Opožděná zásilka hřebíků

Nine Inch Nails + Dandy Warhols @ Zimní stadion Slavia, Praha, 13.8.2007

S touhle reportáží mám samozřejmě zpoždění, ale co je to týden oproti třinácti rokům od posledního českého koncertu NIN...? =) Navíc jsem dostal stížnost, že prý místo o hudbě na festivalech píšu o tom, co jsem kde jedl, tak se tentokrát pokusím vynechat všechno nepodstatné. (Ostatně jsem během koncertu nic nejedl.) Snad tu zbude i nějaký text. =)

Přestože jsme na místě byli včas (stejně jako pánové Švamberk, Dědek nebo Kay ze Sunshine, kteří podupávali u bočního vchodu), tak do haly jsme se z různých důvodů dostali teprve těsně po osmé, kdy už hráli Dandy Warhols, takže bych měl asi urychleně začít od nich, ale asi bude logičtější začít halou, protože jsem tam byl poprvé v životě.
Řekněme, že už chápu, proč hokejová Slavie hraje raději v Sazka aréně, i když tam musí platit vysoký nájem. Hala se sice ještě sama od sebe nehroutí, ale už je prostě starší a naneštěstí ještě není stará dost na to, aby to působilo stylově. Je prostě taková ošuntělá, takže jsem si říkal, že je trochu ostuda pořádat koncert takové legendy, jako jsou NIN, zrovna tady, ale na druhou stranu je to asi pořád lepší, než kdyby to bylo v opeře a v oblecích. =)

Dandy Warhols nikdy nepatřili do sféry mých hudebních zájmů, takže je znám velice zběžně. Přesněji řečeno znám písničku Bohemian like You a díky Evanu Dandovi mi poněkud splývají s Lemonheads (názvy desek obou skupin Come on Feel the Lemonheads a Come on Feel the Dandy Warhols mi v orientaci taky příliš nepomohly =), takže ještě před měsícem jsem si myslel, že se DW už definitivně rozpadli, ale jak je vidět, tak u polozapomenutých legendárních skupin si člověk nikdy nemůže být jistý, protože vás můžou kdykoliv praštit zezadu do hlavy kytarou.

Původně jsem si myslel, že se hudba DW k NIN moc nehodí, ale to jsem vycházel ze svých neúplných informací. Ve skutečnosti zněli DW naživo ve většině písniček naprosto jinak, než jsem čekal, a k NIN se moc nehodili. Kdyby místo nich vystoupili OTK, tak by to působilo podobně nepochopitelně a publikum by bylo podobně lhostejné. Ehm, chci říct nadšené. Ale co - jako předposlední písničku zahráli Bohemian like You a zas bylo dobře. =)

Pak se asi půl hodiny přestavovala scéna. Během té doby publikum pod pódiem docela zhoustlo a já jsem začal mít pocit, že jsem si měl asi převléct svou žlutou košili s krátkým rukávem za něco tmavšího, protože takhle tam asi nezapadnu, ale tyhle starosti mě přešly, sotva se zhaslo.

NIN naběhli na pódium s kytarami a živými bubny a dokud byli v tempu, tak to pěkně napružili. Když jako poslední dorazil na pódium samotný Trent Reznor a chytil se mikrofonu, tak pod pódiem začala jatka. Styl tance byl u většiny diváků naprosto podružný, důležitější byla intenzita, takže jsem se snažil si krýt hlavu a včas uhýbat holkám v černém, které trochu vyděšeně prchaly z epicentra diváckého nadšení někam do bezpečí. Ani jsem se moc nedivil, protože i se svou výškou šesti stop jsem toho na pódiu moc neviděl a nejsem si úplně jistý, jak se vlastně mezi (nebo spíš nad) diváky dostal jeden z kytaristů i s kytarou, ale určitě to přispělo k tomu, že se přidali i lidi z publika a "crowd surfing" průběžně pokračoval celý koncert. Musím přiznat, že si nevzpomínám na žádnou akci, kde bych viděl podobné nasazení.

Ale něco takového se opravdu nedá vydržet celý koncert, takže po March of the Pigs NIN přece jenom trochu zvolnili - to znamená, že přišla řada na Closer a podobně uklidňující kousky a já jsem měl konečně příležitost trochu sledovat, co se děje na scéně.

Osvětlení bylo většinu času poměrně uměřené. Skupina se pohybovala v namodralém šeru, jen jeden jasnější reflektor si hledat Trenta zmítajícího energicky mikrofonem na stojanu, takže jsme měli dost příležitostí si všimnout, že zřejmě pravidelně cvičí, protože svými bicepsy by mohl likvidovat rukávy košil podobně jako Nick Carter. Mezi písničkami toho ale většinou moc nenamluvil - jen poděkoval a už se zase jelo naplno dál.

Teprve střední část koncertu se vymykala jak hudebně, tak vizuálně. Pódium na chvíli setmělo a ve vzniklém příšeří se dolů spustil velkoplošný mřížkovaný displej (zabíral na šířku skoro celé pódium) a technici před něj přivezli tři stupínky s se stolky s elektronikou. Trent se samozřejmě usadil uprostřed a v téhle trojčlenné komornější sestavě NIN odehráli několik relativně (!) poklidnějších a výrazně elektroničtějších kousků, během kterých displej postupně ukazoval, co umí. Nejdřív jen zeleně svítil za stolky a vytvářel tak za všemi třemi pány rozplizlou pixelovanou svatozář, ale pak se bíle rozsvítil naplno a zobrazovaly se na něm různé barevné obrazce, "obrazové chyby", zrnění a podobně. Nejsem si úplně jistý, jaké to má zobrazovací parametry (rozlišení a odezvu), ale pokud uvažujete o opravdu velké televizi, tak tohle by se možná dalo použít. =)

Pak navíc NIN zneužili toho, že ten displej je poměrně řídká mřížka, takže tam, kde nesvítí, je přes něj docela dobře vidět, a ustoupili (už zase s kytarami) za něj. Vypadalo to, jakoby hráli v blikající kleci. Ale pak už se pomalu blížil konec a koncert znovu gradoval, takže displej musel stranou (přesněji řečeno nahoru) a pod pódiem to zase začalo být nebezpečné.

Teprve ke konci se Trent trochu rozmluvil. Pochválil Dandy Warhols a publikum ("NIN mají prostě nejlepší fanoušky"), políbil tričko, které někdo hodil na pódium, postupně naházel mezi zpocené přední řady hromadu PETek s vodou, omluvil se, že to od minulého koncertu tak dlouho trvalo, a slíbil, že se brzy objeví znovu. Pak se přidávalo (třeba Joy Division) a já jsem vzpomínal, co všechno ještě mohli zahrát (osobně bych uvítal třeba Something I Can Never Have a Starfuckers, Inc., ale vítání se nekonalo), a když dohráli, tak nevyhnutelně následovala demoliční pasáž.

Trent demonstrativně zahodil svou kytaru někam dozadu (nejsem si úplně jistý, jak vypadala po dopadu) a kytarista pak ještě pro jistotu roztřískal stojan jeho mikrofonu. Vypadalo to, že už skutečně nebudou dál přidávat, ale to byla jen finta. =) Ve tmě technici znovu přivezli dopředu stolek se syntezátorem a mikrofonem a Trent tam téměř sólo odzpíval a odehrál nezbytné Hurt, během kterého se postupně přidávala skupina až do hutného finále.

A pak už byla jen tma, a pak šero a na displeji zářil velký nápis NIN, který znamenal spíše The End a my všichni jsme se zpocení drali ven z haly. Byla noc, ale vůbec to tak nevypadalo.