2009-07-29

Wrocław, rovnost, bratrství

Ve Varšavě na hlavním nádraží (hledejte nápis Dworzec centralny) mají momentálně takovou tu klasickou výstavu u příležitosti dvacátého výročí vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí nebo jejich nejbližších polských ekvivalentů. Většina místa je samozřejmě věnovaná Solidarnośći, ale jedna tabule je vyhrazena i Aksamitnej rewolucji w Czechosłowacji a tam jsem padnul na z dnešního pohledu až neuvěřitelnou fotku:

Čeští písničkáři ve Wrocławi
Pavel Dobeš - Pepa Nos - Jaroslav Hutka - (vousaté pány nepoznávám) - Karel Kryl - Jaromír Nohavica - Pepa Streichl

A tak se dívám na ty jednotlivé tváře, probírám, co vím o jejich osudech, a připadá mi, že by se těžko našla fotka, která by lépe vystihla Sametovou revoluci i celý ten český "boj za svobodu a demokracii", který je vlastně na to pódium všechny přivedl. Je tam snad všechno - členství v KSČ, spolupráce s StB vědomá i nevědomá, emigrace, smrt a samozřejmě všechny křivdy, které s tím souvisí. Jak je vůbec možné, že to tehdy fungovalo?

2009-07-27

Colours of Ostrava 2009 (vol. III)

Ve zpravodajství se vždycky nejvíc cení aktuálnost, takže po dvou týdnech a jedné služební cestě už je na plácání o Colours trochu pozdě, ale na(ne)štěstí už jsem měl sobotní reportáž rozepsanou a byla by škoda takový kus textu jen tak zahodit... To ho radši dopíšu. =)

Sobota 11.7.

V sobotu jsem si předsevzal, že se u příležitosti osmého ročníku Colours konečně proderu na nějaké významnější divadelní představení a že se prostě musím dostat na besídku divadla Sklep. Bohužel jsem neprozřetelně svěřil svůj osud do rukou MHD a jejich prázdninových redukovaných jízdních řádů, a tak jsem se na Zárubek (to dlouhé "á" mi tam připadá divné, ale co nadělám =) dostal teprve půl hodiny před plánovaným začátkem. A co myslíte? Měl ho tam! V tu chvíli už byla celá ohrada kolem divadelní stanu utěšeně zaplněná a chodník na mostě přes Lučinu byl až k hradu zaplněný velmi zvolna se sunoucí frontou. Vzdal jsem to a proti převažujícímu směru dopravy se vydal do areálu. Jak jsem postupoval, tak se ukázalo, že se dost dobře ani nedá rozlišit, kde fronta končí, protože souvislý proud lidí v podstatě skončil až u vchodu do hradního areálu čili přibližně po třech stech metrech. Docela by mě zajímalo, co všichni ti lidi říkali, když došli k divadelnímu stanu, ale jsem rád, že jsem u toho nebyl.

V tu chvíli jsem to samozřejmě ještě nevěděl, ale tohle už vlastně bylo upozornění na to, jak bude vypadat celý zbytek soboty, protože všude bylo opravdu hodně lidí a zdálky bylo slyšet Jona Andersona vyzpěvovat s kytarou očesanou verzi Owner of a Lonely Heart.

Jape
Jape

Protože jsem po neúspěchu se Sklepem neměl v odpoledním programu žádného favorita, tak jsem se ochotně připojil k firemní výpravě na Černou louku na Jape. Ukázalo se, že to byla poměrně dobrá volba - pokud jste tedy nečekali nějaké vysoké umění. Skupina se skládala ze tří umolousaných chlapíků, kteří s humpoláckou samozřejmostí kombinovali indie kytary a techno ze zlaté éry Underworld a všechno završoval civilní (čti fádní) zpěv. Kromě zpěváka mě zaujal hlavně bubeník, který měl nezvykle malou soupravu (bez kopáku) a když se jeho bubnování prodralo přes předtočené smyčky, tak to bylo jen proto, že přesně nedržel rytmus. Přesto to pro mě byla ve změti ostatních etno a retro účinkujících skutečně vítaná změna a to jsem ještě netušil, co si nechali na konec jako přídavek. "The last song is called Gimme Some More because you obviously want some more." Když se dopracovali k procítěně zpívané pasáži "I wanna fuck you forever", tak už se publikum spiklenecky smálo a úplný konec ještě vyšperkoval dlouhý sampl z I Will Always Love You, kde byl ten kousek s "love" smazaný a celá Černá louka tam podle pokynů z pódia ochotně hulákala "fuck". Bylo to tak blbé, až to zase začalo být vtipné. =)

