Colours 2013 - den čtvrtý

Touhle dobou už letošní ročník Colours asi nikoho nezajímá, ale ať ten deníček máme komplet... =)

Neděle 21.7.

Charakteristickým prvkem letošního ročníku se pro mě staly odpolední pozdní příchody. Na Luno jsme přišli přesně ve chvíli, kdy se Ema Brabcová loučila s publikem, což trochu zamrzelo.

Dalším potenciálním cílem měli být Kieslowski (mimochodem jako jméno pro skupinu mi to připadá dost zavádějící a navíc Krzysztof se psal Kieślowski), ale nakonec zvítězila ještě polštější Maria Peszek, která mi poskytla silný zážitek - i když asi trochu jiný, než zamýšlela, protože u jejich pokusů vyvolat v Polsku revoluci (nebo si dává menší cíle?) jsem se spíše pobaveně usmíval. Maria (už to jméno!) je totiž polská rebelka, což je něco, co v českém provedení už řadu let v podstatě nemůže existovat. Zatímco u nás se dá maximálně nadávat na politiky, kterým je to ale většinou jedno, Polsko má naštěstí stále katolickou církev, a tak se to rebeluje jedna báseň! =)

Maria své poslání očividně bere vážně a neponechává nic náhodě. Vzhledem k tomu, že je spíše menší postavy a chtěla, aby ji bylo pořádně vidět, měla vpředu na pódiu postavené ještě jedno pódijko, na kterém se odehrávalo všechno podstatné, a doprovodná skupina byla rozptýlená v jeho stínu a skutečně pouze doprovázela. Hvězda dorazila na scénu v dobré náladě a v bílém tričku, přes které se ale dramaticky táhnul diagonální červený pruh (asi polská krev ;) začínající už na levém uchu a končící na dlani pravé ruky, a okamžitě to rozjela. Neustále byla v pohybu, rozhazovala kolem sebe konfety, chvílemi se svíjela v křečích na zemi a skoro udělala svíčku, takže tričko mělo co dělat, aby se jí udrželo a my jsme měli několikrát možnost zkontrolovat, že má nenápadnou podprsenku tělové barvy. Docela dlouho to vypadalo, že časem dostaneme šanci zkontrolovat i kalhotky, ale nízké džíny to vypětí nakonec vydržely, takže jsme mohli zhodnotit jen horní půlku zadku.

Z hudebního hlediska to taková revolta nebyla a většina písniček by se klidně dala nacpat do vysílání odvážnějšího pop-rockového rádia, ale Maria nám kromě kusů svého těla nabízela i svou duši "nejsmutnější holky na světě". (Mimochodem prý je jí letos čtyřicet, ale nevypadá na to a ani se tak nechová. =) Slovo "Polsko" a různé církevní symboly se v textech objevily několikrát a nikdy to nebylo v úplně pozitivním kontextu ("Boli mnie Polska, wisi mi krzyż"), ale přítomné publikum, které se zhruba z poloviny skládalo z mladých Poláků (pod pódiem se zuřivě pogovalo!), to jako protistátní provokaci očividně nebralo. Před koncem koncertu to Maria Peszek ještě pojistila oznámením "jsem polsky Ježiš" a věrnou coververzí Personal Jesus, takže jsem každou chvíli očekával španělskou inkvizici, ale nikdo nedorazil a koncert skončil v usměvavé atmosféře.

