2008-07-17

Colour Me Badd

Colours of Ostrava 2008 (volume II)

Sobota 12.7.2008

Když prozradím, že sobotu jsme jednotně zahájili Xavierem Baumaxou, tak tím asi nikoho nešokuju. Všechno bylo, jak má být - Xaviho během zvukovky nadchlo, že když úderem ruky zatlumí struny, tak to zní jako bass drum a "ty vole, to má tak osm moravců", takže si asi minutu zkoušel, jak z toho spolu se svým beatboxem udělat rytmus. Pak si nechal pustit úvodní "jingle bells" ("Za okamžik vystoupí Chaviér Baumaxa"), shromážděnému publiku vysvětlil, že si sem (s věrným perkusionistou) jen odskočili ze společného turné s Davidem Kollerem a mohlo se začít. Náhodným divákům dal najevo, na co přišli, poměrně brzy, když kollerovskou intonací odzpíval lehce upravenou Pažitku, do které propašoval několik nesouvisejících písniček včetně refrénu Svědomí od Kryštofů a doplňující informaci, že je "citlivý chlapec z Havířova", ale asi to nestačilo, protože v následující pauze jsem za sebou zaslechl dialog: "A který je ten Baumaxa?" - "Nevím, ale prý to jsou kluci z kapely od Kollera."


Pažitka na Colours (dodatečně objeveno na YouTube)

Pak přišla řada na kytarové exhibice, scatování, imitování Dana Bárty, degustace trávy dodané publikem a rastamanské filozofování v pidgin-english o "blek ent wajt pipula" a Horstu Fuchsovi, které ovšem v průběhu koncertu nakynulo o něco víc, než by bývalo vhodné. I pán za mnou ale musel přes nějaké připomínky uznat, že "je to výborný hudebník". Nejvíc mě ale potěšilo, když se místo přídavku pokusil Xavi donutit publikum trojhlasně zpívat "loučí se a končí", "dál mám tě ráda jako kamaráda" a "nemůžu tě vykousat" (ano, skupina Vltava Roberta Nebřenského! =)

Pak se naše skupinka roztrhala na elementární částice a rozprskla se všem směry. Mě to hodilo do Farské zahrady, kde už chvíli běželo představení Mistr a žák neboli "recyklovaná asijská commedia dell'arte á la Tarantino - hravý autorský projekt režijního tandemu SKUTR Martin Kukučka & Lukáš Trpišovský". Něco takového jsem na vlastní oči asi ještě neviděl. Citovaný popis z programu nelhal - na jevišti se zárověň odvíjela parodie na kung-fu filmy a Pulp Fiction. Celá dlouhá pasáž v bytě před "Ezechiel" byla použita téměř doslova, jen místo gangsterů tam vystupovali samurajové (či co), což se poznalo podle toho, že všichni měli obličeje natřené na žluto. Pak se vedly různě vtipné i nevtipné monology, na velice slušné úrovni se bojovalo a k tomu všemu zpíval, bubnoval a zvukově efektoval Jakub Prachař, který taky občas vstoupil na scénu v rolích dvou mrtvých zpěvaček, které hlavní hrdinové osudově milovali. Tahle nějak by mohlo vypadat studentské vystoupení sportovního klubu kung-fu u příležitosti slavnostního zakončení ročníku. Vlastně mě při sledování napadlo, že "studentské divadlo" se od dob začátků Voskovce a Wericha v mnohém změnilo, ale základní princip parodie a určité generační a tématické uzavřenosti přetrval. Parodované objekty jsou dnes úplně jiné, ale kolik čtyřicátníků (a výše) v publiku asi tušilo, proč tam nějaký chlápek v černé kudrnaté paruce natřený na žluto blábolí něco o čtvrtlibrácích se sýrem? (A naopak kolik vtipů V&W je pro nás dnes nesrozumitelných, protože nám chybí kontext a znalost gymnaziálního učiva dvacátých let.)

