2014-07-30

Colours 2014 - den třetí

Sobota 19.7.

Možná tomu nebude věřit (spíš jo ;), ale v sobotu jsme opět přišli pozdě a tak jsme se za zpěvu andělského ;) Dana Bárty snažili co nejrychleji dostat ke scéně Full Moonu.

Načasování nám dokonale vyšlo, protože přestože se mělo zhruba ještě deset minut hrát, tak přesně při našem příchodu Prodavač dohrál(i) a opustil pódium. Chvilku to vypadalo, že si chlapci jen dělají prostor pro přídavek, ale když se na chvíli vrátili, tak Šampón jen rozpačitě oznámil, že by ještě hráli, ale v tom horku jim fakt kolabuje notebook, tak sorry.

Horko bylo skutečně slušné a tak se zdálo, že bude výhoda, že Chet Faker hraje na scéně u vysokých pecí, kde byla mezi ochozy nad publikem natažená velká skládaná bílá plachta, ale jak už to tak bývá, nic není dokonalé. Kolem páté hodiny bylo totiž slunce přesně v takové výšce, že svítilo skrz mezeru mezi plachtou a okolními budovami na celé prostranství před pódiem, takže stín se nekonal.

Slunce dokonce docela slušně svítilo i na přední část pódia, kde měl Chet připravený pultík s controllerem, takže k mému pobavení se těsně před začátkem koncertu na pódium ještě vrátili technici s kusem kartónu a velmi profesionálně ho černou izolačkou přilepili na okraj pultu, aby controller zastínili a bylo na něm vidět svítící kontrolky.

Ke žhavé atmosféře koncertu přispívalo i publikum, kterého se sešlo opravdu hodně (myslím, že to byl s náskokem letošní rekord téhle scény) a zdálo se mi, že v něm převažují mladí (a převážně polští) hipsteři, protože když se vousáč Chet konečně zjevil a začal kroutit čudlíky, tak to mělo takovou odezvu, že ta plachta nad námi málem odletěla, a totéž se zopakovalo, když o chviličku později začal ležérně zpívat.

Byl to asi nejtrendovější koncert letošních Colours a mohl být ještě víc, kdyby Chet nechtěl dokazovat, že není jen čudlíkář. Po pár písničkách se totiž přesunul i k sousedním klávesám s Rhodes presetem a všechno to dorazil tím, že si pozval bubeníka a kytaristu a několik dalších písniček odehráli jako velmi tradiční skupina. To nebylo to, co by chtěla naše strana a vláda, a ani polská opozice neprokázala dostatek solidarnośći, takže koncertu trochu spadnul řemen.

Na závěr se Chet vrátil ke krabičkám a bez živého bubeníka to paradoxně zase ožilo, ale ten kontrast obou jeho inkarnací byl opravdu do uší bijící. V každém případě ale zapůsobil sympaticky bezprostředně a když Australan zhodnotí ostravské počasí povzdechem “fucking hot”, tak už to má jistou váhu! =)

Po koncertě bylo třeba počkat, až se prostor alespoň trochu vyprázdní, a pak jsem udělal chybu, že jsem pokusil koupit si svou tradiční festivalovou tortilu. Tedy nakonec se mi to podařilo, ale ve frontě jsem strávil téměř půl hodiny. Z hudebního hlediska to ale asi nebyla zase tak velká ztráta, protože na sousedním pódiu (ano, u tradičního nafukovacího Radegasta) mezitím řádila skupina Bijou Terrier. Když jsem se přiblížil natolik, abych rozeznal slova “refrénu silného jak hovado” (narážka čistě záměrná), a zjistil, že se jedná o tzv. veselý slovenský punk, tak jsem se zase otočil a vrátil se k občerstvení.

Místo po Chetu Fakerovi mezitím obsadila (už skupina?) Never Sol a byl to taky pořádný kontrast. Koncertní sestava se sice skládala ze tří lidí, ale hudební doprovod byl oholený na kost a Sára Vondrášková se často doprovázela jen sama na klávesy, což bubenice doplňovala výrazem “budu tu muset sedět ještě dlouho?”. Celková hudební ponurost dosahoval hodnot přinejmenším 3 Luno, a tak není nijak překvapivé, že přes lepší klimatické podmínky bylo publikum značně prořídlé (mezi lidmi se dalo snadno projít až k pódiu) a nabízely se otázky o kontraproduktivním patriotismu pořadatelů - Never Sol by se hodili spíše na komornější scénu. O to víc mě překvapilo, když kousek přede mnou tři mladí vytáhli kartónový transparent a začali s ním usilovně mávat. Zezadu jsem neviděl, co na něm bylo napsané, ale muselo to být něco velmi vtipného, protože se Sára během zpěvu na moment *téměř* pousmála. To samozřejmě trochu dramatizuju, protože mezi písničkami se vlastně usmívala, ale i při tom působila nějak ztraceně a nejistě. Když po 45 minutách oznámila, že víc už toho zahrát nemůžou (všichni účinkující kromě největších hvězd měli na vystoupení hodinu), protože toho víc neumí, tak to dokonale odpovídalo celému koncertu - zatím(?) to není ono.

