"Potom kniha zmizí, stejně jako se vytrácejí všechny knihy ve vaší paměti."

Robin Sloan
Nonstop knihkupectví pana Penumbry

Tuhle knížku (dále jen "Knihovna" =) jsem dostal jako dárek, což bylo štěstí, protože jinak bych si ji vzhledem ke své konzervativnosti asi nepřečetl a to by byla naopak škoda. Asi jsem totiž ještě nečetl knížku, která by byla tak spojena se současností a s oblastmi, do kterých nějak fušuju.

Abychom si trochu ujasnili rozměry hřiště: z hlediska "vyššího umění" se nejedná zrovna o literární skvost, ale spíše o bloggerskou verzi Jména růže. Možná už jsem přečetl příliš mnoho Murakamiho knížek, protože Knihkupectví na mě působilo dost povrchně a uspěchaně. Postrádal jsem především trochu větší emocionální spojení s postavami. Knížka je sice napsaná v ich-formě, ale vypravěč se omezuje na líčení děje, dialogy a své stručné postřehy, kdežto psychologické pochody aby čtenář hledal někde v zákulisí nebo možná až v šatně a k tomu knížka nedává prostor ani čas, protože se neustále lineárně žene kupředu. (Vrcholem emocionálního odhalení vypravěčova nitra je pravděpodobně věta: "Najednou si připadám jako blbec a jsem přesvědčený, že tohle všechno byl hrozný nápad." ;)

Naopak klady tvoří zmiňovaný koktejl motivů, které Sloan do knížky dostal: vypravěč je nezaměstnaný grafik a webdesigner, zajímá se o fonty, inzeruje na webu a trochu programuje. Knihkupectví pak Sloanovi umožňuje další aluze: Douglas Adams, zmiňovaný Murakami, fantasy romány pro pubertální čtenáře (fiktivní série Kroniky dračích písní) a možná i něco z toho Umberta Eca. (Koneckonců už tahle koncepce se zřejmě odkazuje na Ecovu nebo Borgesovu knihovnu.) Celá knížka se vlastně zabývá setkáním starého (knih) a nového (internetu) a pro mě je sympatické, že je autor technooptimista, který si myslí, že oba světy mohou existovat v rovnováze.

Žánrově je Knihkupectví ze všeho nejvíc "detektivkou", ve které se ovšem nepátrá po pachateli, ale ve stylu Dana Browna po historickém tajemství, kde se mísí všeobecně uznávaná fakta s fikcí. Tady ovšem naštěstí nejde o senzaci ze života Ježíše Krista, ale o odkaz skutečného Alda Manutia a polofiktivního Griffa Gerritszoona (jak jsem se dočetl na webu (kde jinde =), jedná se pravděpodobně o mix dvou skutečných lidí - Francesca Griffa a Gerrita Gerritszoona aka Erasma Rotterdamského). Navíc mě velmi potěšilo, že závěrečné odhalení (pozor, mírný spoiler =) zůstává uvěřitelné a nejedná se o nic, co by mělo ze dne na den změnit svět.

Kromě toho jsem musel ocenit, jak snadno Sloan všechny motivy propojuje do jediného celku. Téměř všechny prvky skládačky nakonec najdou svůj protikus a zapadnou na své místo. Nevýhodou toho přístupu může být, že analytický čtenář má poměrně brzy dostatek materiálu pro vytváření hypotéz, takže zhruba v půlce knihy už jsem si byl naprosto jistý, že vím, co bude klíčem k řešení a nezklamal jsem se. Taky je ale docela dobře možné, že to není chyba, ale autorský záměr, jak čtenáře potěšit... =)

Na konci kniha kromě odpovědí na své vlastní otázky navozuje trochu širší otázku, jakým způsobem internet a technologie ovlivňují naše životy a následně i literaturu, protože v Knihovně tvoří skutečně významnou část knihy. Dá se očekávat, že v budoucnosti a v jiných knihách ten poměr ještě poroste, takže může brzy překonat nějakou kritickou mez a dojde ke zhroucení knižního trhu nebo vesmíru nebo něčeho podobného. =) Ale koneckonců když je možné na internetu psát o beletrii, proč by se v beletrii nemohlo psát o internetu?

Jako amatérský typograf jsem si kromě toho ještě odnesl dojem, že dobrý font může být trvanlivější než všechny knihy, které s ním byly vysázeny, a to osobně považuju za dobrou zprávu. =)

PS: České vydání je vysázeno fontem Palatino, ačkoliv by prý bylo stylovější použít Poliphilus. ;)

PPS: Mám jisté pochybnosti o tom, že by bez znalosti klíče nebylo možné rozluštit prostou substituční šifru, protože k tomu obvykle stačí frekvenční analýza, ale budu předstírat toleranci. =)

PPPS: Further readings

Colours 2013 - den čtvrtý

Touhle dobou už letošní ročník Colours asi nikoho nezajímá, ale ať ten deníček máme komplet... =)

Neděle 21.7.

Charakteristickým prvkem letošního ročníku se pro mě staly odpolední pozdní příchody. Na Luno jsme přišli přesně ve chvíli, kdy se Ema Brabcová loučila s publikem, což trochu zamrzelo.

Dalším potenciálním cílem měli být Kieslowski (mimochodem jako jméno pro skupinu mi to připadá dost zavádějící a navíc Krzysztof se psal Kieślowski), ale nakonec zvítězila ještě polštější Maria Peszek, která mi poskytla silný zážitek - i když asi trochu jiný, než zamýšlela, protože u jejich pokusů vyvolat v Polsku revoluci (nebo si dává menší cíle?) jsem se spíše pobaveně usmíval. Maria (už to jméno!) je totiž polská rebelka, což je něco, co v českém provedení už řadu let v podstatě nemůže existovat. Zatímco u nás se dá maximálně nadávat na politiky, kterým je to ale většinou jedno, Polsko má naštěstí stále katolickou církev, a tak se to rebeluje jedna báseň! =)

Maria své poslání očividně bere vážně a neponechává nic náhodě. Vzhledem k tomu, že je spíše menší postavy a chtěla, aby ji bylo pořádně vidět, měla vpředu na pódiu postavené ještě jedno pódijko, na kterém se odehrávalo všechno podstatné, a doprovodná skupina byla rozptýlená v jeho stínu a skutečně pouze doprovázela. Hvězda dorazila na scénu v dobré náladě a v bílém tričku, přes které se ale dramaticky táhnul diagonální červený pruh (asi polská krev ;) začínající už na levém uchu a končící na dlani pravé ruky, a okamžitě to rozjela. Neustále byla v pohybu, rozhazovala kolem sebe konfety, chvílemi se svíjela v křečích na zemi a skoro udělala svíčku, takže tričko mělo co dělat, aby se jí udrželo a my jsme měli několikrát možnost zkontrolovat, že má nenápadnou podprsenku tělové barvy. Docela dlouho to vypadalo, že časem dostaneme šanci zkontrolovat i kalhotky, ale nízké džíny to vypětí nakonec vydržely, takže jsme mohli zhodnotit jen horní půlku zadku.

Z hudebního hlediska to taková revolta nebyla a většina písniček by se klidně dala nacpat do vysílání odvážnějšího pop-rockového rádia, ale Maria nám kromě kusů svého těla nabízela i svou duši "nejsmutnější holky na světě". (Mimochodem prý je jí letos čtyřicet, ale nevypadá na to a ani se tak nechová. =) Slovo "Polsko" a různé církevní symboly se v textech objevily několikrát a nikdy to nebylo v úplně pozitivním kontextu ("Boli mnie Polska, wisi mi krzyż"), ale přítomné publikum, které se zhruba z poloviny skládalo z mladých Poláků (pod pódiem se zuřivě pogovalo!), to jako protistátní provokaci očividně nebralo. Před koncem koncertu to Maria Peszek ještě pojistila oznámením "jsem polsky Ježiš" a věrnou coververzí Personal Jesus, takže jsem každou chvíli očekával španělskou inkvizici, ale nikdo nedorazil a koncert skončil v usměvavé atmosféře.

Asi proto, že už to byl čtvrtý den festivalu, se nám nechtělo nikam daleko chodit (navíc hudební produkce Mika Pattona a Tomahawku jsem se už předem trochu bál) a přesunuli jsme se jen za roh k nafukovacímu Radegastovi (omlouvám se, že o něm zase píšu, ale samotná existence téhle nafukovací sochy s imitací kamene a nezbytnou kachnou v ruce mi prostě připadá "absurdná, a ako!" =), kde se toulala Lesní zvěř. Díky tomu se nám třetí den po sobě povedlo zhlédnout Juru Hradila (Tata bojs a Umakart) a tentokrát jsme ho měli téměř na dosah ruky, protože Lesní zvěř neprodukuje zrovna hudbu pro masy, takže před pódiem postávaly spíše jednotlivé skupinky než souvislý dav a mohli jsme si po libosti vybrat, kam se postavíme. Menší počet diváků ovšem neměl na nasazení hudebníků žádný negativní vliv a zvlášť Hradil na konci vypadal jako po fotbalovém zápase. Je ovšem možné, že to bylo spíše z přemíry zodpovědnosti, protože kromě hraní občas ještě jako hrající trenér rozdával pokyny spoluhráčům (bicí a trubka), zatímco zpěvák Miloš Rejsek se se svými kvílejícími krabičkami zřejmě nenechával ničím omezovat. =) Bylo to tak zuřivé, jak nástrojové obsazení umožňovalo, a bylo toho dost. =)

Následující Boris Carloff s doprovodným seskupením s vynalézavým názvem Boris Carloff Band mě překvapil velmi nerockerskými tureckými kalhotami s rozkrokem u kolen (sakra, už si připadám jako nějaká módní policie, ale fakt to bylo pěst na oko!) a taky tím, jak umírněně promlouval k publiku - až mi to připadalo podezřelé, protože ho mám (asi z nějakých internetových debat) zafixovaného spíš jako ranaře. Všechno klapalo jak mělo, zvuk desky se i naživo povedlo docela dobře rekonstruovat, vzadu běžely různé projekce (samozřejmě nejsilnější dojem vyvolal klip k Falling), ale přesto bylo patrné, že publikum postupně řídne. Asi k tomu přispěl i Devendra Banhart, který zrovna hrál na druhé straně areálu, ale myslím, že Carloff a spol. byli hlavně trochu moc "artoví" a taky jsem zaslechl připomínku, že "ten zpěvák má divný hlas". Přesto si zbytek publika vytleskal přídavek (jako poslední vystupující na scéně si ho carloffovci už mohli dovolit), jenomže už jim došly písničky z alba, a tak se zopakovalo In My Lonely Room. =)

Devendru Banharta jsem zahlédl jen zdálky na velkoplošné projekci, ale protože se jeho koncert už chýlil ke konci, tak jsme raději rovnou zaujali pozici před hlavní scénou, kde už i tak bylo dost lidu.

