Tak jsem přece jen neodolal a viděl Inception (ehm, Počátek). Musím uznat, že to bylo po všech stránkách promakané, ale asi bych si to užil víc, kdybych neznal Matrix (akční přestřelky v alternativní realitě, vysvětlování principů a nácvik akce pro "nováčka" v týmu a současně pro diváky a koneckonců i "rafinovaná" jména postav - tady konkrétně "architektka" Ariadne) a Solaris (rozervaný hrdina, kterého pronásleduje přízrak manželky, za jejíž smrt se cítí zodpovědný). Nolan prostě "jen" zručně zkombinoval prvky, které už se objevily někde jinde. Navíc mi připadá, že se některé z nich už začínají nebezpečně standardizovat - že by se z filmů s alternativní realitou stával samostatný žánr? =)
Trochu mě ale překvapilo, že si na webu lidé stěžují, že je film příliš složitý a že je tam spousta nejasností, protože kromě záměrně dvojznačného konce (to mi připomíná, že jsem na začátku ještě zapomněl zmínit Total Recall ;) byla celá struktura příběhu podaná jednoduše a co nejpřehledněji. Nakonec se z toho stala hlavně akční střílečka, což je ale asi nezbytné, pokud chcete natočit masový hit, a to se Nolanovi dokonale povedlo. Inception je natolik chytré, aby to většina diváků mohla ocenit, ale zase ne tak moc, aby je to odradilo. Tomu zbytku a Vladimíru Vlasákovi ani není rady a asi ani pomoci...
Mě ale všechny ty přestřelky až tak neuspokojily, takže mi nakonec připadá zajímavější přečíst si něco o autorských záměrech, hudbě a Johnny Marrovi...
Zobrazují se příspěvky se štítkemSolaris. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemSolaris. Zobrazit všechny příspěvky
2010-08-10
2005-02-23
Solaris 3: Outro
Schválně jsem se včera díval do knížky Temné stránky duše (Robert Fischer o Lynchovi) a v rejstříku fakt není ani Solaris, ani Tarkovský, ani Tarkovskij, ani nikdo z příbuzných. =)
Ale třeba jenom Fischer nezná sovětskou kinematografii. =)
Ale třeba jenom Fischer nezná sovětskou kinematografii. =)
2005-02-14
Solaris 2: Determinace prostředí?
Protože reálně hrozí nebezpečí, že na to brzy zapomenu, tak se pokusím ještě vrátit k těm drobnostem u Solaris.
Když jsem minulý víkend viděl Kontroll (Revizoři), tak jsem na několika místech měl dojem, že z toho ten Lynch (nebo spíše konkrétně Twin Peaks) příliš kouká (temný dvojník, vize, světla, sova), jenomže když jsem proletěl nějaké komentáře na IMDB, tak jsem zjistil, že jiní lidé tam vidí motivy zase z jiných filmů (Fight Club a spol.). Nu dobrá, řekl jsem si, třeba mají pravdu. Koneckonců člověk může vždycky porovnávat jenom s tím, co zná, takže prostě vycházíme z jiného bodu a ne každý viděl "kompletního Lynche".
U Solaris jsem ale narazil na opačný případ! =)
První povědomý moment byla scéna, kdy Kelvin přistane na stanici a nejistě vyrazí do opuštěných chodeb.
Hudba v filmu skoro chybí (to minimum, co tam je, obstarává nepříliš kvalitní nahrávka Bacha), místo toho je slyšet jen neurčitý hluk (vygenerováný "experimentální počítačem" z nějaké moskevské univerzity - aspoň pokud jsem si správně všimnul v azbuce v úvodních titulcích). Ale zatímco se Kelvin nejistě posunuje kupředu, jeden rušivý zvuk zesiluje. Nějaké nepravidelné elektrické praskání. Blikání. Jiskřící výboj nepravidelně osvětluje úzkou uličku. Aha... Kelvin prostě zkažené zařízení vypne a postupuje dál.
Druhá povědomá věc byly Kelvinovy sny a vnímání.
Když se před pozvolna se otáčející kamerou míjely dvojnice Harey nebo se Harey prostřihem jinam změnila na Kelvinovu matku, tak už jsem si připadal jako doma.
Třetí motiv čekal až na konci filmu.
