Vlastník autorských práv využívající systém Content ID vznesl nárok na určitý materiál ve vašem videu.
Jedná se pouze o upozornění. Nemusíte se bát. Nečekají vás žádné problémy a stav vašeho účtu není touto situací ohrožen.
U vašeho videa se buď zobrazují reklamy (a příjmy z nich jdou do rukou vlastníka autorských práv), nebo si vlastník autorských práv nechává zasílat statistiky ohledně přehrávání vašeho videa.
Název videa: Pyšná princezna - kolorovaná ukázka
Nárokováno uživatelem: BlueSkyFilm
Cože?! Jaký BlueSkyFilm? Jediná instituce, která by něco takového mohla požadovat, je přece NFA čili Národní filmový archiv!
V první chvíli jsem chtěl na YouTube rovnou poslat protest, ale pak jsem začal pátrat a na webu NFA jsem našel zprávu z listopadu 2018:
Výsledky veřejné soutěže: Správa filmů Národního filmového archivu a Státního fondu kinematografie na serveru YouTube
(...)
Hodnocení nabídek probíhalo z hlediska jejich ekonomické výhodnosti v podobě výše podílové odměny pro Národního filmový archiv. Nejvyšší podílovou odměnu nabídla společnost Blue Sky Film Distribution a.s. (IČO: 27401413) a s touto společností tedy Národní filmový archiv uzavře smlouvu.
V Praze, dne 1.11.2018
Zpráva je velmi stručná, takže si nejsem úplně jistý, co všechno se z ní dá vyvozovat, ale zkusme to.
Předpokládám, že formulace "správa filmů na serveru YouTube" neznamená jen "dožadování se peněz za filmy, které na YT nahrál někdo jiný", ale především "nahrávání filmů na YT", a že "výše podílové odměny" znamená, že NFA za to bude dostávat pouze podíl z peněz za reklamu, které od YT dostane Blue Sky Film. To by byl celkem zajímavý posun, protože v oficiálním ceníku NFA je položka:
VoD, IPTV či jiná internetová distribuce (max. 5 let)
6000 Kč / 1 minuta
V podstatě by to bylo "uznání porážky", protože si nemyslím, že by kterýkoliv starý český film mohl na internetu za 5 let vydělat za reklamu 600 000 Kč.
Po dalším hledání jsem na YT objevil nový kanál vytvořený v rámci téhle akce.
Kanál ke dnešnímu dni obsahuje čtyři filmy (Už zase skáču přes kaluže, Tři přání, Žebrácká opera a Barbora řádí) se sledovaností v řádu jednotek tisíc a při spuštění jsem se nedočkal žádné reklamy. Předpokládám, že to je především proto, že kanál zatím nesplňuje podmínky pro zpoplatnění (především minimální počet tisíce odběratelů). U mého videa je ve vlastnostech použitá záhadná formulace "Zpeněženo v některých oblastech", což by se dalo vysvětlovat tak, že je zpeněženo jen mimo ČR, ale pochybuji, že by staré české filmy přilákaly nějaké významné množství lidí mimo ČR.
Další věc, která mě trochu překvapila, je skutečnost, že u nahraných filmů není vidět ani náznak snahy o nějaké vylepšení kvality. To je sice pochopitelné (byla by to práce navíc, kterou by někdo musel zaplatit), ale současně to znamená, že firma Blue Sky Film nedělá nic jiného, než že převezme z NFA zdigitalizovaný film a bez dalších úprav ho nahraje na YT. Je možné, že mi něco uniká, ale skutečně mi není jasné, proč filmy ze svého archivu nenahrává na YT přímo NFA (zvládl by to libovolný IT student v rámci brigády) a proč se o tu trochu peněz za reklamu chce ještě dělit s další firmou.
Nejvíc se mě ale samozřejmě dotklo, že firma Blue Sky Film shrábne i (případné) peníze z kolorovaného videa, kde jsem zhruba dvě třetiny obrazových dat (tj. barvu a opravy škrábanců) doplnil já. Je to samozřejmě stále Pyšná princezna, ale zcela jistě to není stejný materiál, který má v archivu NFA. Nejsem si jistý, jak vlastně YT řeší případy, když je v jednom videu použitý materiál více různých autorů, ale mám podezření, že nijak a že z hlediska YT je vlastník pouze jeden.
PS: Já jsem za současných podmínek nemohl video zpoplatnit, ani kdybych chtěl, protože nemám tisíc odběratelů a nejspíš je ani nikdy mít nebudu. =}
Pří pátrání po recenzi Básníků jsem narazil na další televizní klasiku S tebou mě baví svět. V tomhle případě vyšla recenze těsně po premiéře, nenapsal ji Jan Kliment a trochu překvapivě mi (pokud odhlédnu od stylu) nepřipadá úplně scestná. Osobně mi totiž fixace Marie Poledňákové na různé prestižní a extravagantní profese taky připadá dost nepochopitelná (baletka, náčelník horské služby a horolezec, TV hlasatelka, dirigent, primář, populární zpěvačka, ...) Asi to je sociální bublina s obzvlášť pevnými stěnami. =)
Na druhou stranu mi ale připadá, že z dnešního pohledu už to s tou "exkluzivitou domácností" není tak hrozné, protože dobová móda zastarala jaksi celkově...
To, že autor přeceňuje většinový divácký vkus ("dospělí spíš rozeznají úroveň"), je pak taková nadčasová recenzentská klasika. =)
Nad novým českým »rodinným« filmem Proti třem, a bez bodů
Po zhlédnutí nejnovější práce režisérky a současně scenáristky Marie Poledňákové S tebou mě baví svět se dere na jazyk jedno z mouder Lva Tolstého: na umění je nejcennější jeho upřímnost. Ve zmíněném filmu, který vznikl loni na Barrandově a jenž je právě uváděn v premiéře do našich kin, však do upřímnosti a opravdovosti chybí dost. Než však dojdu k vysvětlení svého názoru, vraťme se, čtenáři, společně o něco málo roků zpátky a přehlédněme dosavadní autorčinu tvorbu.
Před časem slavily na televizní obrazovce triumf její dvě návazné komedie Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny. Ano, vzpomínat dlouho není třeba: oba tyto televizní filmy, jež se mezitím dočkaly po zásluze několika repríz (v nedávných dnech právě znovu) a uznání i v zahraničí, se vryly do vědomí, a svou chutí naplno a vzpřímeně žít, svou svěžestí, nápady, jiskrou a bezprostředním, laskavým humorem (a v neposlední řadě i hereckými výkony) si získaly srdce početných diváků. Malých i velkých. Jistě, pihy na kráse bychom v nich našli také, jenže - a rádi to přiznáme - oba poutavé příběhy šikovného kluka a jeho rodičů jsme přijali docela spontánně, získaly si nás. Teprve nyní, s odstupem a chladnější hlavou, bychom možná byli i kritičtější... A zvláště v pozdější Kotvě u přívozu, s níž Marie Poledňáková přišla, bychom pozorněji vnímali naznak tendence, jež se nakonec ve filmu S tebou mě baví svět proměnila v charakteristický rys. Totiž - objevila se snaha kalkulovat s výjimečnosti, upoutáváním vnějškovostí, pózou a šarží. V posledně jmenovaném snímku pod záplavou arabesek slovních a situačních hříček nenalézáme mnoho hlubšího, k čemu by nás vlastně chtěl humor filmu dovést, nic z těch jadérek poznaní jako v předchozích snímcích Poledňákové, nic, co by nám nového tvůrci skrze smích a dobrou náladu pomohli objevit a rozeznat. Samá nápodoba, chtěnost a jakoby život.
Propletená příběhová osnova o třech kamarádech-ženáčích (dirigent, zvukař, primář) a jejich třech žurnálových manželkách (zpěvačka a dvě zdravotnice) je vybudována na střetu »staromládenecké« tradice mužů vyrazit si jednou za rok na týden do hor, a nevole manželek trpět mlčky tyto pánské jízdy, a navíc doma o samotě obskakovat početné ratolesti. Jednou se zkrátka rodinné nebe muselo zakabonit a »prefíkané« ženy vytáhnou po domluvě do útoku; do Beskyd vyšlou muže s outěžkem šestera dětí, jimž je třeba dělat chůvu, dietní sestru, večerníčka, pradlenu i kašpárky. Ve všech těchto rolích se »horalé« Satinský, Postránecký a Nový vystřídají, zatímco ženušky Šulcová, Balzerová a Studénková tráví v Praze časy nenadálé volnosti... Námět by skýtal slibný a vděčný filmový základ. Realizace ho však svým pojetím maří, neboť se řídila přáním zalíbit se za každou cenu.
Nechme však být děj filmu dějem a zastavme se u několika charakteristických rysů. Snímek S tebou mě baví svět je označen jako rodinná komedie. Mam za to, že to není označení docela přesné. Možná že situační gagy (znovu si na nich připomeneme, že klasické groteska už vlastně všechno objevila) s žertovnými pády oběti propadlem do sklepa, karambolů při sněhových radovánkách či kuchařskopečovatelských extempore zaskočených otců dětské diváky opravdu rozveselí. O reakci rodičů těžko soudit, protože dospělí už přeci jenom nějaký ten film jistě viděli, mohou proto srovnávat a spíš rozeznají úroveň. Na druhé straně těžko vítat, mají-li být z filmového plátna pro dětské uší stvrzovány ústy postav jazykové peprnosti, s nimiž scénář koketuje. Pro rodiče, tuším, bude epizoda s tajnými nočními expedicemi jednoho z otců za vlastní manželkou dost naivistická, dětem zase nejspíš nepochopitelná.
Film má být podle režisérčiných slov »o potřebě optimismu«. O potřebě optimismu málokdo zapochybuje, ale dá se pochybovat o způsobu, jímž mu má být takto v kině přitakáno. Ve filmu S tebou mě baví svět je k tomu patrně nezbytně nutné předvést několik exkluzivních domácnosti a vagón co možná nejluxusněji působících předmětů, v jejichž nablýskané náramnosti se postavy mají co nejlépe vyjímat. Ze světa tří rodin, jak je film představuje, na nás vykukuje cosi veskrze nafouklého a pustého jako pouťový balónek. A protože kinematografickou řečí je tento dílčí styl povýšen na estetiku tlumočenou hledišti, nezbývá než si to připomenout, až zase budeme v jiných souvislostech přemýšlet o kořenech maloměšťáctví. Prázdnota a předvádění se jsou jedním z jeho neklamných signálů. A s tím by nás svět asi příliš bavit neměl.
Během pátrání po "básnické trilogii" jsem si vzpomněl, že jsem kdysi dávno někde četl i nějakou recenzi na další film dvojice Klein - Pecháček Vážení přátelé, ano. Matně jsem si vybavoval, že začínala vtipem a vůbec celý film popisovala jako sérii vtipů, takže když jsem přesně tuhle recenzi v RP objevil (listopad 1989!), tak jsem si nebyl jistý, jestli mě taková dlouhodobá vzpomínka těší nebo děsí. =}
Zajímavé je, že ve třetím odstavci se Věra Míšková dostává k nápadu natočit film složený výhradně z existujících anekdot a v podstatě se tak s předstihem mnoha let stává autorkou námětu filmu Kameňák, ale když se v roce 2003 Kameňák dostal do kin, tak z něj příliš nadšená nebyla. Zdá se, že ze strany tvůrčího kolektivu Zdeňka Trošky nedošlo k řádnému vypořádání autorských práv. ;)
Vzhledem k tomu, že tenhle film nepatří k úplné televizní klasice, je až neuvěřitelné, že ho shodou okolností právě dnes ČT zařadila do vysílání (začíná zhruba za 50 minut).