Jamie Cullum si rozhodně ostudu neudělal a naplnil očekávání. Jediný problém byl v tom, že to prostě byl Jamie Cullum po čtyřech letech - o něco starší, trošku kulatější a unavenější. Sice zase vylezl na klavír a zaskákal si dolů, ale trochu mi tam chybělo nějaké větší překvapení a nečekaná jiskra a tu tam úplně nedodalo ani úvodní (a téměř nesrozumitelné) zvolání "Banik pičo!". Jinak si v podstatě nemám na co stěžovat, protože Mixtape je finálovka jako hrom a Please Don't Stop The Music zní v Cullumově podání jako něco, co sám osobně zažil a složil už padesátých letech. Ale samotného mě překvapilo, že když se mezi "opravdovými" písničkami pustil do imitování a přehrávání úryvků dalších cizích písniček (samozřejmě zase Rihanna, Daft Punk a tak podobně), tak jsem si vzpomněl na loňský koncert Xaviera Baumaxy. =) Jamie tedy působil elegantněji a střízlivěji, ale jinak se tam našlo dost styčných bodů. Kdyby si Xavi sehnal nějakou jazzovou skupinu a donutil ji hrát pop, tak by se na tu hlavní scénu možná taky mohl dostat. ;)

Úplný závěr nám trochu pokazil konflikt s pořadateli, ke kterému jsme se přimotali. Rozcházející lidé samozřejmě mířili nejkratší cestou k nějaké zastávce nebo ke svému zaparkovanému autu, což v našem případě znamenalo projít celým areálem a vyjít přes vrátnici na Ruské ulici, ale k tomu bohužel nedošlo. Když jsme se přiblížili k nejužšímu místu areálu, tak zhruba 10 metrů před námi ze tmy vystartovali dva zřízenci a s hlasitým pokřikem "vyjděte hlavním vchodem" přes uličku postavili zábranu. Nikomu z lidí, kteří k tomu místu teprve přicházeli, se to samozřejmě nelíbilo, protože by se museli zhruba sto metrů vracet do nejhustějšího davu a pak celý areál obcházet po obvodu a navíc viděli, že jiní lidé, kteří šli pár metrů před nimi, ještě prošli a očividně je dál nikdo nezadržuje. Tím pádem se u zábrany rozpoutala nepřátelská debata, jejímž výsledkem bylo zřejmě přetlačování se zřízenci (v polotmě jsem tam toho moc neviděl), průnik několika drzejších návštěvníků mezerami kolem zábrany a nakonec ochraptělý řev, který bych na hudebním festivalu nečekal: "Pokud se pokusíte projít, použijeme násilí!!!" (tři vykřičníky jsou zcela záměrné;) Jak jsem sledoval množství, siluety a gestikulaci lidí před zábranou, tak jsem v předpokládaném boji pořadatelům (i když jim mezitím přišly asi dvě posily) nedával velké šance na úspěch, ale situace se aspoň na pohled trošku zklidnila a začalo se debatovat. V tu chvíli těsně kolem nás prošel někdo, kdo vypadal dost jako ostravský primátor Kajnar, a s tázavým výrazem mířil taky k chumlu u zátarasu, takže jsem na chvilku zaváhal, jestli nemáme počkat na to, jak (to) dopadne, ale nakonec jsme to vzdali a potupně se s brbláním vydali na tu "objížďku". I když na tu rvačku nakonec nedošlo (tedy přinejmenším ne v době, kdy jsme tam ještě postávali, pak nevím =), tak jsem z toho měl dost nepříjemný pocit a myslím, že by se tomu dalo předejít, kdyby to někdo (třeba moderátor hlavní scény Rosťa Petřík) ohlásil trochu s předstihem.

Celkové hodnocení festivalu ale bylo i tak spíše pozitivní. Areál se vylepšil (jen nové trávníky nestihly pořádně zakořenit a obávám se, že Colours jim to kořenění dost zkomplikovaly =) a vybrat taky bylo z čeho. Program (až na zmíněné tiskové chyby) šlapal jako hodinky a přebasované Bonobo jsem nakonec taky přežil, takže nezbývá než doufat, že příští rok budou vychytány zase další nedostatky... A že tentokrát budou ty tortily s kuřecím salátem! =)

Colours 2013 - den třetí

Sobota 20.7.

V sobotním programu jsem neměl skoro žádné favority, a tak jsme dorazili prostě někdy odpoledne a první, co nám padlo do rány, byli (Sup)Portless(biens), kterým zrovna dobíhal jejich čas vyměřený na pódiu. Rád bych k nim napsal pár hřejivých slov, ale kdysi jsem slyšel, že Kryštofa Michala není radno provokovat povrchními články (navíc vypadá, že stále posiluje "na objem" =), a tak se raději přesunu k povrchním postřehům u dalších interpretů. ;)

Submotion Orchestra na vedlejší scéně předvedli příjemný a lehký mix několika žánrů, ale zřejmě byl lehký natolik, že ve mně nezanechal hlubší dojem. Ovšem chyba mohla být taky v nevhodně zvoleném poslechovém stanovišti - stáli jsme totiž nahoře na ochoze a to je trochu jako sledovat televizní přenos. V paměti mi trochu uvízla jen zpěvačka. V pestrých letních šatech vypadala až příliš elegantně, jakoby ani nepatřila ke zbytku skupiny, a skupina jí to zřejmě dávala sežrat tím, že její tenký hlásek úspěšně přehlušovala. Vím jistě, že zpívala, protože zpěv jsem trochu slyšel, ale tak nevýrazně, že jsem jí nerozuměl ani slovo.

Mezitím Portless na scéně u nafukovacího Radegasta vystřídalo Zrní, což je další skupina, kterou znám v podstatě jen podle jména, a tohle první setkání z očí do očí dopadlo tak půl na půl. Zrní působí na scéně sebejistě (zpěvák se svým gesty možná až moc), střídá akustické nástroje i s trochou elektroniky a díky houslím mi znělo dost "irsky", ale nějak jsem se minul s poetikou jejich textů. Ze čtyř úvodních písniček jsem měl jen u jedné dojem, že jí rozumím a chápu, proč ji napsali, zatímco ty ostatní byly buď příliš kryptické nebo obsahovaly podivný humor (?). ("Ať tě nespolkne hýkal a rudý vřes. Skákal pes, hýkal, hýkal při tom...") Jindy bych jim asi dal více času, ale tentokrát zavelel na ústup hlad...

Pátrání po loňském stánku s vynikajícími tortilami bylo bohužel neúspěšné a navíc nás zavedlo na závěrečnou část vystoupení Wanastowích Vjecý. Opět musím zmínit, že zvuk na téhle scéně byl zbytečně příliš silný, protože - přestože jsme bloudili kolem stánku velice daleko od pódia - jsem naneštěstí slyšel jak hudbu, tak Kodymovy žertovné promluvy mezi písničkami. Bigbít, jak má být a to včetně několika kodymovek z repertoáru Lucie. Když na pódiu došlo na Sbírku zvadlejch růží a v publiku se ve vzájemném objetí začaly vlnit do rytmu obtloustlé páry, byl nejvyšší čas k dalšímu přesunu.

Nejsilnějším (záměrně nepíšu nejlepším) zážitkem večera se stalo vystoupení (záměrně nepíšu koncert) The Knife. Ti si totiž připravili koncept, který byl očividně promyšlený, ale taky dost otravný. Zřejmě v duchu klipu A Tooth For An Eye totiž zahájení obstaral zarostlý cvičitel aerobiku ve zlatých elasťácích, který za doprovodu cizích tanečních tracků (myslím, že jsem zachytil třeba Goldfrapp) 15 minut "rozehříval" publikum tak, že svým neustálým řevem ("I can't hear you!" atd.) málem strhal mikrofon. Pokud to měla být zatěžkávací zkouška publika, tak zabrala, protože už tohle spolehlivě odradilo spoustu diváků ze zadních řad, kteří se domnívali, že tohle už je ten "Knaif".

Pak konečně všechno ztichlo a začala úplně jiná hudba i nálada - temná (vizuálně i hudebně) taneční deprese. Pódium zaplnily postavy v kápích (KLF anyone?) a "mystické" nástroje, do kterých se více či méně do rytmu tlouklo a drnkalo, a občas byl do toho slyšet hlas Karin Dreijer, ale často nebylo jasné, jestli to v tu chvíli skutečně živě zpívá nebo je to záznam a jestli je v tu chvíli vůbec na jevišti nebo je ukrytá někde vzadu. Postupem času nástroje zmizely a čím dál tím víc bylo jasné, že toto v žádném případě není a ani nemá být koncert. Na pódiu se tančilo nebo taky vůbec netančilo (choreografie zahrnovala i "scénku", kdy na jinak prázdné scéně za zvuků hudby asi dvě minuty nehnutě stála skupinka tanečníků a teprve pak se začala postupně pohybovat), jedním hlasem postupně zpívaly dvě různé ženy a pak i donesený oživlý zarámovaný obraz (displej) nějakého neoholeného chlapíka a děly se další podobné naschvály na diváky. Výhodou bylo, že díky řídnoucímu publiku jsme se nakonec dostali poměrně blízko k pódiu a mohli jsme se zahřát pohybem (vzhledem ke klesající teplotě to bylo velmi žádoucí), ale k pochopení celého záměru mi to moc nepomohlo. Bylo to divné a neodvažuju se tipovat, co nám tím chtěli sdělit kromě toho, že "sovy nejsou, čím se zdají být".