Kelvin začal bilanční monolog a kamera na něj hleděla z profilu. A zatímco Kelvin mluvil, tak se kamera začala zvolna přibližovat. "Teď by bylo skvělé, kdy z toho byl detail ucha," napadlo mě. Kamera ale byla trochu jiného názoru a uprostřed obrazu se držela spíše mluvící ústa. "No tak nic." Teprve když už Kelvinova hlava zabírala celé plátno, si to kamera rozmyslela - neomylně zamířila na ucho a během chviličky se ponořila do tmy zvukovodu.
Tak to bychom měli!
Samozřejmě netvrdím nutně, že tyhle prvky Lynch vybral ze Solaris, protože ono těch možností zase není tolik (jak říkal Kodet v roli Vláčila v Sentimentu) a pokud má člověk k dispozici omezené prostředky a nástroje, tak má tendenci používat stejné postupy (třeba ten střih místo počítačových triků =). Ostatně v přírodě to funguje podobně, takže všichni obratlovci žijící ve vodě nakonec vypadají hodně podobně, protože si to vyžádá prostředí (řekněme třeba tvar těla tresky, delfína, tuleně a tučnáka).
Stejně mi ale připadá divné, že se o souvislostech mezi Tarkovským a Lynchem víc nemluví. Místo toho se Lynchovi předhazuje Hitchcock, padesátá léta a "Frank" Daniel, a přitom těch podobností je tolik, že by měly vystačit alespoň na nějaké spekulace v (ne)odborném tisku.
Prostě něco jako tenhle článeček. =)
Když jsem minulý víkend viděl Kontroll (Revizoři), tak jsem na několika místech měl dojem, že z toho ten Lynch (nebo spíše konkrétně Twin Peaks) příliš kouká (temný dvojník, vize, světla, sova), jenomže když jsem proletěl nějaké komentáře na IMDB, tak jsem zjistil, že jiní lidé tam vidí motivy zase z jiných filmů (Fight Club a spol.). Nu dobrá, řekl jsem si, třeba mají pravdu. Koneckonců člověk může vždycky porovnávat jenom s tím, co zná, takže prostě vycházíme z jiného bodu a ne každý viděl "kompletního Lynche".
U Solaris jsem ale narazil na opačný případ! =)
První povědomý moment byla scéna, kdy Kelvin přistane na stanici a nejistě vyrazí do opuštěných chodeb.
Hudba v filmu skoro chybí (to minimum, co tam je, obstarává nepříliš kvalitní nahrávka Bacha), místo toho je slyšet jen neurčitý hluk (vygenerováný "experimentální počítačem" z nějaké moskevské univerzity - aspoň pokud jsem si správně všimnul v azbuce v úvodních titulcích). Ale zatímco se Kelvin nejistě posunuje kupředu, jeden rušivý zvuk zesiluje. Nějaké nepravidelné elektrické praskání. Blikání. Jiskřící výboj nepravidelně osvětluje úzkou uličku. Aha... Kelvin prostě zkažené zařízení vypne a postupuje dál.
Druhá povědomá věc byly Kelvinovy sny a vnímání.
Když se před pozvolna se otáčející kamerou míjely dvojnice Harey nebo se Harey prostřihem jinam změnila na Kelvinovu matku, tak už jsem si připadal jako doma.
Třetí motiv čekal až na konci filmu.
Kelvin začal bilanční monolog a kamera na něj hleděla z profilu. A zatímco Kelvin mluvil, tak se kamera začala zvolna přibližovat. "Teď by bylo skvělé, kdy z toho byl detail ucha," napadlo mě. Kamera ale byla trochu jiného názoru a uprostřed obrazu se držela spíše mluvící ústa. "No tak nic." Teprve když už Kelvinova hlava zabírala celé plátno, si to kamera rozmyslela - neomylně zamířila na ucho a během chviličky se ponořila do tmy zvukovodu.
Tak to bychom měli!
Samozřejmě netvrdím nutně, že tyhle prvky Lynch vybral ze Solaris, protože ono těch možností zase není tolik (jak říkal Kodet v roli Vláčila v Sentimentu) a pokud má člověk k dispozici omezené prostředky a nástroje, tak má tendenci používat stejné postupy (třeba ten střih místo počítačových triků =). Ostatně v přírodě to funguje podobně, takže všichni obratlovci žijící ve vodě nakonec vypadají hodně podobně, protože si to vyžádá prostředí (řekněme třeba tvar těla tresky, delfína, tuleně a tučnáka).
