Do roka (bez dne) jsem přišel na boží súd Zlaty Holušové a tady je obligátní nářek účastníka. ;)
Čtvrtek 17.7.
Už rychlé “opáskování” a hladký vstup do areálu naznačily, že po organizační stránce se Colours opět trochu zlepšily. Všechny koncerty, na které jsme dorazili, začínaly už tradičně na minutu přesně, na některých scénách přibyly velkoplošné obrazovky, zlepšilo se noční osvětlení přechodů mezi hlavními scénami (předloni bylo osvětlení kapacitně nedostačující, loni stály stojany s reflektory na zemi a světlo nepronikalo davem příliš daleko, letos konečně osvětlovaly shora), ale hlavně byl vidět velký posun v podobě celého areálu. Přibyla především nová prosklená budova Světa techniky (ve které se ale konaly spíše vedlejší akce a velká parkovací plocha za ní byla bohužel nevyužitá) a k ní vedoucí široká asfaltová cesta oblepená stánky, takže podíl ploch s uválcovanou struskou trochu poklesl a letošní pochodová cvičení byla o něco pohodlnější.
Horší výsledky bohužel přineslo setkání mého hudebního vkusu a festivalové dramaturgie, ale to už je taky tradiční… Letošní Colours mě navíc nezastihly zrovna v ideální kondici a je pravděpodobné, že to mělo na mé hodnocení koncertů negativní vliv, ale s tím už se teď nedá nic dělat. =]
První koncert, který jsme stihli od začátku, byla vlasatá americká kytarovka Kuroma se zpěvákem hormonálně nevyrovnaného hlasu, která neurazila, ale taky mě ze zadních pozic nijak zvlášť nezaujala, takže si raději odpustím žádné další komentáře.
Podobně se neodvažuji komentovat přilehlou výstavu, protože si nemůžu dovolit dávat najevo, že nerozumím modernímu umění. (Fotka níže zachycuje zřejmě nejzajímavější "exponát".)
Naopak k Lake Malawi se toho dá (bez ohledu na hudbu) zřejmě napsat víc. ;) Výhodou navíc je, že jsme v březnu viděli jejich druhý (myšleno celkově za dobu existence skupiny) koncert, který se konal Barráku, takže už se dalo trochu srovnávat.
Některé jistoty zůstaly zachovány už z dob Charlie Straight: Albert Černý nosí stále stejné úzké červené kalhoty, píše zpěvné písničky s jednoduchými anglickými slogany (WTF “I believe in Barcelona”?!) a rád se proběhne i s kytarou mezi publikem. Naopak citelně chybí klavír, na který by někdo skutečně hrál, protože táhlé syntezátorové akordy fungují pouze jako dekorativní vata.
Zvláštností koncertu/ů je, že noví členové Jeroným Šubrt (baskytara) a Patri(c)k Karpentski (kytara) v jeho průběhu střídají nástroje (občas někdo musí ke klávesám) a pokud jsem si dobře všimnul, tak v jednu chvíli měli kytaru a basu prohozenou a nebylo mi jasné proč - vyložená exhibice instrumentálních schopností to totiž nebyla. =)
Novou jistotou se zdá být černá plachta s nápisem Lake Malawi a logem ve tvaru tildy (pro netypografickou veřejnost “vlnovky”), kterou měl Albert i na hřbetu pravé ruky a skutečně by mě zajímalo, jestli to bylo nové tetování nebo něco méně permanentního, protože by se z toho dalo vyvozovat ledacos o budoucnosti skupiny. ;)
Jak ale Albert nezapomněl zmínit, tak “stále nemají CD ani vyrobená trička, takže respekt pro tady toho největšího fanouška, který si ho vyrobil sám” - přes lidi jsme to veledílo ale stejně neviděli. =)
Z pohledu HR mě trochu překvapilo, že jsem už před koncertem v publiku zahlédnul bývalé členy Charlie Straight Michala Šupáka a Jana Ciencialu a ještě víc mě překvapilo, když ke konci koncertu Albert speciálně Ciencialovi z pódia děkoval, že přišel. Pokud to měla být demonstrace nějakého usmíření, tak byla trochu rozpačitá.
Závěrečné poděkování “našemu zvukaři Filipu Gemrothovi” mi pak připomnělo zlaté časy nepopulárního pořadu Ladí neladí. Mladost, radost! ;)
Dreadatého černošského důchodce Winstona McAnuffa jsme velmi krátce zkontrolovali na velkoplošné obrazovce, zařadili ho přihrádky “reggae & world music” neboli “nutné zlo Colours” a šli zkontrolovat nějakou tu českou aternativu.
Po pravdě řečeno, asi to nebylo úplně šťastné rozhodnutí, protože po příchodu ke scéně Full Moon, kterou okupovala česká harmonikářka Stinka, na mě padla únava. Publikum bylo značně prořídlé, takže jsme měli možnost nacpat se přímo k pódiu, ale raději jsme dali přednost vzdálenějším a trochu pohodlnějším lavičkám.
Brzy po našem příchodu navíc došlo ke změně nástroje a místo akordeonu přišla na řadu chroptící kytara (tzv. “distoršn a dilej na max”), z čehož by třeba PJ Harvey možná mohla udělat zajímavou písničku, ale ta by se zřejmě nespokojila jen s drhnutím akordů na čtvrtky. Po návratu k harmonice šla kvalita koncertu zase trochu nahoru, ale z textů jsem toho moc nezachytil a Radůzu bych přece jen slyšel radši.
Kombinace pohledu do programu, fyzických sil a skutečnosti, že před námi byly ještě tři festivalové dny (z toho jeden pracovní), nás nakonec z areálu vypudila už kolem desáté hodiny, což je pravděpodobně moje historické minimum...
(pokračovaní v dohledné době ;)
Žádné komentáře:
Okomentovat