Colours 2017 - den první

Rok se s rokem sešel a je tu další rutinní reportáž z dalšího rutinního ročníku Colours s několika rozmazanými fotkami z mobilu.

Letošní ročník prý přinesl nový návštěvnický rekord (jehož hodnota ovšem [zřejmě kvůli Martinu Věchetovi] pro jistotu nebyla publikována) a bylo to znát. Problémy s parkováním se prohloubily pouze trochu (stále se marně snažím vymyslet metodu, jak bych si své parkovací místo mohl přivézt s sebou), ale horší to bylo ve středu se vstupem do areálu. Pořadatelé totiž letos nasadili nové textilní náramky s nějakým plastovým štítkem, který bylo třeba sejmout speciální čtečkou, jenže čtečky ostrý provoz příliš nezvládaly. Těžko říct, jestli měly problém se samotným čtením štítků nebo až s přenosem dat (pořadatelé nebyli příliš sdílní), ale tahle komplikace výrazně přispěla k tomu, že se kontroly protahovaly a před vstupem se hromadili přehřátí, dehydrovaní a tudíž i dost nevrlí lidé.



Já jsem frontu absolvoval poměrně rychle (zhruba za hodinu), ale i tak jsem měl dost šancí sledovat okolí, takže jsem viděl třeba Tomáše Neuwertha (Umakart, Nierika, Kittchen, ...), jak spořádaně stojí s nějakým dětským oddílem ve frontě pro hosty, dále paní, která zbytečně stála zhruba hodinu v nesprávné frontě, jinou paní, která už vystála dvě různé fronty a vždycky se na konec dozvěděla, že má jít do té druhé, zahraniční turisty mávající pasy a další nežádoucí a nevyhnutelný frontový folklór, který ale tentokrát překračoval obvyklý stav z předchozích let.

Lidé, kteří přišli později, na tom byli hůř a ve frontě na slunci strávili i přes dvě hodiny. Poslední hlouček těch, kteří nezkolabovali (i to se prý dělo), byl nakonec už za šera vpuštěn dovnitř s lístky, ale bez náramků, s tím, že si je mají vyzvednout později nebo následující den.

Doufám, že příští rok to technika zvládne lépe, ale ještě víc doufám, že si tentokrát stihnu vyměnit lístek za náramek už den před oficiálním začátkem...

První koncert, který jsem chtěl stihnout, byla Birdy, která podle mojí kopie programu měla právě začínat na hlavním pódiu, ale ta už zjevně delší dobu hrála/zpívala a vypadalo to, že už dlouho pokračovat nebude, a tak jsem se šel rovnou podívat na závěrečnou část koncertu staršího projektu Petra Marka (MIDI LIDI) jménem Muzikant Králíček.

Historii celého projektu v podstatě neznám, ale zdá se, že v posledních letech se koncertní sestava skládá z Petra Marka a čtyřčlenné (!) varianty skupiny Květy. Z pódia se tudíž nelinula (skoro?) žádná elektronika, ale zvuk tradičních, živě hraných nástrojů a frontman (údajně se před mým příchodem sám představil jako Vláďa Menšík) měl co dělat, aby svým písničkářským charisma zatlačil do pozadí hubené nohy čouhající z kraťasů Martina Kyšperského, což bylo dost těžké, protože písničky obsahovaly Markův typický humor i "humor", takže často bloudily v hustých lesích, ve kterých se skrývá hranice srozumitelnosti. Jako poměrně charakteristický příklad by mohla posloužit píseň, která střídavě a nepředvídatelně přecházela z němčiny do angličtiny (aspoň myslím - měl jsem trochu problém se srozumitelností textu =) až dorazila k závěrečné pointě "das Meer ist tief / budeš mě milovat jako dřív?".



Další zvláštností setu byla písnička uvedená jako "Elektrická puma pánů Suchého a Havlíka". Dodatečně jsem si ověřil, že písnička skutečně pochází ze stejnojmenné divadelní parodie na bondovky z roku 1974 (ovšem původně se jmenuje Ukolébavka), ale není mi jasné, proč ji Petr Marek zařadil do svého koncertního repertoiru. Ve hře totiž tuhle pseudoarabskou písničku zpívá terorista (?) Hadžadžadž a bez kontextu celé hry působí její text dost nejasně. Mohl by to být komentář současné geopolitické situace (ale jaký vlastně?), nostalgická vzpomínka na dětství strávené u otcova gramofonu, vhodná záminka pro zapojení buclaté břišní tanečnice nearabského původu (ano, skutečně se tam objevila!) nebo všechno tohle dohromady.

Koncert nakonec skončil bezostyšnou a velmi markovskou reklamou: "Hráli jsme písničky z téhle desky." (Ano, jednalo se o vinyl!) "Je to dvojalbum." (Ano, obal by rozkládací.) "Nikdo to nekupuje. Máme tady šest kusů." (Ano, nekoupil jsem si ji.)



Po tomhle koncertu jsem se vydal na menší prohlídku po areálu a zdálo se mi, že ani stavebních úprav neproběhlo tolik, jako v předchozích letech.



Z hlediska Colours ale pár změn proběhlo. Především "elektronický" stan se přestěhoval od hlavní cesty na úplně opačný konec areálu. Akustický komfort ovšem trochu kazil jakýsi "bar", který stál zhruba třicet metrů před ním a nonstop vyhrával (každý rok doufám, že organizátoři tenhle hudební šum nějak omezí nebo utlumí, ale stále marně), a nakonec i samotný stan, protože vyšší frekvence se od jeho stěny (nebo to byla sousední budova?) odrážely zpátky k pódiu, takže činely byly vždy slyšet s matoucí ozvěnou. Naopak pozitivem byla skládací plastová podlaha, protože struska kolem a zřejmě i pod stanem byla místy dost hrubá i na chůzi, o tanci nemluvě.



Při své první návštěvě jsem narazil na 1flfsoap (toto není překlep ;), což byli dva mladíci s shoegazerovskou image, kytarou, klávesami, bubny, nějakými krabičkami a nevyužitým mikrofonem, což byla samozřejmě chyba, za kterou jsem jim se sebejistotou Mirky Spáčilové strhnul z hodnocení deset procent. Jinak to ale šlapalo a původně téměř prázdný stan (velká část návštěvníků stále ještě čekala ve frontě před areálem =}) se postupně příjemně zaplnil.



Já jsem ovšem chtěl dokončit obhlídku areálu a tak jsem chvíli před koncem pokračoval na "hutní" scénu. Cestou jsem si připsal první úlovek do rubriky "celebrity spotting", když jsem potkal Petra Lexu ze světoznámé skupiny Slza (tedy aspoň doufám, že to byl on) s dámským doprovodem.

Během cesty k pódiu jsem podle zvuku identifikoval Melt Yourself Down jako další afrobeatovou skupinu, což jsem ale musel přehodnotit, protože na to byla až příliš bělošská a koneckonců k tomu moc neseděl ani ten zdivočelý saxofon, který jsem původně považoval za pokus o europeizaci. ;) Příliš dlouho jsem se ovšem nezdržel.



Cestou zpátky jsem se znovu zastavil ve stanu, kde začínal hrát Keosz. Na začátku tam opět bylo méně lidí (cca 100, mimo jiné i vysmátý Filip Horký z ČT - jako vždy v obleku), ale temná produkce (převážně beaty a basy a naopak minimum harmonií) ve středním tempu způsobila, že publika spíše ubývalo a brzy to vypadalo, že Keosz už hraje spíše sám pro sebe. Nemohl jsem se na jeho trápení dívat a taky jsem zbaběle utekl.



Oklikou jsem došel na přátelské posezení na doslech hlavní scény, kterou už obsadili Alt-J. Původně jsem se chtěl prodrat trochu blíže k pódiu, ale pohled na davy nahuštěné na ploše mě od toho nápadu spolehlivě odradil. Z koncertu jsem si odnesl především dojem, že Alt-J mají poměrně charakteristický styl, protože před Colours jsem od nich zaregistroval asi dvě písničky (přípravu jsem letos opět vypustil) a připadalo mi, že každou z nich hráli minimálně třikrát. ;)

Co napsat k Tata bojs a příliš se neopakovat? =) Tak například mě překvapilo, že většinu koncertu odbubnoval právě výše zmiňovaný Tomáš Neuwerth, takže Milan Cais mohl dát průchod svým tanečním choutkám a vydat se i směrem k publiku. Dalším překvapením bylo, které písničky se dostaly do aktuálního playlistu. Mám podezření, že hlavním důvodem zařazení Světové (rapovou vsuvku opět obstaral Vladimír "nikoliv-518" Bár v čepici kšiltem dozadu) a hříčky Kamarádky (featuring Mardoša) není ani tak samotná kvalita, jako spíše to, že jsou "jiné" a že se v nich dostanou k mikrofonu i jiní lidé než Milan Cais. Obětí se stala mimo jiné Toreadorská otázka, naopak závěrečná Růžová armáda vydržela. "Takže dobrý." ;)



Ve večerním programu jsem měl zatržený ještě koncert Autumnist (formerly known as Abuse), ale má účast byla se současným stavem přepravní techniky bohužel fyzicky nemožná. Cestou na druhou stranu areálu jsem si alespoň spokojeně ověřil, že kebab v tortile je možné koupit na stejném místě jako loni, ale ani na ten ve středu (ještě) nedošlo.

Na "česko-slovenské" scéně mě okamžitě praštilo do očí několik změn. Především se změnil titulární sponzor (Kofola místo Radegastu) a současně s tím zmizela velká nafukovací figurína Radegasta, která každoročně stávala vedle pódia. Sice nejsem zrovna pivař, ale téměř jsem zamáčkl slzu. Další změna byla vidět na pódiu, kde Květy vystupovaly v aktuální ořezané tříčlenné sestavě (bez houslí), což by možná nebylo tak zvláštní, kdyby odpoledne s Muzikantem Králíčkem nevystupovali ve čtyřech.

Květy nejsou skupina, kterou bych si doma pravidelně pouštěl, ale na festivalech už jsem si na ně nějak zvykl. Tentokrát se mi ale zdálo, že něco není zcela v pořádku a že trochu vázne souhra mezi jednotlivými řadami a ve hře se projevila řada zkažených přihrávek - nebo mi prostě jenom chyběly ty housle. ;) Trochu zaskočený jsem byl i z nových písniček. Zdá se mi, že se pozvolna mění poetika textů.



