2013-07-28

Colours 2013 - den druhý

Jako vždy mi jde psaní pomaleji, než by bylo vhodné (trochu mi to narušil pražský koncert DM a vlna veder), ale aktuálnost se podle mě zbytečně přeceňuje... ;)

Pátek 19.7.

Start druhého dne nám taky nevyšel úplně podle plánu, protože na koncert Kittchena jsme se dostali zhruba deset minut před jeho koncem, ale ani tak jsme tam dlouho nevydrželi, protože se konal uvnitř na Hlubině a bylo tam opravdu fakt dost hodně teplo. Na pódiu jsem stihnul zaznamenat utajeného hlavního protagonistu (i když to utajení už moc dobře nefunguje, když se o tom píše i na iDnes ;), Tomáše Neuwertha s mikrofonem za bicími a pro mě překvapivě dvoučlennou dechovou sekci, a pak už si jen vzpomínám, jak mě venku křísí a polévají studenou vodou. ;)

V podvečerním programu jsme neměli vyloženého favorita, a tak jsme zkusili štěstí na předdůchodcích ;) Inspiral Carpets. Musím přiznat, že to byl spíše pokus naslepo, protože přestože o existenci skupiny vím "od nepaměti", tak jsem ji snad nikdy neslyšel a pokud ano, tak jsem to zapomněl, takže jsem měl jen velmi mlhavou představu o tom, co můžu čekat. Prvních pár minut to vypadalo, že se bude jednat o nějaký zvukový experiment, protože oproti předchozímu dnu byla hudba o dost tišší a taky bylo dost neobvyklé, že bicí byly slyšet jen zleva (ano, zřejmě hrály jenom odposlechy), ale po tom, co se k reproduktorům zavěšeným nahoře nad pódiem vyšplhal nějaký technik, se situace normalizovala a od druhé písničky už všechno hrálo jak mělo. Moje mlhavá představa ("něco jako Stone Roses") se každopádně moc nekonala. Ve festivalovém programu bylo zřejmě klíčové spojení "psychedelické klávesy Farfisa" a především díky nim jsem měl pocit, že jsem na koncertě nějakého britského (britskost byla nepominutelná =) revivalu The Doors.

Papírový festivalový program měl pak prsty v tom, že jsme se zhruba v polovině koncertu přesunuli na druhou stranu areálu, abychom stihli něco z The Prostitutes. Na místě se ovšem potvrdilo moje tušení, že je ten koncert v tabulce nějak nesouměrně zapsaný, protože se ještě nehrálo. Holt chybička se vloudí a v tomhle případě se někdo švihnul o hodinu. Těžko říct, jestli to mělo nějaký negativní vliv na počet diváků, ale my jsme spořádaně počkali a návštěva byla i tak docela slušná. Když se skupina konečně / podle plánu objevila, tak jsem měl trochu problém je o letech identifikovat, protože vypadali nějak vlasatější a v případě zpěváka Adriana Bella možná i přebarvenější, ale hudba i zpěv zněly tak, jak jsem si je pamatoval - čili jako anglická (retro)kytarovka s hostujícím Ianem Curtisem. Po pravdě řečeno zřejmě právě Bellův charakteristický syrový hlas mi u The Prostitutes moc nesedí, protože jinak moc nevím, co bych jim vytknul, a vím jistě, že něco mi tam nesedí. =)

Koncert jsme opět opustili předčasně, protože úplně minout Damiena Rice se mi zdálo nevhodné a asi to byla dobrá volba, protože jsme přišli zrovna na začátek Cold Water, kde by přece měla být i nějaká zpěvačka - a byla. Na druhé straně pódia už v těhotenských šatech ze second handu postávala Markéta Irglová a "vokálně podkreslovala". =) Tradičně ji nebylo moc slyšet, ale jako gag mi to přišlo dokonalé, protože článků, kde Hansarda s Irglovou na vrcholu slávy někdo přirovnával s Ricovi s Lisou Hannigan, jsem viděl tuny. (Že ten den proběhlo i opačné hostování jsem se dočetl až dodatečně.) Pak následovalo ještě Cohenovo Hallelujah (loni ho na Colours zpíval Rufus Wainwright - že by vznikala nějaká tradice? =) a pak už se schylovalo k závěrečné komické scénce s popíjením vína u stolečku s dívkou vytaženou z publika. (Mimochodem není mi úplně jasné, proč se tak vehementně drala na pódium, když si pak většinu času rozpačitě zakrývala obličej rukou.)

