Bez bible a bez kokainu

Vanessa
2.5.2014 @ Barrák Ostrava

Tenhle koncert se musel pro nemoc odkládat, takže tradičně odložená reportáž s tím myslím pěkně ladí. ;) Původní plánovaný termín byl 15.3. za účasti skupin Gagarin a Schwarzprior, ale ty nakonec vystoupily v původním termínu a tak jsme byli v květnu nakonec trochu ošizeni.

Na koncert Vanessy jsem šel podruhé v životě - tedy téměř. Ten první, kterého jsem se zúčastnil, se konal v říjnu 1996 (už skoro 18 let, sakra!) na Cihelně. Abych byl úplně přesný, tak tehdy to zrovna nebyla Vanessa, ale Vanessa Gun, což je ale z pohledu dnešního personálního složení skupiny asi jedno.

Něco málo z tehdejších dojmů se mi dochovalo v mailovém archivu, tak je konečně můžu po letech uplatnit. ;)

8 Oct 1996 10:11:25

Tak jsem byl ve čtvrtek na tu Vanessu (Gun). Nebyli špatní, ale ta banda lidi v Cihelně nestála za moc. Jenom se vlnili a odezva nic moc. Hráli sice hodně věcí, které jsem neznal, ale odezva na ty staré byla skoro stejně slabá. (Bisociál, Flashback a ještě asi dvě).

Problém je, že nevím skoro nic o bývalých Gun Dreams, ze kterých pochází jeden ze členů Van.Gun (není nad libozvučné zkratky =) [Miroslav "Moimir" Papež - poznámka 2014], takže si nejsem jistý, jestli něco (a kolik?) z těch neznámých není od Gun Dreams. Právě tenhle maník totiž zpíval (rapoval?) písničku (???) 'Mussolini' To mě ale zrovna moc nenadchlo.... Bylo to zacyklené na DVOU řádcích textu. No, možná mi v tom rachotu něco uniklo =)

Kromě toho si z toho koncertu pamatuju, že Samir byl v duchu aktuální "naftařské" desky oblečený do žluté nepromokavé kombinézy a na hlavě měl stavařskou přilbu a že přestože to vypadalo, že dunění v klubu oloupe i zbytky chabě držící omítky, tak že jinak byl koncert dost statický jak na pódiu, tak pod ním.

Klub Cihelna ovšem mezitím už dávno zmizel v propadlišti dějin a pořádání koncertu se tentokrát musel ujmout klub Barrák. Shodou okolností jsme tamtéž byli poměrně nedávno na jeden z prvních koncertů Lake Malawi (aka "Charlie Straight verze 1.5") a přes stejné místo se mezi oběma koncerty daly najít jisté rozdíly. ;) Například když jsme v osm přišli na Lake Malawi, tak na schodišti stála docela dlouhá fronta složená převážně z holek kolem dvaceti, zatímco u Vanessy byl v ten samý čas klub v podstatě prázdný, venku postávaly dva malé hloučky veteránů klubového života a na schodech se dali potkat pouze Samir and his crew, kteří zrovna ukončili přípravy a šli si přeparkovat dodávku.

Klub se plnil velmi zvolna, ale pro mě trochu překvapivě taky velmi poklidně, což zřejmě souviselo s tím, že nedorazil snad nikdo pod třicet. Jinak bylo ale složení publika více než pestré a zahrnovalo jak místní intelektuální elitu (učitel, poštmistr a lékárník), tak podezřelé existence, které svou hrobku opouštějí až po setmění. (To vlastně vysvětlovalo ty pozdní příchody.) Atmosféra dost připomínala sraz absolventů po deseti letech a pravidelně se ozývaly věty jako: "Čááu! Tebe jsem neviděl už..." a podobně.

Pokud se na pódiu objevila nějaká předskupina, tak jsme ji prošvihli v boční místnosti, protože jsme zaregistrovali teprve nástup Vanessy.

Pódium v Barráku není největší, takže ho čtyři lidé slušně zaplnili: u mikrofonu Samir s nabíleným obličejem a nějakými těmi kily od minula navíc (za každý rok jedno?), za klávesami Moimir (stále stejně dohola) a kytarista a bubeník, které jsem bohužel neidentifikoval, ale zvlášť kytarista se mi zdál pro současnou Vanessu příliš mladý a štíhlý.

Vanessa se ale rozhodně nepovažuje za svůj revival, protože většinu koncertu tvořily písničky z poslední desky. "Starých pecek" bylo jen pár a většinou s jiným zvukem, ale předpokládám, že to nebyl ani tak záměr, jako spíš důsledek nástrojové obměny během let. Hukot z reproduktorů byl téměř srovnatelný s Cihelnou a písničky (toho slovo samozřejmě používám pouze kvůli nedostatku jiných výstižnějších ekvivalentů =) šly bez dlouhých prodlev jedna za druhou, takže mi nepřipravené divačky tvrdily, že některé písničky už určitě hrají podruhé. ;)

Publikum bylo naštěstí živější než "tehdy", ale na pódiu se toho moc nezměnilo. Hudebníci se spořádaně věnovali svým nástrojům a Samir své pohybové aktivity omezoval na občasné procházky kolem bubnů a mávání hůlkou, takže pódiová šou se skládala v podstatě jen z různých projekcí (samozřejmě nechyběl Smutný pán). Bible ani bílý prášek nikde a skalní fanoušky nepotěšila ani absence "ženské s koulí", místo které zřejmě zaskakovala nějaká místní dobrovolnice. Ta byla ovšem poměrně dost oblečená, takže se rozhodně nejednalo o plnohodnotnou náhradu (méně by v tom případě rozhodně bylo více ;), a když vylezla na pódium už asi popáté, tak ji Moimir rezolutním gestem naznačil, že už toho bylo dost a tím se taneční element vyčerpal. Holt na Ostravě se šetří a "kolik z nás jezdí do Ostravy?"

Poklidná atmosféra v publiku nakonec taky nevydržela úplně celý koncert. Zhruba ve třetině koncertu vylezl nějaký labilní pivař s nasazením vlastního zdraví na lavičku, aby lépe viděl na pódium, ale zjistil, že vidí naopak hůře, protože pod stropem před ním visela reklamní fólie, a tak se ji pokusil strhnout. Stihnul utrhnout asi polovinu úchytů, když k němu doběhli dva dobře vyvinutí pořadatelé a těm šlo strhávání o poznání lépe, takže pivař se ocitl rázem na podlaze a jeho pivo v podstatě všude v okolí včetně našich nohavic. Po krátkém, ale intenzivním kurzu etikety pomocí pěstí si pivaře od pořadatelů vyzvedla jeho parta a odvlekla ho na záchod, takže mír byl poměrně rychle obnoven.

Další vzrůšo přišlo ke konci koncertu, kdy se někdo z první řady zřejmě pokusil pomoct Moimirovi s hraním na klávesy, ale jeho příspěvek se setkal s hrubým odmítnutím: "Nešahej mi na to, čůráku, nebo ti nakopu prdel!" Ještě nikdy jsem nebyl na koncertě, kde by někdo z účinkujících pokusil zmlátit někoho z diváků, a tentokrát to vypadalo, že k tomu není daleko.

"Omluv se, čůráku!" Papež vypadal HODNĚ nabroušeně.

Co říkal čůrák jsem neslyšel, ale asi se omluvil, protože Moimir zůstal na pódiu a rvačka se nekonala.

Naopak Samir mě překvapil, protože zůstal v klidu a spíše pobaveně s úšklebkem pronesl: "Neserte svatého otce!" a jelo se dál.

Po skončení koncertu už byl celkem klid. (Pošťuchování na schodech u vstupu do zákulisí skoro nestojí za řeč.) Všem nám pískalo v uších (mě to naštěstí přes noc opustilo, ale ti, kteří stáli blíže pódia, údajně takové štěstí neměli) a dav se zvolna rozptyloval do vedlejších místností nebo ven. Na podlaze byly vidět střepy a kaluže piva a na pánských záchodech rozmazaná krev. Všechno bylo tak, jak má být. =)

Noc je jako den vyschlých moří

Na ostravský koncert "obnoveného" Oceánu s rafinovaným názvem "Na Petra Muka" (sic) jsem vyrážel s pocitem smíšené zvědavosti a zvrhlé povinnosti, že bych tam jako starý - nebo lépe řečeno bývalý - fanoušek přece jen měl zajít. Kromě toho jsem prošvihnul předprodej, takže jsem se střídavě obával, že bude vyprodáno a že pojedeme přes celou Ostravu zbytečně, nebo že návštěva bude tristně malá. Nakonec to samozřejmě dopadlo tak nějak na půl cesty - dovnitř jsme se dostali bez problémů, protože velký sál Garage byl zaplněn přesně do takové míry, aby to už nebylo trapné, ale vyšlo to jen tak tak. Navíc jak poznamenal přítomný ps, tak to vypadalo, že vyhazovači měli přísný příkaz nepouštět dovnitř nikoho pod třicet, ale to nebylo až takové překvapení.



Večer zahajovali Cartonnage a z mého pohledu dokonale navázali na své poslední zapomenutelné vystoupení v Ladí neladí. Nebylo to vyloženě špatné, ale dokonalost si představuju jinak.

Na pódiu sice vypadali pěkně dekorativně (Vanda jako Barbie, Armin jako Vince Clarke převlečený za šíleného vědce a bubeník jako bubeník úplně jiné skupiny - mimochodem mám dojem, že počet lidí na pódiu se od minula poměrně výrazně snížil), ale zvuk se u většiny písniček sléval do jednoho monotónního hukotu. První tři nebo čtyři tracky prý byly z nové desky, ale nemůžu říct, že bych z nich něco podstatného zaslechnul - i když ne že by zrovna u Cartonnage byly třeba texty písniček nějak zvlášť podstatné. ;) Na druhou stranu jsem musel uznat, že publikum jim jako předskupině (po)slušně tleskalo, což byl oproti koncertům Oceánu z raných devadesátých let výrazný posun. (Nostalgicky jsem si vzpomněl na skupinu Hrabě X, která TEHDY odehrála v podstatě celý svůj set za souvislého pískání. =)



Po přestavění pódia se na setmělou scénu s pomocí baterky přibelhali tři prošedivělí staříci (politicky nekorektně přeháním - prošedivělý byl jen Jan Vozáry a belhání v té tmě nebylo vidět ;) s mírným zpožděním následováni padělaným Petrem Mukem v podobě Jitky Charvátové a někdo zapnul stroj času. Překvapivé bylo, že prvních pár písniček to docela dobře fungovalo, i když si Dušan Vozáry nasazoval a sundával brýle s frekvencí, která by uvedla do rozpaků i Vladimíra Železného, Petr Kučera se nepochopitelně culil a pauzách několikrát opakoval "to je naše Jitka" a Jan Vozáry lehce vypadával z rytmu.



První problém vzniknul v okamžiku, kdy na pódium vstoupil Petr Hons a poděkoval nám, že "jsme přišli aspoň v tomhle počtu" a provinile na omluvu pokrčil rameny. Druhý problém způsobil jím uvedený "Burma Jones" Bohouš Josef, který se ukázal jako příliš věrná náhrada za Muka (původně jsem myslel hlavně zpěvem, ale jak si přisadil ps: "naopak Muk v posledních letech 'dorostl' do Bohoušovy postavy"), takže když se po dvou písničkách na pódium vrátila Jitka, tak bylo bolestně patrné, že tohle je jiný Oceán než kdysi. Sice jsem si myslel, že jsem na to připravený, protože to bylo na takovém setkání po letech a bez Muka nevyhnutelné, ale když se k tomu ještě přidaly menší prodlevy a hluchá místa způsobené problémy s elektronickými bicími, tak ten pocit zesílil a můj osobní stroj času začal mít výpadky.