Asi proto, že už to byl čtvrtý den festivalu, se nám nechtělo nikam daleko chodit (navíc hudební produkce Mika Pattona a Tomahawku jsem se už předem trochu bál) a přesunuli jsme se jen za roh k nafukovacímu Radegastovi (omlouvám se, že o něm zase píšu, ale samotná existence téhle nafukovací sochy s imitací kamene a nezbytnou kachnou v ruce mi prostě připadá "absurdná, a ako!" =), kde se toulala Lesní zvěř. Díky tomu se nám třetí den po sobě povedlo zhlédnout Juru Hradila (Tata bojs a Umakart) a tentokrát jsme ho měli téměř na dosah ruky, protože Lesní zvěř neprodukuje zrovna hudbu pro masy, takže před pódiem postávaly spíše jednotlivé skupinky než souvislý dav a mohli jsme si po libosti vybrat, kam se postavíme. Menší počet diváků ovšem neměl na nasazení hudebníků žádný negativní vliv a zvlášť Hradil na konci vypadal jako po fotbalovém zápase. Je ovšem možné, že to bylo spíše z přemíry zodpovědnosti, protože kromě hraní občas ještě jako hrající trenér rozdával pokyny spoluhráčům (bicí a trubka), zatímco zpěvák Miloš Rejsek se se svými kvílejícími krabičkami zřejmě nenechával ničím omezovat. =) Bylo to tak zuřivé, jak nástrojové obsazení umožňovalo, a bylo toho dost. =)

Následující Boris Carloff s doprovodným seskupením s vynalézavým názvem Boris Carloff Band mě překvapil velmi nerockerskými tureckými kalhotami s rozkrokem u kolen (sakra, už si připadám jako nějaká módní policie, ale fakt to bylo pěst na oko!) a taky tím, jak umírněně promlouval k publiku - až mi to připadalo podezřelé, protože ho mám (asi z nějakých internetových debat) zafixovaného spíš jako ranaře. Všechno klapalo jak mělo, zvuk desky se i naživo povedlo docela dobře rekonstruovat, vzadu běžely různé projekce (samozřejmě nejsilnější dojem vyvolal klip k Falling), ale přesto bylo patrné, že publikum postupně řídne. Asi k tomu přispěl i Devendra Banhart, který zrovna hrál na druhé straně areálu, ale myslím, že Carloff a spol. byli hlavně trochu moc "artoví" a taky jsem zaslechl připomínku, že "ten zpěvák má divný hlas". Přesto si zbytek publika vytleskal přídavek (jako poslední vystupující na scéně si ho carloffovci už mohli dovolit), jenomže už jim došly písničky z alba, a tak se zopakovalo In My Lonely Room. =)

Devendru Banharta jsem zahlédl jen zdálky na velkoplošné projekci, ale protože se jeho koncert už chýlil ke konci, tak jsme raději rovnou zaujali pozici před hlavní scénou, kde už i tak bylo dost lidu.

Jamie Cullum si rozhodně ostudu neudělal a naplnil očekávání. Jediný problém byl v tom, že to prostě byl Jamie Cullum po čtyřech letech - o něco starší, trošku kulatější a unavenější. Sice zase vylezl na klavír a zaskákal si dolů, ale trochu mi tam chybělo nějaké větší překvapení a nečekaná jiskra a tu tam úplně nedodalo ani úvodní (a téměř nesrozumitelné) zvolání "Banik pičo!". Jinak si v podstatě nemám na co stěžovat, protože Mixtape je finálovka jako hrom a Please Don't Stop The Music zní v Cullumově podání jako něco, co sám osobně zažil a složil už padesátých letech. Ale samotného mě překvapilo, že když se mezi "opravdovými" písničkami pustil do imitování a přehrávání úryvků dalších cizích písniček (samozřejmě zase Rihanna, Daft Punk a tak podobně), tak jsem si vzpomněl na loňský koncert Xaviera Baumaxy. =) Jamie tedy působil elegantněji a střízlivěji, ale jinak se tam našlo dost styčných bodů. Kdyby si Xavi sehnal nějakou jazzovou skupinu a donutil ji hrát pop, tak by se na tu hlavní scénu možná taky mohl dostat. ;)