Stejně mi ale připadá divné, že se o souvislostech mezi Tarkovským a Lynchem víc nemluví. Místo toho se Lynchovi předhazuje Hitchcock, padesátá léta a "Frank" Daniel, a přitom těch podobností je tolik, že by měly vystačit alespoň na nějaké spekulace v (ne)odborném tisku.
Prostě něco jako tenhle článeček. =)
2005-02-09
Solaris: Srovnávací test všech produktů na trhu
Já jsem si původně myslel, že tady budu psát hlavně o hudbě, ale momentálně se mi nasbíraly spíš filmy. Nebo spíš bude pokračovat hledání souvislostí, které jsem nakousnul už tou Mňágou, ale nepředbíhejme... =)
K Solaris jsem se vlastně dostal hodně oklikou a stejně nelogicky jsem postupoval i jejích jednotlivých vtěleních.
Jméno jsem samozřejmě znal "odjakživa", ale moc jsem mu nevěnoval pozornost, dokud jsem se nesetkal s deskou Mimoid, kterou vydala Načeva. Deska samotná je docela hutná - mám pocit, že spousta lidí ji "nevydýchala" - a texty, které Monika Načeva poskládala z utržků Jáchyma Topola, taky nejsou nejveselejší a samy o sobě nedávají příliš smysl. Typické je, že teprve dneska při sledování Tarkovského verze jsem si uvědomil, že to sepjetí je možná těsnější, než jsem si původně myslel. Věta "přicházejí v noci" mi ve filmu zněla poměrně hodně povědomě. =)
Ale abych to trochu zkrátil: druhou vlnu solaristiky u mě vyvolala až americká filmová verze (Steven Soderbergh), která se mi dost líbila, takže jsem si pak koupil i původní knížku a dnes se kruh uzavřel s Tarkovského filmem. Zbývá mi už snad jen kniha "Behind Solaris: Private life of Kris Kelvin". Pokud snad ještě nebyla napsána, tak bych se toho možná měl ujmout. =)
Vlastně jsem si myslel, že prostě porovnám, jak se liší jednotlivá zpracování Solaris, což se taky stalo, ale jak se dá poznat i z toho, co jsem napsal výše, ony se vynořují i jiné vazby.
V každém případě je Tarkovského film přístupnější, než jsem čekal, ale to je možná tím, že Tarkovského legenda už během let narostla takových rozměrů, že se v vedle nich skutečný film naprosto ztrácí. Sice je ve filmu několik náladotvorných (aspoň tak je beru já =) pasáží o něco delší, než by bylo snesitelné, ale vzhledem k tomu, že Stalkera jsem už viděl, jsem to čekal horší. =)
Je až zvláštní, že přestože výchozí motiv Solaris vždycky zůstal zachován, tak všechny tři verze vyznívají jinak.
Ono mi to bylo podezřelé už u Soderbegerova filmu, protože měl o dost jinou atosféru, než jakou jsem tehdy od Lema čekal (do té doby jsem od něho četl dvě knížky) - jak se ukázalo, tak právěm. Naopak jsem později zjistil, že se nevyplácí myslet si, že mám tvůrce přečteného, protože některé motivy, které jsem považoval za typicky lemovské, se ukázaly jako čistě Soderberghovy.
Všechny tři verze tak nesou otisk svých autorů - Lem je akademický, logický a spoustu místa věnuje historii solaristiky, která mu slouží jako prostor pro parodování a komentování celé evropské vědecké tradice. I emoce, které jsou pro příběh dost podstatné, Lem popisuje poměrně věcně a jen občas něco prosvítá ven ("pohlédla na mě s oním poloúsměvem, který mě přestal dráždit až po tom, co jsem ji pomiloval"). Lem dává raději přednost teoriím a zobecnění.
