Význam hudebních televizi přinejmenším od vzniku internetu vytrvale klesá, ale přesto jsem bral jako příjemnou jistotu, že když si na satelitu Astra naladím rakouskou hudební stanici GoTV, tak že tam s velkou pravděpodobností narazím na něco (z mého pohledu) poslouchatelného.
To už ale pár dnů neplatí.
1.6.2021 ve 3:00 GoTV ukončilo vysílání a jeho pozici na Astře obsadil kanál Stimmungsgarten TV. To je sice taky hudební kanál, ale dramaturgicky je zaměřen na alpskou lidovou scénu, takže v žertovných i dojemných klipech se vyskytují převážně sympatičtí mládenci v kožených kalhotách hrající za doprovodu elektronického bubeníka na tahací harmoniky. A samozřejmě jódlují.
Asi by bylo příliš odvážné pouštět se do komentářů typu "konec jedné epochy", ale stejně mě to svádí k bilančním úvahám.
Je zřejmé, že TV s "moderní populární hudbou" se stávají věcí minulosti. Otázkou je, jestli to znamená, že mladí diváci a posluchači hledají "svou" hudbu jinde (nejspíš na internetu), nebo to znamená, že populární hudba ztrácí svůj společenský význam a v podstatě přestává být populární.
Předpokládám, že částečně platí obojí, ale bojím se, že významnější vliv má ta druhá možnost. Koneckonců populární hudba nikdy nebyla "jen o hudbě". Z velké části to byla platforma generační revolty, hledání životních vzorů a tak všelijak podobně, jenomže přinejmenším část téhle funkce už nějakou dobu pokrývají jiná média a idoly (reality show a youtubeři nejrůznějšího zaměření a intelektuálních schopností), takže co teď s takzvanou populární hudbou?
Zbývá ji samozřejmě funkce nostalgického spojení pamětníků s dobou jejich mládí (to splňuje jak TV Šlágr tak MTV 80s) a kulisy tanečních akcí, ale do budoucna bude její význam a dopad zřejmě dále pomalu klesat.
Nabízí se srovnání s poezií, která bývala historicky ještě poměrně nedávno (tj. asi tak před sto lety =) jedním ze základních pilířů kultury, ale doby, kdy byla nábožně poslouchána na masových akcích, jsou zřejmě nenávratně pryč. (A to nemluvím o psaných blozích. ;)
Samozřejmě si nemyslím, že by populární hudba v dohledné době skončila na stejně bezvýznamné periferii kultury jako poezie, ale bude to mít čím dál těžší a nejspíš se z ní stane jen doplněk jiných médií. Když se totiž "tradiční" hudební fanoušek podívá na YouTube a srovná počty shlédnutí nových "oficiálních" hudebních videí a plně amatérských písniček na téma Minecraft ("vlci zas vyli a já postavil tři vili") vzniklých v uplynulých deseti letech, tak ho to trochu rozesmutní... =}
Kdysi dávno na začátku devadesátých let, kdy naši kulturní cestu do Evropy osvětlovalo MTV Europe a The Chart Show, se na britské hudební scéně pohybovala skupina se záhadným Soup Dragons. Název jsem si sice úspěšně přeložil jako Polévkoví draci, ale nemohl jsem se zbavit dojmu, že mi v souvislosti s tím názvem něco uniká. Internet byl ovšem tehdy ještě v plenkách, takže jsem pátrání vzdal a tahle bezvýznamná záhada zůstala uložena někde v papírové krabici za dveřmi s nápisem "Pozor leopard!".
Teprve tento týden jsem ráno na ČT Art (v době, kdy tam z nejasných důvodů vysílají převážně dětské pořady ;) zahlédl kousek jakéhosi sci-fi dramatu, ve kterém vystupovala rodina mimozemšťanů upletených z růžové vlny a zelená bytost jménem Dračice Polívčice. Eh, cože?!
A protože už nejsou devadesátá léta, tak jsem si podezření mohl snadno potvrdit. Ten animovaný seriál se anglicky jmenuje The Clangers, hlavní hrdiny v něm skutečně zásobuje polévkou Soup Dragon a ta skotská skupina se skutečně pojmenovala podle téhle postavičky.
Vzhledem k tomu, že seriál je poměrně nový, mi tam úplně neseděla časová souslednost, ale to je tím, že ČT teď vysílá nové řady a původní seriál je už ze začátku sedmdesátých let. Mimochodem původní seriál se prý u nás kdysi vysílal jako Večerníček pod názvem Rámusíci, kdežto nová řada je uváděna pod názvem Břinčíci. A zatímco v britské verzi dělá vypravěče Michael Palin (of Monty Python), tak v české verzi musíme vzít zavděk Petrem Rychlým - ačkoliv musím uznat, že ta volba má taky jistou logiku.
Celá tahle poznámka samozřejmě nevyhnutelně směřuje k povzdechu, jak je každý jazyk spjatý se svým kulturním prostředím. To, že si člověk přeloží jednotlivá slova, ještě neznamená, že pochopí celý kontext. Předpokládám, že v Británii zná postavičku Soup Dragon většina lidí, kteří vyrůstali v sedmdesátých letech, kdežto u nás je z toho záhada. Utěšuje mě jen skutečnost, že Britové by si asi neporadili s názvy jako Tryskomyš nebo Muf Supermuf, ale ty bohužel žádná česká skupina nepoužila. Zachraňuje to jen skupina Lakomá Barka. =)
PS: S těmi překlady dětských pořadů je vůbec problém. Nedávno jsem v knížce Výtvarné umění Zeměplochy (Kidby/Pratchett) narazil na větu: "Chtěl jsem podat tohohle milého outsidera [Mrakoplaše] v duchu Fagina, jak ho podal Ron Moody, a Catweasla (postavička dětského TV seriálu z r. 2002)." Problém je, že Catweazle není z roku 2002 a především je u nás známý pod jménem Čáryfuk, takže anglické jméno většině českých čtenářům moc neřekne. Asi to Jan Kantůrek před lety taky překládal bez přístupu k internetu. ;)
V roce 2014 jsem se tady pustil do výkladu, proč není možné automaticky vyrobit barevnou verzi černobílého filmu a vytvořil jsem na ukázku jeden barevný obrázek z pohádky Pyšná princezna. Už tehdy jsem byl v pokušení vyrobit i nějaké kratší video, ale od toho mě spolehlivě odradila představa, kolik by s tím bylo práce.
Myšlenka ve mně ale stále hlodala, a tak jsem později podnikl kratší pokus o kolorování v programu Adobe After Effects, který však nesplnil moje očekávání. Barvy se tam definují v jednotlivých barevných složkách jako změny od původní šedé, takže je dost obtížné trefit správný odstín. Navíc každá barevná oblast je definovaná pomocí uzavřených křivek a řídicích bodů, což sice umožňuje tvar oblastí v animaci mezi několika políčky poměrně snadno interpolovat (tj. není nutné oblast upravovat úplně pro všechna políčka), ale současně to komplikuje tvorbu jemnějších barevných odstínů, protože každý barevný odstín musí mít definovanou samostatnou barevnou oblast - i kdyby to měl být jen bod o velikosti jednoho pixelu. Stále jsem měl pocit, že by mělo být možné dosáhnout mnohem lepšího výsledku v nějakém bitmapovém editoru, ale to by bylo nutné postupovat doslova políčko po políčku...
Loni jsem konečně zaregistroval existenci programu FFMPEG, který mimo jiné umí z videa exportovat jednotlivá políčka, a znovu mi to připomnělo Pyšnou princeznu. Pár sekund videa bych takhle obarvit mohl, ne?