Pošramocenou reputaci soboty napravili až The xx. Ti (asi) všechno odehráli sami jen ve třech - bez hostů a téměř bez samohrajek, což ale vzhledem k jejich minimalismu nebylo žádné překvapení, protože třeba zpěvačka Romy Madley Croft by zřejmě vystačila celý koncert i s jedinou strunou na kytaře. =) Celé tohle tiché a soustředěné vystoupení znělo asi jako společný projekt Everything But The Girl s Chrisem Isaakem. Poklidnou a melancholickou atmosféru (nikdo na pódiu se snad ani jednou neusmál) narušovaly jen občasné dynamičtější perkusivní vsuvky Jamieho, který vzadu za pultíky průběžně střídal různé akustické a elektronické bicí, ale ty působily spíš jako prevence, aby publikum náhodou neusnulo ještě před odchodem domů. Takhle po půlnoci to byl ideální harmonizující závěr třetího dne.

(Kdo si počká, ten se možná dočká i čtvrtého dne... =)

Colours 2013 - den druhý

Jako vždy mi jde psaní pomaleji, než by bylo vhodné (trochu mi to narušil pražský koncert DM a vlna veder), ale aktuálnost se podle mě zbytečně přeceňuje... ;)

Pátek 19.7.

Start druhého dne nám taky nevyšel úplně podle plánu, protože na koncert Kittchena jsme se dostali zhruba deset minut před jeho koncem, ale ani tak jsme tam dlouho nevydrželi, protože se konal uvnitř na Hlubině a bylo tam opravdu fakt dost hodně teplo. Na pódiu jsem stihnul zaznamenat utajeného hlavního protagonistu (i když to utajení už moc dobře nefunguje, když se o tom píše i na iDnes ;), Tomáše Neuwertha s mikrofonem za bicími a pro mě překvapivě dvoučlennou dechovou sekci, a pak už si jen vzpomínám, jak mě venku křísí a polévají studenou vodou. ;)

V podvečerním programu jsme neměli vyloženého favorita, a tak jsme zkusili štěstí na předdůchodcích ;) Inspiral Carpets. Musím přiznat, že to byl spíše pokus naslepo, protože přestože o existenci skupiny vím "od nepaměti", tak jsem ji snad nikdy neslyšel a pokud ano, tak jsem to zapomněl, takže jsem měl jen velmi mlhavou představu o tom, co můžu čekat. Prvních pár minut to vypadalo, že se bude jednat o nějaký zvukový experiment, protože oproti předchozímu dnu byla hudba o dost tišší a taky bylo dost neobvyklé, že bicí byly slyšet jen zleva (ano, zřejmě hrály jenom odposlechy), ale po tom, co se k reproduktorům zavěšeným nahoře nad pódiem vyšplhal nějaký technik, se situace normalizovala a od druhé písničky už všechno hrálo jak mělo. Moje mlhavá představa ("něco jako Stone Roses") se každopádně moc nekonala. Ve festivalovém programu bylo zřejmě klíčové spojení "psychedelické klávesy Farfisa" a především díky nim jsem měl pocit, že jsem na koncertě nějakého britského (britskost byla nepominutelná =) revivalu The Doors.

Papírový festivalový program měl pak prsty v tom, že jsme se zhruba v polovině koncertu přesunuli na druhou stranu areálu, abychom stihli něco z The Prostitutes. Na místě se ovšem potvrdilo moje tušení, že je ten koncert v tabulce nějak nesouměrně zapsaný, protože se ještě nehrálo. Holt chybička se vloudí a v tomhle případě se někdo švihnul o hodinu. Těžko říct, jestli to mělo nějaký negativní vliv na počet diváků, ale my jsme spořádaně počkali a návštěva byla i tak docela slušná. Když se skupina konečně / podle plánu objevila, tak jsem měl trochu problém je o letech identifikovat, protože vypadali nějak vlasatější a v případě zpěváka Adriana Bella možná i přebarvenější, ale hudba i zpěv zněly tak, jak jsem si je pamatoval - čili jako anglická (retro)kytarovka s hostujícím Ianem Curtisem. Po pravdě řečeno zřejmě právě Bellův charakteristický syrový hlas mi u The Prostitutes moc nesedí, protože jinak moc nevím, co bych jim vytknul, a vím jistě, že něco mi tam nesedí. =)

Koncert jsme opět opustili předčasně, protože úplně minout Damiena Rice se mi zdálo nevhodné a asi to byla dobrá volba, protože jsme přišli zrovna na začátek Cold Water, kde by přece měla být i nějaká zpěvačka - a byla. Na druhé straně pódia už v těhotenských šatech ze second handu postávala Markéta Irglová a "vokálně podkreslovala". =) Tradičně ji nebylo moc slyšet, ale jako gag mi to přišlo dokonalé, protože článků, kde Hansarda s Irglovou na vrcholu slávy někdo přirovnával s Ricovi s Lisou Hannigan, jsem viděl tuny. (Že ten den proběhlo i opačné hostování jsem se dočetl až dodatečně.) Pak následovalo ještě Cohenovo Hallelujah (loni ho na Colours zpíval Rufus Wainwright - že by vznikala nějaká tradice? =) a pak už se schylovalo k závěrečné komické scénce s popíjením vína u stolečku s dívkou vytaženou z publika. (Mimochodem není mi úplně jasné, proč se tak vehementně drala na pódium, když si pak většinu času rozpačitě zakrývala obličej rukou.)

Před začátkem Colours byl pro mě hlavním favoritem ročníku Bonobo, ale bohužel se mu nepovedlo tuto roli naplnit. Nevím, kdo přesně za to mohl, ale basy nebo spíše subbasy mi připadaly zhruba dvakrát hlasitější, než by bylo bývalo vhodné ("teď lituju, že jsem si neoholil nohy, protože se mi třesou chlupy na lýtkách" =) a na začátku každého basového tónu bylo slyšet, jak reproduktory chroptí o pomoc, které se ovšem za celý koncert nedočkaly. Basy tak překryly úplně všechno: ostatní nástroje, zpěvačku Szjerdene a nakonec i můj zážitek z koncertu. Ke konci jsem už totiž u každé skladby spíše průběžně vzpomínal, jestli bude následovat nějaká basová pasáž, abych se na to psychicky i fyzicky připravil. Kromě toho mě taky trochu zklamalo, že Simon Green na některé písničky "vyhnal" ostatní spoluhráče z pódia a odehrál je jen jako DJ. Obvykle platí, že čím víc je toho odehraného živě, tím je koncert živelnější, takže tohle mi připadalo jako nevyužitý potenciál.

Na hlavní scéně pak následoval Francouz Woodkid, do kterého jsem taky vkládal nemalé naděje, protože jeho album The Golden Age jsem si v poslední době docela oblíbil, ale bohužel se časově přesně překrýval s koncertem Umakartu, který jsem prostě nemohl minout, a navíc Woodkid na ostatní členy naší skupinky příliš nezapůsobil. Částečně k tomu asi přispěla i jeho podivná image. Album zní velice majestátně, jakoby ho natočil s kompletním symfonickým orchestrem, a koncert tomu zvukově odpovídal. Orchestr tedy na scéně nebyl, ale i tak bylo pódium solidně zalidněno perkusionisty a menší dechovou sekcí. Pak se rozjela projekce plná klenutých gotických oblouků, takže všechno působilo dostatečně vznosně a patos zvolna přetékal z pódia mezi přední řady diváků, když na pódium naběhl menší legrační chlapík v šiltovce, šortkách po kolena a neuvěřitelně hustým plnovousem. Atmosféra byla fuč. Dál to Woodkid taky příliš nevylepšil, protože krátký uvítací proslov po první zadumané písničce zakončil energickým zvoláním "Are you ready?!?!", načež doprovodná skupina začal hrát další pomalou píseň s klavírem. Už nebylo v mých silách udržet naši skupinku déle na místě... =)

Umakart jsem naposledy viděl před pár mesíci v M-klubu ve Valmezu a koncertní program se od té doby vcelku pochopitelně příliš nezměnil, což mě trošku mrzí, protože koncerty po vydání Manuálu se mi líbily víc. Momentálně se mi zdá hudba Umakartu na koncertech "příliš děravá" a myslím, že hlavní podíl na tom má přechod Tomáš Neuwertha z klasických bicích na elektronické pady. Předpokládám, že záměrem bylo, aby to znělo víc cool, ale ony ty elektronické bubny zní taky hodně suše a sterilně, takže bych se osobně přimlouval za návrat klasické bicí soupravy a elektronické samply nechal jen jako bonus do některých písniček. V závěru mě pak pobavil vstup autora některých nových umakartích textů Jana Těsnohlídka, který má v písničce Vlci u dveří kratký recitativ. Na to, že už má za sebou několik koncertů, působí na pódiu stále dost ztraceně a hlavně je nepochopitelné, že si s sebou musel přinést knížku, aby těch pár řádků textu mohl číst. Tady vidím značný prostor pro zlepšování... ;)

Pražský výběr už mě kus po půlnoci příliš nelákal, a tak jsme vyklidili bojiště...

