Radioedit

Když jsem letos na jaře poprvé zaregistroval existenci pořadu brněnské ČT Radiorock, tak se ve mě mísila zvědavost a pesimismus.

Zvědavost plynula ze samotného záměru ("konfrontace mladé skupiny a zkušeného producenta") a pesimismus z dalších okolností (především "ve studiu Českého rozhlasu Brno, kde nahrávali slavní brněnští i čeští (!!! =) hudebníci"). Nakonec samozřejmě došlo na obojí - série je zajímavá, ale viděl bych tam ještě velký prostor pro zlepšení. =)

Můj první dojem byl, že cílem bude udělat brněnskou verzi "Abbey Road Live" (což ostatně deklaroval i režisér Pavel Jirásek - mimochodem pamatujete ještě skupinu Bratrstvo?), ale synopse naznačovala i trochu hlubší ponor do "tvůrčího procesu" čili spíše blíže k pořadu BBC "Secrets of the Pop Song", kde byl postupně dokumentován kompletní vznik jedné písničky. Ten první záměr se celkem povedlo naplnit (samozřejmě s tím drobným rozdílem, že studio není ani tak "vintage", jako spíš ošuntělé a obraz nevypadá ve srovnání s BBC vždycky dostatečně cool), ale s tím druhým je to o něco horší.

Hlavním důvodem je asi krátká stopáž pořadu (26 minut), během které se navíc má ukázat natáčení ne jedné, ale několika (obvykle tří až čtyř) písniček. Pokud má tedy každá písnička alespoň jednou zaznít celá (cca 4 minuty), odečteme titulky a úvod, tak na zdokumentování tvůrčího procesu u každé písničky zbývají maximálně 4 minuty nebo v horším případě nic, "což není mnoho" a v podstatě ani není možné dostatečně zřetelně ukázat vývoj, kterým písnička ve studiu prošla.

Mimo to mě překvapilo, že skupiny v pořadu často nahrávají písničky, které už dříve nahrály a vydaly na oficiálních albech (kde s nimi mimochodem zřejmě taky pracoval nějaký producent), takže to přímo vybízí ke srovnání obou zaznamenaných verzí, ale k tomu v pořadu taky nikdy nedojde.

Největším problémem se ale zřejmě může stát samotný producent. Nejhůř v tomto směru dopadl asi pilotní díl s Mandrage a Liborem Mikoškou, protože podle toho, co se dostalo do závěrečného sestřihu, se jeho producentský přínos omezil na rozmístění nástrojů ve studiu a zpěváka do kukaně (představte si, že když je zpěv v mixu silnější a má menší reverb, tak ho posluchač vnímá blíž!), objevení jakéhosi prastarého mikrofonu D12, který se prý k Madrage skvěle hodí, protože "oni by měli mít takový dřevní zvuk" (Mikošku omlouvá snad jen fakt, že pořad se natáčel ještě před vydáním písničky Františkovy Lázně) a vůbec se hrabe spíš v praktických a technických detailech spojených s nahráváním, takže nefunguje ani tak jako producent, ale spíš jako zvukař. Přitom členové skupiny v rozhovoru vypočítávají, co všechno by producent měl nebo mohl udělat - hlavně by měl "z tý muziky dostat víc, než my jsme schopný" a "povznést to na nějakej vyšší levl", ale téměř nic z toho neuvidíme.

V tomhle případě se ale do pořadu nacpaly čtyři písničky, takže možná to nebyla tak docela Mikoškova chyba, ale každopádně měl někdo zpěvákovi Mandrage hned na začátku naznačit, že výslovnost "predy vůmn" není to pravé ořechové.

Podobně rozpačitě působila práce "producenta" Davida Popova s Airfare, kde bylo ovšem už na začátku řečeno, že skupina si vlastně všechno rozhoduje sama a ve studiu to prostě chtějí jen nahrát - a jak řekli, tak také udělali, takže kromě písniček nabídl pořad místo producentských zásahů jen několik povšechných informací o skupině (historie, styl, plány, fungování, atd.)

Díl s Animé a Markem Kopeckým už konečně nabízí tu správnou "akci" - časový pres a nakonec podivně utlumený konflikt, který vzbuzuje otázky, co všechno se muselo vystřihnout, ale každopádně je to zajímavější než: "U mě dobrý. Chcete si to zahrát ještě jednou?"

Osobně mi připadá, že pořadu prospívá omezení počtu písniček (byť se Jirásek v jednom díle vloudil před kameru s poznámkou, že by chtěl raději čtyři, aby se s tím "dalo nějak pracovat") a především producenti, kteří mají nějakou konkrétní představu. Honza Muchow i Dušan Neuwerth už skutečně skupinám do nahrávání mluví a dokonce slyšíme ukázky toho, co se postupně mění - i když se třeba nakonec u Charlie Straight zdá, že všechny problémy vždy vyřeší dohrání vícehlasů. ;)

Na hodnocení kvality výsledných nahrávek a tudíž i přínosu jednotlivých producentů si netroufám (už proto, že samotné skupiny jsou naprosto nesrovnatelné), ale z diváckého hlediska mi připadaly nejzajímavější suché bonmoty Dušana Neuwertha, které už asi nepřekoná ani Steve Walsh v šestém a tím pádem (zatím?) posledním díle. Ale ano - i přes všechny připomínky se určitě budu dívat. =)