Tarkovskij se drží samotného děje poměrně přesně, dokonce film obsahuje i "archivní materiály" z historie průzkumů Solaris, ale důraz klade na něco jiného - mezilidské vztahy. K tomu mu ale Kelvin a Harey nestačí, a tak kolem Kelvina vystaví jeho rodinu, ke které má Kelvin zjevně složitý vztah. Je to trochu legrační, ale Tarkovského verze je v tomhle ohledu jaksi "sovětská". Kelvin sice řeší tajemnou planetu a svůj vztah k mrtvé ženě, ale především jde o vztah k ostatním lidem. Kolektiv je na prvním místě! =) Kelvin má vůbec problémy s mezilidskou komunikací, většina postav na Zemi se jeho komentáři cítí dotčena - to je u psychologa trochu zvláštní. =)
To rozhodně není problém Soderbeghova Kelvina. Ten se cítí spíše "odpojený" od ostatních lidí. V souladu s předchozím odstavcem je tak americký Kelvin větší individualista a o jeho rodině se nic nedovíme. Soderbergh drží příběh v komorní linii a v tomto ohledu je knize blíž než Tarkovskij. Naopak trochu allenovsky rozvíjí detaily a historii vztahu Kelvina a jeho ženy Rhey. (To je samozřejmě anagram původního jména Harey z knihy.)
Soderbergh vůbec provedl více radikálních zásahů - postavy mění jména, barvu pleti i pohlaví (Snaut - Snow, Sartorius se změnil v černošku), navíc aktualizuje vybavení vesmírné stanice podle dnes známých skutečností, ale přesto mi připadá, že je blíže původnímu vyznění knihy.
Koneckonců tohle všechno je vidět na způsobu, jakým jednotliví autoři příběh končí.
Lem končí tak čapkovsky do ztracena, že čekám, kdy na mě z kraje stránky zamrká mlok. Tarkovskij je doslovnější, ale na prvním místě je u něj návrat ztraceného syna - rodina ("ródina"? =). Soderbergh navazuje spíše na Tarkovského verzi, ale nejvíce se blíží tomu, co by mohl být klasický happyend. Mohl, ale není - na to je pro průměrného diváka příliš zamlžený a koneckonců copak Solaris dovoluje vytvořit opravdové štěstí?
Už jsem jako obvykle příliš dlouhý, takže ty slíbené odkazy jinam si raději nechám na samostatný zápis. =)
Démoni
rukama chytala
světlo ve vzduchu,
potom ho jedla,
hodiny seděla
zas v jiným těle,
potom vstala,
věci se děly,
sama je měnila
v nějakou lásku,
tak to chtěla
démoni přicházejí v noci,
mění všechny věci,
podívej se oknem ven,
tam se nadechnem,
démoni přicházejí v noci,
mění všechny věci,
podívej se oknem ven,
tam procitnem
K Solaris jsem se vlastně dostal hodně oklikou a stejně nelogicky jsem postupoval i jejích jednotlivých vtěleních.
Jméno jsem samozřejmě znal "odjakživa", ale moc jsem mu nevěnoval pozornost, dokud jsem se nesetkal s deskou Mimoid, kterou vydala Načeva. Deska samotná je docela hutná - mám pocit, že spousta lidí ji "nevydýchala" - a texty, které Monika Načeva poskládala z utržků Jáchyma Topola, taky nejsou nejveselejší a samy o sobě nedávají příliš smysl. Typické je, že teprve dneska při sledování Tarkovského verze jsem si uvědomil, že to sepjetí je možná těsnější, než jsem si původně myslel. Věta "přicházejí v noci" mi ve filmu zněla poměrně hodně povědomě. =)
Ale abych to trochu zkrátil: druhou vlnu solaristiky u mě vyvolala až americká filmová verze (Steven Soderbergh), která se mi dost líbila, takže jsem si pak koupil i původní knížku a dnes se kruh uzavřel s Tarkovského filmem. Zbývá mi už snad jen kniha "Behind Solaris: Private life of Kris Kelvin". Pokud snad ještě nebyla napsána, tak bych se toho možná měl ujmout. =)
Vlastně jsem si myslel, že prostě porovnám, jak se liší jednotlivá zpracování Solaris, což se taky stalo, ale jak se dá poznat i z toho, co jsem napsal výše, ony se vynořují i jiné vazby.