(další pokračování očekávejte, až opadá listí z thují ;)

Colours 2013 - den první

Za poslední půlrok jsem nedokončil asi čtyři rozepsané články, protože mezitím přestaly být aktuální, ale alespoň tradiční reportáž z Colours bych snad dopsat mohl, co? =)

Letos se festival konal už podruhé v areálu Vítkovic, takže prostředí už bylo vlastně tradiční a žádný velký šok se nekonal. Bylo ale vidět, že se organizátoři poučili z loňského "prvního" ročníku a vydali se cestou postupného vylepšování. Potěšilo především jemnější uválcované podloží před hlavní scénou (i když prostor pro další zlepšování zůstal =), částečně rozšířený přístup na stranu bývalého dolu Hlubina a další okružní trasy, kterými se dalo mimo tlačenici dojít od vysokých pecí na východní konec areálu.

Čtvrtek 18.7.

Do areálu jsme dorazili zhruba v sedm, takže jsme prošvihli oficiální zahájení, a v dlouhé frontě na protekční lístky (stejně jako loni nás předběhl Honza Dědek - to už snad nemůže být náhoda?!) jsme poslouchali vzdálené zvuky vyluzované kombinovaným souborem Fanfara Tirana meets Transglobal Underground. (Nezaujalo.)

Mým plánem bylo stihnout alespoň část vystoupení nejukřivděnější české elektronické umělkyně My Name is Ann! ("Skladba When You Wake Up je o marnosti snažení, který jsem měla v té době ze života v Čechách (...) O pocitu, že jsem na nepřátelský, nepřející půdě, kde se lidi proměnili v malomyslný záludný skřety, který si mnou ruce nad každým nezdarem nebo slabostí a dusí se závistí při úspěchu."), ale pomalost postupu celé fronty mi plánované skřetování bohužel překazila. ;)

Kumbia Queers byli (nebo vlastně spíše byly) zástupci toho, čemu se na Colours vždy snažím spíše vyhýbat - národního popu z nějaké exotické země (neopovažujte se ptát, proč tedy vůbec chodím na Colours! =). Styl "cumbia" mi nic neříká, takže kdyby mi někdo tvrdil, že skupina hraje argentinskou verzi reggae, dubu nebo ska, tak bych se neodvážil oponovat. Macatá zpěvačka neurčitého věku taky nebyla zrovna něčím, co by přilákalo mužské publikum, a tak před pódiem převládaly spíše ženy vlnící se do rytmu v batikovaných šatech a podobných módních kreacích. Utekli jsme.

Na druhé straně areálu už hráli The Bots, což jsou dva mladí a hubení černošští bratři. Zřejmě aby se navzájem odlišili, tak zpěvák a kytarista byl vystříhaný skoro dohola, kdežto bubeník měl na hlavě kvalitní afro. V takovém složení těžko vyprodukujete něco jiného, než nějakou odrůdu syrového rocku, a to jim instrumentálně celkem šlo, ale nemohl jsem se ubránit pocitu, že frontman nestíhá současně hrát na kytaru a pořádně zpívat. Existuje tedy ještě druhá varianta, že neumí pořádně zpívat ani bez kytary, ale vzhledem k jejich věku se snažím být shovívavý. ;) Nebyl to tedy vyloženě průšvih, ale vzhledem k superlativům v tištěném programu (ano, uznávám, že to není žádné měřítko, protože popisy interpretů se z ničeho jiného než superlativů neskládaly =) jsem měl trochu jinou představu.

I tak jsme se zdárně dožili Sigur Rós a byli to dvěma slovy Sigur Rós. ;) Nejsem zrovna zarytý fanoušek, a tak mě potěšilo, když jsem identifikoval alespoň nějaké písničky z Takk a vlastně i rozmazané útržky klipu ke Glósóli. "Rozmazané" bylo vlastně asi nejvhodnější slovo pro celé vystoupení, ale bylo by překvapivé, kdyby to bylo jinak. Rozmazané byly projekce, rozmazaný byl Jónsiho zpěv, přizvaná smyčcová sekce a spousta dalších věcí, které se mi ani nechce vyjmenovávat. Jedinou výjimkou bylo nasvícení scény, které bylo spíše sporé =), ale z úvodního šera se přes žárovky rozmístěné po scéně postupně dopracovalo až k plnohodnotému osvětlení - koneckonců co by byli Sigur Rós bez gradace? =) V každém případě tenhle koncert přinesl přesně to, co sliboval, a to nebylo málo.

Den jsme končili s Tata Bojs na ArcelorMittal Stage a hned od začátku jsem pojal podezření, že je zdejší zvuk basově trochu předimenzovaný, protože v některých písničkách se třásli do rytmu kopáku i lidé, kteří to vůbec neměli v plánu. =) Jinak to byl téměř "takový normální koncert" Tata Bojs a "oslava 25 let" se projevila jen párkrát. Na úvod to byla projekce fotek z jednotlivých let (pozpátku), která ale probíhala na hrubé LED mřížce (model Nine Inch Nails 2007), takže z fotek toho nebylo moc vidět a později došlo na "recyklační" verze (hrané na kyblíky, PVC trubky a další recyklované materiály) některých písniček (Jaro, prehistorický Národní výbor a samozřejmě Pěšáci, ke kterým existuje i odpovídající klip). Hostující Vladimir 518 se do Světové nedostavil, takže ji (EDIT: téměř) celou odzpíval i odrapoval Milan Cais, ale na pár písniček se vynořil bubeník Marek Klasna, takže Milan měl více prostoru pro své oblíbené lezení po reprobednách a taky pro taneční kreace "na forbíně". Takže dobrý... =) (Tohle sice používala jiná skupina, ale ta loni taky slavila 25 let, takže jsem myslím z obliga. =)

(pokračování příště)

"Můžete v té pozici zůstat ještě trochu déle?"

Haruki Murakami - 1Q84
 


Nejnovější román Haruki Murakamiho měl podle iDnes vyjít už loni, ale nakonec vyšel teprve teď v říjnu (přesněji řečeno první dvě části ze tří - ukázka českého překladu Tomáše Jurkoviče první kapitoly je na webu), a tak jsem mezitím čekání nevydržel a pustil se do anglické verze.

Minule (i předminule ;) jsem si stěžoval, že se Murakami dost opakuje, ale tentokrát pro podobnou stížnost nemám mnoho důvodů. Tedy ne že by se některé oblíbené prvky nenašly (vlastně je jich poměrně dost), ale jsou zasazeny do jiného kontextu nebo doplněné "novinkami".

Tradiční prvky jsou především alternativní realita (rok "1Q84") a něco nadpřirozena, několik úmrtí, sebevražd a vražd (obvykle naznačených spíše v pozadí), hrdinové řešící svá osobní traumata, mnoho nedořečených nebo nedořešených vedlejších motivů a samozřejmě velké množství citací a aluzí, což už ostatně naznačuje orwellovský název a "malí lidé" jako alternativa za "velkého bratra" (dle libosti doplňte velká písmena).

Do děje se tak Murakamimu povedlo vpašovat zmínky o Rolling Stones, starších jazzmanech i klasické hudbě, ukázky z Čechovova cestopisu i jeho známý citát o pušce na jevišti a mnoho dalších věcí, na které si momentálně nevzpomenu.

Čecha obzvlášť potěší Leoš Janáček a jeho Sinfonietta, která hraje až osudovou roli, a mě jako hnidopicha ještě více potěšilo, že jméno Janáček bylo i v anglické verzi psáno důsledně s diakritikou. Navíc popularita Janáčka prý díky tomu výrazně stoupla - tvrdí to iDnes a dá se to snadno zjistit i z komentářů Sinfonietty na YouTube. =)

Na druhou stranu se Murakami nenechává omezovat existujícím materiálem a když mu chybí, tak si ho prostě vymyslí. =) Alespoň mám dojem, že povídka "nějakého německého autora" o kočičím městě ve světě mimo 1Q84 tak docela neexistuje.

Větší pestrost knize dodává i samotná forma. Dva hlavní hrdinové znamenají dvě dějové linie (později dokonce "tři a tři"), které se občas téměř protnou, takže někdy sledujeme jednu událost z více stran.
Hlavní zápletka, kterou (jak čtenář brzy vytuší) tvoří milostný vztah, který nikdy nevznikl, sice skutečně působí "jako z nějaké telenovely" (to cituji komentář jedné z postav), ale Murakami to přece jen dokáže podat jinak než Rosamunde Pilcher. =)

Nejvíc mě ale v knize překvapilo výrazné zastoupení víry a církví. V Murakamiho beletristických knihách se hrdinové obvykle nijak nábožensky neprojevují a slovo "bůh" se snad nikde neobjevilo (nebo jsem na to zapomněl =), kdežto tady se vyskytuje poměrně hojně. Významnou roli má záhadná náboženská sekta a objeví se i Svědci Jehovovi a křesťanská modlitba. Jo a vlastně se tam mihnou ještě "kapitalizum" (zlo!) a "komunizum" (teoreticky dobro, ale vůdci jsou strašní!). =)

Nejdůležitější charakteristikou téhle knížky je ale přes to všechno slovo "dlouhá". Vlastně není ani dlouhá - je "sakra dlouhá"!

Vzhledem k počtu stran (anglická verze má zhruba 1300) to asi nezní jako velký objev, ale ono se to bohužel týká i samotného obsahu. Děj samozřejmě nechci prozrazovat (pokud si chcete četbu zkazit, tak zkuste anglickou Wikipedii - 1Q84), ale pokusím se to probrat z obecnější stránky...

Zhruba prvních tři sta (!) stránek už sice obsahuje nějaký děj, ale je to spíše expozice hlavních postav. Přesto nepůsobí nudně, protože stále přináší něco nového. Několik úvodních kapitol dokonce funguje tak, že každá následující výrazně mění náhled čtenáře na hlavní hrdiny - na jejich motivace, charakter a především minulost, která se střípek po střípku odkrývá, včetně toho, co ty dva vlastně (ne)spojuje.