"Úspěch je výsledkem skupinové halucinace vyvolané umělcem."
(Charles Aznavour)

Najednou začalo být patrné, že většina písniček zní, jakoby aranžmá byla dvacet let stará (aktuální úpravy se sice našly, ale bylo jich méně, než jsem doufal), že použité zvuky elektronických bicích zní příšerně archaicky, že Honsovy překombinované texty mi ještě pořád nedávají smysl a že Muk skoro do všech písniček nacpal nějaké otravné pasáže složené z "á-á-á-á", "áji-jáji-jáji", "ó-o-o-o" nebo něco podobně sofistikovaného. Část těch věcí mi vadila už TEHDY, jenomže TEHDY byl Oceán cool, trendy a používal cutting-edge-technology (na vlastní oči jsem viděl, jak svůj tvůrčí proces TEHDY předváděli na Invexu, který byl TEHDY taky cool a vůbec!) a nic z toho už dneska neplatí. Zbyly jen písničky s divnými texty a spoustou vycpávkových slabik a samozřejmě nostalgie, která to ale sama všechno nezvládne - zvlášť když musí z posledních sil bojovat s vědomím, že tehdejší hudební revoluce se během let beze stop rozplynula a prakticky nic z ní nezbylo - jen černobílý klip Ráchel sestříhaný z nějakého koncertu a vystoupení v TKM.



A tak, když koncert skončil a Jitka Charvátová se postupně fotila s přibližně polovinou všech lidí, kteří na koncert přišli (mimochodem neumím si přestavit, že by Muk TEHDY začal na pódiu vyprávět o tom, že odpoledne před koncertem jedl žebírka a že mu nějak nesedly), jsme meditovali o tom, jaká vlastně byla devadesátá léta a kam se podělo jejich kouzlo a samozřejmě jsme na nic nepřišli.

Nakonec jsem odjížděl domů podobně, jako jsem přijel - se smíšenými pocity... Já bych pánům to důstojné navázání na bývalý Oceán přál, ale mám o ně vážně starost, protože si myslím, že pevné jádro starých fanoušků, pro které byl koncert určený především, už není dost početné a nové fanoušky dnes Oceán jen těžko získá. K tomu by se totiž muselo změnit tolik věcí, že by "nový Oceán" už nebyl Oceán...

(Mimochodem Bohouš Josef byl nakonec jediným hostem večera, přestože na plakátech byli původně napsaní i Laco Lučenič a Roman Holý, ale ti se nedostavili a z nikdo z pódia neoznámil, kde ten rozdíl vzniknul.)

Jak býti cizincem

The Soundcarriers, The Depreciation Guild and Fanzine
Basement Scam @ Buffalo Bar
Friday 27 August 2010 at 8:00pm

Mým životním snem bylo vidět živě koncert skupiny The Depreciation Guild, takže když jsem se dověděl, že přiletí na pár koncertů do Evropy, tak jsem neváhal ani minutu, koupil letenku do Londýna a ... no dobře, dobře, ve skutečnosti to bylo trochu jinak, ale kdo by lpěl na maličkostech. =)



Prostě jsem byl koncem srpna pár dnů v hlavním městě evropské populární hudby (whatever), a tak se slušelo kromě architektonických památek trochu prozkoumat i místní kluby. V záplavě neznámých jmen jsem na Last.fm jako záchranné lano zachytil spojení The Depreciation Guild, a tak jsme se v pátek 20:50 místního letního času ocitli před klubem Buffalo.



Jeho hlavní výhodou je poloha, protože je to co by kamenem dohodil (doslova - cca 20 m) od stanice metra Highbury & Islington (nový stadion Arsenalu jsme samozřejmě stihli obejít už v podvečer =), takže nám po večeři při kličkování Islingtonem stačilo sledovat šipky směrem k metru. Trochu mě překvapilo, že přestože byl začátek napsaný už na 20:00 (to jsem bral s rezervou) a během večera měly hrát tři skupiny (to už mi připadalo jako vážnější důvod), tak před klubem klidně postávaly malé hloučky pokuřujících návštěvníků a nezdálo se, že by se uvnitř cokoliv dělo, ale nenechali jsme se odradit, zaplatili six pounds each, dostali na ruku razítko s textem "baby" a sestoupili do suterénu, kde už se v tu chvíli tísnilo asi osm lidí, kteří hravě obsadili oba stoly a všechny židličky.



Další věc, která mě překvapila, byl nápojový lístek. U nás je dost těžké najít klub, kde by nečepovali pivo, ale Buffalo Bar prostě nečepuje a místo toho prodává lahváče - a navíc třetinky. Výběr zahrnoval čtyři značky (všechny po 3L) z celého světa a jedna z nich dokonce pocházela ze vzdálené země ve střední Evropě, o které toho Angličané příliš nevědí, takže vybrat se dalo, ale přece jenom to byl mírný kulturní šok.



A protože v klubu i nadále vládl klid, tak jsme se věnovali alespoň vyvěšeným plakátkům, kterým vévodil nápis "Indieoke" se sloganem "Pokud jste vždycky chtěli Damonovi, Jarvisovi, atd. ukázat, jak se to má dělat, tak tohle je večer pro vás". Indie karaoke with live band! Tohle u nás myslím zatím chybí, tak jsem zvědav, kdy se se toho někdo ujme. =)



Kolem 21:30 se po pódiu konečně začali motat čtyři umělci vedení zarostlým zpěvákem, z kumbálu na smetáky vylezl nervózní zvukař, z ulice slezlo dolů do klubu asi sto lidí a Fanzine mohli začít. Tak začali.



Znělo to docela anglicky, indie a devadesátkově, ale byla tam trochu slyšet i Amerika. Možná jsem byl ten večer už trochu utahaný na to, abych si užil jakýkoliv koncert, ale každopádně jediným místem, kterém mě vytrhlo z poklidného pokyvování do rytmu (i když zběsilý bubeník dělal co mohl), byla vsuvka před koncem jejich vystoupení: "Vždycky se mi líbilo, že The Black Sabbath měli písničku, která se jmenovala stejně jako oni, takže teď zahrajeme písničku, která se jmenuje stejně jako my - Fanzine". Zahráli a taky tím bez přídavku skončili. Myslím, že jim to celé netrvalo déle než půl hodiny.



Asi po čtvrt hodině přestavování bicích se na kraji pódia objevil rozevřený notebook (se softem, který jsem na první pohled neidentifikoval) a po chvilce dohadování se zvukařem ("Mi tady něco bzučí." - "Tady není nic slyšet." - "Slyšíte to taky?" - "Jó! / Né!" - "Ale tak to snad nevadí, my jsme taková bzučící skupina.") se do toho The Depreciation Guild pustili.



Abych se přiznal, tak je nemám naposlouchané natolik, abych identifikoval, co přesně hráli a ze které desky, ale tak nějak to odpovídalo jejich studiovému stylu - elektronika, shoegaze kytary a utopený zpěv, ke kterému měl zpěvák i vhodný módní doplněk v podobě patky, která mu neustále padala do očí, takže pět místních asijských (post?-)puberťaček u pódia mohlo být naprosto spokojeno. Kromě drobných incidentů v publiku (mírně excentrický pán v červeném tančil hlava nehlava) koncert klidně plynul ("náš basák je poprvé v životě v zahraničí") a po třičtvrtě hodině bylo po všem. Ani tentokrát se nepřidavalo a kluci po krátkém nejistém rozhlížení zmizeli do "technické místnosti".



A něco podobného jsme udělali i my, až na to, že jsme mířili rovnou do metra. Nevím, jací byli The Soundcarriers, ale na lince Victoria se schylovalo k nějaké nepravidelné víkendové výluce a na noční procházku jsme se necítili, protože jak napsal jeden islingtonský spisovatel: “Londýn je velký. Fakticky velký. To byste nevěřili, jak je hrozivě obrovitánsky velký, že z toho zůstává rozum stát. Myslíte si třeba, že drogerie ve vaší ulici je daleko, ale proti Londýnu je to úplný houby. Tak poslouchejte..., atakdále.” - Moment, to vlastně původně nebylo o Londýnu, ale o vesmíru, ale už kvůli tomu Islingtonu se to hodí. A navíc je to pravda!



(Ale stejně mě trochu mrzí, že jsme minuli firemní centrálu...)

Lokální kapely cti skutečně netratí

Houpací koně @ Modrý salónek FM, 9.4.2010

Náčelník toho teď musí mít fakt hodně... Fotbalová sezóna a boj o titul vrcholí, MS klepe na dveře, teďka zahrada, že, zaměstnání, 5F tahá už několik let vlastně sám a do toho ještě milé povinnosti. =) Neměl bych ho v tom nechat úplně, říkám si. A lepší důvod než koncert Houpacích koní už asi nenastane...

Ústí nad Labem jako město neznám vůbec, ale tamní Houpací koně zbožňuji. Jejich desky nám doma hrály celý měsíc před koncertem. Je potřeba zasít semínko, vysvětloval jsem ženě.

To, co mám rád, se snažím i mít. To, co mám rád, se snažím vidět. Mít všechny „rozumné“ desky, ale doposud nevidět, takový rest jsem měl až do 9.4.2010 u Houpacích koní. Ostuda. Možná, že další takový už ani mít nebudu... Chvatně procházím seznam desek, identifikuji nemnohé další, až na výjimky již neexistující: Helmutova stříkačka, Sebastians, Vanessa, Toyen, Ylo - Africký slon... Omluva, že Ústí je z Valašska „trochu příliš z ruky“, neomlouvá. Nesčetné díky proto klukům z Galerky z Nového Jičína za to, že HK na tohle moravské miniturné vytáhli.

Z tohoto trochu možná komplikovaného úvodu vyplývá jediné, očekávání před koncertem byla nemalá. Modrý salónek knihovny akorát plný, mám z toho dobrý pocit, zabíráme celou jednu řadu. HK začínají písní „Město piják“. Mají mě v hrsti od první minuty. Nemůžu hodnotit předchozí sestavy HK, raritní dvojkonzerva Koňské síly 1991 – 2007 mi taktéž, jakožto nepamětníkovi, moc nenapoví. Mám ale pocit, že ideální poloha kapely je přesně taková, jako byla prezentována na tomto koncertě. Byť bych ji možná přejmenoval na „Jiří Imlauf a Houpací koně“ =). Zde by měla nyní následovat snůška superlativů... Ale tím, že jsem se už trochu zamotal v úvodu, se do toho pouštět nebudu. Místo toho trochu nelogicky napíšu to, co se mi nelíbilo. Asi od třetiny koncertu se do playlistu prosadily zcela nové písně z plánované nové desky. (Už aby byla!) Nepamatuji si na názvy, ale ve dvou z nich by se kapela podle mě měla vykašlat na komentáře typu „fakt dobrý věci, kluci, až na ty texty“ a dál to dělat po svém (rozuměj po staru). Texty v nich se mi zdály příliš popisné a, skoro se mi příčí to psát, s rádiovými ambicemi. Možná pánové Velká sedma na R1, ale kam dál?!?

Koncert se povedl. Nechybělo mnoho a fanouškovsky bychom s kapelou v sobotu přejeli na koncert v Novém Jičíně. Ale slavili jsme narozeniny, a tak brzy chyběl jak řidič, tak i vůle neustále někoho přesvědčovat, že tohle by vidět rozhodně měl. MY už HK viděli.

Semínko vzešlo. Jsou dva týdny po koncertě a desky HK nám doma hrají stále. Tentokráte je již pouští žena... =)

PS: Nadpis jsem více méně ukradl z nějaké staré recenze HK. Nějak si ale nemůžu vzpomenout komu. =)

PPS: V pátek 30.4. přijede do Modrého salónku v Místku další lokální kapela/klenot, příborsko-kopřivničtí LU. Naviděnou.