Potkají se dva úředníci:
»Nevíš, proč máme na dveřích ceduli SAMOSTATNÝ REFERENT, když žádný nesamostatný referent není?«
»To nevím, ale můžu ti slíbit, že do roku 2000 nevyhynem.«
Scéna, v níž se zhruba takto odehrává výše uvedený dialog, byla první, při níž mě napadlo, že by se film VÁŽENÍ PŘÁTELÉ, ANO autorské dvojice Ladislav Pecháček-Dušan Klein mohl vyprávět jako sled celkem samostatných anekdot. Zkoušela jsem dál - a fungovalo to. Kdyby z těch anekdot chtěl někdo sestavit jedno číslo humoristického časopisu, asi by se to podařilo a ani by nebylo monotematické. Vedle vtipů »potkají se dva« objevíme ve filmu i další známé kalibry: ředitel a jeho sekretářka, přijde pán k doktorovi, starší manželé v posteli, podřízení a nadřízení, respektive ti nahoře a ti dole. Vtipy slovní i obrazové - pro časopis by samozřejmě mohly být i kreslené, vtipy dobré i slabší - to asi nejspíš podle gusta každého diváka. Vtipy, při nichž se kdysi dámy alespoň formálně červenaly, vtipy, které se (ale to už je také dávno) vyprávěly jen mezi dobrými známými, protože se dotýkaly věci nedotknutelných.
Nabízí se předpoklad, že stačí zvolit opačný postup – posbírat par anekdot, poté je poskládat a zarámovat pokud možno sjednocujícím příběhem – a snadno lze natočit film, jehož úspěch je předem takřka zaručen, neboť obliba vtipů, vážení přátelé, je všeobecná, tradiční a proslulá.
Ladislav Pecháček a Dušan Klein ovšem nejsou umělci, kteří by tvořili zase tak docela lacino. Určující v jejich díle (natočeném podle stejnojmenné Pecháčkovy knihy) je přece jen myšlenkový základ. Na příběhu samostatného referenta-náměstka-ředitele Bohouše Fischera (hraje ho přesvědčivě Milan Lasica) se zabývají mnoha velmi podstatnými jevy, s nimiž je část lidí u nás právem nespokojena, část z nich tyje. Poukazují přitom nejen na »zvyky« již všeobecně známé, celkem všeobecné odsuzované, leč nikoliv všeobecně řešené. Zamýšlejí se i nad zcela aktuálními a mnohdy teprve do plného rozkvětu bujícími »vymoženostmi«, ať už jde o státní podniky, či novodobé vesnické grunty. Právě tu linii filmu, která se týká Bohoušova bratra a jeho prosperující rodiny, považuji za brilantní. A především uvažují (autoři) velmi vážné nad životními pocity člověka, který je v padesáti letech ještě plný sil, ale už se musí také ohlížet zpátky za cestou, kterou prošel v rodině, v práci, protože má zřejmě poslední příležitost: v té cestě pokračovat nebo přehodit na jinou výhybku. Dokáže to ještě? Přitakání poctivé práci, »která roste pod rukama a je vidět«, je ve filmu až plakátovitě jednoznačné, ale nevadí: stejně ty sny o ní spadnou a rozlomí se tak jako stará, poctivá, kachlová kamna ...
Nad tento vážný, v mnohém snad i burcující myšlenkový základ se tvůrci filmu chtěli odlehčujícím humorem povznést. Že to neudělali jinak než tím, že na onen základ nabalili zmíněný sled anekdot různé úrovně - tím si zaručili úspěch a jen poněkud uškodili (i když jistě zdaleka ne u každého diváka) své pověsti. Vždyť proč nepřiznat, že žijeme v době, kdy stačí tak málo, jen náznak, aby lidé bouřlivě reagovali. A tady srší vtipy i obhrouble, a to nejen sexuálně.
V takové atmosféře pak ovšem na slova hlavního hrdiny »ti nahoře nám sebrali všechno krásný a na nás zbude umakart« jisté a snadno souhlasně zareagují i ti, kteří, třebaže nejsou zrovna »vysoko«, v umakartu určitě nežijí.
Je to zvláštní, ale zatímco první díl "básníků" Jan Kliment zkritizoval jako karikaturu, která postrádá lyriku, tak z druhého filmu byl nadšen a recenze zřejmě vyšla ještě před tím, než se film dostal do běžné distribuce.
Jak dorostly vtípky do vtipnosti
Nová úspěšná filmová veselohra
Uspěje-li autor uměleckého díla, hlavně pak díla komediálního, bývá dost obvyklé, že se pokusí navázat dalším kusem. Obvykle se pokračovaní liší od prvního dílu menší dávkou humoru, obvykle nedosáhne toho, čeho dosáhlo první. Z Barrandova přichází nyní do kin nová veselohra autorské dvojice režiséra Dušana Kleina a spisovatele Ladislava Pecháčka. První se jmenovala Jak svět přichází o básníky, nový, jaksi další díl má název Jak básníci přicházejí o iluze.
S radostí konstatujeme, že nový film o mnoho překonává film dřívější. Je to o nic méně veselá komedie, ale mnohem vyspělejší po všech stránkách. Obvyklý úbytek sil postavili tvůrci nového filmu dokonale na hlavu a film se tak ze stojky dostal na pevnou zem. Tvůrci se zřejmě velice zamysleli nad úspěchem i kritikou svého prvního díla. I přes některé nesoudně chvalořečné recenze, i přes až trochu vyšinutou reakci hlavně mladých diváků, dokázali vyjít z toho, co se už v prvním filmu o »Básnících« povedlo, a vyhnout se tomu, co tam rušilo samoúčelností a až přehnanou nevázaností. Z humoru neslevili nic, ale jejich nová veselohra se vším všudy dorostla a vyspěla obdobně jako i oba hlavní jejich hrdinové, nyní vysokoškoláci Štěpán a Kendy. Tohle už není popubertální recese, i když tu pochopitelně najdeme zcela funkčně mnoho mladého humoru, vlastního právě studentům. Ale od legrácek se nová komedie dostala k legraci, což je krok rozhodný a rozhodující. I zařazení kreslených častí vyznívá oprávněněji a zapadá lépe do celku.
Štěpána zastihujeme jako studenta lékařství, Kendy, který má tentokrát menší plochu k upoutání naší pozornosti, chce být filmařem, studuje filmovou fakultu Akademie múzických umění. Velmi zdařile, bez přehánění i bez skrupulí zachycuje film atmosféru studentské koleje, v níž žije Štěpán se svými kouzelnými kolegy studenty. Přitom se tvůrci nevyhýbají otázkám, které by mohly zaznít i choulostivě, ale v tomto podání vycházejí vesele a hluboce lidsky. Obdobně bez sentimentality a bez jakýchkoli oparů idealizace nebo zase očerňování vidíme prostředí nemocnice mladýma Štěpánovýma očima. Také Štěpánovo trápení s láskou dosáhlo hlouběji, jak sám Štěpán vyspěl lidsky. K chvále výsledku přispívá lvím podílem vyváženost celého snímku.
Prostě řečeno, film Jak básnící přicházejí o iluze dorostl a dospěl k pravdivosti. Neztratil přitom nic z veselosti a dal se rozhodně cestou skutečného plnohodnotného humoru, jehož nám je všem zapotřebí jako soli. I autorsky, i režijně, i herecky tak máme před sebou po všech stránkách dobrý film, lepší předcházejícího. Svou nezastupitelnou roli v tom hraje práce kameramana Josefa Vaniše stejně jako nápaditá a mladá, svižná hudba Zdeňka Marata. Pavel Kříž (Štěpán) i David Matásek přesvědčují o svém hereckém růstu. A ozvala-li se námitka, že veselost staví tento film víc na slově než na situacích, nemá její hlasatel jednak pravdu, ale i kdyby ji v součtu scén třeba měl, nelze přece potlačovat právě naši bohatou tradicí tohoto druhu humoru. Diváci jej bezpochyby ocení a chválu potvrdí.
Jan Kliment
Chtěl jsem samozřejmě připojit i recenzi třetího filmu, ale zdá se, že plnohodnotná recenze v RP nikdy nevyšla. O filmu se krátce psalo jen v článku o Novoměstském hrnci smíchu.
Bude příště co promítat?
Nad festivalem české a slovenské filmové veselohry
V Novém Městě nad Metují se konal desátý ročník festivalu české a slovenské filmové veselohry. Co ho charakterizovalo? Především žánrová a kvalitativní rozdílnost deseti soutěžních filmů, z nichž jen polovina splňovala předpoklad být favoritem. Převažoval v nich humor s příchutí hořkosti, ovšem s ozdravujícími účinky pelyňku.
Hlavní cenu, zlatý Prim, udělila porota režisérce Věře Chytilové za film Šašek a královna a tak ocenila výrazný a originální pohled na základní hodnoty lidské existence, vyjádřený nekonvenční formou filozofické klaunérie a umocněný vynikající úrovní všech tvůrčích složek filmu. Zcela bezkonkurenčně získala další z hlavních cen, Novoměstský hrnec smíchu, za nejdelší »prosmátý« čas měřený při projekci (salvy smíchu trvaly více než dvacet minut) komedie Jak básníkům chutná život. Úspěch tak dovršila tvůrčí dvojice, režisér Dušan Klein a scenárista Ladislav Pecháček, která se před lety poznala právě díky tomuto festivalu. Tvůrci Básníků si odvezli i cenu mladých diváka za osobitý přínos v žánru lyrické komedie, která vyjadřuje pocity současné mladé generace.
Zkrátka - festivalové ceny si odváželi tvůrci, kteří se nevyhýbají kritice, s humorem ukazují na problémy současného života, nezraňuji, ale pohladí divákovu duši.
„Jen legrácky nestačí“, takový titulek zvolilo Rudé právo pro článek o prvním filmu ze série o básnících. “Nejlepší reklama, jakou filmu mohli komunisté udělat“, myslí si jeden z hlavních protagonistů, David Matásek alias Kendy.
Sám David Matásek v rozhovoru zmiňuje, že už si toho z natáčení moc nepamatuje a jeho komentář tomu vlastně odpovídá, protože s tou reklamou to nebylo tak horké. =)
Film se dostal do kin v listopadu 1982, ale jeho uvedení Rudé právo vůbec nezaznamenalo, protože "hlavní filmovou událostí tohoto měsíce je tradiční Festival sovětských filmů" (8. 11. 1982) a na jiné filmové recenze jaksi nezbyl prostor - nebo nebyl zájem je propagovat. Teprve ohlas v kinech způsobil, že mistr podivných obratů Jan Kliment téměř po třech měsících pocítil potřebu čtenářům vysvětlit, že se rozhodně nejedná o pravdivý obraz života našich mladých lidí, ale to už film nejspíš žádnou reklamu nepotřeboval.
Zajímavé je také to, že druhý film "básnické" série Jan Kliment o dva roky později bezvýhradně pochválil.