Bubliny u Švihadla
Bubliny u Švihadla

Pak začalo opodál hrát Švihadlo vopravdický reggae, ale tam jsem se zdržel jen asi pět písniček. Definitivně mě vypudil nástup zpěvačky, která dokázala anglickou písničku zazpívat tak, že to znělo jako čeština. Na to jsem bohužel až přecilivělý a u reggae, kde všichni snaží imitovat jamajskou výslovnost, mi to připadalo obzvlášť divné, a tak jsem si raději udělal pauzu na večeři.

Balón nad KTU
Balón nad KTU

Další na řadě byli KTU popisovaní jako "démonický finský akordeonista a rytmika z King Crimson", což poměrně přesně vystihuje to, co přišlo. Samozřejmě všichni vypadali dostatečně sveřepě (černá kůže a divoké účesy, co vlasy dovolovaly) a samozřejmě instrumentačně jistí, ale jejich bombastický hard rockový zvuk se spoustou reverbu mě příliš nebavil. Nějakou dobu jsem se snažil rozeznat, co hrajou živě a co mají předtočené, ale protože mi to moc nešlo, tak jsem rezignoval a nepřekvapivě se vydal v předstihu na Morcheebu nebo možná spíš to, co z ní zbylo, což byl kytarista Ross Godfrey a spousta lidí, které neznám.

Na kapelu v rozkladu a za zenitem předvedla Morcheeba velmi solidní výkon. První půlka byla složená ze samých hitů, kde k ideálu chyběla jen Skye (i když Manda dělala co mohla, aby se přiblížila jejímu stylu zpěvu), ale pak přišlo na řadu nezbytné pásmo písniček z poslední desky Deep Dive, kterou neznám (a asi jsem v tom nebyl sám) a Godfrey víc a víc času trávil mluvením o kouzelných houbách, nečekanými pomlkami, laděním nebo měněním kytary tam a zpátky a především popíjením z velké flašky vodky, takže pokud byl v té lahvi skutečně originální obsah, tak mě překvapil, že až do konce koncertu vydržel na pódiu stát. Dojem ovšem napravil závěrečný rádiový hit Rome Wasn't Built in a Day, o kterém jsem si myslel, že je jako závěrečná písnička naprosto nepoužitelný, ale Morcheeba to dokázala od toho tichého začátku skvěle vygradovat, až se člověk divil, kde se to v nich vzalo, takže se končilo skutečně v nejlepším.

V tu chvíli jsem se chtěl vydat zpátky na Černou louku na Mercury Rev, ale když jsem viděl, jak se celý dav začal tlačit směrem k lávce, tak jsem zaváhal. Přesně v tu chvíli se na pódiu objevil Jan Budař, kterého jsem do té doby poměrně úspěšně míjel. No, slovo objevil asi není dost výstižné - on tam byl spíše vystrkán. I organizátoři si uvědomili, že lávka má omezenou propustnost, a tak provedli tenhle zoufalý pokus, jak alespoň část lidí udržet u hlavní scény, ale asi si měli připravit alespoň nějaký nouzový plán, protože Honza B. evidentně nic takového neměl. Místo toho bloudil po pódiu, snažil se dražit papíry, které na pódiu nechala Morcheeba a plácal páté přes deváté ("dneska je tu nejvíc lidí, co na Colours kdy bylo, ale nevím kolik") tak očividně, až mi ho začalo být líto. Mezitím za ním probíhaly přípravy pódia pro "našeho Jarka", což alespoň trochu odpoutalo pozornost. Mimochodem nečekal bych, kolik času je možné strávit se zvučením tří mikrofónů (zpěv, kytara a heligonka), ale zřejmě pořadatelé nechtěli nic podcenit. Vlastně to trvalo tak dlouho, že to prochladlý Budař vzdal a nechal na scéně jen zvukaře.

