Colours 2014 - den čtvrtý

Tak ať to máme konečně komplet... =)

Neděle 20.7.

Tradiční pozdní příchod mě tentokrát příliš nemrzel, protože Listolet si u mě připsal (nebo vlastně spíš odepsal) minusové body. Cover verze Mňágy na Dárečku a nějaké starší ukázky na webu byly fajn, ale když jsme dorazili, tak se členové skupiny právě snažili publikum přesvědčit, že “nejsme jenom takoví zasnění romantici” a že mají i smysl pro humor - bohužel o dost jiný než já. =]

Vše korunoval závěrečný anglický duet s hostující Lucií Redlovou uvedený žertovnou historkou o tom, jak jim vydavatel zkritizoval anglickou výslovnost, že to zní, jako by to zpíval Japonec, a jak jim pak u té písničky na webu nějaký Japonec pochválil zpěv. Pověsti nelhaly… =}

V neděli se naše požadavky scvrkly už jen na to, abychom si měli kam sednout, a v tomto směru byl nejlepší Gong, a tak jsme se ocitli na koncertu skupiny 9Bach a nakonec to nebylo špatné.

Nějak takhle by možná zněly skupiny Hradišťan nebo Javory, kdyby vznikly ve 21.století ve Walesu. Kromě klasických rockových nástrojů se totiž z pódia ozývaly třeba i xylofon a hlavně harfa a repertoár se skládal ze směsi upravených lidovek a vlastních pseudolidovek.

Koncert táhla hlavně zpěvačka (a klávesistka) Lisa Jen se svým křišťálovým (je to klišé, ale nemohu jinak =) hlasem, která fungovala i jako moderátorka. Její anglické výklady, o čem která písnička je, a ebenovsky decentní humor na velšský úkor, se ale asi trochu míjely účinkem, protože dvě důchodkyně sedící za námi to zhodnotily slovy: “Mluvíš hezky, ale ja něpanimáju”. (Jejich další komentáře - a nebylo jich málo - jsem naštěstí zapomněl.)

Publikum bylo vůbec jistou vadou na kráse koncertu, protože po každé písničce se zhruba třicet lidí sebralo a prchalo ven. Na festivalu je taková cirkulace publika asi nevyhnutelná a na otevřených scénách se to děje běžně, ale v Gongu, kde má člověk celý sál jako na dlani, to působilo dost nepatřičně. Když pak na konci zbylých 900 lidí nadšeně povstalo a Lisa Jen se udiveně ptala: “To vstáváte nebo odcházíte?”, tak jsem si nebyl jistý, jestli je ten dotaz myšlen ironicky nebo vážně.

Dalším bodem programu, na který jsem nešel zcela dobrovolně, se stali Chinaski. Až do tohohle koncertu jsem k nim měl poměrně neutrální vztah a pokud si vzpomínám, tak jsem je na živo nikdy neviděl, což se zpětně zdá být šťastnou shodou okolností. ;)

Začátek byl přitom poměrně slibný. Místo obvyklého nástupu skupiny na scénu se Michal Malátný s kytarou a malým náhlavním mikrofónem zamíchal mezi čekající diváky a cestou na pódium sám odehrál a odzpíval první písničku, což jsem bral jako sympatickou snahu koncert nějak oživit, ale dál už si u mě připisovali samá negativa.

Nevím úplně přesně, čím to bylo, ale zřejmě už Malátného intonace a komentáře na mě dělaly dojem “machr sestoupil mezi prostý lid” (podobný dojem jsem měl loni z kusu koncertu Wanastovích Vjecý) a výběr úvodních písní to moc nezachránil. Existuje nějaký důvod, proč se v roce 2014 stále ještě zabývat bojem proti Jiřímu Paroubkovi a nadáváním na poměry? (“přestaň si platit svýho zloděje”, “plnou parou zpět”) Imaginární hůl jsem definitivně zlomil u písně Punčocháče, kterou skupina údajně spoustu let živě nehrála a není mi jasné, proč se toho přestala držet. (A všichni: “Kdybych to věděl, že je to poprvé, tak bych tolik nepospíchal. / Kdybys tolik nepospíchal, sundala bych si punčocháče.” A dáme si to ještě pětkrát dokola!) Jestli něco nemám rád, tak je to opakování starých vtipů a tenhle byl myslím starý už když Chinaski začínali, takže si klidně sborově zazpívejte, ale beze mě.