Nad novou českou filmovou komedii Jenom legrácky nemohou stačit
Fronty před pokladnou kina, jež hraje nový český film režiséra Dušana Kleina Jak svět přichází o básníky, svědčí nesporně o tom, že se jeho tvůrci strefili v něčem do diváckého vkusu, že splnili něco, co diváci v kině hledají. Je to film o současných mladých lidech, navíc komedie. Dalo by se říci, v mnohém komedie z rodu oněch středoškolských recesních legrácek (jako někdejší Cesta do hlubin študákovy duše apod.), které neklamně soustředí vděčnou pozornost. Proč ne. Takový humor má jistě své oprávnění, a dá-li nám film takto laděný navíc nahlédnout byť i jen dílčím způsobem na názory mladých, tím lépe.
Příběh dvou nesporně talentovaných studentů (mají před maturitou, čímž je dáno jejich věkové zařazení) na malém městě se pokouší vypořádat humorně s jejich starostmi erotickými i tvůrčími. Kendy je totiž nadaný hudební talent, Štěpán Šafránek zřetelný talent básnický. Ve své pubertální snaze oslnit dívčí okolí (Štěpán především usiluje o svou vyhlédnutou dívku Borůvku, kterou si vyhlédli klíčovou dírkou, když sleduje krejčovské zkoušky své matky) se rozhodnou udělat díru do světa, inscenovat až vyzývavě »moderně« a hlavně recesně jako muzikál Tylovu Lesní pannu. Hned je třeba zdůraznit, že si film ani jeho mladí hrdinové nikde z Tyla neutahují, že jeho dílo nezesměšňují, že tak dávají jen průchod svému svéráznému študáckému humoru a vzpouře proti tomu, co se jim nelíbí na starších, v rámci toho, jak se obvykle v onom věku mnohému jeví.
Na tom všem, na těch študáckých recesích, by nebylo a ani není nic zavrženíhodného. Podivné je jen to, že dva tak inteligentní chlapci, dva už natolik dospělí mladí lidé mají tak pubertální starosti erotické. To, že jim hloupost dospělých připadá přílišná a rozhodnou se je provokovat, není nic divného. Divné je jen to, jak i dospělí kolem nich jsou skutečně do morku kosti všichni ve filmu líčeni v tomto směru. Tak ředitelka školy, která s mladými mluví frázemi, neuvěřitelně diletantsky ztvárněný jakýsi profesor Vodička, vykládající až neuvěřitelně přiboudle sexuální otázky (tady padá vina i na nehereckého představitele, který si s postavou zřetelně neví rady a šaškuje zcela nemístně), profesorka češtiny, která nepozná, že si z ní Štěpán střílí, a dokonce ho ještě chválí za frazérství, propagační referent Nádeníček, výlupek hlouposti a namyšlenosti na nic, řezník, nadšený povrchně ochotnický režisér, lázeňsky mistr v sauně, herec v důchodu, jakýsi rekreant taneční mistr, režisér z pražské televize, místní redaktor, všechno to jsou přímo výlupky pitomosti a vděčné terče pro legrácky, které mají jen tu vadu, že vycházejí značně lacině. Vůbec cela ta záležitost s ochotnickým divadlem tu vypadá jako snaha po seberealizaci nějakých měšťáků, kteří se snaží vypadat jinak, než jací jsou. I Štěpánova maminka je neuvěřitelně naivní a jinak sympatický profesor chemie se dá rovněž manipulovat, jak jen mu trochu zalichotí. Naši dva hrdinové se mezi tím vším pohybují jako ryby ve vodě, dělají si legrácky a obecenstvo vděčně reaguje, ačkoliv to jsou legrácky, jak už řečeno, dost krátkodeché a nicotné.
Tomuhle nicotnému a jen povrchnímu pohledu pomáhá i celkem nefunkční používání Holého kreseb, bez jejichž berliček by film měl jednotnější stylovou podobu, což by mu asi prospělo. Jestliže někteří recenzenti psali (například v časopise Kino), že film představuje závan svěžího vánku z Barrandova, pak lze vyslovit podiv nad tím, jak málo stačí recenzentovi k osvěžení.
Tenhle rychle a svižně plynoucí film má totiž jednu zásadní vadu: jednak se jmenuje proti knižní předloze Ladislava Pecháčka Amatéři mnohem jakoby programověji Jak svět přichází o básníky. A ono ouha spočívá v tom, že nevíme, jak ten svět o ty básníky přichází. Pravděpodobně tak, že celé to »básnění« vycházelo z pubertální pohlavní neukojenosti, a když potom k ukojení konečně dojde, ztrácejí legrácky oprávnění? To není sice zrovna nejpovzbudivější výklad, ale jiný nevidím. A v tom se mi zdá také největší nedostatek tohoto divácky tak vděčně úspěšného snímku: erotické starosti citlivého a nadaného Štěpána postrádají onu druhou stránku, onu pro takového chlapce nezbytnou skutečnou lyričnost, protože se ve mně všechno vzpírá uvěřit tomu, že by tenhle Štěpán byl nějak vnitřně cynický. Nezvládnutost této druhé stránky filmového obrazu, oné skutečné lyričnosti, je zřetelná ve scéně Štěpána s nemocnou Borůvkou, kdy jí mladý chlapec recituje svou opravdu hezkou báseň a kdy ona opravdu cítí, že tu jde o lásku. Místo toho vychází i tahle scéna jako legrácka, jenomže naprosto neprávem a nespravedlivě. A vůbec korunu nevkusu nasazuje režisér této nezvládnuté lyričnosti v závěru filmu, kdy nechá sympatického a citlivého Štěpána chystat se na večerní erotickou premiéru. Proč ho v tomto okamžiku zesměšňuje a sráží, nemohu prostě pochopit, stejně jako mi je srdečně líto oné závěrečné scény v posteli, kdy je na plátně ledacos, až i trochu snad nezáměrného nevkusu, kdy však zcela chybí jakákoli poezie. Takhle se nepřichází o básníky, takhle lze přijít o krásu života, a to si ani Štěpán, ani jeho Borůvka nezaslouží.
Takže tu máme film, při kterém se obecenstvo uvolněně baví, film plný narážek a legrácek, jemuž se však vůbec nepodařilo vyjádřit onu druhou, pravdivou a velice krásnou část života, která přece jen básníky ve skutečnosti nezabijí. Škoda tím větší, že si rozesmáté obecenstvo tuhle vadu jaksi při sledování filmu ani nestačí uvědomit. To však nemění nic na tom, že se tím tvůrci filmu v pohledu na současné mládí citelně ochudili, že onen obraz mládí je potom jen jistou karikaturou, nepravdivou a zavádějící.
V roce 2014 jsem se tady pustil do výkladu, proč není možné automaticky vyrobit barevnou verzi černobílého filmu a vytvořil jsem na ukázku jeden barevný obrázek z pohádky Pyšná princezna. Už tehdy jsem byl v pokušení vyrobit i nějaké kratší video, ale od toho mě spolehlivě odradila představa, kolik by s tím bylo práce.
Myšlenka ve mně ale stále hlodala, a tak jsem později podnikl kratší pokus o kolorování v programu Adobe After Effects, který však nesplnil moje očekávání. Barvy se tam definují v jednotlivých barevných složkách jako změny od původní šedé, takže je dost obtížné trefit správný odstín. Navíc každá barevná oblast je definovaná pomocí uzavřených křivek a řídicích bodů, což sice umožňuje tvar oblastí v animaci mezi několika políčky poměrně snadno interpolovat (tj. není nutné oblast upravovat úplně pro všechna políčka), ale současně to komplikuje tvorbu jemnějších barevných odstínů, protože každý barevný odstín musí mít definovanou samostatnou barevnou oblast - i kdyby to měl být jen bod o velikosti jednoho pixelu. Stále jsem měl pocit, že by mělo být možné dosáhnout mnohem lepšího výsledku v nějakém bitmapovém editoru, ale to by bylo nutné postupovat doslova políčko po políčku...
Loni jsem konečně zaregistroval existenci programu FFMPEG, který mimo jiné umí z videa exportovat jednotlivá políčka, a znovu mi to připomnělo Pyšnou princeznu. Pár sekund videa bych takhle obarvit mohl, ne?
Akce se bohužel nevyhnutelně vymkla kontrole a tohle je výsledek... Slovy klasika: "Tolik práce a přitom taková blbost." =)
Pokud náhodou trpíte nadbytkem volného času a chtěli byste si něco podobného taky zkusit, tak dále následují technické podrobnosti a "veselé příhody z natáčení":
Pro celý pokus bylo důležité vybrat z filmu vhodnou scénu. Chtěl jsem aby byla dostatečně ikonická a současně dost statická, protože jsem tušil, že čím méně bude ve scéně pohybu, tím snáze se bude kolorovat. Nakonec tedy padla volba na scénu, kdy Krasomila pod Miroslavovým dohledem vybrnkává písničku Rozvíjej se poupátko. Celá má 55 vteřin, ale předpokládal jsem, že z ní použiju jen část.
FFMPEG umí snímky exportovat ve formátu BMP a JPEG, z nichž mi ani jeden nevyhovoval. JPEG používá ztrátovou kompresi, takže při exportu snímků dojde nevyhnutelně k jejich zkreslení, a BMP nepoužívá žádnou kompresi, takže soubory jsou zbytečně velké a komplikují tak jakýkoliv přenos dat. FFMPEG by měl umět i export do formátu PNG (24 bit, bezztrátová komprese), ale ten mi z neznámých důvodů nefungoval, takže jsem nakonec místo pátrání po příčinách nejprve provedl export do BMP a získal tak necelých 1400 obrázků v rozlišení 1920x1080, které dohromady zabíraly zhruba 9 GB. Pyšná princezna ale nebyla natočena ve formátu 16 x 9, ale 1,37 x 1, takže na bocích byly černé pruhy. Pomocí masové konverze (FastStone Image Viewer) jsem tedy obrázky nechal ořezat a zkonvertovat do formátu PNG a dostal se tak na únosnějších 1,5 GB v rozlišení 1490 x 1080. (Teoreticky to mělo být 1480 x 1080, ale horní a dolní okraje byly zřejmě trochu ořezány při digitalizaci.)
Pak jsem se s vervou pustil do díla ve Photoshopu. Začal jsem od políčka, které už jsem měl hotové z roku 2014, trochu ho doladil a pokračoval na následující. Šlo to *poměrně* dobře, protože po sobě jdoucí políčka si jsou dost podobná, takže stačilo vzít barevné vrstvy z předchozího políčka, odpovídajícím způsobem s nimi trochu pohnout, opravit nepřesnosti na krajích barevných ploch, které nevyhnutelně vznikají, a výsledek uložit. Za večer jsem tímhle způsobem vyčistil a obarvil asi deset políček, takže kdybych chtěl stejným způsobem pokračovat dále, tak by mi minutová scéna zabrala zhruba půl roku.
Bylo zřejmé, že podobným postupem dokážu obarvit skutečně maximálně pár sekund filmu, což mě od dalšího pokračování stejným způsobem odradilo.
