2005-07-14

Colours 2005 Volume 2

Sice si kladu otázku, jestli má smysl tu reportáž takhle natahovat (a kdo to bude celé číst? =), ale závazek je závazek.

Sobota
V sobotu jsme se vzchopili až těsně před polednem, takže když se k tomu ještě přidal oběd, tak jsme se na Černou louku dostali až po třetí hodině odpolední, ala zato v solidním počtu jedenácti lidí, což samozřejmě nemohlo dlouho vydržet pohromadě. V té době tam právě hráli polští Czerwie, ale nezaujali mě natolik, abych se zastavil. Prostě mi to připadalo jako mix lidovek a rocku, což je přesně styl, který dost často vídám při přepínání polských TV kanálů a ani tehdy se nezastavuju. =)

Místo toho jsem se - zviklaný festivalovým programem - osmělil zajít na hlavní scénu v podhradí na Janu Kratochvílovou. Asi to nebyl dobrá volba, ale kdybych tam nezašel, tak bych se to nikdy nedověděl.
Přitom z počátku to nevypadalo až tak špatně - hudba sice byla drsnější (elektronické plochy a kytary) než v dobách, kdy J.K. tvořila zlatý hřeb Alba Supraphonu, ale zato byla mnohem normálnější než v době HC(?) extempore pod jménem Heretika. Přiznávám, že v tu chvíli jsem na okamžik propadl optimismu. Pak se na scéně vynořily tři postavy s obličeji zakrytými nějakým řetízkovým závojem (znáte z TV) a jedna z nich nesla nad hlavou černého plyšového pantera. Odolal jsem prvnímu náporu paniky a raději se na asfaltu pevněji rozkročil. První písnička se mi nakonec táhla několik dlouhých minut, ale Jana se zřejmě rozhodla, že mě na svém koncertu nechce, protože pak se začala vítat s publikem. Když s kolísavou pubertální intonací oznámila, že "lítali všema těmahle vesmírama, ale teď jsou tady" a v podobném duchu i pokračovala, tak jsem pochopil, že je vše ztraceno a že Gondor padne do rukou Nepřítele. Text druhé písničky o andělech, který mi ze všeho nejvíc připomínal mnou často vzpomínané "biblický songy" skupiny Mimikry, mě pak už doprovázel na cestě zpátky na Černou louku.
Pro úplnost ale musím uvést, že jsem se později od ušité (ehm =) posluchačky dověděl, že "Kratochvílová byla skvělá. Ona je sice švihlá, ale zpívá furt výborně. A zazpívala i ty staré písničky - Kapradinu miluju - a nebylo to nějaké trapné." Tak si to nějak přeberte. =)

Ale všechno zlé je k něčemu dobré, a tak jsem se výjimečně dostal do Marleyho dřív, než Folk3Mail začali hrát. Ano, tentokrát je množné číslo namístě. =) Přesto mi zbývá pár nejasností. Všude pořád čtu, že by skupina měla být čtyřčlenná, ale to už beru spíše jako dezinformaci. Poprvé jsem "je" viděl v počtu jednoho muže, kdežto tentokrát byli tři (prý chyběl basák), ale opravdu nevím... Jistou naději mi dodal Strictly Blue, když nadhodil, že to má pro mě aspoň stoupající tendenci, takže snad to vyjde příště.
F3M se bohužel trochu potýkali se zvukem - slyšet byla hlavně kytara a bubny, tahací harmonika byla téměř neslyšitelná a zpěvu nebylo rozumět, což je u folku a příbuzných žánrů dost výrazný problém. V průběhu koncertu se to trochu zlepšilo nebo jsem se postupně aklimatizoval, ale ideální to bohužel nebylo. Jinak kluci vypadali v pohodě, a to i přesto, že se dvakrát neshodli, kdy má písnička končit, takže by Ondřej Pečenka býval mohl publikum po šlitrovsku žádat, aby "omluvilo slabý výkon doprovodné kapely", ale pokaždé použil trochu jiný obrat.