Mou pravou ruku ten den zachránila skutečnost, že už bylo třeba zaujmout pozice v Gongu na Hidden Orchestra, což byla hudebně dobrá volba. Jediným menším kazem je matoucí jméno skupiny, protože daleko přesnější by bylo Playback Orchestra. ;) Hidden Orchestra totiž hráli ve čtyřech lidech (dvoje bicí / občas pozoun, housle / klávesy, baskytara / krabičky), takže bylo od začátku jasné, že si k dosažení svého orchestrálního zvuku budou hodně vypomáhat předtočenými zvuky, ale přece jen je dost neobvyklé, když z playbacku hraje i sólový nástroj, který obstarává melodii, a ještě víc, když ten samý nástroj na pódiu je, ale místo melodie v tu chvíli hraje nějakou nevýraznou vatu v pozadí.

Kromě toho byl na kraji pódia ještě pátý člověk, který se staral o videoprojekci, ale ta mě tedy příliš nezaujala, protože se skládala téměř výhradně z různě přeskupovaných malých kruhových výřezů všeho možného (například detail počítačového ventilátoru a podobně), takže to brzy začalo být vizuálně dost monotónní. Asi by bylo bývalo zajímavější promítat nezkreslené detaily hrajících hudebníků.

V průběhu koncertu jsem trochu přemýšlel, jak mezi členy asi funguje dělba úkolů a pravomocí, ale to ke konci při představování členů stručně a jasně objasnil basák Joe Acheson: “This is MY band - Hidden Orchestra.” Kdyby takhle Lennon představoval Beatles, tak by se zaručeně rozpadli už během pobytu v Hamburgu. =)

Za zmínku ještě rozhodně stojí zařazení živé (víceméně ;) verze remixu skladby 5 Steps, který Acheson udělal pro Clarinet Factory. Těžko říct, jestli to je teď běžná součást jejich koncertů nebo to byla speciální prémie pro české publikum, ale potěšilo to, i když se mi zdálo, že tam těch klarinetů moc nezbylo. A očividně potěšil nejen tenhle remix, protože to byl poslední koncert v Gongu, a tak si mohli Hidden Orchestra dovolit přidávat skoro čtvrt hodiny.

Nevýhodou bylo, že jsme kvůli tomu prošvihli přinejmenším polovinu koncertu Eggnoise. Ty jsem už několik let neviděl, a tak jsem si říkal, že to bude vítaná příležitost ujasnit si, jakými personálními změnami skupina vlastně prošla, ale před pódiem bylo docela husto, a tak jsme se spokojili se vzdálenějšími lavičkami a podezřením, že dřív bylo ve skupině víc dechových nástrojů.

Jinak mi připadalo všechno při starém - téměř všechno bylo anglicky, ale při příchodu jsme stihli i jednu českou (a netrapnou) písničku a všechno působilo sehraně a lehce.

O jediný menší lapsus se postaralo publikum, které se na konci začalo okamžitě stěhovat zase na další scénu, ale část lidí tleskala tak usilovně, že se skupina ještě s mírným úšklebkem vrátila na pódium (taky to byl poslední koncert na téhle scéně): “Ještě nám dovolili přidat a vás už je tu jen půlka?”

My už jsme se ale na další scénu nestěhovali a místo toho jsme hledali nejkratší cestu k místu, kde jsme nechali postele. Před hlavní bránou jsem se ještě málem srazil s baníkovským fotbalistou Davorem Kukecem (s doprovodem), který v tu chvíli (v neděle 22:15) podle všeho na Colours teprve přicházel. Moje záda mi v tu chvíli ukřivděně skřehotala do uší, že to od něho možná nebyl zase tak špatný nápad… =)

Tak nashle zase za rok u stížností na Colours 2015! ;)