Akce se bohužel nevyhnutelně vymkla kontrole a tohle je výsledek... Slovy klasika: "Tolik práce a přitom taková blbost." =)
Pokud náhodou trpíte nadbytkem volného času a chtěli byste si něco podobného taky zkusit, tak dále následují technické podrobnosti a "veselé příhody z natáčení":
Pro celý pokus bylo důležité vybrat z filmu vhodnou scénu. Chtěl jsem aby byla dostatečně ikonická a současně dost statická, protože jsem tušil, že čím méně bude ve scéně pohybu, tím snáze se bude kolorovat. Nakonec tedy padla volba na scénu, kdy Krasomila pod Miroslavovým dohledem vybrnkává písničku Rozvíjej se poupátko. Celá má 55 vteřin, ale předpokládal jsem, že z ní použiju jen část.
FFMPEG umí snímky exportovat ve formátu BMP a JPEG, z nichž mi ani jeden nevyhovoval. JPEG používá ztrátovou kompresi, takže při exportu snímků dojde nevyhnutelně k jejich zkreslení, a BMP nepoužívá žádnou kompresi, takže soubory jsou zbytečně velké a komplikují tak jakýkoliv přenos dat. FFMPEG by měl umět i export do formátu PNG (24 bit, bezztrátová komprese), ale ten mi z neznámých důvodů nefungoval, takže jsem nakonec místo pátrání po příčinách nejprve provedl export do BMP a získal tak necelých 1400 obrázků v rozlišení 1920x1080, které dohromady zabíraly zhruba 9 GB. Pyšná princezna ale nebyla natočena ve formátu 16 x 9, ale 1,37 x 1, takže na bocích byly černé pruhy. Pomocí masové konverze (FastStone Image Viewer) jsem tedy obrázky nechal ořezat a zkonvertovat do formátu PNG a dostal se tak na únosnějších 1,5 GB v rozlišení 1490 x 1080. (Teoreticky to mělo být 1480 x 1080, ale horní a dolní okraje byly zřejmě trochu ořezány při digitalizaci.)
Pak jsem se s vervou pustil do díla ve Photoshopu. Začal jsem od políčka, které už jsem měl hotové z roku 2014, trochu ho doladil a pokračoval na následující. Šlo to *poměrně* dobře, protože po sobě jdoucí políčka si jsou dost podobná, takže stačilo vzít barevné vrstvy z předchozího políčka, odpovídajícím způsobem s nimi trochu pohnout, opravit nepřesnosti na krajích barevných ploch, které nevyhnutelně vznikají, a výsledek uložit. Za večer jsem tímhle způsobem vyčistil a obarvil asi deset políček, takže kdybych chtěl stejným způsobem pokračovat dále, tak by mi minutová scéna zabrala zhruba půl roku.
Bylo zřejmé, že podobným postupem dokážu obarvit skutečně maximálně pár sekund filmu, což mě od dalšího pokračování stejným způsobem odradilo.
Místo toho jsem začal přemýšlet jiným směrem. Změny mezi jednotlivými políčky jsou často poměrně malé a sám jsem postupoval tak, že jsem srovnal dvě černobílá políčka a pak odpovídajícím způsobem upravil barevnou masku prvního políčka do podoby toho druhého. Kdyby existoval program, který dokáže poznat, jak se první černobílé políčko změnilo na to druhé (co se kam pohnulo), tak by měl být schopen stejným způsobem změnit i tu barevnou masku...
O žádném takovém programu jsem nevěděl, ale experimentální pokušení nakonec zvítězilo a pustil jsem se do programování (Visual Studio a C#). Výsledkem byl jednoduchý program Frankensteiner (na jméno jsem obzvlášť hrdý ;) spouštěný z příkazové řádky, který načetl dva stejně velké obrázky ve formátu PNG, rozdělil je na čtverečky o rozměrech 10 x 10 pixelů a snažil se druhý obrázek sestavit ze čtverečků prvního obrázku tak, aby byl výsledek co nejpodobnější. První verze obsahovala ve výpočtech podobnosti dost chyb, ale i tak vypadaly první pokusné výsledky mnohem lépe, než jsem se obával, a tak jsem v pokusech pokračoval.
Zhruba o týden později jsem měl opravenou a lépe vyladěnou verzi (výpočet jednoho políčka obvykle trval méně než minutu), jejíž výsledky vypadaly mnohem lépe, než jsem doufal, a tak jsem přidal i transformaci barevné masky. Ta bohužel vypadala o něco hůře (na okrajích barevných ploch se barevné pixely vždy trochu promíchaly), ale i tak jsem výsledek zhodnotil jako uspokojivý a rozhodl se, že obarvím celou brnkací scénu. Postup měl vypadat tak, že vždy nechám spočítat sekvenci několika obrázků dopředu, zkontroluju výsledek a až dorazím k obrázku, kde barevné chyby přesáhnout nějakou únosnou mez, tak vygenerovanou barevnou masku ručně upravím a nechám od tohohle políčka spočítat další sekvenci. Podle prvních testů to vypadalo, že "klíčový snímek" bude třeba udělat přibližně jednou za 10 až 20 políček, což vypadalo dost optimisticky.
Brzy jsem ale narazil na další komplikace. Původní film je starý a dost poškrábaný a škrábance nevyhnutelně zvyšovaly nespolehlivost spočítaných výsledků, takže bylo třeba se jich nejprve zbavit. Na každém políčku bylo podobných obrazových chyb několik (malá zrnka prachu, větší fleky zřejmě z laboratoře, svislé škrábance z promítačky a podobně), takže v celé sekvenci bylo celkem několik tisíc (!) chyb, které volaly po nápravě.
Pro opravu podobných chyb na fotografiích se obvykle používá algoritmus, který hledá náhlé ostré přechody barvy nebo jasu a trochu je změkčí, čímž se ale nevyhnutelně změní i spousta míst, která by se změnit neměla. Tomu jsem se ale chtěl vyhnout, a tak jsem si napsal další jednoduchý program jménem Duster, který opravoval chyby na základě předchozího a následujícího snímku. Vždy nejprve mezi sebou porovnal sousední snímky a oblasti, ve kterých se příliš nelišily, si označil jako "spolehlivé" a s jejich průměrem pak srovnával a případně upravoval prostřední snímek. Abych zabránil nežádoucím "opravám", jsem "spolehlivé" oblasti vždy preventivně ještě trochu zmenšil a projel jsem programem všechny černobílé snímky. Tím se mi povedlo opravit přibližně 75 % původních kazů, ale zbývalo ještě dost chyb, které byly příliš velké (algoritmus nebyl schopen rozlišit velký flek od skutečného objektu), škrábance táhnoucí se přes několik políček, málo kontrastní skvrny nebo kazy v částech snímku, kde se ve filmu něco pohybovalo).
Další část chyb jsem eliminoval pomocí kombinace Frankensteineru a Dusteru. Všechna políčka jsem nechal rekonstruovat z jejich sousedů, čímž v rekonstruovaných verzích zmizely drobné chyby, a tyhle hybridy jsem pak použil jako falešné sousedy pro druhý průchod Dusterem. Tím jsem se zbavil zhruba poloviny zbývajících chyb (většinou těch menších v pohyblivých oblastech) a na ty zbývající (cca 10-15 % původního počtu) už jsem bohužel musel nasadit individuální přístup a opravovat je ručně, což zabralo několik dnů.
