2011-05-16

Noc je jako den vyschlých moří

Na ostravský koncert "obnoveného" Oceánu s rafinovaným názvem "Na Petra Muka" (sic) jsem vyrážel s pocitem smíšené zvědavosti a zvrhlé povinnosti, že bych tam jako starý - nebo lépe řečeno bývalý - fanoušek přece jen měl zajít. Kromě toho jsem prošvihnul předprodej, takže jsem se střídavě obával, že bude vyprodáno a že pojedeme přes celou Ostravu zbytečně, nebo že návštěva bude tristně malá. Nakonec to samozřejmě dopadlo tak nějak na půl cesty - dovnitř jsme se dostali bez problémů, protože velký sál Garage byl zaplněn přesně do takové míry, aby to už nebylo trapné, ale vyšlo to jen tak tak. Navíc jak poznamenal přítomný ps, tak to vypadalo, že vyhazovači měli přísný příkaz nepouštět dovnitř nikoho pod třicet, ale to nebylo až takové překvapení.



Večer zahajovali Cartonnage a z mého pohledu dokonale navázali na své poslední zapomenutelné vystoupení v Ladí neladí. Nebylo to vyloženě špatné, ale dokonalost si představuju jinak.

Na pódiu sice vypadali pěkně dekorativně (Vanda jako Barbie, Armin jako Vince Clarke převlečený za šíleného vědce a bubeník jako bubeník úplně jiné skupiny - mimochodem mám dojem, že počet lidí na pódiu se od minula poměrně výrazně snížil), ale zvuk se u většiny písniček sléval do jednoho monotónního hukotu. První tři nebo čtyři tracky prý byly z nové desky, ale nemůžu říct, že bych z nich něco podstatného zaslechnul - i když ne že by zrovna u Cartonnage byly třeba texty písniček nějak zvlášť podstatné. ;) Na druhou stranu jsem musel uznat, že publikum jim jako předskupině (po)slušně tleskalo, což byl oproti koncertům Oceánu z raných devadesátých let výrazný posun. (Nostalgicky jsem si vzpomněl na skupinu Hrabě X, která TEHDY odehrála v podstatě celý svůj set za souvislého pískání. =)

Cartonnage 2011

Po přestavění pódia se na setmělou scénu s pomocí baterky přibelhali tři prošedivělí staříci (politicky nekorektně přeháním - prošedivělý byl jen Jan Vozáry a belhání v té tmě nebylo vidět ;) s mírným zpožděním následováni padělaným Petrem Mukem v podobě Jitky Charvátové a někdo zapnul stroj času. Překvapivé bylo, že prvních pár písniček to docela dobře fungovalo, i když si Dušan Vozáry nasazoval a sundával brýle s frekvencí, která by uvedla do rozpaků i Vladimíra Železného, Petr Kučera se nepochopitelně culil a pauzách několikrát opakoval "to je naše Jitka" a Jan Vozáry lehce vypadával z rytmu.

Oceán 2011

První problém vzniknul v okamžiku, kdy na pódium vstoupil Petr Hons a poděkoval nám, že "jsme přišli aspoň v tomhle počtu" a provinile na omluvu pokrčil rameny. Druhý problém způsobil jím uvedený "Burma Jones" Bohouš Josef, který se ukázal jako příliš věrná náhrada za Muka (původně jsem myslel hlavně zpěvem, ale jak si přisadil ps: "naopak Muk v posledních letech 'dorostl' do Bohoušovy postavy"), takže když se po dvou písničkách na pódium vrátila Jitka, tak bylo bolestně patrné, že tohle je jiný Oceán než kdysi. Sice jsem si myslel, že jsem na to připravený, protože to bylo na takovém setkání po letech a bez Muka nevyhnutelné, ale když se k tomu ještě přidaly menší prodlevy a hluchá místa způsobené problémy s elektronickými bicími, tak ten pocit zesílil a můj osobní stroj času začal mít výpadky.

"Úspěch je výsledkem skupinové halucinace vyvolané umělcem."
(Charles Aznavour)


Najednou začalo být patrné, že většina písniček zní, jakoby aranžmá byla dvacet let stará (aktuální úpravy se sice našly, ale bylo jich méně, než jsem doufal), že použité zvuky elektronických bicích zní příšerně archaicky, že Honsovy překombinované texty mi ještě pořád nedávají smysl a že Muk skoro do všech písniček nacpal nějaké otravné pasáže složené z "á-á-á-á", "áji-jáji-jáji", "ó-o-o-o" nebo něco podobně sofistikovaného. Část těch věcí mi vadila už TEHDY, jenomže TEHDY byl Oceán cool, trendy a používal cutting-edge-technology (na vlastní oči jsem viděl, jak svůj tvůrčí proces TEHDY předváděli na Invexu, který byl TEHDY taky cool a vůbec!) a nic z toho už dneska neplatí. Zbyly jen písničky s divnými texty a spoustou vycpávkových slabik a samozřejmě nostalgie, která to ale sama všechno nezvládne - zvlášť když musí z posledních sil bojovat s vědomím, že tehdejší hudební revoluce se během let beze stop rozplynula a prakticky nic z ní nezbylo - jen černobílý klip Ráchel sestříhaný z nějakého koncertu a vystoupení v TKM.

Jitka Charvátová

A tak, když koncert skončil a Jitka Charvátová se postupně fotila s přibližně polovinou všech lidí, kteří na koncert přišli (mimochodem neumím si přestavit, že by Muk TEHDY začal na pódiu vyprávět o tom, že odpoledne před koncertem jedl žebírka a že mu nějak nesedly), jsme meditovali o tom, jaká vlastně byla devadesátá léta a kam se podělo jejich kouzlo a samozřejmě jsme na nic nepřišli.

Nakonec jsem odjížděl domů podobně, jako jsem přijel - se smíšenými pocity... Já bych pánům to důstojné navázání na bývalý Oceán přál, ale mám o ně vážně starost, protože si myslím, že pevné jádro starých fanoušků, pro které byl koncert určený především, už není dost početné a nové fanoušky dnes Oceán jen těžko získá. K tomu by se totiž muselo změnit tolik věcí, že by "nový Oceán" už nebyl Oceán...

(Mimochodem Bohouš Josef byl nakonec jediným hostem večera, přestože na plakátech byli původně napsaní i Laco Lučenič a Roman Holý, ale ti se nedostavili a z nikdo z pódia neoznámil, kde ten rozdíl vzniknul.)
Okomentovat