2008-07-15

Jadą wozy kolorowe

Colours of Ostrava 2008 (volume I)

No, dobře - tak moje reportáž z Colours 2008 je tady. Sice to vypadá, že letos bude reportáží z Colours všude plno, ale ještě jedna subjektivní navíc nemůže ničemu uškodit.

Pátek 11.7.2008

Protože jsem tušil, že i tři dny budou víc než dost, tak jsem čtvrteční program vynechal a za kulturou se vydal až v pátek. V programu se skvěl nápis "Jaroslav Dušek - beseda", což mi připadalo jako vhodné a poklidné zahájení, takže jsem si na Černé louce vyměnil vstupenku za modrý pásek a zamířil do Librexu. Tam mě nejdřív překvapilo, že po mě u vchodu nikdo nic nechtěl a že se v obchodě dál normálně prodávalo, ale beseda se v prvním patře skutečně konala a Duška tam posilnili taktéž členové Longital Šina a Dano Salontay (v programové brožuře pro jistotu uvedený jako Zalotnay). Kromě běžných lidí ale naneštěstí příšlo poměrně hodně "vesmírných lidí", a tak se otázky točily kolem existence levitace a názorů na "hodnocení a posuzování". Místy to bylo přesto vtipné, ale Jaroslav Dušek měl až nezdravě mnoho prostoru pro plané filozofování a já velice špatně snaším, když mi v tomto oboru někdo leze do zelí... =)

Nenechal jsem se odradit a po skončení jsem se zvolna vydal do Farské zahrady, kde měl výše zmiňovaný pán vystoupit i se svými soukmenovci z divadla Vizita. Ukázalo se ovšem, že to "zvolna" nebyl dobrý nápad, protože když jsem došel na místo, tak se podél plotu táhla zhruba stometrová fronta v trojstupu, která se dovnitř sunula jen velmi pomalu (bodejď by ne, když uvnitř už bylo plno), tak mi nezbylo, než se jít podívat na Precedens.

Precedens na OKD scéně

Co vám budu povídat - byl to hotový návrat do dětství, o což se zasloužil především "vedoucí zájezdu do Ostravy" Martin Němec. Zatímco skupina hrála a Bára Basiková nebo její ortogonální záskok Dáša Součková (Lili Marlene) zpívaly, tak Němec se naboso pohupoval u kláves a jednou za minutu zahrál nějaký akord hodně osmdesátkovým zvukem. Připadal jsem si, že sleduju nějaký opožděný přenos z Televizního klubu mladých (samozřejmě došlo i na Souměrnou a Soumrak bohů), ale iluzi trochu kazil současný věk hlavních protagonistů. Navíc Basiková se ještě stačila vyptat publika, jestli přišlo kvůli ní, jestli jí má rádo, jestli má rádo i kluky z kapely a jestli tu náhodou není někdo z bulváru, protože jestli je, tak má jít do prdele. Tohle by se v TKM myslím nestalo.

V následující přestávce se začal postupně trousit zbytek naší divácké skupiny, a tak jsem na Černé louce u tzv. OKD scény spořádaně vyčkal Priessnitz. Pánové dorazili v počtu čtyř mužů a tedy jen tří nástrojů (bicí, basa, kytara), ale místy jsem měl dojem, že se odněkud vynoří ještě Joachim Dvořák a Jaroslav Rudiš a celé se to transformuje v koncert The Bombers. Nejsilnější byl ten pocit v momentu, kdy si Jaromír Švejdík začal v jedné mezihře cosi ledabyle notovat falzetem a nakonec dodal i vysvětlení: "tady by měly hrát klávesy". Nikdo další se neobjevil.

Doplnění o další posily jsme se přesunuli za Ostravici do stanu u hradu, kde už začínali Longital. První dojem byl strašný, protože zvuk ve stanu postrádal výšky a od něčeho (nejspíš od stanu, že =) se odrážel, takže zpěvu nebylo moc rozumět, ale postupně jsem asi otupěl, protože ke konci už mi to tak nevadilo. Předloňský koncert v kostele svatého Václava mi sice připadal mnohem vydařenější, ale na druhou stranu je pro hudebníky asi příjemnější hrát pro zaplněný stan než v kostele mimo hlavní festivalové dění pro třicet podchlazených lidí. Za zmínku možná taky stojí, že teď to byl údajně první koncert, kde s sebou měli Longital dotykovou hračku JazzMutant Lemur, a skutečně to vypadalo, že zatím spíš jenom zkouší, co si s tím můžou všechno dovolit. Každopádně přijetí publika bylo vřelé, což Longital přeju.

Rozostřený Longital

Happy Mondays jsem nikdy vyloženě nežral a teď už jsem měl hlad, takže jsem nejdřív musel zaskočit pro nějaké jídlo, ale na dohled pódia jsme se nakonec přece jen dostali a byl to pohled pro bohy. Nemám úplný přehled o zakládajích členech skupiny, ale mám dojem, že na pódiu jich tentokrát moc nebylo a u těch, co tam byli, zase nebylo úplně jasné, proč tam jsou. V centru všeho dění totiž postával kulaťoučký Shaun Ryden a cosi si brblal a po celé scéně se průběžně a naprosto bezúčelně motal živý maskot Bez, který většinu času prostě jen mával na diváky. Skupina se tím naštěstí nenechala vyvést z míry a hodně toho zachránila černošská zpěvačka Rowetta, takže to dohromady docela fungovalo. Obě hitovky, které se pamatuju ze začátku devadesátých let, odehráli, takže všechno dobře dopadlo a my jsme se mohli přesunout domů, kde bylo ještě třeba vymyslet, jak se sedm lidí uloží ke spánku a to se zákonitě trochu protáhlo. =)
Okomentovat