Během oprav a srovnávání různých metod opravy jsem měl bohužel dost času jednotlivá políčka porovnat a všimnout si všech nedostatků, kterými vstupní materiál trpí. Je jich dost: během digitalizace došlo k nějakému přepočtu políček (původní film má pravděpodobně 24 FPS, televizní vysílání 25 FPS (50i)), což způsobilo kolísání zrnitosti a překopírování některých kazů původního filmu z jednoho filmového políčka na dvě digitální.
Kromě toho je patrné, že při digitalizaci nebyl film vždy dokonale rovný, takže se obraz v některých místech mírně deformuje a vlní a zřejmě není náhoda, že je u těchhle prohnutých políček často patrný i svislý škrábanec. A to nemluvím o drobných otřesech kamery, které jsou zřejmě zaznamenané už na původním negativu...
Část těchhle chyb jsem se pokusil opravit nebo alespoň zkorigovat, ale ne vždy to bylo možné. Pro "seriózní" výsledek by samozřejmě bylo třeba začít novým nascanováním původního filmu ve velkém rozlišení skutečně políčko po políčku a nedělat žádný přepočet snímkovací frekvence. Ještě lepší by asi bylo zkombinovat několik distribučních kopií (neměly by mít škrábance na stejných místech), ale to jsem v amatérských podmínkách samozřejmě neměl k dispozici.
V dalším kroku bylo třeba spojit černobílá políčka s barevnou maskou, což by bylo u 1400 políček ručně dost ubíjející, a tak vznikl další jednoúčelový program jménem Colorizer. Původně jsem chtěl, aby používal naprosto stejný způsob výpočtu jako Photoshop (což jsem samozřejmě trefoval experimentálně), ale během pokusů jsem se dobral parametrické křivky, která byla trochu jiná, ale zdálo se mi, že u tmavých odstínů dává věrohodnější (méně saturované) výsledky, takže jsem u ní nakonec zůstal.
Po vytvoření prvních sekvencí jsem si uvědomil, že mi ještě zbývá jeden problém a to byly poměrně ostré změny v místech klíčových snímků. Ty bylo třeba vyhladit, a tak jsem se rozhodl, že mezi klíčovými snímky bude potřeba přidat lineární interpolaci mezi políčky spočítanými vzestupně a sestupně. Pokud jsem měl například klíčové snímky 1 a 5, tak jsem si nechal spočítat vzestupně sekvenci 1-4 (a vznikly snímky 2a, 3a a 4a) a sestupně sekvenci 5-2 (snímky 4b, 3b a 2b). Výsledná políčka pak vznikla jejich smícháním v proměnlivém poměru (tj. 2 = 75% 2a + 25% 2b, 3 = 50% 3a + 75% 3b a 4 = 25% 4a + 75% 4b), což dostal na starost další vlastní program Blender.
A protože tohle všechno se ovládalo z příkazové řádky a znamenalo to mnoho psaní a kopírování textu (Notepad a Excel), tak jsem programovací část uzavřel napsáním několik skriptů (.js), které vždy prohledaly adresář s klíčovými snímky, poznamenaly si změny a vygenerovaly nové dávkové soubory (.cmd), které pak dopočítaly všechna políčka, která byla těmi provedenými změnami ovlivněna.
Tím bohužel skončila ta zajímavější a optimističtější část, kdy jsem si ještě představoval, že dál to půjde snadno, a nastoupila rutina, kdy bylo třeba postupně vytvářet a upravovat klíčové snímky. Původně jsem odhadoval, že mi to zabere zhruba dva týdny, ale nakonec to trvalo zhruba třikrát déle, což bylo způsobeno částečně mým zbytnělým puntičkářstvím a částečně nepozorností. Například teprve někde u políčka 240 jsem si všimnul, že Miroslav má vlastně světlé plátěné kalhoty, u políčka 720 jsem zjistil, že část Krasomiliných šatů je ve skutečnosti opěradlo židle, a podobné perličky, které pak vyžadovaly opravy na mnoha předchozích klíčových snímcích. Mým největším oblíbencem se stala kožešina, která se skrývá ve stínu za oběma hrdiny a kterou jsem dodatečně opravoval téměř všude.
Kromě toho mi úplně nevyšel odhad, že klíčové snímky budou potřeba přibližně každých 10-20 políček. To poměrně slušně fungovalo v klidnějších pasážích, ale když došlo k nějakému rychlejšímu pohybu rukou nebo nedejbože k pohybu kamery, tak Frankensteiner začal lapat po dechu (výpočet jednoho políčka se natáhl až na několik minut a barevná maska se stejně začala rozjíždět) a klíčové snímky pak bylo v takových místech třeba udělat pro každé druhé políčko. Klíčových snímků tak nakonec bylo potřeba 163 (tedy v průměru každých 8,5 políček) a v některých pasážích by stále ještě bylo vhodné přidat další.
Když jsem měl konečně ke všem políčkům spočítané kolorované verze, tak jsem to vše pomocí starého přítele FFMPEG spojil do jednoho videa, přidal upravenou zvukovou stopu, orientační titulky a bylo konečně hotovo.
Pokud by se snad našel šílenec, který by chtěl pokračovat jinou scénou nebo zkusit štěstí s jiným filmem, tak tady přikládám zip se všemi prográmky, skripty i pracovní adresářovou strukturou.
Vedlejším produktem celé akce se stal font Krasomila, který vychází z ručně psaných titulků původního filmu.
Nedávná televizní premiéra "remasterované" verze pohádky Tři oříšky pro Popelku vyvolala mimo jiné přízrak jménem "barevná verze Pyšné princezny". Různí lidí se v diskuzích ujišťují, že tu barevnou (přesněji řečeno dodatečně kolorovanou) verzi kdysi viděli, a leckdy přidávají i další detaily tak vehementně, že jsem dostal chuť jim nějaký ten důkaz vyrobit. ;)
Mnozí laici jsou stále přesvědčeni, že existuje nějaký trik, jak k černobílému snímku dopočítat původní barvy, což je ale bohužel nemožné. Pro záznam barvy se používají různé matematické systémy, ale vždy se skládají nejméně ze tří složek (RGB = červená, zelená, modrá, YUV = jas a dvě barevné složky, HSL = odstín (pozice ve spektru, atd.), sytost a světlost), kdežto černobílá hodnota je jen jedna. Při převodu ze systému YUV se tedy použije jen jas a dvě složky se jednoduše "zahodí", u ostatních systémů se černobílá hodnota spočítá jako vážený průměr (jednoduchý průměr obvykle nestačí ani u RGB, protože zelenou barvu vnímá oko citlivěji než červenou a mnohem citlivěji než modrou), ale v každém případě se dvě třetiny informace nenávratně ztratí. Ne zcela přesná ilustrace ukazuje, že mnoha barevným odstínům může odpovídat jediný odstín šedé
Chybějící barevnost tedy není schopen spolehlivě doplnit žádný automat. Vždy je (zatím) potřeba člověk a pokud možno také nějaký archiv. Člověk nebo nějaký algoritmus detekující tvary totiž může poměrně (!) snadno doplnit barvu lidské pokožky, trávníku nebo oblohy, protože ty jsou vždy téměř stejné, ale barva šatů, maleb na stěnách a podobných prvků se spolehlivě odhadnout nedá, a pak je potřeba chybějící informace někde dohledat.
V případě Pyšné princezny se do dnešního dne dochovaly některé šaty, ale obávám se, že dohledat úplně všechno je (a bude) nemožné i v barrandovském archivu, takže přichází na řadu ruční práce a barevná loterie.
