Colours of Ostrava 2009 (vol. I)

A: "Co to máš na ruce?"
B: "To je z Colours. Ten pásek člověk dostane při vstupu místo vstupenky."
A: "To je nějaký rockový festival?"
B: "No něco takového... ale rockový moc ne, je to tam skoro samé etno."
C: "Jo, etno! Vždycky oznámí nějakou největší hvězdu a je to jméno, které slyším prvně."

Abych řekl pravdu, tak od chvíle, co jsem zjistil, že Lamb sice budou hrát na Pohodě, ale ne na Colours, jsem se na tu naši lokální kulturní merendu chtěl letos vykašlat a jet raději do Trenčína, ale pak se ukázalo, že Lamb budou hrát ještě v Praze (Lucerna Music Bar 30.7., kdybyste náhodou nevěděli ;), a tak jsem si řekl, že bude bezpečnější zklamání rozložit do více termínů, ve středu v 16:55 si koupil lístek a ve čtvrtek vyrazil na ostravskou historickou novostavbu známou pod názvem Slezskoostravský hrad.

Čtvrtek 9.7.

Organizátoři letos přišli s rafinovaným nápadem pojmout čtvrtek jaksi "klasicky" a tomu se podřídila jak část dramaturgie, tak část organizace, takže mě u hlavní scény na parkovišti překvapila plastová zahradní křesílka. To tu ešte nebolo! Nebo vlastně bolo (že vraj loni Garbarek), ale beze mě. (Mimochodem připadá mi jako zajímavý paradox, že to parkoviště téměř celý rok zeje prázdnotou, protože v okolí chybí jakýkoliv důvod k parkování, a když se na hradě konečně něco pořádného koná, tak stejně není kde zaparkovat, protože na parkovišti stojí pódium a několik tisíc diváků. =)


Křesílka pod pódiem

Křesílka ovšem přišla vhod, a tak jsem usednul a vyčkal příchodu zoufalého (v obou významových odstínech) moderátora Jana Budaře a pořadatelského triumvirátu Zlata Holušová (Colours), zástupce Spořitelny, jehož jméno jsem okamžitě zapomněl (hlavní sponzor) a Petr Kajnar (primátor města Ostravy), kteří si přibližně deset minut vzájemně mazali med kolem úst a možná i jinde, až jim Budař poděkoval a oznámil, že za moment vystoupí pan Najment.

Michael Nyman nejdřív nechal nastoupit svůj jedenáctičlenný orchestr, a pak napochodoval na pódium s grácii vrchního účetního (dobře, uznávám, že jsem možná zaujatý a že k tomu dojmu přispívá jeho holá hlava a brýle) a tuhle linii udržel po celou dobu koncertu. Zatímco členové orchestru se v přestávkách klaněli a usmívali, Nyman vždy jen lehce kývl hlavou s výrazem, který říkal jediné: "Podejte mi další fascikl!"


Michael Nyman na obrazovce

Hudební složku se úplně neodvažuji hodnotit - přece jenom to byla většinou filmová hudba, která plynula kupředu a rozvíjela variace nějakého motivu a tak klasicky podobně, ale z mého amatérského pohledu tam nebyly slyšet zrovna hitové melodie, takže jsem byl rád, když jsem zaslechl alespoň něco povědomého (Umělcova smlouva Petera Greenawaye, myslím), a předpokládám, že to sólo na piáno, které jsem si nepamatoval, by asi mohlo být z filmu Piano. ;) Z pohledu obvyklé celkové dramaturgie festivalu to bylo určitě vítané oživení, ale přiznávám, že jsem měl problém udržet celou dobu pozornost - zvlášť když se někdy v půlce vystoupení objevil v publiku velký nafukovací balón, kterým si pak sedící diváci asi dvacet minut pinkali křížem krážem hledištěm (i Zlata Holušová, která se mezitím přesunula dolů, si jednou zasmečovala!). Nakonec se přece jen našel jeden odvážlivec, který ho prasknul a vrátil tak koncertu alespoň trochu původní vážnosti, ale i tak jsem měl dojem, že tohle by se na Pražském jaru nestalo. =)