Úplný závěr nám trochu pokazil konflikt s pořadateli, ke kterému jsme se přimotali. Rozcházející lidé samozřejmě mířili nejkratší cestou k nějaké zastávce nebo ke svému zaparkovanému autu, což v našem případě znamenalo projít celým areálem a vyjít přes vrátnici na Ruské ulici, ale k tomu bohužel nedošlo. Když jsme se přiblížili k nejužšímu místu areálu, tak zhruba 10 metrů před námi ze tmy vystartovali dva zřízenci a s hlasitým pokřikem "vyjděte hlavním vchodem" přes uličku postavili zábranu. Nikomu z lidí, kteří k tomu místu teprve přicházeli, se to samozřejmě nelíbilo, protože by se museli zhruba sto metrů vracet do nejhustějšího davu a pak celý areál obcházet po obvodu a navíc viděli, že jiní lidé, kteří šli pár metrů před nimi, ještě prošli a očividně je dál nikdo nezadržuje. Tím pádem se u zábrany rozpoutala nepřátelská debata, jejímž výsledkem bylo zřejmě přetlačování se zřízenci (v polotmě jsem tam toho moc neviděl), průnik několika drzejších návštěvníků mezerami kolem zábrany a nakonec ochraptělý řev, který bych na hudebním festivalu nečekal: "Pokud se pokusíte projít, použijeme násilí!!!" (tři vykřičníky jsou zcela záměrné;) Jak jsem sledoval množství, siluety a gestikulaci lidí před zábranou, tak jsem v předpokládaném boji pořadatelům (i když jim mezitím přišly asi dvě posily) nedával velké šance na úspěch, ale situace se aspoň na pohled trošku zklidnila a začalo se debatovat. V tu chvíli těsně kolem nás prošel někdo, kdo vypadal dost jako ostravský primátor Kajnar, a s tázavým výrazem mířil taky k chumlu u zátarasu, takže jsem na chvilku zaváhal, jestli nemáme počkat na to, jak (to) dopadne, ale nakonec jsme to vzdali a potupně se s brbláním vydali na tu "objížďku". I když na tu rvačku nakonec nedošlo (tedy přinejmenším ne v době, kdy jsme tam ještě postávali, pak nevím =), tak jsem z toho měl dost nepříjemný pocit a myslím, že by se tomu dalo předejít, kdyby to někdo (třeba moderátor hlavní scény Rosťa Petřík) ohlásil trochu s předstihem.

Celkové hodnocení festivalu ale bylo i tak spíše pozitivní. Areál se vylepšil (jen nové trávníky nestihly pořádně zakořenit a obávám se, že Colours jim to kořenění dost zkomplikovaly =) a vybrat taky bylo z čeho. Program (až na zmíněné tiskové chyby) šlapal jako hodinky a přebasované Bonobo jsem nakonec taky přežil, takže nezbývá než doufat, že příští rok budou vychytány zase další nedostatky... A že tentokrát budou ty tortily s kuřecím salátem! =)

Radioedit

Když jsem letos na jaře poprvé zaregistroval existenci pořadu brněnské ČT Radiorock, tak se ve mě mísila zvědavost a pesimismus.

Zvědavost plynula ze samotného záměru ("konfrontace mladé skupiny a zkušeného producenta") a pesimismus z dalších okolností (především "ve studiu Českého rozhlasu Brno, kde nahrávali slavní brněnští i čeští (!!! =) hudebníci"). Nakonec samozřejmě došlo na obojí - série je zajímavá, ale viděl bych tam ještě velký prostor pro zlepšení. =)

Můj první dojem byl, že cílem bude udělat brněnskou verzi "Abbey Road Live" (což ostatně deklaroval i režisér Pavel Jirásek - mimochodem pamatujete ještě skupinu Bratrstvo?), ale synopse naznačovala i trochu hlubší ponor do "tvůrčího procesu" čili spíše blíže k pořadu BBC "Secrets of the Pop Song", kde byl postupně dokumentován kompletní vznik jedné písničky. Ten první záměr se celkem povedlo naplnit (samozřejmě s tím drobným rozdílem, že studio není ani tak "vintage", jako spíš ošuntělé a obraz nevypadá ve srovnání s BBC vždycky dostatečně cool), ale s tím druhým je to o něco horší.