Zatím venku dohrávala Nierika. Se Z. jsme se shodli, že ty starší písničky v pozměněném aranžmá zní dobře. Stejně tak jsme se shodli, že ty úplně nové písničky zní divně, ale věřte prvním dojmům. (Singl jsem ještě neslyšel.) Já jsem navíc zjistil, že jsem si o Nierice vytvořil zkreslený obraz kvůli toho, že minule hráli ve stísněném stanu, takže byli hodně dost statičtí. Tentokrát měli k dispozici celou scénu, a tak se ukázalo, že zpěvačka Monika Lohrerová je lehce šílená, protože její pohybové kreace v letních šatech a bytelných kozačkách se nevidí každý den. Paráda! =) A taky jsem zjistil, že se Nierika momentálně překrývá s LU ve dvou členech, ale za to asi mohla jedna ruka v sádře.

Taky o OTK jsem si musel opravit mínění, protože donedávna jsem si o nich myslel jenom to nejhorší. =) Viděl jsem je jen jednou (moje ostuda! =) před dvěma lety v Boskovicích v amfiteátru a tehdy mi připadalo, že se v tom prostoru úplně rozpustili. To tentokrát v klubu to fungovalo. Ondřej Ježek má sice pořád hlas, který se mezi nástroji ztrácí (zvláštní je, že u F3M to beru za problém za problém ozvučení a u OTK za problém interpreta, ale nechte mě prosím při tom =), ale všechno ostatní bylo lepší. I ohlas u publika. Pořád to sice není hudba, kterou bych si s nadšením pustil doma, ale bylo vidět a slyšet, že OTK umí a s přehledem zvládli všechny pasti, které si na sebe složili (třeba tu pasáž na sudé doby). Vydržel jsem až do konce a ani jsem se během té doby nedíval na hodinky.

Ale co bych to byl za lokálního patriota, kdybych se nezašel podívat aspoň na konec vystoupení Kryštof? Moc jsem už toho nestihnul, ale i tak myslím můžu klidně říct, že to byl skoro stejný koncert, jaké byly nedávno vidět v TV - bohužel včetně uprchlého metalisty s kytarou za krkem Evžena Hofmanna. Kromě toho mi není jasné, proč Richard Krajčo u Nasavače vždycky zmíní zrovna Jay-Z-ho (jak vlastně vypadá doporučená česká transkripce?) a proč mi při povzbuzování publika začíná připomínat Michala Davida, ale asi nikdy nebudu mít příležitost (a odvahu =) se na to zeptat. Z. byl dvě písničky zaměstnán nevěřícným vrtěním hlavou, ale nakonec to smířlivě shrnul: "Vlastně je to krásné, takhle rozdávat lidem radost." =) Po Ochodníkovi s deštěm samozřejmě začalo pršet.

Z toho měli docela radost LU, protože se do Marleyho přišlo dost lidí schovat a myslím, že LU svou příležitost pozitivně zapůsobit využili. Především basák (Martin Vašica taktéž hostující u Nieriky, "jestli se nepletu, hi-hi-hi") celý koncert vtipkoval a zářil jako reflektor, ale ten by možná zářil i bez publika, protože vypadal, že si prostě užívá hraní. Snad jenom ta prázdná sklenice ho na chvíli zaskočila: "Na některé věci si člověk vzpomene, teprve když mu chybí." Už to začínalo vypadat, že se ten den v Marleym prostě nedá zahrát špatně.

Portugalská hvězda Mariza mě nějak nelákala, a tak jsme místo toho posvačili. To osvědčená reportérka si ji poslechnout byla: "Ta paní tam s akustickým doprovodem nezpívala, ale předávala emoce. To se nedalo snést. Musela jsem jít pryč." Zvláštní je, že všude jinde tohle vystoupení chválili, ale podobná pluralita názorů je u hudby normální. Tak si to nějak přeberte #2. =)

U Pavilonu M2 jsme ještě svačili, ale brzy nás z Marleyho vypudili ven. Kromě toho jsem měl celou dobu podezření, že "neumí moc hrát" (pozor - jinotaj! =), a tohle mě nebaví.