Původní černobílé políčko filmu
Poměrně odfláknutá =) barevná maska - v ideálním případě by měla být přesnější, ale oko je k barevnosti naštěstí poměrně tolerantní a barvy blízkých objektů se i ve skutečnosti částečně odrážejí a mísí
Kolorovaný výsledek
Pokud se někdy někdo skutečně pustí do kolorování celého filmu, tak mu přeju především hodně trpělivosti... =)
Edit 3.2.2017
Různé algoritmy na automatické dobarvování černobílých obrázků samozřejmě existují, ale donedávna byla kvalita jejich výstupů dost problematická. V poslední době se ale objevují nové projekty, jejichž výsledky vypadají překvapivě dobře. Zatím nejlepší je zřejmě tenhle experimentální japonský projekt (Satoshi Iizuka - Edgar Simo-Serra - Hiroshi Ishikawa).
Ani on samozřejmě není schopen v pravém slova smyslu rekonstruovat původní barvy, ale snaží se je doplnit pomocí neuronové sítě, která už dříve analyzovala řadu různých barevných obrázků. Algoritmus je schopen "poznat", co je obloha, co tráva a co lidé, a podle toho plochy obarvit. Výsledky jsou barevné a barvy působí věrohodně, ale stále se jedná pouze o odhad, takže například barvy látek se mohou dost výrazně lišit od původní reality. Přesto se dá říct, že kvalita vzniklých barevných obrázků je za ideálních podmínek zhruba stejná, jaké by dosáhl zkušený grafik, který nemá při práci k dispozici srovnávací barevný archiv. Dá se tedy očekávat, že se poměrně brzy objeví i komerčně dostupné nástroje pracující na podobném principu a počet kolorovaných filmů začne rychle růst, takže barevná verze Pyšné princezny možná není zase tak daleko... =)
Edit 8.1.2018
Nakonec jsem přece jen zkusil v experimentu pokračovat a kousek videa obarvil...
Poslední díl Ladí neladí
Mňága & Žďorp + Bez ladu a skladu
RNR Garage Ostrava Martinov
5.10.2011
Tak nám zabili Ladí neladí a už bych ten článek mohl po měsíci konečně dopsat... =)
Pohřeb se konal na obvyklém místě, za účasti obvyklých moderátorů, obvyklých publicistů a obvyklých diváků. Neobvyklé bylo to, že moderátoři Petr Fiala a Michal Kaščák tentokrát téměř nemoderovali, ale místo toho vystupovali se svými “rodnými” skupinami a o moderování se podělilo více lidí. Slavnostní atmosféru derniéry navíc doplňovaly místní zasloužilé celebrity jako Zlata Holušová v publiku a samozřejmě pan domácí Marcel Woodman za barem.
Celý večer zahájili dramaturgové Marek Dohnal a Marcel Nevín, kteří to pojali vskutku bilančně, takže jsem měl z úvodního projevu dojem, že právě dostali Oscara, ale myslím, že na Oscarech by trochu přetáhli časový limit a už by dávno spustil orchestr. ;)
Bez ladu a skladu
Koncertní část celkem tradičně zahajovali slovenští hosté čili Bez ladu a skladu, které jsem viděl naživo asi podruhé a po dlouhé pauze (téměř 11 let - pochopitelně, když jsou v dlouhotrvajícím rozpadu), ale všechno vypadalo dost povědomě - jen okolnosti se změnily. Pánové nastoupili v oblecích, ale ono to působí jinak, když je v obleku drze vyhlížející mladík nebo usedlý čtyřicátník...
Vzhledem k minimální aktivitě skupiny se repertoár od minula příliš nezměnil, takže se hrálo Nahoře bez, Parné valce, Píšte všeci modrým perom, Udavač a tak všelijak podobně, a když Mišo zavtipkoval, že “teď přijde jedna novější písnička - z roku 1994”, tak se všichni zasvěceně zasmáli a samozřejmě na to přišla řeč i později v diskuzi. Já jsem měl ovšem trochu zvláštní pocit, že BLAS ještě dvacet dva let po revoluci zpívají převážně (nebo alespoň z velké části) protikomunistické protestsongy. Byla to prostě časová konzerva se vším všudy, jenomže politické písničky stárnou rychleji, než obecnější témata. Kromě toho se z interpretace písniček vytratila ta tehdejší osobní angažovanost a “nasranost”. Celá skupina se na pódiu usmívá, vyměňuje si v přestávkách narážky a vtípky, a tak teď logicky nemůže působit jako přesvědčiví bojovníci proti … čemu vlastně? Prostě se všichni sešli, aby zavzpomínali na dobu, kdy podvraceli republiku, ale i přes to, že jim to vzpomínání šlo velice dobře, tak mi to připadalo ještě odtrženější od současnosti než Oceán.
Pro úplnost ale samozřejmě musím dodat, že já nejsem starý fanoušek - ti si koncert dokonale užili, zazpívali, zaskákali a připomínky k repertoáru určitě neměli. ;)
Mňága & Žďorp
Z pohledu aktuálnosti dopadla Mňága určitě líp (rád bych taky doplnil, kdy jsem ji viděl naposled naživo, ale bohužel se mi na to nepovedlo vzpomenout =). Samozřejmě měla výhodu v tom, že stále hraje a občas i vydává nové písničky, ale myslím, že hlavní rozdíl je v nadčasovosti Fialových textů. Vždycky se chce někdo prokopat ven a neznalec by měl asi docela problém odhadnout, jak staré jednotlivé písničky jsou.
Jinak se ovšem TAKY jednalo o večírek pro pamětníky, jen byl proti BLAS ještě rozjetější. Fiala se celý koncert rytmicky zmítal jak mim po obrně, Martin Knor přišel na kraj pódia předvádět metalové sólo, Neky dělal nejspíš Gena Simmonse z Kiss a na závěr si ještě Fiala prohodil role s bubeníkem Pavlem Koudelkou. Stinnou stránkou bylo, že Mňága hrála skoro všechny písničky rychleji, než jak jsou nahrané na albech, a v některých případech nasadili pánové takové tempo, že se písnička poněkud “rozostřila”. (Původně jsem chtěl napsat “rymicky rozpadla”, ale tak zlé to zase nebylo. =) Playlist se samozřejmě skládal převážně ze starších kousků, ale vetřelo se tam i několik písniček z poslední desky - trochu překvapivě i dokonale bezútěšní Zloději života, kteří koncert dost přibrzdili a asi z nich nikdy nebude hit, ale takovou písničku Petr Fiala prostě nemůže vynechat.
Beseda
Beseda se pak samozřejmě taky nesla v bilančním duchu celých deseti let (až na krátké zhodnocení, že “dnes to byl takový pěkný retro večer”, po kterém se Mišo Kaščák dotčeně otřásl) a rozebíraly se celosvětové problémy hudebního průmyslu s přihlédnutím k nejnovějším technologiím (především Pavel Kučera + Honza Vedral). Zhruba po půl hodině to nevydržel jeden ošlehaný anarchoskinhead (ehm ;) z řad publika a zmocnil se mikrofonu, aby publicistům vynadal, že “kecají o p***vinách, nikoho to nezajímá, lidi už stejnak odešli a přitom tu máte dvě takové legendy, tak se jich na něco zeptejte!”. Pak pokračoval výkladem o tom, kdy a kde obě legendy viděl poprvé a jaké to bylo (jak jste jistě pochopili i z tohohle textu, tak tuhle pasáž tam prostě musí každý pamětník vložit ;), ale nakonec ho Fiala s Kaščákem uklidnili, že takhle ta beseda rozhodně nebyla myšlena, takže si mikrofon zase vzal Pavel Kučera a nerušeně pokračoval ve filozofování o vlivu internetu. Občas se ke slovu dostal i přítomný Libor Lisý, ale skutečně jen zřídka, takže slovenský publicista, jehož jméno jsem na začátku debaty kvůli hluku nezaregistroval, alespoň pochválil celé Ladí neladí za nehynoucí zásluhy při mapování slovenských skupin, načež kameramani začali signalizovat, že jim dochází místo v kamerách, takže debata byla přerušena a po předání režijních pokynů (“takže jak jsme se domluvili - budúcnosť, slzy”) celé Ladí neladí kvapně skončilo nad talířem řízečků. (Bohužel pouze pro účastníky debaty.)