Místo toho jsem začal přemýšlet jiným směrem. Změny mezi jednotlivými políčky jsou často poměrně malé a sám jsem postupoval tak, že jsem srovnal dvě černobílá políčka a pak odpovídajícím způsobem upravil barevnou masku prvního políčka do podoby toho druhého. Kdyby existoval program, který dokáže poznat, jak se první černobílé políčko změnilo na to druhé (co se kam pohnulo), tak by měl být schopen stejným způsobem změnit i tu barevnou masku...
O žádném takovém programu jsem nevěděl, ale experimentální pokušení nakonec zvítězilo a pustil jsem se do programování (Visual Studio a C#). Výsledkem byl jednoduchý program Frankensteiner (na jméno jsem obzvlášť hrdý ;) spouštěný z příkazové řádky, který načetl dva stejně velké obrázky ve formátu PNG, rozdělil je na čtverečky o rozměrech 10 x 10 pixelů a snažil se druhý obrázek sestavit ze čtverečků prvního obrázku tak, aby byl výsledek co nejpodobnější. První verze obsahovala ve výpočtech podobnosti dost chyb, ale i tak vypadaly první pokusné výsledky mnohem lépe, než jsem se obával, a tak jsem v pokusech pokračoval.
Zhruba o týden později jsem měl opravenou a lépe vyladěnou verzi (výpočet jednoho políčka obvykle trval méně než minutu), jejíž výsledky vypadaly mnohem lépe, než jsem doufal, a tak jsem přidal i transformaci barevné masky. Ta bohužel vypadala o něco hůře (na okrajích barevných ploch se barevné pixely vždy trochu promíchaly), ale i tak jsem výsledek zhodnotil jako uspokojivý a rozhodl se, že obarvím celou brnkací scénu. Postup měl vypadat tak, že vždy nechám spočítat sekvenci několika obrázků dopředu, zkontroluju výsledek a až dorazím k obrázku, kde barevné chyby přesáhnout nějakou únosnou mez, tak vygenerovanou barevnou masku ručně upravím a nechám od tohohle políčka spočítat další sekvenci. Podle prvních testů to vypadalo, že "klíčový snímek" bude třeba udělat přibližně jednou za 10 až 20 políček, což vypadalo dost optimisticky.
Brzy jsem ale narazil na další komplikace. Původní film je starý a dost poškrábaný a škrábance nevyhnutelně zvyšovaly nespolehlivost spočítaných výsledků, takže bylo třeba se jich nejprve zbavit. Na každém políčku bylo podobných obrazových chyb několik (malá zrnka prachu, větší fleky zřejmě z laboratoře, svislé škrábance z promítačky a podobně), takže v celé sekvenci bylo celkem několik tisíc (!) chyb, které volaly po nápravě.
Pro opravu podobných chyb na fotografiích se obvykle používá algoritmus, který hledá náhlé ostré přechody barvy nebo jasu a trochu je změkčí, čímž se ale nevyhnutelně změní i spousta míst, která by se změnit neměla. Tomu jsem se ale chtěl vyhnout, a tak jsem si napsal další jednoduchý program jménem Duster, který opravoval chyby na základě předchozího a následujícího snímku. Vždy nejprve mezi sebou porovnal sousední snímky a oblasti, ve kterých se příliš nelišily, si označil jako "spolehlivé" a s jejich průměrem pak srovnával a případně upravoval prostřední snímek. Abych zabránil nežádoucím "opravám", jsem "spolehlivé" oblasti vždy preventivně ještě trochu zmenšil a projel jsem programem všechny černobílé snímky. Tím se mi povedlo opravit přibližně 75 % původních kazů, ale zbývalo ještě dost chyb, které byly příliš velké (algoritmus nebyl schopen rozlišit velký flek od skutečného objektu), škrábance táhnoucí se přes několik políček, málo kontrastní skvrny nebo kazy v částech snímku, kde se ve filmu něco pohybovalo).
Další část chyb jsem eliminoval pomocí kombinace Frankensteineru a Dusteru. Všechna políčka jsem nechal rekonstruovat z jejich sousedů, čímž v rekonstruovaných verzích zmizely drobné chyby, a tyhle hybridy jsem pak použil jako falešné sousedy pro druhý průchod Dusterem. Tím jsem se zbavil zhruba poloviny zbývajících chyb (většinou těch menších v pohyblivých oblastech) a na ty zbývající (cca 10-15 % původního počtu) už jsem bohužel musel nasadit individuální přístup a opravovat je ručně, což zabralo několik dnů.
Během oprav a srovnávání různých metod opravy jsem měl bohužel dost času jednotlivá políčka porovnat a všimnout si všech nedostatků, kterými vstupní materiál trpí. Je jich dost: během digitalizace došlo k nějakému přepočtu políček (původní film má pravděpodobně 24 FPS, televizní vysílání 25 FPS (50i)), což způsobilo kolísání zrnitosti a překopírování některých kazů původního filmu z jednoho filmového políčka na dvě digitální.
Kromě toho je patrné, že při digitalizaci nebyl film vždy dokonale rovný, takže se obraz v některých místech mírně deformuje a vlní a zřejmě není náhoda, že je u těchhle prohnutých políček často patrný i svislý škrábanec. A to nemluvím o drobných otřesech kamery, které jsou zřejmě zaznamenané už na původním negativu...
Část těchhle chyb jsem se pokusil opravit nebo alespoň zkorigovat, ale ne vždy to bylo možné. Pro "seriózní" výsledek by samozřejmě bylo třeba začít novým nascanováním původního filmu ve velkém rozlišení skutečně políčko po políčku a nedělat žádný přepočet snímkovací frekvence. Ještě lepší by asi bylo zkombinovat několik distribučních kopií (neměly by mít škrábance na stejných místech), ale to jsem v amatérských podmínkách samozřejmě neměl k dispozici.
V dalším kroku bylo třeba spojit černobílá políčka s barevnou maskou, což by bylo u 1400 políček ručně dost ubíjející, a tak vznikl další jednoúčelový program jménem Colorizer. Původně jsem chtěl, aby používal naprosto stejný způsob výpočtu jako Photoshop (což jsem samozřejmě trefoval experimentálně), ale během pokusů jsem se dobral parametrické křivky, která byla trochu jiná, ale zdálo se mi, že u tmavých odstínů dává věrohodnější (méně saturované) výsledky, takže jsem u ní nakonec zůstal.
Po vytvoření prvních sekvencí jsem si uvědomil, že mi ještě zbývá jeden problém a to byly poměrně ostré změny v místech klíčových snímků. Ty bylo třeba vyhladit, a tak jsem se rozhodl, že mezi klíčovými snímky bude potřeba přidat lineární interpolaci mezi políčky spočítanými vzestupně a sestupně. Pokud jsem měl například klíčové snímky 1 a 5, tak jsem si nechal spočítat vzestupně sekvenci 1-4 (a vznikly snímky 2a, 3a a 4a) a sestupně sekvenci 5-2 (snímky 4b, 3b a 2b). Výsledná políčka pak vznikla jejich smícháním v proměnlivém poměru (tj. 2 = 75% 2a + 25% 2b, 3 = 50% 3a + 75% 3b a 4 = 25% 4a + 75% 4b), což dostal na starost další vlastní program Blender.
A protože tohle všechno se ovládalo z příkazové řádky a znamenalo to mnoho psaní a kopírování textu (Notepad a Excel), tak jsem programovací část uzavřel napsáním několik skriptů (.js), které vždy prohledaly adresář s klíčovými snímky, poznamenaly si změny a vygenerovaly nové dávkové soubory (.cmd), které pak dopočítaly všechna políčka, která byla těmi provedenými změnami ovlivněna.
Tím bohužel skončila ta zajímavější a optimističtější část, kdy jsem si ještě představoval, že dál to půjde snadno, a nastoupila rutina, kdy bylo třeba postupně vytvářet a upravovat klíčové snímky. Původně jsem odhadoval, že mi to zabere zhruba dva týdny, ale nakonec to trvalo zhruba třikrát déle, což bylo způsobeno částečně mým zbytnělým puntičkářstvím a částečně nepozorností. Například teprve někde u políčka 240 jsem si všimnul, že Miroslav má vlastně světlé plátěné kalhoty, u políčka 720 jsem zjistil, že část Krasomiliných šatů je ve skutečnosti opěradlo židle, a podobné perličky, které pak vyžadovaly opravy na mnoha předchozích klíčových snímcích. Mým největším oblíbencem se stala kožešina, která se skrývá ve stínu za oběma hrdiny a kterou jsem dodatečně opravoval téměř všude.
Kromě toho mi úplně nevyšel odhad, že klíčové snímky budou potřeba přibližně každých 10-20 políček. To poměrně slušně fungovalo v klidnějších pasážích, ale když došlo k nějakému rychlejšímu pohybu rukou nebo nedejbože k pohybu kamery, tak Frankensteiner začal lapat po dechu (výpočet jednoho políčka se natáhl až na několik minut a barevná maska se stejně začala rozjíždět) a klíčové snímky pak bylo v takových místech třeba udělat pro každé druhé políčko. Klíčových snímků tak nakonec bylo potřeba 163 (tedy v průměru každých 8,5 políček) a v některých pasážích by stále ještě bylo vhodné přidat další.
Když jsem měl konečně ke všem políčkům spočítané kolorované verze, tak jsem to vše pomocí starého přítele FFMPEG spojil do jednoho videa, přidal upravenou zvukovou stopu, orientační titulky a bylo konečně hotovo.
Pokud by se snad našel šílenec, který by chtěl pokračovat jinou scénou nebo zkusit štěstí s jiným filmem, tak tady přikládám zip se všemi prográmky, skripty i pracovní adresářovou strukturou.
Vedlejším produktem celé akce se stal font Krasomila, který vychází z ručně psaných titulků původního filmu.
Sérii recenzí z archivu Rudého práva (zatím?) uzavírám oblíbenou pohádkovou klasikou, ale zrovna tahle recenze je bohužel trochu ošizená.
Pokud se dá věřit údajům na internetu, tak pohádka Tři oříšky pro Popelku měla premiéru 1.11.1973, ale Rudé právo ji vzalo na vědomí teprve v lednu 1974. Jiří Hrbas ovšem místo rozboru spíše upozorňuje, že film je po všech stránkách úspěšný a že ukazuje, „jak má naše kinematografie spolupracovat s ostatními socialistickými kinematografiemi“. Téměř se zdá, že kdyby film úspěšný nebyl, tak by žádný článek raději ani nevznikl. ;)
V právě uplynulém roce dosáhly náš Barrandov a berlínská DBPA mimořádného úspěchu při filmové realizaci pohádky, vytvořené na motivy námětu Boženy Němcová. Tento koprodukční česko-německý barevný film měl už neobyčejný ohlas na Dětském filmovém festivalu. Jmenuje se TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU a nyní se hraje v kinech a soustřeďuje na sebe pozornost dospělých i dětí. Snímek potvrdil znovu, že naše filmová tvorba pro děti a mládež má velmi vysokou úroveň. Nesvědčí o tom jenom loňský »dětský« triumf, vysoká návštěvnost tohoto filmu, ale i zájem o film v zahraničí. Úspěch divácký a zároveň umělecký - to nebývá vždy obvyklé. Tady se spojil k dobru věci.
