Recenze Druhý tah pěšcem (Rudé právo 1985)

Polozapomenutý film Víta Olmera Druhý tah pěšcem asi není sám o sobě příliš zajímavý (účast scénáristy Jaroslava Dietla naznačuje, že se jedná o špionážní variaci na Malého pitavala), ale dobová recenze Jana Klimenta pěkně ukazuje, jak se k filmům „s bezpečnostní tématikou“ tehdy přistupovalo – totiž především ideologicky a výchovně. Výsledkem bylo, že "kina dostala film z druhu těch, které zvlášť potřebují" a Barrandov tím zřejmě splnil naplánovanou kvótu kriminálek na celý rok.

Dnešní diváci u starších filmů často nevěřícně sledují množství vykouřených cigaret, ale tomuhle filmu se očividně povedlo překročit i tehdejší tolerantní limity, protože přemíra kouření zarazila i Jana Klimenta. Což dobré není!

Film tedy podle něj není „bezkazný“, ale „nemusí pršet, stačí, když kape“!

Druhý tah pěšcem
Česká premiéra 1.11.1985
ČSFD 44 %
Rudé právo 12.12.1985, strana 5

Budou další tahy následovat?
Napínavá podívaná s hlubším jádrem

Když jsme nedávno psali o záslužné čtvrté přehlídce filmů s bezpečnostní tématikou, tedy filmových detektivek, děl dramaticky napínavých, která proběhla v Terezíně, uvedli jsme, že z letošního ročníku soutěže vyšel vítězně nový snímek Filmového studia Barrandov Druhý tah pěšcem. Natočil jej podle námětu J. Čermáka a J. Dietla a podle Dietlova scénáře režisér Vít Olmer a dokázal tak znovu svůj osobitý, nevšední talent. Film nyní přichází do kin a diváci mohou posoudit oprávněnost rozhodnutí terezínské poroty.

Film má všechny předpoklady k tomu, aby nás jako diváky nejenom zaujal, ale aby nám přinesl spolu s napínavou podívanou i možnost zamyslet se nad prací těch, kdo mají na starost naši státní bezpečnost. Jsme v něm přítomni složitému vyšetřování, stáváme se svědky toho, jak je to práce těžká a náročná na čas i lidské síly. Vyprávět děj nebo i zápletku by znamenalo prozrazovat to, co budeme právě v kině sledovat s napjatou pozorností. A to se nedělá.

Zaznamenejme, že snímek vznikl opět ve skupině vedené Josefem Císařem, která se na tento žánr částečně specializuje. Příliš filmů z tohoto prostředí se však u nás netočí. Jistě i proto, že to není nic snadného. Jde totiž o to, zachytit skutečnou práci odborníků a neromantizovat či dokonce odromantizovávat ji. Olmerovu filmu se podařilo podat ji tak, že pochopíme její namáhavost, pracnost, že poznáme, kolik je k ní zapotřebí trpělivosti a nervů i přímo odvahy, kolik osobního odříkání a kázně, prostě uvědomělosti a oddanosti socialismu, protože ta stojí na začátku úspěchu. Ve skutečnosti i v uměleckém díle.

Hrdina filmu, čtyřicátník Jan Prokop i jeho všichni spolupracovníci se nám stanou lidsky blízkými. Přitom tvůrci nemuseli sahat k nějakému »zlidšťování« postav drobnými nedostatky a podobně.

Zásluhou režiséra je, že šel.. jak se říká, »nad scénář«, přičemž Dietlův scénář vykazuje všechny znaky profesionality vysoké úrovně. Ale díky realizaci se historka vyloupla do života, realisticky vyznělo vylíčení atmosféry. Tomu jistě velice pomohla funkční kamera O. Kopřivy stejně jako třeba práce architekta J. Hlupého. Především však celý film stojí na hercích. A ty vybral i potom vede Olmer znamenitě. Karel Heřmánek v hlavni roli Jana Prokopa si nás zcela získá, stejně jako po svém jeho ne bezkazný mladý spolupracovník v podání Ondřeje Pavelky. V malé roli zaujme Stanislava Bartošová obdobně jako Karel Smyczek, který si od režisérství odskočil jako herec. Za chválu stojí, že si do mnoha rolí vybral režisér Olmer málo známé herce.

Abychom však jenom nechválili, poznamenejme, že se ani v tomto filmu nepovedlo všechno jen na jedničku. Tak například elektronické šachy, které snad daly podnět k názvu snímku, tu představují spíš jakýsi efekt, než ústrojnou složku rozvíjení zápletky. Ale to je maličkost. Jediná skutečná chyba na kráse filmu je ta, že se v něm neúměrně, vlastně skoro pořád kouří. Jde to tak daleko, že si nakonec začneme počítat, jestli si v každé scéně hrdina zapálí novou cigaretu. Zapálí. Škoda. Přinejmenším to rozptyluje diváckou pozornost. Což dobré není.

Jinak však máme v Druhém tahu pěšcem vydařený film z druhu těch, které kina zvlášť potřebují. Však jej také zakoupili naši socialističtí partneři. Proto, že to je snímek dramatický, napínavý, pravdivý, poučný a vůbec dobrý. Jen víc takových kapek.