Martin Kyšperský (už v dlouhých kalhotách =) ovšem na pódiu působil stejně uvolněně jako jindy a mezi písničkami vyprávěl, co ho právě napadlo: "Chtěl jsem, aby si s námi tuhle písničku zahrál i Albert, ale jsem blbec, že jsem mu tu smsku poslal pozdě, tak mu tu písničku aspoň věnujeme." Během předehry písničky Tulák spontánně zajásal: "To zní super kovbojsky!" a na jejím konci přidal i vysvětlení: "Já mám momentálně sen nahrát country desku a tohle byl takový první náznak. Ono to v té písničce vlastně vždycky bylo."

Na závěr při představování kapely se i on představil jako Vláďa Menšík (mám silné podezření, že vítr nefouká z Ivančic, ale od Karla Veselého!) a já jsem mohl vyrazit domů.


Ilustrační foto - Frýdek-Místek

Tedy prošel jsem i kolem hlavní scény, ale některý ze singlů Imagine Dragons mi posloužil jen jako kulisa k důstojnému odchodu do noci.

Colours 2015 - den čtvrtý

Poslední den Colours je pro mě každoročně synonymem únavy a bolavých zad a ani letošní ročník nebyl výjimkou. Původně jsem sice koketoval s myšlenkou vyrazit do areálu už po obědě, ale tahle myšlenka mi dala už ráno košem a nakonec jsem byl rád, že jsem posbíral síly a motivaci alespoň před pátou. Cestou k české "pivní" scéně (snažím se vyhnout neplacené reklamě ;) jsem si konečně všimnul "busking stage" - proti loňsku se totiž přesunula úplně jinam. Asi to nebyla velká ztráta, ale přece jenom mě zarazilo, že jsem ji objevil tak pozdě.

Pro pamětníky byly samozřejmě hlavním nedělním tahákem Zuby nehty - nebo to, co z nich momentálně zbývá. Pokud si správně vzpomínám, tak loni v Mikulově hrála skupina ještě v pětičlenné sestavě, zatímco na letošních Colours jsme se museli spokojit se třemi ženami a jedním mužem, takže hudba byla trochu ohlodanější, ale z posluchačů se naopak zřejmě všichni pamětníci dostavili a až tak ohlodaně nevypadali. =)

Členky vypadaly při koncertu tak spokojeně, až to místy bylo kontraproduktivní. Zatímco Kateřina Jirčíková zpívala smutnou píseň Paní 6 o osamělé ženě usínající v noci před televizí, tak se za jejími zády Marka Míková nadšeně smála na lidi v publiku. =) Playlist byl tomu mikulovskému koncertu dost podobný, takže kromě pár relativních novinek došlo na většinu klasických "hitů" (Kobylka, Vodopády, Syneček) a pamětníci mohli být spokojeni - a byli.

Pod pódiem mě ještě zaujala drobná scénka, které se zúčastnili Martin Kyšperský z Květů (ty měly mít na stejné scéně následující koncert) a Michal Kaščák neboli vrchní velitel Pohody, který se přijel do Ostravy podívat na konkurenci. Vypadalo to, že se pánové potkali neplánovaně, ale pustili se do hovoru, který byl zřejmě velmi plodný, protože pak si Kyšperský na chvíli odskočil do zákulisí a vrátil se s CD, které věnoval Kaščákovi. Pokud Květy nebudou příští rok hrát na Pohodě, tak budu velice zklamaný! ;)

Lidé v publiku jsou vůbec zvláštní kapitola. Když na festivalu potkávám mezi diváky hudebníky, kteří právě nevystupují, tak se příliš nedivím. O něco víc mě překvapují herci a herečky, kteří na Colours mohou, ale nemusí vystupovat, ovšem ti přece jenom spadají do příbuzné kulturní oblasti. Letos mě ale překvapil výskyt několika osob "veřejné sféry" mimo kulturu. Tedy prof. Ing. Ivo Vondrák, CSc. neboli rektor VŠB-TU v publiku na Kasabian mě vlastně až tak nepřekvapil, protože si ještě pamatuju styl jeho přednášek, a u ministra zemědělství Mariana Jurečky to s kulturou nebylo zcela jasné, protože na toho jsem narazil mezi koncerty u pivního stanu, ale na koncertě Zuby nehtů jsem v davu zahlédl někoho, kdo vypadal jako guvernér ČNB Miroslav Singer! Tam jsem si tedy podobou nebyl zcela jistý, ale bylo by to pěkné a možná by to mohlo vysvětlovat dočasné víkendové posílení koruny vůči euru. ;)

Další zastávka - elektronická scéna a na ní Filip Míšek aka Dikolson. Téměř pokaždé, když jsem se na tuhle scénu přišel podívat, tak bylo publikum dost prořídlé a to platilo i pro tenhle koncert (vystoupení?), což byla docela škoda. Ze dvou Eustisových vystoupení pod různými názvy mi vyplynula teorie, že by Míškovi asi výrazně pomohl název Khoiba DJ set, ale to je zřejmě spíše otázka pro rozvodové právníky. Faktem ovšem je, že Míškův rukopis je stále rozpoznatelný a návaznost na pozdní Khoibu je taky znatelná - jen bohužel chybí zpěv a nějaký výraznější lidský vstup. Filip se snažil koncert oživit třískáním do drum padu, ale čekal jsem trochu víc než pravidelný snare na druhou dobu. Třeba Andy Barlow z Lamb bývá na koncertech o hodně odvážnější a to nemluvím o Heleně Vondráčkové! ;)

Na kombinovanou sestavu Sly & Robbie meet Nils Petter Molvaer jsem se zašel podívat spíše ze slušnosti, ale vláčné reggae nepatří mezi moje oblíbené žánry a ono se hrálo i na jiných scénách.

Jeden nejmenovaný posluchač stručně zhodnotil Monikino kino už při pohledu na obrazovku před vchodem slovy: "To bude umění, protože slečna nemá podprsenku" a jak jsem zaznamenal později, tak tento fakt a s ním spojené podrobnosti se po koncertě staly významným diskuzním prvkem i mezi ženskou částí publika. =)

Přesto si neumím vysvětlit, jak je možné, že Monikino kino bylo nejzaplněnější vystoupení, které jsem letos na elektronické scéně viděl, a přitom se nekonalo pod názvem Midi lidi DJ set. ;) Název by při tom nebyl úplně od věci. Myslím, že jsem dodnes neslyšel úplně celé album, ale ze zaslechnutých písniček i článků jsem měl dojem, že úkoly ve skupině jsou rozděleny tak, že Monika Midriaková píše procítěné písničky ze života a Petr Marek je "produkuje". Z toho mě ovšem vyvedl track Bábovka s typicky markovsky minimalistickým textem ("Bábovku jsem upekla / bábovka mi upadla / ještě jsem ji nezvedla"). (No dobře, možná mě měla varovat už ta slovní hříčka v názvu skupinu. =)

Jinak se výrazným prvkem koncertu stalo průběžné pokřikování části publika, které se vytrvale dožadovalo písně Bežky (případně Běžky), což Petr Marek (oblečený v tričku New Order =) stejně vytrvale odrážel svým suchým humorem ("Teď zahrajeme další písničku, která se nejmenuje Bežky, jako jiná naše písnička.") Předpokládám, že na Bežky došlo až úplně nakonec, ale potvrdit to nemůžu, protože jsem chtěl zjistit, jak to dopadne s účastí Květů na Pohodě.

V tomto klíčovém bodě jsem bohužel neuspěl, protože Miša Kaščáka jsem už nezahlédnul, ale vzhledem k jeho menší výšce to samozřejmě ještě nemusí znamenat, že tam nebyl! =)

Kyšperského specifický styl zpěvu (a tím pádem i celé Květy) jsem vzal na milost až loni v Pelhřimovech, kde navíc mezi písničkami vyprávěl několik vtipných historek, ale tentokrát měla hudba výraznou převahu. Asi nejdelší promluva byla poznámka: "Psali jsem o tomhle koncertu na Colours na našem Facebooku a lajk k tomu dalo jen asi 30 lidí, tak jsme teď překvapení, kolik vás tu je."

Možná to vyplynulo i z toho, že Květy měly s sebou na některé písničky tři dámské posily (dvě sboristky a druhé bicí!), takže by byla škoda jejich čas prokecat - zvlášť když se na Colours zásadně nesmí přidávat přes hranici přiděleného času.

Největší překvapení, které trumflo i pyrotechnické efekty při koncertě Björk, si ale Květy nechaly až na závěrečnou písničku (doufám, že si nepletu pořadí) My děti ze stanice Bullerbyn, kdy na Kyšperského pokyn "tohle je dárek pro vás" začalo do odpoledního parna pršet. Déšť byl poměrně krátký a vydatný tak akorát, takže když koncert skončil, zůstaly na ploše před pódiem všude tam, kde stáli diváci, suchá kolečka.

Pak už jsem měl "právě dost potřebu jíst" a neměl jsem čas na Vök, takže jsem si koupil asijské nudle a během jejich konzumace jsem koncert sledoval jen na velkoplošné obrazovce ze vzdálené lavičky. Znělo to slibně a docela temně, ale základní životní potřeby mají vždy přednost!

Když jsem dorazil nudle, tak jsem opět zamířil (a trefil ;) na elektronickou scénu, kde přišla řada na Aid Kida. Hlasitost uvnitř mi opět připadala vyšší než by bylo zdrávo, a tak jsem zůstal venku před obrazovkou. Ze všech sólových projektů na elektronické scéně bylo tohle vystoupení to hudebně nejzajímavější, ale i tak mi tam chyběl nějaký zpěv nebo něco navíc, co by z toho udělalo živý koncert.

Na Tata Bojs jsem se taky už tradičně vydal po velkém vnitřním boji, protože jsem si říkal, že by bylo možná zajímavější spíš zkusit něco, co ještě neznám jako své neposlušné tenisky, ale v neděli večer už je počet fungujících scén obvykle menší, a tak nakonec ta tradice (nebo nějaká myšlenková pohodlnost?) zvítězila a dokonce jsem stihnul obsadit docela slušnou pozici mezi pódiem a zvukaři.

A tradice vlastně pokračovala, protože i tentokrát jsem si po koncertě říkal, že jsem svou účastí neudělal chybu. Původně jsem se bál, že se koncert bude skládat ze samých starých písniček, ale i kvůli kratšímu vyměřenému času to nebylo tak výrazné. Ze starších kousků došlo na Šťastnější, Attention aux hommes a závěrečnou klasiku Růžová armáda, jinak ale jádro koncertu tvořily hlavně písničky z Ležaté osmičky a dva singly strany A.

Jistou změnou prošla i pódiová prezentace. Projekční plochy mi připadaly technicky lepší a ostřejší než při posledním vystoupení TTB na Colours a hlavně Milan Cais tentokrát nestrávil tolik času lezením po výškách, ale naopak seskočil dolů a prodral se docela daleko do publika. Mardoša pak po skončení písničky působil zaskočeně právě tak akorát (hluché místo cesty zpátky na pódium bylo třeba nějak zamluvit), abych si nebyl jistý, nakolik to bylo naplánované předem.

