2005-07-19

Nerozumím tomu, ale (ne)souhlasím

Neorganizovaným blouděním jsem se dostal na docela zajímavou úvahu o stylu psaní hudebních recenzí a souvisejících věcech. Místy mám sice problém pochopit, co tím chtěl básník říct, ale koneckonců to není článek o nesrozumitelnosti úvah, a tak se to dá autorovi tolerovat. Navíc s ním místy souhlasím a místy nesouhlasím, takže to je ideální materiál pro komentář. =)
Z kontextu jsem vytrhal a okomentoval několik drobností:

The future of rock criticism may indeed be online, but the writing is still made by a thousand Baby Bangses. Especially at sites like Pitchfork, which presents its inimitable pastiche of gushing, snarky, and ill-wrought five days a week.

Tohle nezní úplně jako pochvala, že ne? =)

And Pitchfork, at least, is cultishly influential. A recent rave on the site put Clap Your Hands Say Yeah’s self-titled debut in the No. 1 sales spot of online retailer Insound.

Peer opinion and access to peer opinion have been so elevated and multiplied that people tend to know about [records] from a trusted voice before the rock critic even does.

O tom, že význam jednotlivého kritika klesá a na síle nabývá bezejmenná bloggerská masa, jsem už myslím taky psal, takže se mi to hodí do krámu. =)

Pitchfork-driven sales figures suggest that criticism has gone the way of the radio dial—into niche marketing. The Web is the reservoir for poorly written reviews of obscurities.

Opakuji: "Niche marketing"!

The majority of Entertainment Weekly reviews are only 75 words. In Spin, many reviews are whittled down to a couple of sentences before being anonymously dispatched with a grade. That means fewer words to suspect, doubt, tear at, take a record apart to see how it works (or doesn’t). Fewer words to change the way someone thinks about how and why art is made and experienced—which is, after all, the real purpose of criticism.

Chtěl bych žít ve světě, ze kterého tahle úvaha zabloudila.
Je to svět, kde čtenáři čtou dlouhé kritiky, odnášejí si z nich ponaučení a učí se vnímat nové, dosud nepostřehnuté odstíny emocí a významů. Je to svět, ve kterém jsou (byli) hudební kritici opravdovými autoritami a - nebojme se to slovo použít - hvězdami. Škoda, že to nikdy neuvidím na vlastní oči. =)
V našem současném světě a státě bych totiž počet čtenářů, kteří by to byli ochotni číst a ocenit, odhadnul tak na 1000 celkem a to není číslo, na kterém by se dala založit masová popularita. (Což je nakonec to hlavní, co recenzenty žene kupředu. =)
Navíc je vtipné, jak celý ten článek útočí proti spisovatelům a hudebníkům, kteří píšou zaujaté, subjektivní a povrchní recenze. V závěru to pak trochu vyznívá tak, že všichni tihle snaživí nebo slavní amatéři jen berou práci kvalitním kritikům, kteří zneuznaní a zapomenutí umírají v bídě na periferii, a že snad teprve příští generace čtenářů jejich kritické dílo ocení. Chybí jen plamenná výzva k pozvednutí revoluční pěsti nebo k založení odborů. =)

Pokud máte pocit, že už si dělám srandu, tak máte pravdu. Vlastně jsem se chtěl hlavně zmínit o tom, že Clap Your Hands Say Yeah mě nějak moc nenadchli a že přebírání názorů z Pitchforku mi nepřipadá jako automatická záruka kvality. To se pak člověk dostává do pozice novináře, který místo recenze použije první dva odstavce z dodaných promo-materiálů a jde spokojeně na pivo.

Mimochodem, myslíte si, že je možné napsat dobrou recenzi na desku, kterou recenzent vůbec neslyšel? (To je skoro výzva k činu! =)
Okomentovat