Noc je jako den vyschlých moří

Na ostravský koncert "obnoveného" Oceánu s rafinovaným názvem "Na Petra Muka" (sic) jsem vyrážel s pocitem smíšené zvědavosti a zvrhlé povinnosti, že bych tam jako starý - nebo lépe řečeno bývalý - fanoušek přece jen měl zajít. Kromě toho jsem prošvihnul předprodej, takže jsem se střídavě obával, že bude vyprodáno a že pojedeme přes celou Ostravu zbytečně, nebo že návštěva bude tristně malá. Nakonec to samozřejmě dopadlo tak nějak na půl cesty - dovnitř jsme se dostali bez problémů, protože velký sál Garage byl zaplněn přesně do takové míry, aby to už nebylo trapné, ale vyšlo to jen tak tak. Navíc jak poznamenal přítomný ps, tak to vypadalo, že vyhazovači měli přísný příkaz nepouštět dovnitř nikoho pod třicet, ale to nebylo až takové překvapení.



Večer zahajovali Cartonnage a z mého pohledu dokonale navázali na své poslední zapomenutelné vystoupení v Ladí neladí. Nebylo to vyloženě špatné, ale dokonalost si představuju jinak.

Na pódiu sice vypadali pěkně dekorativně (Vanda jako Barbie, Armin jako Vince Clarke převlečený za šíleného vědce a bubeník jako bubeník úplně jiné skupiny - mimochodem mám dojem, že počet lidí na pódiu se od minula poměrně výrazně snížil), ale zvuk se u většiny písniček sléval do jednoho monotónního hukotu. První tři nebo čtyři tracky prý byly z nové desky, ale nemůžu říct, že bych z nich něco podstatného zaslechnul - i když ne že by zrovna u Cartonnage byly třeba texty písniček nějak zvlášť podstatné. ;) Na druhou stranu jsem musel uznat, že publikum jim jako předskupině (po)slušně tleskalo, což byl oproti koncertům Oceánu z raných devadesátých let výrazný posun. (Nostalgicky jsem si vzpomněl na skupinu Hrabě X, která TEHDY odehrála v podstatě celý svůj set za souvislého pískání. =)



Po přestavění pódia se na setmělou scénu s pomocí baterky přibelhali tři prošedivělí staříci (politicky nekorektně přeháním - prošedivělý byl jen Jan Vozáry a belhání v té tmě nebylo vidět ;) s mírným zpožděním následováni padělaným Petrem Mukem v podobě Jitky Charvátové a někdo zapnul stroj času. Překvapivé bylo, že prvních pár písniček to docela dobře fungovalo, i když si Dušan Vozáry nasazoval a sundával brýle s frekvencí, která by uvedla do rozpaků i Vladimíra Železného, Petr Kučera se nepochopitelně culil a pauzách několikrát opakoval "to je naše Jitka" a Jan Vozáry lehce vypadával z rytmu.



První problém vzniknul v okamžiku, kdy na pódium vstoupil Petr Hons a poděkoval nám, že "jsme přišli aspoň v tomhle počtu" a provinile na omluvu pokrčil rameny. Druhý problém způsobil jím uvedený "Burma Jones" Bohouš Josef, který se ukázal jako příliš věrná náhrada za Muka (původně jsem myslel hlavně zpěvem, ale jak si přisadil ps: "naopak Muk v posledních letech 'dorostl' do Bohoušovy postavy"), takže když se po dvou písničkách na pódium vrátila Jitka, tak bylo bolestně patrné, že tohle je jiný Oceán než kdysi. Sice jsem si myslel, že jsem na to připravený, protože to bylo na takovém setkání po letech a bez Muka nevyhnutelné, ale když se k tomu ještě přidaly menší prodlevy a hluchá místa způsobené problémy s elektronickými bicími, tak ten pocit zesílil a můj osobní stroj času začal mít výpadky.