Významným oživením byla zhruba v půlce i nahrávací vsuvka, která sice byla dopředu zmiňována v médiích, ale na kterou jsem před koncertem úplně zapomněl. TTB si totiž vymysleli, že na nové desce budou mít největší sbor v ČR a k tomu se publikum na Colours skvěle hodilo - jen s nácvikem byly trošku problémy. Když totiž Milan Cais oznámil, že text, který by se měl zazpívat, je "Praha", tak se z několika míst ozval nespokojený pískot, ale když Milan upřesnil, že je to "Pra-ha-ha-ha" a "Če-chi-chi-chi" a že je to vlastně myšleno jako výsměch, tak si publikum dalo říct a pod vedením sbormistra a předzpěváka v jedné osobě obojí zazpívalo. Trochu mě překvapilo, že se to odzpívalo jen jednou, protože osobně mám z bezpečnostních důvodů radši všechno minimálně dvakrát, ale Dušan Neuwerth snad ví, co dělá a nebude potřeba to znovu nahrávat na jiném festivalu. =)

Když se pak dav po koncertě zvolna přesouval zase k hlavní scéně, tak mě lehce pobavila zaslechnutá věta: "To jméno Tata Bojs znám, ale do dneška jsem neznal ani jednu písničku". Z dalšího kontextu jsem pochopil, že mluvčímu se koncert líbil, ale je zajímavé, že na Colours chodí i lidé, kteří v podstatě neznají českou skupinu, která už funguje přes 25 let a pořadatelé ji považují za natolik významnou, že ji pustí na druhou největší scénu v docela prestižním čase. Asi to mnohé vypovídá o rozdílech mezi pořadateli českých hudebních festivalů a rádiovými dramaturgy.

Hlavní hvězda uzavírající celý ročník byl Mika a ten pro změnu přestavoval zástupce druhé skupiny: "To jméno mi nic neříkalo, ale jak začal zpívat, tak jsem zjistil, že ty písničky znám." (jiný nejmenovaný divák ;) Vypadalo to, že Mika si je své neurčité popularity vědom, protože nenechal nic náhodě a koncert zahájil svým prvním hitem Grace Kelly a další tutovku Relax, Take It Easy (ne, fakt to není cover Frankie Goes to Hollywood, ale spíš Bee Gees ;) nasadil jako třetí, aby si i náhodní posluchači ujasnili, s kým mají tu čest.

Mika tedy rozhodně nepatří mezi mé oblíbence, ale musel jsem uznat, že působil jako profík a vůbec člověk, jehož místo je na velké scéně libovolného festivalu. Úvodní klavírní předehru obstaral sám a když se pak přidala skupina, tak zcela samozřejmě vylezl na klavír a trochu si tam zatančil a zaskákal. (Pro mě překvapivě to křídlo vydrželo. =) Navíc ukázal i poctivou přípravu, protože docela dlouhý úvodní monolog ("Jsem poprvé v České republice" atd.) odvyprávěl celý česky a to s velmi slušným přízvukem - v tomhle rozsahu a kvalitě jsem ještě nikdy nic takového od zahraničního zpěváka neviděl.

Dojem z koncertu mi naopak kazil zvuk, protože mi připadalo, že basy kopáku mají výrazně navrch nad vším ostatním, ale nikdo další tenhle můj dojem nepodpořil, takže je docela dobře možné, že jsem měl po těch čtyřech dnech nějak podivně zalehlé uši. Tak či tak jsem musel jít plnit úlohu taxikáře a ty hlavní hity jsem slyšel (o Big Girl (You Are Beautiful) jsem zase tak moc nestál =), takže jsem se nenápadně vytratil do tmy a Mikovi to zřejmě nevadilo.

Kolem a kolem to ale letos nebyl zase tak špatný ročník... =)

Colours 2013 - den první

Za poslední půlrok jsem nedokončil asi čtyři rozepsané články, protože mezitím přestaly být aktuální, ale alespoň tradiční reportáž z Colours bych snad dopsat mohl, co? =)

Letos se festival konal už podruhé v areálu Vítkovic, takže prostředí už bylo vlastně tradiční a žádný velký šok se nekonal. Bylo ale vidět, že se organizátoři poučili z loňského "prvního" ročníku a vydali se cestou postupného vylepšování. Potěšilo především jemnější uválcované podloží před hlavní scénou (i když prostor pro další zlepšování zůstal =), částečně rozšířený přístup na stranu bývalého dolu Hlubina a další okružní trasy, kterými se dalo mimo tlačenici dojít od vysokých pecí na východní konec areálu.

Čtvrtek 18.7.

Do areálu jsme dorazili zhruba v sedm, takže jsme prošvihli oficiální zahájení, a v dlouhé frontě na protekční lístky (stejně jako loni nás předběhl Honza Dědek - to už snad nemůže být náhoda?!) jsme poslouchali vzdálené zvuky vyluzované kombinovaným souborem Fanfara Tirana meets Transglobal Underground. (Nezaujalo.)

Mým plánem bylo stihnout alespoň část vystoupení nejukřivděnější české elektronické umělkyně My Name is Ann! ("Skladba When You Wake Up je o marnosti snažení, který jsem měla v té době ze života v Čechách (...) O pocitu, že jsem na nepřátelský, nepřející půdě, kde se lidi proměnili v malomyslný záludný skřety, který si mnou ruce nad každým nezdarem nebo slabostí a dusí se závistí při úspěchu."), ale pomalost postupu celé fronty mi plánované skřetování bohužel překazila. ;)

Kumbia Queers byli (nebo vlastně spíše byly) zástupci toho, čemu se na Colours vždy snažím spíše vyhýbat - národního popu z nějaké exotické země (neopovažujte se ptát, proč tedy vůbec chodím na Colours! =). Styl "cumbia" mi nic neříká, takže kdyby mi někdo tvrdil, že skupina hraje argentinskou verzi reggae, dubu nebo ska, tak bych se neodvážil oponovat. Macatá zpěvačka neurčitého věku taky nebyla zrovna něčím, co by přilákalo mužské publikum, a tak před pódiem převládaly spíše ženy vlnící se do rytmu v batikovaných šatech a podobných módních kreacích. Utekli jsme.

Na druhé straně areálu už hráli The Bots, což jsou dva mladí a hubení černošští bratři. Zřejmě aby se navzájem odlišili, tak zpěvák a kytarista byl vystříhaný skoro dohola, kdežto bubeník měl na hlavě kvalitní afro. V takovém složení těžko vyprodukujete něco jiného, než nějakou odrůdu syrového rocku, a to jim instrumentálně celkem šlo, ale nemohl jsem se ubránit pocitu, že frontman nestíhá současně hrát na kytaru a pořádně zpívat. Existuje tedy ještě druhá varianta, že neumí pořádně zpívat ani bez kytary, ale vzhledem k jejich věku se snažím být shovívavý. ;) Nebyl to tedy vyloženě průšvih, ale vzhledem k superlativům v tištěném programu (ano, uznávám, že to není žádné měřítko, protože popisy interpretů se z ničeho jiného než superlativů neskládaly =) jsem měl trochu jinou představu.

I tak jsme se zdárně dožili Sigur Rós a byli to dvěma slovy Sigur Rós. ;) Nejsem zrovna zarytý fanoušek, a tak mě potěšilo, když jsem identifikoval alespoň nějaké písničky z Takk a vlastně i rozmazané útržky klipu ke Glósóli. "Rozmazané" bylo vlastně asi nejvhodnější slovo pro celé vystoupení, ale bylo by překvapivé, kdyby to bylo jinak. Rozmazané byly projekce, rozmazaný byl Jónsiho zpěv, přizvaná smyčcová sekce a spousta dalších věcí, které se mi ani nechce vyjmenovávat. Jedinou výjimkou bylo nasvícení scény, které bylo spíše sporé =), ale z úvodního šera se přes žárovky rozmístěné po scéně postupně dopracovalo až k plnohodnotému osvětlení - koneckonců co by byli Sigur Rós bez gradace? =) V každém případě tenhle koncert přinesl přesně to, co sliboval, a to nebylo málo.

Den jsme končili s Tata Bojs na ArcelorMittal Stage a hned od začátku jsem pojal podezření, že je zdejší zvuk basově trochu předimenzovaný, protože v některých písničkách se třásli do rytmu kopáku i lidé, kteří to vůbec neměli v plánu. =) Jinak to byl téměř "takový normální koncert" Tata Bojs a "oslava 25 let" se projevila jen párkrát. Na úvod to byla projekce fotek z jednotlivých let (pozpátku), která ale probíhala na hrubé LED mřížce (model Nine Inch Nails 2007), takže z fotek toho nebylo moc vidět a později došlo na "recyklační" verze (hrané na kyblíky, PVC trubky a další recyklované materiály) některých písniček (Jaro, prehistorický Národní výbor a samozřejmě Pěšáci, ke kterým existuje i odpovídající klip). Hostující Vladimir 518 se do Světové nedostavil, takže ji (EDIT: téměř) celou odzpíval i odrapoval Milan Cais, ale na pár písniček se vynořil bubeník Marek Klasna, takže Milan měl více prostoru pro své oblíbené lezení po reprobednách a taky pro taneční kreace "na forbíně". Takže dobrý... =) (Tohle sice používala jiná skupina, ale ta loni taky slavila 25 let, takže jsem myslím z obliga. =)

(pokračování příště)

Rozmňagane

Docela mě potěšilo, že můj dojem ze Špalíčku, že se chystá album coververzí Mňágy, se potvrdil, a tak jsem se pokusil posbírat informace, které se zatím někde objevily - nebo spíše objevují, protože jak je vidět, tak je všechno stále ve vývoji.

Petr Fiala na stránkách Mňágy:
Uvažujeme, že to bude stát 299,- bo to budou dvě céda s třiceti písničkama plus jedno dévédé o vzniku, to všecko hezky obalený v digipacku... Náklady tak čtyři kila...ehm...jen tak na okraj. Album vyjde na Apríla (1.4. 2012), ale už od ledna budeme každý týden dávat jednu coververzi k volnému poslechu na naše stránky a možná ještě i jinde. Takže do vydání uslyšíte cca půlku alba...to je Dobrý, néé?! -:) -:) -:). Taky upozorňuju, že součástí alba bude dvd, na kterém bude zachycen vznik písniček a tudíž na něm budou všichni zúčastnění hudebníci! Tož tak. 

