2012-10-30

"Můžete v té pozici zůstat ještě trochu déle?"

Haruki Murakami - 1Q84
 


Nejnovější román Haruki Murakamiho měl podle iDnes vyjít už loni, ale nakonec vyšel teprve teď v říjnu (přesněji řečeno první dvě části ze tří - ukázka českého překladu Tomáše Jurkoviče první kapitoly je na webu), a tak jsem mezitím čekání nevydržel a pustil se do anglické verze.

Minule (i předminule ;) jsem si stěžoval, že se Murakami dost opakuje, ale tentokrát pro podobnou stížnost nemám mnoho důvodů. Tedy ne že by se některé oblíbené prvky nenašly (vlastně je jich poměrně dost), ale jsou zasazeny do jiného kontextu nebo doplněné "novinkami".

Tradiční prvky jsou především alternativní realita (rok "1Q84") a něco nadpřirozena, několik úmrtí, sebevražd a vražd (obvykle naznačených spíše v pozadí), hrdinové řešící svá osobní traumata, mnoho nedořečených nebo nedořešených vedlejších motivů a samozřejmě velké množství citací a aluzí, což už ostatně naznačuje orwellovský název a "malí lidé" jako alternativa za "velkého bratra" (dle libosti doplňte velká písmena).

Do děje se tak Murakamimu povedlo vpašovat zmínky o Rolling Stones, starších jazzmanech i klasické hudbě, ukázky z Čechovova cestopisu i jeho známý citát o pušce na jevišti a mnoho dalších věcí, na které si momentálně nevzpomenu.

Čecha obzvlášť potěší Leoš Janáček a jeho Sinfonietta, která hraje až osudovou roli, a mě jako hnidopicha ještě více potěšilo, že jméno Janáček bylo i v anglické verzi psáno důsledně s diakritikou. Navíc popularita Janáčka prý díky tomu výrazně stoupla - tvrdí to iDnes a dá se to snadno zjistit i z komentářů Sinfonietty na YouTube. =)

Na druhou stranu se Murakami nenechává omezovat existujícím materiálem a když mu chybí, tak si ho prostě vymyslí. =) Alespoň mám dojem, že povídka "nějakého německého autora" o kočičím městě ve světě mimo 1Q84 tak docela neexistuje.

Větší pestrost knize dodává i samotná forma. Dva hlavní hrdinové znamenají dvě dějové linie (později dokonce "tři a tři"), které se občas téměř protnou, takže někdy sledujeme jednu událost z více stran.
Hlavní zápletka, kterou (jak čtenář brzy vytuší) tvoří milostný vztah, který nikdy nevznikl, sice skutečně působí "jako z nějaké telenovely" (to cituji komentář jedné z postav), ale Murakami to přece jen dokáže podat jinak než Rosamunde Pilcher. =)

Nejvíc mě ale v knize překvapilo výrazné zastoupení víry a církví. V Murakamiho beletristických knihách se hrdinové obvykle nijak nábožensky neprojevují a slovo "bůh" se snad nikde neobjevilo (nebo jsem na to zapomněl =), kdežto tady se vyskytuje poměrně hojně. Významnou roli má záhadná náboženská sekta a objeví se i Svědci Jehovovi a křesťanská modlitba. Jo a vlastně se tam mihnou ještě "kapitalizum" (zlo!) a "komunizum" (teoreticky dobro, ale vůdci jsou strašní!). =)

Nejdůležitější charakteristikou téhle knížky je ale přes to všechno slovo "dlouhá". Vlastně není ani dlouhá - je "sakra dlouhá"!

Vzhledem k počtu stran (anglická verze má zhruba 1300) to asi nezní jako velký objev, ale ono se to bohužel týká i samotného obsahu. Děj samozřejmě nechci prozrazovat (pokud si chcete četbu zkazit, tak zkuste anglickou Wikipedii - 1Q84), ale pokusím se to probrat z obecnější stránky...

Zhruba prvních tři sta (!) stránek už sice obsahuje nějaký děj, ale je to spíše expozice hlavních postav. Přesto nepůsobí nudně, protože stále přináší něco nového. Několik úvodních kapitol dokonce funguje tak, že každá následující výrazně mění náhled čtenáře na hlavní hrdiny - na jejich motivace, charakter a především minulost, která se střípek po střípku odkrývá, včetně toho, co ty dva vlastně (ne)spojuje.

Pak se začne zvolna připravovat půda pro nejdramatičtější událost trilogie, ke které dojde téměř přesně uprostřed, a pak se děj bohužel přesune do "kočičího města" (abych použil termín z knihy), kde se toho zase tak moc neděje, jen se dále zpřesňují některé nuance, jenomže to už příliš nepůsobí jako dokreslování nových motivů nebo alespoň detailů, ale spíš jako obtahování hotové kresby.

Třetinu třetí části (ehm =) navíc sledujeme soukromého detektiva (nebo něco velmi podobného =), jak se snaží pochopit dosavadní události i minulost hlavních hrdinů a v podstatě jenom přihlížíme, jak se jeho vyšetřování zvolna blíží k tomu, co už vlastně víme. Je to jen jiná forma čekání na konec - byť pointa jeho vyšetřování je výrazně jiná, než se na počátku dalo předpokládat.

Velmi mnoho úsilí nepřeskakovat odstavce mě navíc stály Murakamiho detailní popisy oblečení. Kostymérky seriálu Vyprávěj by možná uvedly do extáze, ale já opravdu nedokážu ocenit, jak přesně oblečení charakterizuje jednotlivé postavy nebo jejich duševní rozpoložení, protože většinu zmíněných značek znám pouze podle jména a absolutně netuším, jak vypadaly jejich modely pro rok 1984. Na druhou stranu pokud dojde ke zfilmování, tak filmaři budou mít část práce ušetřenou, protože oblečení je u každé postavy a v každé scéně popsáno skutečně velmi podrobně.

Podobně tvrdý oříšek byly i úvahy hlavních postav, protože ty se velice dlouho točí v kruhu a jen občas se objeví nová myšlenka, takže pokud čtete pasáž popisující téměř stejné myšlenkové pochody už popáté, tak se i přes jiné formulace, zajímavé metafory a rafinované propojování motivů nebo naznačené paralely nemůžete ubránit jisté únavě.

V podstatě jsem dostal to, co jsem chtěl a očekával, ale původní koncentrát je tentokrát příliš naředěný, což chuťový zážitek trochu kazí. Dočtení celé knížky pak vyžaduje téměř sportovní výkon, ale i to přinese sportovně založenému čtenáři jistou formu uspokojení. Takže sportu zdar! =)

PS: Jak jsem vyrozuměl, tak slova maza a dohta byla foneticky použita už v japonském originálu, takže jsem docela zvědav, jak vypadají v české verzi.
Okomentovat