Další koncert, na který jsem chtěl zaskočit, byla Načeva + Pavlíček + DJ Five ve stanu, ale dopustil jsem se začátečnické chyby a zůstal na Nymanovi až do konce. Když jsem pak po tmě doklopýtal na místo určení (u stanu ve čtvrtek chybělo osvětlení, což se naštěstí v dalších dnech napravilo), tak už bylo pozdě a uvíznul jsem jsem asi pět metrů před vstupem do stanu sice na doslech, ale mimo dohled pódia. Nenechal jsem se tím ale odradit a vytrval, protože slabší jedinci tu tlačenici uvnitř nevydrželi a postupně prchali ven, takže zhruba po půl hodině jsem prostepoval dovnitř až do blízkosti reproduktorů a nechal si basy zalehnout levé ucho. Přesto nebo právě proto mi to přišlo jako nejlepší koncert Načevy s DJ Five, který jsem zatím viděl (totiž ze dvou a poprvé s Pavlíčkem ;). Kromě písniček z desky Mami došlo i na upravené verze ze starší desek Načevy a některé změny byly dost radikální (Měsíc se změnil na industriální disco, jinde naopak vystačil Pavlíček jen s kytarou), ale tentokrát už to zase více připomínalo písničky. Asi si to prostě jen potřebovalo sednout a tentokrát to sedlo i mně. Zpětně jsem navíc musel uznat, že srovnávání s WWW, které jsem zachytil někde v tisku, vlastně není tak mimo mísu, jak mi to původně připadalo.


Tata bojs + Ahn Trio v dálce

Na Tata bojs s Ahn Triem jsem se nijak zvlášť netěšil, protože už jsem je viděl v zimě (ech, celá ta věta mi zní podezřele povědomě, ale není vyhnutí), ale ještě nebylo tak pozdě, abych to alespoň nezkusil. Tohle mělo být evidentní pokračování té klasické linie, kterou načal Nyman, takže údajně pod pódiem zůstaly židličky, ale to vlastně usuzuju jen z nepřímých důkazů, protože jsem nebyl tak blízko, abych si to osobně ověřil. Koncert asi nebyla vyložená katastrofa, ale zařazení na hlavním pódiu mi připadalo trochu nešťastné a podle vět zaslechnutých v okolí (daleko předaleko od nadšeného kotle) byli někteří ještě rozpačitější: "Co to je? Tata bojs přece byli vždycky takoví veselí, ale tohle je na sebevraždu." Nejbolestnější pro mě byla písnička Elišce, kterou Tata bojs hráli bez Ahn Tria jen ve třech ohlodanou na kost a kriticky se tam nedostávalo čehokoliv posluchačsky zajímavého, a taky Pan Tečka byl k nepřežití, což Milan Cais následně komentoval slovy "Ale teď už budeme jenom veselí, tak jak nás znáte", načež zahráli dvě písničky, které jsou poměrně veselé ve své tradiční podobě, ale rozhodně to neplatí, pokud se z nich vyhodí veškerá elektronika, přidá klavírně-smyčcové trio a zpomalí o dvacet procent. Jinak se program od zimy příliš nezměnil (to se bohužel týká i nacvičených žertovných promluv Ahn Tria v češtině), ale nakonec stejně musím uznat, že co Tata bojs neuhráli, to v pauzách ukecali, takže jsem přes všechny připomínky vydržel až do konce.

Solaris: Srovnávací test všech produktů na trhu

Já jsem si původně myslel, že tady budu psát hlavně o hudbě, ale momentálně se mi nasbíraly spíš filmy. Nebo spíš bude pokračovat hledání souvislostí, které jsem nakousnul už tou Mňágou, ale nepředbíhejme... =)

K Solaris jsem se vlastně dostal hodně oklikou a stejně nelogicky jsem postupoval i jejích jednotlivých vtěleních.
Jméno jsem samozřejmě znal "odjakživa", ale moc jsem mu nevěnoval pozornost, dokud jsem se nesetkal s deskou Mimoid, kterou vydala Načeva. Deska samotná je docela hutná - mám pocit, že spousta lidí ji "nevydýchala" - a texty, které Monika Načeva poskládala z utržků Jáchyma Topola, taky nejsou nejveselejší a samy o sobě nedávají příliš smysl. Typické je, že teprve dneska při sledování Tarkovského verze jsem si uvědomil, že to sepjetí je možná těsnější, než jsem si původně myslel. Věta "přicházejí v noci" mi ve filmu zněla poměrně hodně povědomě. =)

Ale abych to trochu zkrátil: druhou vlnu solaristiky u mě vyvolala až americká filmová verze (Steven Soderbergh), která se mi dost líbila, takže jsem si pak koupil i původní knížku a dnes se kruh uzavřel s Tarkovského filmem. Zbývá mi už snad jen kniha "Behind Solaris: Private life of Kris Kelvin". Pokud snad ještě nebyla napsána, tak bych se toho možná měl ujmout. =)

Vlastně jsem si myslel, že prostě porovnám, jak se liší jednotlivá zpracování Solaris, což se taky stalo, ale jak se dá poznat i z toho, co jsem napsal výše, ony se vynořují i jiné vazby.