Námět filmu je klasický a možno říci nesmrtelný - jde o nejslavnější pohádku světa - příběh o Popelce. Kdysi zaujal naši Boženu Němcovou, nyní ve filmu Bohumilu Zelenkovou a režiséra Václava Vorlíčka. Filmová Popelka má už svou tradici. Věnoval jí pozornost Georges Méliès, ale i Walt Disney a sovětská kinematografie. Látka je tedy zlatým fondem filmu. Česko-německá verze nám předkládá Popelku dosti změněnou. Jezdí na koni, obratně střílí, má kamarády v čeledínovi, koníku, sově, pejskovi a kocourkovi. Je aktivní, má smysl pro humor. Ale jinak je tu vše – macecha, aspoň jedna dcera, princ a jeho rodiče - i samozřejmě ztracený střevíček.
Václav Vorlíček už má zkušenosti s dětským filmem i žánrem pohádek moderní doby. Jeho vidění je komediální. Rád spojuje realitu s fantazií. Zachoval ducha původní pohádky, ale posunul příběh někam jinam. Změnil nejen charakter Popelky, ale dal filmu i působivé zimní exteriéry. Ples na zámku má proto nový půvab. Kameraman Josef Illík dokonale využil poetičnosti exteriérů natáčených v krajině NDR i u nás.
Překvapením je výkon Libuše Šafránkové v roli Popelky. Tato půvabná Barunka z televizní Babičky velmi vyzrála a dovedla si s novým charakterem aktivní a samostatné Popelky dobře poradit. Pohádkovost nebyla jistou modernizací nijak oslabena, a naopak získala nové kouzlo. Není třeba připomínat, že tento žánr je v našich kinech (i dětských programech) velmi užitečný a potřebný. Je zároveň značně obtížný. Proto je to tím radostnější úspěch naší kinematografie. Konečně i v tom, jak má naše kinematografie spolupracovat s ostatními socialistickými kinematografiemi. Ti, kteří se rádi vracejí do světa dětství, do světa pohádek (společně se svými dětmi), tu konečně nalezli další film, který je potěší - a který je i umělecky úspěšný, což je neméně důležité. Dává také další perspektivu filmové tvorbě pro děti a mládež.
Polozapomenutý film Víta Olmera Druhý tah pěšcem asi není sám o sobě příliš zajímavý (účast scénáristy Jaroslava Dietla naznačuje, že se jedná o špionážní variaci na Malého pitavala), ale dobová recenze Jana Klimenta pěkně ukazuje, jak se k filmům „s bezpečnostní tématikou“ tehdy přistupovalo – totiž především ideologicky a výchovně. Výsledkem bylo, že "kina dostala film z druhu těch, které zvlášť potřebují" a Barrandov tím zřejmě splnil naplánovanou kvótu kriminálek na celý rok.
Dnešní diváci u starších filmů často nevěřícně sledují množství vykouřených cigaret, ale tomuhle filmu se očividně povedlo překročit i tehdejší tolerantní limity, protože přemíra kouření zarazila i Jana Klimenta. Což dobré není!
Film tedy podle něj není „bezkazný“, ale „nemusí pršet, stačí, když kape“!
Budou další tahy následovat? Napínavá podívaná s hlubším jádrem
Když jsme nedávno psali o záslužné čtvrté přehlídce filmů s bezpečnostní tématikou, tedy filmových detektivek, děl dramaticky napínavých, která proběhla v Terezíně, uvedli jsme, že z letošního ročníku soutěže vyšel vítězně nový snímek Filmového studia Barrandov Druhý tah pěšcem. Natočil jej podle námětu J. Čermáka a J. Dietla a podle Dietlova scénáře režisér Vít Olmer a dokázal tak znovu svůj osobitý, nevšední talent. Film nyní přichází do kin a diváci mohou posoudit oprávněnost rozhodnutí terezínské poroty.
Film má všechny předpoklady k tomu, aby nás jako diváky nejenom zaujal, ale aby nám přinesl spolu s napínavou podívanou i možnost zamyslet se nad prací těch, kdo mají na starost naši státní bezpečnost. Jsme v něm přítomni složitému vyšetřování, stáváme se svědky toho, jak je to práce těžká a náročná na čas i lidské síly. Vyprávět děj nebo i zápletku by znamenalo prozrazovat to, co budeme právě v kině sledovat s napjatou pozorností. A to se nedělá.
Zaznamenejme, že snímek vznikl opět ve skupině vedené Josefem Císařem, která se na tento žánr částečně specializuje. Příliš filmů z tohoto prostředí se však u nás netočí. Jistě i proto, že to není nic snadného. Jde totiž o to, zachytit skutečnou práci odborníků a neromantizovat či dokonce odromantizovávat ji. Olmerovu filmu se podařilo podat ji tak, že pochopíme její namáhavost, pracnost, že poznáme, kolik je k ní zapotřebí trpělivosti a nervů i přímo odvahy, kolik osobního odříkání a kázně, prostě uvědomělosti a oddanosti socialismu, protože ta stojí na začátku úspěchu. Ve skutečnosti i v uměleckém díle.
Hrdina filmu, čtyřicátník Jan Prokop i jeho všichni spolupracovníci se nám stanou lidsky blízkými. Přitom tvůrci nemuseli sahat k nějakému »zlidšťování« postav drobnými nedostatky a podobně.
Zásluhou režiséra je, že šel.. jak se říká, »nad scénář«, přičemž Dietlův scénář vykazuje všechny znaky profesionality vysoké úrovně. Ale díky realizaci se historka vyloupla do života, realisticky vyznělo vylíčení atmosféry. Tomu jistě velice pomohla funkční kamera O. Kopřivy stejně jako třeba práce architekta J. Hlupého. Především však celý film stojí na hercích. A ty vybral i potom vede Olmer znamenitě. Karel Heřmánek v hlavni roli Jana Prokopa si nás zcela získá, stejně jako po svém jeho ne bezkazný mladý spolupracovník v podání Ondřeje Pavelky. V malé roli zaujme Stanislava Bartošová obdobně jako Karel Smyczek, který si od režisérství odskočil jako herec. Za chválu stojí, že si do mnoha rolí vybral režisér Olmer málo známé herce.
Abychom však jenom nechválili, poznamenejme, že se ani v tomto filmu nepovedlo všechno jen na jedničku. Tak například elektronické šachy, které snad daly podnět k názvu snímku, tu představují spíš jakýsi efekt, než ústrojnou složku rozvíjení zápletky. Ale to je maličkost. Jediná skutečná chyba na kráse filmu je ta, že se v něm neúměrně, vlastně skoro pořád kouří. Jde to tak daleko, že si nakonec začneme počítat, jestli si v každé scéně hrdina zapálí novou cigaretu. Zapálí. Škoda. Přinejmenším to rozptyluje diváckou pozornost. Což dobré není.
Jinak však máme v Druhém tahu pěšcem vydařený film z druhu těch, které kina zvlášť potřebují. Však jej také zakoupili naši socialističtí partneři. Proto, že to je snímek dramatický, napínavý, pravdivý, poučný a vůbec dobrý. Jen víc takových kapek.
Lékařské drama Skalpel, prosím! si do dneška udržuje velice solidní renomé a už v roce 1985 si vysloužilo velmi pozitivní recenzi. Ostatně nedalo se jinak - film už předtím uspěl na festivalu v Moskvě a Jan Kliment se hned v úvodu zaštítil citátem Maxima Gorkého, takže byly splněny všechny náležitosti.
Rafinovaným ironickým prvkem recenze je odstavec, kde Jan Kliment chválí Svobodu za to, že film uměle nenatahuje ("V celku ..."). Celý odstavec je očividně uměle natažený výčtem předchozích Svobodových filmů a navíc předchozí kratší verze odstavce zůstala součástí článku. Ach, Klimentovy texty jsou tak meta!
Nejde jenom o skalpel, prosím Nový dobrý film barrandovského studia
Když jsem poprvé viděl nový český film režiséra Jiřího Svobody, natočený podle krásného románu Valji Stýblová Skalpel, prosím!, vzpomněl jsem si na jednu myšlenku Maxima Gorkého. 0 dramatu řekl, že není co vymýšlet. Postavte na scénu několik skutečných postav a ony už vzájemné vytvoří všechno ostatní, i konflikt, i děj, i morálku, i poučení. Svobodův film, ověnčený velkým úspěchem na letošním festivalu v Moskvě, kde získal srdce diváků i nejpovolanějších filmových odborníků, zosobňuje přímo vzorové a typicky dílo o současném hrdinovi. Je jím zde lékař, neurochirurg. Mohl by jím však být i pracovník jiné profese. Tohle totiž při všem tom, že máme před sebou pomník namáhavé lékařské dřině, pomník odvaze a humanismu, zasahuje neméně do srdcí a myslí nás všech, jakkoli nás od lékařské odbornosti dělí přemnoho.
Dnes, kdy jde víc než jindy o plné uplatnění vědy v našem životě, vyplývá závažnost filmu o to silněji. Tím udiveněji čteme podtitul, jímž naše půjčovna provází film k divákům. Říká se tam: »Osobní krize lékaře, která ovlivnila jeho profesionální rozhodnutí.« Jestli něco zkresluje obsah a společenský i lidský význam filmu, pak tahové nedomyšlené zjednodušení, zpovrchnění.
Ne náhodou neoznačuje hrdinu filmu, neurochirurga značného věhlasu a autority, ani vlastní jméno. Je to prostě profesor, což zcela stačí. Tím se nic neubírá z jeho lidskosti, z jeho soukromí, z jeho konkrétní pravdivosti. K největším kladům snímku - a pochopitelně už předlohy - patří to, že autoři nic nepřikrášlují, ale ani nic neočerňují. Je to umělecké dílo o lidské síle a odvaze, o tíze rozhodování, o práci, o soudružství s ostatními, o významu lidské dřiny, o lidském kolísání a pochybování, o lásce a vztahu dvou lidí i mnoha jiných. Je to dílo svrchovaně moderní o naprosto moderním člověku, o dnešních lidech. Odehrává-li se na neurochirurgické klinice, pak proto, že tu pracují hrdinové filmu. Je to však prostředí práce, žádná přislazená romantika bílých plášťů. Boj o lidský život a zdraví bez jediné fráze. Je to film o neutuchající dřině, o námaze mnohahodinových operaci, o tom, jak práce člověka zcela stravuje i povznáší na nejvyšší míru. Prostředí vykreslil film stejně věrně a pravdivě jako všechny postavy, jež sledujeme.
V celku naší letošní tvorby představuje Svobodův film jeden z vrcholů, a budiž zjištěno radostně, že letos to byl rok zvlášť úrodný, s mnoha úspěchy, o nichž bude ještě v budoucnu řeč.
V celku práce letošního čtyřicátníka režiséra Jiřího Svobody představuje nový snímek další z řady znamenitých filmů, kterou zahájila Dívka s mušlí, která pokračovala Setkáním se stíny a Zánikem samoty Berhof, kterou vyznačovaly rovněž vynikající inscenace, filmy televizní (Pueblo, Jehla, Rubikova kostka aj.). Přitom nelze pominout skutečnost, že Svoboda každým novým filmem překvapuje, protože dokazuje, že dovede stále hledat a hlavně nalézat nové výrazy, nové způsoby přesnějšího a hlubšího vyjádření svého názoru. A ten za všech filmů jednoznačné cítíme. To všechno dokáže navíc Svoboda vyjádřit tak, že nepotřebuje natahovat své filmy, jak se dnes stalo bohužel i u nás zvykem.