Asi by bylo vhodné taky připojit nějakou tu shrnující moudrost, ale to bych asi nepotěšil toho pána, co se chtěl taky zapojit do debaty, takže se odvážím maximálně vyjádřit zvědavost, jestli se za Ladí neladí chystá nějaká náhrada a jestli se toho bude účastnit i ostravská ČT. Na druhou stranu koho by dnes, v čase internetu, zajímala nějaká TV nebo dokonce debatování o hudbě...?
Trochu atmosféry lze nasát z tohohle částečně nesrozumitelného a částečně zbytečného videa z úplného konce... =)
Fotky když tak omrkněte u konkurence na Óvečkách...
Když jsem letos na jaře poprvé zaregistroval existenci pořadu brněnské ČT Radiorock, tak se ve mě mísila zvědavost a pesimismus.
Zvědavost plynula ze samotného záměru ("konfrontace mladé skupiny a zkušeného producenta") a pesimismus z dalších okolností (především "ve studiu Českého rozhlasu Brno, kde nahrávali slavní brněnští i čeští (!!! =) hudebníci"). Nakonec samozřejmě došlo na obojí - série je zajímavá, ale viděl bych tam ještě velký prostor pro zlepšení. =)
Můj první dojem byl, že cílem bude udělat brněnskou verzi "Abbey Road Live" (což ostatně deklaroval i režisér Pavel Jirásek - mimochodem pamatujete ještě skupinu Bratrstvo?), ale synopse naznačovala i trochu hlubší ponor do "tvůrčího procesu" čili spíše blíže k pořadu BBC "Secrets of the Pop Song", kde byl postupně dokumentován kompletní vznik jedné písničky. Ten první záměr se celkem povedlo naplnit (samozřejmě s tím drobným rozdílem, že studio není ani tak "vintage", jako spíš ošuntělé a obraz nevypadá ve srovnání s BBC vždycky dostatečně cool), ale s tím druhým je to o něco horší.
Hlavním důvodem je asi krátká stopáž pořadu (26 minut), během které se navíc má ukázat natáčení ne jedné, ale několika (obvykle tří až čtyř) písniček. Pokud má tedy každá písnička alespoň jednou zaznít celá (cca 4 minuty), odečteme titulky a úvod, tak na zdokumentování tvůrčího procesu u každé písničky zbývají maximálně 4 minuty nebo v horším případě nic, "což není mnoho" a v podstatě ani není možné dostatečně zřetelně ukázat vývoj, kterým písnička ve studiu prošla.
Mimo to mě překvapilo, že skupiny v pořadu často nahrávají písničky, které už dříve nahrály a vydaly na oficiálních albech (kde s nimi mimochodem zřejmě taky pracoval nějaký producent), takže to přímo vybízí ke srovnání obou zaznamenaných verzí, ale k tomu v pořadu taky nikdy nedojde.
Největším problémem se ale zřejmě může stát samotný producent. Nejhůř v tomto směru dopadl asi pilotní díl s Mandrage a Liborem Mikoškou, protože podle toho, co se dostalo do závěrečného sestřihu, se jeho producentský přínos omezil na rozmístění nástrojů ve studiu a zpěváka do kukaně (představte si, že když je zpěv v mixu silnější a má menší reverb, tak ho posluchač vnímá blíž!), objevení jakéhosi prastarého mikrofonu D12, který se prý k Madrage skvěle hodí, protože "oni by měli mít takový dřevní zvuk" (Mikošku omlouvá snad jen fakt, že pořad se natáčel ještě před vydáním písničky Františkovy Lázně) a vůbec se hrabe spíš v praktických a technických detailech spojených s nahráváním, takže nefunguje ani tak jako producent, ale spíš jako zvukař. Přitom členové skupiny v rozhovoru vypočítávají, co všechno by producent měl nebo mohl udělat - hlavně by měl "z tý muziky dostat víc, než my jsme schopný" a "povznést to na nějakej vyšší levl", ale téměř nic z toho neuvidíme.
V tomhle případě se ale do pořadu nacpaly čtyři písničky, takže možná to nebyla tak docela Mikoškova chyba, ale každopádně měl někdo zpěvákovi Mandrage hned na začátku naznačit, že výslovnost "predy vůmn" není to pravé ořechové.
Podobně rozpačitě působila práce "producenta" Davida Popova s Airfare, kde bylo ovšem už na začátku řečeno, že skupina si vlastně všechno rozhoduje sama a ve studiu to prostě chtějí jen nahrát - a jak řekli, tak také udělali, takže kromě písniček nabídl pořad místo producentských zásahů jen několik povšechných informací o skupině (historie, styl, plány, fungování, atd.)
Díl s Animé a Markem Kopeckým už konečně nabízí tu správnou "akci" - časový pres a nakonec podivně utlumený konflikt, který vzbuzuje otázky, co všechno se muselo vystřihnout, ale každopádně je to zajímavější než: "U mě dobrý. Chcete si to zahrát ještě jednou?"
Osobně mi připadá, že pořadu prospívá omezení počtu písniček (byť se Jirásek v jednom díle vloudil před kameru s poznámkou, že by chtěl raději čtyři, aby se s tím "dalo nějak pracovat") a především producenti, kteří mají nějakou konkrétní představu. Honza Muchow i Dušan Neuwerth už skutečně skupinám do nahrávání mluví a dokonce slyšíme ukázky toho, co se postupně mění - i když se třeba nakonec u Charlie Straight zdá, že všechny problémy vždy vyřeší dohrání vícehlasů. ;)
Na hodnocení kvality výsledných nahrávek a tudíž i přínosu jednotlivých producentů si netroufám (už proto, že samotné skupiny jsou naprosto nesrovnatelné), ale z diváckého hlediska mi připadaly nejzajímavější suché bonmoty Dušana Neuwertha, které už asi nepřekoná ani Steve Walsh v šestém a tím pádem (zatím?) posledním díle. Ale ano - i přes všechny připomínky se určitě budu dívat. =)
Pokud si myslíte, že napsat reportáž z jednoho dvojkoncertu je otázkou pár desítek minut, tak tenhle text by vás z toho omylu mohl vyvést. Když si to člověk pěkně rozloží, tak mu to vydrží třeba i na měsíc naprosto nesoustředěného psaní... ;)
Tenhle večer byl plný překvapení – organizátoři zřejmě usoudili, že na WWW se přijde podívat trochu více lidí, a tak se tentokrát pro změnu zase vybíralo vstupné (!) a hlavně tentokrát obsadili hlavní sál Garage s pódiem. Ovšem když jsem skoro přesně ve 20:00 pronikl dovnitř, tak jsem tradičně začal být trochu nervózní, protože plno ani zdaleka nebylo, ale pak zřejmě v rychlém sledu přijely na konečnou dvě tramvaje, ve dveřích se ukázaly některé povědomé tváře ostravského klubového publika a konečně se mohlo začít.