Pak jsem se nechal přesvědčit davem a zaskočil na Budoár staré dámy. Viděl jsem je v těch výše zmiňovaných Boskovicích, takže by nebylo fér taky jim ještě nedat šanci. Bylo to... hm... lepší. Ale ne o moc. Já téhle skupině nerozumím prakticky v ničem (takhle z Venuše nebyly ani Zuby nehty) a nejvíc mi vadí přerývaný zpěv a jak se ukázalo tak i mluvení nejaktivnější zpěvačky. (Doufám, že nečekáte, že se budu snažit zjistit, jak se jmenuje - tak silná moje averze k ní zase není. =)

Raději jsem zašel na někoho, kdo zpívá velice nepřerývaně a koho chválí hlasoví pedagogové. Podobný nápad ale mělo opravdu hodně lidí, včetně skupinky, která už měla problémy s udržením stability a naneštěstí stála kousek ode mě, takže mi definitivně došlo, že Dan Bárta už opravdu je za nadžánrovou hvězdu. Ještě víc mě ale překvapilo, že skoro všichni ti lidé pozorně poslouchali a vypadali, že se jim to opravdu líbí - a to přesto, že to není úplně jednoduchá hudba. Dokonce i ti ožralí chlapíci se snažili Bártu pěvecky doprovodit! (Těsně před tím, než byli nehlučně umlčeni zfanatizovaným davem Danových příznivců. =) Prostě když se to umí, tak je to paráda a Bártovi prošly i komplikované výklady mezi písničkama. Třeba ten, jak se "probudil pod Grůní, umyl se ve studánce, zabil medvěda, opekl tlapy, ..."

Pak se okamžitě na hlavní scéně rozjeli Sunshine s hitovkou Insomnia. Nástup měli mohutný, lidí taky bylo dost, ale po třech písničkách se začínalo ukazovat, že takhle už to bude pořád. Členové skupiny střídavě děkovali publiku a pořadatelům, že je pustili na hlavní pódium, a mezitím hráli dvě písničky: nářez s kytarama a nářez s kytarama a elektronikou. Pod pódiem se vlnily transparenty, ale vzadu publikum zvolna řídlo. Já jsem rezignoval po šesti písničkách a později se ukázalo, že v rámci naší skupinky to byl rekordní výkon. Mimochodem naživo bylo nějak víc slyšet, že Kay je prostě Čech, který se snaží zpívat anglicky. Vlastně nejvíc mě u Sunshine zaujal obrázek s dvěma srnci, který měli vyvěšený nad pódiem. Nechce se mi po tom sice pátrat, ale stejně mi pořád leží v hlavě, proč ten jeden stál normálně na čtyřech a ten druhý byl humanoidní...? To bude asi ta provokativní image. =)

Na vystoupení Southpaw mě nejvíc zaujalo bláto. Držel jsem se tak raději v povzdálí a z bezpečí jsem sledoval někoho, kdo vypadal jako Šmity, jak točí čudlíky na mixpultu. Neupadl jsem ani do bahna, ani do extáze.

Na Traband se mi původně nechtělo, ale nakonec mě zase dostali. Sice už na mě vykoukly nějaké známky šablonovitosti (mimochodem hodně se divím, že Jardovi Svobodovi kvůli stylu textů nikdo nepředhazuje Znouzectnost - že by se to bralo jako samozřejmost kvůli prehistorii a Otcovým dětem na Blabla+?), jenže tomu nasazení se nedá tak lehce odolat, a tak jde Traband možná ve stopách Čechomoru. Když totiž hráli na Colours minule, tak ve Farské zahradě na ně bylo maximálně dvěstě lidí a klidně bylo možné sedět na lavičkách, kdežto tentokrát byla Farská zahrada plná. A protože Traband scénu uzavíral, tak si nakonec mohl dovolit i dvakrát přidat.

Na Fun-Da-mental jsem tím pádem přišel pozdě, ale zasmál jsem se i tak. Dověděl jsem se, že FDM jsou "punk-rock band" a že "vyrůstali na Sex Pistols, fucking Clash, Exploited, ..." a že "Arabové nejsou žádné nebezpečí, protože jinak by se Američani nemohli tak lehce dostat do Afgánistánu a do Iráku" a tak všelijak podobně. Sorry chlapi, ale tohle radši vynechte. Ono to tu vypadá jako v parku, ale je to výstaviště. Hyde Park se svým řečnickým pláckem máte doma v Londýně. Prostě to nebyl koncert, ale řečnické vystoupení doprovázené jedním DJem. Vlastně mě nejvíc chytl nakažlivý slogan "Just because I look like this it doesn't mean I'm a terrorist!" =)

Původně jsem zamýšlel, že se zajdu podívat ještě na Ohm Square, protože jsem byl zvědavý, jak se popasují s novou deskou, ale záda byla proti a ještě rád jsem se ve dvě hodiny doma odložil na postel.

(ještě bude kousek, ale fakt kratší =)
Okomentovat