Colours 2014 - den třetí

Sobota 19.7.

Možná tomu nebude věřit (spíš jo ;), ale v sobotu jsme opět přišli pozdě a tak jsme se za zpěvu andělského ;) Dana Bárty snažili co nejrychleji dostat ke scéně Full Moonu.

Načasování nám dokonale vyšlo, protože přestože se mělo zhruba ještě deset minut hrát, tak přesně při našem příchodu Prodavač dohrál(i) a opustil pódium. Chvilku to vypadalo, že si chlapci jen dělají prostor pro přídavek, ale když se na chvíli vrátili, tak Šampón jen rozpačitě oznámil, že by ještě hráli, ale v tom horku jim fakt kolabuje notebook, tak sorry.

Horko bylo skutečně slušné a tak se zdálo, že bude výhoda, že Chet Faker hraje na scéně u vysokých pecí, kde byla mezi ochozy nad publikem natažená velká skládaná bílá plachta, ale jak už to tak bývá, nic není dokonalé. Kolem páté hodiny bylo totiž slunce přesně v takové výšce, že svítilo skrz mezeru mezi plachtou a okolními budovami na celé prostranství před pódiem, takže stín se nekonal.

Slunce dokonce docela slušně svítilo i na přední část pódia, kde měl Chet připravený pultík s controllerem, takže k mému pobavení se těsně před začátkem koncertu na pódium ještě vrátili technici s kusem kartónu a velmi profesionálně ho černou izolačkou přilepili na okraj pultu, aby controller zastínili a bylo na něm vidět svítící kontrolky.

Ke žhavé atmosféře koncertu přispívalo i publikum, kterého se sešlo opravdu hodně (myslím, že to byl s náskokem letošní rekord téhle scény) a zdálo se mi, že v něm převažují mladí (a převážně polští) hipsteři, protože když se vousáč Chet konečně zjevil a začal kroutit čudlíky, tak to mělo takovou odezvu, že ta plachta nad námi málem odletěla, a totéž se zopakovalo, když o chviličku později začal ležérně zpívat.

Byl to asi nejtrendovější koncert letošních Colours a mohl být ještě víc, kdyby Chet nechtěl dokazovat, že není jen čudlíkář. Po pár písničkách se totiž přesunul i k sousedním klávesám s Rhodes presetem a všechno to dorazil tím, že si pozval bubeníka a kytaristu a několik dalších písniček odehráli jako velmi tradiční skupina. To nebylo to, co by chtěla naše strana a vláda, a ani polská opozice neprokázala dostatek solidarnośći, takže koncertu trochu spadnul řemen.

Na závěr se Chet vrátil ke krabičkám a bez živého bubeníka to paradoxně zase ožilo, ale ten kontrast obou jeho inkarnací byl opravdu do uší bijící. V každém případě ale zapůsobil sympaticky bezprostředně a když Australan zhodnotí ostravské počasí povzdechem “fucking hot”, tak už to má jistou váhu! =)

Po koncertě bylo třeba počkat, až se prostor alespoň trochu vyprázdní, a pak jsem udělal chybu, že jsem pokusil koupit si svou tradiční festivalovou tortilu. Tedy nakonec se mi to podařilo, ale ve frontě jsem strávil téměř půl hodiny. Z hudebního hlediska to ale asi nebyla zase tak velká ztráta, protože na sousedním pódiu (ano, u tradičního nafukovacího Radegasta) mezitím řádila skupina Bijou Terrier. Když jsem se přiblížil natolik, abych rozeznal slova “refrénu silného jak hovado” (narážka čistě záměrná), a zjistil, že se jedná o tzv. veselý slovenský punk, tak jsem se zase otočil a vrátil se k občerstvení.

