2005-07-12

Colours 2005 Volume 1

S reportáží s Colours mám jeden vážný problém - je to pro mě vlastně povinnost. Sice jsem ji nikomu konkrétnímu neslíbil, ale tahle reportáž byla jedním z mých argumentů při vnitřním boji, jestli si mám s nějakým blogem vůbec začínat. Z předchozích dvou ročníků jsem totiž vždycky reportáž napsal, a pak jsem ji rozesílal mailem každému, na koho jsem si vzpomněl, takže blog (by) mi vlastně ušetřil to rozesílání.
Horší je to, že už ta loňská reportáž mi připadala horší, než ta předloňská, takže co se dá asi tak čekat letos? =)

Stručná rubrika "VIP mimo pódium" se ale loni snad docela osvědčila, takže sem s ní:
téměř kompletní Umakart v publiku na Here (to asi není až tak překvapivé)
zbytek Nieriky na Lu (a tohle není překvapivé už vůbec =)
Rosťa Petřík kdekoliv v blízkosti hradu
Zdeněk Suchý a Josef Rauvolf před The Nihilists (ha-ha =)
telefonující Roman Holý v teplákách
Helena Dohnalová (Mittáková) z ČT
Gonza.cz (zdar! =)

Člověk snad ani nemusí být znalec, aby si všimnul, že s tímhle seznamem je něco v nepořádku. (A nemyslím tím to, že většina vyjmenovaných by se označení VIP asi zasmála. =) Ještě nevíte? Třeba já jsem si celou dobu myslel, že ten trochu horší dojem z letošního ročníku způsobilo počasí, ale teď už je mi jasné, že to bylo v něčem jiném, takže ta otázka prostě musí padnout:
"Kde je sakra Radek Pastrňák?!"

Pátek
Když jsem dorazil na Černou louku, tak zrovna končil Miro Žbirka a liják zvolna přecházel v déšť. Sotva jsme si pod pódiem s G. stihli vyměnit informace, že to vpravo na pódiu je Ponocný a že ten chlapík vlevo je ze Space Junkie (doufám, že je to i pravda =) a byl konec. Ale Žbirka je prostě taková spolehlivá konstanta.
Pak si to déšť zase rozmyslel, takže jsme se přesunuli do krytu (garáže pod hlavním pavilonem) a já jsem čekal, až mi nějaká dobrá duše ze zbytku naší skupiny přiveze deštník. (Ano, byl jsem trestuhodně nepřipraven a občas jsem dokonce hrál roli nenáviděníhodného deštníkáře.)

Když se tak stalo, tak jsme se přesunuli do Marleyho, kde začínali řádit Ememvoodoopöka. Rockový chlebíček opravdu nechutná každému, já mám třeba radši rohlíky. Vydržel jsem sice až do konce, ale hlavním důvodem byl nejspíš pocit zodpovědnosti a předsevzetí neprodat uši lacino. Chlapi se do toho opírali, jako by hráli na hlavní scéně, a v některých chvílích mě kvůli hlasitosti opravdu bolely uši, ale naštěstí se mi je podařilo zachovat relativně neporušené i pro zbytek festivalu.