"Fakt dobrý věci, kluci, až na ty texty"

Houpací koně @ Modrý salónek, Knihovna FM, 9.4.2010

Hudební sekce knihovny v Místku pokračuje ve své snaze oživit kulturní život ve FM (hm, sem by se hodila nějaká narážka na rádia =), a tak se v Modrém salónku tentokrát zastavili/y na svém krátkém moravském turné Houpací koně.

Nebylo myslím úplně plno, ale salónek byl téměř zaplněn místními bohémy i nemístními indie nadšenci a vlídnou atmosférou, takže skupina snad nelitovala, že se vydala z rodného Ústí na tak dalekou cestu a že to nebylo marné volání.

Houpací koně neznám natolik, abych se pouštěl do nějakých hlubších analýz, takže mě nejvíc překvapilo, že z posledního alba Tiché dny na Klíši zazněla snad jen jedna písnička, ale Houpací koně už toho mají za sebou poměrně hodně, takže mají z čeho vybírat. Jinak celý koncert odehráli ve čtyřech lidech bez nějakých předtáček, takže občas proti deskám chyběly nějaké vychytávky nebo nástroje, ale řekl bych, že to bylo ku prospěchu věci - všechno to bylo trochu syrovější a bezprostřednější. Zvlášť zpěvák Jirka Imlauf vypadal, že do toho dává všechno. =)

Během koncertu mě sice napadlo, že si někteří přítomní znalci (však vy víte! ;) budou dodatečně stěžovat na fádní aranžmá, protože často se jen tak "drhla kila", jenomže ono to k těm písničkám prostě sedí, a tak po koncertě nikdo ani neceknul. Nevím, jestli to bude z pirátského videozáznamu poznat, ale byl to jednoduše povedený koncert pro pamětníky devadesátých let - a to i pro ty, kteří si z té doby Houpací koně nepamatují. ;)



PS: S citátem v nadpisu sice ve všech bodech nemůžu souhlasit, ale někam jsem ho musel vnutit. =)

Sportovní kosení

Ech, asi bych měl začít tradičním výkladem, proč jsem tuhle reportáž psal tak dlouho, ale to si když tak najděte u nějakého / libovolného staršího článku... ;)

Ladí neladí
Kosa z nosa + Sporto
18.2.2010 Garage, Ostrava - Martinov

Z přestěhování pořadu Ladí neladí do klubu Garage (přesněji řečeno Rock and Roll Garage Marcela Woodmana =) do Martinova jsem velkou radost neměl, protože to pro mě znamená cestu přes celou Ostravu, takže jsem teď nějaké natáčení vynechal, ale účast Sporto v únorovém dílu mě přece jen vylákala z ukrytu.



Mimo jiné mi nebylo jasné, jak velkou účast publika organizátoři očekávají, protože sál v Garáži je opravdu velký a nezdálo se mi pravděpodobné, že by ho Sporto a Kosa z nosa dokázali naplnit, ale řešení bylo prosté – koncert se nekonal v hlavním sále, ale ve vedlejším baru, kde je jen maličké pódium a před ním jen velmi málo místa. A protože lidí přišlo zhruba stejně jako za starých časů ve Fabricu (řekněme sto a to ještě většina obsadila stolečky, které stojí trochu stranou), tak to nakonec bylo ku prospěchu věci. Slova „nakonec“ si povšimněte, protože se to týká až Sporta.

Kosa z nosa
Kosa z nosa na pódiu vypadala, že si skupina hraje jen tak pro sebe a bohužel nedokázala lidi od stolečků zvednout, takže pod pódiem postávalo asi pět lidí, ale jak později vyplynulo z debaty, tak to snad ani jinak dopadnout nemohlo…



Jak střídavě Mišo Kaščák a členové skupiny odvyprávěli, tak Kosa z nosa vznikla už roku 1986 (!) jako součást bratislavské punkové scény (odtud zřejmě typicky slovensky praštěný název), ale postupem času se od scény oddělila jak hudebně, tak společensky, takže zůstala tak trochu bezprizorní a především pozoruhodně neambiciózní, protože za celou dobu své existence nenahrála žádné album a jejich nemnohé nahrávky se dají najít jen na několika kompilacích. Když se pak nemohli shodnout, jestli je to jejich čtvrtý nebo pátý koncert mimo Bratislavu, tak už jsem začínal mít pocit, že si z nás dělají srandu, ale to se mi k jejich seriózní image příliš nehodilo.

Po punku nebylo na pódiu ani stopy a místo toho se sálem linula melancholická kytarovka, která občas zasahovala až ke country nebo Tomu Pettymu. Dva zakládající členy, kteří dokonale ztělesňovali archetyp „unavený rocker po čtyřicítce“, doplňovali tři mladší chlapci (z toho jeden anglicky mluvící cizozemec) a jedna velmi mladá slečna s elektrickým cellem, které jsme se ovšem zapomněli zeptat, čí je dcera. =) Jak už se pro mě stalo na Ladí neladí nepříjemnou tradicí, tak jsem měl problém rozumět slovenskému zpěvu, takže jsem to poměrně brzy vzdal a nechal písničky plynout kolem jen jako kulisu, za což se pánům dodatečně omlouvám, protože mi celou dobu připadalo, že jsou pro ně texty důležité, ale zachytil jsem jen krátkou mluvenou vsuvku na téma „narodil jsem roku 1969, v roce 1989 jsem měl dvacet, v roce 2009 čtyřicet, takže jsem první polovinu života prožil před revolucí a druhou po ní“. Škoda, protože jinak mají co říct.

Sporto


Na Sporto se naštěstí ctěné diváctvo probudilo a u pódia se vytvořil i menší kotlík. Pánové dorazili v plné čtyřčlenné sestavě + notebook, který byl ale v mixu tak potichu, že jsem si říkal, že by ho možná mohli vynechat úplně. Možná i proto zněla většina písniček jinak než původní nahrávka (napsal bych deska, ale u Sporta by to bylo trochu zavádějící =), což mě většinou potěšilo. Naopak mě trochu štvalo, že si Šampón aka Arab (aka Proč si vlastně Sporto furt vymýšlí nové přezdívky a komu prodali práva na svá vlastní jména?) měnil i melodie, ale nakonec jsem se s tím smířil. Poměrně vtipná drobnost byla, že koncert zahajovala písnička Temný síly, která je na albu až na konci a naopak poslední před přídavkem byl otvírák desky Manifesto, což můžete brát jako další potvrzení toho, že na koncertě je proti desce skutečně všechno vzhůru nohama. =)

Beseda
Beseda se konala v místnosti s druhým barem a začala s dost velkým zpožděním, které způsobil pískající mikroport Petra Fialy (nebo možná spíš jeho wifi přijímač), a později ještě oživilo pípání bezpečnostního zařízení a těsně před koncem hučení klimatizace, ale to už se debata rozbouřila natolik, že si toho asi nikdo z účastníků nevšimnul.



Styl celé besedy předznamenal Braňo „Špako“ Špaček, když se po tradiční první otázce „jak se vám hrálo?“ dlouze zamyslel, a pak si vzpomněl, že ho vlastně bolely prsty, protože si vzal příliš tvrdé struny, což nebyl přesně ten typ odpovědi, který na tuhle otázku obvykle padá, jenomže Kosa z nosa asi taková prostě je. Dál se slovenský monolog nesl na vlně „důležité jsou písničky a ne jejich propagace“ a „je nám jedno, kolik na nás chodí lidí“.



Za Sporto podle očekávání většinou mluvil Bourek, který taky odvyprávěl celou osobní historii včetně Ememvoodoopöka, a pak se pustil do výkladu o tom, že je pro ně důležité vytváření nějaké scény nebo komunity jako ostrova "v tomhle hnusným světě", což probudilo Petra Fiala, aby v duchu své nové životní filosofie (viz například rozhovor pro Musicserver) protestoval "neříkejme hnusný svět, protože pak hnusný bude". ;) Kosa z nosa toho pro změnu využila k obvinění, že Sporto kvůli budování nějaké distribuční sítě (Silver Rocket a spol.) zanedbávají samotnou tvorbu a příliš je neobměkčila ani Bourkova zmínka o pořádání odpoledních koncertů pro děti.



Publicistickou obec tentokrát zastupovali Pavel Kučera a Benjamin Slavík a měli docela těžkou úlohu. Pavel Kučera se jako zkušený debatní harcovník nedal a snažil se slovenskou dvojičku přesvědčit, že to s tou okázalou introvertností už trochu přehánějí, ale příliš se mu to nedařilo. Naopak Špako začal postupně obhajovat stále absurdnější pozice, takže ke konci už byl ochoten tvrdit i to, že pokud je písnička dobrá (jak se to vůbec pozná?), tak ji nemusí vůbec nikdo slyšet.

Ben Slavík spořádaně čekal, až dostane slovo, takže za celou dobu stihnul říct jen asi šest vět a to si ještě celkem nevinnou poznámkou o „retru devadesátých let“ vykoledoval od Borise Ondreičky hodnocení, že „tomu nerozumí a určitě ani nezná moderní blues a country skupiny, které my posloucháme“.

Po nezbytné vsuvce Petra Fialy „proč se taková hudba nehraje v rádiích?“ a „Sporto by klidně mohli být slyšet na Evropě2, protože tou lehkostí mi připomínají až Michala Davida“ ještě přišla řeč na módní trendy (podle Kosy jsou samozřejmě všechny fuj =) a krátkou zasvěcenou debatu mezi Pavlem Kučerou a Borisem Ondreičkou o tom, jestli je pro kubismus důležitější mediální propagátor Pablo Picasso nebo ideový původce Georges Braque, ale samozřejmě bez toho, že by to vedlo k nějakému závěru.



Na závěr mě pobavila tradiční otázka, jak vidí obě skupiny svou budoucnost, protože mi připadalo, že Kosa z nosa už nemá vůbec žádné ambice (a měla je vůbec někdy? - tuším, že poslední věta Bena Slavíka byla, že si „celou dobu vytvářejí alibi pro svou neúspěšnost“ ) a ambice Sporto zahrnují asi jen další samizdatové desky, nadšenecké koncerty a odpolední koncerty pro děti, ale i tak to bylo zajímavé česko-slovenské srovnání.

Když jsme totiž začali probírat všechny možné předchozí vystupující, tak se nám začal zhmotňovat obrázek mnoha českých skupin, které se v neurčité naději o „proražení venku“ snaží zpívat anglicky (to se týká i první desky Sporto), a naopak slovenských skupin s žertovnými názvy a slovenskými texty plnými lokálního humoru, které nejsou schopné vysvětlit, proč vlastně hrají, ale dělají to rády. Nedokázali jsme se sice úplně shodnout, jestli se tenhle rys týká všech slovenských skupin nebo to zkresluje Kaščákova dramaturgie, ale myslím, že je to zajímavý příspěvek do debaty o existenci typických národních vlastností, takže si Ladí neladí vlastně může připsat další splněný úkol. ;)

(Za všechny nepřesné citace se omlouvám, ale to víte - po čtrnácti dnech se začnou některé detaily z paměti ztrácet nebo transformovat. =)

Přijde Indián do salónku a ...