O lidském a společenském významu filmu Skalpel, prosím! by bylo třeba psát dlouho a zevrubně. K jeho způsobu ztvárnění zaznamenejme nevšední stavbu příběhu, především však jeho záměrnou neefektnost. Ačkoli se odehrává často na operačním sále, téměř tu neteče krev, nedráždí se divákovy nervy, film nehledá nějaké vnějškové napětí. Všechno napětí vyplývá z faktů a ze vztahů mezi lidmi, mezí postaveni příběhu. On to vlastně ani není přímo nějaký jednotlivý příběh. Film nám dává nahlédnout do nitra člověka a tím nás také nejsilněji dojímá, protože profesor, jeho žena, jeho spolupracovníci a pacienti nejsou jen nějaké postavy, jejichž osudy a rozhodování nečinně sledujeme z křesla kina. To o nás všech, o každém z nás tu je řeč. Protože každého se týká ona profesorova starost, jestli jednou ony peřeje (ve filmu i skutečné, ale především ty druhé, životní) ještě propádluje.
Bylo by správné říct slovo o hercích. Zasloužili by si chválu všichni. Ve Svobodově filmu to nepřekvapuje, spíš je to už obvyklá. M. Macháček našel ve svém profesorovi snad svou nejlepší filmovou šanci vůbec. Jana Brejchova znovu dokazuje hloubku svého procítění v sevřené, ale nesmírně závažné postavě profesorovy ženy Jitky. R. Brzobohatý naprosto přesvědčuje o pravdivosti postavy intelektuála, lékaře. Ostatně i on patří k blízkým Svobodovým spolupracovníkům. A tak by se málo uznat umění D. Krcha, E. Černé, F. Řeháka, V. Mareše, B. Brylské, R. Lukavského, Š. Mišoviče a všech postav i postaviček až k tomu maličkému chlapci Uzlíkovi. V tomhle filmu není malých herců ani v malých rolích.
Kamera slouží celku, což bylo o to obtížnější, že se tu mnoho odehrává v noci. Hudba někde zbytečně trochu ilustruje, kde by nemusila. Ale všechno dohromady dává přes nedostatky, jichž se nevyvaruje sebelepší dílo, mohutný a působivý celek. Škoda ze se do něho nevešlo víc humoru, který také patří k životu i v nejvypjatějších situacích. Ne že by tu nebyl vůbec, ale mohlo ho být víc.
Závěrem však shrňme výsledek pečlivé a namáhavé, odpovědné práce všech, kdo se na díle zúčastnili: je to silný film. Zapíše se do našeho srdce natolik, že o něm budeme přemýšlet i dávno po odchodu z kina. Je to mocný film, protože uskutečňuje nejkrásnější poslání umění: zušlechťuje nás, obohacuje nás, pomáhá nám. Co chtít víc?
Možná by se dalo předpokládat, že legendární polská komedie Sexmise neměla za "totality" na růžích ustláno, ale v Rudém právu s ní zřejmě neměli žádný problém. Celé hodnocení Věry Míškové by se dalo zkrátit na "taková zábavná blbinka".
Zvolit pro film název Sexmise bylo bezpochyby chytré - myslím si, že první velký nápor zájmu o tento snímek způsobil právě jeho titul. Sexmise přilákala nejvíc návštěvníků letní částí Filmového festivalu pracujících a ještě stále je vyprodaná. A to navzdory tomu, že se už dávno rozneslo, že »sexy-scén« je tu méně než v mnoha jiných filmech. Musí tu tedy být něco jiného, co udělalo z této sci-fi komedie hit letošního léta, a tím je, podle mého názoru, především vtip a vlídně ironický pohled na jeden ze základních mezilidských vztahů - vztah mezi ženami a muži.
Polský režisér Juliusz Machulski si nevybírá pro své filmy nijak pronikavě originální náměty, ale umí jim dodat právě vtip a neotřelý, svěží a laskavý pohled. Laskavý i k lidským nedostatkům, které jsou terčem jeho humoru. Prvotina Vabank, která úspěšné prošla i našimi kiny, byla zdařilou variací na téma podrazů. (Podobnost s americkým filmem Podraz byla tehdy velmi patrná.) Sexmise (na jejímž scénáři se spolu s Juliuszem Machulskim a Jolanou Hartwigovou podílel také náš Pavel Hajný) se zase opírá o téma pohybu v čase a představy, jak bude svět vypadat v příštím tisíciletí. I to už tu bylo nejednou. Tentokrát se hlavní hrdinové přenesli o půl století dopředu pomocí zmrazení a probudili se ve společenství, kde žijí pouze ženy; v hlubokém přesvědčení, že muž byl jen vývojovým mezičlánkem mezi opicí a dokonalou ženou, která se umí i sama rozmnožovat a »rodí« zase jen holčičky.
Vy, muži, kteří jste Sexmisi neviděli, se nemusíte obávat – film samozřejmě dokazuje, že vás přece jenom alespoň občas potřebujeme, že by život bez vás byl jen nuda a vlastně (znovu) jeden velký podraz. Ostatně režisér filmu je muž, a tak není divu, že scéna, v níž jeden z »misionářů« (skvěle dabovaný Václavem Postráneckým) obhajuje existenci mužů před »slepičím tribunálem«, patří ve filmu k nejpůsobivějším.
Sexmise je dobrá zábava, i když není žádným velkým filmovým dílem - už proto, že vedle dobrých nápadů, místy dokonce velmi podařených gagů, jsou tu i hluchá místa. Zejména v první polovině se nepodařilo zcela udržet tempo a některé pasáže jsou poněkud rozvleklé, divák dlouho čeká na pointy jednotlivých situaci. Pointa celého filmu je pak důkladné promyšlená, vtipná - i když si nemohu odpustit poznámku, že opět zcela v duchu »podrazu«.
Dalším textem vybraným z archivu Rudého práva je recenze raného filmu Zdeňka Trošky Poklad hraběte Chamaré, který bývá často zmiňován v debatách o Troškově tvorbě jako důkaz, že jeho ambice kdysi sahaly dál než k vesnickým komediím.
Text Jana Klimenta se zabývá především změnami oproti knižní předloze, ale zdá se, že také cosi naznačuje o mladém režisérovi (v podstatě píše, že "spolupracoval také na Josefu Hanzlíkovi" ;), upozorňuje na kameramana Jaroslava Brabce a navíc dokáže používat obraty jako "cestou
aktivizace trochu tezovité předlohy", "obohatilo přínos díla", "nelze nevarovat před čertovým kopýtkem zpovrchnění celkového
záběru" nebo "jak rozžívat
odkaz klasické literatury".
Že dílo Aloise
Jiráska představuje vděčný zdroj možnostem filmu, dokazuje
mnoho víceméně úspěšných přepisů jeho knih. Mladý režisér
Zdeněk Troška natočil podle scénáře Josefa Hanzlíka, na němž
také spolupracoval, snímek na náměty (sic) Jiráskova nepříliš
rozsáhlého románu Poklad. Snad aby zdůraznili, ze nejde o přesný
přepis, nazvali autoři své dílo Poklad hraběte Chamaré.
Je to nepřesné, jako je nepřesný ostatně celý přepis, ale o to
nejde, jistě ne především.
Tvůrci využili
práva inspirace románem a vytvořili film, v němž zdůraznili z
předlohy problematiku ideového boje konce osmnáctého století,
který se v závěru doby temna odrážel v násilí katolické
jezuitské reakce a sílících myšlenek osvícenských. V tomto
čase probouzejícího se našeho obrození měl politický boj formu
zápasu za svobodu víry. V odvaze českých bratří proti jezuitské
surové a nevybíravé represi se zhmotňoval boj národnostní i
demokratizační. Proto mají v Jiráskově románu tak vyhraněnou
pozici na jedné straně nenávistí zaslepený jezuita abbé Steydl,
na druhé straně mladý lékař Kamenický, lidový hrdina Horák a
ostatní prostí lidé. Proto se všechno točí kolem tohoto
střetnutí. Románek lásky hraje úlohu druhotnou, trochu by se
chtělo říci ilustrační. V románě také záleží mnohem méně
na šlechtických postavách hraběte a hraběnčině, protože
jejich starosti stojí na okraji boje.
Filmové tvůrce
vedla při práci jistě snaha přiblížit dnešnímu divákovi to,
co patří k povinné školní četbě a udržuje si tudíž jistý
punc, jak to pamatujeme ze školních let všichni. Dali se cestou
aktivizace trochu tezovité předlohy, cestou zdůraznění
dramatických momentů. Okořenili svůj film i hororovými scénami
a šokováním diváka. Jiráskova předloha tak dostala dosti
nejiráskovský háv, který namnoze až překryl její klady
myšlenkové. Je otázka, jestli toto netradiční ztvárnění bylo
nutné, jestli jiráskovská tradice nestačila upoutat diváka sama
svou hodnotou. Je vůbec otázka, potřebuje-li Jirásek takové
»zpřístupňování«,
které nezvýrazňuje jeho výklad a naopak otupuje hrany některých
konfliktů. Není zřejmé, že by přesun dramatického vrcholu od
odhalení českobratrských knih a památek k jakémusi
katastrofickému zaplavení podzemní chodby s dalekosáhlými
následky, které v románu nejsou, nějak obohatilo přínos díla.
Není také jasné, zda soustředěná pozornost věnovaná hraběnce,
odlišné psychologické polohy postavy a vůbec význam její role v
ději prospěly zřetelnosti myšlenky filmu. Dostalo se tu do
přímočaré Jiráskovy předlohy, pravda místy trochu starosvětsky
naivní, jakéhosi psychoanalytického podtextu, podle mého
přesvědčeni zbytečného a zavádějícího. To podporuje i
skutečnost, že jezuitského abbého omladil film o dobrých dvacet
a možná víc let proti »dobrému šedesátníkovi« v knize, což
pochopitelně ovlivňuje a mění i vzájemné vztahy postav.
Posun v postavách
dal možnost hereckému výkonu Blanky Bohdanové. Ten nám taká
jistě spolu s Eduardem Cupákem v rolích hraběnky a abbého
zůstane nejvíc v paměti. Bylo to však uvážlivé? Váha ideového
střetnutí mezi pokrokem a reakcí se tím zlehčila, přinejmenším
posunula. Přitom ze schematismu předlohy dospěl film jen k trochu
odlišnému schematismu druhému.
Režisér spolu s vynalézavým kameramanem Jaroslavem Brabcem (to
jméno si dobře zapamatujme, poněvadž označuje zřejmý výrazný
talent) našli mnoho příležitostí obrazového vyjádření.
Barevná ladění násobí a možná vůbec tvoří atmosféru filmu,
pohyb kamery udivuje, ale pouta někde až příliš pozornosti.
Zaslouží však ocenění už proto, že naše filmy - ostatně
vůbec ne jenom naše - trpí velmi často jakýmsi »televizním«
výrazem, nevyužívajícím možností pohybu a střihu, prostě
zvýrazněním obrazové, viditelné stránky díla. Při všem
upřímném obdivu a úctě k obrazovému ztvárnění však
nelze nevarovat před čertovým kopýtkem zpovrchnění celkového
záběru. Tak například scény závalu vody v podzemí, kdy má
diváka jistě mrazit, vycházejí trochu průhledně ve svém
filmovém pojetí.
V celku máme
před sebou film dosti zdařilý, i když mi uniká jasné poslání,
k jakým divákům má nejsilněji promlouvat. Nelze však nevarovat
před takovým trochu vnějším chápáním toho, jak rozžívat
odkaz klasické literatury. Její klasičnost přece zůstává a
zůstane zřejmá i dál v tom, že bez přetváření mluví k
současným čtenářům i divákům. Jirásek stejně jako Neruda,
Němcová i všichni historií prověření mistři naší
literatury.
Dnešní článek Takto psala dobová kritika o Pyšné princezně či Popelce mě inspiroval k pátrání po dalších podobných historických recenzích. Na webu je k dispozici rozsáhlý archiv Rudého práva, ale bohužel obsahuje pouze fotokopie stránek, takže se v něm nedá hledat (a co nenajde Google, to jako by neexistovalo), a tak jsem při listování rokem 1985 pár článků vybral, s nevalnými výsledky projel OCR a trochu zredigoval. Tady je první kousek - glosa, která vyšla "už" necelé tři měsíce po premiéře:
Ještě si dobře pamatuji, že nejoblíbenějším čertem mého dětství byl Trepifajksl z Dalskabátů. Možná proto, že měl také rád bramboračku. A potom ještě ten chasník v zaprášeném fráčku z Werichovy pohádky Až opadá listí z dubu. Ten, co měl špínu za ukazováčkem, mluvil gramaticky správně, avšak s lehounkým cizím přízvukem.
Vůbec si myslím, že děti mají mezi čerty hodně kamarádů. Bojí se jich jen docela malí špunti, kteří jimi bývají zbytečně strašeni. (Ostatně znám rodinu, kde svou ratolest strašili jménem literárního klasika, a účinek nad špenátem byl obdivuhodný.) Oni totiž ti pekelní nešikové, kteří by tak chtěli škodit, bývají vlastně docela milí. Mnohdy se na zemi, mezi lidmi zázračně mění a někteří tu nakonec zůstanou; stávají se z nich pak báječní, kudrnatí myslivci, kováři, mlynáři... A pokud i zůstanou zlí, stejně nad nimi člověk, láska, přátelství vyhrávají.
V poslední době k těm sympatickým přibyl další - čert Janek (hraje ho kouzelně Ondřej Vetchý) z filmové pohádky režiséra Hynka Bočana S ČERTY NEJSOU ŽERTY. Že nejsou? Ale ano, s těmihle »Čerty« je legrace habaděj, vždyť celý film byl natočen jako pohádková komedie. Autorka námětu Irena Šlapáková si vzala za podklad pohádku Boženy Němcové Čertův švagr a spolu se scenáristou Jiřím Justem a Hynkem Bočanem jí dodala humor, napětí, dobrodružství. Kromě toho tu ovšem zůstalo všechno, co do pořádné pohádky patří - lidé i čerti dobří i zlí, laskaví a láskyplní, ale také hamižní, mstiví. Peklo je vskutku příšerné (triky nápadité a dobře provedené) – dští tu oheň, řinčí řetězy, Lucifer (v pěkném podání Karla Heřmánka) řádí a zuří - a na pekelných vahách se pak všechno ukáže. Zlo je potrestáno, dobro vítězí.
Trošku mě na této pohádce mrzí určitá nejednotnost žánru. Mám ráda klasické pohádky a nemám nic ani proti moderním. Ale tady se obojí (podle mého názoru zejména v některých dialozích trochu násilně) mísí, což na mne působilo rušivě. Ale zdá se, že to nevadí dětem - film S čerty nejsou žerty je nejúspěšnějším snímkem letošního Dětského filmového festivalu. A to je asi u pohádky podstatné.
Nedávná televizní premiéra "remasterované" verze pohádky Tři oříšky pro Popelku vyvolala mimo jiné přízrak jménem "barevná verze Pyšné princezny". Různí lidí se v diskuzích ujišťují, že tu barevnou (přesněji řečeno dodatečně kolorovanou) verzi kdysi viděli, a leckdy přidávají i další detaily tak vehementně, že jsem dostal chuť jim nějaký ten důkaz vyrobit. ;)
Mnozí laici jsou stále přesvědčeni, že existuje nějaký trik, jak k černobílému snímku dopočítat původní barvy, což je ale bohužel nemožné. Pro záznam barvy se používají různé matematické systémy, ale vždy se skládají nejméně ze tří složek (RGB = červená, zelená, modrá, YUV = jas a dvě barevné složky, HSL = odstín (pozice ve spektru, atd.), sytost a světlost), kdežto černobílá hodnota je jen jedna. Při převodu ze systému YUV se tedy použije jen jas a dvě složky se jednoduše "zahodí", u ostatních systémů se černobílá hodnota spočítá jako vážený průměr (jednoduchý průměr obvykle nestačí ani u RGB, protože zelenou barvu vnímá oko citlivěji než červenou a mnohem citlivěji než modrou), ale v každém případě se dvě třetiny informace nenávratně ztratí. Ne zcela přesná ilustrace ukazuje, že mnoha barevným odstínům může odpovídat jediný odstín šedé
Chybějící barevnost tedy není schopen spolehlivě doplnit žádný automat. Vždy je (zatím) potřeba člověk a pokud možno také nějaký archiv. Člověk nebo nějaký algoritmus detekující tvary totiž může poměrně (!) snadno doplnit barvu lidské pokožky, trávníku nebo oblohy, protože ty jsou vždy téměř stejné, ale barva šatů, maleb na stěnách a podobných prvků se spolehlivě odhadnout nedá, a pak je potřeba chybějící informace někde dohledat.
V případě Pyšné princezny se do dnešního dne dochovaly některé šaty, ale obávám se, že dohledat úplně všechno je (a bude) nemožné i v barrandovském archivu, takže přichází na řadu ruční práce a barevná loterie.
Původní černobílé políčko filmu
Poměrně odfláknutá =) barevná maska - v ideálním případě by měla být přesnější, ale oko je k barevnosti naštěstí poměrně tolerantní a barvy blízkých objektů se i ve skutečnosti částečně odrážejí a mísí
Kolorovaný výsledek
Pokud se někdy někdo skutečně pustí do kolorování celého filmu, tak mu přeju především hodně trpělivosti... =)
Edit 3.2.2017
Různé algoritmy na automatické dobarvování černobílých obrázků samozřejmě existují, ale donedávna byla kvalita jejich výstupů dost problematická. V poslední době se ale objevují nové projekty, jejichž výsledky vypadají překvapivě dobře. Zatím nejlepší je zřejmě tenhle experimentální japonský projekt (Satoshi Iizuka - Edgar Simo-Serra - Hiroshi Ishikawa).
Ani on samozřejmě není schopen v pravém slova smyslu rekonstruovat původní barvy, ale snaží se je doplnit pomocí neuronové sítě, která už dříve analyzovala řadu různých barevných obrázků. Algoritmus je schopen "poznat", co je obloha, co tráva a co lidé, a podle toho plochy obarvit. Výsledky jsou barevné a barvy působí věrohodně, ale stále se jedná pouze o odhad, takže například barvy látek se mohou dost výrazně lišit od původní reality. Přesto se dá říct, že kvalita vzniklých barevných obrázků je za ideálních podmínek zhruba stejná, jaké by dosáhl zkušený grafik, který nemá při práci k dispozici srovnávací barevný archiv. Dá se tedy očekávat, že se poměrně brzy objeví i komerčně dostupné nástroje pracující na podobném principu a počet kolorovaných filmů začne rychle růst, takže barevná verze Pyšné princezny možná není zase tak daleko... =)
Edit 8.1.2018
Nakonec jsem přece jen zkusil v experimentu pokračovat a kousek videa obarvil...
Takže to máme opičího krále Sun Wu-Kunga, scénář Neila Gaimana, režii Guillerma del Tora, technický dohled Jamese Camerona, rozpočet 3x $100M - a samozřejmě čínského producenta.
To pak člověka začnou napadat i další věci - například že tohle je možná první vlaštovka nějakého nového trendu, velmi zřetelný signál ústupu Hollywoodu i USA z tradičních pozic posledního století a naopak hospodářského i kulturního nástupu Číny. Na druhou stranu je pořád docela dobře možné, že celý tenhle filmový projekt skončí do ztracena nebo dokonce fiaskem, takže s nějakými závěry ještě chvíli počkám, ale zůstávám ve střehu. =)
Tak jsem přece jen neodolal a viděl Inception (ehm, Počátek). Musím uznat, že to bylo po všech stránkách promakané, ale asi bych si to užil víc, kdybych neznal Matrix (akční přestřelky v alternativní realitě, vysvětlování principů a nácvik akce pro "nováčka" v týmu a současně pro diváky a koneckonců i "rafinovaná" jména postav - tady konkrétně "architektka" Ariadne) a Solaris (rozervaný hrdina, kterého pronásleduje přízrak manželky, za jejíž smrt se cítí zodpovědný). Nolan prostě "jen" zručně zkombinoval prvky, které už se objevily někde jinde. Navíc mi připadá, že se některé z nich už začínají nebezpečně standardizovat - že by se z filmů s alternativní realitou stával samostatný žánr? =)
Trochu mě ale překvapilo, že si na webu lidé stěžují, že je film příliš složitý a že je tam spousta nejasností, protože kromě záměrně dvojznačného konce (to mi připomíná, že jsem na začátku ještě zapomněl zmínit Total Recall ;) byla celá struktura příběhu podaná jednoduše a co nejpřehledněji. Nakonec se z toho stala hlavně akční střílečka, což je ale asi nezbytné, pokud chcete natočit masový hit, a to se Nolanovi dokonale povedlo. Inception je natolik chytré, aby to většina diváků mohla ocenit, ale zase ne tak moc, aby je to odradilo. Tomu zbytku a Vladimíru Vlasákovi ani není rady a asi ani pomoci...