"Úspěch je výsledkem skupinové halucinace vyvolané umělcem."
(Charles Aznavour)

Najednou začalo být patrné, že většina písniček zní, jakoby aranžmá byla dvacet let stará (aktuální úpravy se sice našly, ale bylo jich méně, než jsem doufal), že použité zvuky elektronických bicích zní příšerně archaicky, že Honsovy překombinované texty mi ještě pořád nedávají smysl a že Muk skoro do všech písniček nacpal nějaké otravné pasáže složené z "á-á-á-á", "áji-jáji-jáji", "ó-o-o-o" nebo něco podobně sofistikovaného. Část těch věcí mi vadila už TEHDY, jenomže TEHDY byl Oceán cool, trendy a používal cutting-edge-technology (na vlastní oči jsem viděl, jak svůj tvůrčí proces TEHDY předváděli na Invexu, který byl TEHDY taky cool a vůbec!) a nic z toho už dneska neplatí. Zbyly jen písničky s divnými texty a spoustou vycpávkových slabik a samozřejmě nostalgie, která to ale sama všechno nezvládne - zvlášť když musí z posledních sil bojovat s vědomím, že tehdejší hudební revoluce se během let beze stop rozplynula a prakticky nic z ní nezbylo - jen černobílý klip Ráchel sestříhaný z nějakého koncertu a vystoupení v TKM.



A tak, když koncert skončil a Jitka Charvátová se postupně fotila s přibližně polovinou všech lidí, kteří na koncert přišli (mimochodem neumím si přestavit, že by Muk TEHDY začal na pódiu vyprávět o tom, že odpoledne před koncertem jedl žebírka a že mu nějak nesedly), jsme meditovali o tom, jaká vlastně byla devadesátá léta a kam se podělo jejich kouzlo a samozřejmě jsme na nic nepřišli.

Nakonec jsem odjížděl domů podobně, jako jsem přijel - se smíšenými pocity... Já bych pánům to důstojné navázání na bývalý Oceán přál, ale mám o ně vážně starost, protože si myslím, že pevné jádro starých fanoušků, pro které byl koncert určený především, už není dost početné a nové fanoušky dnes Oceán jen těžko získá. K tomu by se totiž muselo změnit tolik věcí, že by "nový Oceán" už nebyl Oceán...

(Mimochodem Bohouš Josef byl nakonec jediným hostem večera, přestože na plakátech byli původně napsaní i Laco Lučenič a Roman Holý, ale ti se nedostavili a z nikdo z pódia neoznámil, kde ten rozdíl vzniknul.)

Hliník je stále nepřítomen

Dano Heriban Trio + Cartonnage (Ladí neladí) @ Fabric Ostrava 10.4.2008

Možná bych měl zmínit, že Dano Heriban Trio (údajně v důsledku nemoci) dorazilo pouze v počtu jednoho člena a měli jsme zřejmě velké štěstí, že tím jedním členem byl právě Dano Heriban. Když se tenhle křehce působící písničkář choulil nad svými klávesami (nejčastěji se zvukem rhodes nebo piána) a zpíval povětšinou zadumané a místy až nesnesitelně procítěné texty, tak mi připadalo, že měří tak metr šedesát, ale později při krátkém setkání u baru jsem zjistil, že je vyšší než já. Nemám tušení, jak na pódiu docílil toho zmenšení o třicet centimetru, ale o tom psát nechci.



Cartonnage působili na pódiu naopak celkem suverénně, což bylo trochu překvapivé hlavně vzhledem k tomu, že údajně hráli teprve svůj druhý koncert v aktuální sestavě. Problém byl ovšem v tom, že to živě znělo jako zvuková stěna plná kytar (tedy minimálně u pódia, kde jsem stál), takže k lehounkému zvuku jejich studiových nahrávek to mělo sakra daleko. Trochu mě taky překvapil poměrně vysoký průměrný věk členů, který se zřejmě blíží hodnotě 2 EF (ewafarna - základní věková jednotka pubertálního idolu), což asi bude v daném žánru trochu handicap, ale o tom taky psát nechci.

