Zobrazují se příspěvky se štítkemDepeche Mode. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemDepeche Mode. Zobrazit všechny příspěvky

2025-05-31

Záhadný případ Marka Bella

Dnes jsem si po delší době pustil album Exciter skupiny  Depeche Mode z roku 2001 a zadumal se nad jeho specifickým zvukem. Album produkoval Mark Bell, který byl známý především z projektu LFO a z dlouholeté spolupráce s Björk. To je ovšem minulost, protože Mark Bell zemřel v roce 2014 ve veku 43 let.

43 let ovšem není úplně typický věk pro umírání, a tak jsem chtěl o příčině zjistit trochu víc. Bohužel, žádné veřejně dostupné informace nenaznačují, že by Mark Bell před svou smrtí trpěl nějakými zdravotními problémy. Všechny zprávy o jeho úmrtí uvádějí jako příčinu pouze "komplikace po operaci" (jaké?). Jeho rodina a přátelé "požádali v této těžké době o soukromí", a žádné další informace nebyly zveřejněny. 

Zkusil jsem tedy zapátrat trochu z jiné strany, co jeho úmrtí předcházelo, ale ani tam není příliš mnoho informací. Jeho poslední prací bylo album Biophilia Björk z roku 2011. V roce 2013 Björk oznámila, že sama pracuje na nových písničkách a o něco později navázala spolupráci s producentem Arcou. Přitom Bell, který s Björk spolupracoval nepřetržitě od roku 1997, v té době na ničem veřejně nepracoval, ale nepovedlo se mi najít žádné vyjádření, proč se přípravy nové desky náhle neúčastní.

Další časový bod se dá najít Wikipedii:

Dne 7. října 2014 Björk na své facebookové stránce oznámila, že se nezúčastní britské premiéry svého koncertního filmu Björk: Biophilia Live na londýnském filmovém festivalu BFI, protože je příliš zaneprázdněna prací na albu, a potvrdila datum vydání v roce 2015.

A to je téměř vše:

Mark Bell, britský producent elektronické hudby a člen dua LFO, zemřel 8. října 2014 ve věku 43 let v důsledku komplikací po operaci.  

 Björk se k Bellovu úmrtí vyjádřila na Facebooku 13. října 2014 až po tom, co byla zpráva zveřejněna v médiích a potvrzena vydavatelství Warp:

Miluji tě, Marku, a cítím se požehnaná, že jsme spolu vytvořili tolik hudby. Ať tvá hypersenzitivní povaha rozkvete, a kdekoliv jsi, doufám, že máš dobré reproduktory. 

Konzervativní a nejpravděpodobnější vysvětlení celého příběhu je nespíš to, že Bell měl zdravotní problémy už přinejmenším od roku 2013, ale nechtěl to zveřejňovat a Björk to respektovala.

Dal by se ovšem vymyslet i jiný příběh, který by zahrnoval dramatický hudební rozchod, přerušení veškerých kontaktů (reakce Björk až po pěti dnech), psychické problémy ("hypersenzitivní povaha") a na konec maskování skutečné příčiny smrtí. Pravděpodobně by se toho mohl ujmout třeba autor Amadea Peter Shaffer, ale ten už bohužel taky zemřel. Ta věc je mnohem větší, než tušíte!

 

2014-04-29

Hudební padělek

:·:fold - rɪˈkʌvərɪ (Recovery) (2014/04)

Jednou z desek, se kterými jsem vyrostl, je e.p. Counterfeit (1989) Martina Gorea z Depeche Mode. Nahrál ji v době, kdy Depeche Mode měli pauzu, ale protože si prý své autorské písničky šetří pro domovskou skupinu, tak na to e.p. nahrál cover verze cizích písniček, které má (měl?) rád. (A později si to zopakoval s Counterfeit2 (2003).) Ta koncepce se mi vždycky líbila a tak je tu podobný (tedy koncepcí, o kvalitě raději nemluvme =) produkt vzniklý pod mým vedením. Trvalo to samozřejmě déle, než by bylo vhodné (za poslední dva roky se v těch písničkách téměř nic nezměnilo) a asi by to ani nemělo být pod hlavičkou 5fold, ale kdo má ta jména projektů pořád vymýšlet... =}

Tonight Is Forever (Pet Shop Boys cover)

Můj vřelý vztah k téhle písničce pramení z toho, že to byla zřejmě první anglická písnička, kde se mi povedlo bez většího úsilí odposlechnout celý text. Asi k tomu přispělo i to, že ji PSB nahráli ve dvou velmi rozdílných verzích: poprvé na na svou první desku Please (1985) a podruhé jako pomalou muzikálovou písničku s orchestrem na album Lisy Minelli (1989), takže jsem měl více materiálu ke srovnání - což ostatně platí i pro tuhle nahrávku, která decentně a poměrně rovnoměrně krade z obou verzí. =) (nahráváno a upravováno v letech 2004-2012)

Lucky Boy (The Loners cover) [Fake Blake version]