Hlavním důvodem je asi krátká stopáž pořadu (26 minut), během které se navíc má ukázat natáčení ne jedné, ale několika (obvykle tří až čtyř) písniček. Pokud má tedy každá písnička alespoň jednou zaznít celá (cca 4 minuty), odečteme titulky a úvod, tak na zdokumentování tvůrčího procesu u každé písničky zbývají maximálně 4 minuty nebo v horším případě nic, "což není mnoho" a v podstatě ani není možné dostatečně zřetelně ukázat vývoj, kterým písnička ve studiu prošla.

Mimo to mě překvapilo, že skupiny v pořadu často nahrávají písničky, které už dříve nahrály a vydaly na oficiálních albech (kde s nimi mimochodem zřejmě taky pracoval nějaký producent), takže to přímo vybízí ke srovnání obou zaznamenaných verzí, ale k tomu v pořadu taky nikdy nedojde.

Největším problémem se ale zřejmě může stát samotný producent. Nejhůř v tomto směru dopadl asi pilotní díl s Mandrage a Liborem Mikoškou, protože podle toho, co se dostalo do závěrečného sestřihu, se jeho producentský přínos omezil na rozmístění nástrojů ve studiu a zpěváka do kukaně (představte si, že když je zpěv v mixu silnější a má menší reverb, tak ho posluchač vnímá blíž!), objevení jakéhosi prastarého mikrofonu D12, který se prý k Madrage skvěle hodí, protože "oni by měli mít takový dřevní zvuk" (Mikošku omlouvá snad jen fakt, že pořad se natáčel ještě před vydáním písničky Františkovy Lázně) a vůbec se hrabe spíš v praktických a technických detailech spojených s nahráváním, takže nefunguje ani tak jako producent, ale spíš jako zvukař. Přitom členové skupiny v rozhovoru vypočítávají, co všechno by producent měl nebo mohl udělat - hlavně by měl "z tý muziky dostat víc, než my jsme schopný" a "povznést to na nějakej vyšší levl", ale téměř nic z toho neuvidíme.

V tomhle případě se ale do pořadu nacpaly čtyři písničky, takže možná to nebyla tak docela Mikoškova chyba, ale každopádně měl někdo zpěvákovi Mandrage hned na začátku naznačit, že výslovnost "predy vůmn" není to pravé ořechové.

Podobně rozpačitě působila práce "producenta" Davida Popova s Airfare, kde bylo ovšem už na začátku řečeno, že skupina si vlastně všechno rozhoduje sama a ve studiu to prostě chtějí jen nahrát - a jak řekli, tak také udělali, takže kromě písniček nabídl pořad místo producentských zásahů jen několik povšechných informací o skupině (historie, styl, plány, fungování, atd.)

Díl s Animé a Markem Kopeckým už konečně nabízí tu správnou "akci" - časový pres a nakonec podivně utlumený konflikt, který vzbuzuje otázky, co všechno se muselo vystřihnout, ale každopádně je to zajímavější než: "U mě dobrý. Chcete si to zahrát ještě jednou?"

Osobně mi připadá, že pořadu prospívá omezení počtu písniček (byť se Jirásek v jednom díle vloudil před kameru s poznámkou, že by chtěl raději čtyři, aby se s tím "dalo nějak pracovat") a především producenti, kteří mají nějakou konkrétní představu. Honza Muchow i Dušan Neuwerth už skutečně skupinám do nahrávání mluví a dokonce slyšíme ukázky toho, co se postupně mění - i když se třeba nakonec u Charlie Straight zdá, že všechny problémy vždy vyřeší dohrání vícehlasů. ;)

Na hodnocení kvality výsledných nahrávek a tudíž i přínosu jednotlivých producentů si netroufám (už proto, že samotné skupiny jsou naprosto nesrovnatelné), ale z diváckého hlediska mi připadaly nejzajímavější suché bonmoty Dušana Neuwertha, které už asi nepřekoná ani Steve Walsh v šestém a tím pádem (zatím?) posledním díle. Ale ano - i přes všechny připomínky se určitě budu dívat. =)