Pak se začne zvolna připravovat půda pro nejdramatičtější událost trilogie, ke které dojde téměř přesně uprostřed, a pak se děj bohužel přesune do "kočičího města" (abych použil termín z knihy), kde se toho zase tak moc neděje, jen se dále zpřesňují některé nuance, jenomže to už příliš nepůsobí jako dokreslování nových motivů nebo alespoň detailů, ale spíš jako obtahování hotové kresby.

Třetinu třetí části (ehm =) navíc sledujeme soukromého detektiva (nebo něco velmi podobného =), jak se snaží pochopit dosavadní události i minulost hlavních hrdinů a v podstatě jenom přihlížíme, jak se jeho vyšetřování zvolna blíží k tomu, co už vlastně víme. Je to jen jiná forma čekání na konec - byť pointa jeho vyšetřování je výrazně jiná, než se na počátku dalo předpokládat.

Velmi mnoho úsilí nepřeskakovat odstavce mě navíc stály Murakamiho detailní popisy oblečení. Kostymérky seriálu Vyprávěj by možná uvedly do extáze, ale já opravdu nedokážu ocenit, jak přesně oblečení charakterizuje jednotlivé postavy nebo jejich duševní rozpoložení, protože většinu zmíněných značek znám pouze podle jména a absolutně netuším, jak vypadaly jejich modely pro rok 1984. Na druhou stranu pokud dojde ke zfilmování, tak filmaři budou mít část práce ušetřenou, protože oblečení je u každé postavy a v každé scéně popsáno skutečně velmi podrobně.

Podobně tvrdý oříšek byly i úvahy hlavních postav, protože ty se velice dlouho točí v kruhu a jen občas se objeví nová myšlenka, takže pokud čtete pasáž popisující téměř stejné myšlenkové pochody už popáté, tak se i přes jiné formulace, zajímavé metafory a rafinované propojování motivů nebo naznačené paralely nemůžete ubránit jisté únavě.

V podstatě jsem dostal to, co jsem chtěl a očekával, ale původní koncentrát je tentokrát příliš naředěný, což chuťový zážitek trochu kazí. Dočtení celé knížky pak vyžaduje téměř sportovní výkon, ale i to přinese sportovně založenému čtenáři jistou formu uspokojení. Takže sportu zdar! =)

PS: Jak jsem vyrozuměl, tak slova maza a dohta byla foneticky použita už v japonském originálu, takže jsem docela zvědav, jak vypadají v české verzi.

Colours 2012 - den čtvrtý

Uf, letos už jsem četl tolik reportáží z Colours, že mě úplně přešla chuť na další psaní i nošení sov a dříví do aténských lesů, ale zase by bylo divné to nedotáhnout až do konce. Navíc jsem zaznamenal stížnost, že letos vůbec nepíšu o jídle, takže je třeba to alespoň trochu napravit... =)

V neděli byl naším prvním potenciálním cílem A Banquet, ale nakonec jsme kvůli už tradičnímu hledání parkovacího místa byli rádi, že jsme stihli alespoň začátek koncertu Ivy Bittové a Čikori. Co jsme naopak nestihli, byla volná místa v Gongu (diví se někdo?), takže jsme si kousíček poslechli jen z přízemí (kvalita poslechu samozřejmě nebyla nejvyšší =) a zkusili štěstí jinde.



Jaryn Janek mi říkal jen to, že jméno už jsem zaznamenal, ale nic konkrétního neslyšel, ovšem přítomnost Doroty Barové byla dostatečným doporučením sama o sobě, a tak jsme téhle smíšené partě dali šanci. Byl to koncert plný lyrických textů, které mi k pánům tak úplně neseděly, ale paní Dorotka dostala naštěstí prostor jak pro cello, tak pro zpěv a ke konci došlo i na polštinu, takže jsem byl spokojen. Závěrečná cover verze Mad House Chicago I.R.A. pak úspěšně vyvolávala ducha Indies Records devadesátých let. Byl to ale taky jediný koncert na celých Colours, kde jsem se dostal až do první řady pod pódiem, z čehož se dá vytušit, že se nejednalo o úplně masovou záležitost.



Následující mezeru jsme využili k přesunu a taky k doplnění zásob jídla (kebab v tortille můžu vřele doporučit, na rozdíl od bramborových mřížek, které sice vypadají lákavě, ale jsou fakt dost mastné a ve větším množství je to fuška) a včas zaujmout místa před koncertem Fink(a? - nejsem si úplně jistý, jestli je Fink oficiálně stále sólový interpret nebo už spíš jméno celé skupiny - nejspíš obojí).

Fink byl vlastně jedním z hlavních důvodů, proč jsem se na letošní Colours nakonec přece jen vydal, protože živě jsem ho zatím nikdy nikde neviděl. Navíc jsem o něm nejednou psal (tedy konkrétně dvakrát ;) - a to o deskách Distance and Time (2007) a Sort of Revolution (2009), a tak jsem za něj pociťoval až nepochopitelně velkou dávku zodpovědnosti. Nebude to na velké (byť ne největší) scéně nuda? Navíc jsem měl vždycky dojem, že přestože je to v jádru folk, tak že si na deskách pomáhá elektronikou a že ta mu bude na koncertě k dokonalosti chybět.

Chyba Lavičky! (Vítězslava)

Tedy ne že by Fink strhnul celý areál (to se vzhledem k hudbě, kterou dělá, ani nedalo očekávat), ale náladu desek dokázal úspěšně rekonstruovat i naživo a pod pódiem vládla naprostá spokojenost.



Při příchodu jsem se ale nejprve trochu lekl. Na scénu se totiž vyhrnuli tři vousatí (zřejmě ještě hrajou play-off), místy prošedivělí a celkově značně ošuntělí chlápci. Samotného Fina Greenalla jsem snadno identifikoval podle nosu (nojoporád!), který doplňovaly maskáčové kalhoty, jetá džiska a na hlavě šejdrem naražená malá čepička, díky které byste si ho snadno spletli s Frantou Jetelem, známým svůdcem žen. Cestou pro kytaru ještě do publika frajersky mrknul, pozdravil a bez dalšího protahování to spustil.

A ono to jelo! Všechno podstatné shrnul polský telefonát zaslechnutý z davu: “Tak, Fink. - Zajebiste! - Na pewno przyjdźcie tutaj!”

Bylo až zarážející, jak málo bylo potřeba, aby Fink dokázali věrně napodobit svůj studiový zvuk. Přitom basák měl na starost jen baskytaru (byla hodně cítit a ještě víc její nepřítomnost, když si občas odskočil dát pauzu) a Greenall vystačil se svým chraplákem, dvěma kytarami na střídání a nějakými krabičkami na zemi (hlavně delay kombinovaný s flangerem a možná trošku zkreslení), takže nejtěžší pozici měl bubeník, který kromě svých bicích obstarával i druhý hlas a několikrát se ujal i další kytary - tuším, že třeba v Berlin Sunrise současně s hraním na kytaru dusal i na kopák. To bylo skutečně vše a bohatě to stačilo.

I když se nikdo na pódiu nepouštěl do žádných virtuózních exhibic, tak všechno dohromady to vytvářelo sehraný a funkční celek a chlapi i pomocí jednodušších motivů a malých triků ukradených z taneční scény dokázali do písniček dostat napětí a vygradovat je do té míry, že ani rockověji založení diváci se necítili ochuzení a udrželi pozornost.

Mimo dění na pódiu mě ještě v publiku zaujala přítomnost očividně spokojeného Mikoláše Růžičky z Republic of Two (asi sbíral inspiraci), protože jsem v poslední době (dvakrát přeložený koncert!) získal dojem, že se celá skupina bojí do Ostravy jezdit. ;)

Kvůli Finkovi jsem bohužel neměl šanci stihnout Ladě, ale naštěstí tu mám alespoň krátkou speciální reportáž P.:
Kdo neviděl, nepochopí... Byli boží a příště jdu zas. TOHLE je nejlepší kapela na světě z Krnova, i nejlepší z Krnova na světě - kdyby náhodou Fiala nevěděl.



Hned po Finkovi následovaly na vedlejší hlavní scéně Buty, které letos konečně překonaly tvůrčí krizi a nedostatek motivace a nahrály novou desku, ale je otázkou, jestli to nebylo pro tenhle koncert spíše nevýhodou. Festivalové publikum čekalo spíše Radka z Jízdy, nesouměrně vyvinuté končetiny a Františka Dobrotu, a místo toho dostalo na úvod neznámé písničky v podání nějakého cizího, plešatého a obtloustlého chlapíka v brýlích.

V kombinaci s deštěm (“nám je taky líto, že na vás prší”) to nebylo nic, co by náladu pod pódiem nějak pozvedlo, což byla škoda, protože jinak se Buty snažily. Navíc byly posílené o tři sborist(k)y a saxofonistu Michala Žáčka, takže chvílemi se dalo mluvit i o dechové sekci (dvoučlenné =), a Radek Pastrňák snad poprvé v dějinách Colours působil střízlivě ;)

Bohužel v době, kdy konečně přišla řada na starší hity, Pastrňák lehce rozpačitě oznámil, že si to asi nějak špatně spočítali (a to toho tentokrát ani moc nenamluvil!), protože už budou muset končit a taky opravdu skončili.

Fakticky jim kromě dramaturgie koncertu asi nemám co vytknout, ale připadalo mi, že to tam prostě v téhle podobě úplně nesedlo. Ale já taky nejsem zrovna butolog, že... =)

Následující taneční Parov Stelar Band vypadal docela profesionálně a publikum pod pódiem se spokojeně vlnilo, ale na mě to byla trochu moc velká “tucka”, takže jsem jejich koncert využil k cestě na WC (to není myšleno jako hodnocení jejich kvality! =), nákupu pití (čepovaná kofola už ale nikde v okolí nebyla!) a následně k přesunu přes celý areál na DVA.