Kung-fu ve Farské zahradě

Za velké pořadatelské selhání považuji umístění koncertu Dana Bárty na úplně jinou scénu, než kde vystupoval Baumaxa. To by se bývalo tak krásně doplňovalo! =) Jinak šlo i tady všechno podle očekávaného plánu - Bárta a skupina hudebně exhibovali a diváci tleskali, takže několikrát došlo i na Bártovo oblíbené nadšené zvolání "to je skupina...!" Zlatým hřebem ovšem bylo, když zhruba v půlce koncertu odněkud přiletěla vážka (!), zastavila ve vzduchu pár metrů před pódiem (!!) a vydržela tam asi minutu (!!!). Nevím, jak dlouho ji to Bárta učil, ale klobouk dolů! =)

Bylo jasné, že nic lepšího už nepřijde, takže jsem se urychleně přesunul do stanu, kde měla vystoupit Lou Rhodes, a byl jsem tam jen tak tak, abych se ještě prodral na nějaké slušné místo (za zvukaře). Těsně před začátkem se pak mezi lidmi prodrala Zlata Holušová a usadila se přesně přede mě. No vida, řekl jsem si. Lou mi ovšem přivodila hned na úvod mírné zklamání. Loni na Pohodě se omlouvala, že perkusionista nemohl přijet, takže budou vystupovat jen ve dvojici s kytarami. Tentokrát nikoho neomluvila, ale na pódiu byla sama samička a od počátku bylo poznat, že chybějící doprovod je ztráta, protože jen s jednou kytarou má všechno mnohem menší dynamiku (tedy pokud ta už kytara není prošoupaná a vy nejste zrzavý Ir =). Koncert byl tedy od počátku hodně komorní a navíc prakticky současně začala nějaká blízká scéna pouštět docela nahlas nějaké disko a ty doléhající bubny v úplně jiném tempu se k Lou moc nehodily. Tedy se však ukázalo, jak je důležité míti (na koncertě) Zlatu. Ta se stejně jako já začala okamžitě ošívat, ale narozdíl od mě s tím mohla něco udělat, takže vylovila mobil a jala se kamsi telefonovat. Zhruba za další minutu ty bubny venku ztlumili.

Rozostřená Zlata Holušová i tentokrát zezadu

Lou toho využila a začala dávat pokyny tomu zvukaři přede mnou, aby si doladila odposlechy na scéně, ale ten chlapík ji naprosto ignoroval a ani se nehnul, takže to začala opakovat a v tu chvíli se z boku stanu ozvalo "zvukař je tady". A byl. To přede mnou byl osvětlovač. =)

Pak už koncert probíhal celkem nerušeně. Lou výborně a procítěně zpívala své písničky lásce nebo osamělosti a doprovázela se na kytaru. Většinou to šlo, ale pak zařadila taky jednu novou písničku, kterou zkazila, takže použila "four letter word" a vymluvila se na zpocené prsty. "Hlavně to nikdo nedávejte na YouTube!" Ve stanu ale bylo opravdu dusno a téma horka jí v monolozích mezi písničkami vydrželo na téměř celý koncert. Dokonce se jí bezděčně povedl vtip, když tím uvedla i písničku Rain, ale to je prý hlavně alegorie. Tak jsme si počkali na Gabriela ("Já tu zpěvačku vůbec neznám, ale zjistil jsem, že jednu tu písničku znám.") a Lou si mohla odskočit na Radegasta. =)

Na Lou jsme znovu zformovali své šiky a zkusili to u Sergenta Garcii. Pro mě špatná volba. Mlácení kubánské slámy a neustále výzvy k Československu, ať zvedne ruce (který že máme rok?), mě brzy vyhnaly pryč.

Když jsem šel do nebe,
stavil jsem se v pekle;
nejstarší Luciper
pek si tam erteple.

A já jsem ho pěkně
vo ňákou požádal:
ale von, že nedá,
že jsem nepřikládal.

(lidová)


Mířil jsem do Templu, ale cestou jsem se stavil na Černé louce, kde právě měla začínat Lucie Bílá (!). Kdesi jsem se před Colours dočetl, že by to prý měl být komorní šansonový koncert s Petrem Maláskem za klavírem. Copak o to, Malásek za klavírem skutečně seděl, ale kromě něj byli na pódiu i kytarista, basák, bubeník, dvě sboristky a možná ještě někdo - zase tak podrobně jsem situaci nezkoumal, protože pod pódiem byla spoustu lidí a když Bílá spustila cosi o šupinách, tak jsem se dál nezdržoval.