Třicet metrů od Jarka
Třicet metrů od Jarka

Když konečně nastoupil Jaromír Nohavica, tak už bylo celé parkoviště zaplněné a dál se jelo podle očekávaného scénáře - až mě to překvapilo. Až do té chvíle jsem si myslel, že nejsem Nohavicův fanoušek (ostatně jsem ani nikdy nebyl na žádném jeho koncertě), ale najednou jsem si uvědomil, že to skoro všechno znám, aniž bych přesně věděl odkud. Takže se střídala kytara s harmonikou a meditativní písničky s prostoduchými hříčkami ("tan tan tan orangutan/ tan tan tan na propanbutan") a nezbytný prostor dostaly i písničky nějak spojené s Ostravou ("Já vím, že zase někdo řekne, že se podbízím ostravskému vkusu, ale já jsem hrdý, že pocházím odsud.") a před Fotbalem dokonce přišla řada i na vsuvku v podobě baníkovského chorálu Nedaleko od Ostravy, což podle očekávání sborovým zpěvem ocenila i hlasitá skupinka diváků v modrých a bílých tričkách. ;)

Pan Nohavica se (opět) nelenil otřít o iDNES.cz, na což má jistě právo, jiná otázka je, zda toho má zapotřebí. Zvláště tam, kde je angažován jako písničkář, nikoli diskutér bez partnera. iDNES.cz nebude v žádném případě oplácet stejnou mincí.
Ondřej Bezr, iDnes

Co k tomu dodat, kromě toho, že je to blbost? =) Tedy přinejmenším já si pod slovek "otřít" představuju něco úplně jiného. Jarek Nohavica se o novinářích skutečně asi třikrát přímo či nepřímo zmínil, ale bylo to pokaždé spíše jako omluva: "Ona to není opravdová písnička, nic co by se mělo hodnotit v novinách, to je jenom tak pro zábavu." Vlastně se omlouval tolikrát, že mi to připadalo až nepochopitelné. Je vidět, že Nohavica negativní recenze svých vtípků dost špatně snáší, ale vlastně se tomu ani moc nedivím. Kdyby spisovatel na autorském čtení kromě ukázky ze své knihy řekl vtip, a pak by se v novinách objevila recenze toho vtipu, tak by to tomu spisovateli asi taky připadalo trochu neadekvátní. =)

Po skončení Nohavicova koncertu jsem se co nejrychleji hnal do stanu na N.O.H.A. (NOHA-ha-vica, ehm...), ale dopadlo to podobně jako s Načevou a spol. Uvíznul jsem v davu před stanem a jen postupně se se prodíral dovnitř, jenomže tentokrát to nepřineslo očekáváné ovoce. Když jsem se konečně dostal pod plachtu, tak jsem zjistil, že tam není vůbec žádné místo k pohybu a že je úspěch, pokud člověk dokáže alespoň dýchat. I to šlo dost ztuha. Byla to škoda, protože na pódiu to šlapalo, ale já jsem to vzdal a místo toho jsem s rozlámanými zády šlapal směrem k zastávce u kostela.


Neděle 12.7.

Možná tomu nebudete věřit, ale nedělní program jsem nakonec vlivem souhry únavy, organizačních zmatků a nutných pracovních úkolů vzdal. Asi by mě tentokrát dokázala zlomit Lenka Dusilová s Eternal Seekers, ale ta prý poslala organizátorům nějakou omluvenku od doktora či co, a tak jsem neviděl ani reparát Prouzy (loni je z pódia vyhnala bouřka), ani zasloužilé umělce Davida Byrna a Maceo Parkera.

