nabízí se předpoklad, že stačí zvolit opačný postup – posbírat par anekdot, poté je poskládat a zarámovat pokud možno sjednocujícím příběhem – a snadno lze natočit film, jehož úspěch je předem takřka zaručen, neboť obliba vtipů, vážení přátelé, je všeobecná, tradiční a proslulá.

Ladislav Pecháček a Dušan Klein ovšem nejsou umělci, kteří by tvořili zase tak docela lacino. Určující v jejich díle (natočeném podle stejnojmenné Pecháčkovy knihy) je přece jen myšlenkový základ. Na příběhu samostatného referenta-náměstka-ředitele Bohouše Fischera (hraje ho přesvědčivě Milan Lasica) se zabývají mnoha velmi podstatnými jevy, s nimiž je část lidí u nás právem nespokojena, část z nich tyje. Poukazují přitom nejen na »zvyky« již všeobecně známé, celkem všeobecné odsuzované, leč nikoliv všeobecně řešené. Zamýšlejí se i nad zcela aktuálními a mnohdy teprve do plného rozkvětu bujícími »vymoženostmi«, ať už jde o státní podniky, či novodobé vesnické grunty. Právě tu linii filmu, která se týká Bohoušova bratra a jeho prosperující rodiny, považuji za brilantní. A především uvažují (autoři) velmi vážné nad životními pocity člověka, který je v padesáti letech ještě plný sil, ale už se musí také ohlížet zpátky za cestou, kterou prošel v rodině, v práci, protože má zřejmě poslední příležitost: v té cestě pokračovat nebo přehodit na jinou výhybku. Dokáže to ještě? Přitakání poctivé práci, »která roste pod rukama a je vidět«, je ve filmu až plakátovitě jednoznačné, ale nevadí: stejně ty sny o ní spadnou a rozlomí se tak jako stará, poctivá, kachlová kamna ...

Nad tento vážný, v mnohém snad i burcující myšlenkový základ se tvůrci filmu chtěli odlehčujícím humorem povznést. Že to neudělali jinak než tím, že na onen základ nabalili zmíněný sled anekdot různé úrovně - tím si zaručili úspěch a jen poněkud uškodili (i když jistě zdaleka ne u každého diváka) své pověsti. Vždyť proč nepřiznat, že žijeme v době, kdy stačí tak málo, jen náznak, aby lidé bouřlivě reagovali. A tady srší vtipy i obhrouble, a to nejen sexuálně.

V takové atmosféře pak ovšem na slova hlavního hrdiny »ti nahoře nám sebrali všechno krásný a na nás zbude umakart« jisté a snadno souhlasně zareagují i ti, kteří, třebaže nejsou zrovna »vysoko«, v umakartu určitě nežijí.

Věra Míšková

2018-03-22

Recenze Jak básníci přicházejí o iluze (Rudé právo 1985)

Je to zvláštní, ale zatímco první díl "básníků" Jan Kliment zkritizoval jako karikaturu, která postrádá lyriku, tak z druhého filmu byl nadšen a recenze zřejmě vyšla ještě před tím, než se film dostal do běžné distribuce.

Jak básníci přicházejí o iluze
Distribuční premiéra 1. 4. 1985
ČSFD 77 %
Rudé právo 21. 2. 1985 (strana 5)

Jak dorostly vtípky do vtipnosti
Nová úspěšná filmová veselohra

Uspěje-li autor uměleckého díla, hlavně pak díla komediálního, bývá dost obvyklé, že se pokusí navázat dalším kusem. Obvykle se pokračovaní liší od prvního dílu menší dávkou humoru, obvykle nedosáhne toho, čeho dosáhlo první. Z Barrandova přichází nyní do kin nová veselohra autorské dvojice režiséra Dušana Kleina a spisovatele Ladislava Pecháčka. První se jmenovala Jak svět přichází o básníky, nový, jaksi další díl má název Jak básníci přicházejí o iluze. S radostí konstatujeme, že nový film o mnoho překonává film dřívější. Je to o nic méně veselá komedie, ale mnohem vyspělejší po všech stránkách. Obvyklý úbytek sil postavili tvůrci nového filmu dokonale na hlavu a film se tak ze stojky dostal na pevnou zem. Tvůrci se zřejmě velice zamysleli nad úspěchem i kritikou svého prvního díla. I přes některé nesoudně chvalořečné recenze, i přes až trochu vyšinutou reakci hlavně mladých diváků, dokázali vyjít z toho, co se už v prvním filmu o »Básnících« povedlo, a vyhnout se tomu, co tam rušilo samoúčelností a až přehnanou nevázaností. Z humoru neslevili nic, ale jejich nová veselohra se vším všudy dorostla a vyspěla obdobně jako i oba hlavní jejich hrdinové, nyní vysokoškoláci Štěpán a Kendy. Tohle už není popubertální recese, i když tu pochopitelně najdeme zcela funkčně mnoho mladého humoru, vlastního právě studentům. Ale od legrácek se nová komedie dostala k legraci, což je krok rozhodný a rozhodující. I zařazení kreslených častí vyznívá oprávněněji a zapadá lépe do celku.