Místo po Chetu Fakerovi mezitím obsadila (už skupina?) Never Sol a byl to taky pořádný kontrast. Koncertní sestava se sice skládala ze tří lidí, ale hudební doprovod byl oholený na kost a Sára Vondrášková se často doprovázela jen sama na klávesy, což bubenice doplňovala výrazem “budu tu muset sedět ještě dlouho?”. Celková hudební ponurost dosahoval hodnot přinejmenším 3 Luno, a tak není nijak překvapivé, že přes lepší klimatické podmínky bylo publikum značně prořídlé (mezi lidmi se dalo snadno projít až k pódiu) a nabízely se otázky o kontraproduktivním patriotismu pořadatelů - Never Sol by se hodili spíše na komornější scénu. O to víc mě překvapilo, když kousek přede mnou tři mladí vytáhli kartónový transparent a začali s ním usilovně mávat. Zezadu jsem neviděl, co na něm bylo napsané, ale muselo to být něco velmi vtipného, protože se Sára během zpěvu na moment *téměř* pousmála. To samozřejmě trochu dramatizuju, protože mezi písničkami se vlastně usmívala, ale i při tom působila nějak ztraceně a nejistě. Když po 45 minutách oznámila, že víc už toho zahrát nemůžou (všichni účinkující kromě největších hvězd měli na vystoupení hodinu), protože toho víc neumí, tak to dokonale odpovídalo celému koncertu - zatím(?) to není ono.

Pak se začala v davu pomalu hromadit černá trička (i dvě s nápisem Vanessa jsem zahlédl =), protože další na řadě byli WWW. Velice mě pobavilo, že jako hosta si přivezli zrovna ikonu brněnské alternativy bubeníka Pavla Fajta (a naopak už nepřivezli DJ), protože během několika posledních let jsem se několikrát dočetl, že WWW vlastně nejsou hip-hopová skupina, ale brněnská alternativa, tak teď to konečně oficiálně potvrdili. =)

Hudebním přínosem si tak jistý nejsem, protože Pavel Fajt prostě musí znít jako živý bubeník s opravdovými bubny a žádný živý bubeník nemůže zní agresivněji než Sifonovy zběsilé beaty a pazvuky, takže tam, kde se oba světy potkávaly, to trochu drhlo, ale na druhou stranu verze Lexikonu bez hudby, pouze s Fajtem bubnujícím (výjimečně) na pady, byla vítanou změnou.

Jinak byl koncert trochu poznamenán tím, že Anděra měl prý vykloubené levé rameno a tak se po pódiu pohyboval pouze v kalhotách a s velkou (od ramen až po pás ) plastovou dlahou na suchý zip, který ale neustále odlepoval a zase přilepoval, aby mohl levou rukou čas od času něčím kroutit a asi dvakrát dokonce chvilku bubnovat - jen jednou rukou by to asi fakt nebylo ono, protože jedna ruka netleská. =)

Ostatních ohledech to ale bylo staré dobré WWW a změna se dala vytušit asi jen v tom, že u tracků z Atomové včely Anděra trochu ubírá na hlasové agresivitě a osahává si hranici mezi rapem a zpěvem. Možná je to mírné “vyměknutí” trochu na škodu, ale jít za Lexikon už asi stejně nejde, takže pokud se má WWW dále vyvíjet, tak je nějaká změna směrování nevyhnutelná.

Robert Plant se prý vrátil na Colours po osmi letech, ale nevzpomínám si, že bych ho minule viděl a ani tentokrát mě nenalákal, což ale znamenalo sázku na nejistotu.

Z údajně indiánské skupiny A Tribe Called Red se vyklubali tři tlouštíci za notebooky hrající něco, co by mohly být indiánské lidovky v remixu Maxim Turbulenc, které vkusně doplňoval jediný štíhlejší člověk na pódiu provádějící break dance v indiánském kroji. (Za každé použití slova “indiánský” mám slíbenou prémii. ;) Očekávaný protest z muzea falešného znalce Indiánů Karla Maye ovšem nepřišel a solidně zaplněná plocha před pódiem ochotně poskakovala. (Připisuju si další prémii za použití metonymie. ;)

Hudba Bee and Flower byla ve festivalovém programu popisována mimo jiné pomocí Portishead, ale místo rozervané Beth Gibbons jsme dostali rozvernou zpěvačku, která s publikem komunikovala pomocí dotazů typu: “Who wants to hear a love song?”, a místo scratchování z pódia kvílely dvoje housle, takže to celé znělo spíše jako ploužáky v americkém country baru. V tomto kontextu to neznělo špatně, ale já na country moc nejsem.