Cestou mě ještě zastihla kratší průtrž mračen a navrátilci z filmového festivalu ve Varech, ale do Templu jsem to stihnul včas a navíc jsem pod promoklým slunečníkem před vchodem našel i pana X.B., kterak studuje denní tisk, konkrétně stranu se zahraničními politickými událostmi.

Uvnitř jsem pak našel šero přecházející až v tmu, spoustu lidí (teda na poměry Templu - dokonce vyklidili stolečky), vcelku logicky i vedro a vcelku nelogicky i zavřená okna, aby vedro nemohlo ven. Inga Liljestöm se svou skupinou docela slušně vyvolávala trip-hopové duchy půlky devadesátých let - basa, hodně efektovaná kytara s vibratem, cello, často podivně zatlumené bicí, texty o temnotě a hvězdách a zpěv střídavě do mikrofonu nebo do červeného telefonního sluchátka (ovšem nezdálo se, že by bylo utržené). Inga zpívala přesvědčivě, ale s tísnivou atmosférou hudby moc neladily její výstupy mezi písničkami, kdy nevypadala jako femme fatale, ale jako spíš jako zpocená studentka na své první zkoušce. Neustále se za něco omlouvala spoluhráčům i publikum a neplánovaným vrcholem nejspíš bylo, když si od baru nechala dodat kostky ledu a následující pauze ji napadlo, že je horko i diváků, a tak je začala rozhazovat do publika dva metry před sebe a už druhou kostkou se jí povedlo trefit reflektor, který byl metr nad ní. Vrhačské disciplíny nebudou její silnou stránkou, ale ještě pak zabrnkala na ukulele a dětský klavírek, a to jí docela šlo. Dobré to bylo.

Zpátky za Ostravici na "hlavní hvězdu" Sinéad O'Connor jsem tím pádem dorazil poměrně pozdě, ale na tom měla zásluha i ochranka u hlavního vstupu, která mě nakonec donutila jim tam nechat prázdnou petku od Spritu, který jsem mimochodem koupil dopoledne uvnitř areálu, přestože ve všech materiálech se psalo pouze o zákazu vnášení jídla, nápojů a skla a prázdná petka není ani jedno z toho. Zuřil jsem ještě asi čtvrt hodiny a Sinéad mi k míru v duši příliš nepomohla. (Rachotící Pražský výběr II jsem pro jistotu obešel velkou oklikou.)

Sinéad byla trochu starší a tlustější, než když jsem ji viděl naposled někde v TV, ale to by až tak nevadilo. Horší bylo, že si s sebou přivezla jen elektrickou kytaru a dva starší pány s kytarou a klávesami. To samozřejmě není žádná tragédie, ale když máte být hlavní hvězda festivalu, a pak jen strnule stojíte uprostřed velkého hlavního pódia, tak to není úplně ideální. Z hitovek jsem stihnul jenom Thank You for Hearing Me, kde basa z desky opravdu chyběla, a pak už Sinéad jenom poznamenala, že by po ní na pódiu mohl někdo hodit nějaké jídlo, zazpívala upravenou River of Babylon (když začala, tak jsem se musel smát) a rezolutně zmizela z pódia, přestože podle plánu měla ještě 15 minut. Plné parkoviště se dožadovalo přídavku, ale dočkalo se jenom herce a moderátora Jiřího Sedláčka (znáte z televize =), který chvíli rozpačitě gestikuloval do zákulisí, ale nakonec oznámil, že se s tím budeme muset smířit. Jenomže parkoviště pískalo, a tak to Jiří zkusil jinak: "Komu se dneska splnil sen?" Podle pískotu to vypadalo, že v publiku takových lidí moc nebylo, ale Jiří Sedláček na pódiu se každopádně vehementně hlásil. To bylo naposled, co jsem ho na festivalu viděl, ale to samozřejmě nemusí nic znamenat... ;)

(dokončení příště)
Okomentovat