Hlavní výhodou reportáže by měla být aktuálnost, ale ... hergot, tohle už jsem tu přece musel několikrát psát! ;)

Nierika @ Modrý salónek, Knihovna FM, 2.10.2009

Ach ano, Nierika... Když před časem Disney koupil mnohem menší studio Pixar, tak došlo ke zvláštnímu jevu, že pozice ve vedení vzniklého konglomerátu získali lidé z Pixaru. U Nieriky mám velice podobný pocit - zaujala mě první trip-hopově laděnou deskou, ale po personálních rošádách došlo k prolnutí se skupinou Lu a následně ke zvláštnímu rozdělení pravomocí, protože vzniklá skupina se sice stále jmenuje Nierika (ostatně původní členové si udrželi převahu), ale zní jako Lu. ;) Výsledkem je, že každá další deska zní syrověji, než ta předchozí, a taky se zdá, že se Nierika zvolna posouvá kamsi do rockového undergroundu, takže když jsem uviděl, že se jeden koncert jejich severomoravského miniturné koná v knihovně v Místku a že vstup je zdarma, tak jsem se připravoval na nejhorší...



..., ale nejhorší to nakonec nebylo. Modrý salónek je docela malý, takže tam dorazilo asi sedmdesát lidí a bylo plno - tedy tak akorát. Samozřejmě tam nemají ani podium, které by stálo za řeč, ani pohyblivé reflektory (zato měla skupina s sebou přenosné lampičky - Umakart anyone?), takže to v kombinaci s měkkými židličkami vytvářelo dojem, že se koncert odbývá v obýváku, čemuž odpovídala i atmosféra.



Publikum se totiž kromě obvyklých návštěvníků rockových klubů skládalo i z místních kulturních nadšenců středního věku nebo studentů, kteří podle svátečních oděvů zřejmě uprchli z tanečních (srdečně zdravím! =), ale především několika známých skupiny, kteří pak v pauzách oživovali koncert pokřiky jako: „Zbyňo, zapomněl ses oholit!“ a skupina poctivě odpovídala. ("Já jsem chtěl, ale půjčil jsem švagrovi holicí strojek a on mi ho ještě nevrátil.")



Jinak nás ovšem pochválili, že jsme hrozně ukázněné a pozorné publikum a že s koncertem v Ostravě o den dřív se to nedá srovnat. I zvuk byl přizpůsobený malému prostoru (bicí snad hrály přímo, bez zesilovače) a dokonale čistý, takže Monice Lohrerové (samozřejmě v nezbytných kozačkách =) bylo mnohdy rozumět lépe než na deskách.



Jediným problémem koncertu tak pro mě nakonec bylo to, kam Nierika hudebně směřuje (řekl bych, že někam k Indies Rec. začátku devadesátých let), ale s tím asi těžko něco udělám, takže bude praktičtější dělat jakoby nic... =)

Ovce, moje ovce

Lamb + U-Prag @ Lucerna Music Bar 30.7.2009

"Koncertní byznys je prodávání zážitků. Neprodávám hudbu - kdo si chce vychutnat hudbu, ať si koupí CD, neprodávám vizuální zážitek - kdo ho chce, ať si koupí DVD a obraz si podle potřeby zastaví. Já prodávám šanci jít za ostatními a pochlubit se: Já jsem tam byl."
(Serge Grimaux, magazín HN Víkend, 31.7.2009)

Když jsem si to četl ve vlaku cestou z Prahy, tak jsem mu mohl dát zapravdu. Skoro. V mém případě se sice nejednalo o to chlubení (ostatně v posledních dnech jsem zjistil, že koncertem Lamb se ani chlubit nedá, protože "široká veřejnost" je nezná), ale skutečně jsem si je nejel poslechnout. Důvodem byl spíše nejasný pocit dlouholetého dluhu, který jsem vůči Lamb pociťoval, a tak jsem se ho vydal alespoň částečně splatit (a teď nemyslím peníze).

Kdo se chtěl zítra večer vypravit na koncert britské dvojice Lamb do pražského Lucerna Music Baru a s koupí vstupenky zaváhal, pak bude možná zklamán z informace, že je vyprodáno.
(Muzikus, 29.7.2009)



Lístek jsem si sice koupil předem, ale logistika se mi tentokrát naprosto vymkla z rukou (mimo jiné děkuji zpožděným vlakům ČD a všem, kteří se z účasti na koncertu na poslední chvíli omluvili), a tak jsem k Lucerna Music Baru dorazil osamocený a zpocený ve 20:15, abych zjistil, že oficiální začátek je až v devět. V LMB jsem ještě nebyl, a tak jsem se obezřetně pustil do průzkumu všech těch bočních chodeb, barů a schodišť. Na tom nejnižším jsem v protisměru potkal chlapíka, který vypadal podobně dezorientovaně jako já a připadal mi nějaký povědomý. No jo, Andy Barlow tam byl taky poprvé. =)

Jinak mi ovšem hlavní sál připadal docela malý a plnil se jen velmi zvolna, takže jsem začal pochybovat o tom, že skutečně bude plno. Mezitím jsem narazil na pár povědomých tváří, které jsem celkem čekal, a jednu paní, kterou jsem nečekal, protože vypadala skutečně hodně podobně jako Marcela Březinová. A pak zhruba ve 20:45 vylezla na pódium předskupina U-Prag a já jsem zjistil, že už se blíž k pódiu nedostanu, protože je všude plno lidí, a tak jsem musel vzít zavděk místem u jednoho ze sloupů, které podpírají galerii. (Omluvte sníženou kvalitu fotodokumentace.)



U-Prag bylo plné pódium - tím chci říct, že mi přes lidi přede mnou ani nepovedlo přesně spočítat, kolik jich bylo, ale odhaduju to tak kolem šesti. Přesto mi připadalo, že poměrně hodně věcí mají předtočených a že živě hrají jen nepodstatné drobnosti, ale možná to bylo způsobeno jen tím špatným výhledem. Se zvukem to taky nebylo ideální, protože když to začalo z pódia pořádně basovat, tak vedle mě začalo drnčet obložení toho sloupu a tohle bohužel vydrželo celý večer. Jinak mi připadalo, že U-Prag nejsou jako předskupina pro Lamb úplně ideální, protože jsou trochu moc přímočaří, ale přežít se to dalo poměrně snadno. =)

Pak následovala poměrně dlouhá pauza na přestavbu pódia a to už jsem si skutečně nemohl nevšimnout, že je plno. Čas od času se kolem někdo někam prodíral, lidé byli nevrlí, žduchali se, nadávali a celkově mi to připadalo, že okolo nevládne úplně ideální atmosféra.

"Turné bychom rádi drželi při zemi, ve znamení návratu ke kořenům, lépe řečeno k prvnímu albu. (...) Vystupujeme ve třech, dříve nás bylo na pódiu i šest."
(Lou Rhodes, E15, 30.7.2009)

Asi ve 22:15 bylo konečně všechno hotovo, takže se setmělo, Andy obsadil pozici za všemi svými klávesami a krabičkami, Lou se proplížila k mikrofonu a rozjelo se velmi příhodné intro - Darkness: "I couldn't see darkness until now - only light!" Teprve pak se světla rozjasnila, na pódium dorazil dlouholetý "stálý host" kontrabasista Jon Thorne a začalo se naostro.



K ideálnímu stavu mi v tu chvíli chyběly jen dvě věci - více místa a lepší zvuk, protože na pódiu to všechno šlapalo podle plánu. Lou Rhodes nevypadala tak "folkově" jako na svých sólových vystoupeních, ale chovala se podobně klidně, což se k mnoha písničkám moc nehodilo. Ovšem intonačně zpívala jistě, takže se drobné nedostatky v choreografii daly tolerovat. =)



Jinak toho moc nenamluvila - samozřejmě nás pochválila, že jsme fajn publikum a že jsou rádi, že konečně hrajou v Praze, takže jediná neočekávaná situace vznikla, když si všimla, že nad nimi poklesl strop s reflektory, ale nakonec zachovala klid. Mě naopak několikrát trochu znervóznila, když některá místa zpívala trochu jinak, než jak je znám z desek (například začala zpívat o čtvrt taktu později, a pak se nějak nemohla vejít =), ale nebyl jsem si jistý, jestli to je chyba nebo prostě záměr něco změnit. Ke konci koncertu si ještě párkrát vzala kytaru, ale ve skutečnosti na ní tentokrát doopravdy nehrála, spíš jí jen tak drhla v hlasitějších pasážích. I tehdy to u ní ovšem působilo nějak nepatřičně. =)



Jon Thorne většinu času působil jako do svého hraní zažraný jazzman, který se jen občas stihnul spokojeně usmívat nebo neslyšně zpívat spolu s Lou, takže téměř veškeré větší pohybové aktivity obstarával Andy Barlow a musím uznat, že dělal, co mohl. Pokud muset stát vzadu u svého elektronického vybavení, tak na nás ve volných chvílích alespoň mával rukama, vlnil prsty nad hlavou jako fotbaloví diváci, když se kope roh, nebo se tvářil výhrůžně a možná i něco křičel (bez mikrofonu ho nebylo slyšet =). V pozadí ovšem nikdy nevydržel déle než tři písničky a každou chvíli se hrnul dopředu, kde měl na okraji pódia připravenou malou bicí sadu a velký buben na krk, a pak zuřivě bubnoval a doplňoval to grimasami, které by mu záviděl i Jack Black ve filmu School of Rock.



"Skladby jsou pro současné turné drobně upravené. Jednak proto, že vystupujeme jen ve třech, jednak aby šly s dobou a technickými standardy. Písnička je něco nadčasového, co sotva může zestárnout, ale produkce stárne rychleji než cokoliv jiného. Proto Andy většinou skladeb přeprogramoval. Jde o totéž tělo se stejným obličejem, ale se spoustou vyoperovaných nebo transplantovaných orgánů."
(Lou Rhodes, E15, 30.7.2009)

Já si na koncertech nikdy nepíšu poznámky, takže nemůžu sloužit všemi změnami, ale bylo jich skutečně poměrně hodně, takže některé písničky byly na začátku téměř k nepoznání (Trans Fatty Acid!), kdežto jiné zůstaly skoro netknuté - většinou ty komornější, kde v podstatě není co měnit. Naopak jsem nečekal, že když si asi v půlce koncertu udělala Lou přestávku, že se Andy (tedy i po jeho nezbytném proslovu o krásách Prahy =) pustí do instrumentálky Angelica tím způsobem, že vyhodil nahranou stopu s klavírem, a to, co se mu chtělo (často bylo totiž potřeba mávat na publikum =), z ní v dost upravené podobě hrál živě.



Co mě ještě překvapilo, bylo poměrně brzké zařazení Gabriela, kterého jsem tipoval jako přídavek (a byl už asi ve třetině), takže jsem tip změnil na Górecki, ale i to odehráli ještě v "základní sadě". Nakonec se přidávaly dvě tišší písničky (Lullaby a myslím že Bonfire) a úplně poslední přišel Cotton Wool, takže jsem neuhodl vlastně nic.



"Publikum nám zůstalo věrné dodnes, až mi z toho na koncertech naskakuje husí kůže."
(Lou Rhodes, E15, 30.7.2009)

Nevím, jak to v LMB vypadá obvykle, takže se i to těžko srovnává, ale připadalo mi, že velectěné, namačkané a lehce pamětnické publikum čekalo na tenhle koncert tak dlouho, že už od počátku nadšeně tleskalo a vůbec dávalo najevo, že tohle je významná událost, ale ke konci ještě dokázalo přidat, takže rozlučka a přídavky se za všeobecného nadšení docela natáhly, a celá skupina se ukláněla, děkovala a kynula do všech stran (i na galerie) a všichni vypadali trochu dojatě - dokonce i Andy. =) No pěkné to bylo...