V každém případě je Tarkovského film přístupnější, než jsem čekal, ale to je možná tím, že Tarkovského legenda už během let narostla takových rozměrů, že se v vedle nich skutečný film naprosto ztrácí. Sice je ve filmu několik náladotvorných (aspoň tak je beru já =) pasáží o něco delší, než by bylo snesitelné, ale vzhledem k tomu, že Stalkera jsem už viděl, jsem to čekal horší. =)
Je až zvláštní, že přestože výchozí motiv Solaris vždycky zůstal zachován, tak všechny tři verze vyznívají jinak.
Ono mi to bylo podezřelé už u Soderbegerova filmu, protože měl o dost jinou atosféru, než jakou jsem tehdy od Lema čekal (do té doby jsem od něho četl dvě knížky) - jak se ukázalo, tak právěm. Naopak jsem později zjistil, že se nevyplácí myslet si, že mám tvůrce přečteného, protože některé motivy, které jsem považoval za typicky lemovské, se ukázaly jako čistě Soderberghovy.
Všechny tři verze tak nesou otisk svých autorů - Lem je akademický, logický a spoustu místa věnuje historii solaristiky, která mu slouží jako prostor pro parodování a komentování celé evropské vědecké tradice. I emoce, které jsou pro příběh dost podstatné, Lem popisuje poměrně věcně a jen občas něco prosvítá ven ("pohlédla na mě s oním poloúsměvem, který mě přestal dráždit až po tom, co jsem ji pomiloval"). Lem dává raději přednost teoriím a zobecnění.
Tarkovskij se drží samotného děje poměrně přesně, dokonce film obsahuje i "archivní materiály" z historie průzkumů Solaris, ale důraz klade na něco jiného - mezilidské vztahy. K tomu mu ale Kelvin a Harey nestačí, a tak kolem Kelvina vystaví jeho rodinu, ke které má Kelvin zjevně složitý vztah. Je to trochu legrační, ale Tarkovského verze je v tomhle ohledu jaksi "sovětská". Kelvin sice řeší tajemnou planetu a svůj vztah k mrtvé ženě, ale především jde o vztah k ostatním lidem. Kolektiv je na prvním místě! =) Kelvin má vůbec problémy s mezilidskou komunikací, většina postav na Zemi se jeho komentáři cítí dotčena - to je u psychologa trochu zvláštní. =)
To rozhodně není problém Soderbeghova Kelvina. Ten se cítí spíše "odpojený" od ostatních lidí. V souladu s předchozím odstavcem je tak americký Kelvin větší individualista a o jeho rodině se nic nedovíme. Soderbergh drží příběh v komorní linii a v tomto ohledu je knize blíž než Tarkovskij. Naopak trochu allenovsky rozvíjí detaily a historii vztahu Kelvina a jeho ženy Rhey. (To je samozřejmě anagram původního jména Harey z knihy.)
Soderbergh vůbec provedl více radikálních zásahů - postavy mění jména, barvu pleti i pohlaví (Snaut - Snow, Sartorius se změnil v černošku), navíc aktualizuje vybavení vesmírné stanice podle dnes známých skutečností, ale přesto mi připadá, že je blíže původnímu vyznění knihy.
Koneckonců tohle všechno je vidět na způsobu, jakým jednotliví autoři příběh končí.
Lem končí tak čapkovsky do ztracena, že čekám, kdy na mě z kraje stránky zamrká mlok. Tarkovskij je doslovnější, ale na prvním místě je u něj návrat ztraceného syna - rodina ("ródina"? =). Soderbergh navazuje spíše na Tarkovského verzi, ale nejvíce se blíží tomu, co by mohl být klasický happyend. Mohl, ale není - na to je pro průměrného diváka příliš zamlžený a koneckonců copak Solaris dovoluje vytvořit opravdové štěstí?
Už jsem jako obvykle příliš dlouhý, takže ty slíbené odkazy jinam si raději nechám na samostatný zápis. =)
Démoni
rukama chytala
světlo ve vzduchu,
potom ho jedla,
hodiny seděla
zas v jiným těle,
potom vstala,
věci se děly,
sama je měnila
v nějakou lásku,
tak to chtěla
démoni přicházejí v noci,
mění všechny věci,
podívej se oknem ven,
tam se nadechnem,
démoni přicházejí v noci,
mění všechny věci,
podívej se oknem ven,
tam procitnem
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)