Když napíšu, že koncert DVA byl poznamenán technickými problémy, tak to nebude dost výstižné. Nevím, jak vypadal začátek, ale my jsme ke scéně přišli v okamžiku, kdy si vyráběli perkusivní podkladový loop pomocí zkratování konektoru na audio kabelu a přinejmenším od té doby Báře Kratochvílové nefungoval zpěvový mikrofon a když náhodou fungoval, tak místo snímání zpěvu chroptěl nebo prováděl zvukový efekt, ke kterému by jinak bylo třeba několik pluginů (distortion, gapper a ještě nějaká modulace), takže ze zpěvu bylo slyšet tak pět procent, které pravděpodobně zachytával spíše sousední mikrofon, a koncert se změnil v pantomimické představení za zvuků hudby. Vtipné bylo, že zvukařům trvalo přinejmenším dvacet minut, než si všimli, že něco není v pořádku a několik dalších minut zkoušeli na scéně přepojovat různé kabely, zatímco se DVA snažili neustále hrát. Místy to bylo téměř unplugged a když se k tomu připočte ještě vsuvka s měněním utržené struny, tak je nepochopitelné, že koncert nebyl vůbec přerušen a DVA to přesto nějak ustáli. Když byl jako příčina problémů konečně identifikován mikrofon a došlo k výměně, tak jsme se dočkali i výstižného komentáře: “Takže vy jste mě do teď vůbec neslyšeli?” - “NÉ!” - “To je ale škoda...!” =)



Kolem hlavní scény s “middle-bandem” Janelle Monáe už jsme spíše jen procházeli. Nevím, jak to znělo pod pódiem, ale zhruba ve vzdálenosti 150 metrů mi připadalo, že je to všechno nějak moc nahlas a speciálně zpěv hlavní protagonistky je zkreslený a přebuzený. Zvládli jsme písničku, která zněla jako cover verze Jackson 5 (a asi byla =) a ještě jeden kousek, během kterého Janelle ve volném čase patlala štětcem po přistaveném plátně růžovou barvu, pak přes to nakreslila obrys něčeho, co mohl být náčrt kolenního kloubu zezadu nebo ženský zadek a stehna (snad to byl ten kloub ;) a nakonec to celé přečmárala a pojistila nápisem (G?)OD IS LOVE (ani na obrazovce jsme to na tu dálku pořádně neviděli). V tu chvíli začalo opět pršet (po kolikáté už? =), a tak jsme to vzali jako jednoznačný boží povel k opuštění pozic.

Souhrn předchozího děje

Nakonec by mělo samozřejmě přijít zhodnocení celého ročníku a předání cen.

Největší změnou bylo určitě místo konání. Prostředí hutí působí opravdu impozantně a úpravy areálu jsou vidět na každém kroku (srovnávám se stavem před pěti lety, kdy jsem tam byl na exkurzi), ale ještě není ani zdaleka dost “zabydlené”. Nové dláždění a asfalt kolem Gongu byly fajn, ale dál do areálu (zatím?) nepokračují a navezená struska nás sice zachránila před broděním v blátě, ale byla skutečně příliš hrubá (deseticentimetrové kusy nebyly výjimkou), takže chodci klopýtali (zvlášť potmě) a vozíčkáři drhli (kdykoliv).


Plynojem v roce 2007


Plynojem v roce 2012

Gigantický prostor před hlavní scénou víc než kdy jindy ostře kontrastoval s malými scénami pro pár desítek lidí například na Hlubině, které působily, jako by se tam konal úplně jiný festival. Hlubina, kde byly tři menší scény, byla navíc připojená k hlavní části areálu jen poměrně úzkým kovovým schodištěm, kde přetrvávala téměř neustále tlačenice a myslím, že i to částečně přispívalo k izolaci menších scén.



Stejný problém se ostatně týkal i scén u vítkovické vrátnice. Díky okolním budovám byly zvukově poměrně izolované od hluku na hlavních scénách, ale člověk si dost rozmýšlel, jestli se mu časově vyplatí vydat se kvůli nějakému koncertu po strusce přes celý areál (cca 1 km). Se vzdálenostmi se dá samozřejmě těžko něco udělat, ale bylo by fajn, kdyby se do příštího roku podařilo zlepšit kvalitu “pochozích ploch” (ideálně všude dlažba nebo asfalt, což ale zní spíš jako sci-fi =) a taky alespoň trochu rozšířit některá úzká místa mezi budovami, která byla v některých případech navíc ještě uměle zúžena zátarasy. Tak uvidíme, čeho se dočkáme příští rok...!



PS: Kdo dočetl všechny čtyři části téhle reportáže, zaslouží nějakou speciální odměnu (kterou ale od mě určitě nedostane ;), protože je toho skoro 11 (slovy jedenáct) stránek A4.

PPS: Lepší fotky (konečně =) použité v téhle části dodal většinou P.

Colours 2012 - den třetí

V sobotu jsem do areálu z logistických důvodů dorazil tramvají dvojkou, která nejezdí do Židenic, a první vec, ktorá ma udrela do tváre, bola OKD stage, kde mala byť aj Jana Kirschner, ale tú som tam cez ľudí vôbec nevidel - iba akúsi cikánskú alebo rómskú skupinu, ale tí ľudia vôbec nerapovali, tak som si povedal, že sú akosi čudní a išiel ďalej.

Mňágu jsem viděl relativně nedávno v posledním Ladí neladí, ale přece jen to byla povinnost. =) Řekl bych, že za normálních okolností by se jednalo i o velice podobný koncert jako minule, ale Mňága letos slaví a vydala svůj Dáreček s coververzemi všech možných ČS skupin, a tak na Colours využili příležitost a několik přítomných zpěváků přitáhli i na svůj koncert.

Nejvýraznější byl samozřejmě Petr Váša (dokonce ve dvou písničkách - i když ve Výhledově mi přišlo, že poněkud tápal =), a to jak svými šedými rozevlátými vlasy, tak rozevlátým zpěvem i pohybem. Po něm nastoupil Ivánek Gajdoš jako zástupce Bratří Orffů, který byl ale výrazně klidnější a i kvůli kytaře se musel zodpovědně držet na doslech stojanu s mikrofonem. Dvojička ze slovenských Sto múch v extravagantních kožíšcích toho po pódiu nachodila víc, ale obzvlášť slečna mě vokálně příliš nepřesvědčila. Vokální duo ze Skyline naopak zvládlo všechno, ale MC Jacob vypadal v čele Mňágy jako vetřelec z jiného vesmíru a jeho výstupy mě přiváděly k záchvatům smíchu (“Já řeknu Mňága, vy řeknete Žďorp! MŇÁGA!” - “ŽĎORP!” - “MŇÁGA!” -“ŽĎORP!” - “MŇÁGA!” -“ŽĎORP!”), což zřejmě nebylo jeho záměrem. Posledními hosty byli MIDI LIDI posílení o zpěvačku Báru Kratochvílovou (DVA), kteří spolu s Mňágou zahráli svůj Rukopis zelenohorský “Pete Best”. Stále mám dojem, že měl Petr Marek vyhodit přinejmenším jednu sloku, ale jinak se to povedlo. =)

Na Měsíc přišla Petra Fialu ještě vokálně podpořit “manažélka” a závěr už si pak Mňága zodpovědně pohlídala, takže jsem měl čas vzpomínat, jestli se Petr Fiala pohyboval po scéně s mrštností šedesátníka Ozzyho Osbourna už před deseti lety, nebo ho to chytlo až v poslední době (nepřejte si vidět, jak přeskakoval monitory), a kdy začal každou větu ukončovat slovem “jééééés” nebo “oumajgád”. Ale to je doufám jenom takový koncertní folklór, “takže dobrý”! (Tuším, že Mňága začne brzy litovat, že tuhle frázi jako název alba kdy použila. =)



Na Charlie Straight jsme se zase přes celý areál dostali až v závěru, ale zřejmě jsme viděli hlavní tahák, kdy během jedné mezihry (Michal Šupák jel! =) vyběhli ze zákulisí dva chlapíci a natáhli před Alberta Černého plachtu s nápisem Flaming Lips a když jí za chvíli zase spustili, tak se ukázalo, že je Albert zavřený v průhledné bublině. Na zorbing by asi nebyla použitelná, protože neměla dvojité stěny, ale na minutu koulení po lidech to stačilo. =)

Jinak jsme toho ale opravdu moc nestihli, protože pak už jenom Albert stihnul předvést nové tričko, na konci písničky ho hodit do publika (nejsem si jistý, jestli to přežilo nepoškozené =) a bylo po všem.

Další na řadě byla na vedlejším pódiu skupina Nebe, kterou jsem si pracovně překřtil na Kryštof Junior. Richarda Krajča jsem sice nikde neviděl, ale vypadalo to, že tam jako svého delegáta vyslal dohlížet Aleše Juchelku, kterého jsem si mohl všimnout i proto, že publikum bylo docela skromné. Skupina se tím ale nenechala rozhodit a v pohodě si začala kryštofovat. Po chvíli je P zhodnotil: “Hrajou dobře, jak je mám brát vážně, když jsou to takoví mladí kluci? K nim přece nemůžu vzhlížet!” =)

Já jsem se chtěl zdržet trochu déle, ale byl jsem přehlasován a téměř násilím odvlečen na hlavní scénu na ZAZ.



Tahle Francouzka se ukázala jako docela velký živel. Doprovodná skupina přecházela od svižných akustických písniček (kontrabas!) až do klasického rocku (což už ale neznělo tak zajímavě), zatímco ZAZ do toho z plna hrdla zpívala - možná až moc, protože některé písničky zněly tak, že by jim trochu intimnější podání prospělo.