A já jsem tam byl, heč! ;)


Fotky v trochu větší velikosti
Fotky na Techno.cz
Fotky na Musicserver.cz

Setlist (popaměti, takže pořadí je bez záruky, zato je to nekompletní =):
Darkness
Little Things
Heaven
All in Your Hands
Lusty
Gabriel
Trans Fatty Acid
Angelica
What Sound
Górecki
God Bless
-
Lullaby
Bonfire
-
Cotton Wool

Nikdo nevyhraje tenhle dostih

Jsem si skoro jistý, že jsem se chtěl původně dopustit i nějakého delšího hodnocení, ale bohužel momentálně postrádám volné kapacity pro psaní většího množství zřetězených písmenek, takže musí stačit tohle:

Z Marsu a Venuše

Tak ale rychle, protože by se taky mohlo stát, že to odvysílají dřív, než něco napíšu. Nebo to mezitím zapomenu a všechny ty okamžiky budou ztraceny v čase, jako slzy... v dešti.

Ladí neladí
Youcoco + Please The Trees
5.2.2009 Fabric Ostrava



Večer celkem tradičně zahajovala slovenská strana v podobě dvoučlenné dívčí/mladoženské squadry Youcoco a bylo to celkem netradiční - totiž myslím na poměry Ladí neladí, protože například z pohledu PJ Harvey by to asi až tak netradičně nepůsobilo. =) Obě slečny se nerozpakovaly a suverénně nám začaly předvádět, že své nástroje (kytara a baskytara) zvládají na solidní začátečnické úrovni, že se obě neúspěšně učí bubnovat a že jedna z nich velice slušně zpívá a překvapivě se ukázalo, že tahle směs dílčích nedostatků dohromady vytváří (téměř) dokonale fungující celek. I když taky je možné, že kromě toho výčtu působily ještě některé nehudební složky, protože jak jsem se dověděl, tak Youcoco jsou prý tak sexy, že by si daly říct i některé posluchačky v publiku. Tomu by možná napovídala i skutečnost, že si z hudby nic konkrétního nepamatuju, ale vím jistě, že to působilo úpřímně, takže to prostě nemohlo být špatné. =)



Youcoco navíc zřejmě pozitivně ovlivnily i můj dojem z koncertu Please The Trees, protože najednou o to víc vyniklo, že pánové opravdu umějí hrát! Po personálních změnách, které později vysvětlovali v debatě (studijní přestávka a podobně), teď hrají v klasické rockové čtyřčlenné sestavě (g+g+b+d), ale i tak ve Fabricu hravě vyplnili veškerý hudební prostor (ať už to znamená cokoliv =). Přitom PTT nejsou zrovna můj šálek čaje a u jejich nahrávek obvykle jen pokývám hlavou a postupuju dále do vozu, ale tenhle koncert byl příjemný a navíc určitě lepší než sedět zamčený v šatně po basketbalu. (Omlouvám se za soukromou narážku. =)



Debata po koncertě byla tentokrát docela vtipná. Ondřej Formánek s Luďkem Staňkem se dlouze dohadovali o tom, do kterého amerického města která skupina patří (konkrétní jména jsem naštěstí zapomněl) a nakonec se dobrali toho, že Youcoco zní velice moderně a že dokonale trefily aktuální hipsterskou (následný výklad tohohle slova moderátory asi úplně neuspokojil =) vlnu z New Yorku, což dievčence trochu zaskočilo a začaly vysvětlovat, že o New Yorku nic neví, protože pocházejí z vesnic u Trenčína, a že takhle hrají, protože to líp neumí. Jejich rodák Mišo Kaščák se ale nechtěl nechat dát: kdyby prý přidaly elektroniku, tak by zněly jako The Ting Tings a taky nechápe, proč někdy nezpívají společně. "Hm, to bysme možno mohli, ale my máme iba jeden mikrofón a na dalšie vybavenie nemáme peniaze." Byla to vlastně pěkná ukázka jednoty autora a jeho díla - holky prostě odpovídaly stejně jednoduše, jako zněly. =)

Podobný efekt se ostatně projevil i u PTT. Ti pro změnu mluvili o tom, jak je důležitá harmonie mezi členy skupiny, jak se ovlivňují a jak je inspirativní chodil v létě kolem řeky a na obnažených kamenech nacházet stopy měnící výšky hladiny. Kromě toho pochválili holky, že to bylo fajn, a ty jim na oplátku oznámily, že začátek a konec PTT se jim líbil, ale mezitím to byla nuda. Václav Havelka si ovšem zachoval svou vnitřní harmonii: "Já chápu, že to někomu může připadat monotónní, ale mně třeba, když se něco opravdu líbí, tak mi tam monotónnost vůbec nevadí." Moderátoři se z něj pak ještě snažili vydolovat nějakou kontroverzi na téma angličtina, protože "opravdové emoce se dají naplno vyjádřit jen v rodném jazyce", ale Vašek statečně odolával s tím, že nechápe, na co se ho ptají, a že vždycky poslouchal anglicky zpívající písničkáře. Nakonec došlo i na hlavní téma týdne: melodie nebo slova? "Nejdůležitější je mít dobrý text - jinak bych se ubrnkal, protože dobrých slov je míň než melodií."

Pak už stačilo, aby Rodriquez oběma skupinám zavěštil, že se musí pokusit alespoň o nějaký průnik do zahraničí, protože jinak je hraní do zdi otráví, a mohli (a měli) jsme jít domů...

(Konkureční reportáž a fotky najdete na ov-kluby.net.)

Dva s pseúdonymy

Ladí neladí
Ján Boleslav Kladivo + Xindl X
4.2.2009 @ Fabric Ostrava

Česká televize se už zřejmě nemohla dále dívat na zde přítomné projevy tématické krize, a tak uspořádala natáčení dalších dvou pořadů Ladí neladí a to hned dva dny po sobě, abych měl konečně o čem psát. =)

Návštěva byla tentokrát poměrně uspokojivá, což měl zřejmě na svědomí Xindl X (detaily později), ale i tak si to organizátoři raději pojistili a do prostoru před pódiem strategicky rozptýlili lavičky, které měly zajistit potřebný rozptyl diváctva.

Ján Boleslav Kladivo je hubený a tichý čtyřicátník v brýlích a jeho vystoupení ve Fabriku jeho poklidnému vzhledu naprosto odpovídalo. Všechny písničky poněkud nejistě odzpíval s velmi minimalistickým doprovodem klavíru, u kterého nebylo jasné, jestli se tak prostinký záměrně, nebo si na hraní složitějších pasáží netroufá. O to osobněji to všechno působilo a všechno se točilo kolem poetických textových obratů, ale vzhledem k tomu, že většina publika přišla na Xindla X, tak to pro většinu návštěvníků bylo poněkud hůře stravitelné a ti, co byli dále od pódia, mírně hlučeli a u baru se debatovalo o tom, kde byl kdo na dovolené.



Nakonec to jeden z organizátoů nevydržel a v jedné z pauz vylezl na pódium, aby nám všem domluvil: "Klidně se bavte, ale tišeji! To je tichá hudba a třeba Petr Fiala už si musel sednout až k pódiu, aby z toho vůbec něco slyšel!" Kladivo se tím ovšem nenechal rozhodit a vzniklou proluku využil k tomu, aby si u klavíru vytáhnul z termosku a zapracoval na svém pitném režimu. Pak ji zase pečlivě zašrouboval, uklidil do tašky a začal smířlivě vyprávět o skladně 4'33" Johna Cage a že tohle je vlastně něco podobného a že to je normální hluk v klubu, se kterým se musí počítat.

Ondřej Ládek aka Xindl X se hlukem vypořádal jinak - přehlušil ho. Tím mě do jisté míry zklamal, protože jsem očekával spíše baumaxovské výpady proti publiku, ale na druhou stranu i potěšil. Já jsem jeho existenci totiž poprvé zaregistroval prostřednictvím soutěže Česko hledá písničku a po přečtění kusu textu písničky Mamut ("má úd") jsem si ho zařadil do kategorie "špatný plagiát Xaviera Baumaxy" a na těch moudrostech o významu prvního dojmu určitě neco bude, protože mi dost dlouho trvalo, než jsem milého Xindla vzal na milost a přeřadil ho do kategorie "dobrý souputník Xaviera Baumaxy". =)



Ládek zahájil koncert sám s kytarou a v pauzách toho s mládežníky, kteří se brzy shromáždili pod pódiem, poměrně hodně namluvil, ale všechno se to neslo v poměrně přátelském duchu. Dokonce došlo i na omluvu, že na svých stránkách uvedl fanoušky v omyl, že je vstup zdarma a přitom se jako obyčejně platilo vstupné 80 Kč. (Mám ovšem podezření, že to neplatilo pro všechny!)

Pak ho doplnila tříčlenná doprovodná skupina a ke konci to zase prostřídal sólovou částí, takže se mu - jak později Fiala s Kaščákem chválili v debatě - povedlo koncert oživit. Raritou bylo, že dvě písničky (samozřejmě Anděl =) odehráli dvakrát se zdůvodněním, že dostal od režie pokyn, že publikum poprvé málo tleskalo a že to tentokrát musí být lepší. Pak to sice popřel s tím, že prostě zatím mají malý reportoár, ale mám dojem, že na pár písniček vůbec nedošlo (rozhodně chyběl zmiňovaný Mamut), takže těžko říct, co bylo skutečnou příčinou.



Besedy se tentokrát účastnili Vojtěch Lindaur a Marek Dvořáček (aspoň doufám - úvod jsem neslyšel a seděl jsem ve špatném úhlu =) a dramaturgie už chválabohu upustila od vnášení dalších témat, takže se mluvilo jen o vystupujících a to poměrně poklidně. Na pana Kladiva padla mimo jiné otázka, proč používá právě pseudonym je-be-kladivo, když hraje takhle tiché písničky a on začal vysvětlovat, že má na to připravenou odpověď, že jeho děda byl klempíř a z toho randálu přišel o sluch. Jinak ovšem bylo poměrně obtížné z něho dostat cokoliv konkrétního, protože "je to všechno složité", on by to "možná rád zkusil", ale "ještě neví, jak na to", a "nikoho nechce hledat" a "lidé se mu nehlásí", takže opravdu těžko říct... =)



Ládek i jeho doprovod byli naštěstí výrazně hovornější, takže objasnili velké množství saxofonu na desce ("já jsem tam toho tolik nechtěl ani nahrávat, ale Ondřej měl poslední slovo") a potěšili Petra Fialu ("několik lidí nám říkalo, že to kvůli tomu zní jako Mňága"). Ten se pak zajímal o to, jak se z Ládka stal Xindl X a dostalo se mu vysvětlení: "Já jsem před tím hrál ve skupině a část z toho byly i ty písničky, které hrajeme teď, ale kromě toho jsme hráli i nějaké věci, co zněly jako grunge, a třetina byl takový popíček. Mysleli jsme si, že se to dá brát jako výhoda, že je to pestřejší, ale spíš jsme sami nevěděli a asi jsme byli nečitelní i pro posluchače. Ten popíček byly většinou původně písničky ve svahilštině, které jsem textoval dodatečně, a prostě to nebylo ono. Takže když jsem začal hrát sám, tak jsem ty dvě třetiny repertoáru zahodil a ty nové věci vždycky začínají od textu. A pokud tam pak v melodii něco přesně nevychází, tak to nevadí, tak to má být."

A totéž pravidlo můžete aplikovat i na případné nedostatky v téhle reportáži... =)

Přestřelka v Hudebním bazaru

Nevím, jak to bude v Krnově vypadat letos na Silvestra, ale připadalo mi, že přibližně polovina obyvatel si to pár dní před koncem roku přijela natrénovat do Ostravy a při té příležitosti se ve velice večírkové atmosféře uskutečnil i koncert krnovské legendy Posledního výstřelu (včetně krokodýla Geni =).

