Sobota 12.7. (dokončení)
Z koncertu Goldfrapp jsem měl předem docela obavy. Přesněji řečeno jsem měl obavy, jak Goldfrapp přijme ostravské publikum, protože mi na místní poměry připadali příliš extravagantní, ale ukázalo se, že podobné obavy byly naprosto zbytečné. Goldfrapp se totiž povedlo přesně trefit hranici, kde končí koncertní show a začíná estráda a strhli skoro všechny. Doufám, že se Sinéad dívala, jak má vypadat koncert hlavní hvězdy večera.
Tak především se Goldfrapp na koncert personálně posílili a ná podiu se objevilo celkem sedm lidí (kromě Alison i dvě ženy - klávesistka a harfistka, která měl k ruce dokonce dvě harfy) a všichni byli oblečení v jednotných bílých řízách. Samozřejmě si přivezli i vlastní scénu, takže za bicími se tyčil podivný totem, jehož tělo tvořily barevné stuhy a korunovaly ho parohy (příroda ;), a na zadní stěně pódia byly rozmístěné světlé proutěné rohože, které sloužily i jako dělené plátno pro hojné projekce. A v neposlední řadě jsem měl dojem, že zvukař ještě přidal na hlasitosti, takže na energii získaly i ty klidnější písničky z poslední "přírodní" desky a když došla řada na tanečnější věci ze Supernature, tak skákalo a tleskalo skoro celé parkoviště. Jediné hluché místo vzniklo v delší pauze mezi písničkami díky nějakým technickým problémům a Alison se pak začala divit, že je nějak podezřelé ticho, ale to byla opravdu výjimka.
Největší kulturní škody tak nakonec nezpůsobili diváci, ale počasí. V době, kdy měl koncert vrcholit, se přihnal pořádný liják (od prvních větších kapek po průtrž mračen to trvalo asi jen minutu) a publikum začalo panikařit. A protože lilo i na scénu, tak Goldfrapp už jen dohráli písničku a raději taky prchli do bezpečí, což byl bohužel dost náhlý a trochu smutný konec.
My jsme se snažili domluvit, jak budeme pokračovat dál, ale velice brzy se ukázalo, že čtyři lidi se sice pod jednu pláštěnku vejdou, ale rozhodně nezůstanou suší, takže jsme vyčkali příchodu posil s deštníky a v pokračující bouřce zahájili ústup na zastávku. Tím pádem jsme se ani nedověděli, jestli počasí dovolilo vystoupit podle harmonogramu skupině Koop a jestli se pánové podrželi své image a dámských šatů, což byla velká ztráta.
Neděle 13.7.
Ivu Bittovou se slavnými jazzovými posilami (George Mraz a Emil Viklický, které trochu znám, a Laco Tropp, kterého neznám vůbec) v Červeném kostele jsme stihli jen tak tak, přestože jsme byli "u Baniku" (nezaměňovat s Bazaly!) půl hodiny před začátkem (!). Když jsme se dostali dovnitř, tak jsme zjistili, že už je skoro všude plno a byli jsme rádi, že jsme si mohli sednout alespoň na podlahu v uličce mezi lavicemi kousek od vstupních dveří. Příliš pohodlné to ovšem nebylo a navíc jsem asi poprvé zažil, že by mi v kostele nebyla zima, ale teplo. Vlastně to bylo spíš horko a později i vedro. Ale ono se asi není čemu divit, protože dovnitř se údajně vecpalo o 500 lidí více, než kolik se původně plánovalo míst, a klimatizace při stavbě zřejmě zapomněli instalovat. =) A to jsme na konci ještě zjistili, že dost lidí zůstalo poslouchat venku na schodem před vchodem a dokonce i na lavičkách v parku na druhé straně Českobratrské ulice.
Já tedy nejsem zrovna typický jazzový fanda, ale na koncert jsem byl původně docela zvědavý, jenomže vedro v kombinaci s dost nepohodlným sezením způsobily, že jsem si ho moc neužil. Zatímco se na nízkem pódiu transformovaly méně známé lidové písničky do tak volných jazzových forem, až se originály úplně ztrácely, tak já jsem zkoušel, kolika způsoby je možné se usadit na ploše půl metru čtverečního. Našel jsem jich asi pět, ale jeden z nich za moc nestál. O sezení nemluvě. Z. si mezitím pro sebe mumlal něco strašlivého na téma "zlatý Dunaj a Václavek", ale zbytek publika reagoval velice nadšeně (pravděpodobně to bylo částečně způsobeno i kyslíkovou deprivací =), tleskalo po každém náznaku sóla a vůbec to místy vypadalo jako na koncertě Beatles. Já bych to asi příště zkusil zase, ale určitě ne v kostele.
Nevím, kolik lidí přišlo hned po poledni na O5 & Radeček a na Tomáš Kluse, ale v 15:45 před koncertem Prouzy nebylo na Černé louce právě narváno. Těžko říct, jestli to bylo tím, že Prouza vlastně několik let nehrála a tím pádem se rozpadla fanouškovská základna, nebo zhoršujícím se počasím, protože se nebezpečně zatahovalo, ale reformovaná skupina se nenechala ani jedním nijak zastrašit a opřela se do kytar, takže všichni pamětníci v publiku byli nadšení. ;)
Nadšení ovšem netrvalo dlouho, protože u třetí písničky začalo pršet a většina publika se rozprchla pod stromy, takže u pódia zůstali jen ti nejvěrnější. Karel Mařík zareagoval tím, že spustil písničku Cestou domů:
Cestou domů pršelo
a vítr třískal ploty
někde v dálce někdo křičel
já ne, já ne, to ty
Na počasí to ovšem neudělalo žádný dojem - déšť ještě zhoustnul a vítr ty litry vody z boku tlačil na pódium, kde za hrající skupinou začali divoce pobíhat technici se smetáky a snažili se vodu hrnout pryč. Už to ale bylo neúnosné, a tak se Prouza rozloučila a po pouhých čtyřech písničkách koncert skončil.
Velice brzy po tom pro nás skončily i Colours. Dočasný úkryt pod stromem by byl fajn, kdyby jen pršelo, jenomže po pár minutách lijáků už jsem měl dojem, že nad námi žádný strom není. Když se pak přidaly i kroupy (ty povedenější měly až 2 cm), tak už jsem si jenom kryl hlavu a čekal, až to trochu zeslábne. K tomu došlo zhruba po čtvrt hodině, ale to už jsme opravdu vypadali, jakobychom právě vylezli z bazénu a počasí v tu chvíli na koupání moc nebylo, takže jsme raději utekli do sucha a tepla.
Když pak kolem sedmi začalo znovu pršet, tak už jsem déšt pozoroval jen z okna. Kapky dopadaly na parapet, zvolna se šeřilo a přes kopec byla slabě slyšet vzdálená nerozpoznatelná hudba.
Žádné komentáře:
Okomentovat