Pjoni & Ink Midget
Překombinovaný název slovenského projektu jsem původně povzneseně přehlédl jako širé rodné lány, ale den před koncertem jsem si přece jenom přečetl celou pozvánku a zjistil, že jsou to přejmenovaní slovenští pubescenti Tucan, kteří minule (sakra, ony už to jsou čtyři roky?!) zanechali v Ladí neladí silný dojem, a tak jsem byl zvědavý, jak se mezitím změnili.
No, změnili se dost! Rozhodně se nedá říct, že to je jen přejmenovaný Tucan, už proto, že chlapci teď prý vůbec nejsou skupina. Jak z nich později Mišo Kaščák vypáčil (ano, mluvení jim pořád moc nejde =) v debatě, tak teď většinou tvoří a vystupují každý zvlášť a společný „live-act“ pod kombinovaným jménem je spíše výjimkou. Mimochodem „Pjoni“ je prý odvozeno od „PJ Harvey a oni, tí ostatní“ a „Ink Midget“ je „atramentový mužíčok“ – bohužel toto zjištění Kaščákem („kúpte si všetci modrý atrament!“ =) otřáslo natolik, že už se neodvážil zjišťovat, jak se tam ten inkoust vloudil.
Hudebně už je to taky úplně jinde, protože prý asi nějak zlenivěli, takže bicí a cello už používají jen občas a stali se z nich elektroničtí čudlíkáři, kteří se během vystoupení zmítali za monitorem, aniž by bylo jasné, co tam vlastně provádějí. Co ovšem přetrvalo byla určitá „alternativnost“, která jim asi zabrání v tom, aby se v dohledné době nějak masové proslavili, ale na druhou stranu je zvukově přibližovala WWW. Navíc se nejednalo o klasické písničky a chlapci se neobtěžovali s nějakými přestávkami, takže se dalo jen těžko rozlišit, kdy skončil jeden track a začal druhý. V orientaci trochu pomáhal jen sporadický zpěv, který osciloval mezi neartikulovaným řevem a ne-vždy-zcela-ladící imitací Jónsího falsetu a byl pravděpodobně v angličtině, ale obávám se, že nikdo z přítomných nezachytil více než několik slov (texty jsou prý „také emo“ =).
Ostatně publikum velice dlouho spíš jen zvědavě zíralo, co se z toho všeho vyvine, ale časem se přece jenom chytlo, začalo se mírně vlnit a ve vhodných chvílích se snažilo tleskat, takže když chlapci dohráli a ustoupili na kraj pódia, tak to chvíli vypadalo, že si nejsou jistí, jestli by neměli přidávat, ale to už jim přispěchal na pomoc starostlivý „taťka“ Kaščák a odvedl je do bezpečí.
WWW
Po částečném vyklizení pódia nastoupili se svým alternativním hip-hopovým industriálem WWW. Od doby, co obnovili činnost, už toho dost odehráli, takže všechno podstatné vypadalo tak, jak jsem si pamatoval, a hlavně to šlapalo jako hodinky. Vlevo rapoval, křičel a beatboxoval Ondřej Anděra aka Sifon, který se čas od času věnoval i počítači a připojeným krabičkám, vpravo zpívala Milesa a zezadu všechno jistil DJ Brainy Thug(ggg ;), který občas přidával nějaké scratche a mezitím působil jako tanečník a hudební mim, který hraje na všechny možné nehmotné nástroje od air-guitar, přes housle až po pozoun.
Je zvláštní, že přestože se s trochou nadsázky dá říct, že WWW vystupují na half-playback, tak dokážou posluchače do té své instantní deprese vtáhnout. Publikum se kývalo do rytmu jako starý Brůna, přítomní hudební publicisté (Pavel Kučera a Honza Vedral) uznale (teda aspoň mi to tak připadalo ;) pokyvovali hlavami a opodál stojící Petr Fiala vypadal, že pečlivě sleduje texty a koncert mi utekl jako voda při povodni.
Beseda
Vůbec beseda byla hrozně nekonfliktní. Skoro jako rozhovory ve Vlastě. =) Novinář se ptá a umělec odhaluje své nitro a tvůrčí dílnu. ;) Ale bylo to docela zajímavé - aspoň pro mě.
Tak třeba jak funguje WWW uvnitř: Anděra samostatně dělá nějaké podklady a Typlt texty. Anděra ale občas potřebuje nějaké extra zvuky, takže pozve toho DJ (poprvé jsem slyšel jeho skutečné jméno, ale zapomněl jsem ho) a ten mu něco nascratchuje a nějak se to celé upraví. Pak se Anděra srazí s Typltem a dohadují se, jak by ten text měl podat, na co dát důraz a nakonec se pohádají. =) Pak se uklidní, dramaturgicky to rozeberou a Anděra to nějak předělá. No a pak přijde DJ a začne si stěžovat, že to celé zní hrozně nemoderně a že ten snare už se pět let nepoužívá a teď se na sudou dobu luská, tak se Anděra nechá obměkčit, zkusí to a když to podle něho funguje, tak to tam nechá. A pak přijde Typlt, poslechne si to a řekne, že se asi zbláznil. Zpěvačka a manželka v jedné osobě se příliš neangažuje, ale když je Anděra na pochybách, tak s ní konzultuje nějaké pracovní varianty.
Původně jsem měl dojem, že si do toho Anděra moc nenechá kecat a ona to není zase tak moc pravda. Hlavně ten DJ mě překvapil, protože scratchuje jenom občas, takže na koncertech vypadá leckdy trochu do počtu. ;)
(přepis z ICQ)
Idylu trochu rozčeřilo, když přišla řeč na postavení WWW na české hip-hopové scéně, protože "třeba Peťo Tázok slověnští hip-hopeři vůbec neberou". Sifon začal s tím, že to je celkem v pohodě, že se cítí jako normální součást scény a že takových 80% lidí je tak taky bere... ale že asi pro 30% (Typltovi se ten výpočet taky nezdál =) publika jsou nestravitelní a pokračoval výčtem toho, co už po nich na festivalech někdo hodil. =)
Největším překvapením besedy nakonec bylo hodnocení kluků slovenských ze strany WWW, že se jim to líbilo a že jsou vlastně na jejich vlně, takže by se rádi domluvili na nějaké společné koncerty v Česku i do budoucna. Tož to jsem zvědav...
Některé jistoty od dob Tucana ovšem přetrvaly, takže předpokládám, že televizní záznam skončí obligátní poznámkou, že pokud kluci dělají už dnes takové věci, tak bude zajímavé sledovat, kde budou za deset let. ;)
(kráceno, nedopsáno a zapomenuto z důvodu rekordního zpoždění a vleklé ztráty aktuálnosti)
Zadání:
Jaká je pravděpodobnost, že na hudebních cenách Anděl vyhrají ve třech různých kategoriích tři různí interpreti pocházející z Třince?
Pozn.: Předpokládejte homogenní rozložení hudebních interpretů v populaci všech obcí ČR, přičemž počet obyvatel ČR je přibližně 10 000 000 a počet obyvatel pocházejících z Třince 40 000.
Řešení:
Pravděpodobnost, že v některé kategorii zvítězí třinecký rodák, je 1 : 250 (40 000 / 10 000 000 = 250). Pro tři kategorie je to tedy 1 : 250^3 čili 1 : 15 625 000. Pro srovnání: pravděpodobnost, že uhodnete hlavní výhru ve Sportce je 1 : 13 983 816 - tedy je to pravděpodobnější. Dá se tedy říct, že letošní ročník Andělů nás všechny neobyčejně obohatil a je obrovské štěstí, že se Lešek Wronka jako hlavní pořadatel narodil v Českém Těšíně a ne v Třinci, protože jinak by se pravděpodobnost takové shody dostala k takovým hodnotám, že by hrozila okamžitá imploze vesmíru.