Před začátkem Colours byl pro mě hlavním favoritem ročníku Bonobo, ale bohužel se mu nepovedlo tuto roli naplnit. Nevím, kdo přesně za to mohl, ale basy nebo spíše subbasy mi připadaly zhruba dvakrát hlasitější, než by bylo bývalo vhodné ("teď lituju, že jsem si neoholil nohy, protože se mi třesou chlupy na lýtkách" =) a na začátku každého basového tónu bylo slyšet, jak reproduktory chroptí o pomoc, které se ovšem za celý koncert nedočkaly. Basy tak překryly úplně všechno: ostatní nástroje, zpěvačku Szjerdene a nakonec i můj zážitek z koncertu. Ke konci jsem už totiž u každé skladby spíše průběžně vzpomínal, jestli bude následovat nějaká basová pasáž, abych se na to psychicky i fyzicky připravil. Kromě toho mě taky trochu zklamalo, že Simon Green na některé písničky "vyhnal" ostatní spoluhráče z pódia a odehrál je jen jako DJ. Obvykle platí, že čím víc je toho odehraného živě, tím je koncert živelnější, takže tohle mi připadalo jako nevyužitý potenciál.

Na hlavní scéně pak následoval Francouz Woodkid, do kterého jsem taky vkládal nemalé naděje, protože jeho album The Golden Age jsem si v poslední době docela oblíbil, ale bohužel se časově přesně překrýval s koncertem Umakartu, který jsem prostě nemohl minout, a navíc Woodkid na ostatní členy naší skupinky příliš nezapůsobil. Částečně k tomu asi přispěla i jeho podivná image. Album zní velice majestátně, jakoby ho natočil s kompletním symfonickým orchestrem, a koncert tomu zvukově odpovídal. Orchestr tedy na scéně nebyl, ale i tak bylo pódium solidně zalidněno perkusionisty a menší dechovou sekcí. Pak se rozjela projekce plná klenutých gotických oblouků, takže všechno působilo dostatečně vznosně a patos zvolna přetékal z pódia mezi přední řady diváků, když na pódium naběhl menší legrační chlapík v šiltovce, šortkách po kolena a neuvěřitelně hustým plnovousem. Atmosféra byla fuč. Dál to Woodkid taky příliš nevylepšil, protože krátký uvítací proslov po první zadumané písničce zakončil energickým zvoláním "Are you ready?!?!", načež doprovodná skupina začal hrát další pomalou píseň s klavírem. Už nebylo v mých silách udržet naši skupinku déle na místě... =)

Umakart jsem naposledy viděl před pár mesíci v M-klubu ve Valmezu a koncertní program se od té doby vcelku pochopitelně příliš nezměnil, což mě trošku mrzí, protože koncerty po vydání Manuálu se mi líbily víc. Momentálně se mi zdá hudba Umakartu na koncertech "příliš děravá" a myslím, že hlavní podíl na tom má přechod Tomáš Neuwertha z klasických bicích na elektronické pady. Předpokládám, že záměrem bylo, aby to znělo víc cool, ale ony ty elektronické bubny zní taky hodně suše a sterilně, takže bych se osobně přimlouval za návrat klasické bicí soupravy a elektronické samply nechal jen jako bonus do některých písniček. V závěru mě pak pobavil vstup autora některých nových umakartích textů Jana Těsnohlídka, který má v písničce Vlci u dveří kratký recitativ. Na to, že už má za sebou několik koncertů, působí na pódiu stále dost ztraceně a hlavně je nepochopitelné, že si s sebou musel přinést knížku, aby těch pár řádků textu mohl číst. Tady vidím značný prostor pro zlepšování... ;)

Pražský výběr už mě kus po půlnoci příliš nelákal, a tak jsme vyklidili bojiště...

(další pokračování očekávejte, až opadá listí z thují ;)

Okomentovat