Štěpána zastihujeme jako studenta lékařství, Kendy, který má tentokrát menší plochu k upoutání naší pozornosti, chce být filmařem, studuje filmovou fakultu Akademie múzických umění. Velmi zdařile, bez přehánění i bez skrupulí zachycuje film atmosféru studentské koleje, v níž žije Štěpán se svými kouzelnými kolegy studenty. Přitom se tvůrci nevyhýbají otázkám, které by mohly zaznít i choulostivě, ale v tomto podání vycházejí vesele a hluboce lidsky. Obdobně bez sentimentality a bez jakýchkoli oparů idealizace nebo zase očerňování vidíme prostředí nemocnice mladýma Štěpánovýma očima. Také Štěpánovo trápení s láskou dosáhlo hlouběji, jak sám Štěpán vyspěl lidsky. K chvále výsledku přispívá lvím podílem vyváženost celého snímku.

Prostě řečeno, film Jak básnící přicházejí o iluze dorostl a dospěl k pravdivosti. Neztratil přitom nic z veselosti a dal se rozhodně cestou skutečného plnohodnotného humoru, jehož nám je všem zapotřebí jako soli. I autorsky, i režijně, i herecky tak máme před sebou po všech stránkách dobrý film, lepší předcházejícího. Svou nezastupitelnou roli v tom hraje práce kameramana Josefa Vaniše stejně jako nápaditá a mladá, svižná hudba Zdeňka Marata. Pavel Kříž (Štěpán) i David Matásek přesvědčují o svém hereckém růstu. A ozvala-li se námitka, že veselost staví tento film víc na slově než na situacích, nemá její hlasatel jednak pravdu, ale i kdyby ji v součtu scén třeba měl, nelze přece potlačovat právě naši bohatou tradicí tohoto druhu humoru. Diváci jej bezpochyby ocení a chválu potvrdí.

Jan Kliment

Chtěl jsem samozřejmě připojit i recenzi třetího filmu, ale zdá se, že plnohodnotná recenze v RP nikdy nevyšla. O filmu se krátce psalo jen v článku o Novoměstském hrnci smíchu.

Jak básníkům chutná život
Distribuční premiéra 1. 6. 1988
ČSFD 73 %
Rudé právo 20. 5. 1988 (strana 5)

Bude příště co promítat?
Nad festivalem české a slovenské filmové veselohry

V Novém Městě nad Metují se konal desátý ročník festivalu české a slovenské filmové veselohry. Co ho charakterizovalo? Především žánrová a kvalitativní rozdílnost deseti soutěžních filmů, z nichž jen polovina splňovala předpoklad být favoritem. Převažoval v nich humor s příchutí hořkosti, ovšem s ozdravujícími účinky pelyňku.

Hlavní cenu, zlatý Prim, udělila porota režisérce Věře Chytilové za film Šašek a královna a tak ocenila výrazný a originální pohled na základní hodnoty lidské existence, vyjádřený nekonvenční formou filozofické klaunérie a umocněný vynikající úrovní všech tvůrčích složek filmu. Zcela bezkonkurenčně získala další z hlavních cen, Novoměstský hrnec smíchu, za nejdelší »prosmátý« čas měřený při projekci (salvy smíchu trvaly více než dvacet minut) komedie Jak básníkům chutná život. Úspěch tak dovršila tvůrčí dvojice, režisér Dušan Klein a scenárista Ladislav Pecháček, která se před lety poznala právě díky tomuto festivalu. Tvůrci Básníků si odvezli i cenu mladých diváka za osobitý přínos v žánru lyrické komedie, která vyjadřuje pocity současné mladé generace. Zkrátka - festivalové ceny si odváželi tvůrci, kteří se nevyhýbají kritice, s humorem ukazují na problémy současného života, nezraňuji, ale pohladí divákovu duši.