Potvrzené písničky a účastníci:
WWW + Petr Fiala - Hodinový hotel (jen promo?)
Bratři Orffové – Ne, teď ne! (Spaste svoje duše atd.)
WWW – Hodinový hotel (bez Fialy)
Květy - Ve skutečnosti
Prago Union - Některé otázky
Skyline - ???
Tata bojs - ???
Xavier Baumaxa ? - ??? (P.F.: "Jednu šanci dostal, ale vůbec bych neřek, že to zvládnul...-:)")

Pokud se k vám donesly nějaké další upřesňující informace, tak je rád uvítám... =)

Valašské polínko

Valašský Špalíček 2011 - 25.6.2011
Valašské Meziříčí (nádvoří zámku a M-klub)



Je tu léto, festivalová sezóna běží na plné obrátky, letošní Colours poslouchám jen přes okno a dva kopce (není to úplně nejkvalitnější odposlech - záleží na směru větru =) a já už se teď v létě v podstatě nikam za kulturou nechystám, takže by bylo dobré dopsat aspoň jeden z načatých textů... =} Navíc na těch českých festivalech stejně hrají pořád ty samé skupiny, takže je v podstatě jedno, o kterém člověk napíše. ;)



Tahle reportáž bude i tak dost ošizená, protože jsem se letošního Špalíčku účastnil jen částečně, takže takticky zamlčím existenci programu od středy do pátku a rovnou se přenesu do sobotního odpoledne.

Vlasta Redl
18:00 - 19:05



Když jsme dorazili na nádvoří zámečku, tak už se na scéně potuloval domorodec Vlasta Redl se skupinou, která se teď jmenuje bůhví jak a hraje těžko říct co, ale evidentně ji to baví. Byl to takový starosvětský koncert, kde si všichni chtějí zahrát a ještě si zablbnout, takže to, co by mohla být tříminutová písnička, natáhnou na deset minut. Před koncem došlo i křest Redlovy knížky, takže Karel Prokeš mohl Vlastovi poděkovat za to, že mu za totáče dělal zásobovače a že má dceru, a bylo to. Já jsem se sice úplně nemohl srovnat s tím, jaké zvuky se linuly z Vlastových kláves, ale ony k němu ty "progresivní" zvuky osmdesátých let (FM syntéza! =) asi patří a střední generace, která zaplnila většinu užitné plochy nádvoří, byla spokojena.

Někdy v té chvíli jsem ovšem zalitoval, že jsme nedorazili na předchozí den, protože jsem v publiku zaregistroval oba živé členy Longital, kteří hráli už v pátek, ale něco je donutilo zůstat i na sobotní program. Mám dojem, že to není zase tak častý jev... O chvilku později se sice mezi lidmi ukázala i Ema Brabcová a spol., ale ti měli koncert teprve před sebou, takže je není možné jako raritu počítat. =)

Květy
18:55 - 19:45



Ale podle zaběhnutého systému Špalíčku už začal dole v M-klubu další koncert, takže nebyl čas na rozjímání. Dokonce se nám povedlo dostat na dohled pódia, takže jsme měli Květy jako na dlani, ale vzhledem k nadprůměrné výšce Martina Kyšperského si koncert určitě mohli užít i lidé v zadních řadách. Po pravdě řečeno jsem Květy viděl poprvé na vlastní oči (divné, co?) a Kyšperský mě překvapil nejen výškou, ale i tím, že naživo vypadal asi o deset let mladší než v televizi, což je pro mě nevysvětlitelná disproporce. Jinak se z pódia linula ta "brněnská alternativa" a z publika souznění s kapelou, které jsme v prvních řadách trochu narušovali jen my, víceméně neznalci. Velectěné publikum si dokonce za vzorovou spolupráci a sborový zpěv vysloužilo speciální odměnu ve formě písničky na přání, kterou byla zvolena píseň Opustit Bystroušku, takže i já jsem byl s volbou spokojen. Ale možná bych byl spokojen i tak, protože jsem musel ocenit, jak Květy v písničkách pomocí omezeného nástrojového parku budují atmosféru. A pokud absolvuju ještě tak deset koncertů, tak si možná zvyknu i na Kyšperského specifický zajíkavý zpěv.

Málem bych zapomněl zmínit, že úplně nakonec si Květy připravily "jednu neznámou písničku jedné slavné valmezské kapely, která nás o to požádala". Ta skupina byla samozřejmě Mňága, písnička Ve skutečnosti (LP Radost až na kost, 1993) a když Kyšperský dělal v místech, kde je v originálu saxofon, jen "o-ó-o", tak jsem se trochu šklebil, ale každá cover verze se počítá a na případný "Mňága tribute" od více různých interpretů bych byl/jsem docela zvědav!

Luno
19:40 - 20:30



Souběžně s koncem koncertu Květů už mělo hrát venku Luno, ale ze mně neznámých technických (?) důvodů ještě nehrálo a vzniklý dvacetiminutový skluz se pak pochopitelně táhnul celým zbytkem programu.

Už na první pohled mi ale připadalo, že takoví "vystajlovaní pražští týpci" se do Valmezu moc nehodí. Jediný bubeník Honza Janečka se občas usmíval, chlapci a chlapi se tvářili převážně hrozně cool a Ema se celý koncert tvářila, že vůbec není na koncertě, ale doma v obýváku a zpívá si pro sebe. Jednou z mála výjimek byla promluva o tom, že je nachlazená a skoro přišla o hlas, takže to nemá jednoduché, ale on to nikdo nemá jednoduché. A Luno to skutečně nemělo jednoduché, protože mi připadalo, že slyším v podstatě pozdní Khoibu (tu méně písničkovou a více depresivní) bez elektroniky a takhle pochmurný zvuk není to, co by na festivalu masově strhlo publikum, takže oproti Redlovi byl prostor před pódiem trochu prořídlý. Největší překvapením koncertu tak pro mě bylo zařazení cover verze Republic of Two "All I Can Hear Is Gunshots", která mě pak v hlavě pronásledovala ještě týden a stejně si pořád myslím, že to "is" není gramaticky správně! =)

Fiordmoss
20:25 - 21:15



Na Fiordmoss už jsme takové štěstí na místo jako u Květů neměli (mimochodem dodatečně jsem zjistil, že kytaru na jejich loňské e.p. Gliese nahrál výše zmíněný Martin Kyšperský, ale koncertů se jeho hostování očividně netýká), protože nás při kličkování mezi lidmi zablokoval nějaký nerudný stařík, ale možná to bylo štěstí, protože kdyby byl zážitek z koncertu intenzivnější, tak by to pro mě bylo k nesnesení. Je to zvláštní, protože Fiordmoss by se mi měl podle všech teoretických předpokladů líbit (akustická kytara + divnozvuky z počítače + dívčí zpěv), ale jsou věci, které dopředu neodhadnete - v případě Fiordmoss je to zpěvačka Petra Hermanová, která je po mě naprosto nestravitelná. Samotného plyšového tygra (nebo co to bylo za zvíře - fakt jsme stáli vzadu) bych ještě překousnul a okázalou artovost projekcí asi taky, ale při zpěvu mě její hlas řezal do uší a když se mezi písničkami pustila do nějakého vyprávění, tak mi připadalo, že musí být pod vlivem, ale nepřišel jsem na to čeho. Pokud se Fiordmoss nějak celostátně proslaví, tak její extrémně zpomalená mňoukavá dikce (sakra, teď mě napadá, jestli to náhodou není koncepční záměr ke všem těm kočkám...?) bude vděčným terčem všech imitátorů. Momentálně u mě prostě neprošli, ale možná to je jen věc zvyku... Od někoho z publika jsem zaslechl větu: "To v podstatě vůbec není hudba, ale líbí se mi to." Můj dojem byl v obou bodech skoro přesně opačný.

Tata Bojs
21:10 - 22:20



Ach ano, Tata bojs! Kdo by ty hochy neznal? ;)

Díky zdravotním komplikacím členů skupiny a tím pádem omezené koncertní činnosti se mi zřejmě už povedlo překonat stav přesycení, kdy jsem se jejich koncertům spíše vyhýbal, protože tentokrát jsem si docela těšil a nakonec si připadal jako na povedeném školním srazu. Ano, samozřejmě bylo nutné na začátku absolvovat Toreadorskou otázku a na konci Růžovou armádu a Milan Cais lezl na bedny na pódiu nebo aspoň svou židličku ("!!! Teď jsem málem spadnul! Přátelé, já jsem si nedávno koupil novou židličku, ale ona má malé rozpětí nožek, takže není moc stabilní a navíc je moc měkká, takže se mi na ní divně sedí, jako na nějakém polštáři. Ono vás to asi moc nezajímá, ale musel jsem se o to podělit." A tak se o tuhle bezvýznamnou vsuvku musím podělit i já... =)

Z dramaturgie koncertu bylo cítit, že se Tata Bojs ještě necítí jako hudební důchodci, protože na začátku koncertu odehráli asi (nedělal jsem si přesnou evidenci =) čtyři písničky z nové desky (sbory zpívané falsetem mi naživo připadaly ještě vtipnější než na desce), ale taky je poznat, že už toho mají dost odehráno a velká část koncertu je pevně zafixovaná. Koneckonců v jedné pauze došlo i na debatu, že to je poprvé, co hrají na Špalíčku, a přitom jsou tak stará skupina a tohle tak starý festival. "A co je vlastně starší?" (můžete to brát jako kvízovou otázku - řešení můžu prozradit, ale ceny nebudou =)

Když tak nad tím přemýšlím, tak to, co koncert odlišovalo od jeho předchůdců, byly vlastně hlavně ty debaty mezi písničkami, oslí můstky nebo komentář k několika odvážlivcům koupajícím se v kašně (ha! proč vlastně nedošlo na písničku V kašně?) o "kašna-divingu". Speciální (i když nevím jak moc) číslo přišlo až na úplný konec, kdy celá skupina pod vedením odrodilého Valacha Jury Hradila sborově odzpívala (pseudo?)lidovou píseň o pálení slivovice s nasazením, které by jim záviděl nejeden soubor lidových písní a tanců.

Ale musel to být silný zážitek, protože jsem (si) po koncertě koupil CD a to jsem u předchozích tří desek Tata Bojs neudělal.