Valašské polínko

Valašský Špalíček 2011 - 25.6.2011
Valašské Meziříčí (nádvoří zámku a M-klub)



Je tu léto, festivalová sezóna běží na plné obrátky, letošní Colours poslouchám jen přes okno a dva kopce (není to úplně nejkvalitnější odposlech - záleží na směru větru =) a já už se teď v létě v podstatě nikam za kulturou nechystám, takže by bylo dobré dopsat aspoň jeden z načatých textů... =} Navíc na těch českých festivalech stejně hrají pořád ty samé skupiny, takže je v podstatě jedno, o kterém člověk napíše. ;)



Tahle reportáž bude i tak dost ošizená, protože jsem se letošního Špalíčku účastnil jen částečně, takže takticky zamlčím existenci programu od středy do pátku a rovnou se přenesu do sobotního odpoledne.

Vlasta Redl
18:00 - 19:05



Když jsme dorazili na nádvoří zámečku, tak už se na scéně potuloval domorodec Vlasta Redl se skupinou, která se teď jmenuje bůhví jak a hraje těžko říct co, ale evidentně ji to baví. Byl to takový starosvětský koncert, kde si všichni chtějí zahrát a ještě si zablbnout, takže to, co by mohla být tříminutová písnička, natáhnou na deset minut. Před koncem došlo i křest Redlovy knížky, takže Karel Prokeš mohl Vlastovi poděkovat za to, že mu za totáče dělal zásobovače a že má dceru, a bylo to. Já jsem se sice úplně nemohl srovnat s tím, jaké zvuky se linuly z Vlastových kláves, ale ony k němu ty "progresivní" zvuky osmdesátých let (FM syntéza! =) asi patří a střední generace, která zaplnila většinu užitné plochy nádvoří, byla spokojena.

Někdy v té chvíli jsem ovšem zalitoval, že jsme nedorazili na předchozí den, protože jsem v publiku zaregistroval oba živé členy Longital, kteří hráli už v pátek, ale něco je donutilo zůstat i na sobotní program. Mám dojem, že to není zase tak častý jev... O chvilku později se sice mezi lidmi ukázala i Ema Brabcová a spol., ale ti měli koncert teprve před sebou, takže je není možné jako raritu počítat. =)

Květy
18:55 - 19:45



Ale podle zaběhnutého systému Špalíčku už začal dole v M-klubu další koncert, takže nebyl čas na rozjímání. Dokonce se nám povedlo dostat na dohled pódia, takže jsme měli Květy jako na dlani, ale vzhledem k nadprůměrné výšce Martina Kyšperského si koncert určitě mohli užít i lidé v zadních řadách. Po pravdě řečeno jsem Květy viděl poprvé na vlastní oči (divné, co?) a Kyšperský mě překvapil nejen výškou, ale i tím, že naživo vypadal asi o deset let mladší než v televizi, což je pro mě nevysvětlitelná disproporce. Jinak se z pódia linula ta "brněnská alternativa" a z publika souznění s kapelou, které jsme v prvních řadách trochu narušovali jen my, víceméně neznalci. Velectěné publikum si dokonce za vzorovou spolupráci a sborový zpěv vysloužilo speciální odměnu ve formě písničky na přání, kterou byla zvolena píseň Opustit Bystroušku, takže i já jsem byl s volbou spokojen. Ale možná bych byl spokojen i tak, protože jsem musel ocenit, jak Květy v písničkách pomocí omezeného nástrojového parku budují atmosféru. A pokud absolvuju ještě tak deset koncertů, tak si možná zvyknu i na Kyšperského specifický zajíkavý zpěv.

Málem bych zapomněl zmínit, že úplně nakonec si Květy připravily "jednu neznámou písničku jedné slavné valmezské kapely, která nás o to požádala". Ta skupina byla samozřejmě Mňága, písnička Ve skutečnosti (LP Radost až na kost, 1993) a když Kyšperský dělal v místech, kde je v originálu saxofon, jen "o-ó-o", tak jsem se trochu šklebil, ale každá cover verze se počítá a na případný "Mňága tribute" od více různých interpretů bych byl/jsem docela zvědav!