(zkráceno)

Alena Hýsková

2018-03-21

Recenze Jak svět přichází o básníky (Rudé právo 1983)

Rozhovor s Davidem Matáskem mě opět po čase zavedl do webového archivu Rudého práva.

„Jen legrácky nestačí“, takový titulek zvolilo Rudé právo pro článek o prvním filmu ze série o básnících. “Nejlepší reklama, jakou filmu mohli komunisté udělat“, myslí si jeden z hlavních protagonistů, David Matásek alias Kendy.

Sám David Matásek v rozhovoru zmiňuje, že už si toho z natáčení moc nepamatuje a jeho komentář tomu vlastně odpovídá, protože s tou reklamou to nebylo tak horké. =)

Film se dostal do kin v listopadu 1982, ale jeho uvedení Rudé právo vůbec nezaznamenalo, protože "hlavní filmovou událostí tohoto měsíce je tradiční Festival sovětských filmů" (8. 11. 1982) a na jiné filmové recenze jaksi nezbyl prostor - nebo nebyl zájem je propagovat. Teprve ohlas v kinech způsobil, že mistr podivných obratů Jan Kliment téměř po třech měsících pocítil potřebu čtenářům vysvětlit, že se rozhodně nejedná o pravdivý obraz života našich mladých lidí, ale to už film nejspíš žádnou reklamu nepotřeboval.

Zajímavé je také to, že druhý film "básnické" série Jan Kliment o dva roky později bezvýhradně pochválil.

Jak svět přichází o básníky
Česká premiéra 1.11.1982
ČSFD 79 %
Rudé právo 20. 1. 1983 (strana 5)

Nad novou českou filmovou komedii
Jenom legrácky nemohou stačit

Fronty před pokladnou kina, jež hraje nový český film režiséra Dušana Kleina Jak svět přichází o básníky, svědčí nesporně o tom, že se jeho tvůrci strefili v něčem do diváckého vkusu, že splnili něco, co diváci v kině hledají. Je to film o současných mladých lidech, navíc komedie. Dalo by se říci, v mnohém komedie z rodu oněch středoškolských recesních legrácek (jako někdejší Cesta do hlubin študákovy duše apod.), které neklamně soustředí vděčnou pozornost. Proč ne. Takový humor má jistě své oprávnění, a dá-li nám film takto laděný navíc nahlédnout byť i jen dílčím způsobem na názory mladých, tím lépe.

Příběh dvou nesporně talentovaných studentů (mají před maturitou, čímž je dáno jejich věkové zařazení) na malém městě se pokouší vypořádat humorně s jejich starostmi erotickými i tvůrčími. Kendy je totiž nadaný hudební talent, Štěpán Šafránek zřetelný talent básnický. Ve své pubertální snaze oslnit dívčí okolí (Štěpán především usiluje o svou vyhlédnutou dívku Borůvku, kterou si vyhlédli klíčovou dírkou, když sleduje krejčovské zkoušky své matky) se rozhodnou udělat díru do světa, inscenovat až vyzývavě »moderně« a hlavně recesně jako muzikál Tylovu Lesní pannu. Hned je třeba zdůraznit, že si film ani jeho mladí hrdinové nikde z Tyla neutahují, že jeho dílo nezesměšňují, že tak dávají jen průchod svému svéráznému študáckému humoru a vzpouře proti tomu, co se jim nelíbí na starších, v rámci toho, jak se obvykle v onom věku mnohému jeví.