Výhodou ovšem bylo, že se na Full Moon stage dalo sedět, a tak jsme se úspěšně dožili koncertu Darkside, kteří “Zlatě Holušové v Barceloně natolik učarovali, že kvůli nim rozšířila už kompletně hotový program”.

Darkside by mi teoreticky měli sedět, ale z nějakých důvodů (pozdní čas, únava?) jsem si koncert moc neužil. Všechno začalo velmi artově - scéna byla téměř ve tmě a ohromný mrak umělé mlhy válející se na pódiu byl nasvícený pouze zezadu, takže celý koncert jsme z obou hudebníků viděli jen siluety. Velmi zvolna se začala rozbíhat zamlžená předehra, což působilo asi dvě minuty slibně, ale po pěti minutách už začínalo být jasné, že podobně neurčitě to bude pokračovat i dál. Po dvanácti minutách (hodinky jsem si chystal podle rozhlasu! ;), když už se zdálo být jasné, že celý koncert zůstane takhle ambientní, se najednou rozjely celkem fádní 4/4 dusající bubny, které všechno ostatní úspěšně přehlušily, a v tomto duchu už to vydrželo až do konce koncertu. Občas došlo i na trochu zpěvu, ale byly to taky spíše neurčité opakující se útržky, kterým kvůli hojnému efektování většinou nebylo rozumět. Něco na mě bylo příliš jednoduché, něco zase příliš složité a dohromady mi to moc nesedělo, ale možná to chce místo koncertu spíš zkusit album.

Na vykradače 90.let Bastille bych jindy asi ještě vydržel, ale složité logistické okolnosti mě po půlnoci vyhnaly domů...

(Ne, ještě stále to není kompletní, takže závěr bude příště.)

Rozmňagane

Docela mě potěšilo, že můj dojem ze Špalíčku, že se chystá album coververzí Mňágy, se potvrdil, a tak jsem se pokusil posbírat informace, které se zatím někde objevily - nebo spíše objevují, protože jak je vidět, tak je všechno stále ve vývoji.

Petr Fiala na stránkách Mňágy:
Uvažujeme, že to bude stát 299,- bo to budou dvě céda s třiceti písničkama plus jedno dévédé o vzniku, to všecko hezky obalený v digipacku... Náklady tak čtyři kila...ehm...jen tak na okraj. Album vyjde na Apríla (1.4. 2012), ale už od ledna budeme každý týden dávat jednu coververzi k volnému poslechu na naše stránky a možná ještě i jinde. Takže do vydání uslyšíte cca půlku alba...to je Dobrý, néé?! -:) -:) -:). Taky upozorňuju, že součástí alba bude dvd, na kterém bude zachycen vznik písniček a tudíž na něm budou všichni zúčastnění hudebníci! Tož tak. 

Potvrzené písničky a účastníci:
WWW + Petr Fiala - Hodinový hotel (jen promo?)
Bratři Orffové – Ne, teď ne! (Spaste svoje duše atd.)
WWW – Hodinový hotel (bez Fialy)
Květy - Ve skutečnosti
Prago Union - Některé otázky
Skyline - ???
Tata bojs - ???
Xavier Baumaxa ? - ??? (P.F.: "Jednu šanci dostal, ale vůbec bych neřek, že to zvládnul...-:)")

Pokud se k vám donesly nějaké další upřesňující informace, tak je rád uvítám... =)