Tak pokračujeme na ruské - ehm, vlastně asi spíš ukrajinské - vlně.
Kde jsou ty časy, kdy v Praze ještě točily hollywoodské filmy...? Asi nenávratně pryč. Všechno se změnilo, takže se tam teď točí ruskojazyčné reklamy na čokoládu - jen Karel Dobrý jako záporák zůstal na svém místě. =)
Hrají: Zuzana Šulajová, Jiří Havelka, Karel Dobrý
Hudba: Jan P. Muchow
Asi to je trochu ironie, když se člověk o pirátském TV pořadu dozvídá z pirátského záznamu, ale docela to vystihuje ducha doby... =)
A Chuck Lorre nekecá, protože na YouTube se dá najít príma promo video s herci a štábem "původního" beloruského seriálu "Теоретики" jehož podobnost s "The Big Bang Theory" je zřejmě čistě náhodná...
Zatím si z toho odnáším dvě ponaučení:
1. V době internetu se něco takového už asi nedá utajit.
2. V Bělorusku to zřejmě i tak projde. ;)
Tak si představte, že minulý týden byl hostem v TV pořadu Karla Šípa Všechnopárty Martin Dejdar. Máte? Nemělo by to být zase tak těžké, protože Dejdar je v TV v nějaké podobě prakticky furt, ale to není to, co mě zaujalo...
Před dávnými lety u nás existovala jen jediná televize a mediální trh (případně dříve "zábava našich pracujících") byl prozářen sluncem všeobjímající harmonie. To všechno vzalo za své někdy v okamžiku razantního nástupu Novy a od té doby si všechny televize začaly dávat velký pozor, aby náhodou nějak nepropagovaly konkurenci, a tak stáli Karel Šíp a Martin Dejdar před nelehkým úkolem vést spolu dialog o tom, jak se Dejdarovi momentálně daří, a přitom se ani slůvkem nezmínit o největším Dejdarově TV úspěchu posledních let, což je postava Ozzáka ze sitcomu Comeback.
Možná tomu nebudete věřit, ale oni to dokázali, přestože o něm mluvili několik minut. Šíp dvakrát vystačil s pantomimickým znázorněním (samozřejmě s gestem metalového paroháče) a s obraty jako "v tom seriálu" a podobně, ale u něj se taková opatrnost ještě dala pochopit, protože předpokládám, že by jako moderátor na ČT rád ještě chvíli vydržel.
Dejdar se ovšem nenechal zahanbit a držel basu s heslem "hlavně nejmenovat" tak důsledně, že nejenže nepoužil slova jako Nova nebo Comeback, ale při vyprávění o legendárním vystoupení Ozzáka s Visacím zámkem se neodvážil vyslovit jméno Ozzák! ("A oni zahlásili: tady... prodavač cédéček!" - WTF?!)
Nezachází ta autocenzura a fóbie z reklamy konkurenci už trochu daleko? A to si lidé stěžují na politickou korektnost...
Podle koláčových grafů to sice všichni viděli, ale stejně si nemůžu odpustit vypíchnout pár vět z nedávného Uvolněte se, prosím, kde byl hostem Jana Krause Jan Budař a snažil se pohovořit o své nové desce. (Už 24. listopadu! ;)
K: Dvě stě dvacet? B: Možná jenom dvě stovky. K: Simtě, si tě stáhnu v empétrojce zadarmo! B: No jo, já vim. K: Půjdu na Rapid a tam budeš vodpoledne. (...) Já mám hodinu starého Prince zadarmo a za tebe budu platit...?! (...) B: No, ale když my to neprodáme, ty desky, tak už nebudeme moct nahrát další a tím pádem nebudou moct nic poslouchat ani zadarmo. K: To nám je jedno. My si stáhnem jiný! - B: Já vím, je to tak. K: - My si stáhnem jiný. A teď je ten novej program, co ti ukáže všechny podobný. B: Všechny podobný? Fakt? K: Tam dáš Budaře a von ti ukáže dalších sto Budařů. Řekne: Ty zpívaj jak Budař. B: To ani nevím.
Když teda odhlédnu od pregnantního souhrnu situace v hudebním průmyslu, tak mě zaujala ta zmínka o nejmenovaném novém programu. Že by Last.fm? Zdá se, že tímto inkognito prorazilo i do hlavního večerního vysílání České televize a tudiž jeho popularita právě dosáhla prozatimního historického maxima. Možná je trochu zneklidňující, že jako nejvěrnější dvojník Jana Budaře byla vyhodnocena Hana Hegerová, ale mě hlavně tíží otázka, jaké aliasy na Last.fm vlastně všichni Krausové používají...? A co Jan Tleskač?
Asi je to trochu zneklidňující zjištění, ale naše bezpečnostní složky zřejmě nezvládají ani základní principy své práce. Přece když někdo dostane novou náhradní identitu, tak není možné, aby dál žil ve stejném městě a dokonce působil v příbuzném oboru jako předtím, protože takhle ho může kdokoliv odhalit!
Jedna z věcí, které mě dlouhodobě baví, je sledování vazeb nebo rozdílů mezi tím, co různí hudebníci hrají, a tím, co sami poslouchají. Mimo jiné se pak nabízí otázka, která z těch dvou věcí o jejich hudebním vkusu a vlastně i o nich samotných více vypovídá, ale na to asi neexistuje jednoznačná a všeobecně platná odpověď.
Tento týden jsem (samozřejmě na GoTV =) viděl výběr oblíbených klipů Ellen Allien (pár slov pro náhodné kolemjdoucí: german, electronic, minimal techno) a taky tam bylo pár věcí k zamyšlení:
Björk: Wonderlust Coldplay: Speed of Sound ("Líbí se mi, že hrajou jako skupina.") Thom Yorke: Harrowdown Hill ("Skvělý zpěvák. Ráda jsem mu udělala remix.") Aphex Twin: Windowlicker (překvapivě téměř bez komentáře) Metallica: Nothing Else Matters (Ale pustili jinou verzi, než čekala. =) Squarepusher: Come on My Selector (taky no comment) Portishead: Machine Gun ("Na tohle album jsme čekali deset let!") Modeselector: Black Block Massive Attack: Angel Radiohead: Jigsaw Falling Into Place ("Ještě jednou Yorke.") David Bowie: Heroes ("Můj hrdina. A možná i váš.") Ellen Allien & Apparat: Way Out ("A nakonec něco mojeho." - O Apparatovi ani slovo. =)
Mimochodem Ellen to uváděla s německou pečlivostí - tvářila se vážně (a mluvila pomalu =) a skoro u všeho oznamovala, ze kterého alba písnička pochází a ve kterém roce vyšla. Je vidět, že elektronická hudba přitahuje technické typy. =) Ale jak je vidět, tak nejen je...
Když jsem si teď v souvislosti s natáčením Ladí neladí stěžoval na bídnou propagaci ČT, tak mě ještě napadlo, jestli vůbec nějací diváci zaregistrovali dvanáct dílů pořadu Abbey Road: Live (český slogan pořadu zní "bez playbacku rovnou za nosem"). Vysílá se teď každou sobotu kolem 13:45 na ČT2 a jsou to živé (ovšem "plugged") nahrávky pořízené ve slavném studiu. Vždy vystoupí tři interpreti po třech písničkách, ale je to docela zajímavé sledovat bez ohledu na to, kdo zrovna v konkrétním pořadu hraje.