Luno
19:40 - 20:30



Souběžně s koncem koncertu Květů už mělo hrát venku Luno, ale ze mně neznámých technických (?) důvodů ještě nehrálo a vzniklý dvacetiminutový skluz se pak pochopitelně táhnul celým zbytkem programu.

Už na první pohled mi ale připadalo, že takoví "vystajlovaní pražští týpci" se do Valmezu moc nehodí. Jediný bubeník Honza Janečka se občas usmíval, chlapci a chlapi se tvářili převážně hrozně cool a Ema se celý koncert tvářila, že vůbec není na koncertě, ale doma v obýváku a zpívá si pro sebe. Jednou z mála výjimek byla promluva o tom, že je nachlazená a skoro přišla o hlas, takže to nemá jednoduché, ale on to nikdo nemá jednoduché. A Luno to skutečně nemělo jednoduché, protože mi připadalo, že slyším v podstatě pozdní Khoibu (tu méně písničkovou a více depresivní) bez elektroniky a takhle pochmurný zvuk není to, co by na festivalu masově strhlo publikum, takže oproti Redlovi byl prostor před pódiem trochu prořídlý. Největší překvapením koncertu tak pro mě bylo zařazení cover verze Republic of Two "All I Can Hear Is Gunshots", která mě pak v hlavě pronásledovala ještě týden a stejně si pořád myslím, že to "is" není gramaticky správně! =)

Fiordmoss
20:25 - 21:15



Na Fiordmoss už jsme takové štěstí na místo jako u Květů neměli (mimochodem dodatečně jsem zjistil, že kytaru na jejich loňské e.p. Gliese nahrál výše zmíněný Martin Kyšperský, ale koncertů se jeho hostování očividně netýká), protože nás při kličkování mezi lidmi zablokoval nějaký nerudný stařík, ale možná to bylo štěstí, protože kdyby byl zážitek z koncertu intenzivnější, tak by to pro mě bylo k nesnesení. Je to zvláštní, protože Fiordmoss by se mi měl podle všech teoretických předpokladů líbit (akustická kytara + divnozvuky z počítače + dívčí zpěv), ale jsou věci, které dopředu neodhadnete - v případě Fiordmoss je to zpěvačka Petra Hermanová, která je po mě naprosto nestravitelná. Samotného plyšového tygra (nebo co to bylo za zvíře - fakt jsme stáli vzadu) bych ještě překousnul a okázalou artovost projekcí asi taky, ale při zpěvu mě její hlas řezal do uší a když se mezi písničkami pustila do nějakého vyprávění, tak mi připadalo, že musí být pod vlivem, ale nepřišel jsem na to čeho. Pokud se Fiordmoss nějak celostátně proslaví, tak její extrémně zpomalená mňoukavá dikce (sakra, teď mě napadá, jestli to náhodou není koncepční záměr ke všem těm kočkám...?) bude vděčným terčem všech imitátorů. Momentálně u mě prostě neprošli, ale možná to je jen věc zvyku... Od někoho z publika jsem zaslechl větu: "To v podstatě vůbec není hudba, ale líbí se mi to." Můj dojem byl v obou bodech skoro přesně opačný.