Niceland
23:00 - 23:45



Kdysi v Ladí neladí vedli s moderátory debatu na téma, čeho by chtěli dosáhnout. Mluvilo se o zahraničí nebo že by bylo fajn dostat se do takové pozice, v jaké je Kabát. Tak v téhle pozici Niceland & his band není. Publikum bylo co do počtu velmi skromné, takže z něho nepříjemně vyčníval nějaký dorostenec, který se hned pod pódiem snažil zapůsobit na basáka tím, jak skvěle hraje na air guitar, a mezi lidmi se naopak maskoval Mardoša, který si přišel odhlídnout konkurenci.
Jinak si Niceland drží anglický jazyk i styl a některé písničky už mi dokonce připadaly povědomé, i když si je doma nepouštím a hned tak asi ani nebudu. Skupina si spokojeně placebovala až do chvíle, kdy se na jednom bubnu protrhla blána, čímž vzniknul nucený prostor pro sólovou akustickou vsuvku leadera své doprovodné skupiny ;), ale během dvou písniček se buben opravil a jelo se dál nahlas. Nás už ovšem mnohem víc než hudba lákaly lavičky v M-klubu.

Lesní Zvěř
23:40 - 0:25



Na to, jak málo jsem letos viděl koncertů, je zarážející, kolikrát jsem za posledních pár týdnů viděl Jirku Hradila. ;) Miloše Rejska jsem naopak naživo viděl po mnoha a mnoha letech, ale řekl bych, že STF mi sedělo víc a navíc trojčlenná sestava (klávesy + krabičky + bicí) vypadala na pódiu nějak neúplně. Deska Zvěře se mi docela líbila, ale takhle po půlnoci se zničenými zády už to bylo moc, takže jsme prokličkovali mezi řídnoucím publikem ven a zamířili půlnočním směrem. Tím pádem jsem se nedověděl, jestli Republic of Two zahráli i nějakou písničku od Luna, ale to víte - nikdo to nemá lehké. ;)

To není moje malá scéna

Různí interpreti - For Semafor (2009)

Nebudu chodit kolem horké kaše, když už jsem v nadpisu ledacos naznačil - tahle deska je pro mě zklamáním roku. Asi hlavně proto, že jsem dostal něco naprosto jiného, než jsem očekával, což může (ale nemusí) být můj problém...

Nové album s příznačným názvem For Semafor, které přináší nestárnoucí songy Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra v podání autorských osobností a kapel z 21. století... (promo text)

Vlivem jakýchsi rodinných tradic mám Semafor docela rád a taky mám rád coververze, takže jsem si tuhle desku předem vymaloval v pestrých barvách - jenom jsem si lámal hlavu, kdo na ní vlastně bude hrát, protože mi nepřipadalo, že by "z autorských osobností 21. století" na Semafor kdokoliv navazoval. Totiž slovní hříčky semaforského typu se snad dají najít u Tata Bojs, ale tím můj seznam mladých (buďme tolerantní a řekněme do čtyřiceti let) podezřelých končil.

Jenže člověk míní a Pavel Klusák mění, takže se na desce objevují takové mladé hvězdy jako Přemysl Rut, Jan Burian nebo zesnulá Zuzana Navarová. Nic proti nim (ostatně jsou to většinou ty lepší příspěvky), ale to nejsou zrovna typické osobnosti 21. století, ale spíš/téměř pamětníci zlaté éry původního Semaforu.

Album propojuje české hvězdy mainstreamové a nezávislé scény 21. století: hranice v hudbě jsou beztak iluzorní. (Pavel Klusák)

Někde tady vidím největší problém celé desky - komu je vlastně určena? Mám experimentálně ověřeno, že pamětníkům Semaforu rozhodně ne (pravda, měl jsem poměrně malý vzorek respondentů =), protože pro ně je 90% alba naprosto nestravitelných a dá značnou práci, aby po úvodním úletu skupiny Dva vůbec vyslechli zbytek. A mladší publikum? Hranice v hudbě jsou možná iluzorní, ale znám jen velice málo lidí, kteří by si s požitkem vyslechli například Tata Bojs i Jiřího Konvrzka.

Lidi si z toho vyberou, co je baví, určitou písničku nebo text, než aby to přijali jako celek. (Milan Cais)

Uznávám, že v té možnosti výběru je určitá naděje, ale vzhledem k tomu, že album nevyšlo jako mp3 ke stažení zdarma, kde by si člověk vybral jen to, co ho zajímá, ale jako normální nedělitelné CD v ceně 249 Kč, tak Pavel Klusák zřejmě předpokládá, že kromě něj existují i jiní lidé, kteří CELOU tuhle nepravděpodobnou směs přístupů skutečně s radostí poslouchají. (Možná má dokonce pravdu...? =)

Do hry jsem zval ty, u nichž jsem byl přesvědčený, že písničku neokopírují, jako se to dělá v Superstar, ale ukáží ji v novém světle.

Všiml jsem si (tedy s výjimkou Zatrestbandu). Bohužel mi často připadá, že ta jinakost byla jediným kritériem. Cover verze samozřejmě může s původní písničkou nakládat dost volně, ale od interpreta čekám přece jen jistý respekt k původnímu materiálu (čili zachování toho nejlepšího, což jsou v případě Semaforu texty a melodie) a ne vlastní exhibici, která s originálem už nemá téměř nic společného (Dva!). Předpokládám, že pokud interpret cítí potřebu písničku rozorat k nepoznání, tak k originálu zřejmě nemá příliš kladný vztah a v tom případě nechápu, proč na toto album vůbec přispěl. Výsledek pak působí přibližně stejně, jako kdyby Petr Rychlý přehrával (a přehrával) nějaké vyprávění Miroslava Horníčka.

Každý to má jinak a jeden song tak může být na albu dvakrát. (...) ...dokonce i Suchého melodie ze Sekty jsou síla. Ve spisech má na 1500 písňových textů... (Pavel Klusák)

Hm, nenapadlo by mě, že vybrat z 1500 písniček 20 tak, aby se neopakovaly, bude až takový problém. Asi toho Jiří Suchý zatím napsal málo...

Nebudu komentovat všechny písničky na desce, protože by to asi bylo příliš dlouhé a velmi pravděpodobně příliš subjektivní (asi se dá odhadnout, že jsou mi - byť s výhradami - bližší TTB a EOST než kvílející Petr Nikl, Jaroslav Dušek zmateně překřikující svého kolegu nebo Allstar Refjúdží Band, který bojuje s výslovností cizokrajné češtiny i s laděním). Koneckonců všichni hudebníci předvedli víceméně to, co se od nich dalo čekat (snad s výjimkou vltavína Roberta Nebřenského, od kterého jsem čekal něco veselejšího), takže problém téhle desky vidím někde jinde.

Cover verze totiž dopadnou lépe, pokud vznikají spontánně a z iniciativy samotných hudebníků, což je samozřejmě podmíněno tím, že danou písničku nebo původního interpreta mají rádi. Proto svého času mohl fungovat například tribute For the Masses s písničkami Depeche Mode - celé album spojoval podobný přístup a dojem, že všichni účastníci skutečně Depeche Mode poslouchají/li, kdežto já mám z alba For Semafor dojem, že ho spojuje jen vkus Pavla Klusáka a přístup mnoha účastníků, že "Semafor sice neposloucháme, ale je to klasika a tak ňák to přece všichni známe".

V roce oslav 50. výročí založení divadla Semafor lze těžko požadovat pádnější důkaz, že kouzlo autorského dua Suchý & Šlitr stále žije. (Týden)

Ano, Pavel Klusák chtěl zřejmě touhle deskou přesvědčit, že odkaz Semaforu stále žije a jak jsem vyrozuměl z nějakého rozhovoru, tak k tomuto bohulibému účelu dokonce dostal nějaký kulturní grant, ale mě o tom tedy rozhodně nepřesvědčil - spíše rozesmutnil. Odkaz Semaforu (přesněji řečeno to, co za odkaz Semaforu považuju já ;) leží v kómatu na JIPce s umělou výživou v ruce a ve vedlejší místnosti slaví jeho narozeniny náhodně vybraná parta lidí, kteří se nemůžou shodnout ani na tom, jaký ten Semafor vlastně byl. Ale asi je to tak nevyhnutelné...

Colours of Ostrava 2009 (vol. I)

A: "Co to máš na ruce?"
B: "To je z Colours. Ten pásek člověk dostane při vstupu místo vstupenky."
A: "To je nějaký rockový festival?"
B: "No něco takového... ale rockový moc ne, je to tam skoro samé etno."
C: "Jo, etno! Vždycky oznámí nějakou největší hvězdu a je to jméno, které slyším prvně."

Abych řekl pravdu, tak od chvíle, co jsem zjistil, že Lamb sice budou hrát na Pohodě, ale ne na Colours, jsem se na tu naši lokální kulturní merendu chtěl letos vykašlat a jet raději do Trenčína, ale pak se ukázalo, že Lamb budou hrát ještě v Praze (Lucerna Music Bar 30.7., kdybyste náhodou nevěděli ;), a tak jsem si řekl, že bude bezpečnější zklamání rozložit do více termínů, ve středu v 16:55 si koupil lístek a ve čtvrtek vyrazil na ostravskou historickou novostavbu známou pod názvem Slezskoostravský hrad.

Čtvrtek 9.7.

Organizátoři letos přišli s rafinovaným nápadem pojmout čtvrtek jaksi "klasicky" a tomu se podřídila jak část dramaturgie, tak část organizace, takže mě u hlavní scény na parkovišti překvapila plastová zahradní křesílka. To tu ešte nebolo! Nebo vlastně bolo (že vraj loni Garbarek), ale beze mě. (Mimochodem připadá mi jako zajímavý paradox, že to parkoviště téměř celý rok zeje prázdnotou, protože v okolí chybí jakýkoliv důvod k parkování, a když se na hradě konečně něco pořádného koná, tak stejně není kde zaparkovat, protože na parkovišti stojí pódium a několik tisíc diváků. =)


Křesílka pod pódiem

Křesílka ovšem přišla vhod, a tak jsem usednul a vyčkal příchodu zoufalého (v obou významových odstínech) moderátora Jana Budaře a pořadatelského triumvirátu Zlata Holušová (Colours), zástupce Spořitelny, jehož jméno jsem okamžitě zapomněl (hlavní sponzor) a Petr Kajnar (primátor města Ostravy), kteří si přibližně deset minut vzájemně mazali med kolem úst a možná i jinde, až jim Budař poděkoval a oznámil, že za moment vystoupí pan Najment.

Michael Nyman nejdřív nechal nastoupit svůj jedenáctičlenný orchestr, a pak napochodoval na pódium s grácii vrchního účetního (dobře, uznávám, že jsem možná zaujatý a že k tomu dojmu přispívá jeho holá hlava a brýle) a tuhle linii udržel po celou dobu koncertu. Zatímco členové orchestru se v přestávkách klaněli a usmívali, Nyman vždy jen lehce kývl hlavou s výrazem, který říkal jediné: "Podejte mi další fascikl!"


Michael Nyman na obrazovce

Hudební složku se úplně neodvažuji hodnotit - přece jenom to byla většinou filmová hudba, která plynula kupředu a rozvíjela variace nějakého motivu a tak klasicky podobně, ale z mého amatérského pohledu tam nebyly slyšet zrovna hitové melodie, takže jsem byl rád, když jsem zaslechl alespoň něco povědomého (Umělcova smlouva Petera Greenawaye, myslím), a předpokládám, že to sólo na piáno, které jsem si nepamatoval, by asi mohlo být z filmu Piano. ;) Z pohledu obvyklé celkové dramaturgie festivalu to bylo určitě vítané oživení, ale přiznávám, že jsem měl problém udržet celou dobu pozornost - zvlášť když se někdy v půlce vystoupení objevil v publiku velký nafukovací balón, kterým si pak sedící diváci asi dvacet minut pinkali křížem krážem hledištěm (i Zlata Holušová, která se mezitím přesunula dolů, si jednou zasmečovala!). Nakonec se přece jen našel jeden odvážlivec, který ho prasknul a vrátil tak koncertu alespoň trochu původní vážnosti, ale i tak jsem měl dojem, že tohle by se na Pražském jaru nestalo. =)

Další koncert, na který jsem chtěl zaskočit, byla Načeva + Pavlíček + DJ Five ve stanu, ale dopustil jsem se začátečnické chyby a zůstal na Nymanovi až do konce. Když jsem pak po tmě doklopýtal na místo určení (u stanu ve čtvrtek chybělo osvětlení, což se naštěstí v dalších dnech napravilo), tak už bylo pozdě a uvíznul jsem jsem asi pět metrů před vstupem do stanu sice na doslech, ale mimo dohled pódia. Nenechal jsem se tím ale odradit a vytrval, protože slabší jedinci tu tlačenici uvnitř nevydrželi a postupně prchali ven, takže zhruba po půl hodině jsem prostepoval dovnitř až do blízkosti reproduktorů a nechal si basy zalehnout levé ucho. Přesto nebo právě proto mi to přišlo jako nejlepší koncert Načevy s DJ Five, který jsem zatím viděl (totiž ze dvou a poprvé s Pavlíčkem ;). Kromě písniček z desky Mami došlo i na upravené verze ze starší desek Načevy a některé změny byly dost radikální (Měsíc se změnil na industriální disco, jinde naopak vystačil Pavlíček jen s kytarou), ale tentokrát už to zase více připomínalo písničky. Asi si to prostě jen potřebovalo sednout a tentokrát to sedlo i mně. Zpětně jsem navíc musel uznat, že srovnávání s WWW, které jsem zachytil někde v tisku, vlastně není tak mimo mísu, jak mi to původně připadalo.


Tata bojs + Ahn Trio v dálce

Na Tata bojs s Ahn Triem jsem se nijak zvlášť netěšil, protože už jsem je viděl v zimě (ech, celá ta věta mi zní podezřele povědomě, ale není vyhnutí), ale ještě nebylo tak pozdě, abych to alespoň nezkusil. Tohle mělo být evidentní pokračování té klasické linie, kterou načal Nyman, takže údajně pod pódiem zůstaly židličky, ale to vlastně usuzuju jen z nepřímých důkazů, protože jsem nebyl tak blízko, abych si to osobně ověřil. Koncert asi nebyla vyložená katastrofa, ale zařazení na hlavním pódiu mi připadalo trochu nešťastné a podle vět zaslechnutých v okolí (daleko předaleko od nadšeného kotle) byli někteří ještě rozpačitější: "Co to je? Tata bojs přece byli vždycky takoví veselí, ale tohle je na sebevraždu." Nejbolestnější pro mě byla písnička Elišce, kterou Tata bojs hráli bez Ahn Tria jen ve třech ohlodanou na kost a kriticky se tam nedostávalo čehokoliv posluchačsky zajímavého, a taky Pan Tečka byl k nepřežití, což Milan Cais následně komentoval slovy "Ale teď už budeme jenom veselí, tak jak nás znáte", načež zahráli dvě písničky, které jsou poměrně veselé ve své tradiční podobě, ale rozhodně to neplatí, pokud se z nich vyhodí veškerá elektronika, přidá klavírně-smyčcové trio a zpomalí o dvacet procent. Jinak se program od zimy příliš nezměnil (to se bohužel týká i nacvičených žertovných promluv Ahn Tria v češtině), ale nakonec stejně musím uznat, že co Tata bojs neuhráli, to v pauzách ukecali, takže jsem přes všechny připomínky vydržel až do konce.

Otcovi chlapci v komoře

Tata Bojs + Ahn Trio
smetana tour
DK Ostrava 3.11.2008

Osud - ve formě shody několika okolností - tomu chtěl, že jsem se v pondělí ve večerních hodinách dostavil na koncert Tata Bojs a Ahn Tria v divadelním sále ostravského kulturáku. S Tata Bojs mě stále spojují nostalgické vzpomínky a naopak rozdělují všechny ty koncerty, na kterých jsem byl, ale nakonec jsem si řekl, že zrovna tu akustickou verzi koncertu jsem ještě neviděl (Nekonečnou stanici jsem naživo nepotkal) a jindy asi hned tak v Ostravě neuvidím, a risknul to. Navíc se před koncertem už nedaly koupit lístky (vyprodáno bylo v podstatě už ráno), což exkluzivitu celé akce ještě zvyšovalo. ;)

Před koncertem jsem se za sebe obával (skoro) nejhoršího, ale nakonec se ukázalo, že zbytečně. Koncert začal téměř včas a od počátku měl příjemnou atmosféru. Tata Bojs vybalili všechny hity, Ahn Trio přizvukovalo, mezi písničkami se mnohojazyčně žertovalo, došlo i na velmi komorní vsuvku i pouťovou atrakci v podobě Mardoši s velkým bubnem a nakonec na nezbytné focení publika. Byl to prostě příjemný večer, ale ne všechno bylo ideální...

Asi chápu snahu zachovat aranžmá poměrně jednoduchá a nezahltit je smyčci, ale často se mi zdálo, že Ahn Trio místo hudby hralo spíše zvukové efekty, takže aranžmá nakonec působila jednodušeji než originály a tenhle hudební rozměr pak písničkám trochu chyběl - zvlášť když ty další rozměry jsou poměrně malé.

Ono je pěkné udělat komorní vystoupení, kde "vystoupí na povrch syrová krása samotných písniček", ale napřed musíte nějaké písničky mít a především starší věci Tata Bojs typické písničky nejsou - tedy rozhodně ne Toreadorská otázka (přestože ta byla slušně vystavěná i v té akustické podobě) a takové Jaro nebo Lasičky taky zrovna nepřekypují melodickými nápady nebo textem (párkrát zopakujeme tři čtyři slogany a balíme), takže Tata Bojs prostě hra na folkové písničkáře nemůže úplně projít.

Nepochopitelný (i pro diváky na místě) byl taky závěrečný přídavek: "To jsme si nerozuměli. Můžete si vybrat, co vám zahrajeme, ale něco z toho, co už jsme hráli, protože v téhle sestavě už nic jiného fakt neumíme." Myslím, že by místo toho bývalo vhodnější natrénovat jakoukoliv jednoduchou hříčku. Originalita by v takovém případě byla určitě zajímavější než téměř identické opakování některé z přechozích písniček (v Ostravě to byla Šťastnější).

Dohromady to bylo prostě fajn, ale ne skvělé, takže to všeobecné mediální nadšení kolem smetany úplně nechápu - ostatně stejně jako závěrečné povstání publika a standing ovation. Doufám, že to bylo myšleno jako součást hry na umělecký koncert v divadle, ale nejsem si tím úplně jistý. Bohužel.

(Fotky viz ov-kluby.net)

Absolutní zlo komprese dynamiky

Karlova Zpověď vinylového fetišisty evidentně po všech stránkách zabodovala, protože kromě pozitivních ohlasů přinesla přes fórum MS (konkrétně Pavla Parikrupu) taky link na článek The Death of High Fidelity a audio/videoukázku komprese dynamiky.

Nedozvěděl jsem se tam sice skoro nic nového, ale je to opravdu docela pěkná ukázka. Místy až moc pěkná. Článek a hlavně ta videoukázka totiž pomocí dobře vybraných příkladů vytvářejí dojem, že existuje nějaký dokonalý zvuk nahrávek, který vedení gramofirem pomocí dynamické komprese zlovolně a bezdůvodně (přesněji řečeno jen kvůli dosažení vyšší průměrné hlasitosti) degraduje. Ale jak už to tak bývá, tak skutečnost je trochu složitější a připadá mi, že některé věci v článku trochu zanikly (asi vlivem komprese dynamiky textu =).

Komprese se totiž nezačala používat jen tak pro nic za nic - správně použitá komprese totiž může naopak celkovou kvalitu přehrávaného záznamu zvýšit. Je to ovšem něco za něco a je to poněkud složitější...

Jakýkoliv reprodukční řetězec (gramofon/CD, zesilovač, reproduktory) by měl samozřejmě přehrávat hudbu přesně v té podobě, jak ji hudebníci ve studiu zaznamenali, ale to je prakticky nemožné a naráží to na spoustu technických omezení, se kterými je třeba se nějak poprat. Nejdůležitější je samozřejmě záznamové médium.

Pokud na počátku máme teoreticky ideální záznam neomezeného dynamického rozsahu (od absolutního ticha po zvuk atomového výbuchu poslouchaný v jeho epicentru), tak na každém záznamovém médiu máme k dispozici v podstatě velmi omezenou stupnici, do kterého ten ideální záznam musíme nějak vtěsnat. U CD je to šestnáctibitová digitální stupnice (tedy můžeme používat čísla od -32767 po 32767), u gramofonu je to tenounká (přesné rozměry se mi nechce hledat) dvourozměrná (tedy pokud je to stereo) drážka v gramofonové desce. Matematicky je řešení jednoduché - celá funkce (totiž záznam zvuku) se tranformuje (tedy pravděpodobně zmenší) tak, abychom využili na maximum dynamický rozsah, který máme k dispozici. Na CD tedy bude mít ticho logicky hodnotu 0, zatímco nejhlasitější místo původního ideálního záznamu (výbuch bomby nebo v hudbě spíše místa, kde jsou údery bubnů nebo činelů) hodnotu 32767 a všechno ostatní budou hodnoty mezi tím. To všechno by pak měl zesilovač zesílit a reproduktory reprodukovat v hlasitosti, jakou se jako jako posluchači zvolíme.

Tedy tak by to bylo v ideálním světě reálných čísel, jenomže žádná z těch záznamových stupnic není nekonečně jemná. U digitálního záznamu na CD nemáme k dispozici reálná čísla, ale jen celá a u gramofonu je přesnost dána tím, na jak malé výchylky drážky je ještě schopná jehla a přenoska reagovat. U jakéhokoliv reálného záznamu tedy vždy v nějaké formě dochází ke ztrátě kvality.

Každé zaokrouhlední při převodu záznamu se projevuje jako malá náhodná odchylka od ideálního zvuku. Pokud je taková odchylka ojedinělá, lidské ucho to vnímá jako lupnutí, pokud je takových náhodných odchylek v záznamu hodně za sebou, ucho to vnímá jako šum. A jak už jsme si řekli, tak při jakémkoliv převodu záznamu vždy k nějakým drobným odchylkám dochází a tím pádem se do záznamu vždy nějaký šum dostane. A tím to nekončí, protože k dalším převodům signálu dochází během reprodukce. Skutečný DA převodník v CD nemůže být nikdy úplně přesný, stejně tak jehla gramofonu nekopíruje drážku naprosto přesně (nemluvě o mp3 kompresi dat, kde je zkreslení ještě výraznější!), takže se do záznamu přimíchá další šum. A teprve tento zkreslený zvuk se i s už přidaným šumem zesiluje (samozřejmě za cenu přidání ještě dalšího, ale většinou méně podstatného šumu) na požadovanou hlasitost - zesiluje se tedy i nežádoucí šum.

My ale naštěstí můžeme ovlivnit, kde a jak velká ztráta kvality ve výsledku bude.

Množství šumu při ukládání a zpětném čtení záznamu zvuku je totiž z principu konstantní a nezávisí na zaznamenáváném zvuku. Čím lépe tedy využijeme možný dynamický rozsah záznamového média (tj. zjednodušeně čím hlasitější záznam bude), tím menší v něm po požadovaném zesílení bude podíl šumu a tím přesněji budou slyšet i slabé zvuky.

K tomu je ovšem bohužel třeba nějak se vypořádat se "špičkami", které překračují hlasitost záznamu ve svém okolí a po dalším zesílení by se nám do naší záznamové stupnice už nevešly. Buď je můžeme oříznout (tj. nahradit maximální hodnotou, kterou na stupnici máme, a tvářit se jakoby nic - fuj!) nebo je a jejich okolí při zesilování vynechat - což je v podstatě princip komprese dynamiky. Celý záznam se tím v průměru zesílí, ale nejhlasitější místa jsou pak všechna "stejně hlasitá".

Komprese dynamiky je tedy vždycky kompromis - po jejím použití je při přehrávání slyšet méně šumu a více tichých pasáží, ale hlasité pasáže znějí všechny stejně a v nich se tišší zvuky (přesněji řečeno spíše tišší frekvence) naopak ztrácejí, protože tam nebyly zesíleny na stejnou úroveň, jako ve zbytku záznamu. Záleží tedy na tom, o jaký záznam se jedná, kolik a jakých (tedy jak širokých) je v něm špiček, jak velkou hodnotu komprese použijete a neposlední řadě i to, jaké přehrávací vybavení používáte, což je v podstatě pointa toho anglického článku.


Srovnání šumu u zesíleného záznamu bez komprese (4) a záznamu s kompresí bez zesílení (6)

Vhodně použitá komprese totiž vlastně trochu zvyšuje průměrnou kvalitu přehrávání na méně kvalitních zařízeních, ale tím snižuje kvalitu u hi-fi přehrávačů, kde by hladina šumu byla i bez komprese tak nízká, že by nestálo za pozornost se jí vůbec zabývat.

"Loudness war", kdy se postupně rok od roku zvyšuje komprese nových nahrávek, aby na stejném (nekvalitním) zařízení zněly co nejhlasitěji, tedy skutečně zuří, ale právě proto, že většině posluchačů spíše pomáhá a přináší jim (v mezích jejich vybavení) kvalitnější poslech, se asi nedá čekat, že by se měl vývoj posledních let obrátit.

A mimochodem ta válka zuří i u nás! Co přesně mi vlastně chybělo na posledních deskách Tata bojs?


Vývoj hlasitosti na deskách Tata bojs. RMS (root mean square = kvadratický průměr) charaterizuje průměrnou hlasitost nahrávky.

Jedinou šancí pro audiofily asi bude, že se pro ně začnou některé desky vydávat ve speciálních verzích bez nebo jen s minimálně nutnou kompresí dynamiky. Už si živě představuju, jak se vedle nápisů "Kopírování zabíjí hudbu" objeví i nápis "Compression Free". =) Možná, že zatím se to firmám nevyplatí, protože neexistuje dost audiofilů, kteří by si za to chtěli připlatit, ale pokud podíl mp3 pirátství dále poroste a tím pádem bude prodej komprimovaných nahrávek na CD dále klesat, tak se firmy ještě rády obrátí k audiofilům a těch nápisů se dočkáme... Nebo už se to na SACD píše? =)

(Původně jsem chtěl přihodit ještě ukázky, jak se projevuje digitalizace a úpravy dynamiky u zpracování obrazu, kde se řeší v principu velice podobné problémy, ale všeho s mírou... =)

Meditace, vědomí a ankety

Sestavování žebříčků a bodování hudby se obvykle snažím vyhýbat, protože to je vždycky hodně ošidné, ale letos jsem se vlivem seriálu We Love 90s kvalifikoval do pozice spolupracovníka MS, a když už jsem do redakce nedodal ani jeden samostatný článek, tak jsem cítil morální povinnost přispět aspoň do výroční ankety. (TBA)

Co vám mám povídat - byla to fuška!

Rozhodně mi chybí ta lehkost, se kterou generuje žebříčky Karl, ale nakonec jsem s pomocí svého profilu na last.fm dal dohromady nějaký hybrid mezi tím, co mi připadá za úplynulý rok dostatečně reprezentativní, a tím, co jsem opravdu poslouchal.

Při té příležitosti mě trochu překvapilo, kolik se mi tam nakonec vetřelo věcí, které mě jako novinky spíše zklamaly a v recenzích jsem je moc nechválil. Zvlášť výrazné to je u českých desek (Tata bojs, Khoiba, Xavier Baumaxa). Paradoxně to ale není tím, že bych na ty desky nějak výrazně změnil názor, ale spíš tím, že další letošní české desky se natolik rozcházejí s mým (podivným? =) vkusem, že jsem se ani nesnažil je nějak cíleně poslouchat a nemohl bych se k nim s čistým svědomím hlásit. Anketní formulář měl pro české kategorie pět položek a ty jsem naplnil jen velmi těsně, takže je evidentní, že se mezi mnou a českým fonografickým průmyslem v letošním roce vznikla nějaká trhlina. (Myslím, že bilance za loňský rok by byla přece jen trochu pozitivnější.)

Ještě jsem se definitně nerozhodl, na čí straně je chyba, takže v pátrání budu dále pokračovat. Snad to bude v příštím roce lepší! =)

V obci všeobecnou Pohodu

Pohoda 2007, Trenčín, Slovensko, 21. 7. 2007 (druhá část)

Sobota

Druhý den jsme zahajili pěkně rozvážně návštěvou města. Jinak než rozvážně by to ostatně ani nešlo, protože když člověk v tom vedru pěšky prošel celým areálem, tak už na nic nerozvážného neměl chuť. =) V Trenčíně mají spoustu vymožeností - restaurace, koupaliště a hrad, a tak jsme se rozdělili, abychom to všechno stihli zkontrolovat a myslím, že jsme to docela zvládli.



Kúpalisková časť výpravy se vrátila právě včas, aby ve tři stihla Tata bojs na hlavní scéně. Tata bojs sice pořád řadím mezi své oblíbené české skupiny, ale taky je pravda, že posledních pár let už jsem z nich trochu unavený a docela dlouho se mi dařilo se jim na koncertech vyhýbat. Tohle tím pádem bylo tak trochu setkání po letech a bylo docela příjemné - přesto nebo proto, že bylo přesně takové, jak jsem čekal. Mardoša poskakoval po pódiu a nedalo se poznat, jestli opravdu hraje, Vláďa Bár stál na své značce a soustředěně brnkal na kytaru (tak mě napadá jak je možné, že všichni kytaristé, kteří se v TTB vystřídali, byli na pódiu takoví zakřiknutí?) a Jiří Hradil se hrbil nad klávesami, takže jako obvykle celý koncert táhnul Milan Cais a docela ho to v tom vedru zmáhalo. Po Toreadorské otázce prohodil, že ta písnička ho jednou zabije, ale to ještě netušil co ho čeká. Jako obvykle si během koncertu hrál na horolezce a lezl po všem možném, co měl v dosahu, až se mu to nevyplatilo. Na konci závěrečného přídavku Růžová armáda vylezl na svou židličku, ale neudržel rovnováhu a po hlavě proletěl přes bubny až dolů mezi odposlechy a moc nechybělo, aby skončil až pod pódiem. Naštěstí se za chvilku sám vzchopil a zřejmě to na něm nezanechalo žádné větší škody, protože ten den stihli TTB i (údajně dobrý) koncert v Boskovicích.


4:25 Milan Cais nezemře

Trochu jsem litoval, že se vystoupení TTB krylo s koncertem Pěťo Tázok(a), který bych rád srovnal s tím nedávným na Ladí neladí, ale tak to na festivalech chodí. Takhle jsem stihnul jen konec koncertu Živých kvetov, ale pořád si nejsem jistý, čím vlastně zapůsobili na Slnko records. No, pět minut asi pořádné hodnocení nestačí.

Naopak WWW jsem stihnul celé včetně zvukovky, kde se Sifon dožadoval toho, aby to znělo "ostře a bylo rozumět každému slovu", což bohužel úplně nevyšlo, ale i tak to mělo sílu. WWW vystoupili ve dvoučlenné sestavě, kdy Sifon vpředu rapoval, mluvil i křičel do mikrofonu nebo se čas od času sklonil na své krabičky a vyráběl různé industriální zvuky, zatímco záda mu u gramofonu jistil DJ Brainythug, který navíc občas stíhal vystoupení doplňovat pantomimickými vložkami (mlácení imaginárním krumpáčem a podobně). Přestože v Semtex stanu nebylo ani zdaleka plno (publikum bylo rozprostřeno tak po třetině plochy), tak se WWW povedlo dokonale vyvolat nervního ducha desky, jen ke konci koncertu už jsem si musel jít odpočinout trochu dál od pódia. Možná by to chtělo občas i nějaký prvek na odlehčení vší té bezútěšnosti.



Další měli nastoupit (pro nás staří známí) Gipsy.cz, ale když do stanu začaly proudit davy lidí, tak jsem jim uvolnili místo a přesunuli se na dohled hlavní scény.

Tam zahajovaly svou černobílou estrádu The Pipettes. Mají sice roztomilou retro image, šatičky i zvuk, ale nic z toho mě přesto nedonutilo nacpat se pod pódium, a pak už se mi program začal nějak hroutit.

Z vystoupení Ďuďovcov na Orange stage jsem si odnesl hlavně rozpačité pochybnosti, jestli je na na pódium opravdu vynesla hudba nebo spíše jejich smutný životní příběh postižených Romů. Primitivní "beat-box" (um-ca-um-ca), kterým vyplňovali pomlky v melodii, byl opravdu strašlivý. Následující černošská důchodcovská parta The Blind Boys of Alabama je sice připomínala svým postižením a repertoárem složeným z lidových nebo zlidovělých písniček (ovšem z úplně jiného kulturního zázemí), ale jinak byla nejméně o třídu výš.

Zachránil mě až Plan B v Semtex stanu. U vchodu jsem si sice říkal, že mě tenhle americký rap-rock nebaví, ale pak jsem zjistil, že jsem netrefil kontinent (Plan B je z UK) a že to vlastně není špatné. Sice jsem nezachytil snad nic z původních textů, ale koncert minimálne fungoval jako rocková tancovačka, protože místo klasických hip-hopových beatů hrála skupina ledacos a kdo by si rád nezaskákal na živé hraných písniček Radiohead, Prodigy nebo Blur (samozřejmě Song 2 =)?

Basement Jaxx mi nikdy k srdci nepřirostli, a tak mi bohatě stačilo vidět z dálky konec jejich "koncertu", kde po pódiu zrovna pobíhal kdosi v kostýmu gorily a končili finálovou písní s takovým množstvím účinkujících, že by to vystačilo na deset pořadů Možná přijde i kouzelník nebo přibližně tři Ein Kessel Buntes. Možná, že zblízka to vypadalo úplně jinak, ale tohle bylo asi nejnacpanější vystoupení dne a pojem "blízko" zdaleka neměl stejný význam jako měl ještě ráno, takže lepší zážitky bohužel nemůžu nabídnout.

Na Air jsem byl docela zvědavý, protože mi připadalo, že nejsou zrovna skupina, která by se hodila na hlavní scénu, ale na druhou stranu kam s nimi jinam, když jsou tak slavní? Jenomže místo Air opět vystoupil Mišo Kaščák a zkormouceně oznámil, že Air jsou sice v Trenčíně, ale kamion s jejich vybavením je někde v Maďarsku a že už se to nedá nijak zachránit, takže se omlouvá, protože Air nebude, a přeje nám i tak hezký zbytek festivalu. V tu chvíli se ukázalo, že ne Christopher Lee, ale Mišo Kaščák měl hrát Sarumana, protože vládne stejnou magickou silou jako fiktivní mág - pouhým hlasem ovládl několik tisíc lidí, kteří naprosto neočekávaně nevtrhli na pódium, aby ho zlynčovali, ale místo toho se naprosto poklidně rozptýlili po celém areálu. Byli jsme svědky zázraku, ale vůbec jsme si to neužili - místo toho jsme střídavě proklínali organizátory a Air (je zřejmé, že na nás kouzlo nepůsobilo - zřejmě se projevila jazyková bariéra =).

Šokovaně jsme zůstali sedět na dohled scény a vyčkávali, jestli se Air přece jen neobjeví, aby se pokusili večer zahránit unplugged koncertem, ale marně. Místo toho se začala scéna připravovat scéna pro Mariana Vargu, ale na toho jsme opravdu neměli chuť.

Aféru s Air Mišo Kaščák ještě probíral pro SME. V diskuzi za článkem je pak i docela zajímavé slovenské (!) vyjádření manažera Air, které rozesílá jako odpověď na všechny stížnosti.

Milý Jan,
Plne si uvedomujeme vase rozčarovanie.
Pre skupinu nie je mozné realizovať koncert z technickych dôvodov a môžete mi veriť že AIR (ktorí nikdy nerrusili žiadny koncert za celú ich kariéru) veľmi ľutuju túto situáciu.
Myslím si však že nie veľmi vhodné nechať skupinu výjsť na pódium iba preto aby oznámila že nebude hrať. Skúste sa vžiť do situácie umelca ktorý sa stretne so svojím publikom len aby mu oznámil že sa nič nebude diať...
My urobíme všetko preto aby AIR hralo na Slovensku v novembri, samozrejme že Vás o tom budeme informovať.
Vedzte že ja osobne som mal veľký záujem predstaviť skupinu na Slovensku pred mojími priateľomi – mám na Slovensku čast mojej rodiny.
Dúfam že zmeníte Váš názor a postoj k skupine
S pozdravom
Matthieu

Zkusil jsem si udělat kolečko po dalších scénách, ale nikde jsem neměl stání a sezení už vůbec ne - všude byla spousta lidí, kteří by za normálních okolností byli u hlavní scény. Dokonce bylo téměř plno i ve folklorním stanu, kde na noc pořadatelé nasadili silnější kalibr - Rock'n'roll Band Marcela Woodmana. =) Pocit zklamání jsem nezaplašil ani během krátké zastávky u Konono No. 1 a jediná věc, která mě ještě držela na nohou, byl DJ Shadow, do jehož vystoupení ovšem zbývala ještě přibližně hodina.

Bohužel v Semtex stanu vládl Ed Rush a apokalypsa. Uvnitř byla hlava na hlavě (ani pánové Ježíš táhne na Berlín a DJ Spinhandz, kteří postávali u vhodu, se tam zřejmě nevešli =), a tak jsem to prostě vzdal. Prošel jsem kolem plátna, kde se promítaly (téměř ve slovenské premiéře) Vratné lahve a ve stanu upadl do bezvědomí.

Neděle

Poslední den už skoro nestojí za řeč. Prostě jsme sbalili věci a poslušně se s autem zařadili do jedné z mnoha front, které se divoce vytvořily v celém areálu (samozřejmě to byla ta nepomalejší =). Přibližně za hodinu (nepřejte si vědět, co všechno hrálo místní rádio!) se nám přece jen povedlo ujet ten půl kilometr cesty k bráně a unikli jsme do volné přírody a úspěšně dorazili do svých domovů.

Zhodnocení =)

Rezervy jsou, ale byl to dobrý festival. Až na ty dva výpadky (ale jak významné!) vlastně program fungoval tak, jak měl a všechno běželo podle časového plánu. Pořadatelé dokonce zařídili i to stříkání vodou z hasičských aut, aby diváci vedrem nezkolabovali.



Nepříjemně mě překvapil jen všeobecný sobotní bordel. Prakticky všude se povalovaly prázdné kelímky nebo umělohmotné talířky a už nebyl nikdo, kdo je sbíral. Vzpomněl jsem si, jak loni (nebo předloni?) fungoval na Colours sběračský program - každý, kdo donesl "do sběru" deset prázdných kelímků, dostal zdarma pivo. Nevím, jestli to fungovalo i letos, ale připadá mi to jako dobrý nápad (a kurz kelímků a piv by se dal jistě nějak přizpůsobit =), jak areál neustále udržovat čistý. Možná by to mohli zkusit i na Pohodě.

Ale rozhodně by měli zkusit vybudovat k letišti ještě jednu cestu, která by nevedla vesnicí - jenomže to asi není moc reálné, co? =)

"Zase dáme nějakou muziku"

Nemocenská má své výhody i nevýhody. Jednou z nevýhod je více času na sledování televize. Výhodou je, že pak má člověk dost času k tomu, aby na toto téma nadával.

Když jsem kdysi čítával rozhovory v Rock&Popu nebo v hudební příloze časopisu Stereo jménem Volume, tak mi vždycky připadalo divné, že většina hudebníků nerada poskytuje rozhovory. Ty rozhovory totiž byly zajímavé a připadalo mi, že jsou zajímavé i pro samotné hudebníky. Koneckonců co může být lepšího než odpovídat na zasvěcené a inspirativní otázky? Ale ony jsou i jiné rozhovory...

Tata bojs, kde ste? Na Óčku přeci

16. dubna vydávají Tata bojs nové album Kluci, kde ste? Kdo se ale bude ve čtvrtek dívat na snickers inbox, dozví se o něm s měsíčním předstihem spoustu věcí.

Nové album Tata bojs se rodilo dlouho a některé písničky měly zvláštní osud. O jedné z nich hlasovali na iDNESu diváci, kteří volili, která verze se nakonec dostane na album.

Něco málo ke genezi alba najdete tady. Další se dozvíte v inboxu. Včetně klipu Pěšáci, první ochutnávky z nového alba.

Ale protože nejen hudbou živ je člověk a nejen hudbou živi jsou Tata bojs, odskočíme si s Milanem Caisem do Malajsie. Za jakým účelem? To se neříká...

Ten text jsem sem zkopíroval proto, aby bylo vidět, o čem všem se v tom pořadu nakonec nemluvilo. =)

Za čtyřicet minut pořadu se konalo pět asi minutových vstupů ze studia, přičemž zhruba polovinu času vždy zabralo, než kolotočářka Eva Aichmajerová odvykládala, že hosté ve studiu jsou Tata bojs a že už rok připravují novou desku, takže samotný rozhovor trval v souhrnu přibližně 3 minuty. I to Evě stačilo k tomu, aby řekla, že "je dobře, když to chlapům trvá dlouho" a že TTB "měli štěstí, že jim v Rumunsku neukradli nástroje, protože ona tam byla jednou a ukradli jí tam žínku". (Kdyby to bylo ve sledovanějším čase, tak bych čekal mezinárodní konflikt. =)

Tata bojs pro změnu nestihli říct skoro nic, protože když se o to pokusili, tak je Eva citlivě utnula, že už jsou dlouzí a že si "zase dáme nějakou muziku" - s důrazem na slovo "nějakou", protože pustili jen dva klipy od TTB (Elišce a Virtuální duet) a zbytek klipů s hosty ve studiu vůbec nijak nesouvisel.

Z toho textu nahoře se neprobralo téměř nic, jen v posledním vstupu padlo asi deset vět o Malajsku. Informační hodnota celého "rozhovoru" se pro mě blížila nule, ale možná prostě jenom nejsem cílové publikum. Přínos pro Tata bojs se neodvažuju hodnotit, ale je vidět, že propagace desky není žádný med. Alespoň že zaznělo to hlavní, že?

Přesto by mě zajímalo, proč do toho pořadu vůbec zvou nějaké hosty, když jim pak nedovolí mluvit? Nebylo by pro všechny praktičtější to odbýt spotem "Ahoj, my jsme Tata bojs a natočili jsme novou desku!"? To hlavní by zaznělo stejně a já bych se nemusel zbytečně vztekat...

Zatracená nemocenská! =)