Původně jsem chtěl na závěr prohodit ještě několik bonmotů na téma dramaturgie Colours versus Pohoda, ale po tragickém závěru Pohody už se mi do toho nijak zvlášť nechce. Doufejme, že příští rok hlavně bude co srovnávat...

2009-07-16

Colours of Ostrava 2009 (vol. II)

Pátek 10.7.

Abych takticky rozložil síly na celý festival (což mi nakonec stejně nevyšlo), tak jsem dorazil až k večeru a prošvihnul tak příležitost vidět takové hvězdy jako jsou Vypsaná fiXa, Už jsme doma, Věra Špinarová nebo Jarmila Šuláková s Fleretem. No dobře, abych nekecal, tak k tomu mému opožděnému příchodu přispěl taky odpolední déšť, který naštěstí v pravou chvíli vystřídala duha.

Dvojitá duha nad Pežgovským lesem
Dvojitá duha nad Pežgovským lesem

Načasování mi ale úplně nevyšlo, protože jsem přišel zrovna do půlky koncertu mnohohlavé kolumbijské party La-33, která to brala od tradiční jihoamerické podlahy a hrála něco, co jsem považoval za místní lidovku v karnevalové úpravě, ale zhruba po minutě jsem si všimnul, že je část docela podobná jednomu vedlejšímu motivu z Manciniho Růžového pantera. A skutečně! Aspoň že Roxanne od Police o jednu písničku později se dalo rozeznat hned. Jinak už jsem za těch pár ročníků Colours vypozoroval, že všechny jihoamerické skupiny spojuje pocit, že španělština je všeobecně známým světovým jazykem a vždycky se najde alespoň jeden člen, který se pustí do dlouhých monologů, kterým téměř nikdo z místních diváků nerozumí, ale není síla, která by tomu zabránila nebo to nedejbože alespoň přeložila.

Před devátou hodinou hlavní hvězdy ještě šetřily síly, a tak jsem zkusil štěstí ve stanu, kde se chystal Daniel Benjamin se svou partičkou. Vyklubal se z něho trochu švihlý indie písničkář, který se omlouval, že pochází z tak divné země (Německo), a pak poklidně zpíval, aby mohl v nestřežené chvíli z plných plic zařvat a šokovat tím už tak těžce zkoušené bubínky všech přítomných. Ale mezitím se čas nachýlil, a tak jsme se přesunuli k hlavní scéně.

Daniel Benjamin v modré mlze
Daniel Benjamin v modré mlze

Po pravdě řečeno o Jamie Cullumovi jsem měl před začátkem festivalu jen velmi mlhavou představu, protože to není úplně můj žánr, ale překvapivě se ta představa docela shodovala s realitou - je to živel, který na jevišti vyzkouší cokoliv. Spořádaně zpívat s kapelou standardy i vlastní písničky o tom, že je mu twenty-something (ale už to má za pár =), a cappella (jen s ťukání a klepáním do klavíru) odzpívat Thriller jednoho nedávno zemřelého zpěváka nebo přihodit třeba Please Don't Stop the Music od Rihanny a High and Dry od Radiohead, lézt po klavíru i pod ním a přitom tomu všemu samozřejmě dát svou vlastní charakteristikou formu.

A to si ještě téměř na konec vystoupení si nechal nepravděpodobný hudební vtip, když začal klasikou Singin' in the Rain, ale postupně do ní začal vpašovávat kousky z Rihanniny písničky Umbrella a nakonec se dokonce pokusil donutit publikum zpívat dvojhlasně oba motivy proti sobě, což naprosto konsternovalo fanynky opravdového jazzu, ale přitom si myslím, že se mu obě písničky povedlo spojit natolik „seamlessly“ (pardon, ale česky se mi to slovo tak nelíbí), že pokud by se v publiku náhodou pohyboval někdo, kdo by je neznal (no dobře, ale aspoň teoreticky!), tak by si ničeho podezřelého nevšimnul. Prostě čistá práce.

