2017-07-31

Colours 2017 - den druhý

Druhý den jsem neměl v programu žádného vyloženého favorita. Hlavní hvězdou zřejmě měla být LP (no dobře - předpokládám, že i byla =), ale mě z nehudebních důvodů příliš nelákala. Poměrně spolehlivě mě odradily už všudypřítomné nadšené články s PR superlativy, které postupně přecházely od "vypadá jako Bob Dylan" až k "nový Bob Dylan", a LP si mou neúčast navíc pojistila svými klipy, ze kterých mám velice podobný pocit jako z písničky Katy Perry "I Kissed a Girl" - tedy že používá homosexualitu jako cool rekvizitu. U LP to sice působí výrazně estetičtěji a věrohodněji, ale jádro mi nakonec připadá dost podobné. Koncert z dálky nezněl špatně, ale mé rozhodnutí bylo pevné jako pískovcová skála ;), takže jsem šel jinam.

Na druhém konci areálu začínali nesměle hrát Slováci Fresh Out of the Bus. Diváci se teprve trousili, takže to zpočátku vypadalo spíš jako veřejná zvukovka (viz foto), ale zhruba během prvních dvou písniček se návštěvnost naštěstí přece jen normalizovala.



Podle zvuku to vypadalo, že autobus v názvu bude nejspíš nějaká dálková linka do Londýna, protože se jednalo o kytarovku anglického střihu. V centru útoku působil hubený zpěvák s kytarou, kterého na křídlech doplňovali baskytarista a bubeník. Kromě toho byly často slyšet i klávesové zvuky, ale jejich zdroj se mi nepovedlo spolehlivě odhalit. V několika písničkách šla kytara úplně stranou (přesněji řečeno do stojanu) a její místo zabraly elektronické beaty, ale bylo to stále v "kytarovkové" toleranci. V publiku jsem trochu překvapivě zahlédl většinu členů skupiny Květy i Jaroslava Špuláka, který ovšem dlouho nepobyl a taky o tomhle koncertu nakonec nic nenapsal. Bylo to celkem fajn, ale taky to nebyl koncert, který by něčím vystoupil z řady.

Zbytek mého čtvrtečního programu byl na značně pamětnickou notu.

Longital jsem teď viděl po delší pauze a oba tradiční členy jsem si bohužel pamatoval trochu mladší. Naštěstí to trochu kompenzoval bubeník a pianista v jednom, protože toho jsem viděl poprvé a neměl jsem tudíž s čím srovnávat. ;) Nová (tedy poměrně) posila byla samozřejmě znát i v hudbě - živé bicí zní sice tradičněji a méně moderně, ale zase působí organičtěji. Taky se mi zdálo, že se kvůli nim (a klavíru) Dano Salontay s kytarou hudebně trochu upozadil. Poměrně tichý koncert místy narušovaly zvuky jiných bubnů z vedlejší scény, kde probíhala zvukovka, ale to naštěstí netrvalo dlouho. Zpěv obstarávala téměř výhradně Šina, která navíc asi ve dvou písničkách přidala něco jako gymnastickou sestavu se stuhou - až na to, že neměla stuhu, ale spíše šátky a že to nebyla zrovna gymnastika. ;) Na úplný závěr pak samozřejmě přišla "posledná, ale velmi dlhá pesnička" A to je všetko, kterou před dvěma lety na stejném pódiu citovali i Kieslowski.



Něco pro pamětníky už vlastně představuje i Norah Jones. Očividně nejsem sám, kdo si ji pamatuje hlavně ze stále opakovaných klipů k prvním dvěma deskám, protože jsem za zády zaslechl ženské komentáře na téma "už je holt taky starší" a "tak třicet už bude mít, ne?" (jak se teď dívám, tak má letos 38).



Z umístění koncertu na hlavní scénu jsem měl trochu rozpačité pocity, protože hudba Norah Jones zní většinou jako něco vycházejícího z amerického baru pozdě v noci (pokud hrajte pomalu a máte ve skupině pedal steel guitar, tak se tomu asi neubráníte =) a na velké scéně a takhle nahlas působila dost nepatřičně. Barovou atmosféru bohužel nežádoucím způsobem vytvářeli doprovodní hudebníci, kteří se s výjimkou bubeníka tvářili zhruba tak, že už ty písničky hrají celkem zhruba po tisící, dnes aspoň popáté, jsou utahaní a chtějí jít co nejdřív domů. Postupem času sice písničky trochu získávaly na síle, rychlosti a hlasitosti, ale to už jsem sledoval trochu z odstupu - nebo vlastně odsedu, protože jsem zaujal pozici na lavičce mimo hlavní plochu.

