2005-08-03

Dluhy se maj' splácet o prázdninách

Tak jsem si s hrůzou uvědomil, že kromě toho, že tady poslední dobou skoro nic nepíšu, tak už vůbec neplácám nic o deskách. Vlastně už několik měsíců, a tak se to pokusím napravit. Sice to bude hodně stručné, ale zato to často budou věci, které byly aktuální někdy zjara, v lepším případě loni na podzim. =) Tím pádem se nic nového nedovíte a navíc se ukážu jako beznadějný elektro-popař, ale aspoň si můžete konfrontovat svůj úhel pohledu - za předpokladu, že se mi povede nějaký ten osobní pohled do textu zakomponovat. =)

M.I.A.: Arular (2004)
Je to takové primitivní (v etnografickém smyslu =), ale asi proto to má energii. A člověku ani nepřipadá divné, že takováhle "kmenová hudba" je komplet elektronická a že rap původně nepochází z Pakistánu. Nebo jo? =)
(Detaily o tom, "čím byl váš otec před únorem" si klidně nastudujde na NMM.)

Imogen Heap: Speak for Yourself (2005)
Víc Frou Frou než její první deska - jak je vidět, tak to jde i bez Guye S. A co může být lepšího než nahrát celou písničku Hide and Seek a cappella jenom s použitím harmonizéru a ještě to drze vydat jako singl?
Navíc má Imogen vlastní kolo, vlastní blog, vlastní label a vlastní studio, kam za ní chodí i takové legendy (čti zombie =), jako je (byl) Nick Kershaw. Jak je možné, že jí všechno tak jde?

Jem: Finally Woken (2004)
Další holka do party k Imogen, ale nenapadlo mě, že existuje i reálný styčný bod. Tedy styčný člověk. Na idnesu jsem se nečekaně dočetl, že je to právě zmiňovaný Guy Sigsworth (druhá půlka Frou Frou a spolu s Jem a paní Ritchieovou třetí spoluautor písničky Nothing Fails z Madonniny desky American Life. Zvuk je tedy trochu jiný než Frou Frou nebo Madonna, ale hlavně singl They se mi zažral do hlavy už po dvou posleších, a tak se té desky nemůžu zbavit.

M83: Before the Dawn Heals Us (2005)
Vlastně nevím, co si o téhle desce mám myslel, protože zatím si z ní pamatuju jenom hororovou rozhlasovou hru Car Chase Terror. Jinak je deska plná táhlých string padů a (rádoby?) majestátných syntezátorů, které mi připomínají Air, Jeana-Michela Jarreho a Vangelise. (A sakra! =) Asi právě proto se to dá výborně poslouchat "na pozadí", ale kdybych tu desku s tímhle smetl, tak bych M83 hodně křivdil, protože ono je to trochu retro, ale je tam spousta dalších věcí. I kytary se vynoří, ale kytarovka z M83 asi nebude. Naštěstí, i tak už je jich všude plno. =)

Prefuse 73 Reads The Books (e.p.) (2005)
The Books jsou dost osobití a ulítlí sami o sobě, v kombinaci s Prefuse 73 už to o moc šílenější být nemůže. =) "Folk-hop" bez rapu? Ještě pořád mě to rozsekané drnkání, klepání, tleskání a kousky slov baví poslouchat, protože je to zajímavě slepené dohromady. Když to mají být delší kompozice a normálnější hudba, tak je to sice trochu horší, ale i tak dobré.

Manitoba: Up In Flames (2003)
Caribou: The Milk of Human Kindness (2005)
Na Manitobu jsem vlastně padl přes nějakou reklamu. (Bylo by fajn si vzpomenout, která reklama to byla, ale ani já si nemůžu pamatovat všechno. =) Snad T-Mobile? V každém případě to byl začátek písničky Crayon z desky Up in Flames. Mezitím Dan Snaith přišel o jméno, ale ne o vlastní identitu, takže Caribou pokračuje zhruba tam, kde Manitoba skončil. The Milk of Human Kindness mi ale připadá příliš homogenní, jakoby se jednalo o jednu dlouhou písničku. Na třetí stranu je to ale fajn, mít vlastní charakteristický styl. Zní nejspíš jako elektronický remix šedesátých let se spoustou bicích, ale přitom to ani trochu nepřipomíná zprzněné "pecky" typu San Francisco od Global Deejays nebo (nedej bože!) Bang Bang (My Baby Shot Me Down) od Audio Bullys.