JAN KLIMENT

Za málo peněz málo muziky

Dáme ještě něco o televizi, ne? =)

Všichni zarytí nepřátelé spacáků a přátelé privatizace mají po ruce dalšího bojovníka - Víta (sakra =) Olmera. Jenom jim možná při tom halasném vítání nového přírůstku v táboře bojovníků za ČT úspornější trochu uniklo, že Olmer kromě jiného kritizuje právě úsporná opatření. =)

Šetří se a natáčí se strašně rychle. Janeček, Lambert a spol. zkrouhli peníze, takže hodinový hraný film se točí dvanáct dní. (slyším kašlat Krafla) To kdybych vyprávěl v cizině, v nějaké kultivované zemi, nikdo by mi nevěřil. Ilustrativním příkladem budiž dabing, kde herec za dvě hodiny odříká hlavní roli, aniž ví, o čem film pojednává. My jsme úlohu stejného rozsahu řešili týden, a hlavně, něco jsme si o tom řekli. Dneska jde jenom o to, aby se dotyčný trefil na pusu. Normou se staly naprosto neregulérní, polní podmínky. Bohužel i s těmi se většina z nás, režisérů, smíří, hlavně když dostaneme práci.

Z toho je ale, myslím, vidět, že celá ČT je v neřešitelné situaci. Na jedné straně se od ní očekává "klid na práci" (Olmer) a "umělecká kvalita" (Just) a na druhé straně se ČT omezuje reklama a "naši pracující" sepisují dlouhé protesty proti koncesionářským poplatkům a ohánějí se při tom příklady komerčních televizí, které jsou ziskové (viz libovolná diskuze o ČT na iDnes). No, bodejť by nebyly, když postupují cestou nejmenšího odporu... Napadl mě k tomu jeden pěkný ukázkový (nebo raději ilustrativní? =) příklad - hudba u současných nekonečných českých televizních seriálů z pohledu velmi nepravidelného diváka, ale pravidelného čtenáře titulků. Tedy mě. =)

Celou současnou vlnu zahájila Rodinná pouta a Prima šla na jistotu, takže hudbu složil Karel Svoboda a znělku nazpíval jeho tehdejší služebníček Bohuš Matuš. U druhé řady ho vystřídal Jiří Škorpík, ale jinak se nic nezměnilo. U třetí řady seriálu se ale komplet změnila produkce a vida - najednou na hudbu stačil (levnější?) Tadeáš Věrčák (i po přejmenování seriálu na Velmi křehké vztahy).

Nova na Pouta zareagovala uvedením Ordinace v růžové zahradě a potřebovala nějaké trumfy, a tak se znělkou stala písnička Mira Žbirky s Ivou Frühlingovou "Někdy stačí dát jen dech". A aby to stálo za to, tak to chtělo ještě nějak pojistit, takže ji produkoval Jan P. Muchow (má přece toho českého lva, že jo...), který se spolu s Michalem Novinskim staral i o scénickou hudbu. A tady někde asi začíná přelom. Ordinaci opravdu příliš (eufemismus =) nesleduju, ale mám dojem, že scénická hudba byla (zřejmě podle požadavků režie?) tak nevtíravá, až někoho napadlo, že by bylo praktičtější to vyřešit jinak. Ekonomičtěji. Nevím kdy k tomu přesně došlo, ale v současnosti myslím můžete v titulcích Ordinace pod nápisem Hudba najít jméno Sonoton Music Library. (Toho pána neznám... =) A diváci Ordinace ani Vít Olmer tehdy nevyšli do Ulic, takže si Nova spokojeně zamnula ruce a podle stejné šablony vyrobila Světla pasáže - písnička pod titulky Janek Ledecký, použitá hudba Sonoton Music Library.

Mezitím Prima rozjela Letiště a - co byste řekli - Letiště má "ústřední píseň". Napsali ji Roman Holý a Dan Bárta a taky si ji zpívají. Roman Holý kromě toho dodal i nějakou další hudbu, ale pokud jsem si všimnul, tak je ji v seriálu slyšet minimálně, zato se tam často objevují různé (a občas i slušné) písničky, takže Letiště se v tomto směru drží svého plánu "být alternativou" běžným seriálům (ale o kolik? =).

Po pravdě řečeno se ještě hrozím toho, co by mohl jako odpověď na Ordinaci vymyslet někdo v ČT, ale doufám, že k tomu v brzké době nedojde. Nebo by se dali započítat Horákovi s hudbou Ondřeje Brouska? Ale sledoval to vůbec někdo, aby nějakou původní hudbu ocenil? =)

V každém případě pojmy "hudba k seriálu" a "český seriál" vůbec dneska znamenají něco úplně jiného, než co to znamenalo před dvaceti lety. Ale asi to je nevyhnutelné. On třeba šunkový salám teď taky vypadá a chutná o hodně jinak než kdysi, ale podstatné je, že se i přes inflaci (podle oficiálního průměrného platu je to od roku 1989 zhruba 600%!) prodává pořád za stejnou cenu. Jen je zvláštní, že už lidem nechutná... =)

Čeká něco takového i "ekonomicky úsporné seriály"? A jak dlouho to bude trvat?