Otcovi chlapci v komoře

Tata Bojs + Ahn Trio
smetana tour
DK Ostrava 3.11.2008

Osud - ve formě shody několika okolností - tomu chtěl, že jsem se v pondělí ve večerních hodinách dostavil na koncert Tata Bojs a Ahn Tria v divadelním sále ostravského kulturáku. S Tata Bojs mě stále spojují nostalgické vzpomínky a naopak rozdělují všechny ty koncerty, na kterých jsem byl, ale nakonec jsem si řekl, že zrovna tu akustickou verzi koncertu jsem ještě neviděl (Nekonečnou stanici jsem naživo nepotkal) a jindy asi hned tak v Ostravě neuvidím, a risknul to. Navíc se před koncertem už nedaly koupit lístky (vyprodáno bylo v podstatě už ráno), což exkluzivitu celé akce ještě zvyšovalo. ;)

Před koncertem jsem se za sebe obával (skoro) nejhoršího, ale nakonec se ukázalo, že zbytečně. Koncert začal téměř včas a od počátku měl příjemnou atmosféru. Tata Bojs vybalili všechny hity, Ahn Trio přizvukovalo, mezi písničkami se mnohojazyčně žertovalo, došlo i na velmi komorní vsuvku i pouťovou atrakci v podobě Mardoši s velkým bubnem a nakonec na nezbytné focení publika. Byl to prostě příjemný večer, ale ne všechno bylo ideální...

Asi chápu snahu zachovat aranžmá poměrně jednoduchá a nezahltit je smyčci, ale často se mi zdálo, že Ahn Trio místo hudby hralo spíše zvukové efekty, takže aranžmá nakonec působila jednodušeji než originály a tenhle hudební rozměr pak písničkám trochu chyběl - zvlášť když ty další rozměry jsou poměrně malé.

Ono je pěkné udělat komorní vystoupení, kde "vystoupí na povrch syrová krása samotných písniček", ale napřed musíte nějaké písničky mít a především starší věci Tata Bojs typické písničky nejsou - tedy rozhodně ne Toreadorská otázka (přestože ta byla slušně vystavěná i v té akustické podobě) a takové Jaro nebo Lasičky taky zrovna nepřekypují melodickými nápady nebo textem (párkrát zopakujeme tři čtyři slogany a balíme), takže Tata Bojs prostě hra na folkové písničkáře nemůže úplně projít.

Nepochopitelný (i pro diváky na místě) byl taky závěrečný přídavek: "To jsme si nerozuměli. Můžete si vybrat, co vám zahrajeme, ale něco z toho, co už jsme hráli, protože v téhle sestavě už nic jiného fakt neumíme." Myslím, že by místo toho bývalo vhodnější natrénovat jakoukoliv jednoduchou hříčku. Originalita by v takovém případě byla určitě zajímavější než téměř identické opakování některé z přechozích písniček (v Ostravě to byla Šťastnější).

Dohromady to bylo prostě fajn, ale ne skvělé, takže to všeobecné mediální nadšení kolem smetany úplně nechápu - ostatně stejně jako závěrečné povstání publika a standing ovation. Doufám, že to bylo myšleno jako součást hry na umělecký koncert v divadle, ale nejsem si tím úplně jistý. Bohužel.

(Fotky viz ov-kluby.net)

Bobby McFerrin v Praze 16.5.2008

Ještě nikdy jsem nedala tolik peněz za lístek na jednoho interpreta, jako v tomto případě a tak jsem poněkud roztržitě a nedočkavě čekala v sedačce Kongresového sálu, až se na podiu objeví hlavní hvězda.

Koupila jsem lístky až na jeho druhý koncert. Na ten první, s hosty Danielem Bártou a Clarinet Factory, jsem nestihla koupit lístky. V hlavě se mi honily pochyby, zda-li se koncert povede a bude-li to tak spontánní a jedinečná hudební záležitost, jak se uvádí v propagačních letáčcích:
„Bobby McFerrin je hudební fenomén (..), svých neobyčejných hlasových schopností využívá k proměně v jednočlenný orchestr..Jeho základní devízou je ryzí entuziasmus. Bez ohledu na to, jaký typ hudby právě provozuje nebo sleduje, ponořuje se do ní zcela beze zbytku a vyzývá při tom svým nakažlivým úsměvem posluchače, aby si představení užívali stejně intenzivně jako on sám…“
Před lety jsem v televizi viděla záznam jeho koncertu, který pověst potvrzoval. Ale platí to ještě dnes?

Když jsem se rozhlédla kolem sebe, tak s publikem, které mělo být součástí jeho improvizace, to zatím moc nadějně nevypadalo. Vpravo vedle mě seděl starší chlápek se škrobeným límečkem a zamračenou manželkou. Další lidé kolem se zdáli být uzavřeni do sebe, jako by ještě myslí v práci, v družném hovoru s PC nad problémy zákazníků.

Něco před osmou světla zhasla a na podium vkráčel a posléze usedl chlapecký sbor Boni Pueri. Hned vzápětí za nimi přišel Bobby - menší a hubený pán s prošedivělými dlouhými vlasy. S milým úsměvem nám krátce všem zamával, sedl si před sbor na skromnou židli, uvázal si vlasy do uzlu, napil se vody a začal zpívat.

O svých nesporných kvalitách muzikantských i pěveckých publikum přesvědčil hned během prvních dvou skladeb, kdy při, pro něj typického, bušení do hrudi rukou, zazpíval sám. Ve třetí písni zapojil publikum sedící za ním na podiu.
V téhle chvíli mi přišlo líto, že naši část publika ke zpěvu nevyužil. Nejspíše jsem nebyla sama, kdo tento pocit měl, protože jakmile nás vyzval ke zpěvu v další písni, setkal se s početnou hlasovou odezvou, do které pohotově vkládal svoje hudební nápady.
Nálada v sále se, díky jeho citlivé práci s publikem, úplně uvolnila. Bobby rozděloval sál na půlky, každé části zadal jiný popěvek a různě je kombinoval. Jindy zase chtěl, abychom po něm opakovali dlouhý hudební motiv, takže vznikl docela směšný paskvil, ale on trval na opakování tak dlouho, až celý motiv zazněl skoro jak měl.Všichni jsme si pak radostně zatleskali. Jeho hravost dokonce vyburcovala i mého „límečkového“ souseda k podupávání nohou do rytmu, brumlání pod nosem a jeho partnerku k několika upřímným úsměvům na rtech!

V závěru vystoupení sešel do první řady a jak bývá jeho zvykem, oslovil jednotlivé diváky, aby mu zpívali jím přezpívaný motiv a on do něj improvizoval. Vzniklo tak několik krásných povedených i nepovedených, ale určitě zajímavých momentů.
Milý okamžik přišel, když vyzval divačku, aby tančila na jeho zpěv, co ji napadne. A pak spolu hlasově pohybově navzájem improvizovali.

Kromě diváků si Bobby zazpíval i s hosty. V tomto směru jej předcházela pověst, že zásadně předem nezkouší a oddává se volné improvizaci. Což ovšem může být ošemetné právě pro hosty, kteří nejsou dostatečně pohotoví. Právě u vystoupení s violoncellovým duem Tara Fuki se tato skutečnost projevila. Dámy jakoby se uzavřely do sebe, zahrály striktně, co znaly a nevnikl prakticky žádný prostor pro jejich hostitele, aby se mohl projevit. Na druhé straně se ukázalo, jak je zpěvák inteligentní: i když se mohl jako hlavní hvězda více prosazovat a vydupat si prostor, nevstupoval do jejich prostoru s improvizací (zvolil hlasovou modulaci flétny) za každou cenu. Vzniklo tak sice jen pár, ale velmi silných momentů.

Svojí spontánností asi zaskočil i chlapce z Boni Pueri, když je rozdělil na 3 skupinky a předzpíval jim stejný motiv o pár tonů od sebe. Sbor ale nakonec docela rychle zareagoval a společně tak vytvořili nádherný trojhlas do kterého Bobby zazpíval. Osobně se mi líbil více než slavná Ave Maria, kterou se kluci asi předem naučili sami a Bobby do ní brumlal svoji velmi známou hlasovou verzi doprovodu.

Jak má hudební spolupráce osobností vypadat předvedla až Ridina Ahmed. Tato, pro mě do té doby neznámá, zpěvačka se silným zajímavým hlasem, svým výkonem potvrdila, že si označení – „Bobbina McFerrinová – od Milana Tesaře v Reflexu určitě zaslouží . Pomocí elektronického opakovače tvořila hlasové linky, do kterých improvizovala nové hudební nápady. Byla mnohem interaktivnější než Tara Fuki a Bobbymu poskytla dostatek prostoru. Jejich hlasy se tak vzájemně nápaditě prolínaly a tvořili krásný křehký a přesto velice silný celek, což diváci ocenili velmi dlouhým hlasitým potleskem.

Musím říct, že propagační letáček nelhal. Bobby už sice nelítal po podiu jako střela na koncertě před 20-ti lety, ale zachoval si hravost a pohotovost v nových situacích, vzniklých při interakci s publikem i hosty. Je to opravdu obdivuhodné, po tolika letech koncertování , zachovat si takovou přirozenost. To je dar opravdových osobností. Jsem ráda, že jsem byla u toho!..:-)

Hliník je stále nepřítomen

Dano Heriban Trio + Cartonnage (Ladí neladí) @ Fabric Ostrava 10.4.2008

Možná bych měl zmínit, že Dano Heriban Trio (údajně v důsledku nemoci) dorazilo pouze v počtu jednoho člena a měli jsme zřejmě velké štěstí, že tím jedním členem byl právě Dano Heriban. Když se tenhle křehce působící písničkář choulil nad svými klávesami (nejčastěji se zvukem rhodes nebo piána) a zpíval povětšinou zadumané a místy až nesnesitelně procítěné texty, tak mi připadalo, že měří tak metr šedesát, ale později při krátkém setkání u baru jsem zjistil, že je vyšší než já. Nemám tušení, jak na pódiu docílil toho zmenšení o třicet centimetru, ale o tom psát nechci.



Cartonnage působili na pódiu naopak celkem suverénně, což bylo trochu překvapivé hlavně vzhledem k tomu, že údajně hráli teprve svůj druhý koncert v aktuální sestavě. Problém byl ovšem v tom, že to živě znělo jako zvuková stěna plná kytar (tedy minimálně u pódia, kde jsem stál), takže k lehounkému zvuku jejich studiových nahrávek to mělo sakra daleko. Trochu mě taky překvapil poměrně vysoký průměrný věk členů, který se zřejmě blíží hodnotě 2 EF (ewafarna - základní věková jednotka pubertálního idolu), což asi bude v daném žánru trochu handicap, ale o tom taky psát nechci.

Debata byla tentokrát o dost jiná než obvykle. Někomu ze štábu zřejmě připadalo, že by bylo dobré diskutovat i o něčem jiném, než jsou samotné vystupující skupiny, a tak byli tentokrát kromě obvyklých publicistu, kterým vévodil Vojtěch Kamenná-tvář-za-černými-brýlemi Lindaur, pozváni i zástupci různých typů hudebních vydavatelství (Libor Lisý za Escape/EMI, Šina a Dano Salontay neboli Longital za Slnko Records a Milan Páleš za Indies), a tak se diskutovalo ještě víc zeširoka a ještě povrchněji než obvykle. A protože monoho témat, diskutérová smrt, tak někteří z hostů byli nakonec rádi aspoň za to, že se dostali ke slovu alespoň jednou za večer. Ale o tom nebudu psát už vůbec, i když by opravdu bylo co komentovat.