Primal Scream: Screamadelica (1991)
Tohle je jenom přiznání vlastní neznalosti, ale když už o obalu téhle desky píše jeden nejmenovaný odborník v Reflexu, tak to sfouknu při jednom.
Od Primal Scream jsem sice donedávna neslyšel žádnou desku, ale díky jejich pravidelné účasti v Paskvilu (a vlastně i jinde) je beru jako staré známé (Kowalski... vanishing point, vanishing point!), jenomže zrovna nejslavnější Screamadelicu jsem paradoxně úplně minul a soundtrack k Bridget Jones 2 jsem samozřejmě ignoroval, takže když jsem nedávno (ehm... tak před čtvrt rokem? =) identifikoval Loaded, tak jsem se na moment ocitnul v roli "zaraženého pilota". Ještěže ty TV reklamy máme, je to jediný stálý vzdělávací zdroj. =)

Benjamin Gibbard + Andrew Kenny: Home, Vol. V
Díky, freemusic! =)
Asi už nemá smysl moc dodávat. Je to prostě krátké písničkové album s komorním kytarovým doprovodem, kde si oba pánové částečně prohodili repertoár svých domovských skupin (Death Cab for Cutie a American Analog Set). Mi tam připadá vtipná skutečnost, že se to skoro nedá poznat (přesněji řečeno že napoprvé jsem si toho ani nevšimnul =), protože oba mají dost podobné hlasy i způsob zpěvu.

The Dears: No Cities Left (2003)
První letmé setkání mě nevzalo, ale mohlo by. =) Asi začínám být z těch "nových kytarovek unavený". (Ano - vím, že tohle není zrovna nová deska. =)

Fischerspooner: #1 (2002)
Doháním elektroclashový dluh neboli od druhé desky k první, ale zatím jsem jenom projel okolo rychlíkem.

Björk: Drawing Restraint 9 (2005)
Ach kde jsou ty časy, kdy Björk nahrávala komerční písničky. =) Ještě Vespertine se mi docela líbilo (především Pagan Poetry neboli Blueprint: I love him, I love him, I love him, I love him... - she loves him, she loves him, she loves him, she loves him... I'm gonna keep it to myself...), jenomže tenhle filmový soundtrack je spíš Medúlla II. Ach jo... Mám dojem, že tady někdo ztratil kontakt se zbytkem hudební scény a modlím se, abych to nebyl já. (Modifikované citáty za pět set. =)

Handsome Boy Modeling School: So... How's Your Girl? (1999)
Se skluzem několika let jsem potkal první desku a musím říct, že zní "dated" - čiliže jsou na ní ty roky poznat. Potěšily mě tam nějaké povědomé hlasy hostujících vokalistů, ale jinak nic moc.

Ladytron: 604 (2001)
Když se blíží nová deska, tak jsem se chtěl seznámit s tou předchozí. A zní to zhruba tak, jak jsem čekal - analogové syntezátory, automatický bubeník, přehledné aranžmá a odlehčenost osmdesátých let. Kdyby to nebylo tak popové, tak bych napsal elektroclash, ale takhle si nejsem jistý. Nejvíc mi to vlastně připomíná starší cover-verze New Order. Cover-verze hlavně proto, že to nezpívá flegmatický chlapík, ale holka s hlasem ze základní školy. Speciální prémií jsou pak stopy bulharštiny, které do Liverpoolu evidentně dovezla bulharská členka skupiny. Ale jak se Ladytron vypořádá s druhou deskou, to je pořád ve hvězdách.

Clap Your Hands Say Yeah (2005)
Mi to zní jak Radiohead. (No fakt! =) Nebylo už toho dost?

Roni Size: New Forms (1997)
Co si vzpomínám, tak Roni Size mi někdy kolem roku 1996 připadal jako věrozvěst. Aspoň v médiích to tehdy všichni tvrdili. Mě ovšem "veřejné mínění" nikdy nepřesvědčilo natolik, abych si koupil desku, protože jsem pořád marně čekal na něco víc než rytmus a nikdy to nepřišlo. Dneska mi ty desky připadají dost smutné. Po tom, co breakbeaty sežvýkalo několik dalších žánrů, tady nezbylo nic zajímavého.

Kanye West: The College Dropout (2004)
Tak když už v debate se S.B. došlo i na ten klip z Prahy (Diamonds from Sierra Leone), tak jsem si musel doplnit mezeru ve vzdělání. Bohužel ten klip pořád nechápu, ale musím přiznat, že ještě pořád jsem se nesnažil vnímat text a nejsem si jistý, jestli se dá spoléhat na vznosné výklady pana umělce v rozhovorech. Pořád jsem se ještě nerozhodnul, jestli se s hip-hopem někdy smířím. =)
Vlastně mě docela zaujalo, že Kanye má svůj vlastní hudební styl - takový patetický, až kýčovitý, ale aspoň to nezní jako všichni ostatní "US niggaz".

Kelis: Tasty (2003)
Nevím přesně čím to je, ale Milkshake má jakési erotické kvality, jenomže celá deska... řekněme, že nemám žádnou chuť pustit si ji podruhé.

Röyksopp: The Understanding (2005)
Hm, Annie vydala další desku? =)
Ono je to moc pěkně poskládané dokupy, oblé, lesklé, barevné, jenomže celá deska se mi nějak táhne. Možná jsem rarita, ale mě moc nechytla ani Melody a.m. a The Understanding mi zatím připadá příliš nadýchané na to, aby se člověk poslechem zasytil. Něco jako křupky před televizi.
Okomentovat