Pokud by se někdo náhodou divil, že ve 20:30 jsem už stál na scéně na hradě a čirou náhodou tam kousek pod pódiem potkal snad všechny známé, kteří na festivalu byli, tak mu doporučuju přečíst si někde okolo pár starších zápisů. Právě totiž začínal hrát Umakart.
Vlastně trochu kecám, protože jsem dorazil teprve během první písničky (přesun z Louky přece jenom pár minut zabral). Tu mimochodem hrál Umakart už v zimě, ale zatím nikde nevyšla a název (asi) nepadnul.
Příjemné bylo, že scéna na hradě měla oproti klubu Marley naopak výborný zvuk a že i na "klubový" Umakart tam bylo docela hodně lidí. Došlo hlavně na tradiční repertoár a to včetně přídavku Buldozér (Blurdozér? =), jediná úplná novinka ("Bylo nebylo") byla věnovaná obětem výbuchů v Londýně. Ostatně scéna byla tentokrát místo obyvákových lampiček ze zimního turné dozdobena několika britskými vlaječkami. Kromě toho si skupina dala záležet na oblečení, takže zatímco v zimě v Marley vystoupil v liverpoolském dresu "5 / Baroš" JPM, tak tentokrát se v liverpoolském objevil Dušan Neuwert a bylo to "10 / Neuwerth". Zřejmě to něco napovídá o záměrech trenéra Beníteze pro příští sezónu. Sice jsem si myslel, že Luis Garcia, který hrál s 10 loni, má pozici jistou, ale ve velkoklubu se situace zřejmě může změnit ze dne na den. =) To Jaromír Švejdík měl na sobě decentní košili, kravatu, kalhoty po kolena a podkolenky (že by to měly být stulpny? =), které skupince puberťáku v publiku kousek ode mě posloužily zhruba na pět minut jako dokonalý zdroj zábavy. (No jo, já jsem si teď vlastně taky rýpnul. =)
I tak jsem ale měl z celého koncertu výborný pocit, a to i přesto, že "král Jaromír" několikrát zaváhal s textem. Přece jenom je to asi rozdíl, když je s Priessnitz některá písnička odzpívaná třeba třistakrát nebo když se s Umakartem jiná zpívá teprve popáté. =)

A zase zpátky přes stánky s jídlem do Marleyho na Here. Stejné místo, stejní lidé, jiný koncert. Here od zimy rezignovali na předtočené věcí a snad všechno odehráli živě, což bylo asi ku prospěchu věci, protože posledně působili trochu moc jednotvárně. Možná to tentokrát bylo taky tím, že to bylo trochu moc nahlas, ale už naštěstí pod hlasitostí Ememvoodoopöka. Milé taky bylo, když se Valerie v půlce koncertu před písničkou Impressions začala dožadovat vokální posily z Nieriky, a místo toho se na pódium vydrápal samotný originální Švejdík (to byla rychlost!). Během písničky se pak spolu dokázali podělit o jeden mikrofon a stihli i tradiční taneček. Pohoda i bez Trenčína.

Pak jsem se pokusil v klubu zůstat i na Bow Wave, ale to už situace přesáhla kritickou mez, a to jak počtem lidí, tak teplotou. Neznělo to špatně, i když texty nejsou zrovna moje termoska s čajem, ale vůbec jsem nedohlédnul na pódium, a tak jsem se raději zachránil útěkem ven.

Chvíli jsem se zastavil u Čechomoru, který hrál přesně tak, jak se od něho čeká. Jde jim to, ty dvojhlasy dávají s jistotou, ale jinak už vypadají zakonzervovaně. =) Jenomže už zvolna končili, a tak jsem zase pokračoval dál.

Festivalovou samozřejmostí tak bylo, že jsem na scénu pod hradem zase dorazil až ve chvíli, kdy už belgičtí Troissoeur končili. Stihnul jsem sice jenom necelé dvě písničky, ale po zvukové stránce musím dát za pravdu festivalovému programu, který je uváděl jako "belgický Radiohead". Jinak to bylo s těmi podobnostmi horší - čtyři členové stáli srovnaní v jedné řadě s klasickými nástroji, zpěvák zpíval jako o život a zezadu je jistily předtočené bubny, elektronické zvuky a různorodá videoprojekce. V každém případě mi všichni tvrdili, že jsem tím pozdním příchodem o hodně přišel.
Další půlhodinu jsme pak strávili neúspěšným hledáním stánku, kde se údajně mělo prodávat jejich CD. Kde ten stánek doopravdy stál, to nevíme doteď.

Pak se naše skupinka záhadně rozpadla a já jsem nějak dobloudil na hrad na Trans-Global Underground, ale tam bylo docela husto a v zadních řadách, kde původně byla tráva, už se vlády začínalo ujímat bahno. Je velmi pravděpodobné, že TGU v tu dobu opravdu hráli, ale byl jsem už natolik rozlámaný, že jsem to moc nevnímal, takže nic bližšího ze mně nedostanete. Znaveně jsem usednul na lavičku mimo dohled scény, kde jsem setrval až do mokrého konce s další průtrží mračen a následného odjezdu posledním autobusem domů na periferii. =)

(to be continued)
Okomentovat