2013-07-23

Colours 2013 - den první

Za poslední půlrok jsem nedokončil asi čtyři rozepsané články, protože mezitím přestaly být aktuální, ale alespoň tradiční reportáž z Colours bych snad dopsat mohl, co? =)

Letos se festival konal už podruhé v areálu Vítkovic, takže prostředí už bylo vlastně tradiční a žádný velký šok se nekonal. Bylo ale vidět, že se organizátoři poučili z loňského "prvního" ročníku a vydali se cestou postupného vylepšování. Potěšilo především jemnější uválcované podloží před hlavní scénou (i když prostor pro další zlepšování zůstal =), částečně rozšířený přístup na stranu bývalého dolu Hlubina a další okružní trasy, kterými se dalo mimo tlačenici dojít od vysokých pecí na východní konec areálu.

Čtvrtek 18.7.

Do areálu jsme dorazili zhruba v sedm, takže jsme prošvihli oficiální zahájení, a v dlouhé frontě na protekční lístky (stejně jako loni nás předběhl Honza Dědek - to už snad nemůže být náhoda?!) jsme poslouchali vzdálené zvuky vyluzované kombinovaným souborem Fanfara Tirana meets Transglobal Underground. (Nezaujalo.)

Mým plánem bylo stihnout alespoň část vystoupení nejukřivděnější české elektronické umělkyně My Name is Ann! ("Skladba When You Wake Up je o marnosti snažení, který jsem měla v té době ze života v Čechách (...) O pocitu, že jsem na nepřátelský, nepřející půdě, kde se lidi proměnili v malomyslný záludný skřety, který si mnou ruce nad každým nezdarem nebo slabostí a dusí se závistí při úspěchu."), ale pomalost postupu celé fronty mi plánované skřetování bohužel překazila. ;)

Kumbia Queers byli (nebo vlastně spíše byly) zástupci toho, čemu se na Colours vždy snažím spíše vyhýbat - národního popu z nějaké exotické země (neopovažujte se ptát, proč tedy vůbec chodím na Colours! =). Styl "cumbia" mi nic neříká, takže kdyby mi někdo tvrdil, že skupina hraje argentinskou verzi reggae, dubu nebo ska, tak bych se neodvážil oponovat. Macatá zpěvačka neurčitého věku taky nebyla zrovna něčím, co by přilákalo mužské publikum, a tak před pódiem převládaly spíše ženy vlnící se do rytmu v batikovaných šatech a podobných módních kreacích. Utekli jsme.

Na druhé straně areálu už hráli The Bots, což jsou dva mladí a hubení černošští bratři. Zřejmě aby se navzájem odlišili, tak zpěvák a kytarista byl vystříhaný skoro dohola, kdežto bubeník měl na hlavě kvalitní afro. V takovém složení těžko vyprodukujete něco jiného, než nějakou odrůdu syrového rocku, a to jim instrumentálně celkem šlo, ale nemohl jsem se ubránit pocitu, že frontman nestíhá současně hrát na kytaru a pořádně zpívat. Existuje tedy ještě druhá varianta, že neumí pořádně zpívat ani bez kytary, ale vzhledem k jejich věku se snažím být shovívavý. ;) Nebyl to tedy vyloženě průšvih, ale vzhledem k superlativům v tištěném programu (ano, uznávám, že to není žádné měřítko, protože popisy interpretů se z ničeho jiného než superlativů neskládaly =) jsem měl trochu jinou představu.

I tak jsme se zdárně dožili Sigur Rós a byli to dvěma slovy Sigur Rós. ;) Nejsem zrovna zarytý fanoušek, a tak mě potěšilo, když jsem identifikoval alespoň nějaké písničky z Takk a vlastně i rozmazané útržky klipu ke Glósóli. "Rozmazané" bylo vlastně asi nejvhodnější slovo pro celé vystoupení, ale bylo by překvapivé, kdyby to bylo jinak. Rozmazané byly projekce, rozmazaný byl Jónsiho zpěv, přizvaná smyčcová sekce a spousta dalších věcí, které se mi ani nechce vyjmenovávat. Jedinou výjimkou bylo nasvícení scény, které bylo spíše sporé =), ale z úvodního šera se přes žárovky rozmístěné po scéně postupně dopracovalo až k plnohodnotému osvětlení - koneckonců co by byli Sigur Rós bez gradace? =) V každém případě tenhle koncert přinesl přesně to, co sliboval, a to nebylo málo.

Den jsme končili s Tata Bojs na ArcelorMittal Stage a hned od začátku jsem pojal podezření, že je zdejší zvuk basově trochu předimenzovaný, protože v některých písničkách se třásli do rytmu kopáku i lidé, kteří to vůbec neměli v plánu. =) Jinak to byl téměř "takový normální koncert" Tata Bojs a "oslava 25 let" se projevila jen párkrát. Na úvod to byla projekce fotek z jednotlivých let (pozpátku), která ale probíhala na hrubé LED mřížce (model Nine Inch Nails 2007), takže z fotek toho nebylo moc vidět a později došlo na "recyklační" verze (hrané na kyblíky, PVC trubky a další recyklované materiály) některých písniček (Jaro, prehistorický Národní výbor a samozřejmě Pěšáci, ke kterým existuje i odpovídající klip). Hostující Vladimir 518 se do Světové nedostavil, takže ji (EDIT: téměř) celou odzpíval i odrapoval Milan Cais, ale na pár písniček se vynořil bubeník Marek Klasna, takže Milan měl více prostoru pro své oblíbené lezení po reprobednách a taky pro taneční kreace "na forbíně". Takže dobrý... =) (Tohle sice používala jiná skupina, ale ta loni taky slavila 25 let, takže jsem myslím z obliga. =)

(pokračování příště)

Okomentovat