Po rychlé tramvajovo-běžecké výpravě do města za účelem výměny oblečení (docela se ochladilo) jsme skoro stihli začátek Asian Dub Foundation. Podobnost s minulým koncertem na Colours byla značná, ale nijak zvlášť to nevadilo a celé zaplněné parkoviště se vlnilo jako moře za bouřky. I tradiční ideologický úvod o imigraci do Evropy před posledním přídavkem Fortress Europe se dal překousnout, a pak už byl nejvyšší čas zavelet k rozchodu. Noční klid se sice neodvážil dostavit, ale rosa se tím nenechala rozptylovat a nevzrušeně se snášela na auta zaparkovaná v okolí Trojice...

2009-07-13

Colours of Ostrava 2009 (vol. I)

A: "Co to máš na ruce?"
B: "To je z Colours. Ten pásek člověk dostane při vstupu místo vstupenky."
A: "To je nějaký rockový festival?"
B: "No něco takového... ale rockový moc ne, je to tam skoro samé etno."
C: "Jo, etno! Vždycky oznámí nějakou největší hvězdu a je to jméno, které slyším prvně."


Abych řekl pravdu, tak od chvíle, co jsem zjistil, že Lamb sice budou hrát na Pohodě, ale ne na Colours, jsem se na tu naši lokální kulturní merendu chtěl letos vykašlat a jet raději do Trenčína, ale pak se ukázalo, že Lamb budou hrát ještě v Praze (Lucerna Music Bar 30.7., kdybyste náhodou nevěděli ;), a tak jsem si řekl, že bude bezpečnější zklamání rozložit do více termínů, ve středu v 16:55 si koupil lístek a ve čtvrtek vyrazil na ostravskou historickou novostavbu známou pod názvem Slezskoostravský hrad.

Čtvrtek 9.7.

Organizátoři letos přišli s rafinovaným nápadem pojmout čtvrtek jaksi "klasicky" a tomu se podřídila jak část dramaturgie, tak část organizace, takže mě u hlavní scény na parkovišti překvapila plastová zahradní křesílka. To tu ešte nebolo! Nebo vlastně bolo (že vraj loni Garbarek), ale beze mě. (Mimochodem připadá mi jako zajímavý paradox, že to parkoviště téměř celý rok zeje prázdnotou, protože v okolí chybí jakýkoliv důvod k parkování, a když se na hradě konečně něco pořádného koná, tak stejně není kde zaparkovat, protože na parkovišti stojí pódium a několik tisíc diváků. =)

Křesílka pod pódiem
Křesílka pod pódiem

Křesílka ovšem přišla vhod, a tak jsem usednul a vyčkal příchodu zoufalého (v obou významových odstínech) moderátora Jana Budaře a pořadatelského triumvirátu Zlata Holušová (Colours), zástupce Spořitelny, jehož jméno jsem okamžitě zapomněl (hlavní sponzor) a Petr Kajnar (primátor města Ostravy), kteří si přibližně deset minut vzájemně mazali med kolem úst a možná i jinde, až jim Budař poděkoval a oznámil, že za moment vystoupí pan Najment.

Michael Nyman nejdřív nechal nastoupit svůj jedenáctičlenný orchestr, a pak napochodoval na pódium s grácii vrchního účetního (dobře, uznávám, že jsem možná zaujatý a že k tomu dojmu přispívá jeho holá hlava a brýle) a tuhle linii udržel po celou dobu koncertu. Zatímco členové orchestru se v přestávkách klaněli a usmívali, Nyman vždy jen lehce kývl hlavou s výrazem, který říkal jediné: "Podejte mi další fascikl!"