V poločase setkání po letech

Pokud si myslíte, že napsat reportáž z jednoho dvojkoncertu je otázkou pár desítek minut, tak tenhle text by vás z toho omylu mohl vyvést. Když si to člověk pěkně rozloží, tak mu to vydrží třeba i na měsíc naprosto nesoustředěného psaní... ;)

Ladí neladí
Pjoni & Ink Midget + WWW
15.4.2010 klub Garage, Ostrava - Martinov

Tenhle večer byl plný překvapení – organizátoři zřejmě usoudili, že na WWW se přijde podívat trochu více lidí, a tak se tentokrát pro změnu zase vybíralo vstupné (!) a hlavně tentokrát obsadili hlavní sál Garage s pódiem. Ovšem když jsem skoro přesně ve 20:00 pronikl dovnitř, tak jsem tradičně začal být trochu nervózní, protože plno ani zdaleka nebylo, ale pak zřejmě v rychlém sledu přijely na konečnou dvě tramvaje, ve dveřích se ukázaly některé povědomé tváře ostravského klubového publika a konečně se mohlo začít.



Pjoni & Ink Midget

Překombinovaný název slovenského projektu jsem původně povzneseně přehlédl jako širé rodné lány, ale den před koncertem jsem si přece jenom přečetl celou pozvánku a zjistil, že jsou to přejmenovaní slovenští pubescenti Tucan, kteří minule (sakra, ony už to jsou čtyři roky?!) zanechali v Ladí neladí silný dojem, a tak jsem byl zvědavý, jak se mezitím změnili.

No, změnili se dost! Rozhodně se nedá říct, že to je jen přejmenovaný Tucan, už proto, že chlapci teď prý vůbec nejsou skupina. Jak z nich později Mišo Kaščák vypáčil (ano, mluvení jim pořád moc nejde =) v debatě, tak teď většinou tvoří a vystupují každý zvlášť a společný „live-act“ pod kombinovaným jménem je spíše výjimkou. Mimochodem „Pjoni“ je prý odvozeno od „PJ Harvey a oni, tí ostatní“ a „Ink Midget“ je „atramentový mužíčok“ – bohužel toto zjištění Kaščákem („kúpte si všetci modrý atrament!“ =) otřáslo natolik, že už se neodvážil zjišťovat, jak se tam ten inkoust vloudil.

Hudebně už je to taky úplně jinde, protože prý asi nějak zlenivěli, takže bicí a cello už používají jen občas a stali se z nich elektroničtí čudlíkáři, kteří se během vystoupení zmítali za monitorem, aniž by bylo jasné, co tam vlastně provádějí. Co ovšem přetrvalo byla určitá „alternativnost“, která jim asi zabrání v tom, aby se v dohledné době nějak masové proslavili, ale na druhou stranu je zvukově přibližovala WWW. Navíc se nejednalo o klasické písničky a chlapci se neobtěžovali s nějakými přestávkami, takže se dalo jen těžko rozlišit, kdy skončil jeden track a začal druhý. V orientaci trochu pomáhal jen sporadický zpěv, který osciloval mezi neartikulovaným řevem a ne-vždy-zcela-ladící imitací Jónsího falsetu a byl pravděpodobně v angličtině, ale obávám se, že nikdo z přítomných nezachytil více než několik slov (texty jsou prý „také emo“ =).



Ostatně publikum velice dlouho spíš jen zvědavě zíralo, co se z toho všeho vyvine, ale časem se přece jenom chytlo, začalo se mírně vlnit a ve vhodných chvílích se snažilo tleskat, takže když chlapci dohráli a ustoupili na kraj pódia, tak to chvíli vypadalo, že si nejsou jistí, jestli by neměli přidávat, ale to už jim přispěchal na pomoc starostlivý „taťka“ Kaščák a odvedl je do bezpečí.



