2018-03-26

Recenze Vážení přátelé, ano (Rudé právo 1989)

Během pátrání po "básnické trilogii" jsem si vzpomněl, že jsem kdysi dávno někde četl i nějakou recenzi na další film dvojice Klein - Pecháček Vážení přátelé, ano. Matně jsem si vybavoval, že začínala vtipem a vůbec celý film popisovala jako sérii vtipů, takže když jsem přesně tuhle recenzi v RP objevil (listopad 1989!), tak jsem si nebyl jistý, jestli mě taková dlouhodobá vzpomínka těší nebo děsí. =}

Zajímavé je, že ve třetím odstavci se Věra Míšková dostává k nápadu natočit film složený výhradně z existujících anekdot a v podstatě se tak s předstihem mnoha let stává autorkou námětu filmu Kameňák, ale když se v roce 2003 Kameňák dostal do kin, tak z něj příliš nadšená nebyla. Zdá se, že ze strany tvůrčího kolektivu Zdeňka Trošky nedošlo k řádnému vypořádání autorských práv. ;)

Vzhledem k tomu, že tenhle film nepatří k úplné televizní klasice, je až neuvěřitelné, že ho shodou okolností právě dnes ČT zařadila do vysílání (začíná zhruba za 50 minut).

Vážení přátelé, ano
Distribuční premiéra 1. 10. 1989
ČSFD 73 %
Rudé právo 9. 11. 1989 (strana 5)

Ane, ane, anekdoty, ty má každý rád

Potkají se dva úředníci:
»Nevíš, proč máme na dveřích ceduli SAMOSTATNÝ REFERENT, když žádný nesamostatný referent není?«
»To nevím, ale můžu ti slíbit, že do roku 2000 nevyhynem.«

Scéna, v níž se zhruba takto odehrává výše uvedený dialog, byla první, při níž mě napadlo, že by se film VÁŽENÍ PŘÁTELÉ, ANO autorské dvojice Ladislav Pecháček-Dušan Klein mohl vyprávět jako sled celkem samostatných anekdot. Zkoušela jsem dál - a fungovalo to. Kdyby z těch anekdot chtěl někdo sestavit jedno číslo humoristického časopisu, asi by se to podařilo a ani by nebylo monotematické. Vedle vtipů »potkají se dva« objevíme ve filmu i další známé kalibry: ředitel a jeho sekretářka, přijde pán k doktorovi, starší manželé v posteli, podřízení a nadřízení, respektive ti nahoře a ti dole. Vtipy slovní i obrazové - pro časopis by samozřejmě mohly být i kreslené, vtipy dobré i slabší - to asi nejspíš podle gusta každého diváka. Vtipy, při nichž se kdysi dámy alespoň formálně červenaly, vtipy, které se (ale to už je také dávno) vyprávěly jen mezi dobrými známými, protože se dotýkaly věci nedotknutelných.

Nabízí se předpoklad, že stačí zvolit opačný postup – posbírat par anekdot, poté je poskládat a zarámovat pokud možno sjednocujícím příběhem – a snadno lze natočit film, jehož úspěch je předem takřka zaručen, neboť obliba vtipů, vážení přátelé, je všeobecná, tradiční a proslulá.

Ladislav Pecháček a Dušan Klein ovšem nejsou umělci, kteří by tvořili zase tak docela lacino. Určující v jejich díle (natočeném podle stejnojmenné Pecháčkovy knihy) je přece jen myšlenkový základ. Na příběhu samostatného referenta-náměstka-ředitele Bohouše Fischera (hraje ho přesvědčivě Milan Lasica) se zabývají mnoha velmi podstatnými jevy, s nimiž je část lidí u nás právem nespokojena, část z nich tyje. Poukazují přitom nejen na »zvyky« již všeobecně známé, celkem všeobecné odsuzované, leč nikoliv všeobecně řešené. Zamýšlejí se i nad zcela aktuálními a mnohdy teprve do plného rozkvětu bujícími »vymoženostmi«, ať už jde o státní podniky, či novodobé vesnické grunty. Právě tu linii filmu, která se týká Bohoušova bratra a jeho prosperující rodiny, považuji za brilantní. A především uvažují (autoři) velmi vážné nad životními pocity člověka, který je v padesáti letech ještě plný sil, ale už se musí také ohlížet zpátky za cestou, kterou prošel v rodině, v práci, protože má zřejmě poslední příležitost: v té cestě pokračovat nebo přehodit na jinou výhybku. Dokáže to ještě? Přitakání poctivé práci, »která roste pod rukama a je vidět«, je ve filmu až plakátovitě jednoznačné, ale nevadí: stejně ty sny o ní spadnou a rozlomí se tak jako stará, poctivá, kachlová kamna ...

Nad tento vážný, v mnohém snad i burcující myšlenkový základ se tvůrci filmu chtěli odlehčujícím humorem povznést. Že to neudělali jinak než tím, že na onen základ nabalili zmíněný sled anekdot různé úrovně - tím si zaručili úspěch a jen poněkud uškodili (i když jistě zdaleka ne u každého diváka) své pověsti. Vždyť proč nepřiznat, že žijeme v době, kdy stačí tak málo, jen náznak, aby lidé bouřlivě reagovali. A tady srší vtipy i obhrouble, a to nejen sexuálně.

V takové atmosféře pak ovšem na slova hlavního hrdiny »ti nahoře nám sebrali všechno krásný a na nás zbude umakart« jisté a snadno souhlasně zareagují i ti, kteří, třebaže nejsou zrovna »vysoko«, v umakartu určitě nežijí.

Věra Míšková

Žádné komentáře: