2008-12-31

Čas se vypíná

Dobří lidé mě nakonec přesvědčili, že jako normální PF je to příliš depresivní, ale čtenáři blogu by to snad ustát mohli, ne? =)

PF 2009

2008-12-30

Přestřelka v Hudebním bazaru

Nevím, jak to bude v Krnově vypadat letos na Silvestra, ale připadalo mi, že přibližně polovina obyvatel si to pár dní před koncem roku přijela natrénovat do Ostravy a při té příležitosti se ve velice večírkové atmosféře uskutečnil i koncert krnovské legendy Posledního výstřelu (včetně krokodýla Geni =).

2008-12-23

Top ten podle návodu

Se sestavováním výročního žebříčku mám zřejmě už teď zpoždění, ale co se dá dělat - bodování desek mi prostě tradičně nejde a s žebříčky je to ještě horší. Naštěstí mě z bryndy vytáhl Karlův link na článek, jak se takové žebříčky sestavují. Tedy doufám, že jsem správně pochopil, že je to návod... Přidávám i volný a dost zkrácený překlad vysvětlivek, protože bez nich bych to nemuselo úplně dávat smysl. =)

01 - The Consensus Pick
"V 95% případů kritik zvolí z bezpečnostních důvodů kulturní produkt, který se líbí i většině ostatních lidí, protože alibi se vždycky hodí."

* Ladyhawke - Ladyhawke (pro elektronická média) nebo Portishead - Third (pro tištěná média)

02 - The Real Number One
"Tohle by v ideálním případě mělo být první, ale pokud to není masově uznávaná záležitost, tak je jistější to usadit raději do závětří kousek pod vrcholem."

* Lykke Li - Youth Novels

03 - The One They Will No Longer Like Next Year
"Sice se to kritikovi moc nelíbí, ale má to určitě ohromnou uměleckou hodnotu, a on má provinilý pocit, že by se mu to líbit mělo."

* The Matthew Herbert Big Band - There's Me and There's You

04 - The Disappointment
"Tohle mělo být původně číslo jedna, ale s více poslechy nadšení postupně opadlo."

* The Notwist - The Devil, You + Me

05 - The Sentimental Favorite
"Sem doprostřed může kritik nacpat jakýkoliv úlet, ke kterému má citový vztah, ale který by na předních příčkách všichni oponenti strhali."

* Milosh - iii

06 - Wish They Liked It More Than They Do
"Některé desky se setkávají s téměř úplným odmítnutím, takže se jich někdo musí zastat."

* Že by Ohm Square - Taking Shapes? =)

07 - The Popular Kid
"Sem musí přijít něco, co všichni chváli a kritik je to přitom ještě schopen skousnout, aby čtenáře ukonejšil a ten pak dokázal strávit i zbytek žebříčku."

* Cut Copy - In Ghost Colours

08 - The Token
"Je třeba ukázat rozhled i jiných žánrech. Ovšem ať je to cokoliv, tak to znalce zvoleného žánru obvykle pobaví, protože oproti zbytku seznamu je to tady jako pěst na oko."

* The Kills - Midnight Boom

09 - The Anonymous
"K dotvoření dojmu, že kritik slyšel opravdu všechno, je třeba vybrat něco z temných hlubin veřejného nevědomí, prohlásit to za nedoceněné, a pak si vzniklý výtvor znalecky přeměřit z odstupu několika kroků. Teď je to teprve ono!"

* Camille - Music Hole

10 - The Catch-All
"Protože předchozích devět míst nemohlo ani zdaleka pokrýt všechno, tak se kritik na poslední chvíli pokusí náhodně vybrat zástupce nějakého trendu, který až dosud naprosto ignoroval. Taky je dobré naznačit, že se mu do seznamu nevešla spousta dalších kvalitních věcí, ale desítka není nafukovací, však to znáte..."

*Vladimir 518 - Gorila vs. Architekt

2008-12-21

Made in Australia

Tak se mi zdá, že se už poměrně dlouho v našich médiích neobjevila žádná zpráva o českých hudebních úspěších v zahraničí, tak možná by se dalo použít tohle:

Lenka

Lenka (born Lenka Kripac in 1978) is an Australian television actress turned ensemble musician with Decoder Ring, turned solo singer-songwriter, most famous worldwide for her song "The Show" (...) Her father immigrated to Australia from Czechoslovakia (last name correctly written Křipač) and her mother is Australian.

Ne že by mě to na první poslech nějak výrazně hudebně zasáhlo, ale když jde o pozvednutí národního sebevědomí, tak je třeba přimhouřit oči. ;) No a taky jsem zvědav, jak jí půjde to dobývání USA. Na to, že tvrdí, že nikdy nechtěla být hvězda, má až podezřele profesionálně upravený myspace profil (teda až na to ořezávání komentářů =), ale těžko říct, jestli to bude stačit...

2008-11-28

Forever Delayed

New Music hledá new music, ale co teď mám sakra dělat s touhle old music?

Na podzim roku 2002 vydali EOST Slowthinking a v datové části CD byly i samostatné stopy se zpěvem k písničkám Happy R a Local Distortion. Už o rok později jsem si na disku udělal adresář "happyr" a začal něco zkoušet, pak jsem tam něco přidal ještě v roce 2004, a pak jsem se na to vykašlal. Až letos v listopadu jsem dělal úklid na disku a přepadlo mě nutkání buď to smazat nebo to nějak dodělat. Nesmazal jsem to.

EOST - Happy R (5fold remix)

Původním záměrem bylo zkombinovat zvuky strunných nástrojů se samply z 808 (Kanye mi evidentně krade nápady! =), ale podle prvních ohlasů mám dojem, že to úplně nevyšlo:

H: Ty první zvuky mi připomínají dětství, takové to brnkání na klávesky, chuť si hrát. (..) Pohádkové hudební doprovody v 80.tých letech, což je asi v poho, když jsou vánoce, že?..:-)

P: Na první poslech to pro mě zní moc "lo-fi". Jako takové demo remixu :-) Představuji si, že ten úvodní motiv hraje nějaký chlápek na své klávesy na vesnické zábavě. Není to tak "primitivně" analogové, aby to bylo cool, spíše jak ze začátku 90.let, což dneska je stejně "uncool" jako byly ty 80ties zvuky v těch 90.letech :-) Takže musíš počkat, až to za 5-10 let dozraje. Vem si příklad z g'n'r - 15 let a nakonec to nezní tak špatně. :-)

J: Já jsem rád, že lidi aspoň se snažej dělat něco jako smysluplnýho, než kdyby - jak říkají důchodci vždycky - šli rozbíjet auta třeba.

No nic, tak ta "new music" snad bude někdy příště... =)

The Ecstasy of Saint Theresa - Happy R (5fold remix) (256 kbps/ 7,6 MB)

2008-11-21

Infiltrace mainstreamu

Podle koláčových grafů to sice všichni viděli, ale stejně si nemůžu odpustit vypíchnout pár vět z nedávného Uvolněte se, prosím, kde byl hostem Jana Krause Jan Budař a snažil se pohovořit o své nové desce. (Už 24. listopadu! ;)

K: Dvě stě dvacet?
B: Možná jenom dvě stovky.
K: Simtě, si tě stáhnu v empétrojce zadarmo!
B: No jo, já vim.
K: Půjdu na Rapid a tam budeš vodpoledne. (...) Já mám hodinu starého Prince zadarmo a za tebe budu platit...?!
(...)
B: No, ale když my to neprodáme, ty desky, tak už nebudeme moct nahrát další a tím pádem nebudou moct nic poslouchat ani zadarmo.
K: To nám je jedno. My si stáhnem jiný! -
B: Já vím, je to tak.
K: - My si stáhnem jiný. A teď je ten novej program, co ti ukáže všechny podobný.
B: Všechny podobný? Fakt?
K: Tam dáš Budaře a von ti ukáže dalších sto Budařů. Řekne: Ty zpívaj jak Budař.
B: To ani nevím.


Když teda odhlédnu od pregnantního souhrnu situace v hudebním průmyslu, tak mě zaujala ta zmínka o nejmenovaném novém programu. Že by Last.fm? Zdá se, že tímto inkognito prorazilo i do hlavního večerního vysílání České televize a tudiž jeho popularita právě dosáhla prozatimního historického maxima. Možná je trochu zneklidňující, že jako nejvěrnější dvojník Jana Budaře byla vyhodnocena Hana Hegerová, ale mě hlavně tíží otázka, jaké aliasy na Last.fm vlastně všichni Krausové používají...? A co Jan Tleskač?

2008-11-07

Ein süßes Paar

Asi nenecházím vhodná slova, která by popsala zážitek, který mi připravila dvojice Bushido + Karel Gott, ale pokud jste klip Für immer jung ještě neviděli, tak neváhejte!



Opravdu už se těším na účast Bushida na letošním vyhlášení výsledků Slavíka!

Otcovi chlapci v komoře

Tata Bojs + Ahn Trio
smetana tour
DK Ostrava 3.11.2008


Osud - ve formě shody několika okolností - tomu chtěl, že jsem se v pondělí ve večerních hodinách dostavil na koncert Tata Bojs a Ahn Tria v divadelním sále ostravského kulturáku. S Tata Bojs mě stále spojují nostalgické vzpomínky a naopak rozdělují všechny ty koncerty, na kterých jsem byl, ale nakonec jsem si řekl, že zrovna tu akustickou verzi koncertu jsem ještě neviděl (Nekonečnou stanici jsem naživo nepotkal) a jindy asi hned tak v Ostravě neuvidím, a risknul to. Navíc se před koncertem už nedaly koupit lístky (vyprodáno bylo v podstatě už ráno), což exkluzivitu celé akce ještě zvyšovalo. ;)

Před koncertem jsem se za sebe obával (skoro) nejhoršího, ale nakonec se ukázalo, že zbytečně. Koncert začal téměř včas a od počátku měl příjemnou atmosféru. Tata Bojs vybalili všechny hity, Ahn Trio přizvukovalo, mezi písničkami se mnohojazyčně žertovalo, došlo i na velmi komorní vsuvku i pouťovou atrakci v podobě Mardoši s velkým bubnem a nakonec na nezbytné focení publika. Byl to prostě příjemný večer, ale ne všechno bylo ideální...

Asi chápu snahu zachovat aranžmá poměrně jednoduchá a nezahltit je smyčci, ale často se mi zdálo, že Ahn Trio místo hudby hralo spíše zvukové efekty, takže aranžmá nakonec působila jednodušeji než originály a tenhle hudební rozměr pak písničkám trochu chyběl - zvlášť když ty další rozměry jsou poměrně malé.

Ono je pěkné udělat komorní vystoupení, kde "vystoupí na povrch syrová krása samotných písniček", ale napřed musíte nějaké písničky mít a především starší věci Tata Bojs typické písničky nejsou - tedy rozhodně ne Toreadorská otázka (přestože ta byla slušně vystavěná i v té akustické podobě) a takové Jaro nebo Lasičky taky zrovna nepřekypují melodickými nápady nebo textem (párkrát zopakujeme tři čtyři slogany a balíme), takže Tata Bojs prostě hra na folkové písničkáře nemůže úplně projít.

Nepochopitelný (i pro diváky na místě) byl taky závěrečný přídavek: "To jsme si nerozuměli. Můžete si vybrat, co vám zahrajeme, ale něco z toho, co už jsme hráli, protože v téhle sestavě už nic jiného fakt neumíme." Myslím, že by místo toho bývalo vhodnější natrénovat jakoukoliv jednoduchou hříčku. Originalita by v takovém případě byla určitě zajímavější než téměř identické opakování některé z přechozích písniček (v Ostravě to byla Šťastnější).

Dohromady to bylo prostě fajn, ale ne skvělé, takže to všeobecné mediální nadšení kolem smetany úplně nechápu - ostatně stejně jako závěrečné povstání publika a standing ovation. Doufám, že to bylo myšleno jako součást hry na umělecký koncert v divadle, ale nejsem si tím úplně jistý. Bohužel.

(Fotky viz ov-kluby.net)

2008-10-13

Harry Potter z Lužice

Tohle téma jsem chtěl vlastně zmínit už před pár měsíci, ale teď se to snad taky hodí...

Některé pohádky asi nejsou pro pro harmonický vývoj citlivějších děti příliš vhodné, ale zůstanou jim dlouho v paměti. Ani se nedovažuju tipovat, kdy jsem poprvé a naposled viděl Zemanovu animovanou pohádku Čarodějův učeň (známou taky jako Krabat) a děj bych byl dnes schopen odvyprávět jen velice přibližně (tedy kdybych si nepomáhal Googlem =), ale tehdejší pocit hrůzy si pamatuju dodnes velice dobře.



O tom, odkud příběh pochází, jsem toho ale nikdy moc nevěděl, a tak jsem byl dost překvapen, když jsem loni náhodou narazil na informaci, že se v Německu chystá hraný film Krabat. Ono to je ale vlastně úplně logické.

Pověst o Krabatovi pochází z Lužice a existuje v mnoha verzích. Tu zřejmě nejznámější německou napsal liberecký rodák (to asi vysvětluje, proč mají někteří učedníci česká jména) Otfried Preussler a právě podle ní vznikl i ten animovaný film Karla Zemana.

V Německu má tedy Krabat "vybudovanou tradici" a vzhledem k doznívající (?) vlně fantasy filmů a malých čarodějů, bylo jen otázkou času, kdy dojde i na Krabata a ono dochází právě teď, protože německá premiéra je právě v říjnu.
A vlastně to ani moc nevypadá jako Harry Potter, ale spíš jako komornější Pán prstenů. =)



Německé filmy se k nám do kin zase tak často nedostávají, tak jsem zvědav, jestli se k nám dostane Krabat. Myslím, že Karel Zeman ho dostal tak hluboko do českého povědomí, že by se nějací diváci určitě našli - tedy pokud překonají své dětské fóbie a budou mít odvahu přijít do kina. ;)

2008-10-07

Program na ochranu svědků

Asi je to trochu zneklidňující zjištění, ale naše bezpečnostní složky zřejmě nezvládají ani základní principy své práce. Přece když někdo dostane novou náhradní identitu, tak není možné, aby dál žil ve stejném městě a dokonce působil v příbuzném oboru jako předtím, protože takhle ho může kdokoliv odhalit!

Dean Reed - moderátor pořadu Paskvil (2000)
Dean Reed - moderátor pořadu Paskvil (2000)

Jiří Macek - kurátor
Jiří Macek - spoluorganizátor a kurátor výstavy Designblok 2008

(Děkuji P.S. za spolupráci. =)

2008-09-09

Obsluha nahoře s

Je to zvláštní, ale zdá se, že mezinárodní verze plakátů filmu Obsluhoval jsem anglického krále jsou ideálním materiálem pro studium kulturních rozdílů.

Ovšem zatímco polská verze prozrazuje ledacos o katolicismu, tak americká dělá pro změnu dojem, že kult hereckých hvězd je v USA tak silný, že na plakátu prostě musí být tvář hlavní hvězdy i v případě, že se jedná o nějakého Bulhara. =)

I Served the King of England

2008-08-30

Braková kultura

A to víte, že kreslíř Jamie Hewlett se zabýval populární hudbou už několik let před tím, než (spolu)vytvořil Gorillaz? Přesněji řečeno v devadesátých letech nakreslil pro speciální vydání singlu Common People od Pulp krátký komiks ilustrující celý text písničky a zahrnující i Jarvise Cockera. =)

Pulp by Jamie Hewlett

Scan téhle raritky se dá najít tady a myslím, že i přes trochu nižší technickou kvalitu stojí za průzkum.

2008-08-08

Malá noční

Milosh: iii (2008)

Od vydání Meme už uplynuly dva roky a Mike Milosh je zodpovědný hudebník, a tak musel tenhle citlivý hoch z Toronta obdařit svět další (třetí) dávkou své elektronické idyly. Mike má totiž jeden problém - jeho desky jsou taky citlivé. Tedy vlastně jsou až uspávací, ale Mike je v tom opravdu dobrý. Je docela dobře možné, že v oblasti elektronických ukolébavek je nejlepší na světě.

Milosh: My sound huh… hmmm it’s electronic in that I produce the tracks electronically but the songs are very sentimental almost folky in some weird way. The tracks have intricate beats and all the synth patches I make myself so the sounds are, dare I say unique. My music has been for the most part pretty melancholic with some sort of happiness infused in there. Oh yeah and I think I sing like a woman in some way.

(The Pompomist)

Docela dobře se dalo čekat, že nová deska bude úplně stejná jako předchozí dvě, ale trochu optimismu mi dodala informace, že závěrečným mixem Milosh pověřil Joshe Eustise (ano, z Telefon Tel Aviv =). Ten přece nemůže dopustit, aby se celé album slilo do jedné dlouhé ukolébavky!

No, jak bych to... Josh se asi snažil (Remember the Good Things), ale vypadá to, že Miloshův styl má natolik pevné kořeny, že se oživení většinou úspěšně vzpírá a inovace v podobě občasné přítomnosti akustické kytary dokonale splynula s Miloshovým klasickým zvukem. Když totiž jádro písniček tvoří přelévající se hřejivé syntezátorové plochy a Mikovy reverbované vícehlasy, tak z toho hardcore jen tak lehce neuděláte. K nějakému oživení beaty přece jen došlo a občas se objeví náznak dynamiky, ale ani tentokrát bych nikomu nedoporučil tuhle desku pouštět dříve než hodinu před spaním. Pokud jí ale vyčleníte vhodný čas, tak zabere dokonale! =)

PS: V tom rozhovoru jsem se konečně dověděl, odkud pochází jeho příjmení. Z Ukrajiny.

2008-08-07

Síla nostalgie

The Prodigy nadchli na festivalu Oxegen lidi tím, že je, řečeno slovy frontmana Maxima, "vzali zpět do roku 1991", rozuměj, zahráli své staré věci včetně slavného singlu Out Of Space z počátku devadesátých let. Kdo by byl tehdy řekl, že mladá, progresívní, až revoluční parta takhle rychle zestárne a takhle svižně bude těžit z lidské nostalgie (která přišla zatraceně rychle)? A to je náhodička, že na začátku srpna vycházejí jejich první dvě desky v luxusní reedované podobě ...

Jana Kománková, Reflex 30/2008

"Kdy by to byl tehdy řekl"?

(...) Zkušený raver ocení stará videa Out Of Space, Charly, Wind It Up a Everybody In The Place, videopurista si zanadává na šílený obraz a ještě horší zvuk živých spotů, a zbytek se dá vidět maximálně jednou. Zakopu tuhle kazetu na neznámém místě a za dvacet let mě u ní možná píchne u srdce. Možná.

Filip Křivský, recenze VHS(!) Electronic Punks, Volume 16 (leden 1996)

2008-07-31

Deep Sweded

Když vidím Michela Gondryho, jak "švéduje" svůj vlastní trailer na Be Kind Rewind, tak se u mě dostavuje lehká závrať.



Je to dost zvláštní, protože (víceméně) tentýž Gondry přece před lety natočil klip Bachelorette, kde několikanásobné zapouzdření jednoho příběhu, který vyprávěl sám sebe a s každou iterací se více a více zplošťoval, působilo spíše tísnivě, kdežto teď podobný motiv servíruje jako něco pozitivního.

Navíc mám silné podezření, že celé Be Kind Rewind vzniklo především proto, aby Gondry motivoval další lidi k natáčení dalších švédovaných filmů. A ono to samozřejmě funguje. =)

YouTube: “Sweded” video results - about 674

2008-07-18

Paint cracks when the water leaks

Colours of Ostrava 2008 (volume III)

Sobota 12.7. (dokončení)

Z koncertu Goldfrapp jsem měl předem docela obavy. Přesněji řečeno jsem měl obavy, jak Goldfrapp přijme ostravské publikum, protože mi na místní poměry připadali příliš extravagantní, ale ukázalo se, že podobné obavy byly naprosto zbytečné. Goldfrapp se totiž povedlo přesně trefit hranici, kde končí koncertní show a začíná estráda a strhli skoro všechny. Doufám, že se Sinéad dívala, jak má vypadat koncert hlavní hvězdy večera.

Tak především se Goldfrapp na koncert personálně posílili a ná podiu se objevilo celkem sedm lidí (kromě Alison i dvě ženy - klávesistka a harfistka, která měl k ruce dokonce dvě harfy) a všichni byli oblečení v jednotných bílých řízách. Samozřejmě si přivezli i vlastní scénu, takže za bicími se tyčil podivný totem, jehož tělo tvořily barevné stuhy a korunovaly ho parohy (příroda ;), a na zadní stěně pódia byly rozmístěné světlé proutěné rohože, které sloužily i jako dělené plátno pro hojné projekce. A v neposlední řadě jsem měl dojem, že zvukař ještě přidal na hlasitosti, takže na energii získaly i ty klidnější písničky z poslední "přírodní" desky a když došla řada na tanečnější věci ze Supernature, tak skákalo a tleskalo skoro celé parkoviště. Jediné hluché místo vzniklo v delší pauze mezi písničkami díky nějakým technickým problémům a Alison se pak začala divit, že je nějak podezřelé ticho, ale to byla opravdu výjimka.

Největší kulturní škody tak nakonec nezpůsobili diváci, ale počasí. V době, kdy měl koncert vrcholit, se přihnal pořádný liják (od prvních větších kapek po průtrž mračen to trvalo asi jen minutu) a publikum začalo panikařit. A protože lilo i na scénu, tak Goldfrapp už jen dohráli písničku a raději taky prchli do bezpečí, což byl bohužel dost náhlý a trochu smutný konec.

My jsme se snažili domluvit, jak budeme pokračovat dál, ale velice brzy se ukázalo, že čtyři lidi se sice pod jednu pláštěnku vejdou, ale rozhodně nezůstanou suší, takže jsme vyčkali příchodu posil s deštníky a v pokračující bouřce zahájili ústup na zastávku. Tím pádem jsme se ani nedověděli, jestli počasí dovolilo vystoupit podle harmonogramu skupině Koop a jestli se pánové podrželi své image a dámských šatů, což byla velká ztráta.

Neděle 13.7.

Ivu Bittovou se slavnými jazzovými posilami (George Mraz a Emil Viklický, které trochu znám, a Laco Tropp, kterého neznám vůbec) v Červeném kostele jsme stihli jen tak tak, přestože jsme byli "u Baniku" (nezaměňovat s Bazaly!) půl hodiny před začátkem (!). Když jsme se dostali dovnitř, tak jsme zjistili, že už je skoro všude plno a byli jsme rádi, že jsme si mohli sednout alespoň na podlahu v uličce mezi lavicemi kousek od vstupních dveří. Příliš pohodlné to ovšem nebylo a navíc jsem asi poprvé zažil, že by mi v kostele nebyla zima, ale teplo. Vlastně to bylo spíš horko a později i vedro. Ale ono se asi není čemu divit, protože dovnitř se údajně vecpalo o 500 lidí více, než kolik se původně plánovalo míst, a klimatizace při stavbě zřejmě zapomněli instalovat. =) A to jsme na konci ještě zjistili, že dost lidí zůstalo poslouchat venku na schodem před vchodem a dokonce i na lavičkách v parku na druhé straně Českobratrské ulice.

George Mraz v horku v kostel

Já tedy nejsem zrovna typický jazzový fanda, ale na koncert jsem byl původně docela zvědavý, jenomže vedro v kombinaci s dost nepohodlným sezením způsobily, že jsem si ho moc neužil. Zatímco se na nízkem pódiu transformovaly méně známé lidové písničky do tak volných jazzových forem, až se originály úplně ztrácely, tak já jsem zkoušel, kolika způsoby je možné se usadit na ploše půl metru čtverečního. Našel jsem jich asi pět, ale jeden z nich za moc nestál. O sezení nemluvě. Z. si mezitím pro sebe mumlal něco strašlivého na téma "zlatý Dunaj a Václavek", ale zbytek publika reagoval velice nadšeně (pravděpodobně to bylo částečně způsobeno i kyslíkovou deprivací =), tleskalo po každém náznaku sóla a vůbec to místy vypadalo jako na koncertě Beatles. Já bych to asi příště zkusil zase, ale určitě ne v kostele.

Nevím, kolik lidí přišlo hned po poledni na O5 & Radeček a na Tomáš Kluse, ale v 15:45 před koncertem Prouzy nebylo na Černé louce právě narváno. Těžko říct, jestli to bylo tím, že Prouza vlastně několik let nehrála a tím pádem se rozpadla fanouškovská základna, nebo zhoršujícím se počasím, protože se nebezpečně zatahovalo, ale reformovaná skupina se nenechala ani jedním nijak zastrašit a opřela se do kytar, takže všichni pamětníci v publiku byli nadšení. ;)

Prouza v dešti

Nadšení ovšem netrvalo dlouho, protože u třetí písničky začalo pršet a většina publika se rozprchla pod stromy, takže u pódia zůstali jen ti nejvěrnější. Karel Mařík zareagoval tím, že spustil písničku Cestou domů:

Cestou domů pršelo
a vítr třískal ploty
někde v dálce někdo křičel
já ne, já ne, to ty


Na počasí to ovšem neudělalo žádný dojem - déšť ještě zhoustnul a vítr ty litry vody z boku tlačil na pódium, kde za hrající skupinou začali divoce pobíhat technici se smetáky a snažili se vodu hrnout pryč. Už to ale bylo neúnosné, a tak se Prouza rozloučila a po pouhých čtyřech písničkách koncert skončil.

Velice brzy po tom pro nás skončily i Colours. Dočasný úkryt pod stromem by byl fajn, kdyby jen pršelo, jenomže po pár minutách lijáků už jsem měl dojem, že nad námi žádný strom není. Když se pak přidaly i kroupy (ty povedenější měly až 2 cm), tak už jsem si jenom kryl hlavu a čekal, až to trochu zeslábne. K tomu došlo zhruba po čtvrt hodině, ale to už jsme opravdu vypadali, jakobychom právě vylezli z bazénu a počasí v tu chvíli na koupání moc nebylo, takže jsme raději utekli do sucha a tepla.

Když pak kolem sedmi začalo znovu pršet, tak už jsem déšt pozoroval jen z okna. Kapky dopadaly na parapet, zvolna se šeřilo a přes kopec byla slabě slyšet vzdálená nerozpoznatelná hudba.

2008-07-17

Colour Me Badd

Colours of Ostrava 2008 (volume II)

Sobota 12.7.2008

Když prozradím, že sobotu jsme jednotně zahájili Xavierem Baumaxou, tak tím asi nikoho nešokuju. Všechno bylo, jak má být - Xaviho během zvukovky nadchlo, že když úderem ruky zatlumí struny, tak to zní jako bass drum a "ty vole, to má tak osm moravců", takže si asi minutu zkoušel, jak z toho spolu se svým beatboxem udělat rytmus. Pak si nechal pustit úvodní "jingle bells" ("Za okamžik vystoupí Chaviér Baumaxa"), shromážděnému publiku vysvětlil, že si sem (s věrným perkusionistou) jen odskočili ze společného turné s Davidem Kollerem a mohlo se začít. Náhodným divákům dal najevo, na co přišli, poměrně brzy, když kollerovskou intonací odzpíval lehce upravenou Pažitku, do které propašoval několik nesouvisejících písniček včetně refrénu Svědomí od Kryštofů a doplňující informaci, že je "citlivý chlapec z Havířova", ale asi to nestačilo, protože v následující pauze jsem za sebou zaslechl dialog: "A který je ten Baumaxa?" - "Nevím, ale prý to jsou kluci z kapely od Kollera."


Pažitka na Colours (dodatečně objeveno na YouTube)

Pak přišla řada na kytarové exhibice, scatování, imitování Dana Bárty, degustace trávy dodané publikem a rastamanské filozofování v pidgin-english o "blek ent wajt pipula" a Horstu Fuchsovi, které ovšem v průběhu koncertu nakynulo o něco víc, než by bývalo vhodné. I pán za mnou ale musel přes nějaké připomínky uznat, že "je to výborný hudebník". Nejvíc mě ale potěšilo, když se místo přídavku pokusil Xavi donutit publikum trojhlasně zpívat "loučí se a končí", "dál mám tě ráda jako kamaráda" a "nemůžu tě vykousat" (ano, skupina Vltava Roberta Nebřenského! =)

Pak se naše skupinka roztrhala na elementární částice a rozprskla se všem směry. Mě to hodilo do Farské zahrady, kde už chvíli běželo představení Mistr a žák neboli "recyklovaná asijská commedia dell'arte á la Tarantino - hravý autorský projekt režijního tandemu SKUTR Martin Kukučka & Lukáš Trpišovský". Něco takového jsem na vlastní oči asi ještě neviděl. Citovaný popis z programu nelhal - na jevišti se zárověň odvíjela parodie na kung-fu filmy a Pulp Fiction. Celá dlouhá pasáž v bytě před "Ezechiel" byla použita téměř doslova, jen místo gangsterů tam vystupovali samurajové (či co), což se poznalo podle toho, že všichni měli obličeje natřené na žluto. Pak se vedly různě vtipné i nevtipné monology, na velice slušné úrovni se bojovalo a k tomu všemu zpíval, bubnoval a zvukově efektoval Jakub Prachař, který taky občas vstoupil na scénu v rolích dvou mrtvých zpěvaček, které hlavní hrdinové osudově milovali. Tahle nějak by mohlo vypadat studentské vystoupení sportovního klubu kung-fu u příležitosti slavnostního zakončení ročníku. Vlastně mě při sledování napadlo, že "studentské divadlo" se od dob začátků Voskovce a Wericha v mnohém změnilo, ale základní princip parodie a určité generační a tématické uzavřenosti přetrval. Parodované objekty jsou dnes úplně jiné, ale kolik čtyřicátníků (a výše) v publiku asi tušilo, proč tam nějaký chlápek v černé kudrnaté paruce natřený na žluto blábolí něco o čtvrtlibrácích se sýrem? (A naopak kolik vtipů V&W je pro nás dnes nesrozumitelných, protože nám chybí kontext a znalost gymnaziálního učiva dvacátých let.)

Kung-fu ve Farské zahradě

Za velké pořadatelské selhání považuji umístění koncertu Dana Bárty na úplně jinou scénu, než kde vystupoval Baumaxa. To by se bývalo tak krásně doplňovalo! =) Jinak šlo i tady všechno podle očekávaného plánu - Bárta a skupina hudebně exhibovali a diváci tleskali, takže několikrát došlo i na Bártovo oblíbené nadšené zvolání "to je skupina...!" Zlatým hřebem ovšem bylo, když zhruba v půlce koncertu odněkud přiletěla vážka (!), zastavila ve vzduchu pár metrů před pódiem (!!) a vydržela tam asi minutu (!!!). Nevím, jak dlouho ji to Bárta učil, ale klobouk dolů! =)

Bylo jasné, že nic lepšího už nepřijde, takže jsem se urychleně přesunul do stanu, kde měla vystoupit Lou Rhodes, a byl jsem tam jen tak tak, abych se ještě prodral na nějaké slušné místo (za zvukaře). Těsně před začátkem se pak mezi lidmi prodrala Zlata Holušová a usadila se přesně přede mě. No vida, řekl jsem si. Lou mi ovšem přivodila hned na úvod mírné zklamání. Loni na Pohodě se omlouvala, že perkusionista nemohl přijet, takže budou vystupovat jen ve dvojici s kytarami. Tentokrát nikoho neomluvila, ale na pódiu byla sama samička a od počátku bylo poznat, že chybějící doprovod je ztráta, protože jen s jednou kytarou má všechno mnohem menší dynamiku (tedy pokud ta už kytara není prošoupaná a vy nejste zrzavý Ir =). Koncert byl tedy od počátku hodně komorní a navíc prakticky současně začala nějaká blízká scéna pouštět docela nahlas nějaké disko a ty doléhající bubny v úplně jiném tempu se k Lou moc nehodily. Tedy se však ukázalo, jak je důležité míti (na koncertě) Zlatu. Ta se stejně jako já začala okamžitě ošívat, ale narozdíl od mě s tím mohla něco udělat, takže vylovila mobil a jala se kamsi telefonovat. Zhruba za další minutu ty bubny venku ztlumili.

Rozostřená Zlata Holušová i tentokrát zezadu

Lou toho využila a začala dávat pokyny tomu zvukaři přede mnou, aby si doladila odposlechy na scéně, ale ten chlapík ji naprosto ignoroval a ani se nehnul, takže to začala opakovat a v tu chvíli se z boku stanu ozvalo "zvukař je tady". A byl. To přede mnou byl osvětlovač. =)

Pak už koncert probíhal celkem nerušeně. Lou výborně a procítěně zpívala své písničky lásce nebo osamělosti a doprovázela se na kytaru. Většinou to šlo, ale pak zařadila taky jednu novou písničku, kterou zkazila, takže použila "four letter word" a vymluvila se na zpocené prsty. "Hlavně to nikdo nedávejte na YouTube!" Ve stanu ale bylo opravdu dusno a téma horka jí v monolozích mezi písničkami vydrželo na téměř celý koncert. Dokonce se jí bezděčně povedl vtip, když tím uvedla i písničku Rain, ale to je prý hlavně alegorie. Tak jsme si počkali na Gabriela ("Já tu zpěvačku vůbec neznám, ale zjistil jsem, že jednu tu písničku znám.") a Lou si mohla odskočit na Radegasta. =)

Na Lou jsme znovu zformovali své šiky a zkusili to u Sergenta Garcii. Pro mě špatná volba. Mlácení kubánské slámy a neustále výzvy k Československu, ať zvedne ruce (který že máme rok?), mě brzy vyhnaly pryč.

Když jsem šel do nebe,
stavil jsem se v pekle;
nejstarší Luciper
pek si tam erteple.

A já jsem ho pěkně
vo ňákou požádal:
ale von, že nedá,
že jsem nepřikládal.

(lidová)


Mířil jsem do Templu, ale cestou jsem se stavil na Černé louce, kde právě měla začínat Lucie Bílá (!). Kdesi jsem se před Colours dočetl, že by to prý měl být komorní šansonový koncert s Petrem Maláskem za klavírem. Copak o to, Malásek za klavírem skutečně seděl, ale kromě něj byli na pódiu i kytarista, basák, bubeník, dvě sboristky a možná ještě někdo - zase tak podrobně jsem situaci nezkoumal, protože pod pódiem byla spoustu lidí a když Bílá spustila cosi o šupinách, tak jsem se dál nezdržoval.

Cestou mě ještě zastihla kratší průtrž mračen a navrátilci z filmového festivalu ve Varech, ale do Templu jsem to stihnul včas a navíc jsem pod promoklým slunečníkem před vchodem našel i pana X.B., kterak studuje denní tisk, konkrétně stranu se zahraničními politickými událostmi.

Uvnitř jsem pak našel šero přecházející až v tmu, spoustu lidí (teda na poměry Templu - dokonce vyklidili stolečky), vcelku logicky i vedro a vcelku nelogicky i zavřená okna, aby vedro nemohlo ven. Inga Liljestöm se svou skupinou docela slušně vyvolávala trip-hopové duchy půlky devadesátých let - basa, hodně efektovaná kytara s vibratem, cello, často podivně zatlumené bicí, texty o temnotě a hvězdách a zpěv střídavě do mikrofonu nebo do červeného telefonního sluchátka (ovšem nezdálo se, že by bylo utržené). Inga zpívala přesvědčivě, ale s tísnivou atmosférou hudby moc neladily její výstupy mezi písničkami, kdy nevypadala jako femme fatale, ale jako spíš jako zpocená studentka na své první zkoušce. Neustále se za něco omlouvala spoluhráčům i publikum a neplánovaným vrcholem nejspíš bylo, když si od baru nechala dodat kostky ledu a následující pauze ji napadlo, že je horko i diváků, a tak je začala rozhazovat do publika dva metry před sebe a už druhou kostkou se jí povedlo trefit reflektor, který byl metr nad ní. Vrhačské disciplíny nebudou její silnou stránkou, ale ještě pak zabrnkala na ukulele a dětský klavírek, a to jí docela šlo. Dobré to bylo.

Zpátky za Ostravici na "hlavní hvězdu" Sinéad O'Connor jsem tím pádem dorazil poměrně pozdě, ale na tom měla zásluha i ochranka u hlavního vstupu, která mě nakonec donutila jim tam nechat prázdnou petku od Spritu, který jsem mimochodem koupil dopoledne uvnitř areálu, přestože ve všech materiálech se psalo pouze o zákazu vnášení jídla, nápojů a skla a prázdná petka není ani jedno z toho. Zuřil jsem ještě asi čtvrt hodiny a Sinéad mi k míru v duši příliš nepomohla. (Rachotící Pražský výběr II jsem pro jistotu obešel velkou oklikou.)

Sinéad byla trochu starší a tlustější, než když jsem ji viděl naposled někde v TV, ale to by až tak nevadilo. Horší bylo, že si s sebou přivezla jen elektrickou kytaru a dva starší pány s kytarou a klávesami. To samozřejmě není žádná tragédie, ale když máte být hlavní hvězda festivalu, a pak jen strnule stojíte uprostřed velkého hlavního pódia, tak to není úplně ideální. Z hitovek jsem stihnul jenom Thank You for Hearing Me, kde basa z desky opravdu chyběla, a pak už Sinéad jenom poznamenala, že by po ní na pódiu mohl někdo hodit nějaké jídlo, zazpívala upravenou River of Babylon (když začala, tak jsem se musel smát) a rezolutně zmizela z pódia, přestože podle plánu měla ještě 15 minut. Plné parkoviště se dožadovalo přídavku, ale dočkalo se jenom herce a moderátora Jiřího Sedláčka (znáte z televize =), který chvíli rozpačitě gestikuloval do zákulisí, ale nakonec oznámil, že se s tím budeme muset smířit. Jenomže parkoviště pískalo, a tak to Jiří zkusil jinak: "Komu se dneska splnil sen?" Podle pískotu to vypadalo, že v publiku takových lidí moc nebylo, ale Jiří Sedláček na pódiu se každopádně vehementně hlásil. To bylo naposled, co jsem ho na festivalu viděl, ale to samozřejmě nemusí nic znamenat... ;)

(dokončení příště)

2008-07-15

Jadą wozy kolorowe

Colours of Ostrava 2008 (volume I)

No, dobře - tak moje reportáž z Colours 2008 je tady. Sice to vypadá, že letos bude reportáží z Colours všude plno, ale ještě jedna subjektivní navíc nemůže ničemu uškodit.

Pátek 11.7.2008

Protože jsem tušil, že i tři dny budou víc než dost, tak jsem čtvrteční program vynechal a za kulturou se vydal až v pátek. V programu se skvěl nápis "Jaroslav Dušek - beseda", což mi připadalo jako vhodné a poklidné zahájení, takže jsem si na Černé louce vyměnil vstupenku za modrý pásek a zamířil do Librexu. Tam mě nejdřív překvapilo, že po mě u vchodu nikdo nic nechtěl a že se v obchodě dál normálně prodávalo, ale beseda se v prvním patře skutečně konala a Duška tam posilnili taktéž členové Longital Šina a Dano Salontay (v programové brožuře pro jistotu uvedený jako Zalotnay). Kromě běžných lidí ale naneštěstí příšlo poměrně hodně "vesmírných lidí", a tak se otázky točily kolem existence levitace a názorů na "hodnocení a posuzování". Místy to bylo přesto vtipné, ale Jaroslav Dušek měl až nezdravě mnoho prostoru pro plané filozofování a já velice špatně snaším, když mi v tomto oboru někdo leze do zelí... =)

Nenechal jsem se odradit a po skončení jsem se zvolna vydal do Farské zahrady, kde měl výše zmiňovaný pán vystoupit i se svými soukmenovci z divadla Vizita. Ukázalo se ovšem, že to "zvolna" nebyl dobrý nápad, protože když jsem došel na místo, tak se podél plotu táhla zhruba stometrová fronta v trojstupu, která se dovnitř sunula jen velmi pomalu (bodejď by ne, když uvnitř už bylo plno), tak mi nezbylo, než se jít podívat na Precedens.

Precedens na OKD scéně

Co vám budu povídat - byl to hotový návrat do dětství, o což se zasloužil především "vedoucí zájezdu do Ostravy" Martin Němec. Zatímco skupina hrála a Bára Basiková nebo její ortogonální záskok Dáša Součková (Lili Marlene) zpívaly, tak Němec se naboso pohupoval u kláves a jednou za minutu zahrál nějaký akord hodně osmdesátkovým zvukem. Připadal jsem si, že sleduju nějaký opožděný přenos z Televizního klubu mladých (samozřejmě došlo i na Souměrnou a Soumrak bohů), ale iluzi trochu kazil současný věk hlavních protagonistů. Navíc Basiková se ještě stačila vyptat publika, jestli přišlo kvůli ní, jestli jí má rádo, jestli má rádo i kluky z kapely a jestli tu náhodou není někdo z bulváru, protože jestli je, tak má jít do prdele. Tohle by se v TKM myslím nestalo.

V následující přestávce se začal postupně trousit zbytek naší divácké skupiny, a tak jsem na Černé louce u tzv. OKD scény spořádaně vyčkal Priessnitz. Pánové dorazili v počtu čtyř mužů a tedy jen tří nástrojů (bicí, basa, kytara), ale místy jsem měl dojem, že se odněkud vynoří ještě Joachim Dvořák a Jaroslav Rudiš a celé se to transformuje v koncert The Bombers. Nejsilnější byl ten pocit v momentu, kdy si Jaromír Švejdík začal v jedné mezihře cosi ledabyle notovat falzetem a nakonec dodal i vysvětlení: "tady by měly hrát klávesy". Nikdo další se neobjevil.

Doplnění o další posily jsme se přesunuli za Ostravici do stanu u hradu, kde už začínali Longital. První dojem byl strašný, protože zvuk ve stanu postrádal výšky a od něčeho (nejspíš od stanu, že =) se odrážel, takže zpěvu nebylo moc rozumět, ale postupně jsem asi otupěl, protože ke konci už mi to tak nevadilo. Předloňský koncert v kostele svatého Václava mi sice připadal mnohem vydařenější, ale na druhou stranu je pro hudebníky asi příjemnější hrát pro zaplněný stan než v kostele mimo hlavní festivalové dění pro třicet podchlazených lidí. Za zmínku možná taky stojí, že teď to byl údajně první koncert, kde s sebou měli Longital dotykovou hračku JazzMutant Lemur, a skutečně to vypadalo, že zatím spíš jenom zkouší, co si s tím můžou všechno dovolit. Každopádně přijetí publika bylo vřelé, což Longital přeju.

Rozostřený Longital

Happy Mondays jsem nikdy vyloženě nežral a teď už jsem měl hlad, takže jsem nejdřív musel zaskočit pro nějaké jídlo, ale na dohled pódia jsme se nakonec přece jen dostali a byl to pohled pro bohy. Nemám úplný přehled o zakládajích členech skupiny, ale mám dojem, že na pódiu jich tentokrát moc nebylo a u těch, co tam byli, zase nebylo úplně jasné, proč tam jsou. V centru všeho dění totiž postával kulaťoučký Shaun Ryden a cosi si brblal a po celé scéně se průběžně a naprosto bezúčelně motal živý maskot Bez, který většinu času prostě jen mával na diváky. Skupina se tím naštěstí nenechala vyvést z míry a hodně toho zachránila černošská zpěvačka Rowetta, takže to dohromady docela fungovalo. Obě hitovky, které se pamatuju ze začátku devadesátých let, odehráli, takže všechno dobře dopadlo a my jsme se mohli přesunout domů, kde bylo ještě třeba vymyslet, jak se sedm lidí uloží ke spánku a to se zákonitě trochu protáhlo. =)

2008-07-04

Host vyhazuje vrchního

Jedna stará hudební legeda, kterou už si asi úplně přesně nepamatuju, tvrdí, že když Depeche Mode začátkem devadesátých let poměrně radikálně změnili styl, tak to vyvolalo mezi skalními fanoušky takovou vlnu nesouhlasu, že si fanoušci celou novou desku nahráli znovu v aranžmá, která jim více vyhovovala. My jsme teď v případě The Bombers tak důslední nebyli a spokojili jsme se jen s jednou písničkou...

Představovali jsme si to spíš nějak takhle:

Sololit - Praděd (MP3 256 kbps / 7,4 MB)

Last.fm:
Praděd

(originál nahrálo hudební sdružení Jaromír 99 & The Bombers)

2008-07-01

machine. Unexpectedly, I’d invented a time

Jedna z prvních "opravdových" desek, kterou jsem měl nahranou na kazetě, bylo Music for the Masses od Depeche Mode. Jenomže tohle album má poměrně netypickou délku, takže přesahovalo ještě kus na druhou stranu kazety a už se tam nevešla druhá regulérní deska. To způsobilo, že tam neznámý dobrodinec dohrál e.p. Martina L. Gorea (koho taky jiného, že? =) Counterfeit (čili Padělek), které se tam vešlo tak akorát.

Těžko říct, jestli to mám z odstupu brát jako projev svého vytvářejícího se vkusu nebo je to spíš přičina toho, jaký vkus mám teď, ale každopádně jsem si tu desku oblíbil a vydrželo mi to dodnes. Přitom si nejsem úplně jistý, proč jsem si ji oblíbil - zvukově je poplatná době a zní jako chudobnější příbuzný Music for the Masses (čeho taky jiného, že? =), aranžmá jsou navíc minimalistická a je všeobecně uznávaným faktem, že Gore je horší zpěvák než Gahan. Snad to bude tím, že Gore dokáže (na rozdíl od stadionového rockera Gahana) působit jako "upřímný elektronický písničkář" a nekazí mu to ani skutečnost, že se jedná o samé "padělky" (totiž cover-verze), k čemuž ovšem hodně přispělo to, že si tam vybral spíše méně známé písničky. Tedy z mého pohledu byly tehdy neznámé všechny a protože ta kazeta nebyla popsaná, tak mi taky poměrně dlouho trvalo, než jsem si všimnul, že tohle už není DM, ale někteří lidé si to myslí dodnes... =)



I tak mě ale překvapilo, když jsem na YouTube po mnoha letech narazil na tohle:



Prvních pár sekund jsem měl dojem, že se jedná o nějakou amatérskou cover-verzi, ale ve skutečnosti se jedná o zapomenutý originál zapomenutého zpěváka jménem Joe Crow. Myslím, že slovo "zapomenutý" si můžu dovolit, protože na Wikipedii je pod jménem Joe Crow jen nějaký indiánský aktivista. Na last.fm je situace o něco lepší - dá se tam najít obal desky Pillows & Prayers, ze které písnička pochází, a v Top Tracks taky názorný doklad toho, že ta písnička je vlastně to jediné, co z té desky ještě přežívá.

Náladu z nepovedeného pátrání mi ale naštěstí zvedly komentáře posluchačů z letošního roku:

Swazi: I know great talent when I hear it. I don't know heck about this artist, but my guess is that he can be big if he really really wants it.

cherryred: Your guess has come about 30 years too late.


Karl má pravdu - rozlišit v hudbě minulost od budoucnosti je čím dál tím těžší...

PS: Nadpis je minipovídka Alana Moorea z Wired.

2008-06-12

Jugoslávie v kostce

Protože už pár dní běží Euro, tak hudba momentálně trochu ustoupila do pozadí, ale ona si cestičku najde:

Trenér chorvatských fotbalistů Slaven Bilič se postavil proti kritice hudby, kterou v šatně pouští hráčům. Bývalý reprezentant byl kritizován za výběr ultranacionalistické kapely Thompson, která ve svých písních podle mnohých oslavuje fašistický režim, jenž v Chorvatsku vládl za druhé světové války.

"Je to pěkná písnička, která je o tom, jak je naše země krásná," řekl Bilič na adresu písně "Lijepa li si" - Jsi překrásné (Chorvatsko), kterou fotbalistům pustil po výhře 1:0 v úvodním duelu skupiny B nad Rakouskem. "Navíc to ani nebylo moje cédéčko, ale brankáře Stipeho Pletikosy," dodal kouč, sám nadšený rocker a kytarista kapely Rawbau, se kterou nahrál pro národní tým hymnu pro Euro.

Thompson patří v Chorvatsku k nejpopulárnějším skupinám, jméno si kapela dala podle slavného amerického samopalu. V minulosti dokonce měla kvůli svým nacionalistickým výrokům zákaz vstupu do Nizozemska a loni proti jejímu turné po USA protestovali američtí Židé.

(ukradeno z webu Týdne)


Zdá se, že mezi Chorvaty a Srby leží opravdu nepřekonatelná bariéra. Zatímco Chorvati se drží amerického Thompsonu, tak Goran Bregović (lehce neurčité národnosti, ale žijící u Bělehradu) nabídl ke zlidovění Kalašnikov. To jsou ty národní kulturní tradice. =)

...
Mimochodem Goran Bregović si údajně shodou okolností právě dnes dopoledne poranil páteř při pádu ze stromu (zřejmě už zrají třešně). Netuším, co to v takovém případě znamená, ale jeho stav je prý "stabilizovaný bez neurologických komplikací".

2008-06-06

Člověk, zahrada širá

Jedna z věcí, které mě dlouhodobě baví, je sledování vazeb nebo rozdílů mezi tím, co různí hudebníci hrají, a tím, co sami poslouchají. Mimo jiné se pak nabízí otázka, která z těch dvou věcí o jejich hudebním vkusu a vlastně i o nich samotných více vypovídá, ale na to asi neexistuje jednoznačná a všeobecně platná odpověď.

Tento týden jsem (samozřejmě na GoTV =) viděl výběr oblíbených klipů Ellen Allien (pár slov pro náhodné kolemjdoucí: german, electronic, minimal techno) a taky tam bylo pár věcí k zamyšlení:

Björk: Wonderlust
Coldplay: Speed of Sound ("Líbí se mi, že hrajou jako skupina.")
Thom Yorke: Harrowdown Hill ("Skvělý zpěvák. Ráda jsem mu udělala remix.")
Aphex Twin: Windowlicker (překvapivě téměř bez komentáře)
Metallica: Nothing Else Matters (Ale pustili jinou verzi, než čekala. =)
Squarepusher: Come on My Selector (taky no comment)
Portishead: Machine Gun ("Na tohle album jsme čekali deset let!")
Modeselector: Black Block
Massive Attack: Angel
Radiohead: Jigsaw Falling Into Place ("Ještě jednou Yorke.")
David Bowie: Heroes ("Můj hrdina. A možná i váš.")
Ellen Allien & Apparat: Way Out ("A nakonec něco mojeho." - O Apparatovi ani slovo. =)


Mimochodem Ellen to uváděla s německou pečlivostí - tvářila se vážně (a mluvila pomalu =) a skoro u všeho oznamovala, ze kterého alba písnička pochází a ve kterém roce vyšla. Je vidět, že elektronická hudba přitahuje technické typy. =) Ale jak je vidět, tak nejen je...

2008-05-23

Bobby McFerrin v Praze 16.5.2008

Ještě nikdy jsem nedala tolik peněz za lístek na jednoho interpreta, jako v tomto případě a tak jsem poněkud roztržitě a nedočkavě čekala v sedačce Kongresového sálu, až se na podiu objeví hlavní hvězda.

Koupila jsem lístky až na jeho druhý koncert. Na ten první, s hosty Danielem Bártou a Clarinet Factory, jsem nestihla koupit lístky. V hlavě se mi honily pochyby, zda-li se koncert povede a bude-li to tak spontánní a jedinečná hudební záležitost, jak se uvádí v propagačních letáčcích:
Bobby McFerrin je hudební fenomén (..), svých neobyčejných hlasových schopností využívá k proměně v jednočlenný orchestr..Jeho základní devízou je ryzí entuziasmus. Bez ohledu na to, jaký typ hudby právě provozuje nebo sleduje, ponořuje se do ní zcela beze zbytku a vyzývá při tom svým nakažlivým úsměvem posluchače, aby si představení užívali stejně intenzivně jako on sám…“
Před lety jsem v televizi viděla záznam jeho koncertu, který pověst potvrzoval. Ale platí to ještě dnes?

Když jsem se rozhlédla kolem sebe, tak s publikem, které mělo být součástí jeho improvizace, to zatím moc nadějně nevypadalo. Vpravo vedle mě seděl starší chlápek se škrobeným límečkem a zamračenou manželkou. Další lidé kolem se zdáli být uzavřeni do sebe, jako by ještě myslí v práci, v družném hovoru s PC nad problémy zákazníků.

Něco před osmou světla zhasla a na podium vkráčel a posléze usedl chlapecký sbor Boni Pueri. Hned vzápětí za nimi přišel Bobby - menší a hubený pán s prošedivělými dlouhými vlasy. S milým úsměvem nám krátce všem zamával, sedl si před sbor na skromnou židli, uvázal si vlasy do uzlu, napil se vody a začal zpívat.

O svých nesporných kvalitách muzikantských i pěveckých publikum přesvědčil hned během prvních dvou skladeb, kdy při, pro něj typického, bušení do hrudi rukou, zazpíval sám. Ve třetí písni zapojil publikum sedící za ním na podiu.
V téhle chvíli mi přišlo líto, že naši část publika ke zpěvu nevyužil. Nejspíše jsem nebyla sama, kdo tento pocit měl, protože jakmile nás vyzval ke zpěvu v další písni, setkal se s početnou hlasovou odezvou, do které pohotově vkládal svoje hudební nápady.
Nálada v sále se, díky jeho citlivé práci s publikem, úplně uvolnila. Bobby rozděloval sál na půlky, každé části zadal jiný popěvek a různě je kombinoval. Jindy zase chtěl, abychom po něm opakovali dlouhý hudební motiv, takže vznikl docela směšný paskvil, ale on trval na opakování tak dlouho, až celý motiv zazněl skoro jak měl.Všichni jsme si pak radostně zatleskali. Jeho hravost dokonce vyburcovala i mého „límečkového“ souseda k podupávání nohou do rytmu, brumlání pod nosem a jeho partnerku k několika upřímným úsměvům na rtech!

V závěru vystoupení sešel do první řady a jak bývá jeho zvykem, oslovil jednotlivé diváky, aby mu zpívali jím přezpívaný motiv a on do něj improvizoval. Vzniklo tak několik krásných povedených i nepovedených, ale určitě zajímavých momentů.
Milý okamžik přišel, když vyzval divačku, aby tančila na jeho zpěv, co ji napadne. A pak spolu hlasově pohybově navzájem improvizovali.

Kromě diváků si Bobby zazpíval i s hosty. V tomto směru jej předcházela pověst, že zásadně předem nezkouší a oddává se volné improvizaci. Což ovšem může být ošemetné právě pro hosty, kteří nejsou dostatečně pohotoví. Právě u vystoupení s violoncellovým duem Tara Fuki se tato skutečnost projevila. Dámy jakoby se uzavřely do sebe, zahrály striktně, co znaly a nevnikl prakticky žádný prostor pro jejich hostitele, aby se mohl projevit. Na druhé straně se ukázalo, jak je zpěvák inteligentní: i když se mohl jako hlavní hvězda více prosazovat a vydupat si prostor, nevstupoval do jejich prostoru s improvizací (zvolil hlasovou modulaci flétny) za každou cenu. Vzniklo tak sice jen pár, ale velmi silných momentů.

Svojí spontánností asi zaskočil i chlapce z Boni Pueri, když je rozdělil na 3 skupinky a předzpíval jim stejný motiv o pár tonů od sebe. Sbor ale nakonec docela rychle zareagoval a společně tak vytvořili nádherný trojhlas do kterého Bobby zazpíval. Osobně se mi líbil více než slavná Ave Maria, kterou se kluci asi předem naučili sami a Bobby do ní brumlal svoji velmi známou hlasovou verzi doprovodu.

Jak má hudební spolupráce osobností vypadat předvedla až Ridina Ahmed. Tato, pro mě do té doby neznámá, zpěvačka se silným zajímavým hlasem, svým výkonem potvrdila, že si označení – „Bobbina McFerrinová – od Milana Tesaře v Reflexu určitě zaslouží . Pomocí elektronického opakovače tvořila hlasové linky, do kterých improvizovala nové hudební nápady. Byla mnohem interaktivnější než Tara Fuki a Bobbymu poskytla dostatek prostoru. Jejich hlasy se tak vzájemně nápaditě prolínaly a tvořili krásný křehký a přesto velice silný celek, což diváci ocenili velmi dlouhým hlasitým potleskem.

Musím říct, že propagační letáček nelhal. Bobby už sice nelítal po podiu jako střela na koncertě před 20-ti lety, ale zachoval si hravost a pohotovost v nových situacích, vzniklých při interakci s publikem i hosty. Je to opravdu obdivuhodné, po tolika letech koncertování , zachovat si takovou přirozenost. To je dar opravdových osobností. Jsem ráda, že jsem byla u toho!..:-)

2008-04-21

Bez paybacku rovnou za losem

Když jsem si teď v souvislosti s natáčením Ladí neladí stěžoval na bídnou propagaci ČT, tak mě ještě napadlo, jestli vůbec nějací diváci zaregistrovali dvanáct dílů pořadu Abbey Road: Live (český slogan pořadu zní "bez playbacku rovnou za nosem"). Vysílá se teď každou sobotu kolem 13:45 na ČT2 a jsou to živé (ovšem "plugged") nahrávky pořízené ve slavném studiu. Vždy vystoupí tři interpreti po třech písničkách, ale je to docela zajímavé sledovat bez ohledu na to, kdo zrovna v konkrétním pořadu hraje.

Kvalitu promo materiálů, které ČT poskytuje na svém webu, ale raději ponechávám bez komentáře.

Zatím odvysíláno:
1. Paul Simon, Corinne Bailey Rae a Primal Screen (sic!)
2. Kasabian, David (sic!) Albarn (ve skutečnosti The Good, the Bad and the Queen), Tony Allen
3. Jamiroquai, Damon (sic!) Rice a Goo Goo Dolls


Před námi je ještě:
4. Dr. John, Leann Rimes a Massive Attack
5. The Feeling, Gnarls Barkley a The Killers
???

Zde informace na webu ČT zatím končí...

2008-04-19

Hliník je stále nepřítomen

Dano Heriban Trio + Cartonnage (Ladí neladí) @ Fabric Ostrava 10.4.2008

Možná bych měl zmínit, že Dano Heriban Trio (údajně v důsledku nemoci) dorazilo pouze v počtu jednoho člena a měli jsme zřejmě velké štěstí, že tím jedním členem byl právě Dano Heriban. Když se tenhle křehce působící písničkář choulil nad svými klávesami (nejčastěji se zvukem rhodes nebo piána) a zpíval povětšinou zadumané a místy až nesnesitelně procítěné texty, tak mi připadalo, že měří tak metr šedesát, ale později při krátkém setkání u baru jsem zjistil, že je vyšší než já. Nemám tušení, jak na pódiu docílil toho zmenšení o třicet centimetru, ale o tom psát nechci.

Dano Heriban

Cartonnage působili na pódiu naopak celkem suverénně, což bylo trochu překvapivé hlavně vzhledem k tomu, že údajně hráli teprve svůj druhý koncert v aktuální sestavě. Problém byl ovšem v tom, že to živě znělo jako zvuková stěna plná kytar (tedy minimálně u pódia, kde jsem stál), takže k lehounkému zvuku jejich studiových nahrávek to mělo sakra daleko. Trochu mě taky překvapil poměrně vysoký průměrný věk členů, který se zřejmě blíží hodnotě 2 EF (ewafarna - základní věková jednotka pubertálního idolu), což asi bude v daném žánru trochu handicap, ale o tom taky psát nechci.

Debata byla tentokrát o dost jiná než obvykle. Někomu ze štábu zřejmě připadalo, že by bylo dobré diskutovat i o něčem jiném, než jsou samotné vystupující skupiny, a tak byli tentokrát kromě obvyklých publicistu, kterým vévodil Vojtěch Kamenná-tvář-za-černými-brýlemi Lindaur, pozváni i zástupci různých typů hudebních vydavatelství (Libor Lisý za Escape/EMI, Šina a Dano Salontay neboli Longital za Slnko Records a Milan Páleš za Indies), a tak se diskutovalo ještě víc zeširoka a ještě povrchněji než obvykle. A protože monoho témat, diskutérová smrt, tak někteří z hostů byli nakonec rádi aspoň za to, že se dostali ke slovu alespoň jednou za večer. Ale o tom nebudu psát už vůbec, i když by opravdu bylo co komentovat.

Nutně totiž musím napsat o tom, že už mi leze na nervy, že si na Ladí neladí musím zaplatit vstupné (konkrétně 80 Kč), a pak se ještě celý večer stresovat jako profesionální publikum, protože pod pódiem se kriticky nedostává lidí, takže každý z nemnohých diváků je pod televizním drobnohledem a kroužící kameramani mu svou přítomností neustále připomínají, že musí být na pozoru, pečlivě sledovat dění na pódiu a ve vhodných chvílích co nejhlasitěji tleskat, aby to nevypadalo, že je klub téměř prázdný, jak tomu ve skutečnosti je. Není se co divit, že se pak ta hrstka diváků snaží postavit co nejdál od pódia a v takových chvílích je mi vystupujících skutečně líto.

Opravdu nerozumím tomu, jak je možné natáčet hudební pořad pro televizi a nemít dost publika. Samozřejmě se nabízí vysvětlení, že v Ladí neladí vystupují spíše méně známé nebo začínající skupiny, takže se tam prostě velké publikum ani nedá očekávat, ale to mi jako argument nestačí.

Když se koná jakýkoliv trochu významnější koncert, tak je vždy provořadou snahou organizátorů udělat mu propagaci a jedním z hlavních prostředků je dostat se do televize, pustit tam nějaké ukázky, vystupující vychválit a natlouct do diváků místo a termín. Vzhledem k tomu, že v televizi nepracuju, tak nevím, na základě čeho se podobné propagační akce do vysílaní dostávají (jen výměnou za lístky do soutěží nebo se to platí jako inzerce?), ale každopádně bych očekával, že když něco takového bude pořádat sama televize (byť jen ostravská), tak že bude mít možnost udělat si na to bezplatně dostatečnou propagaci. Když už ne kvůli zisku, který ji zřejmě nutně nezajímá, tak přinejmenším proto, aby to pak na místě nepůsobilo trapně.

Ze záhadných důvodů tohle u Ladí neladí nefunguje. Možná, že se objeví nějaká letmá zmínka o natáčení v ranních a dopoledních pořadech, ale ty nesleduju a řekl bych, že sledovanost potenciálního cílového publika taky nebude valná, protože většina studentů bývá ráno a dopoledne ve škole a ti, co tam nejsou, v tu dobu ještě dospávají předchozí noc. Já jsem každopádně ještě nikdy v televizi pozvánku na natáčení Ladí neladí na vlastní oči neviděl, takže je zřejmě něco špatně.

Články a zprávy na webu jsou fajn (ovšem Google vrací celkem pouze 8 hitů), ale myslím, že právě u méně známých interperetů mají menší dopad, protože v případě méně známého jména si ten článek taky přečte méně lidí.

Donedávna alespoň fungovalo to, že se před natáčením po Ostravě vylepovaly plakáty, ale tentokrát jsem si nevšimnul ani toho a rezignace pořadatelů dokonce došla tak daleko, že ve vylepeném měsíčním programu pořádajícího klubu Parník (tím, že že natáčí v klubu Fabric, se nenechte plést =) bylo u data 10.4. uvedeno jen "Ladí neladí" a jména vystupujících úplně chyběla. Takhle si dostatečnou propagaci opravdu nepředstavuju!

2008-04-05

Rock úleťáků

Protože přinejmenším od začátku roku se (nejen) tady projevuje blogovací krize, tak mě napadlo, že bych to tu mohl oživit kopírováním náhodných textů z Wikipedie.

Brütal Legend follows the story of Eddie Riggs (voiced by Jack Black and named for Eddie the Head, the mascot of Iron Maiden, and Derek Riggs, the artist who created him), who is living as a roadie for a Heavy Metal band. The game begins one night before a gig. As Riggs is tuning a guitar, an accident happens and he starts to bleed, his blood dripping onto his cursed belt buckle, which bears a strong resemblance to Motörhead's Snaggletooth emblem. Before he knows it, the beast on his buckle has come alive and transported him into a Heavy Metal and Nordic fantasy inspired alternate history where demons have enslaved humanity.

After escaping the Temple of Ormagöden, where he first appears in the Heavy Metal past, Eddie meets Ophelia, a love interest likened to the same character from Shakespeare's Hamlet. Ophelia is soon severely injured and Riggs must climb a mystical mountain to do battle with a motorcycle driving bass guitarist (voiced by Motörhead's Lemmy), called the Kill Master (reference to Lemmy's last name Kilmister)-- an ironic name for a guy whose riffs are said to heal wounds. Eddie will also meet Lita Halford (a double-reference to Lita Ford and Rob Halford) and her younger brother, Lars (probably named after Lars Ulrich), who help Eddie and Ophelia start a resistance movement against Lord Dolivicus, his Glam metal minion, General Lionwhyte (voiced by Rob Halford and a reference to the band White Lion), whose hair is so luscious, he uses it to fly (maybe an ironic reference to Halford's baldness), and their legions of demons to free the world.


No dobře, úplně náhodná volba to nebyla. Ve skutečnosti mě po delší době napadlo se mrknout, co nového dělá Tim Schafer. Na Wikipedii se o něm dočtete ledacos, ale asi si neuděláte dostatečně přesnou představu o jeho smyslu pro humor. To byste museli přečíst spíš jeho firemní blog, kde z neznámých důvodů nepíše o tom, na čem jeho firma Double Fine pracuje, ale třeba o tom, jak několik týdnů hrdinně vzdoroval nájezdům myši, která se jim vetřela do kanceláře, a když ji konečně ulovil do pasti, tak se ji pokusil vydražit na eBay, kde mu to nepochopitelně zatrhli.

Jeho nejznámější (aspoň podle mě) hra je ovšem pro změnu docela vážná stylová pocta filmům noir Grim Fandango (letos má 10 let), do které se mu povedlo zamíchat tolik nesourodých motivů, až zrak přecházel.



Jak to tak vypadá, tak Brütal Legend nebude hra, která by omráčila nějakým novátorským herním systémem (a pochybuju, že si ji kdy zahraju), ale ten výše uvedený popis přeplněný vysvětlivkami a jmény "rockových legend" napovídá, že Schafera jeho humor neopustil a to je dobře.

2008-02-19

Nu! Nu! Nu!

NuOva vol.3 @ Templ Ostrava 13.12.2008

O divných věcech se většinou píše dobře, protože se autor může rozmáchnout a uplatnit svůj břitký humor (často i v případě, že ho vůbec nemá), a musím říct, že NuOva (dešifrovali jste?) číslo 3 o to přímo prosí, ale na druhou stranu je mi hodně sympatické, že v Ostravě něco takhle šíleného koná, takže se pokusím svou ironii ovládat.

Předchozí dva podobné koncerty jsem minul, takže jsem úplně přesně nevěděl, co mám čekat, a čekali jsem opravdu poměrně dlouho.

Koncertní část programu zahájila dvojice I Love 69 Popgeju až kolem 21:30. Když kolem nás mířili k pódiu, tak jsem od nich zaslechl větu "dneska to musí být pořádný punk", a musím říct, že to splnili jak nasazením, tak odpovídajícím hudebním výkonem - intonace se na pódium neodvážila a rytmus kolísal, ale bylo to dostatečně úderné a jednoduché k tomu, aby hlouček pod pódiem nadšeně poskakoval do rytmů hrnoucích se z notebooku. Doširoka rozkročený klávesák v tričku, které mi připomínalo dobu, kdy jsem chodil na základku, působil vcelku normálně, ale to bohatě vynahrazoval zpěvák (podle uvážení doplňte úvozovky), který měl na sobě jen velmi těsné trenýrky (model MS ve fotbale 1982), za kterými měl zastrčený umělohmotný stojánek (či co) použitelný taktéž jako falický symbol, a na krku na řetězu pověšené CD, kterým se párkrát pokusil točit, ale příliš se mu to nedařilo. Ono se vůbec nedařilo víc věcí, ale tomu se nedalo než shovívavě usmívat. Ledasčím to přípomínalo My Name Is Ann!, ale naštěstí se nám nikdo nesnažil namluvit, že je to jen povrchní slupka, která ukrývá komplikovaný umělecký počin. Zpěvu nebylo moc rozumět, ale občas jsem zachytil nějaké krátké slogany jako "mozek utek" a mezi písničkami se ozývaly rozpačitě podávané pokyny jako "pojď k nám blíž, holčičko, sem dopředu". Celý koncert pak zpěvák (to už byl jen ve slipech) poměrně výstižně ukončil slovy: "To je všecko, děte do prdele." Pak se trochu zamyslel, a trochu smířlivěji dodal: "Čau - a děte do prdele."

Následující Cassete proti tomu působili až podezřele normálně a zakřiknutě - totiž jako asi jako milenecký pár z filozofické fakulty, který v životě neslyšel nic jiného, než desky Depeche Mode od A Broken Frame po Violator (i barva oblečení souhlasila), a nu-rave to nebylo ani náhodou. Posmutnělou náladou by připomínali nejspíš Načevu nebo Khoibu, ale za předpokladu, že by uvedení směli používat jen syntezátorové rejstříky Front 242 z roku 1991. Podle skoro všech běžně hodnotitelných měřítek (hudba, instrumentální výkony - kromě kláves došlo i na kytaru a malou sadu bicích, zpěv, texty) byli z účinkujících toho večera nejlepší a nejsympatičtější, ale připadalo mi, že ohlas u publika byl o něco slabší, čemuž se ovšem po taneční zběsilosti IL69PG nedalo divit.

Posledních vystupujícím byl polský host Deuce, který vstoupil na pódium s elegancí a sebevědomím Davida Brenta (tj. Ricky Gervaise) v The Office (oblek, bradka, postava, vypravečský talent). Postavil se za svůj notebook, chopil se mikrofonu, kliknul a rozjel své techno karaoke. Protože/Přestože nu-rave prý neexistuje, tak jsem si skoro jistý, že tohle nu-rave taky nebylo, protože hudba zněla spíš jako starší tracky Scootera, ale Deuce do toho hodně zpíval (až na jednu polskou výjimku anglicky). Hodně přiližně by se dal přirovnat k Jamie Lidellovi s tím rozdílem, že Lidell je proslulý tím, že zpívá dobře. Jinak to ovšem na pódiu pořádně rozjel, takže už asi při třetí písničce si sundal sako a odhalil nátělník, který pravděpodobně ukradl ze šatníku dědovi Homolkovi. Mezi písničkami se trochu nečekaně pouštěl do komentářů, které téměř vždy zahajoval slovy "nas-leduJIci pěsNIČka jest o", aby pak ve svém vyprávění plynule přešel do polštiny, což ale asi nikomu v klubu nevadilo. Celé vystoupení působilo dost vtipně, ale nejsem si úplně jistý, nakolik to bylo záměrné.

Dohromady to byl (roz)hodně (po)divný a nevyvážený večer, ale jsem fakt zvědavý, co se z toho do budoucna vyvine - něco takového v Ostravě donedávna opravdu chybělo. Nebo to jen nebylo vidět?

(Na pár fotek, se kterými nemám (sk6r6) nic společného, se můžete podívat na ov-kluby.net.)

2008-02-10

Z historie zvukových válek

Když jsem tu nedávno zabředl do úvahy o tom, že "loudness war" je způsobena tím, že producenti se nesnaží o hifi kvalitu, ale místo toho se snaží nadbíhat posluchačům s tím nejhorším vybavením, tak jsem si myslel, že je to poměrně nový trend (tj. přibližně deset let), ale tento týden mě z toho vyvedl jeden starší článek o tom, jak Depeche Mode nahrávali People Are People.

Volný překlad související pasáže:

"Hraní v rádiu pro nás bylo hodně důležité a měli jsme na to takovou malou krabičku jménem Ear Opener (tj. "otvírák uší"), což bylo jako mrňavé domácí rádio," říká Gareth Jones. "Mělo to omeznou šířku pásma a snažilo se to nějak emulovat kompresi, kterou používalo [BBC] Radio One. A protože nahrávací společnost měla tak velký zájem dostat písničku do rádií, tak jsme strávili spoustu času poslechem a mícháním na tomhle dvou nebo třípalcovém repráčku.

Ovšem když 'People Are People' slyším teď, tak si říkám, že toho času bylo asi až příliš, protože to sice znělo naprosto skvěle na malém systému, ale na větším slyším všechny chyby. Však víte: "proboha, tady jsem přece mohl dostat víc basů" nebo "bylo by skvělé, kdyby ten horní konec [tj. vyšší frekvence] byl trochu uhlazenější". Takové očividné věci.

Kdybych byl tehdy zkušenější, tak bych se sice věnoval monitoringu přes Ear Opener, ale taky bych věnoval víc pozornosti velkým monitorům, protože okraje zvuku jsou takové, no, syrové. Přesto měl ten track při hraní z rádia nebo na malé televizi neuvěřitelnou energii. Bylo to, jakoby to rádio mělo explodovat, a proto to byl v celé Evropě obrovský hit, takže celkově jsem na to vlastně hrozně hrdý."


A to se prosím bavíme o singlu, který vyšel v dubnu 1984!

PS: Za link nepřímo děkuju Karlovi. Původně sice linkoval něco jiného (Trickyho), ale na Sound on Sound je podobných článků spousta a obsahují spoustu dalších zajímavostí. Třeba že Tricky dával dohromady Maxinquaye, aniž by uměl na něco hrát nebo používat studiové zařízení, a že si s ničím moc nelámal hlavu. Nebo že Michael Jackson si své písničky skládá, ale nepoužívá noty, takže pozvaným hudebníkům pak ve studiu předzpívává, co mají zahrát. (Vzpomínáte na tu scénu ke konci Amadea, kde nemocný Mozart "diktuje" Salierimu z postele?) Nebo že New Order skládali True Faith až ve studiu a když Bernard Sumner ještě neměl hotový text, tak ho omylem (?) zamkli v bytě bez telefonu a bez jídla, takže večer ho našli vzteklého, hladového, ale s textem. Nebo že The Smiths měli naopak všechno předem nazkoušeno, takže ve studiu navíc přidali jen trochu náhodného vazbení. Nebo že The Cure používali při nahrávání Seventeen Seconds smyčky (doslova) o délce přes 10 metrů, takže je měli ve studiu natáhnuté na tužkách přilepených na stojanech pro mikrofony. A vidíte - nahráli to. To byl nahrávací průmysl ještě plný hrdinského amatérismu. Ačkoliv - změnilo se od té doby něco doopravdy významného?

2008-01-31

Once aneb Spiknutí po česku

Ve fotbale se poměrně často stává, že rozhodčí něco přehlédne (a teď nemluvím o kapřících, ale opravdu jen o přehlédnutí). Pokud je to mezistátní zápas a to přehlédnutí se týká něčeho významnějšího, tak je zcela běžné, že novináři v postižené zemi píší o strašlivé křivdě, zatímco novináři v nepostižené zemi si té křivdy obvykle vůbec nevšimnou a místo toho píšou o heroickém výkonu svých borců, kteří zodpovědným výkonem na hranici sebeobětování slavně zvítězili a ukázali, že... ale však to znáte. Jen zřídka se stává, že si se té křivdy všimnou i ti zahraniční novináři, což pak alespoň trochu potěší fanoušky postiženého mužstva, protože se můžou utěšovat větou, že "i oni to museli uznat", ale tím to končí. Nevzpomínám si na žádný případ, kdy by novináři postiženého státu volali na UEFU a dožadovali se vysvětlení, co s tím vedení fotbalové unie hodlá dělat. Situace, kdy by s podobnou stížností volali novináři ze státu, který nijak postižen nebyl, se úplně vymyká mé představivost. Jenže co není možné u fotbalu, to je možné u hudby! =)

Docela jsem si lámal hlavu nad tím, co k tomu dvojici Luboš Kreč a Jan Dražan vedlo. Ještě bych dokázal pochopit samotný článek, kde slavně "odhalí" to, co v podstatě všichni, kdo se o to aspoň trochu zajímají, vědí, ale ten telefonát mi připadal už příliš "snaživý". Nemluvě o tom, že jejich snaha už nestačila k tomu, aby získali taky vyjádření Hansarda a Irglové. Tak co si od toho vlastně slibovali?

V první chvíli jsem si myslel, že se tím udáním ani nikdo nebude vážně zabývat, jenže tenhle předpoklad mi nevyšel. Tipovací neúspěch mě ovšem neodradil od víry, že písnička vyřazena nebude. Připadalo mi, že na takový výrazný zásah do hlasování už je příliš pozdě a navíc by tím pořadatelé vlastně museli přiznat, že něco zanedbali a to by asi ani jim nebylo příliš přijemné. Přemýšleli o podobných otázkách i v redakci Týdnu? A pokud ano, proč s tím odhalením přišli až na poslední chvíli, když všechna fakta byla známá už delší dobu?