Nutně totiž musím napsat o tom, že už mi leze na nervy, že si na Ladí neladí musím zaplatit vstupné (konkrétně 80 Kč), a pak se ještě celý večer stresovat jako profesionální publikum, protože pod pódiem se kriticky nedostává lidí, takže každý z nemnohých diváků je pod televizním drobnohledem a kroužící kameramani mu svou přítomností neustále připomínají, že musí být na pozoru, pečlivě sledovat dění na pódiu a ve vhodných chvílích co nejhlasitěji tleskat, aby to nevypadalo, že je klub téměř prázdný, jak tomu ve skutečnosti je. Není se co divit, že se pak ta hrstka diváků snaží postavit co nejdál od pódia a v takových chvílích je mi vystupujících skutečně líto.

Opravdu nerozumím tomu, jak je možné natáčet hudební pořad pro televizi a nemít dost publika. Samozřejmě se nabízí vysvětlení, že v Ladí neladí vystupují spíše méně známé nebo začínající skupiny, takže se tam prostě velké publikum ani nedá očekávat, ale to mi jako argument nestačí.

Když se koná jakýkoliv trochu významnější koncert, tak je vždy provořadou snahou organizátorů udělat mu propagaci a jedním z hlavních prostředků je dostat se do televize, pustit tam nějaké ukázky, vystupující vychválit a natlouct do diváků místo a termín. Vzhledem k tomu, že v televizi nepracuju, tak nevím, na základě čeho se podobné propagační akce do vysílaní dostávají (jen výměnou za lístky do soutěží nebo se to platí jako inzerce?), ale každopádně bych očekával, že když něco takového bude pořádat sama televize (byť jen ostravská), tak že bude mít možnost udělat si na to bezplatně dostatečnou propagaci. Když už ne kvůli zisku, který ji zřejmě nutně nezajímá, tak přinejmenším proto, aby to pak na místě nepůsobilo trapně.

Ze záhadných důvodů tohle u Ladí neladí nefunguje. Možná, že se objeví nějaká letmá zmínka o natáčení v ranních a dopoledních pořadech, ale ty nesleduju a řekl bych, že sledovanost potenciálního cílového publika taky nebude valná, protože většina studentů bývá ráno a dopoledne ve škole a ti, co tam nejsou, v tu dobu ještě dospávají předchozí noc. Já jsem každopádně ještě nikdy v televizi pozvánku na natáčení Ladí neladí na vlastní oči neviděl, takže je zřejmě něco špatně.

Články a zprávy na webu jsou fajn (ovšem Google vrací celkem pouze 8 hitů), ale myslím, že právě u méně známých interperetů mají menší dopad, protože v případě méně známého jména si ten článek taky přečte méně lidí.

Donedávna alespoň fungovalo to, že se před natáčením po Ostravě vylepovaly plakáty, ale tentokrát jsem si nevšimnul ani toho a rezignace pořadatelů dokonce došla tak daleko, že ve vylepeném měsíčním programu pořádajícího klubu Parník (tím, že že natáčí v klubu Fabric, se nenechte plést =) bylo u data 10.4. uvedeno jen "Ladí neladí" a jména vystupujících úplně chyběla. Takhle si dostatečnou propagaci opravdu nepředstavuju!

Nu! Nu! Nu!

NuOva vol.3 @ Templ Ostrava 13.12.2008

O divných věcech se většinou píše dobře, protože se autor může rozmáchnout a uplatnit svůj břitký humor (často i v případě, že ho vůbec nemá), a musím říct, že NuOva (dešifrovali jste?) číslo 3 o to přímo prosí, ale na druhou stranu je mi hodně sympatické, že v Ostravě něco takhle šíleného koná, takže se pokusím svou ironii ovládat.

Předchozí dva podobné koncerty jsem minul, takže jsem úplně přesně nevěděl, co mám čekat, a čekali jsem opravdu poměrně dlouho.

Koncertní část programu zahájila dvojice I Love 69 Popgeju až kolem 21:30. Když kolem nás mířili k pódiu, tak jsem od nich zaslechl větu "dneska to musí být pořádný punk", a musím říct, že to splnili jak nasazením, tak odpovídajícím hudebním výkonem - intonace se na pódium neodvážila a rytmus kolísal, ale bylo to dostatečně úderné a jednoduché k tomu, aby hlouček pod pódiem nadšeně poskakoval do rytmů hrnoucích se z notebooku. Doširoka rozkročený klávesák v tričku, které mi připomínalo dobu, kdy jsem chodil na základku, působil vcelku normálně, ale to bohatě vynahrazoval zpěvák (podle uvážení doplňte úvozovky), který měl na sobě jen velmi těsné trenýrky (model MS ve fotbale 1982), za kterými měl zastrčený umělohmotný stojánek (či co) použitelný taktéž jako falický symbol, a na krku na řetězu pověšené CD, kterým se párkrát pokusil točit, ale příliš se mu to nedařilo. Ono se vůbec nedařilo víc věcí, ale tomu se nedalo než shovívavě usmívat. Ledasčím to přípomínalo My Name Is Ann!, ale naštěstí se nám nikdo nesnažil namluvit, že je to jen povrchní slupka, která ukrývá komplikovaný umělecký počin. Zpěvu nebylo moc rozumět, ale občas jsem zachytil nějaké krátké slogany jako "mozek utek" a mezi písničkami se ozývaly rozpačitě podávané pokyny jako "pojď k nám blíž, holčičko, sem dopředu". Celý koncert pak zpěvák (to už byl jen ve slipech) poměrně výstižně ukončil slovy: "To je všecko, děte do prdele." Pak se trochu zamyslel, a trochu smířlivěji dodal: "Čau - a děte do prdele."

Následující Cassete proti tomu působili až podezřele normálně a zakřiknutě - totiž jako asi jako milenecký pár z filozofické fakulty, který v životě neslyšel nic jiného, než desky Depeche Mode od A Broken Frame po Violator (i barva oblečení souhlasila), a nu-rave to nebylo ani náhodou. Posmutnělou náladou by připomínali nejspíš Načevu nebo Khoibu, ale za předpokladu, že by uvedení směli používat jen syntezátorové rejstříky Front 242 z roku 1991. Podle skoro všech běžně hodnotitelných měřítek (hudba, instrumentální výkony - kromě kláves došlo i na kytaru a malou sadu bicích, zpěv, texty) byli z účinkujících toho večera nejlepší a nejsympatičtější, ale připadalo mi, že ohlas u publika byl o něco slabší, čemuž se ovšem po taneční zběsilosti IL69PG nedalo divit.

Posledních vystupujícím byl polský host Deuce, který vstoupil na pódium s elegancí a sebevědomím Davida Brenta (tj. Ricky Gervaise) v The Office (oblek, bradka, postava, vypravečský talent). Postavil se za svůj notebook, chopil se mikrofonu, kliknul a rozjel své techno karaoke. Protože/Přestože nu-rave prý neexistuje, tak jsem si skoro jistý, že tohle nu-rave taky nebylo, protože hudba zněla spíš jako starší tracky Scootera, ale Deuce do toho hodně zpíval (až na jednu polskou výjimku anglicky). Hodně přiližně by se dal přirovnat k Jamie Lidellovi s tím rozdílem, že Lidell je proslulý tím, že zpívá dobře. Jinak to ovšem na pódiu pořádně rozjel, takže už asi při třetí písničce si sundal sako a odhalil nátělník, který pravděpodobně ukradl ze šatníku dědovi Homolkovi. Mezi písničkami se trochu nečekaně pouštěl do komentářů, které téměř vždy zahajoval slovy "nas-leduJIci pěsNIČka jest o", aby pak ve svém vyprávění plynule přešel do polštiny, což ale asi nikomu v klubu nevadilo. Celé vystoupení působilo dost vtipně, ale nejsem si úplně jistý, nakolik to bylo záměrné.

Dohromady to byl (roz)hodně (po)divný a nevyvážený večer, ale jsem fakt zvědavý, co se z toho do budoucna vyvine - něco takového v Ostravě donedávna opravdu chybělo. Nebo to jen nebylo vidět?

(Na pár fotek, se kterými nemám (sk6r6) nic společného, se můžete podívat na ov-kluby.net.)

Hm, hm, hm...

Nisos + Hm... @ klub Templ, Ostrava, 3.10.2007

Bývalý ostravský klub Boomerang nebyl z hlediska prostoru ani zdaleka ideální. Celý sál měl dost nešťastný tvar, pódium bylo příliš na kraji a ještě tam překáželo pár sloupů, takže pokud na koncert přišlo více lidí, tak polovina nic neviděla a bylo komplikované kamkoliv se dostat (tj. k baru nebo na záchody). Přesto byl Boomerang MNOHEM lepší než sousední klub Templ, který by ho měl dramaturgicky nahradit. Přízemní část Templu má tvar dlouhé nudle, kterou navíc v prostřední části zúžuje bar, takže když k tomu připočtete nějaké ty stolky a židle, tak už je slušně zaplněný. Jako poklidná kavárna pro třicet lidí by byl asi ideální, jenomže on je to prý klub, takže by se tam měli vejít taky diváci, a to už je vážný problém - tedy pokud nechce pořádat koncerty pro třicet lidí.



Ve středu tam bylo víc než třicet lidí a to poměrně podstatně. Trochu mě to překvapilo, protože skupina Hm... přece jen není až tak masová záležitost, ale ukázalo se, že to je drobné nedorozumění. Většina lidí totiž přišla na skupinu Nisos, která večer zahajovala.

Nisos
To pro mě bylo trochu nepochopitelné, protože by mě v životě nenapadlo, kolik fanoušků může mít řecká folklórní skupina z Ostravy. Brzy jsem si všimnul, že na jevišti sedí mimo jiné i Nikos Kuluris s klarinetem a u jednoho stolku v publiku pro změnu pár dalších členů skupiny Kryštof, takže jsem pojal nesprávné podezření, že tady hraje B-tým Kryštofu pro své fanoušky, ale podle koeficientu průměrného opálení návštěvníků to byl spíš koncert pro řecké rodáky a příbuzné nadšence.

Fanouškem lidové hudby z okolí Středozemního moře jsem tedy nikdy nebyl a koncert na tom nic nezměnil, ale jinak to vypadalo, že všechno zní tak, jak má, a to přibližně hodinu a půl.

Hm...


U studánky

Pak se na scénu nenápadně připlížili Hm... a začali si připravovat vybavení a zvučit, což bohužel zabralo další hodinu a čtvrt, během které se nad scénou výhružně vznášela mentální projekce bývalého člena Milana Caise a cosi strašlivého naznačovala zvukaři. Výsledkem bylo, že když Hm... začali ve 22:45 hrát, tak už v klubu bylo místa tak akorát, což bylo na jednu stranu příjemné, ale na druhou stranu škoda.