Nedávno jsem zaregistroval, že se pomalu blíží premiéra komiksového filmu Thor (ČSFD), a tak mě napadlo, že bych o něm mohl něco napsat. Něco hodně subjektivního, trochu nostalgického a pro neúčastněného čtenáře asi nudného, ale to je riziko podnikání…
Ne že bych od toho filmu čekal nějaký průlom do dějin kinematografie, ale v seznamu herců je několik docela známých a poměrně seriózních jmen a hlavně režisér Kenneth Branagh vypadá jako někdo, kdo by z toho mohl udělat svou další shakespearovskou adaptaci, takže jsem docela zvědavý, co se z toho vyvine…
Postava Thora už se sem kdysi (skoro ;) infiltrovala díky knížce Dlouhý temný čas svačiny duše Douglase Adamse a možná jsem se zmínil i o Amerických bozích Neila Gaimana, ale moje první setkání s Thorem je mnohem starší a odehrálo se na stránkách komiksu, který zůstává jedním z "významných milníků mého dětství". =)
No dobře, ta formulace je asi trochu nadnesená, protože ve skutečnosti znám jen jeden díl. A slovo „znám“ je vlastně taky trochu nepřesné, protože ten díl je celý v chorvatštině, což mi vždycky bránilo plně pochopit, co se tam přesně odehrává, ale nezabránilo mi to v tom, abych si ho oblíbil. =)
Licencovaný Thor (tedy vlastně „Tor“ ;) totiž v osmdesátých letech nepravidelně vycházel v jugoslávském komiksovém magazínu Stripoteka, který byl tehdy hlavním tahákem všech stánků s časopisy na Jadranu (a v mnoha případech následně i na blízkých tureckých záchodcích) a jeden díl se trefil i do jednoho ze dvou čísel, které jsem si přivezl z rodinné dovolené. Tím pádem byl uchráněn před rychlou smrti na zmiňovaných záchodcích, ale pro změnu po čase skončil ukrytý v nějaké krabici s dalšími artefakty osmdesátých let, kde setrval až do nedávného úklidu… Ale to bylo radosti ze shledání po letech! =)
Vyzbrojen získanými znalostmi, životními zkušenostmi a moderní technikou jsem se teď pokusil přeložit si, o čem se tam vlastně v bublinách mluví, ale v chorvatštině jsem za ta léta bohužel příliš nepokročil a překládáním pomocí Googlu se ukázalo jako příliš pracné, protože by bylo nutné nejdřív všechny texty opsat. Ono to sice vypadá, že komiksy neobsahují skoro žádný text, ale Thor (nebo přinejmenším tenhle díl) je dost ukecaný.
Pak mě napadlo, že dneska už je na webu skoro všechno, a zkusil jsem raději dohledat americký originál. Ani to nebylo až tak jednoduché, protože název dílu „Prošlost Asgarda“ nebyla úplně dostačující informace a hlavně neodpovídal originálu, ale nakonec jsem se díky jménům autorů v databázi Marvelu dobral seriálu The Mighty Thor (Vol 1) a konkrétně dílu č. 293 „The Twilight of Some Gods!“ (scénář Roy Thomas, tužka Keith Pollard, tuš Chic Stone, barva se do jugoslávské verze nevešla), který v USA vyšel v březnu 1980. Musím přiznat, že to bylo určité zklamání - je to prostě jeden řadový díl z mnoha (zhruba z pěti set), který je z historického hlediska zcela bezvýznamný a ani okrajově se nedostal do popisu děje komiksu na Wikipedii… A navíc se k němu dá všude na webu najít jen titulní stránka a synopse, ale celý scénář nebo dokonce komiks není nikde k nalezení, a tak jsem zůstal bezradně stát u zamčených dveří Thorova podvědomí (strana 9 ;) a vlastně u nich stojím dosud…
Ale jak jsem tam tak postával, tak jsem se začal trochu nudit, pak scanovat a čmárat ve Photoshopu a tohle mi z toho vylezlo…
Praktický význam je samozřejmě nulový, ale hudební remixy a coververze dělá kde kdo, tak proč to nezkusit i s komiksem. Navíc kdo by se takovými drobnostmi nechával omezovat v rozletu, když se jedná o ten "významný milník vlastního dětství"! =)
Zdá se, že činnost sopky Eyjafjallajökull ovládá český režisér Marek Najbrt. Asi je to trochu odvážná teorie, ale není tak docela nepodložená…
"Český snímek Protektor režiséra Marka Najbrta vyhrál hlavní cenu na třetím ročníku festivalu nezávislého filmu Off Plus Kamera (sic!), který skončil v neděli v Krakově." (iDnes)
Pokud se podíváte na web festivalu Off Plus Camera, tak je tam uvedena i festivalová porota: Zbigniew Preisner, John Cooper, Mike Figgis, Thomas Vinterberg a Lili Taylor.
Ovšem v polském denním tisku se dá dočíst i něco jiného: „Z powodu kłopotów z komunikacją lotniczą w Europie zmieniono także skład jury“ neboli "z důvodů problémů s leteckými komunikacemi v Evropě se změnilo také složení poroty". Tak se stalo, že se kvůli sopce stal na poslední chvíli členem festivalové poroty Petr Zelenka a při vší úctě k jeho nestrannosti si myslím, že bez něj by hlasování poroty vypadalo trochu jinak.
Sice nevím, jak to Najbrt dokázal všechno zařídit a ohlídat, ale klobouk dolů! ;)
Před dvěma lety jsem tu vtipkoval na téma "Němci oceňují české filmy jen tehdy, když se zabývají sudetskou otázkou" a vida - máme tu nový příspěvek.
Film Habermannův mlýn v ČR zatím v podstatě nikdo neviděl, ale v Bavorsku už dostal dvě ceny (viz například iDnes), tak doufám, že kromě zachycení křivdy spáchané na sudetském Němci má i nějaké jiné kvality, protože jinak se můj cynismus ohledně německých filmových cen už naprosto vymkne kontrole. ;)
V pátek mi nebylo moc dobře. Bolelo mě břicho a štípaly oči, takže jsem nebyl ve stavu, abych si užíval vysoce intelektuální kultury, ale protože to nevypadá, že by se film Synekdocha New York (Synecdoche, New York) dostal do běžné distribuce, tak jsem měl jednu z mála příležitostí ten film vidět na plátně. Nebylo zbytí. Pán trhající lístky měl legrační příjmení, ale nikdo mi neřekl jaké. O dva roky a deset minut později jsme seděli v kině, když začali odcházet první znechucení diváci.
Caden Cotard je hlavní postava, ale není to Charlie Kaufman, i když to k téhle interpretaci svádí, ale kdyby to byla pravda, tak by byl Kaufman už několik let po smrti. Cotarda bolí břicho, má divnou barvu stolice a nemyslí tím židli, špatně vidí, protože mu nepracují zornice, v Turecku došlo k nějaké katastrofě, ale netýká se to krocanů (nepřeložitelný anglický jazykový vtípek - ha ha), má vyrážku, problémy se zuby, místo neurolog slyší urolog, oči jsou součástí mozku a mezitím nám střihač demostruje, že se dá bezbolestně vynechat několik let nebo vložit halucinogenní scénka s malou dcerou. Taky má manželku, ale brzy nemá, nemá milenku, protože je nemocný a ona navíc bydlí v domě, který hoří. A taky přestává slinit, ale to snad ještě může napravit tréning slinění před jídlem. Tak si pořídí druhou manželku a druhou dceru, ale to se samozřejmě nedá srovnat, už proto, že ta první manželka je malířka, má lesbickou přítelkyni, žije v Berlíně, má dva německé manžely, ale možná taky čtyři, je tam teprve týden, ale dcera už zestárla o rok a má německý přízvuk. A asi za dvacet let stejně zemře a její tetování s květinami s ní.
Ale já vůbec nechápu, proč tenhle text píšu, protože vůbec nevím, co k tomu mám dál napsat. Můžete mi někdo poradit, co bych o tom měl napsat?
Dobrý den, já jsem sice nikdy nepsal recenze filmů, ale sleduji tenhle blog už delší dobu a myslím, že už znám Váš styl natolik, abych byl schopen pokračovat v téhle recenzi místo Vás. Při vší skromnost si dokonce myslím, že to bude lepší než původní text, protože ten mi zatím připadá nějaký nesouvislý a přerývaný.
Synekdocha je kaufmanovská až na půdu a vykazuje spoustu shodných znaků s Adaptací. Dlouhá úvodní pasáž představí úvodní postavy a už tam se objevuje spousta podivností a zvláštně vybraných a seřazených scén, ale ještě je to možné považovat za poměrně realistický příběh, ale pak Caden dostane obrovský grant na projekt dle svého uvážení, pronajme si obrovskou halu v New Yorku, naplní ji spoustou herců, komparzistů a techniků a příběh se začne ve všech těch ornamentech ztrácet. Tam, kde Adaptace nabízela ještě poměrně čitelnou strukturu, vrší Synekdocha další a další úrovně zacyklení, halucinogenních (vidíte? schválně jsem použil stejné slovo, jako původní autor!) scén a absurdit, takže to připomíná až styl Davida Lynche, který už není možné plně rozumově pochopit, takže nezbývá než přepnout mozek do zvláštního režimu, vstřebávat to a doufat, že to na nějaké další abstraktní úrovni začne dávat smysl.
Myslím, že bys měl zmínit, že když film skončil, tak jsem měl dojem, jako bych měl otřes mozku.
To myslím není nutné, protože o nevolnosti jsi psal už na začátku textu.
Ale to se přece týkalo mého stavu před filmem. Teď mluvím o stavu po filmu a myslím, že by to mělo být zmíněno. Čtenářům to pomůže ten film lépe pochopit.
Pochopit? No nevím. Ale možná to je dobrá připomínka. Co na to holky říkáte?
My si myslíme, že by bylo vhodné začít od toho, že Synekdocha je údajně čistě Kaufmanův projekt, ale přitom se zdá, že se tam objevily i motivy z Gondryho (!) klipu Bachelorette. Byla tam přece divadelní hra, která napodobuje život tak křečovitě, až se na scéně objeví i herec hrající herce hrajícího Cadena, ale určitou podobnost vykazuje i deník Cadenovy dcery, který nechala doma pod polštářem, ale který se přesto sám dál píše a popisuje její zážitky v Berlíně.
Moment, holky přece měly psát svoji vlastní recenzi?! Teď to vypadá, že mi kradou tuhle a navíc si myslím, že na tohle by holky samy nepřišly. To mají z mého scénáře? Nepamatuju si, že bych jim to tam psal. A ty s tou kurzívou jsi vlastně kdo? Ty jsi skutečná postava nebo jen moje alter ego? Je jedna hodina po půlnoci a já už jsem tak unavený...
Mě už si nevšímejte. Já jsem se přece zabil skokem z makety mrakodrapu po tom, co jsi mi přebral svou bývalou milenku.
Cože? My tady přece píšeme recenzi a ty jsi měl být recenzent recenzenta a teď to tu komentuješ, jako bys byl ten herec, co hrál v Cadenově hře Cadena. Já už ničemu nerozumím. Všechno se se vším propletlo.
Ta poslední věta je trochu navíc, ale chceš čtenářům poskytnou alespoň nějaké vodítko, co? To se snažíš marně.
Tak si zatím odpočiň a můžeš pak místo nás napsat tu naši recenzi. Kaufman nás totiž fakt nasral. Tam v podstatě nebyla jediná původní myšlenka a navíc to bylo celé bezvýchodné. Všude samá symbolická scéna, divák si může vymýšlet různé vlastní interpretace a nakonec všichni umřeme. Vy taky. To je teda objev!
Já jsem z toho taky hrozně unavená, ale slíbila jsem, že ještě napíšu tu vaši recenzi: Kaufman posunul komplikovanost formy ještě o krok dál za Adaptaci, ale dál už se snad ani jít nedá. Když obsáhnete celý jeden život i smrt, tak už žádné větší téma neexistuje. Celý svět je jeviště a všichni lidé v něm hrají hlavní roli v příběhu svého života, zatímco umění se to marně snaží zachytit a zpracovat.
To je teda objev! Vy taky. Nakonec všichni umřeme. Vidíme mrtvé lidi a mrtvých je víc než živých. Co jsme my, budete i vy!
Pokud jste to nepoznaly, tak tohle byla recenze uměleckého filmu! A nechte mě v klidu zemřít. Už totiž vím, jak se tahle recenze bude jmenovat!