Na tom všem, na těch študáckých recesích, by nebylo a ani není nic zavrženíhodného. Podivné je jen to, že dva tak inteligentní chlapci, dva už natolik dospělí mladí lidé mají tak pubertální starosti erotické. To, že jim hloupost dospělých připadá přílišná a rozhodnou se je provokovat, není nic divného. Divné je jen to, jak i dospělí kolem nich jsou skutečně do morku kosti všichni ve filmu líčeni v tomto směru. Tak ředitelka školy, která s mladými mluví frázemi, neuvěřitelně diletantsky ztvárněný jakýsi profesor Vodička, vykládající až neuvěřitelně přiboudle sexuální otázky (tady padá vina i na nehereckého představitele, který si s postavou zřetelně neví rady a šaškuje zcela nemístně), profesorka češtiny, která nepozná, že si z ní Štěpán střílí, a dokonce ho ještě chválí za frazérství, propagační referent Nádeníček, výlupek hlouposti a namyšlenosti na nic, řezník, nadšený povrchně ochotnický režisér, lázeňsky mistr v sauně, herec v důchodu, jakýsi rekreant taneční mistr, režisér z pražské televize, místní redaktor, všechno to jsou přímo výlupky pitomosti a vděčné terče pro legrácky, které mají jen tu vadu, že vycházejí značně lacině. Vůbec cela ta záležitost s ochotnickým divadlem tu vypadá jako snaha po seberealizaci nějakých měšťáků, kteří se snaží vypadat jinak, než jací jsou. I Štěpánova maminka je neuvěřitelně naivní a jinak sympatický profesor chemie se dá rovněž manipulovat, jak jen mu trochu zalichotí. Naši dva hrdinové se mezi tím vším pohybují jako ryby ve vodě, dělají si legrácky a obecenstvo vděčně reaguje, ačkoliv to jsou legrácky, jak už řečeno, dost krátkodeché a nicotné.

Tomuhle nicotnému a jen povrchnímu pohledu pomáhá i celkem nefunkční používání Holého kreseb, bez jejichž berliček by film měl jednotnější stylovou podobu, což by mu asi prospělo. Jestliže někteří recenzenti psali (například v časopise Kino), že film představuje závan svěžího vánku z Barrandova, pak lze vyslovit podiv nad tím, jak málo stačí recenzentovi k osvěžení.

Tenhle rychle a svižně plynoucí film má totiž jednu zásadní vadu: jednak se jmenuje proti knižní předloze Ladislava Pecháčka Amatéři mnohem jakoby programověji Jak svět přichází o básníky. A ono ouha spočívá v tom, že nevíme, jak ten svět o ty básníky přichází. Pravděpodobně tak, že celé to »básnění« vycházelo z pubertální pohlavní neukojenosti, a když potom k ukojení konečně dojde, ztrácejí legrácky oprávnění? To není sice zrovna nejpovzbudivější výklad, ale jiný nevidím. A v tom se mi zdá také největší nedostatek tohoto divácky tak vděčně úspěšného snímku: erotické starosti citlivého a nadaného Štěpána postrádají onu druhou stránku, onu pro takového chlapce nezbytnou skutečnou lyričnost, protože se ve mně všechno vzpírá uvěřit tomu, že by tenhle Štěpán byl nějak vnitřně cynický. Nezvládnutost této druhé stránky filmového obrazu, oné skutečné lyričnosti, je zřetelná ve scéně Štěpána s nemocnou Borůvkou, kdy jí mladý chlapec recituje svou opravdu hezkou báseň a kdy ona opravdu cítí, že tu jde o lásku. Místo toho vychází i tahle scéna jako legrácka, jenomže naprosto neprávem a nespravedlivě. A vůbec korunu nevkusu nasazuje režisér této nezvládnuté lyričnosti v závěru filmu, kdy nechá sympatického a citlivého Štěpána chystat se na večerní erotickou premiéru. Proč ho v tomto okamžiku zesměšňuje a sráží, nemohu prostě pochopit, stejně jako mi je srdečně líto oné závěrečné scény v posteli, kdy je na plátně ledacos, až i trochu snad nezáměrného nevkusu, kdy však zcela chybí jakákoli poezie. Takhle se nepřichází o básníky, takhle lze přijít o krásu života, a to si ani Štěpán, ani jeho Borůvka nezaslouží.

Takže tu máme film, při kterém se obecenstvo uvolněně baví, film plný narážek a legrácek, jemuž se však vůbec nepodařilo vyjádřit onu druhou, pravdivou a velice krásnou část života, která přece jen básníky ve skutečnosti nezabijí. Škoda tím větší, že si rozesmáté obecenstvo tuhle vadu jaksi při sledování filmu ani nestačí uvědomit. To však nemění nic na tom, že se tím tvůrci filmu v pohledu na současné mládí citelně ochudili, že onen obraz mládí je potom jen jistou karikaturou, nepravdivou a zavádějící.

Jan Kliment