Znáš dálku

Pak už šlo ale naštěstí všechno jako na drátkách. Hm... hráli a zpívali, diváci poslouchali (tedy většinou - jeden myslím o půl dvanácté na chvíli usnul =) a všechno to mělo atmosféru koncertu pro studenty filozofické fakulty. Osobně je mi trochu líto, že už pár let s Hm... nevystupuje Ondřej Anděra (aka Sifón z WWW), protože jeho beat-box dodával hudbě trochu aktuálnější zvuk. Od té doby spíše přibývá staromilských vícehlasů a předválečné poezie, takže Hm... se blíží až k retru Ondřeje Havelky, ale přesto mě pořád (kupodivu =) baví. Asi proto, že vždycky vypadají, že to baví i je a že si rádi hrají i hrají. Ale taky by to mohlo být tím, že v Ostravě koncertují poměrně zřídka, takže si každého koncertu musíme vážit. =)


Liják tvého těla (nekompletní)

Opožděná zásilka hřebíků

Nine Inch Nails + Dandy Warhols @ Zimní stadion Slavia, Praha, 13.8.2007

S touhle reportáží mám samozřejmě zpoždění, ale co je to týden oproti třinácti rokům od posledního českého koncertu NIN...? =) Navíc jsem dostal stížnost, že prý místo o hudbě na festivalech píšu o tom, co jsem kde jedl, tak se tentokrát pokusím vynechat všechno nepodstatné. (Ostatně jsem během koncertu nic nejedl.) Snad tu zbude i nějaký text. =)

Přestože jsme na místě byli včas (stejně jako pánové Švamberk, Dědek nebo Kay ze Sunshine, kteří podupávali u bočního vchodu), tak do haly jsme se z různých důvodů dostali teprve těsně po osmé, kdy už hráli Dandy Warhols, takže bych měl asi urychleně začít od nich, ale asi bude logičtější začít halou, protože jsem tam byl poprvé v životě.
Řekněme, že už chápu, proč hokejová Slavie hraje raději v Sazka aréně, i když tam musí platit vysoký nájem. Hala se sice ještě sama od sebe nehroutí, ale už je prostě starší a naneštěstí ještě není stará dost na to, aby to působilo stylově. Je prostě taková ošuntělá, takže jsem si říkal, že je trochu ostuda pořádat koncert takové legendy, jako jsou NIN, zrovna tady, ale na druhou stranu je to asi pořád lepší, než kdyby to bylo v opeře a v oblecích. =)

Dandy Warhols nikdy nepatřili do sféry mých hudebních zájmů, takže je znám velice zběžně. Přesněji řečeno znám písničku Bohemian like You a díky Evanu Dandovi mi poněkud splývají s Lemonheads (názvy desek obou skupin Come on Feel the Lemonheads a Come on Feel the Dandy Warhols mi v orientaci taky příliš nepomohly =), takže ještě před měsícem jsem si myslel, že se DW už definitivně rozpadli, ale jak je vidět, tak u polozapomenutých legendárních skupin si člověk nikdy nemůže být jistý, protože vás můžou kdykoliv praštit zezadu do hlavy kytarou.

Původně jsem si myslel, že se hudba DW k NIN moc nehodí, ale to jsem vycházel ze svých neúplných informací. Ve skutečnosti zněli DW naživo ve většině písniček naprosto jinak, než jsem čekal, a k NIN se moc nehodili. Kdyby místo nich vystoupili OTK, tak by to působilo podobně nepochopitelně a publikum by bylo podobně lhostejné. Ehm, chci říct nadšené. Ale co - jako předposlední písničku zahráli Bohemian like You a zas bylo dobře. =)

Pak se asi půl hodiny přestavovala scéna. Během té doby publikum pod pódiem docela zhoustlo a já jsem začal mít pocit, že jsem si měl asi převléct svou žlutou košili s krátkým rukávem za něco tmavšího, protože takhle tam asi nezapadnu, ale tyhle starosti mě přešly, sotva se zhaslo.

NIN naběhli na pódium s kytarami a živými bubny a dokud byli v tempu, tak to pěkně napružili. Když jako poslední dorazil na pódium samotný Trent Reznor a chytil se mikrofonu, tak pod pódiem začala jatka. Styl tance byl u většiny diváků naprosto podružný, důležitější byla intenzita, takže jsem se snažil si krýt hlavu a včas uhýbat holkám v černém, které trochu vyděšeně prchaly z epicentra diváckého nadšení někam do bezpečí. Ani jsem se moc nedivil, protože i se svou výškou šesti stop jsem toho na pódiu moc neviděl a nejsem si úplně jistý, jak se vlastně mezi (nebo spíš nad) diváky dostal jeden z kytaristů i s kytarou, ale určitě to přispělo k tomu, že se přidali i lidi z publika a "crowd surfing" průběžně pokračoval celý koncert. Musím přiznat, že si nevzpomínám na žádnou akci, kde bych viděl podobné nasazení.

Ale něco takového se opravdu nedá vydržet celý koncert, takže po March of the Pigs NIN přece jenom trochu zvolnili - to znamená, že přišla řada na Closer a podobně uklidňující kousky a já jsem měl konečně příležitost trochu sledovat, co se děje na scéně.

Osvětlení bylo většinu času poměrně uměřené. Skupina se pohybovala v namodralém šeru, jen jeden jasnější reflektor si hledat Trenta zmítajícího energicky mikrofonem na stojanu, takže jsme měli dost příležitostí si všimnout, že zřejmě pravidelně cvičí, protože svými bicepsy by mohl likvidovat rukávy košil podobně jako Nick Carter. Mezi písničkami toho ale většinou moc nenamluvil - jen poděkoval a už se zase jelo naplno dál.

Teprve střední část koncertu se vymykala jak hudebně, tak vizuálně. Pódium na chvíli setmělo a ve vzniklém příšeří se dolů spustil velkoplošný mřížkovaný displej (zabíral na šířku skoro celé pódium) a technici před něj přivezli tři stupínky s se stolky s elektronikou. Trent se samozřejmě usadil uprostřed a v téhle trojčlenné komornější sestavě NIN odehráli několik relativně (!) poklidnějších a výrazně elektroničtějších kousků, během kterých displej postupně ukazoval, co umí. Nejdřív jen zeleně svítil za stolky a vytvářel tak za všemi třemi pány rozplizlou pixelovanou svatozář, ale pak se bíle rozsvítil naplno a zobrazovaly se na něm různé barevné obrazce, "obrazové chyby", zrnění a podobně. Nejsem si úplně jistý, jaké to má zobrazovací parametry (rozlišení a odezvu), ale pokud uvažujete o opravdu velké televizi, tak tohle by se možná dalo použít. =)

Pak navíc NIN zneužili toho, že ten displej je poměrně řídká mřížka, takže tam, kde nesvítí, je přes něj docela dobře vidět, a ustoupili (už zase s kytarami) za něj. Vypadalo to, jakoby hráli v blikající kleci. Ale pak už se pomalu blížil konec a koncert znovu gradoval, takže displej musel stranou (přesněji řečeno nahoru) a pod pódiem to zase začalo být nebezpečné.

Teprve ke konci se Trent trochu rozmluvil. Pochválil Dandy Warhols a publikum ("NIN mají prostě nejlepší fanoušky"), políbil tričko, které někdo hodil na pódium, postupně naházel mezi zpocené přední řady hromadu PETek s vodou, omluvil se, že to od minulého koncertu tak dlouho trvalo, a slíbil, že se brzy objeví znovu. Pak se přidávalo (třeba Joy Division) a já jsem vzpomínal, co všechno ještě mohli zahrát (osobně bych uvítal třeba Something I Can Never Have a Starfuckers, Inc., ale vítání se nekonalo), a když dohráli, tak nevyhnutelně následovala demoliční pasáž.

Trent demonstrativně zahodil svou kytaru někam dozadu (nejsem si úplně jistý, jak vypadala po dopadu) a kytarista pak ještě pro jistotu roztřískal stojan jeho mikrofonu. Vypadalo to, že už skutečně nebudou dál přidávat, ale to byla jen finta. =) Ve tmě technici znovu přivezli dopředu stolek se syntezátorem a mikrofonem a Trent tam téměř sólo odzpíval a odehrál nezbytné Hurt, během kterého se postupně přidávala skupina až do hutného finále.

A pak už byla jen tma, a pak šero a na displeji zářil velký nápis NIN, který znamenal spíše The End a my všichni jsme se zpocení drali ven z haly. Byla noc, ale vůbec to tak nevypadalo.

Sunshine z druhé ruky

Ve středu sice hráli Sunshine ve Fabricu bez mé účasti (myslím v publiku =), ale dostal jsem mailem alespoň reportáž jedné "nejmenované účastnice", a protože mi to připadá jako dobré doplnění posledních zuřivých a hlubokomyslných debat z trochu jiného úhlu pohledu, tak tady je (samozřejmě se souhlasem autorky =):

Bublina skupiny měsíce splaskla. Alespoň pro mě.

Po několika oslavných článcích ve Filtru, na serveru newmusic, idnes, musicserveru atd, jsem dospěla k závěru, že koncert táborské kapely bych rozhodně neměla vynechat. Že půjde skutečně o světovou událost naší alternativní (?) rockové scény. Stažené nahrávky Victim is another name for lover, Vampires Dancehall, Top top the radio nevěstily nic špatného, navíc se koncert konal v ostravském klubu Fabric, který přeje skoro vždy dobrému zvuku. Co si může hudební fanoušek přát více, že?

Přestože měl koncert začínat ve 21 hodin, první tóny supportu kapely – „kouzelníků s ohněm“ – zazněly kolem 22. hodiny. Mezitím se klub slušně zaplnil. Pořadatelé navíc vytlačili dav téměř z polovičky parketu, aby hlavní aktéři měli prostor točit tyčema s ohněm, takže se spousta lidí měla možnost skamarádit fyzicky více, než by si možná sami původně přáli… Vystoupení to bylo efektní. Škoda jen, že jsem z něj přes lidi viděla zprvu pouze útržky. (...)

Poté se v sále opět rozsvítilo a svalnatci publikum pustili až k podiu, čímž se velmi uvolnila trochu stísněná atmosféra a čekalo se na hvězdu večera. V sále náhle zhaslo světlo, modré kužely světla se soustředily na 4 místa na podiu a do jejich středů vběhli aktéři dlouze očekávaného koncertu. Každý z nich měl dokonalou image rozervance, nad všemi čněl samozřejmě Kay. Bylo půl jedenácté. Vypadalo to opravdu velkolepě a já jsem byla už očekáváním bez sebe, cože si to pro mě dneska Sunshini připravili za chuťovčičky. :-)

Právě jsem prožívala nejsilnější okamžik tohoto večera. Dál to bylo horší.

Čekala jsem pohodovou muziku s prvky punku okořeněnou zvukovými efekty. Takové trochu The Prostitutes (které jsem měla možnost slyšet před 14-ti dny), ale trochu na zvukově „barevnější“ způsob. Těšila jsem se, jak tohle všechno do mě napálí a potěší smysly… Jenže už od prvních tónů bylo jasné, že moje očekávání bylo větší, než mi kapela může přinést. Zatímco The Prostitutes jsem věřila každou notu, kterou zahráli a zazpívali - svým civilním projevem a precizně budovaným zvukem kapely,
Sunshine na mě působili jako dobře „naimagovaní chlapci“ s velkými gesty ale malým výkonem. Ačkoliv se tvářili profesionálně, lítali po podiu a házeli hlavami kolem mikrofonu, nešla ven žádná pořádná energie. Většina repertoáru vyzněla povrchně a nevýrazně a výjimkou z pravidla byly tak 3-4 hity kapely (prakticky všechny výše uvedené), které zněly přesně tak hutně a přesvědčivě jako na nahrávkách a - dobře - možná i světově.

Byla jsem tak nešťastná z toho, co jsem viděla a slyšela, že jsem neváhala a dala jsem se dokonce do experimentování s místem stání. Chtěla jsem jim dát prostor chytit mě za srdce. Tak jsem chodila ze schodů do schodů, za zvukaře, před zvukaře… ale prostě žádná změna se neudála.

V půl dvanácté byl konec a já jsem si oddychla, že to mám za sebou…

Od koncertu očekávám, že mě interpret přesvědčí svým výkonem o oprávněnosti mé náklonnosti a předčí výkon na CD. Sunshine pro mě tak byli obrovským zklamáním.

A vůbec mi není jasné, proč se o nich píše v některých českých mediích tak oslavně.

p.s. Na jejich obranu bych chtěla prohlásit, že měli trochu problém se zvukem. Zvukař první část koncertu upozadil zpěv a Kay se musel „prořvávat“ mezi zvuky nástrojů, což člověku na náladě moc nepřidá.

(redakčně upraveno =)