Pak se začala v davu pomalu hromadit černá trička (i dvě s nápisem Vanessa jsem zahlédl =), protože další na řadě byli WWW. Velice mě pobavilo, že jako hosta si přivezli zrovna ikonu brněnské alternativy bubeníka Pavla Fajta (a naopak už nepřivezli DJ), protože během několika posledních let jsem se několikrát dočetl, že WWW vlastně nejsou hip-hopová skupina, ale brněnská alternativa, tak teď to konečně oficiálně potvrdili. =)

Hudebním přínosem si tak jistý nejsem, protože Pavel Fajt prostě musí znít jako živý bubeník s opravdovými bubny a žádný živý bubeník nemůže zní agresivněji než Sifonovy zběsilé beaty a pazvuky, takže tam, kde se oba světy potkávaly, to trochu drhlo, ale na druhou stranu verze Lexikonu bez hudby, pouze s Fajtem bubnujícím (výjimečně) na pady, byla vítanou změnou.

Jinak byl koncert trochu poznamenán tím, že Anděra měl prý vykloubené levé rameno a tak se po pódiu pohyboval pouze v kalhotách a s velkou (od ramen až po pás ) plastovou dlahou na suchý zip, který ale neustále odlepoval a zase přilepoval, aby mohl levou rukou čas od času něčím kroutit a asi dvakrát dokonce chvilku bubnovat - jen jednou rukou by to asi fakt nebylo ono, protože jedna ruka netleská. =)

Ostatních ohledech to ale bylo staré dobré WWW a změna se dala vytušit asi jen v tom, že u tracků z Atomové včely Anděra trochu ubírá na hlasové agresivitě a osahává si hranici mezi rapem a zpěvem. Možná je to mírné “vyměknutí” trochu na škodu, ale jít za Lexikon už asi stejně nejde, takže pokud se má WWW dále vyvíjet, tak je nějaká změna směrování nevyhnutelná.

Robert Plant se prý vrátil na Colours po osmi letech, ale nevzpomínám si, že bych ho minule viděl a ani tentokrát mě nenalákal, což ale znamenalo sázku na nejistotu.

Z údajně indiánské skupiny A Tribe Called Red se vyklubali tři tlouštíci za notebooky hrající něco, co by mohly být indiánské lidovky v remixu Maxim Turbulenc, které vkusně doplňoval jediný štíhlejší člověk na pódiu provádějící break dance v indiánském kroji. (Za každé použití slova “indiánský” mám slíbenou prémii. ;) Očekávaný protest z muzea falešného znalce Indiánů Karla Maye ovšem nepřišel a solidně zaplněná plocha před pódiem ochotně poskakovala. (Připisuju si další prémii za použití metonymie. ;)

Hudba Bee and Flower byla ve festivalovém programu popisována mimo jiné pomocí Portishead, ale místo rozervané Beth Gibbons jsme dostali rozvernou zpěvačku, která s publikem komunikovala pomocí dotazů typu: “Who wants to hear a love song?”, a místo scratchování z pódia kvílely dvoje housle, takže to celé znělo spíše jako ploužáky v americkém country baru. V tomto kontextu to neznělo špatně, ale já na country moc nejsem.

Výhodou ovšem bylo, že se na Full Moon stage dalo sedět, a tak jsme se úspěšně dožili koncertu Darkside, kteří “Zlatě Holušové v Barceloně natolik učarovali, že kvůli nim rozšířila už kompletně hotový program”.

Darkside by mi teoreticky měli sedět, ale z nějakých důvodů (pozdní čas, únava?) jsem si koncert moc neužil. Všechno začalo velmi artově - scéna byla téměř ve tmě a ohromný mrak umělé mlhy válející se na pódiu byl nasvícený pouze zezadu, takže celý koncert jsme z obou hudebníků viděli jen siluety. Velmi zvolna se začala rozbíhat zamlžená předehra, což působilo asi dvě minuty slibně, ale po pěti minutách už začínalo být jasné, že podobně neurčitě to bude pokračovat i dál. Po dvanácti minutách (hodinky jsem si chystal podle rozhlasu! ;), když už se zdálo být jasné, že celý koncert zůstane takhle ambientní, se najednou rozjely celkem fádní 4/4 dusající bubny, které všechno ostatní úspěšně přehlušily, a v tomto duchu už to vydrželo až do konce koncertu. Občas došlo i na trochu zpěvu, ale byly to taky spíše neurčité opakující se útržky, kterým kvůli hojnému efektování většinou nebylo rozumět. Něco na mě bylo příliš jednoduché, něco zase příliš složité a dohromady mi to moc nesedělo, ale možná to chce místo koncertu spíš zkusit album.

Na vykradače 90.let Bastille bych jindy asi ještě vydržel, ale složité logistické okolnosti mě po půlnoci vyhnaly domů...

(Ne, ještě stále to není kompletní, takže závěr bude příště.)

Okomentovat