2014-03-26

Neil píše paměti

Neil Gaiman

Oceán na konci uličky

Číst tuhle knihu bezprostředně po Nonstop knihkupectví pana Penumbry byl pořádný kontrast. Teoreticky nejsou od sebe obě knihy žánrově příliš vzdálené, ale styl a zpracování způsobují, že jsem měl přibližně stejný dojem, jako bych po vyluštěném sudoku nebo křížovce začal číst báseň. Shodou okolností taky obě knihy spojuje skutečnost, že začaly vznikat jako povídky, ale pak se trochu rozrostly (byť v případě Oceánu se nakonec jedná jen o přibližně 150 stran, a tak by bylo obzvlášť škoda prozrazovat děj ;), jenže tam, kde Robin Sloan nabízí "animovanou algebru" ve stylu Agathy Christie, nasazuje Gaiman osobní prožitky - nebo něco, co je jim k nerozeznání podobné.

Prvním klíčem ke knize je už úvodní věnování Gaimanově současné manželce "Amandě [Palmer], která chtěla vědět". Pak začne bezejmenný vypravěč vzpomínat na věci, které se mu staly, když mu bylo sedm let a bydlel s rodiči na venkově v Sussexu. O tom, jak se v noci bál tmy, že neměl kamarády, ale že rád četl a miloval komiks Batman a to už je zřejmé, že přestože je Oceán na konci uličky především fantasy plná nadpřirozených jevů, tak že je to současně i alternativní vzpomínka na Gaimanovo dětství - což ostatně Gaiman částečně přiznává a částečně popírá v závěrečném poděkování.

Rodina v knize není moje vlastní rodina, které jsem velice vděčný, že mě nechala vydrancovat krajinu mého dětství a přihlížela, jak v příběhu svévolně přeskupuji jednotlivá místa.

Kromě sledování dějové linie se tak čtenáři nabízí spousta drobných hádanek, které motivy jsou Gaimanovy skutečné zážitky a co už je úplně vymyšlené. Současně tenhle přístup autorovi uvolňuje ruce, protože ve vytvořené mlze je možné příliš upřímná přiznání vydávat za autorskou fantazii - a samozřejmě i obráceně, což by jistě ocenil i klasik memoárové literatury muminkův tatínek: ;)

Je pravda, že moje kdysi dobrá paměť se poněkud zhoršila. S výjimkou několika málo nadsázek a záměn, které jistě jenom zvýší místní ráz a barvitost, však bude tento vlastní životopis naprosto pravdivý. S ohledem na city dosud žijících osob jsem někdy zaměnil na příklad fififjonky za bambuly nebo hlavsy za ježky a tak dále, ale vnímavý čtenář určitě pochopí, jak to vlastně bylo. (Tove Janssonová: Tatínek píše paměti)

Vzpomínkový rámec celé knihy pak na mnoha místech nutně vyvolává i zamyšlení nad ošidností a nespolehlivostí paměti podobně jako Ztracená dálnice Davida Lynche ("Rád si věci pamatuju po svém. Jak jsem si je zapamatoval, ne nutně tak, jak se staly.") Gaiman svou neurčitou mlhu záměrně dále zahušťuje a pak několik protichůdných výroků v rozhovoru hravě smázne replikou:

Copak jsem ti neříkala, že nenajdeš ani dva lidi, kteří si jednu věc pamatují stejně?

Analytický a komparativní čtenář mého typu se může cítit trochu ošizen, že chůva Ursula Monktonová je svým charakterem a motivací až příliš podobná "druhé matce" z Gaimanovy Koralíny, ale omlouvá ji, že právě jí Gaiman umožnil, aby se v knize stala jeho sudičkou:

Jak můžeš být šťastný v tomto světě? Máš v srdci díru. Máš v sobě bránu do končin za hranicemi světa, který znáš. Až dospěješ, budou tě volat. Možná už na ně nikdy nezapomeneš, když tě nebude mučit marná touha po něčem, co nemůžeš mít, co si ani nemůžeš pořádně představit, ale ta touha ti bude kazit spánek, tvé dny i život, dokud nezavřeš oči navždy, dokud ti tví milovaní nedají jed a neprodají tě na anatomické účely, a i pak zemřeš s dírou v srdci a budeš proklínat svůj mizerný život. Jenomže ty nedospěješ.

Gaimanovi ta brána do jiných světů možná škodí, ale mnozí čtenáři jsou za ni vděční. Zvlášť když je v téhle knížce i podrobně popsaná cesta: stačí najít ztracený modrý zvonek, pak cár černé látky, pár kapek červené krve na zeleném mechu a nakonec bouři. Ta poslední část je nejtěžší, ale až nad sebou uvidíte letět rejnovlka, tak už jste skoro tam! =)

PS: Jak je patrné, tak březen je pro mě stále především měsíc knihy. ;)

Okomentovat