Mezi písničkami se velice aktivně snažila komunikovat s publikem. Z počátku jsem se lekl, že to na nás bude zkoušet francouzsky (kolik lidí by asi něco rozumělo?), ale pak se ukázalo, že nepodcenila přípravu a před sebou měla několik taháků s českými překlady, které poměrně úspěšně četla - i když téměř každou delší větu končila trochu frustrovaným skřekem. =)

Když už pak taháky nestačily, tak si odněkud z publika (?) vylovila překladatelku a společně (překladem po větách) se snažily dát dohromady melodram, což byla docela fuška (navíc lidé nechtěli na povel zavřít oči =), ale nakonec se to víceméně podařilo.

Závěr pak byl zase akustičtější, ZAZ si ve stylu Vlasty Buriana na sevřenou pěst “odtroubila” singlík Je Veux a odešla středem.

Mým dalším cílem pak byli Bratři Orffové v Gongu, ale nedával jsem si velké šance, protože se ke mně z několika zdrojů dostala fáma, že dostat se do Gongu na cokoliv je téměř nemožné, pokud tam člověk nečeká dlouho předem.

Naštěstí pro nás byla na koncertu poměrně velká fluktuace (pro některé posluchače to asi bylo přece jen příliš zadumané), a tak jsme se dostali zhruba v půlce dovnitř a to už jsem z fluktuace takovou radost neměl, protože jsem seděl kousek od bočních dveří, kde ochranka pořád dokola vysvětlovala přicházejícím lidem, že ty dolní dveře jsou pouze východ a že pokud chtějí dovnitř, tak musí ještě o (půl)patro výše.

Jinak mě ovšem koncert potěšil. Před tvůrčí pauzou se mi zdálo, že Bratři začínají na koncertech chytat místo elektroniky spíš trochu “barový zvuk”. Tentokrát se sice elektronika taky nějak zvlášť nedostavila (pokud vůbec), ale celkový zvuk se mi zdál temnější, což beru jako plus.

Jediná zvuková chybka byl až příliš dlouhý reverb, který byl slyšet hlavně na Ivánkově zpěvu, ale je možné, že to je spíše problém Gongu (zatím nemám s čím srovnávat) a s tím se dalo žít.

Nepodařilo se mi ovšem uspokojivě zodpovědět zvídavý dotaz, proč ten kytarista na kraji pořád klečí a jestli vůbec hraje... ;)



V sále ale vládla celou dobu (až na courající lidi) výborná atmosféra a na konci jsem “od sousedů” zaslechl největší pochvalu: “Toto bol vynikajúci koncert. Asi vôbec najlepší, aký som kedy videl!”

Jako kontrast jsme pak chtěli stihnout alespoň konec vystoupení Petra Váši, o kterém jsem si stihnul zjistit jen to, že je to někde na Hlubině. Teprve po tom, co jsme neúspěšně obešli celé “křídlo” areálu tam a zpátky, jsme si všimli, že ještě jedna scéna je ukrytá nahoře v patře vedle kavárny (cedulka venku byla poměrně malá), ale cestou nahoru po schodišti nás srazil dolů dav směřující ven, který nám potvrdil naše tušení, že Petr Váša has just left the building.

K návštěvě koncertu Floexe se mi bohužel nepovedlo nikoho z naší skupinky přesvědčit, a tak jsem byl vydán na milost a nemilost (to spíš) Alanis Morissette.

No, představoval jsem si to jinak. Tak nějak srdečněji.

Skoro to vypadalo, že se Alanis na scéně necítí moc dobře, protože si první dvě nebo tři písničky bez zastavení dlouhými kroky rázovala z jedné strany pódia na druhou bokem k publiku, na které se ani nepodívala. Doleva směrem dopředu a pozpátku zase doprava - skoro jako legendární medvěd, který vyrostl v úzké kleci, kde se nemohl otočit, ale Alanis to alespoň čas od času obrátila.

Čelem k publiku se postavila teprve zhruba po deseti minutách, ale myslím, že to bylo jen proto, že si vzala kytaru, takže už neměla volné ruce a mikrofon stál naneštěstí pro ni přímo uprostřed scény.

Kromě toho celé vystoupení poznamenal nevyvážený zvuk, protože když se do toho skupina opřela (což bylo dost často), tak přehlušovala zpěv, a to je u někoho, kdo je běžně považovaný za písničkářku, docela problém. Přitom prý měla Alanis s sebou vlastního zvukaře, takže je to docela nepochopitelné. V tom kytarovém hukotu se ztratila i většina známějších hitovek a celkový dojem nezáchránilo ani pohazování vlasy, které má Alanis stále proklatě dlouhé, ale naneštěstí jsou akusticky zcela nepoužitelné. =]

Den jsem chtěl původně končit s MIDI LIDI(mi), ale všichni včetně mých zad byli proti, a když je podpořil i argument, že už jsme je ten den vlastně viděli spolu s Mňágou, tak se nedalo vzdorovat. Neděle už stála na prahu a významně si poklepávala botou o strusku...

Colours 2012 - den druhý

V pátek už bylo u vstupu všechno jinak. Fronty zmizely, “odbavení” s náramkem bylo naprosto plynulé, jen ty problémy s dopravou a parkováním se nezměnily, ale to se vzhledem k poloze areálu a množství aut asi o moc lépe vyřešit nedá. Pravdou taky je, že jsme dorazili až po práci a po večeři, takže pravděpodobně už všichni byli uvnitř. =)

Na scénu OKD jsme se dovlekli zrovna ve chvíli, kdy se po okolí rozléhal strašlivý industriální rachot kombinovaný s přeskakujícím CD, ale jak jsem pochopil z následující písničky, tak GaBlé prostě jenom mají rádi kontrasty a co může být lepšího, než prostřídat to s dětským popěvkem jen za doprovodu brnkání na kytaru?



Hlavní hvězdou dne byl určitě Bobby McFerrin doprovázený dalšími třemi zpívajícími parťáky (dva pánové a jedna dáma). Všichni už byli docela v letech, ale to jim nebránilo se pěvecky a beatboxově vyblbnout. Těžko odhadovat, jak velkou část celého koncertu měli připravenou a jakou část tvořila čirá improvizace, ale vzhledem k minimu “opravdových” textů (snad až na píseň o těžkém životě holubů ve městě) bych si vsadil spíš na tu improvizaci.

Bobbymu navíc výborně vyšlo taktické střídání, protože v době, když už to vypadalo, že jsme “všechno slyšeli” a dál budou následovat jen variace na předchozí, tak došlo na mé tušení, Bobby směrem do zákulisí prohodil “Come on, Dan!” a na scéně se zjevil host Dan Bárta. Jeho vsuvka jen prohloubila můj dojem, že improvizace je výrazně v převaze, protože Dan prostě spustil, Bobby mu začal přizvukovat jako ozvěna a zbytek party obstarával pozadí. Po nějaké době to začalo vypadat, že je Danovi už blbé, že je tam jako hlavní sólista, tak se trošku stáhnul a hlavní motivy obstarával Bobby, ale to trvalo jen chvilku, protože ten pak dopředu vystrčil svou kolegyni (téměř doslova) a ta pak s Bártou předvedla něco jako duet.

Část publika možná zklamalo, že ani jako přídavek nedošlo na jediný McFerrinův rádiový hit Don’t Worry Be Happy, ale podle teorií mcferrinovských znalců měl Bobby možná dojem, že to v ČR už odzpíval na minulých koncertech a tak chtěl předvést zase něco jiného. Pro mě to tedy zásadní nedostatek nebyl.



Mám neurčitý dojem, že jsme znovu na OKD scéně ještě zachytili kousek Rubik, ale nic konkrétního si z toho nepamatuju, takže mě to buď příliš nezaujalo nebo si to s něčím pletu. ;)

Určitě si ale nepletu Bonuse, který následoval na sousední scéně. Narváno tam úplně nebylo a tak Bonus začal velmi příhodně dílkem Poslední track (“na konzertech sice vole bejvá lidí pět a půl, teď jen čumim jak se z toho všeho stává kult”). Přítomné publikum opravdu vypadalo dostatečně kultovně a zažraně. ;)

Před začátkem jsem byl docela zvědavý, jak bude Bourek všechny ty podivné ruchy a zvuky z alba vyluzovat naživo a nejspíš jsem čekal, že to bude jen karaoke s počítačem, ale projekci zahájil nápis “Bonus / Martin Tvrdý Trio” a na pódiu byli kromě Bonuse / Bourka skutečně i dva další chlapíci s kytarami a sám šéf se občas posadil za klávesy, takže se jim společně povedlo ten half-playbackový dojem úspěšně rozbít.

Převahu měly samozřejmě písničky (?) z Náměstí míru, které Bonus prokládal komentáři (“to prostředí tady je fakt skvělý”), nepochopitelnými vtipy (“já i Ostrava máme společnou přezdívku - ocelové srdce republiky”) a nezbytným politickým aktivismem (“odvolání Kalouska je skvělý, ale já jim říkám, ať se nespokojí s tím, koho nám předhodí” - následovalo Jez, co ti dají). Někteří diváci pak samozřejmě odešli, aby stihli začátek Antonyho (dalo by se říct “jedna smrt navíc nikoho nezabije!” ;), ale já jsem celkem spokojeně vydržel až do konce a na Antonyho se přesunul až pak.

I Antony celkem naplnil to, co jsem od něho čekal, ale já jsem toho vlastně moc nečekal. ;) Má sice hodně zajímavý hlas (a nebojí se ho použít! ;), ale snad s výjimkou Blind (což je ale vlastně Hercules and Love Affair) mi všechny jeho písničky vždycky připadaly až příliš “vzdušné” a on sám pro změnu příliš divný, což na Colours dokázal dokonce ještě daleko překonat.