Kvalitu promo materiálů, které ČT poskytuje na svém webu, ale raději ponechávám bez komentáře.
Zatím odvysíláno: 1. Paul Simon, Corinne Bailey Rae a Primal Screen (sic!) 2. Kasabian, David (sic!) Albarn (ve skutečnosti The Good, the Bad and the Queen), Tony Allen 3. Jamiroquai, Damon (sic!) Rice a Goo Goo Dolls
Před námi je ještě: 4. Dr. John, Leann Rimes a Massive Attack 5. The Feeling, Gnarls Barkley a The Killers ???
Všichni zarytí nepřátelé spacáků a přátelé privatizace mají po ruce dalšího bojovníka - Víta (sakra =) Olmera. Jenom jim možná při tom halasném vítání nového přírůstku v táboře bojovníků za ČT úspornější trochu uniklo, že Olmer kromě jiného kritizuje právě úsporná opatření. =)
Šetří se a natáčí se strašně rychle. Janeček, Lambert a spol. zkrouhli peníze, takže hodinový hraný film se točí dvanáct dní. (slyším kašlat Krafla) To kdybych vyprávěl v cizině, v nějaké kultivované zemi, nikdo by mi nevěřil. Ilustrativním příkladem budiž dabing, kde herec za dvě hodiny odříká hlavní roli, aniž ví, o čem film pojednává. My jsme úlohu stejného rozsahu řešili týden, a hlavně, něco jsme si o tom řekli. Dneska jde jenom o to, aby se dotyčný trefil na pusu. Normou se staly naprosto neregulérní, polní podmínky. Bohužel i s těmi se většina z nás, režisérů, smíří, hlavně když dostaneme práci.
Z toho je ale, myslím, vidět, že celá ČT je v neřešitelné situaci. Na jedné straně se od ní očekává "klid na práci" (Olmer) a "umělecká kvalita" (Just) a na druhé straně se ČT omezuje reklama a "naši pracující" sepisují dlouhé protesty proti koncesionářským poplatkům a ohánějí se při tom příklady komerčních televizí, které jsou ziskové (viz libovolná diskuze o ČT na iDnes). No, bodejť by nebyly, když postupují cestou nejmenšího odporu... Napadl mě k tomu jeden pěkný ukázkový (nebo raději ilustrativní? =) příklad - hudba u současných nekonečných českých televizních seriálů z pohledu velmi nepravidelného diváka, ale pravidelného čtenáře titulků. Tedy mě. =)
Celou současnou vlnu zahájila Rodinná pouta a Prima šla na jistotu, takže hudbu složil Karel Svoboda a znělku nazpíval jeho tehdejší služebníček Bohuš Matuš. U druhé řady ho vystřídal Jiří Škorpík, ale jinak se nic nezměnilo. U třetí řady seriálu se ale komplet změnila produkce a vida - najednou na hudbu stačil (levnější?) Tadeáš Věrčák (i po přejmenování seriálu na Velmi křehké vztahy).
Nova na Pouta zareagovala uvedením Ordinace v růžové zahradě a potřebovala nějaké trumfy, a tak se znělkou stala písnička Mira Žbirky s Ivou Frühlingovou "Někdy stačí dát jen dech". A aby to stálo za to, tak to chtělo ještě nějak pojistit, takže ji produkoval Jan P. Muchow (má přece toho českého lva, že jo...), který se spolu s Michalem Novinskim staral i o scénickou hudbu. A tady někde asi začíná přelom. Ordinaci opravdu příliš (eufemismus =) nesleduju, ale mám dojem, že scénická hudba byla (zřejmě podle požadavků režie?) tak nevtíravá, až někoho napadlo, že by bylo praktičtější to vyřešit jinak. Ekonomičtěji. Nevím kdy k tomu přesně došlo, ale v současnosti myslím můžete v titulcích Ordinace pod nápisem Hudba najít jméno Sonoton Music Library. (Toho pána neznám... =) A diváci Ordinace ani Vít Olmer tehdy nevyšli do Ulic, takže si Nova spokojeně zamnula ruce a podle stejné šablony vyrobila Světla pasáže - písnička pod titulky Janek Ledecký, použitá hudba Sonoton Music Library.
Mezitím Prima rozjela Letiště a - co byste řekli - Letiště má "ústřední píseň". Napsali ji Roman Holý a Dan Bárta a taky si ji zpívají. Roman Holý kromě toho dodal i nějakou další hudbu, ale pokud jsem si všimnul, tak je ji v seriálu slyšet minimálně, zato se tam často objevují různé (a občas i slušné) písničky, takže Letiště se v tomto směru drží svého plánu "být alternativou" běžným seriálům (ale o kolik? =).
Po pravdě řečeno se ještě hrozím toho, co by mohl jako odpověď na Ordinaci vymyslet někdo v ČT, ale doufám, že k tomu v brzké době nedojde. Nebo by se dali započítat Horákovi s hudbou Ondřeje Brouska? Ale sledoval to vůbec někdo, aby nějakou původní hudbu ocenil? =)
V každém případě pojmy "hudba k seriálu" a "český seriál" vůbec dneska znamenají něco úplně jiného, než co to znamenalo před dvaceti lety. Ale asi to je nevyhnutelné. On třeba šunkový salám teď taky vypadá a chutná o hodně jinak než kdysi, ale podstatné je, že se i přes inflaci (podle oficiálního průměrného platu je to od roku 1989 zhruba 600%!) prodává pořád za stejnou cenu. Jen je zvláštní, že už lidem nechutná... =)
Čeká něco takového i "ekonomicky úsporné seriály"? A jak dlouho to bude trvat?
Dřív, než se někde dočtu něco úplně jiného, co mě třeba zviklá =), bych chtěl do záznamu uvést, že letošní Andělé mi připadali dost podaření. Přesněji řečeno si nezpomínám, že by kterýkoliv z předchozích ročníků dopadl líp. Skoro bych řekl, že to bylo na hranicích toho, jak je možné podobný pořad v českých podmínkách udělat. Celý žánr "předávání cen" má totiž tendenci spíš probíhat trapně a končit tragicky. A nejenom v ČR. =)
Tím samozřejmě nechci říct, že to bylo dokonalé (Doga! a možná i výběr některých řečníků =), ale Šiška mě opravdu překvapil, tím spíš, že jsem mu dopředu moc nevěřil.
Asi nejdůležitější bylo, že se podařilo udržet slušné tempo, bez delších hluchých míst (snad jen ten tunel pro vítěze mohl být kratší) a nevyhnutelné bezradné plácání některých řečníků bylo většinou ukončeno ve snesitelném čase.
Výsledky asi raději komentovat nebudu, zase tolik překvapení tam nebylo. Veškerý šokový koeficient evidentně vyčerpali The Nihilists, o kterých většina publika zřejmě dnes večer slyšela prvně.
Za zmínku možná stojí ještě naprosto minimální potlesk, který si při oznámení nominací vysloužil Petr Muk. Tomu se říká ztráta důvěry. =)
To za sebe můžu naopak říct, že si Andělé moji důvěru o trochu zvýšili. Sice je to pořád komerční akce, která nemá... bla bla bla... však to znáte =), ale mám neurčitý pocit, že se prostě něco takového konat musí (stejně jako se nezbytně konají výroční schůze svazu včelařů), takže pokud to proběhne bez větší ostudy, je to jednoznačně plus. =)
