2005-02-09

Solaris: Srovnávací test všech produktů na trhu

Já jsem si původně myslel, že tady budu psát hlavně o hudbě, ale momentálně se mi nasbíraly spíš filmy. Nebo spíš bude pokračovat hledání souvislostí, které jsem nakousnul už tou Mňágou, ale nepředbíhejme... =)

K Solaris jsem se vlastně dostal hodně oklikou a stejně nelogicky jsem postupoval i jejích jednotlivých vtěleních.
Jméno jsem samozřejmě znal "odjakživa", ale moc jsem mu nevěnoval pozornost, dokud jsem se nesetkal s deskou Mimoid, kterou vydala Načeva. Deska samotná je docela hutná - mám pocit, že spousta lidí ji "nevydýchala" - a texty, které Monika Načeva poskládala z utržků Jáchyma Topola, taky nejsou nejveselejší a samy o sobě nedávají příliš smysl. Typické je, že teprve dneska při sledování Tarkovského verze jsem si uvědomil, že to sepjetí je možná těsnější, než jsem si původně myslel. Věta "přicházejí v noci" mi ve filmu zněla poměrně hodně povědomě. =)

Ale abych to trochu zkrátil: druhou vlnu solaristiky u mě vyvolala až americká filmová verze (Steven Soderbergh), která se mi dost líbila, takže jsem si pak koupil i původní knížku a dnes se kruh uzavřel s Tarkovského filmem. Zbývá mi už snad jen kniha "Behind Solaris: Private life of Kris Kelvin". Pokud snad ještě nebyla napsána, tak bych se toho možná měl ujmout. =)

Vlastně jsem si myslel, že prostě porovnám, jak se liší jednotlivá zpracování Solaris, což se taky stalo, ale jak se dá poznat i z toho, co jsem napsal výše, ony se vynořují i jiné vazby.

V každém případě je Tarkovského film přístupnější, než jsem čekal, ale to je možná tím, že Tarkovského legenda už během let narostla takových rozměrů, že se v vedle nich skutečný film naprosto ztrácí. Sice je ve filmu několik náladotvorných (aspoň tak je beru já =) pasáží o něco delší, než by bylo snesitelné, ale vzhledem k tomu, že Stalkera jsem už viděl, jsem to čekal horší. =)

Je až zvláštní, že přestože výchozí motiv Solaris vždycky zůstal zachován, tak všechny tři verze vyznívají jinak.
Ono mi to bylo podezřelé už u Soderbegerova filmu, protože měl o dost jinou atosféru, než jakou jsem tehdy od Lema čekal (do té doby jsem od něho četl dvě knížky) - jak se ukázalo, tak právěm. Naopak jsem později zjistil, že se nevyplácí myslet si, že mám tvůrce přečteného, protože některé motivy, které jsem považoval za typicky lemovské, se ukázaly jako čistě Soderberghovy.

Všechny tři verze tak nesou otisk svých autorů - Lem je akademický, logický a spoustu místa věnuje historii solaristiky, která mu slouží jako prostor pro parodování a komentování celé evropské vědecké tradice. I emoce, které jsou pro příběh dost podstatné, Lem popisuje poměrně věcně a jen občas něco prosvítá ven ("pohlédla na mě s oním poloúsměvem, který mě přestal dráždit až po tom, co jsem ji pomiloval"). Lem dává raději přednost teoriím a zobecnění.

Tarkovskij se drží samotného děje poměrně přesně, dokonce film obsahuje i "archivní materiály" z historie průzkumů Solaris, ale důraz klade na něco jiného - mezilidské vztahy. K tomu mu ale Kelvin a Harey nestačí, a tak kolem Kelvina vystaví jeho rodinu, ke které má Kelvin zjevně složitý vztah. Je to trochu legrační, ale Tarkovského verze je v tomhle ohledu jaksi "sovětská". Kelvin sice řeší tajemnou planetu a svůj vztah k mrtvé ženě, ale především jde o vztah k ostatním lidem. Kolektiv je na prvním místě! =) Kelvin má vůbec problémy s mezilidskou komunikací, většina postav na Zemi se jeho komentáři cítí dotčena - to je u psychologa trochu zvláštní. =)

To rozhodně není problém Soderbeghova Kelvina. Ten se cítí spíše "odpojený" od ostatních lidí. V souladu s předchozím odstavcem je tak americký Kelvin větší individualista a o jeho rodině se nic nedovíme. Soderbergh drží příběh v komorní linii a v tomto ohledu je knize blíž než Tarkovskij. Naopak trochu allenovsky rozvíjí detaily a historii vztahu Kelvina a jeho ženy Rhey. (To je samozřejmě anagram původního jména Harey z knihy.)
Soderbergh vůbec provedl více radikálních zásahů - postavy mění jména, barvu pleti i pohlaví (Snaut - Snow, Sartorius se změnil v černošku), navíc aktualizuje vybavení vesmírné stanice podle dnes známých skutečností, ale přesto mi připadá, že je blíže původnímu vyznění knihy.

Koneckonců tohle všechno je vidět na způsobu, jakým jednotliví autoři příběh končí.
Lem končí tak čapkovsky do ztracena, že čekám, kdy na mě z kraje stránky zamrká mlok. Tarkovskij je doslovnější, ale na prvním místě je u něj návrat ztraceného syna - rodina ("ródina"? =). Soderbergh navazuje spíše na Tarkovského verzi, ale nejvíce se blíží tomu, co by mohl být klasický happyend. Mohl, ale není - na to je pro průměrného diváka příliš zamlžený a koneckonců copak Solaris dovoluje vytvořit opravdové štěstí?

Už jsem jako obvykle příliš dlouhý, takže ty slíbené odkazy jinam si raději nechám na samostatný zápis. =)

Démoni

rukama chytala
světlo ve vzduchu,
potom ho jedla,
hodiny seděla
zas v jiným těle,
potom vstala,
věci se děly,
sama je měnila
v nějakou lásku,
tak to chtěla

démoni přicházejí v noci,
mění všechny věci,
podívej se oknem ven,
tam se nadechnem,
démoni přicházejí v noci,
mění všechny věci,
podívej se oknem ven,
tam procitnem
Okomentovat