Recenze Poklad hraběte Chamaré (Rudé právo 1985)

Dalším textem vybraným z archivu Rudého práva je recenze raného filmu Zdeňka Trošky Poklad hraběte Chamaré, který bývá často zmiňován v debatách o Troškově tvorbě jako důkaz, že jeho ambice kdysi sahaly dál než k vesnickým komediím.

Text Jana Klimenta se zabývá především změnami oproti knižní předloze, ale zdá se, že také cosi naznačuje o mladém režisérovi (v podstatě píše, že "spolupracoval také na Josefu Hanzlíkovi" ;), upozorňuje na kameramana Jaroslava Brabce a navíc dokáže používat obraty jako "cestou aktivizace trochu tezovité předlohy", "obohatilo přínos díla", "nelze nevarovat před čertovým kopýtkem zpovrchnění celkového záběru" nebo "jak rozžívat odkaz klasické literatury".

Poklad hraběte Chamaré
Česká premiéra 1.10.1985
ČSFD 62 %
Rudé právo 10.10.1985, strana 5

Poklad ne zcela odhalený

Nový příspěvek filmového studia Barrandov

Že dílo Aloise Jiráska představuje vděčný zdroj možnostem filmu, dokazuje mnoho víceméně úspěšných přepisů jeho knih. Mladý režisér Zdeněk Troška natočil podle scénáře Josefa Hanzlíka, na němž také spolupracoval, snímek na náměty (sic) Jiráskova nepříliš rozsáhlého románu Poklad. Snad aby zdůraznili, ze nejde o přesný přepis, nazvali autoři své dílo Poklad hraběte Chamaré. Je to nepřesné, jako je nepřesný ostatně celý přepis, ale o to nejde, jistě ne především.

Tvůrci využili práva inspirace románem a vytvořili film, v němž zdůraznili z předlohy problematiku ideového boje konce osmnáctého století, který se v závěru doby temna odrážel v násilí katolické jezuitské reakce a sílících myšlenek osvícenských. V tomto čase probouzejícího se našeho obrození měl politický boj formu zápasu za svobodu víry. V odvaze českých bratří proti jezuitské surové a nevybíravé represi se zhmotňoval boj národnostní i demokratizační. Proto mají v Jiráskově románu tak vyhraněnou pozici na jedné straně nenávistí zaslepený jezuita abbé Steydl, na druhé straně mladý lékař Kamenický, lidový hrdina Horák a ostatní prostí lidé. Proto se všechno točí kolem tohoto střetnutí. Románek lásky hraje úlohu druhotnou, trochu by se chtělo říci ilustrační. V románě také záleží mnohem méně na šlechtických postavách hraběte a hraběnčině, protože jejich starosti stojí na okraji boje.

Filmové tvůrce vedla při práci jistě snaha přiblížit dnešnímu divákovi to, co patří k povinné školní četbě a udržuje si tudíž jistý punc, jak to pamatujeme ze školních let všichni. Dali se cestou aktivizace trochu tezovité předlohy, cestou zdůraznění dramatických momentů. Okořenili svůj film i hororovými scénami a šokováním diváka. Jiráskova předloha tak dostala dosti nejiráskovský háv, který namnoze až překryl její klady myšlenkové. Je otázka, jestli toto netradiční ztvárnění bylo nutné, jestli jiráskovská tradice nestačila upoutat diváka sama svou hodnotou. Je vůbec otázka, potřebuje-li Jirásek takové »zpřístupňování«, které nezvýrazňuje jeho výklad a naopak otupuje hrany některých konfliktů. Není zřejmé, že by přesun dramatického vrcholu od odhalení českobratrských knih a památek k jakémusi katastrofickému zaplavení podzemní chodby s dalekosáhlými následky, které v románu nejsou, nějak obohatilo přínos díla. Není také jasné, zda soustředěná pozornost věnovaná hraběnce, odlišné psychologické polohy postavy a vůbec význam její role v ději prospěly zřetelnosti myšlenky filmu. Dostalo se tu do přímočaré Jiráskovy předlohy, pravda místy trochu starosvětsky naivní, jakéhosi psychoanalytického podtextu, podle mého přesvědčeni zbytečného a zavádějícího. To podporuje i skutečnost, že jezuitského abbého omladil film o dobrých dvacet a možná víc let proti »dobrému šedesátníkovi« v knize, což pochopitelně ovlivňuje a mění i vzájemné vztahy postav.

Posun v postavách dal možnost hereckému výkonu Blanky Bohdanové. Ten nám taká jistě spolu s Eduardem Cupákem v rolích hraběnky a abbého zůstane nejvíc v paměti. Bylo to však uvážlivé? Váha ideového střetnutí mezi pokrokem a reakcí se tím zlehčila, přinejmenším posunula. Přitom ze schematismu předlohy dospěl film jen k trochu odlišnému schematismu druhému.

Režisér spolu s vynalézavým kameramanem Jaroslavem Brabcem (to jméno si dobře zapamatujme, poněvadž označuje zřejmý výrazný talent) našli mnoho příležitostí obrazového vyjádření. Barevná ladění násobí a možná vůbec tvoří atmosféru filmu, pohyb kamery udivuje, ale pouta někde až příliš pozornosti. Zaslouží však ocenění už proto, že naše filmy - ostatně vůbec ne jenom naše - trpí velmi často jakýmsi »televizním« výrazem, nevyužívajícím možností pohybu a střihu, prostě zvýrazněním obrazové, viditelné stránky díla. Při všem upřímném obdivu a úctě k obrazovému ztvárnění však nelze nevarovat před čertovým kopýtkem zpovrchnění celkového záběru. Tak například scény závalu vody v podzemí, kdy má diváka jistě mrazit, vycházejí trochu průhledně ve svém filmovém pojetí.

V celku máme před sebou film dosti zdařilý, i když mi uniká jasné poslání, k jakým divákům má nejsilněji promlouvat. Nelze však nevarovat před takovým trochu vnějším chápáním toho, jak rozžívat odkaz klasické literatury. Její klasičnost přece zůstává a zůstane zřejmá i dál v tom, že bez přetváření mluví k současným čtenářům i divákům. Jirásek stejně jako Neruda, Němcová i všichni historií prověření mistři naší literatury.

JAN KLIMENT