V každém případě je Tarkovského film přístupnější, než jsem čekal, ale to je možná tím, že Tarkovského legenda už během let narostla takových rozměrů, že se v vedle nich skutečný film naprosto ztrácí. Sice je ve filmu několik náladotvorných (aspoň tak je beru já =) pasáží o něco delší, než by bylo snesitelné, ale vzhledem k tomu, že Stalkera jsem už viděl, jsem to čekal horší. =)

Je až zvláštní, že přestože výchozí motiv Solaris vždycky zůstal zachován, tak všechny tři verze vyznívají jinak.
Ono mi to bylo podezřelé už u Soderbegerova filmu, protože měl o dost jinou atosféru, než jakou jsem tehdy od Lema čekal (do té doby jsem od něho četl dvě knížky) - jak se ukázalo, tak právěm. Naopak jsem později zjistil, že se nevyplácí myslet si, že mám tvůrce přečteného, protože některé motivy, které jsem považoval za typicky lemovské, se ukázaly jako čistě Soderberghovy.

Všechny tři verze tak nesou otisk svých autorů - Lem je akademický, logický a spoustu místa věnuje historii solaristiky, která mu slouží jako prostor pro parodování a komentování celé evropské vědecké tradice. I emoce, které jsou pro příběh dost podstatné, Lem popisuje poměrně věcně a jen občas něco prosvítá ven ("pohlédla na mě s oním poloúsměvem, který mě přestal dráždit až po tom, co jsem ji pomiloval"). Lem dává raději přednost teoriím a zobecnění.

Tarkovskij se drží samotného děje poměrně přesně, dokonce film obsahuje i "archivní materiály" z historie průzkumů Solaris, ale důraz klade na něco jiného - mezilidské vztahy. K tomu mu ale Kelvin a Harey nestačí, a tak kolem Kelvina vystaví jeho rodinu, ke které má Kelvin zjevně složitý vztah. Je to trochu legrační, ale Tarkovského verze je v tomhle ohledu jaksi "sovětská". Kelvin sice řeší tajemnou planetu a svůj vztah k mrtvé ženě, ale především jde o vztah k ostatním lidem. Kolektiv je na prvním místě! =) Kelvin má vůbec problémy s mezilidskou komunikací, většina postav na Zemi se jeho komentáři cítí dotčena - to je u psychologa trochu zvláštní. =)

To rozhodně není problém Soderbeghova Kelvina. Ten se cítí spíše "odpojený" od ostatních lidí. V souladu s předchozím odstavcem je tak americký Kelvin větší individualista a o jeho rodině se nic nedovíme. Soderbergh drží příběh v komorní linii a v tomto ohledu je knize blíž než Tarkovskij. Naopak trochu allenovsky rozvíjí detaily a historii vztahu Kelvina a jeho ženy Rhey. (To je samozřejmě anagram původního jména Harey z knihy.)
Soderbergh vůbec provedl více radikálních zásahů - postavy mění jména, barvu pleti i pohlaví (Snaut - Snow, Sartorius se změnil v černošku), navíc aktualizuje vybavení vesmírné stanice podle dnes známých skutečností, ale přesto mi připadá, že je blíže původnímu vyznění knihy.

Koneckonců tohle všechno je vidět na způsobu, jakým jednotliví autoři příběh končí.
Lem končí tak čapkovsky do ztracena, že čekám, kdy na mě z kraje stránky zamrká mlok. Tarkovskij je doslovnější, ale na prvním místě je u něj návrat ztraceného syna - rodina ("ródina"? =). Soderbergh navazuje spíše na Tarkovského verzi, ale nejvíce se blíží tomu, co by mohl být klasický happyend. Mohl, ale není - na to je pro průměrného diváka příliš zamlžený a koneckonců copak Solaris dovoluje vytvořit opravdové štěstí?

Už jsem jako obvykle příliš dlouhý, takže ty slíbené odkazy jinam si raději nechám na samostatný zápis. =)

Démoni

rukama chytala
světlo ve vzduchu,
potom ho jedla,
hodiny seděla
zas v jiným těle,
potom vstala,
věci se děly,
sama je měnila
v nějakou lásku,
tak to chtěla

démoni přicházejí v noci,
mění všechny věci,
podívej se oknem ven,
tam se nadechnem,
démoni přicházejí v noci,
mění všechny věci,
podívej se oknem ven,
tam procitnem