Michael Nyman na obrazovce
Michael Nyman na obrazovce

Hudební složku se úplně neodvažuji hodnotit - přece jenom to byla většinou filmová hudba, která plynula kupředu a rozvíjela variace nějakého motivu a tak klasicky podobně, ale z mého amatérského pohledu tam nebyly slyšet zrovna hitové melodie, takže jsem byl rád, když jsem zaslechl alespoň něco povědomého (Umělcova smlouva Petera Greenawaye, myslím), a předpokládám, že to sólo na piáno, které jsem si nepamatoval, by asi mohlo být z filmu Piano. ;) Z pohledu obvyklé celkové dramaturgie festivalu to bylo určitě vítané oživení, ale přiznávám, že jsem měl problém udržet celou dobu pozornost - zvlášť když se někdy v půlce vystoupení objevil v publiku velký nafukovací balón, kterým si pak sedící diváci asi dvacet minut pinkali křížem krážem hledištěm (i Zlata Holušová, která se mezitím přesunula dolů, si jednou zasmečovala!). Nakonec se přece jen našel jeden odvážlivec, který ho prasknul a vrátil tak koncertu alespoň trochu původní vážnosti, ale i tak jsem měl dojem, že tohle by se na Pražském jaru nestalo. =)

Další koncert, na který jsem chtěl zaskočit, byla Načeva + Pavlíček + DJ Five ve stanu, ale dopustil jsem se začátečnické chyby a zůstal na Nymanovi až do konce. Když jsem pak po tmě doklopýtal na místo určení (u stanu ve čtvrtek chybělo osvětlení, což se naštěstí v dalších dnech napravilo), tak už bylo pozdě a uvíznul jsem jsem asi pět metrů před vstupem do stanu sice na doslech, ale mimo dohled pódia. Nenechal jsem se tím ale odradit a vytrval, protože slabší jedinci tu tlačenici uvnitř nevydrželi a postupně prchali ven, takže zhruba po půl hodině jsem prostepoval dovnitř až do blízkosti reproduktorů a nechal si basy zalehnout levé ucho. Přesto nebo právě proto mi to přišlo jako nejlepší koncert Načevy s DJ Five, který jsem zatím viděl (totiž ze dvou a poprvé s Pavlíčkem ;). Kromě písniček z desky Mami došlo i na upravené verze ze starší desek Načevy a některé změny byly dost radikální (Měsíc se změnil na industriální disco, jinde naopak vystačil Pavlíček jen s kytarou), ale tentokrát už to zase více připomínalo písničky. Asi si to prostě jen potřebovalo sednout a tentokrát to sedlo i mně. Zpětně jsem navíc musel uznat, že srovnávání s WWW, které jsem zachytil někde v tisku, vlastně není tak mimo mísu, jak mi to původně připadalo.

Tata bojs + Ahn Trio v dálce
Tata bojs + Ahn Trio v dálce

Na Tata bojs s Ahn Triem jsem se nijak zvlášť netěšil, protože už jsem je viděl v zimě (ech, celá ta věta mi zní podezřele povědomě, ale není vyhnutí), ale ještě nebylo tak pozdě, abych to alespoň nezkusil. Tohle mělo být evidentní pokračování té klasické linie, kterou načal Nyman, takže údajně pod pódiem zůstaly židličky, ale to vlastně usuzuju jen z nepřímých důkazů, protože jsem nebyl tak blízko, abych si to osobně ověřil. Koncert asi nebyla vyložená katastrofa, ale zařazení na hlavním pódiu mi připadalo trochu nešťastné a podle vět zaslechnutých v okolí (daleko předaleko od nadšeného kotle) byli někteří ještě rozpačitější: "Co to je? Tata bojs přece byli vždycky takoví veselí, ale tohle je na sebevraždu." Nejbolestnější pro mě byla písnička Elišce, kterou Tata bojs hráli bez Ahn Tria jen ve třech ohlodanou na kost a kriticky se tam nedostávalo čehokoliv posluchačsky zajímavého, a taky Pan Tečka byl k nepřežití, což Milan Cais následně komentoval slovy "Ale teď už budeme jenom veselí, tak jak nás znáte", načež zahráli dvě písničky, které jsou poměrně veselé ve své tradiční podobě, ale rozhodně to neplatí, pokud se z nich vyhodí veškerá elektronika, přidá klavírně-smyčcové trio a zpomalí o dvacet procent. Jinak se program od zimy příliš nezměnil (to se bohužel týká i nacvičených žertovných promluv Ahn Tria v češtině), ale nakonec stejně musím uznat, že co Tata bojs neuhráli, to v pauzách ukecali, takže jsem přes všechny připomínky vydržel až do konce.