Tata Bojs
21:10 - 22:20



Ach ano, Tata bojs! Kdo by ty hochy neznal? ;)

Díky zdravotním komplikacím členů skupiny a tím pádem omezené koncertní činnosti se mi zřejmě už povedlo překonat stav přesycení, kdy jsem se jejich koncertům spíše vyhýbal, protože tentokrát jsem si docela těšil a nakonec si připadal jako na povedeném školním srazu. Ano, samozřejmě bylo nutné na začátku absolvovat Toreadorskou otázku a na konci Růžovou armádu a Milan Cais lezl na bedny na pódiu nebo aspoň svou židličku ("!!! Teď jsem málem spadnul! Přátelé, já jsem si nedávno koupil novou židličku, ale ona má malé rozpětí nožek, takže není moc stabilní a navíc je moc měkká, takže se mi na ní divně sedí, jako na nějakém polštáři. Ono vás to asi moc nezajímá, ale musel jsem se o to podělit." A tak se o tuhle bezvýznamnou vsuvku musím podělit i já... =)

Z dramaturgie koncertu bylo cítit, že se Tata Bojs ještě necítí jako hudební důchodci, protože na začátku koncertu odehráli asi (nedělal jsem si přesnou evidenci =) čtyři písničky z nové desky (sbory zpívané falsetem mi naživo připadaly ještě vtipnější než na desce), ale taky je poznat, že už toho mají dost odehráno a velká část koncertu je pevně zafixovaná. Koneckonců v jedné pauze došlo i na debatu, že to je poprvé, co hrají na Špalíčku, a přitom jsou tak stará skupina a tohle tak starý festival. "A co je vlastně starší?" (můžete to brát jako kvízovou otázku - řešení můžu prozradit, ale ceny nebudou =)

Když tak nad tím přemýšlím, tak to, co koncert odlišovalo od jeho předchůdců, byly vlastně hlavně ty debaty mezi písničkami, oslí můstky nebo komentář k několika odvážlivcům koupajícím se v kašně (ha! proč vlastně nedošlo na písničku V kašně?) o "kašna-divingu". Speciální (i když nevím jak moc) číslo přišlo až na úplný konec, kdy celá skupina pod vedením odrodilého Valacha Jury Hradila sborově odzpívala (pseudo?)lidovou píseň o pálení slivovice s nasazením, které by jim záviděl nejeden soubor lidových písní a tanců.

Ale musel to být silný zážitek, protože jsem (si) po koncertě koupil CD a to jsem u předchozích tří desek Tata Bojs neudělal.

Niceland
23:00 - 23:45



Kdysi v Ladí neladí vedli s moderátory debatu na téma, čeho by chtěli dosáhnout. Mluvilo se o zahraničí nebo že by bylo fajn dostat se do takové pozice, v jaké je Kabát. Tak v téhle pozici Niceland & his band není. Publikum bylo co do počtu velmi skromné, takže z něho nepříjemně vyčníval nějaký dorostenec, který se hned pod pódiem snažil zapůsobit na basáka tím, jak skvěle hraje na air guitar, a mezi lidmi se naopak maskoval Mardoša, který si přišel odhlídnout konkurenci.
Jinak si Niceland drží anglický jazyk i styl a některé písničky už mi dokonce připadaly povědomé, i když si je doma nepouštím a hned tak asi ani nebudu. Skupina si spokojeně placebovala až do chvíle, kdy se na jednom bubnu protrhla blána, čímž vzniknul nucený prostor pro sólovou akustickou vsuvku leadera své doprovodné skupiny ;), ale během dvou písniček se buben opravil a jelo se dál nahlas. Nás už ovšem mnohem víc než hudba lákaly lavičky v M-klubu.

Lesní Zvěř
23:40 - 0:25



Na to, jak málo jsem letos viděl koncertů, je zarážející, kolikrát jsem za posledních pár týdnů viděl Jirku Hradila. ;) Miloše Rejska jsem naopak naživo viděl po mnoha a mnoha letech, ale řekl bych, že STF mi sedělo víc a navíc trojčlenná sestava (klávesy + krabičky + bicí) vypadala na pódiu nějak neúplně. Deska Zvěře se mi docela líbila, ale takhle po půlnoci se zničenými zády už to bylo moc, takže jsme prokličkovali mezi řídnoucím publikem ven a zamířili půlnočním směrem. Tím pádem jsem se nedověděl, jestli Republic of Two zahráli i nějakou písničku od Luna, ale to víte - nikdo to nemá lehké. ;)