Autoři nakonec údajně poskytli organizátorům Oscarů podrobné vysvětlení i časový plán vzniku i postupných reinkarnací písničky Falling Slowly, takže nominace byla potvrzena a dobro zvítězilo nad lží nad nenávistí nebo tak něco. Ostatně v různých diskuzních fórech se dají najít i svědectví fanoušků The Frames, že když skupina tuhle písničku hrála, tak že ji Hansard uváděl slovy, že ji napsal pro film Buskers (pozdější Once) svého kamaráda Johna. Všechny tyhle věci ale přece v redakci Týdne museli při přípravě článku zjistit, takže jim muselo být jasné, že písnička nakonec vyřazena nebude a situaci dramatizovali zcela uměle. Takže "komu tím prospějete"?

I vzhledem k načasování těsně před rozesílání hlasovacích lístků členků Akademie se může zdát, že to celé byla levná reklamní kampaň pro (!) Once, která měla upoutat pozornost členů Akademie a navíc získat jejich sympatie, protože kdo by nechtěl nějak "odškodnit" soutěžícího, který už musel nespravedlivě vytrpět tolik křivd...? Uvidíme, jestli se to nějak projeví, ale je zřejmé, že takto to redaktoři Týdne původně nezamýšleli, protože jak víme z jejich článků (a v tomto bodě jim pravděpodobně můžeme věřit), tak se Hansardovi dokonce ani nemohou dovolat a prakticky ho neznají. Pochopitelně - redakce sídlí v Praze, takže Dublin nebo Valmez jsou jim lhostejné. Ovšem jedna osoba zapojená do celé "aféry" přece jen v Praze působí...!

Myslím, že už je jasné, že za nitky tahá (poměrně ze závětří!) Jan Hřebejk, který toto vše rozpoutal pouze proto, aby dodatečně získal v USA neplacenou propagaci pro svůj film Kráska v neznázích! Pravděpodobně se jedná o velmi dlouho připravovaný plán, protože Falling Slowly použil přesto, že ho Hansard upozornil, že je to písnička určená pro jiný film (Hřebejk původně rafinovaně předstíral, že chce použít úplně jiné písničky!), takže je zřejmé, že nikdy není dobré podceňovat muže v námořnickém tričku.

Zbývá vyřešit otázku, co Hřebejk na oplátku slíbil redakci Týdne. Osobně jsem velmi zvědav, kdo bude na konci titulků k filmů U mě dobrý uveden jako hlavní mediální partner!

(inspirováno pořadem Detektor)

2008-01-10

Liquid retro

Díky Freemusic za link na web Stephunka Tůmy, který kromě jiného obsahuje i archiv Liquid Harmony (Tonya Graves included) a v něm i kompletní a snad se dá říct i legendární desku české taneční scény devadesátých let Living in Liquid z roku 1997. Originál jsem během let někde ztratil nebo někomu půjčil, takže hladina nostalgie je momentálně tak vysoká, že mi to strhlo retroměr. =)

2008-01-06

Absolutní zlo komprese dynamiky

Karlova Zpověď vinylového fetišisty evidentně po všech stránkách zabodovala, protože kromě pozitivních ohlasů přinesla přes fórum MS (konkrétně Pavla Parikrupu) taky link na článek The Death of High Fidelity a audio/videoukázku komprese dynamiky.

Nedozvěděl jsem se tam sice skoro nic nového, ale je to opravdu docela pěkná ukázka. Místy až moc pěkná. Článek a hlavně ta videoukázka totiž pomocí dobře vybraných příkladů vytvářejí dojem, že existuje nějaký dokonalý zvuk nahrávek, který vedení gramofirem pomocí dynamické komprese zlovolně a bezdůvodně (přesněji řečeno jen kvůli dosažení vyšší průměrné hlasitosti) degraduje. Ale jak už to tak bývá, tak skutečnost je trochu složitější a připadá mi, že některé věci v článku trochu zanikly (asi vlivem komprese dynamiky textu =).

Komprese se totiž nezačala používat jen tak pro nic za nic - správně použitá komprese totiž může naopak celkovou kvalitu přehrávaného záznamu zvýšit. Je to ovšem něco za něco a je to poněkud složitější...

Jakýkoliv reprodukční řetězec (gramofon/CD, zesilovač, reproduktory) by měl samozřejmě přehrávat hudbu přesně v té podobě, jak ji hudebníci ve studiu zaznamenali, ale to je prakticky nemožné a naráží to na spoustu technických omezení, se kterými je třeba se nějak poprat. Nejdůležitější je samozřejmě záznamové médium.

Pokud na počátku máme teoreticky ideální záznam neomezeného dynamického rozsahu (od absolutního ticha po zvuk atomového výbuchu poslouchaný v jeho epicentru), tak na každém záznamovém médiu máme k dispozici v podstatě velmi omezenou stupnici, do kterého ten ideální záznam musíme nějak vtěsnat. U CD je to šestnáctibitová digitální stupnice (tedy můžeme používat čísla od -32767 po 32767), u gramofonu je to tenounká (přesné rozměry se mi nechce hledat) dvourozměrná (tedy pokud je to stereo) drážka v gramofonové desce. Matematicky je řešení jednoduché - celá funkce (totiž záznam zvuku) se tranformuje (tedy pravděpodobně zmenší) tak, abychom využili na maximum dynamický rozsah, který máme k dispozici. Na CD tedy bude mít ticho logicky hodnotu 0, zatímco nejhlasitější místo původního ideálního záznamu (výbuch bomby nebo v hudbě spíše místa, kde jsou údery bubnů nebo činelů) hodnotu 32767 a všechno ostatní budou hodnoty mezi tím. To všechno by pak měl zesilovač zesílit a reproduktory reprodukovat v hlasitosti, jakou se jako jako posluchači zvolíme.

Tedy tak by to bylo v ideálním světě reálných čísel, jenomže žádná z těch záznamových stupnic není nekonečně jemná. U digitálního záznamu na CD nemáme k dispozici reálná čísla, ale jen celá a u gramofonu je přesnost dána tím, na jak malé výchylky drážky je ještě schopná jehla a přenoska reagovat. U jakéhokoliv reálného záznamu tedy vždy v nějaké formě dochází ke ztrátě kvality.

Každé zaokrouhlední při převodu záznamu se projevuje jako malá náhodná odchylka od ideálního zvuku. Pokud je taková odchylka ojedinělá, lidské ucho to vnímá jako lupnutí, pokud je takových náhodných odchylek v záznamu hodně za sebou, ucho to vnímá jako šum. A jak už jsme si řekli, tak při jakémkoliv převodu záznamu vždy k nějakým drobným odchylkám dochází a tím pádem se do záznamu vždy nějaký šum dostane. A tím to nekončí, protože k dalším převodům signálu dochází během reprodukce. Skutečný DA převodník v CD nemůže být nikdy úplně přesný, stejně tak jehla gramofonu nekopíruje drážku naprosto přesně (nemluvě o mp3 kompresi dat, kde je zkreslení ještě výraznější!), takže se do záznamu přimíchá další šum. A teprve tento zkreslený zvuk se i s už přidaným šumem zesiluje (samozřejmě za cenu přidání ještě dalšího, ale většinou méně podstatného šumu) na požadovanou hlasitost - zesiluje se tedy i nežádoucí šum.

My ale naštěstí můžeme ovlivnit, kde a jak velká ztráta kvality ve výsledku bude.

Množství šumu při ukládání a zpětném čtení záznamu zvuku je totiž z principu konstantní a nezávisí na zaznamenáváném zvuku. Čím lépe tedy využijeme možný dynamický rozsah záznamového média (tj. zjednodušeně čím hlasitější záznam bude), tím menší v něm po požadovaném zesílení bude podíl šumu a tím přesněji budou slyšet i slabé zvuky.

K tomu je ovšem bohužel třeba nějak se vypořádat se "špičkami", které překračují hlasitost záznamu ve svém okolí a po dalším zesílení by se nám do naší záznamové stupnice už nevešly. Buď je můžeme oříznout (tj. nahradit maximální hodnotou, kterou na stupnici máme, a tvářit se jakoby nic - fuj!) nebo je a jejich okolí při zesilování vynechat - což je v podstatě princip komprese dynamiky. Celý záznam se tím v průměru zesílí, ale nejhlasitější místa jsou pak všechna "stejně hlasitá".

Komprese dynamiky je tedy vždycky kompromis - po jejím použití je při přehrávání slyšet méně šumu a více tichých pasáží, ale hlasité pasáže znějí všechny stejně a v nich se tišší zvuky (přesněji řečeno spíše tišší frekvence) naopak ztrácejí, protože tam nebyly zesíleny na stejnou úroveň, jako ve zbytku záznamu. Záleží tedy na tom, o jaký záznam se jedná, kolik a jakých (tedy jak širokých) je v něm špiček, jak velkou hodnotu komprese použijete a neposlední řadě i to, jaké přehrávací vybavení používáte, což je v podstatě pointa toho anglického článku.

Šum a komprese dynamiky
Srovnání šumu u zesíleného záznamu bez komprese (4) a záznamu s kompresí bez zesílení (6)

Vhodně použitá komprese totiž vlastně trochu zvyšuje průměrnou kvalitu přehrávání na méně kvalitních zařízeních, ale tím snižuje kvalitu u hi-fi přehrávačů, kde by hladina šumu byla i bez komprese tak nízká, že by nestálo za pozornost se jí vůbec zabývat.

"Loudness war", kdy se postupně rok od roku zvyšuje komprese nových nahrávek, aby na stejném (nekvalitním) zařízení zněly co nejhlasitěji, tedy skutečně zuří, ale právě proto, že většině posluchačů spíše pomáhá a přináší jim (v mezích jejich vybavení) kvalitnější poslech, se asi nedá čekat, že by se měl vývoj posledních let obrátit.

A mimochodem ta válka zuří i u nás! Co přesně mi vlastně chybělo na posledních deskách Tata bojs?

Vývoj hlasitosti na deskách Tata bojs
Vývoj hlasitosti na deskách Tata bojs. RMS (root mean square = kvadratický průměr) charaterizuje průměrnou hlasitost nahrávky.

Jedinou šancí pro audiofily asi bude, že se pro ně začnou některé desky vydávat ve speciálních verzích bez nebo jen s minimálně nutnou kompresí dynamiky. Už si živě představuju, jak se vedle nápisů "Kopírování zabíjí hudbu" objeví i nápis "Compression Free". =) Možná, že zatím se to firmám nevyplatí, protože neexistuje dost audiofilů, kteří by si za to chtěli připlatit, ale pokud podíl mp3 pirátství dále poroste a tím pádem bude prodej komprimovaných nahrávek na CD dále klesat, tak se firmy ještě rády obrátí k audiofilům a těch nápisů se dočkáme... Nebo už se to na SACD píše? =)

(Původně jsem chtěl přihodit ještě ukázky, jak se projevuje digitalizace a úpravy dynamiky u zpracování obrazu, kde se řeší v principu velice podobné problémy, ale všeho s mírou... =)