Tohle je vlastně opravný pokus na stejné výšce. Pamětníci si jistě vzpomenou, že k filmu Samotáři (2000) proběhla remixová soutěž a že nejlepší vybrané remixy nakonec vyšly na druhém CD se "soundtrackem". Té soutěže jsem se tehdy zúčastnil, ale na CD se můj výtvor nedostal, což - vzhledem k tomu, že jsem ho dělal v Impulse Trackeru - pro mě nebylo velkým překvapením. =)

Původní stopy se mi ale stále povalovaly na disku, a tak jsem se po letech pokusil o druhý remix, který se ovšem taky příliš nezdařil. Z původních stop totiž nakonec v mixu nic nezbylo a jejich místo zabrala myšlenka "jak by to asi znělo, kdyby to nahrál James Blake". No, takhle asi ne, ale snaha byla... =) (2011)

The Bottom Line (Depeche Mode cover)

Od DM jsem rozhodně musel vybrat některou z písniček, kterou zpívá Martin Gore, a opět rozhodla srozumitelnost textu. =) První, ne zcela dokončenou verzi, jsem nakonec nechal být, protože byla přebasovaná, a na jejích troskách vznikl v podstatě remix, který je pro změnu asi dost přeprodukovaný a zvukově nepřehledný, ale už mě to předělávání přestalo bavit. ;) (2012-2014)

The Strangest Weather (Strictly Blues cover)

Na závěr tu máme mírnou předělávku projektu, který se nestihl proslavit, protože ukončil činnost po jediném dni nahrávání. =) Znalci jistě hravě uhodnou, čí aranžmá je tady neúspěšně okopírováno. (2011-2014)

2008-02-10

Z historie zvukových válek

Když jsem tu nedávno zabředl do úvahy o tom, že "loudness war" je způsobena tím, že producenti se nesnaží o hifi kvalitu, ale místo toho se snaží nadbíhat posluchačům s tím nejhorším vybavením, tak jsem si myslel, že je to poměrně nový trend (tj. přibližně deset let), ale tento týden mě z toho vyvedl jeden starší článek o tom, jak Depeche Mode nahrávali People Are People.

Volný překlad související pasáže:

"Hraní v rádiu pro nás bylo hodně důležité a měli jsme na to takovou malou krabičku jménem Ear Opener (tj. "otvírák uší"), což bylo jako mrňavé domácí rádio," říká Gareth Jones. "Mělo to omeznou šířku pásma a snažilo se to nějak emulovat kompresi, kterou používalo [BBC] Radio One. A protože nahrávací společnost měla tak velký zájem dostat písničku do rádií, tak jsme strávili spoustu času poslechem a mícháním na tomhle dvou nebo třípalcovém repráčku.

Ovšem když 'People Are People' slyším teď, tak si říkám, že toho času bylo asi až příliš, protože to sice znělo naprosto skvěle na malém systému, ale na větším slyším všechny chyby. Však víte: "proboha, tady jsem přece mohl dostat víc basů" nebo "bylo by skvělé, kdyby ten horní konec [tj. vyšší frekvence] byl trochu uhlazenější". Takové očividné věci.

Kdybych byl tehdy zkušenější, tak bych se sice věnoval monitoringu přes Ear Opener, ale taky bych věnoval víc pozornosti velkým monitorům, protože okraje zvuku jsou takové, no, syrové. Přesto měl ten track při hraní z rádia nebo na malé televizi neuvěřitelnou energii. Bylo to, jakoby to rádio mělo explodovat, a proto to byl v celé Evropě obrovský hit, takže celkově jsem na to vlastně hrozně hrdý."


A to se prosím bavíme o singlu, který vyšel v dubnu 1984!

PS: Za link nepřímo děkuju Karlovi. Původně sice linkoval něco jiného (Trickyho), ale na Sound on Sound je podobných článků spousta a obsahují spoustu dalších zajímavostí. Třeba že Tricky dával dohromady Maxinquaye, aniž by uměl na něco hrát nebo používat studiové zařízení, a že si s ničím moc nelámal hlavu. Nebo že Michael Jackson si své písničky skládá, ale nepoužívá noty, takže pozvaným hudebníkům pak ve studiu předzpívává, co mají zahrát. (Vzpomínáte na tu scénu ke konci Amadea, kde nemocný Mozart "diktuje" Salierimu z postele?) Nebo že New Order skládali True Faith až ve studiu a když Bernard Sumner ještě neměl hotový text, tak ho omylem (?) zamkli v bytě bez telefonu a bez jídla, takže večer ho našli vzteklého, hladového, ale s textem. Nebo že The Smiths měli naopak všechno předem nazkoušeno, takže ve studiu navíc přidali jen trochu náhodného vazbení. Nebo že The Cure používali při nahrávání Seventeen Seconds smyčky (doslova) o délce přes 10 metrů, takže je měli ve studiu natáhnuté na tužkách přilepených na stojanech pro mikrofony. A vidíte - nahráli to. To byl nahrávací průmysl ještě plný hrdinského amatérismu. Ačkoliv - změnilo se od té doby něco doopravdy významného?