U kohokoliv jiného by se dalo napsat, že “je to kus chlapa”, ale to by u Antonyho bylo přes jeho výšku (kolem 190 cm?) a váhu (???) asi trochu matoucí a použít pro srovnání jakoukoliv ženu by taky nebylo úplně přesné. Ovšem vzhled neurčitého pohlaví není zdaleka to nejdivnější... =)

Už při příchodu ke scéně mě totiž neuvítala hudba, ale právě probíhající dlouhý Antonyho monolog o tom, že když byl mladý, tak před jeho domem někdo srazil nějakého kluka a zůstala tam velká skvrna od krve a v té době byla situace v jeho komunitě velice těžká, a tak... Bylo to tak dlouhé, že jsem nakonec zaspal pointu - z části i proto, že jsem začal soucitně sledovat Janáčkovu filharmonii, která Antonymu číhala za zády místo jeho rodných The Johnsons, ale číhala marně, protože Mistr se musel nejprve vypovídat. V další pauze pak následoval další projev hodný OSN o tom, že Země je naše matka, která nám vše poskytuje, kdežto my a ropné firmy jako Chevron, atd. atd.

Na druhou stranu přínos samotné filharmonie byl menší, než mohl být. Hlasitost zpěvu byla totiž vyšší než celého orchestru dohromady, takže ten mohl jen tak podkreslovat a navíc když se občas ozvaly bicí, tak jsem měl dojem, že mají nějakou podivnou ozvěnu (přeslechy?) a všechno se rozplizávalo do nějaké ušlechtilé, ale beztvaré vaty.

Paradoxně pak nejintenzivněji zapůsobil přídavek, který Antony odzpíval z větší části sám u klavíru (neboli platilo tradiční “méně je více”) a nepokazil to ani jeho hlasový výpadek následovaný “oops - I’m a bit tired”.

Ještě bych nerad zapomněl na docela vtipné napomenutí publika, aby na něj lidé nevolali “we love you”, protože to není od srdce, ale pěkně sami za sebe “I love you”, což se pak samozřejmě ozvalo taky a Antony to doplnil smíchem, za který by měl zaplatil nějaké autorské poplatky Jiřině Bohdalové. Na závěr asi třikrát poděkoval dirigentovi, “opravdu vynikajícímu orchestru” a přizvanému klavíristovi, což podtrhnul teatrálním pokleknutím na kraji pódia a pak už se poeticky odvlnil do zákulisí. Jsem rád, že jsem ten koncert viděl, ale doma si Antonyho ani teď pouštět nebudu.

My jsme se pak chtěli odvlnit taky, ale vzhledem k terénu jsme museli použít daleko běžnější klopýtání... =)

Colours 2012 - den první

V posledních letech jsem na Colours trochu zanevřel a letos to po zrušení koncertu Björk vypadalo podobně, ale nakonec mě okolnosti a nový areál přesvědčily, že by bylo vhodné na starou tradici navázat a zjistit, co se mezitím změnilo.

Den první

Co se týká dopravy, mi nové místo konání radost neudělalo (“je to dál a horší cestou”), a tak místo MHD tentokrát přišlo na řadu auto a s tím související problém s parkováním. To nakonec vyřešilo parkoviště u Trojhalí, které je od festivalového areálu poměrně blízko, ale kvůli vlakovým kolejím je z něj bohužel třeba vyrazit opačným směrem a projít přes lávku z obchodního centra Nová Karolina, kterému se jinak každý pravověrný alternativec důsledně vyhýbá, takže tam pak nevyhnutelně bloudí. =) Kolem Místecké už (kolem 19:20) táhly davy lidí a na každém rovnějším kousku plochy kolem cesty stála auta, takže jsem se trochu děsil toho, jak to bude vypadat uvnitř.



Vstupy jsou řešené pomocí poměrně (tím myslím na poměry několika tisíc lidí) úzkých uliček a dvoustupňových kontrol (jedna trhala lístky a nasazovala náramky, druhá se vší silou snažila náramky utrhnout a ohmatávala procházející v intimních partiích ;). Nejrychleji se dovnitř dostávali akreditování novináři (Honzu Dědka jsem alespoň v duchu proklel), kdežto my, majitelé běžných lístků, jsme museli postát pár minut ve frontě a trochu paradoxně nejhůř na tom byli takzvaní hosté festivalu, kteří měli speciální poukazy na jméno, které se porovnávalo s osobními doklady, a tak se jejich fronta pohybovala kupředu jen velmi velmi velmi pomalu. Velmi.



Dovnitř jsme se dostali právě včas, abychom stihli velkolepé (ehm) zahájení zahrnující postávající skupinku Zlaty Holušové, hlaholícího Rosti Petříka a zástupců sponzorů a města, trochu šampaňského a kompletní duhu. Ano, to skutečně znamená, že nad areálem v tu chvíli začalo pršet, ale naštěstí déšť nebyl příliš intenzivní a brzy přestal.

Pak bez dlouhých prostojů na pódium nastoupil Rufus “Vainvrait” (na angličtině by mohli pořadatelé ještě trochu zapracovat ;) se svou doprovodnou skvadrou (celkem sedm lidí - bicí, basa, dvě kytary, klávesy a dvě až gospelově ječící sboristky v lesklých stehnokrojích) a paradoxně a docela drze začal koncert písničkou a cappella.



Wainwrighta se těžko zařazuje do nějaké stylové škatulky, protože si trochu bere ze všeho možného (pop, folk, funk, country), ale výsledkem rozhodně není žádná divočina - tedy rozhodně ne na tomhle koncertě. Na prvním místě je písnička (často ve středním tempu), kterou skupina jistí bez nějakých exhibic nebo technologických novinek, takže výsledný tvar působí po zvukové stránce dost tradičně a docela dobře by splynul s jakýmkoliv hudebním obdobím uplynulých padesáti let - tedy s výjimkou současnosti, kdy rádiový mainstream vypadá už poněkud jinak. =)

Jako každý správný písničkář se Rufus nebál mezi písničkami mluvit, takže jsme se dověděli, že miluje Janáčka (ten se prý narodil někde poblíž na letišti =), že si v areálu Vítkovic připadá jako ve filmu Robocop (“in a good way”) a že si pořád ještě plete Česko a Československo (hned se opravil). Taky zavtipkoval, že se chová jako správný syn s kladným vztahem k rodině, protože zazpíval jednu písničku svého otce (One Man Guy), jednu z černošských sboristek pověřil zpěvem písničky své matky (s propagačním úvodem, že z toho budeme “totally blown away”), alespoň krátce zmínil sestru Marthu a v závěru došlo i na písničku pro malou dcerku. (Obávám se ale, že ta to vzhledem ke svému věku zatím neocení. =)

Ve střední části koncertu skupinu zahnal do zákulisí a pár písniček zahrál jen sám u klavíru, aby mohl v závěru zase trochu přidat hlasitost, tempo a vůbec koncert vygradovat. Pak už došlo jen na představení skupiny a rodinné téma koncertu se uzavřelo přídavkem u klavíru, kterým nevyhnutelně musela být cover verze písničky skorotchána Leonarda Cohena Halleluyah.

Celý koncert určitě nikoho neurazil, ale taky kvůli volnějšímu tempu asi moc lidí nestrhnul a musím tlumočit alespoň jednu stížnost, že má Rufus příliš "uňamčený" hlas. ;)



A protože na dvou hlavních scénách se program pravidelně střídá, tak se celý dav okamžitě po struskovém podkladu, po kterém se mimochodem chodí opravdu dost těžko, přelil k zadní scéně, kde už začínal smyčcový Kronos Quartet s finskými hosty. Akordeonista Kimmo Pohjonen s mini-čírem mi připadal nějaký povědomý a jestli se nepletu, tak už jsem ho na Colours viděl v roce 2009 s projektem KTU, kdežto jeho kolega Kosminen se dvěma notebooky s Abletonem a perkusivním kontrolerem mi připadal velmi nepovědomě, ale to se nemůže divit, když nemá číro. ;)

Pro to, co tahle sestava předvedla, mi bohužel zřejmě chybí odpovídající terminologická výbava. Smyčce přecházely od tichých pasáží, které zněly jako ladění orchestru, přes proplétající se a houstnoucí motivy až ke stavu, kdy chvíli společně (velmi krátce) zařezávaly do rytmu. Pánové vůbec využívali všechny možné způsoby, jak z houslí vyloudit nějaké zvuky, takže došlo i na pizzicato, skřípání po strunách, klepání do těla (ne vlastního, ale houslí =) a později i na vřískání a ďábelské smíchy do snímačů - ideální soundtrack pro vrcholnou scénu filmu Hrátky s čertem. ;)

Pohjonen hrál na akordeon někdy s nimi, někdy proti nim a občas vyluzoval hrdelní brum, který protahoval přes reverb a delay tak vydatně, že se často nedalo poznat, jestli ještě zpívá nebo se jedná o dozvuk. Taková krabičková verze mnišského sboru.

Na celkový zvuk měl ale asi větší vliv Kosminen - hlavně v basovém spektru. Na kontroleru vyťukával ledacos - cinkající rytmy, rify nasamplovaných smyčců a přelévající se granulární šumy, ale nejčastěji všechno podkládal hutnými sub-basy, které nám vibrovaly hrudníkem a ve vrcholných chvílích třásly i obrazem na bočních projekcích. (Těžko říct, jestli se třásly projekční obrazovky nebo kamery. =)

Nejsem si úplně jistý, jestli se mi to všechno upřímně líbilo (místy to byla spíše scénická hudba, kde člověk marně hledal nějaký hudební motiv), ale rozhodně se jednalo o jedno z nejartovějších vystoupení letošních Colours, takže jsem povinně vydržel až do konce. ;)

Mogwai mě z desek nikdy příliš nechytli, ale chtěl jsem jim dát příležitost. První skladbu jsem přežil bez větších následků, ale když druhá začala dvěma brutálně přebuzenými kytarami, tak jsem usoudil, že festival bude ještě dlouhý a že uši budu ještě potřebovat, takže bude bezpečnější utéct. Cestou k autu mi sice připadalo, že se z pódia ozývá i zpěv, ale to se mi určitě něco zdálo, protože Mogwai jako správná post-rocková skupina přece nikdy nezpívají! ;)