Jako vhodný hudební kontrast mi pak posloužili MIDI LIDI. Připadalo mi, že svůj vrchol popularity už taky mají pár let za sebou, ale po příchodu k česko-slovenské scéně jsem ten dojem musel dost přehodnotit, protože davy posluchačů přetékaly docela daleko za zvukařský stan. Rozdíl proti Muzikantu Králíčkovi a koneckonců i Longital byl opravdu citelný. =) S trochou drzosti a s velkým množstvím kličkování se mi ale přece jen nakonec povedlo dostat alespoň dvacet metrů od pódia.



Příchody, odchody a návraty ve skupině úplně pečlivě nesleduju, takže mě množství lidí na pódiu na první pohled trochu překvapilo, ale po chvilce pozorování jsem usoudil, že slečna vpravo na pódiu má ve skutečnosti na starost videoprojekce, takže na tvorbu hudby zbývají čtyři lidé (tedy tři hudebníci a jeden bubeník ;) a to proti tradiční tříčlenné sestavě vlastně není zase tak velký nárůst.

Většinu vokálních projevů (zpěv, halekání i komentáře mezi písničkami) samozřejmě obstaral Petr Marek, který byl opět vymóděn v historickém tričku New Order. Výraznou část (nebo dokonce většinu?) koncertu odehrál na kytaru, která trochu oživovala tradičně sterilní a pravidelný zvuk syntezátorů a presetů raných osmdesátých let (bubny se jim trochu překvapivě spíš podřizovaly), ale neřekl bych, že se jednalo o nějaké komplikované vyhrávky, čehož si je zjevně vědom i Marek ("sólo Michal Pavlíček!" a "lec ráák!").

I přes značnou profláknutost LIDÍ mi ale připadalo, že největší ohlas sklidila vsuvka s písničkou "I Just Called to Say I Love You" Stevieho Wondera, kterou pak Petr Marek zhodnotil slovy "aneb jak se pochlubit cizím peřím." Předpokládám, že to částečně souviselo i s jistou specifičností festivalového publika, které se skládá z věrných fanoušků, náhodných kolemjdoucích a spousty dalších lidí, kteří jsou na stupnici někde mezi tím.

Koncert skončil dramatickým zvoláním: "Kupujte nosiče nebo stahujte z Uložto nebo se na to úplně vykašlete!"



Na UNKLE jsem byl docela zvědav, ale už předem jsem krotil svá očekávání, protože mi vždycky připadalo, že je to projekt založený především na hostujících zpěvácích a bylo více než jisté, že všichni do Ostravy nepřijedou. A vida - skutečně nepřijeli! ;) Tedy zpěváci na scéně byli hned dva (muž a žena), ale nejednalo se zrovna o Thoma Yorka nebo Richarda Ashcrofta. Ve zpěvu se většinou střídali, ale občas přešel dopředu k mikrofonu i kapelník James Lavelle (jako jediný byl oblečený v bílém), aby utrousil nějakou moudrost ("How are you doin'?" a podobně) nebo zazpíval nějakou tu sloku. Většinu času se ale držel vzadu za svým pultem, kam na něho ovšem téměř neustále svítilo bodové světlo, aby bylo lépe vidět, že ve skutečnosti nic moc nedělá a je na pódiu v podstatě zbytečně. ;) Jeho loopy a elektroniku navíc téměř dokonale přehlušovali bubeník a kytarista, díky kterým ve mně sílilo podezření, že jsem omylem zabloudil na metalový koncert, ale v tom rachotu jsem se nemohl rozhodnout. Někdy v polovině jsem v pauze mezi písničkami zaslechl svá záda, jak úpěnlivé prosí, aby si už konečně mohla odpočinout, a tak jsem jim vyhověl a zabalil to...

Okomentovat