WWW

Po částečném vyklizení pódia nastoupili se svým alternativním hip-hopovým industriálem WWW. Od doby, co obnovili činnost, už toho dost odehráli, takže všechno podstatné vypadalo tak, jak jsem si pamatoval, a hlavně to šlapalo jako hodinky. Vlevo rapoval, křičel a beatboxoval Ondřej Anděra aka Sifon, který se čas od času věnoval i počítači a připojeným krabičkám, vpravo zpívala Milesa a zezadu všechno jistil DJ Brainy Thug(ggg ;), který občas přidával nějaké scratche a mezitím působil jako tanečník a hudební mim, který hraje na všechny možné nehmotné nástroje od air-guitar, přes housle až po pozoun.



Je zvláštní, že přestože se s trochou nadsázky dá říct, že WWW vystupují na half-playback, tak dokážou posluchače do té své instantní deprese vtáhnout. Publikum se kývalo do rytmu jako starý Brůna, přítomní hudební publicisté (Pavel Kučera a Honza Vedral) uznale (teda aspoň mi to tak připadalo ;) pokyvovali hlavami a opodál stojící Petr Fiala vypadal, že pečlivě sleduje texty a koncert mi utekl jako voda při povodni.



Beseda

Vůbec beseda byla hrozně nekonfliktní. Skoro jako rozhovory ve Vlastě. =) Novinář se ptá a umělec odhaluje své nitro a tvůrčí dílnu. ;) Ale bylo to docela zajímavé - aspoň pro mě.



Tak třeba jak funguje WWW uvnitř: Anděra samostatně dělá nějaké podklady a Typlt texty. Anděra ale občas potřebuje nějaké extra zvuky, takže pozve toho DJ (poprvé jsem slyšel jeho skutečné jméno, ale zapomněl jsem ho) a ten mu něco nascratchuje a nějak se to celé upraví. Pak se Anděra srazí s Typltem a dohadují se, jak by ten text měl podat, na co dát důraz a nakonec se pohádají. =) Pak se uklidní, dramaturgicky to rozeberou a Anděra to nějak předělá. No a pak přijde DJ a začne si stěžovat, že to celé zní hrozně nemoderně a že ten snare už se pět let nepoužívá a teď se na sudou dobu luská, tak se Anděra nechá obměkčit, zkusí to a když to podle něho funguje, tak to tam nechá. A pak přijde Typlt, poslechne si to a řekne, že se asi zbláznil. Zpěvačka a manželka v jedné osobě se příliš neangažuje, ale když je Anděra na pochybách, tak s ní konzultuje nějaké pracovní varianty.
Původně jsem měl dojem, že si do toho Anděra moc nenechá kecat a ona to není zase tak moc pravda. Hlavně ten DJ mě překvapil, protože scratchuje jenom občas, takže na koncertech vypadá leckdy trochu do počtu. ;)

(přepis z ICQ)



Idylu trochu rozčeřilo, když přišla řeč na postavení WWW na české hip-hopové scéně, protože "třeba Peťo Tázok slověnští hip-hopeři vůbec neberou". Sifon začal s tím, že to je celkem v pohodě, že se cítí jako normální součást scény a že takových 80% lidí je tak taky bere... ale že asi pro 30% (Typltovi se ten výpočet taky nezdál =) publika jsou nestravitelní a pokračoval výčtem toho, co už po nich na festivalech někdo hodil. =)

Největším překvapením besedy nakonec bylo hodnocení kluků slovenských ze strany WWW, že se jim to líbilo a že jsou vlastně na jejich vlně, takže by se rádi domluvili na nějaké společné koncerty v Česku i do budoucna. Tož to jsem zvědav...

Některé jistoty od dob Tucana ovšem přetrvaly, takže předpokládám, že televizní záznam skončí obligátní poznámkou, že pokud kluci dělají už dnes takové věci, tak bude zajímavé sledovat, kde budou za deset let. ;)

(kráceno, nedopsáno a zapomenuto z důvodu rekordního zpoždění a vleklé ztráty aktuálnosti)