Debata byla tentokrát o dost jiná než obvykle. Někomu ze štábu zřejmě připadalo, že by bylo dobré diskutovat i o něčem jiném, než jsou samotné vystupující skupiny, a tak byli tentokrát kromě obvyklých publicistu, kterým vévodil Vojtěch Kamenná-tvář-za-černými-brýlemi Lindaur, pozváni i zástupci různých typů hudebních vydavatelství (Libor Lisý za Escape/EMI, Šina a Dano Salontay neboli Longital za Slnko Records a Milan Páleš za Indies), a tak se diskutovalo ještě víc zeširoka a ještě povrchněji než obvykle. A protože monoho témat, diskutérová smrt, tak někteří z hostů byli nakonec rádi aspoň za to, že se dostali ke slovu alespoň jednou za večer. Ale o tom nebudu psát už vůbec, i když by opravdu bylo co komentovat.

Nutně totiž musím napsat o tom, že už mi leze na nervy, že si na Ladí neladí musím zaplatit vstupné (konkrétně 80 Kč), a pak se ještě celý večer stresovat jako profesionální publikum, protože pod pódiem se kriticky nedostává lidí, takže každý z nemnohých diváků je pod televizním drobnohledem a kroužící kameramani mu svou přítomností neustále připomínají, že musí být na pozoru, pečlivě sledovat dění na pódiu a ve vhodných chvílích co nejhlasitěji tleskat, aby to nevypadalo, že je klub téměř prázdný, jak tomu ve skutečnosti je. Není se co divit, že se pak ta hrstka diváků snaží postavit co nejdál od pódia a v takových chvílích je mi vystupujících skutečně líto.

Opravdu nerozumím tomu, jak je možné natáčet hudební pořad pro televizi a nemít dost publika. Samozřejmě se nabízí vysvětlení, že v Ladí neladí vystupují spíše méně známé nebo začínající skupiny, takže se tam prostě velké publikum ani nedá očekávat, ale to mi jako argument nestačí.

Když se koná jakýkoliv trochu významnější koncert, tak je vždy provořadou snahou organizátorů udělat mu propagaci a jedním z hlavních prostředků je dostat se do televize, pustit tam nějaké ukázky, vystupující vychválit a natlouct do diváků místo a termín. Vzhledem k tomu, že v televizi nepracuju, tak nevím, na základě čeho se podobné propagační akce do vysílaní dostávají (jen výměnou za lístky do soutěží nebo se to platí jako inzerce?), ale každopádně bych očekával, že když něco takového bude pořádat sama televize (byť jen ostravská), tak že bude mít možnost udělat si na to bezplatně dostatečnou propagaci. Když už ne kvůli zisku, který ji zřejmě nutně nezajímá, tak přinejmenším proto, aby to pak na místě nepůsobilo trapně.

Ze záhadných důvodů tohle u Ladí neladí nefunguje. Možná, že se objeví nějaká letmá zmínka o natáčení v ranních a dopoledních pořadech, ale ty nesleduju a řekl bych, že sledovanost potenciálního cílového publika taky nebude valná, protože většina studentů bývá ráno a dopoledne ve škole a ti, co tam nejsou, v tu dobu ještě dospávají předchozí noc. Já jsem každopádně ještě nikdy v televizi pozvánku na natáčení Ladí neladí na vlastní oči neviděl, takže je zřejmě něco špatně.

Články a zprávy na webu jsou fajn (ovšem Google vrací celkem pouze 8 hitů), ale myslím, že právě u méně známých interperetů mají menší dopad, protože v případě méně známého jména si ten článek taky přečte méně lidí.

Donedávna alespoň fungovalo to, že se před natáčením po Ostravě vylepovaly plakáty, ale tentokrát jsem si nevšimnul ani toho a rezignace pořadatelů dokonce došla tak daleko, že ve vylepeném měsíčním programu pořádajícího klubu Parník (tím, že že natáčí v klubu Fabric, se nenechte plést =) bylo u data 10.4. uvedeno jen "Ladí neladí" a jména vystupujících úplně chyběla. Takhle si dostatečnou propagaci opravdu nepředstavuju!